První, čeho si Vrbka u vjezdu do továrny všiml, byla přeražená závora. Dřevěná kulatina, pomalovaná červenobílými pruhy, se uloupla u sloupku a nalomila uprostřed. Vrbka dupl na brzdy a aniž čekal na Kyselku a velitele, vběhl do strážního domku. Starší bledý muž jen ve spodním prádle seděl na pohovce, zamotaný do přikrývky, rucesi hřál o hrnek, z něhož se kouřilo. Kolem něho bezradné postávali tři lidé, velitel strážných, strážný v šedém stejnokroji a civilista.
„Šebík, vedoucí oddělení zvláštních úkolů," představil se poslední. „To já jsem vás volal, soudruzi."
Dovnitř se přiřítil Kyselka s náčelníkem věznice. V místnůstce nebylo k hnutí.
„Je třeba urychleně jednat, soudruzi," rozhodl Vrbka. „Ty jdi se soudruhem šebíkem do kanceláře k telefonu," řekl Kyselkovi. „Soudruh náčelník by měl zjistit, co se stalos mladším seržantem z hlídky. A vy," obrátil se na strážného ze závodní stráže, „jisté máte své úkoly. Byl tu lékař?"
„Ano, výslech povolil, ale pak musíme soudruha odvézt do nemocnice na rentgen," řekl Šebík.
„Dobrá, pospíšíme si. Běžte!"
Vrbkovo autoritativní vystoupení zapůsobilo. Všichni odešli, jen zbylý strážný se postavil před strážnici a zasmušile hleděl na rozbitou závoru.
„Jak se cítíte," zeptal se Vrbka přepadeného.
„Už je to lepší. Jen hlava mě pobolívá," řekl šedivý muž v přikrývce.
„Povězte mi, co se tu vlastně stalo."
Muž upil z hrnku, z něhož voněl rum. „Převzal jsem službu a obhlédl rajón. Tecf odpoledne bývá míň práce, jen sem tam nějaké auto se vrátí z cesty a někdo z druhé směny odejde na propustku. Seděl jsem tady, u okénka," ukázal na stanoviště,
odkud strážní hlídali vchod do továrny, ,,a najednou se objeví dozorce v uniformě. Vedl dva vězné, samopal před sebou. Kývl na mne, já jsem vyšel k závoře a on spustil, že potřebuje auto. To jejich prý jim vyplivlo někde kousek odtud. Řekl jsem mu, že ted odpoledne tu nenajdu žádného řidiče ani nikoho z dopravního. On mi vynadal, že je to pěkný pořádek, když nevyužívám druhou směnu a že vůz nutně potřebuje. Tamhle u rampy stály tři náklaďáky. On se na ně šel podívat a přikázal mi, abych s pistolí v ruce hlídal ty dva. Vybral si erenku splnou nádrží, Franta Doskočil ji měl nachystanou na ráno. Řekl jsem mu, že bez dovolení nesmím auto vydat. On se vztekal, ale nakonec mi nařídil zavolat ředitele. Do kanceláře šli všichni tři se mnou. Když jsem vytáčel číslo, praštil mé někdo zezadu do hlavy a já omdlel. Probral jsem se svázaný na pohovce zrovna ve chvíli, kdy se snažili zvednout závoru. Ta se spouští a vypíná knoflíkem odtud," ukázal na panel u telefonu. „Pak jsem slyšel, jak se auto rozjelo a závoru přerazilo."
„Moment," řekl Vrbka. „Vytoč mi číslo soudruha Šebíka."
Vrátný poslechl a podal Vrbkoví sluchátko.
„Kyselka? Uvědom soudruha velitele, že svlékli strážného. Cože? Zeptám se. Jaké označení na náramenících měl ten dozorce," obrátil se k muži v přikrývce.
„Dva pásky, jako desátník."
„Mladší seržant," konstatoval Vrbka a zavěsil.
V tu chvíli se ozval před závorou štěkot psů. Trojice strážných s ovčáky na řemenech doběhla k bráně závodu. Vrbka vyšel ze strážnice.
„Pozdě, soudruzi," zamračil se.
„Běžíme celou cestu jakoozávod," hájil se udýchaný velitel psovodů. „Našli jsme strážného."
„Kde je," zajímal se Vrbka.
„Ten už vám nic nepoví. Svlékli hozestejnokrojeahodili do starého vrtu. Vlastní máma ho nepozná."
Petr tedy zanechal na útěku prvního mrtvého. Vrbka šel k telefonu. Byl pevně rozhodnut. Půjdou se stíhací skupinou tak dlouho, dokud uprchlíky nedostanou.
* * ★
Za zatáčkou ubral Oskar plyn. „Tamhle začínají chaty," ukázal vpravo do kopce. „Co s autem? Nahoru nevyjedeme."
„Schováme ho v lese," dal se slyšet Radek, jediný, který dosud neměl možnost vyměnit vězeňský úbor za méně nápadný.
„Kdepak, už nás jistě hledají," odmítl jeho nápad Petr. „Není pod tou strání pískovna?"
„Je, ale od války se tam netěží."
„To právě potřebujeme," řekl Petr. „Zajeď tam."
Chvíli se kodrcali po dávno nepoužívané cestě. Z pískovny zůstala jen chatrná bouda s děravou střechou, právě dost velká, aby se za ní schovalo nákladní auto. Uprchlíci vystoupili.
„Vezmi deku," přikázal Petr Radkovi, „a hoď ji přessebe."
Z auta vytáhli jen montovací páku a brašnu na nářadí. Petr do ní schoval samopal a podal ji Radkovi. Namířili šikmo nahoru svahem, porostlým trsy hubené trávy. Udýchaní dorazili k první chatě.
„Zkusíme tu třetí, patřila nějakému řezníkovi," řekl Oskar.
Dali mu za pravdu, sotva k ní došli. Chata byla schovaná mezi stromy, od pískovny ji oddělovala houština.
„Obhlédni ještě jednou ty zbylé dvě, jestli tu náhodou někdo není," poslal Petr Oskara. Ten byl za pět minut zpátky.
„Ticho jako v kostele, není tu živáčka."
Radek, nejsilnéjší z nich, vzal do ruky montovací páku a hledal, kudy se dostat dovnitř. Nízké a úzké dveře s prostým visacím zámkem vynechal, vedly zřejmě jen do sklípku. Vzadu, od svahu, visely na důkladných dveřích mříže, zamčené zevnitř. Okna byla zajištěna jednoduchými pásy železa na petlici se zámkem. Radek trhnutím vyrval kovové oko. Vypáčit okenici a jedno okenní křídlo mu trvalo sotva minutu. Vyhoupl se na okenní rám a seskočil dovnitř. Petr s Oskarem ho následovali.
„Najdi něco na svícení, přitáhneme okenici zpět."
V místnosti nebylo vidět na krok, venku se rychle smrákalo, Petr rozžal zápalku z krabičky, kterou našel v kapse stejnokroje strážného z továrny. Na prostém dřevěném stole stála svíčka v hrdle láhve od nějaké lihoviny. Zapálil ji. Druhou svíčku našli u gauče. Nejdříve přitáhli provázkem okenici i s kovou petlicí, aby zamaskovali svou přítomnost. Potom prohlédli kuchyňku. Našli v ní primus i s lahví petroleje, masovou konzervu a víno.
„Kdo tvrdil, že je to řezníkova chata," popíchl Petr Oskara.
„Však tu ještě někde něco bude," bránil se Oskar.
Podkroví je nezajímalo, spustili se poklopem do sklípku. Tam na ně čekaly zavařovačky s uzeným i pečeným masem, s klobásami, bylo tu dokonce několik sklenic zavařeného guláše. Ve velké zavřené plechovce našel Radek balíčky sucharů.
„Budou se hodit místo chleba," zaradoval se Petr. Vzali si nahoru dostatek zásob a další na cestu. Oskar rozehřál primus. Za chvíli zavoněl chatou řeznický guláš.
„Ani hlt," zarazil Petr přičinlivého Radka, který chtěl otevřít láhev s vínem. „Po večeři každý nejvýš dvě deci a dost. Nevíme, co nás čeká."
Radek polkl na sucho, neřekl však ani slovo. Petr ho vyzval.
aby s ním prohlédl skříňky a truhlice. Měli štěstí, i když většina obnošených a pomačkaných svršků padla dobře jen robustnímu Radkovi.
K večeři v plechových talířích jim zabudoval na střechu déšť. Minutu od minuty sílil, až se proměnil v hustý liják.
„Každý sklenku, zbytek na cestu," rozhodl Petr a nalil. Potom si přitáhl svíčku a rozložil na stole automapu z nákladního auta.
„Ukaž, kde jsme, Oskare."
„Tady," zapíchl Oskar prst do mapy. „Ujeli jsme víc než stovku kilometrů."
„Ted by nemělo smysl pokračovat. Fízlové už jisté hlídají každou křižovatku. Myslím, že nás hledají hlavně na jihu a na západě. Tady kolem budou hlídky slabší, ale podcenit je nesmíme. Zítra ráno se zbavíme auta, jisté už znají číslo. Ty, Oskare, zůstaneš v estébáckém a zastavíš jiný vůz. Nejlépe osobní. Potom se převlékneš. Do večera musíme být tuhle," ukázal na město v těsné blízkosti severní hranice. „Tam užsi poradíme."
* ★ *
Do půlnoci chyběla necelá čtvrthodinka.
„Nedá se nic dělat, soudruzi, všichni vzhůru nebudeme," řekl náčelník krajské správy. „Jeden z vás může spát tady, jeden u zástupce, ostatním najde místo náčelník týlu. Všichni ohlásíte telefon, kde vás seženeme. Budeme se střídat. Beru si službu jako první. Kdo zůstane se mnou, soudruh kapitán?"
Vrbka přikývl.
„Budu rád, znáte je lip než kdo jiný. Má někdo dotaz?"
„Chtěl bych, abyste mě vzbudili, až přivezou spisy těch tří," řekl Vrbka. „Mám dojem, že jeden z nich bydlel delší dobu někde na severu, u hranic s NDR."
„Dobrá, probudíme vás. Nikdo další?"
Zazvonil telefon. Podplukovník po něm natáhl ruku.
„Slyším. - Ano? Děkuji, soudruhu plukovníku. Moc jste nám pomohli. Kdybychom je potřebovali brzo ráno, ozvu se vašemu dozorčímu. Ano, konec."
Zavěsil. „Vojáci nám půjčili dva vrtulníky. Máme je k dispozici v posádce. Tak, a ted zalehnout!"
Vrbka rozprostřel na gauč prostěradlo, na druhé rozložil dvě silné vlněné přikrývky. Umyl se do půl těla studenou vodou a vklouzl na lůžko. Obvykle usnul, sotva dolehl. Tentokrát se mu honily hlavou neodbytné myšlenky.
Do této chvíle, téměř celých deset hodin po zjištění útěku, nemají jedinou stopu, o niž by se mohli opřít. Tato skutečnost sama o sobě nic neznamenala, pátracích akcí už zažil tolik, že
ho první neúspěch nebolel. Zkušenost však říkala, že nepoda-ří-li se uprchlíky dostihnout v prvních hodinách, protáhne se pátrání někdy i na několik dní. Západní a jižní hranici se podařilo uzavřít včas, čtyřicet minut po vyhlášení poplachu v táboře. Za tu dobu mohli uprchlíci ujet s nákladním autem čtyřicet, nanejvýše padesát kilometrů. Petr jisté neriskoval cestu na Západ nejkratším směrem. Auto muselo jet oklikami, po okresních a vedlejších silnicích. Dopravní hlídky, vyslané do akce za čtvrt hodiny, vůz nezjistily, ačkoliv postupné obsadily všechny důležitější křižovatky v blízkém i vzdálenějším okolí.
Vrbka se snažil vžít do Petrova myšlení. Petr měl jen dvě možnosti. Buďto se pokusit o přechod hranic co nejdříve, hned, nebo naopak za několik dnů, až pozornost bezpečnostních orgánů poněkud opadne. Jistě došel k názoru, že kvůli třem vězňům se ostatní práce Bezpečnosti nezastaví. Pak by ovšem musel předem vědět o bezpečném úkrytu. Akce naslepo znamenala hazard, a ten Petr nemiloval. Tak či onak, Petr jistě počítal s přechodem hranice na spolehlivém úseku. Byl ve vězení šest let, od čerstvé uvězněných musel vědět, jak se režim v pohraničí i na samotné čáře zpřísnil.
Druhá možnost předpokládala účinnou pomoc informovaného a spolehlivého člověka, který trojici zaručí bezpečný úkryt na tak dlouho, dokud nebudou mít zajištěný spolehlivý přechod. Takovému řešení odpovídaly i zkušenosti z procesu. Proč by se byla Šámalová obracela s žádostí o převedení na Lysého, kdyby byla skupina měla vlastní přechod?
že zemře. Od té doby však usvědčil
A co Lysý? Vrbka ve shonu událostí málem zapomněl na jeho nezvyklé chování při odpoledním výslechu. Jak to, že dosud vždy tvrdošíjně zapírající Krasavec najednou bez velkých okolků přiznal, že zná Korytáře a tím současně i to, že sám byl mezi Sternem vytipovanými lidmi? Zapůsobila na něj tak poznámka o možnosti předčasného propuštění? Jisté o ní uvažoval. Donedávna musel žít v kruté jistotě, že zůstane ve vězení do konce života. Avšak stejné působivých zvratů, i když šlo o něco jiného, zažil Lysý ve vazbě jisté dost, a přece mlčel jako zařezaný. Jen jednou označil určitou osobu, právě Petra, když ležel s jeho kulkou v břiše v Šámalově vile. Tehdy se bál,
konfidentů, jinak nepřiznal vůbec nic. Až muselo zapůsobit tak, že na to myslel daleko víc než na sebekontrolu. To něco mohlo být - ano, Lysý mohl vědět o připravovaném útěku!
Vrbka se pod dojmem nápadu vzrušené posadil. V té chvíli zazvonil telefon. Podplukovník vzal sluchátko a ohlásil se. Po několika vteřinách zklamaně zavěsil.
„Něco nového," zeptal se Vrbka tiše.
„Volala Jihlava. Zatím nic."
Vrbka se otočil na bok. Vybavoval si, o čem dnes odpoledne s Lysým hovořil, především to, o čem s nim asi hovořit měl, když už Lysý rozvázal. Nezeptal se ho ani, jak vychází s Petrem. Lysý přece řekl, že bydlí ve stejném bloku a že spolu dokonce pracují. Konflikt mezi nimi nebyl, jinak by ho byl na to velitel před výslechem upozornil. Bude ovšem třeba zjistit, jaké byly jejich dnešní vztahy. Přesvědčil-li se Petr, že tehdy u Šámala Lysý nezradil, a to jistě bylo první, oč se při setkání v lágru snažil, pak si nemohl najít vhodnějšího spojence, než právě Lysého. Začít rozplétat klubko tohoto vztahu bude třeba s pomocí doktora Havlaty. Vrbka si byl jist, že advokát ze strachu o sebe prozradí aspoň něco z toho, co ví.