1. ŽENA V ZELENÉM A MUŽ V ŠEDÉM
 
Left
 
 
Prvně jsem slyšel říct Poisonville místo Personville [Pozn. překl.: slovní hříčka založená na nářeční i významové odlišnosti. V překladu asi jako Travičov místo Trávníčkov.] v Big Ship v kalifornském okrese Butte od jednoho zrzavého chlápka, který se jmenoval Hickey Dewey. Místo košile říkal košule, a tak jsem se ani moc nedivil, když jméno města zkomolil. Později jsem to ještě slyšel od jiných lidí, kteří mluvili nářečím, ale nezarazilo mě to ani pak. Pokládal jsem to za podobně přitroublý vtípek, jako když se místo „pan kapelník“ říká „pan popelník“. O pár let později jsem do Personvillu přijel a zjistil jsem svůj omyl.
Z telefonní budky na nádraží jsem zavolal do Heraldu, požádal jsem k telefonu Donalda Willssona a oznámil jsem mu, že jsem tady.
„Můžete přijít v deset večer ke mně do bytu?“ Měl příjemný a zvučný hlas. „Je to na Mountain Boulevard číslo 2101. Sednete si na Broadwayi do tramvaje, vystoupíte v Laurel Avenue a půjdete kolem dvou domovních bloků k západu.“
Slíbil jsem, že přijdu. Pak jsem odjel do hotelu Great Western, nechal jsem tam zavazadla a šel jsem se poohlédnout po městě.
Moc pěkné zrovna nebylo. Skoro všichni stavitelé se chtěli svými výtvory vychloubat a zprvu se jim to snad i dařilo. Od té doby už ale všechno pokryl žlutavý kouř z hutí, jejichž vysoké cihlové komíny se tyčily před ponurým kopcem na jih od města. Výsledkem bylo šeredné čtyřicetitisícové město ležící v šeredné kotlině mezi dvěma šerednými kopci, věčně umourané od kouře z hutí. A nad tím vším se prostíralo nebe tak začouzené, jako by je právě vytáhli z takového komína.
První strážník, kterého jsem uviděl, potřeboval zajít k holiči. Druhému chyběly na ošumělé uniformě dva knoflíky. Třetí stál na hlavní městské křižovatce – mezi Broadwayí a Union Street – a řídil dopravu s doutníkem v koutku úst. Pak už jsem je přestal kontrolovat.
O půl desáté jsem na Broadwayi chytil tramvaj a podle instrukcí Donalda Willssona jsem dorazil na místo. Uprostřed trávníku stál rohový dům, obklopený živým plotem.
Služebná, která mi otevřela dveře, mi řekla, že pan Willsson není doma. Mezitím co jsem jí vysvětloval, že s ním mám sjednanou schůzku, objevila se ve dveřích štíhlá plavovláska v zelených krepdešínových šatech. Mohlo jí být tak třicet. Usmála se, ale její modré oči zůstávaly chladné. Opakoval jsem všechno znovu jí.
„Manžel dosud není doma.“ Měla nepatrnou, skoro neznatelnou vadu řeči polykala sykavky. „Jestli vás ale čeká, musí přijít každou chvíli.“
Odvedla mě nahoru do pokoje, z něhož byl výhled na Laurel Avenue. Převládala v něm hnědá a červená a byla tam spousta knih. Usedli jsme do kožených křesel obráceni tvářemi k sobě a zároveň ke krbu, v němž hořel oheň. Začala vyzvídat, proč jsem za jejím mužem přišel.
„Bydlíte v Personvillu?“ zněla první otázka.
„Ne. V San Francisku.“
„Nejste tu ale poprvé?“
„Jsem.“
„Vážně? Jak se vám u nás líbí?“
„Neznám to ještě tak, abych vám mohl odpovědět.“ To byla lež. Stačilo mi, co jsem viděl. „Přijel jsem teprv dnes odpoledne.“
Lesklé oči se do mě na okamžik přestaly zavrtávat, když řekla:
„Zjistíte, že tu je pekelná nuda.“ Znovu mě začala oťukávat. „V jiných hornických městech je to myslím stejné. Máte co dělat s doly?“
„Teď zrovna ne.“
Koukla na hodiny stojící na římse krbu a řekla:
„Je to od Donalda nezdvořilé, pozvat si vás takhle pozdě večer po úředních hodinách a pak vás nechat čekat.“
Řekl jsem, že mi to nevadí.
„Doufám, že nejde o obchodní záležitost?“ zeptala se.
Neodpověděl jsem.
Krátce a pronikavě se zasmála.
„Nebývám obvykle tak všetečná, jak si asi myslíte,“ řekla hbitě. „Vy se ale chováte tak tajemně, že mě přepadla zvědavost. Nepašujete náhodou lihoviny? Donald má každou chvíli jiného dodavatele.“
Z toho, jak jsem se ušklíbl, si mohla vybrat co chtěla.
V přízemí zazvonil telefon. Paní Willssonová natáhla nohy v zelených střevících k řeřavému uhlí a dělala, že telefon neslyší. Nevěděl jsem, k čemu ta její přetvářka je.
Řekla: „Budu bohužel –“ a odmlčela se, když se ve dveřích objevila služebná.
Služebná oznámila, že paní Willssonová má telefon. Omluvila se mi a vyšla za služebnou ze dveří. Nesešla dolů, ale mluvila z paralelky, která byla na doslech.
Slyšel jsem: „Tady Willssonová… Ano… Jak prosím?… Kdo?… Nemůžete mluvit trochu hlasitěji?… Cože?… Ano… Ano… Kdo volá?… Haló! Haló!“
Vidlice telefonního přístroje zarachotila. Z chodby zazněly její kroky – rychlé kroky.
Zapálil jsem si cigaretu a hleděl upřeně na plamínek, dokud jsem ji neuslyšel sestupovat se schodů. Pak jsem šel k oknu, zvedl roh žaluzie a vyhlédl na Laurel Avenue, na hranatou bílou garáž, která stála vzadu za domem.
Téměř hned jsem viděl, jak od domu ke garáži spěchá štíhlá žena v tmavém klobouku a plášti. Byla to paní Willssonová. Odjela v buicku. Vrátil jsem se do křesla a čekal.
Uplynulo tři čtvrtě hodiny. Pět minut po jedenácté zaskřípěly venku automobilové brzdy. Dvě minuty nato vstoupila paní Willssonová do pokoje. Klobouk a plášť odložila už dřív. Obličej měla bílý a oči téměř děsivě tmavé.
„Je mi velice líto,“ řekla, pohybujíc škubavě úzce sevřenými rty, „čekal jste ale celou tu dobu zbytečně. Manžel se dnes v noci domů nevrátí.“
Řekl jsem, že mu ráno zatelefonuji do Heraldu. Odešel jsem a přemýšlel, proč na špičce zeleného střevíce na její levé noze byla tmavá a vlhká skvrna, která mohla pocházet od krve.
Kráčel jsem k Broadwayi, sedl na tramvaj a vystoupil tři bloky před svým hotelem, abych se přesvědčil, co znamená ten shluk lidí před postranním vchodem do radnice.
Třicet nebo čtyřicet mužů a pár žen stálo na chodníku a hledělo na dveře s tabulkou Policejní komisařství. Byli tam lidé z dolů a hutí, oblečení v pracovním oděvu, vyfintění mládenci, kteří přišli z heren a z tanečních síní, upravení muži s bledými úlisnými obličeji, muži s otupělým pohledem počestných ženáčů, pár zrovna tak počestných a otupělých žen a několik nočňátek.
Zastavil jsem se na kraji zástupu vedle ramenatého muže v pomačkaném šedém obleku. Tvář a odulé rty měl popelavé, třebaže mu nemohlo být víc než třicet. Měl široký inteligentní obličej s výraznými rysy. Trochu barvy mu dodával rudý motýlek, který vykvétal na jeho šedé flanelové košili.
„Co je to za sběh?“ zeptal jsem se ho.
Pozorně si mě změřil, jako by se chtěl přesvědčit, že se jeho informace dostane do správných rukou. Oči měl stejně šedé jako oblek, s tím rozdílem, že nebyly tak měkké.
„Don Willsson usedl po pravici boží, jestli ovšem bohu nebude vadit pohled na to, jak je proděravělý od kulek.“
„Kdo ho zastřelil?“ zeptal jsem se.
Šedý muž se poškrábal na zátylku a řekl:
„Někdo, kdo měl revolver.“
Chtěl jsem slyšet fakta, a ne vtipy. Zkusil bych štěstí u někoho jiného, kdyby mě nepřitahovala ta jeho rudá mašle. Řekl jsem:
„Nejsem zdejší. Jen si poslužte. Cizinci jsou přece k tomu, aby si z nich každý dělal kašpara.“
„Donald Willsson, vážený vydavatel ranního a večerního Heraldu byl na Hurricane Street před chvílí nalezen mrtvý, zastřelen neznámými pachateli,“ odříkal monotónním hlasem. „Neranil jsem tím vaše city?“
„Díky.“ Dotkl jsem se volného konce jeho motýlku prstem. „Má to nějaký zvláštní význam? Nebo to nosíte prostě jen tak?“
„Jsem Bill Quint.“
„Hrome, kdo by to řekl!“ zvolal jsem a vzpomínal, zda jsem už to jméno slyšel. „Jsem hrozně rád, že jsem vás potkal.“
Vylovil jsem tobolku s různými doklady a prošel sbírkou listin, které jsem různým způsobem získal při různých příležitostech. Hledal jsem červený papír. Stálo na něm, že Henry F. Neill, lodník první třídy, je řádným členem I. W. W. – Průmyslových dělníků světa. Nebylo na tom zbla pravdy.
Podal jsem kartičku Billu Quintovi. Pečlivě si ji pročetl, prohlédl na líci i na rubu a vrátil mi ji. Změřil si mě od hlavy k patám s nepříliš velkou důvěrou.
„Podruhé už neumře,“ řekl. „Kam máte namířeno?“
„Na tom nezáleží.“
Šli jsme spolu ulicí a zahnuli za roh bez nějakého určitého cíle – jak se mi zdálo.
„Co vás sem zavedlo, když jste lodník?“ zeptal se Quint jakoby mimochodem.
„Jak jste na ten nápad přišel?“
„Máte přece tu kartu.“
„Mám jinou, která praví, že jsem dřevorubec,“ řekl jsem. „Když ze mne chcete mít horníka, zítra vám přinesu doklad.“
„To sotva. Tady to vedu já.“
„Co kdybyste dostal telegram z Chicaga?“ zeptal jsem se.
„Můžou se jít vycpat. Tady to vedu já.“ Kývl hlavou ke dveřím restaurace a zeptal se: „Nechcete se napít?“
„Vždycky, když mi to někdo zaplatí.“
Prošli jsme restaurací a po schodišti jsme vyšli do prvního poschodí, do úzké místnosti s dlouhým nálevním pultem a řadou stolků. Několika mládencům a děvčatům u pultu a stolků řekl Bill Quint: „Ahoj!“ nebo je pozdravil lehkým kývnutím a vedl mě do jednoho z boxů zakrytých zelenou záclonou, které lemovaly stěnu proti nálevnímu pultu.
Další dvě hodiny jsme pili whisky a hovořili.
Šedý muž si nemyslil, že mám nějaký vztah ke členské kartě, kterou jsem mu ukázal, či k té druhé, o níž jsem se zmínil. Nemyslel, že jsem správný žluťák. Jako hlavoun Průmyslových dělníků světa v Personvillu považoval za svou povinnost, aby ze mě vyždímal, co se dá, ale neprozradil přitom nic z těch radikálních záležitostí, v nichž měl sám prsty.
To mi vyhovovalo. Zajímaly mě personvillské záležitosti. Quint se hovoru o nich nevyhýbal, jen občas do mě rýpl kvůli těm červeným kartám.
Vytáhl jsem z něho zhruba toto:
Čtyřicet let vlastnil starý Elihu Willsson – otec toho dnešního zavražděného – město Personville se vším všudy: jeho srdce, duši, kůži i vnitřnosti. Byl předsedou správní rady a většinovým akcionářem Personvillské důlní společnosti a První národní banky, majitelem jediných místních novin, ranního a večerního Heraldu, a byl přinejmenším částečným spoluvlastníkem všech ostatních významnějších podniků. Kromě těchto nemovitostí mu patřil jeden senátor Spojených států, několik členů sněmovny reprezentantů, guvernér, starosta města a většina členů státní legislativy. Elihu Willsson byl Personville a byl téměř celý stát.
Za první světové války Průmysloví dělníci světa, radikální odborová organizace – tehdy jim kvetla pšenice na celém Západě – postavili dělníky Personvillské důlní společnosti do jediné linie. O těchto námezdně pracujících se nedalo říci, že žijí jako v bavlnce. Nově získanou moc uplatnili, aby si vymohli to, co potřebovali. Starý Elihu jim dal, co jim dát musel, a doufal, že on vydrží déle.
Jeho čas přišel roku 1921. Obchody šly mizerně. Starému Elihuovi bylo jedno, jestli na nějakou dobu podnik zavře nebo ne. Všechny dohody uzavřené s dělníky prohlásil za cár papíru a nutil je pracovat za předválečných podmínek.
Dělníci samozřejmě volali o pomoc. Z ústředí Průmyslových dělníků světa v Chicagu poslali Billa Quinta, aby zorganizoval nějakou akci. Stavěl se proti otevřené stávce. Doporučil dělníkům, aby vymáhali své požadavky již osvědčenou metodou setrvání v podniku a sabotáží práce. Ale personvillskému osazenstvu se tento postup nezdál dost radikální. Chtěli, aby se o nich mluvilo, aby vešli do historie dělnického hnutí.
Zahájili stávku.
Trvala osm měsíců. Obě strany hodně krvácely. Žluťáci museli cedit vlastní krev. Starý Elihu si najal pistolníky, stávkokazy, národní gardisty, a dokonce i jednotky pravidelného vojska, aby cedili krev za něho. Když byla rozražena poslední lebka a zlomeno poslední žebro, zbyla z organizovaného dělnictva pouhá prázdná slupka.
Jenže starý Elihu, jak řekl Bill Quint, neznal své italské kroniky. Stávku sice vyhrál, ale ztratil vládu nad městem a státem. Aby horníky porazil, musel najatým hrdlořezům dát volnou ruku. A když boj skončil, nemohl se jich zbavit. Ponechal jim město na pospas a neměl dost sil, aby jim je vyrval. Jim se Personville zamlouvalo, a tak se v něm ujali vlády. Vyhráli Willssonovi stávku a vzali si za to odměnou město jako válečnou kořist. Otevřeně se s nimi nemohl rozejít. Věděli toho o něm příliš mnoho. Za všechno, co v průběhu stávky provedli, byl zodpovědný on.
Bill Quint a já jsme měli už náladičku, než jsme dospěli až sem. Dopil sklenku, odhrnul si vlasy, které mu spadaly do očí, a dovedl celou historii až do nejnovější doby:
„Nejmocnější z nich je patrně Pete, zvaný Fin. Tohle, co pijeme, pochází od něj. Pak tu je Lew Yard. Má zastavárnu na Parker Street, dělá velké kšefty se skládáním kaucí a většina kradeného zboží v tomhle městě prochází údajně jeho rukama. Je prý jedna ruka s Noonanem, policejním komisařem. Ten hoch Max Thaler – Šeptal – má taky spoustu kamarádů. Pomenší ulízaný chlápek, brunet. Má něco s hrtanem a nemůže mluvit. Hazardní hráč. Tihle tři, spolu s Noonanem, pomáhají vlastně tak nějak Elihuovi spravovat město – pomáhají víc, než si přeje. Jenže on s nimi musí držet, jinak –“
„Ten, co ho dneska rohli – Elihuův syn – kam ten v tom patří?“ zeptal jsem se.
„Tam, kam ho tatík postavil, a teď je tam, kde ho chtěl tatík mít.“
„Chcete říct, že ho starý dal –?“
„Možná, ale o to se nechci hádat. Tenhleten Don se vrátil zrovna domů a začal šéfovat v novinách místo starého. Třebaže ten čertův dědek nemá daleko do hrobu, nebyl by to on, aby si něco dal uzmout jen tak a nepokusil se o oplátku. Ale s těmi chlápky musel strašně opatrně. Přivolal syna s jeho francouzskou ženou z Paříže, aby za něho přišel z ohně tahat kaštany – opravdu povedený otcovský kousek. Don zahájil v novinách kampaň za ozdravění veřejných poměrů. Zbavte město neřestí a korupce – jinými slovy zbavte je Peta a Lewa a Šeptala, jestli ta kampaň povede dost daleko. Chápete? Starý používá syna, aby je setřásl. Počítám, že je to setřásání už přestalo bavit.“
„Několik věcí v téhle hypotéze se nezdá docela v pořádku,“ řekl jsem.
„V tomhle prašivém městě je se vším v nepořádku víc než několik věcí. Máte už toho láku dost?“
Řekl jsem, že mám. Kráčeli jsme ulicí. Bill Quint mi řekl, že bydlí v Hornickém hotelu ve Forest Street. Jeho cesta domů vedla kolem mého hotelu, a tak jsme šli společně. Před mým hotelem stál na chodníku zavalitý muž, vypadající na tajného a hovořil s řidičem cestovního vozu značky Stutz.
„Ten ve voze je Šeptal,“ řekl mi Bill Quint.
Podíval jsem se přes zavalitého muže na Thalerův profil. Měl mladý, snědý a drobný obličej s rysy tak pravidelnými, jako by byly vyraženy razidlem.
„Je hezký,“ řekl jsem.
„To jo,“ souhlasil muž, „dynamit taky.“