2. POISONVILLSKÝ CAR
 
Left
 
 
Ranní Herald věnoval smrti Donalda Willssona dvě stránky. Z fotografie hleděla příjemná inteligentní tvář s kadeřavými vlasy, usměvavýma očima a rty, s rozeklanou bradou a proužkovanou kravatou.
Jeho smrt byla vylíčena prostě. Včera večer v deset čtyřicet byl Willsson střelen čtyřikrát do žaludku, do prsou a do zad, takže vzápětí zemřel. Ke střelbě došlo u domovního bloku jedenáct set na Hurricane Street. Když tamější nájemníci zaslechli výstřely a vyhlédli ven, spatřili na chodníku ležet mrtvého muže, nad nímž se skláněl nějaký muž a žena. Na ulici byla taková tma, že nikdo nemohl nikoho a nic zřetelně rozeznat. Muž a žena zmizeli dřív, než někdo vyšel na ulici. Nikdo nemohl poskytnout jejich popis. Nikdo je neviděl odejít.
Na Willssona bylo vypáleno šest ran z pistole ráže třicet dva. Dvě střely ho minuly a vnikly do průčelí domu. Podle směru střelby policie usoudila, že bylo stříleno z úzké uličky na protější straně ulice. To bylo vše, co se vědělo.
Ranní Herald shrnul v redakčním úvodníku krátkou kariéru mrtvého, označil ho jako bojovníka za občanskou reformu a dospěl k závěru, že Willssona zabili někteří lidé, kteří si nepřejí, aby Personville bylo zbaveno nekalých živlů. Dále Herald psal, že policejní komisař nejlépe prokáže, že na tom činu nenese spoluvinu, když vraha či vrahy co nejrychleji odhalí a zatkne. Redakční úvodník byl roztrpčený a mluvil bez obalu.
Dočetl jsem ho zrovna ve chvíli, když jsem dopil druhý šálek kávy; nasedl jsem pak na Broadwayi do tramvaje, vystoupil u Laurel Avenue a zamířil k domu zavražděného.
Byl jsem půl bloku odtud, když cosi změnilo můj záměr i cíl.
Pomenší mládenec v třech odstínech hnědi přešel přede mnou ulici. Hezký tmavý profil. Byl to Max Thaler alias Šeptal. Došel jsem k rohu Mountain Boulevard ještě včas, abych zahlédl, jak hnědá nohavice kalhot mizí ve vchodu domu, kde bydlel Donald Willsson.
Vrátil jsem se na Broadway, vyhledal dragstór s telefonní budkou, našel si v telefonním seznamu číslo bytu Elihua Willssona, vytočil je, řekl komusi, jenž se vydával za starcova tajemníka, že mě sem Donald Willsson pozval až ze San Franciska, že vím cosi o jeho smrti a že bych chtěl aspoň navštívit jeho otce.
Když jsem naléhal dost důrazně, dostal jsem pozvání, abych za ním přišel.
Poisonvillský car seděl opřený v posteli, když jeho tajemník – nehlučný a štíhlý čtyřicátník s bystrýma očima – mě do ložnice přivedl.
Stařec měl malou a téměř dokonale kulatou hlavu, pokrytou krátce ostříhanými bílými vlasy. Uši měl příliš malé a přiléhaly tak těsně k lebce, že tento dojem kulovitosti nerušily. Také malý nos jen prodlužoval sklon jeho klenutého kostnatého čela. Rty a brada byly úsečky, které tu kouli roztínaly. Krátký silný krk splýval mezi hranatými masitými rameny do bílého pyžama. Jedna jeho paže ležela na pokrývce. Byla to krátká, masivní paže, zakončená rukou s tlustými, tupými prsty. Měl kulaté, modré, malé a vodnaté oči. Vypadaly, jako by se skrývaly za tou průhlednou clonou pod hustým bílým obočím a čekaly na chvíli, kdy vyskočí a chňapnou po kořisti. Nebyl to člověk, kterému byste chtěli štípnout tobolku z kapsy, ledaže byste měli hodně velkou důvěru v hbitost svých prstů.
Jedním škubnutím kulaté hlavy mi poručit, abych si sedl na židli vedle jeho postele, dalším kývnutím vyhnal tajemníka a zeptal se:
„Co to má být s mým synem?“
Měl skřípavý hlas. Slova nebyla příliš zřetelná, neboť při jejich utváření se plíce plely příliš mnoho a ústa příliš málo.
„Jsem ze sanfranciské pobočky detektivní kanceláře Continental,“ řekl jsem. „Před pár dny jsme dostali od vašeho syna šek s dopisem, v němž žádá, aby k němu byl poslán detektiv, že má pro něj nějaký úkol. Ten muž jsem já. Řekl mi včera večer, abych se zastavil u něho v bytě. To jsem udělal, ale on se neukázal. Když jsem se vrátil do města, dověděl jsem se, že byl zavražděn.“
Elihu Willsson na mě podezíravě hleděl a zeptal se:
„No a co na tom?“
„Zatímco jsem čekal, někdo telefonoval vaší snaše, která odešla, vrátila se, na střevíci měla skvrnu jako od krve a oznámila mi, že její manžel nepřijde domů. Byl zastřelen v deset čtyřicet. Ona vyšla v deset dvacet a vrátila se v jedenáct pět.“
Stařec se posadil zpříma na lůžku a nazval mladou paní Willssonovou spoustou různých jmen. Když mu zásoba došla, měl ještě dost páry, aby na mne vykřikl:
„Zavřeli ji?“
Řekl jsem, že co vím, tak ne.
Nelíbilo se mu, že není ve vězení. Připojil jedovatý komentář. Použil spousty nadávek, které se mi příliš nezamlouvaly, a uzavřel:
„Nač k sakru čekáte?“
Byl příliš starý a churavý na to, abych mu jednu vlepil. Usmál jsem se a řekl jsem:
„Na důkazy.“
„Důkazy? Co potřebujete? Máte –“
„Nedělejte ze sebe hlupáka.“ Přerušil jsem to jeho hulákání. „Proč by ho zabíjela?“
„Poněvadž je to francouzská frajle! Poněvadž je –“ Ve dveřích se objevila ustrašená tvář tajemníka. „Zmizte!“ zařval stařec a obličej zmizel.
„Poněvadž žárlí?“ zeptal jsem se, než se mohl znova dát do hulákání. „A když přestanete křičet, stejně vás budu slyšet. Od té doby, co jím kvasnice, má nahluchlost se značně zlepšila.“
Na hrby, které tvořila pokrývka v místech, kde měl stehna, položil pěsti a vystrčil na mě svou hranatou bradu.
„Jsem sice starý a nemocný člověk,“ řekl pomalu a uváženě, „ale mám tisíc chutí vstát a nakopat vás do zadku.“
Nevšímal jsem si toho a opakoval jsem:
„Byla žárlivá?“
„Byla,“ řekl a nekřičel, „a panovačná a zkažená a podezřívavá a chamtivá a škudlilka a bezohledná a falešná a sobecká a proklatě špatná – až do morku proklatě zkažená!“
„Měla důvod k žárlivosti?“
„Doufám,“ řekl roztrpčeně. „Protivila by se mi myšlenka, že jí můj syn byl věrný. Ale nejspíš byl. Měl takovou hloupou náturu.“
„Vy ale neznáte nějaký důvod, pro který by ho zabila?“
„Že neznám důvod?“ Znova se rozkřičel. „Nepovídal jsem vám, že –“
„No jo. Ale z toho nic nebude. Zní to všechno tak nějak dětinsky.“
Stařec odhodil pokrývku z nohou a chystal se vylézt z postele. Pak si to rozmyslel, nadzvedl brunátný obličej a zařval:
„Stanley!“
Dveře se otevřely a tajemník vklouzl dovnitř.
„Vyhoď toho parchanta!“ nařídil mu jeho pán a zahrozil mi pěstí.
Tajemník se ke mně obrátil. Potřásl jsem hlavou a nadhodil:
„Radši si sežeňte pomoc.“
Svraštil čelo. Byli jsme asi stejně staří. Byl hubený, skoro o hlavu vyšší než já, vážil však o dvacet kilo méně. Z mých devadesáti kil nebylo všechno jen sádlo. Tajemník sebou nervózně zavrtěl, omluvně se usmál a odešel.
„Chtěl jsem říct,“ otočil jsem se na starce, „že jsem si dnes ráno šel promluvit s manželkou vašeho syna. Viděl jsem ale, jak do domu vchází Max Thaler, a tak jsem návštěvu odložil.“
Elihu Willsson si znova přetáhl pokrývky přes nohy, opřel se hlavou o polštáře, obrátil oči ke stropu a řekl:
„Hm, tak takhle to vypadá, co?“
„Což znamená?“
„Že ho zabila,“ řekl s jistotou. „To to znamená.“
V hale se ozvaly kroky, ráznější než kroky tajemníka. Když se už skoro přiblížily ke dveřím, spustil jsem:
„Měl jste svého syna k tomu, aby –“
„Vypadněte,“ zařval stařec na příchozího na prahu. „A zavřete dveře!“ Zamračil se na mě a naléhal: „K čemu jsem měl svého syna?“
„Aby Thalera, Yarda a Fina přimáčkl ke zdi.“
„Lžete.“
„Já si to nevymyslel. Povídá se to po Personvillu všude.“
„To je lež. Předal jsem mu noviny. Dělal si s nimi, co sám chtěl.“
„Měl byste to vysvětlit svým kámošům. Oni vám uvěří.“
„Ať jdou k čertu s tím, co uvěří. Je to tak, jak vám povídám.“
„Co z toho? Váš syn neobživne jen proto, že byl zabit omylem – jestli to ovšem byl omyl.“
„Ta ženská ho zabila.“
„Možná.“
„Jděte k čertu s těma vašima možná. Udělala to ona!“
„Možná. Je ale třeba dívat se na to i z druhé stránky – z politické. Vy mi můžete říct –“
„Můžu vám říct, že ho zabila ta francouzská frajle, a můžu vám říct, že všecky ty vaše ostatní pitomé nápady jsou úplně vedle.“
„Musí se ale také probrat,“ naléhal jsem. „A vy jste zasvěcen do personvillské politiky lépe než kdo jiný. Donald byl váš syn. Můžete pro něho přinejmenším –“
„Přinejmenším můžu udělat to,“ zařval, „abyste táhl k čertu do Friska s těma vašima pitomejma –“
Zvedl jsem se a řekl jedovatě:
„Bydlím v hotelu Great Western. Neobtěžujte mě, ledaže byste chtěl pro změnu hovořit rozumně.“
Vyšel jsem z ložnice a sestupoval po schodišti. U nejdolejšího schodu postával tajemník a omluvně se pousmál.
„Povedený starý grobián,“ zavrčel jsem.
„Pozoruhodně vitální osobnost,“ zamumlal.
 
V redakci Heraldu jsem vyslídil sekretářku zavražděného. Bylo to drobné děvče devatenácti či dvacetileté s velkýma kaštanovýma očima, světle hnědými vlasy a hezkým bledým obličejem. Jmenovala se Lewisová.
Řekla mi, že neví nic o tom, že mě její zaměstnavatel pozval do Personvillu.
„Ovšem, pan Willsson si rád nechával všecko co nejdéle pro sebe. On – myslím, že tady nikomu plně nedůvěřoval.“
„Ani vám ne?“
Zapýřila se a řekla:
„Ne. Byl tu přirozeně teprve krátkou dobu a nikoho z nás ještě moc dobře neznal.“
„Ale muselo být za tím něco víc než tohleto.“
„No,“ kousla se do rtu a na naleštěném okraji stolu, který patřil mrtvému, zanechala řadu otisků prstů, „jeho otec nebyl nakloněn tomu, co pan Donald dělal. Poněvadž list ve skutečnosti patří jeho otci, bylo přirozené, že pan Donald předpokládal, že někteří zaměstnanci budou víc oddaní panu Elihuovi nežli jemu.“
„Starý nesouhlasil s reformní kampaní? Proč to trpěl, když mu list patří?“
Sklonila hlavu a prohlížela si otisky svých prstů na stole. Mluvila tiše.
„Není to snadné pochopit, ledaže – Když se pan Elihu posledně rozstonal, poslal pro Donalda, pana Donalda. Víte, pan Donald prožil většinu života v Evropě. Doktor Pride řekl panu Elihuovi, že se musí vzdát vedení, a tak kabelogramem pozval syna, aby přijel domů. Když se ale pan Donald vrátil, pan Elihu se neměl k tomu, aby všeho nechal. Chtěl, aby tu pan Donald zůstal, a proto mu svěřil noviny, totiž jejich vydávání. Panu Donaldovi se to zamlouvalo. Už v Paříži se zajímal o žurnalistiku. Když poznal, jaké jsou tu strašné poměry – občanské záležitosti a tak podobně – zahájil kampaň na ozdravění poměrů. Nevěděl – odešel do ciziny jako chlapec a nevěděl –“
„Nevěděl, že jeho otec je v tom také namočen až po krk,“ napověděl jsem jí.
Rozpačitě se dívala na otisky prstů, ale neodporovala a pokračovala:
„Pan Elihu a on se pohádali. Pan Elihu mu řekl, aby do těch věcí nestrkal nos, ale on nechtěl přestat. Snad by byl přestal, kdyby – kdyby věděl všechno. Pochybuji, že ho napadlo, že by v tom jeho otec vězel opravdu tak moc. A on sám mu to neřekl. Myslím, že pro otce je nesmírně těžké, aby takovou věc pověděl synovi. Hrozil panu Donaldovi, že mu noviny vezme. Nevím, zda to chtěl opravdu udělat. Pak se znova rozstonal a všechno se takhle skončilo.“
„Donald Willsson se vám nesvěřoval?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ pronesla tlumeně.
„A odkud tohle všechno víte?“
„Snažím – snažím se vám pomoct, abyste zjistil, kdo ho zabil,“ řekla vážně. „Nemáte právo, abyste –“
„Zrovna teď mi nejvíc prospějete, když mi povíte, kde jste se to všechno dověděla,“ naléhal jsem.
Dívala se upřeně na psací stůl a kousala se do spodního rtu. Čekal jsem. Náhle řekla:
„Můj otec je tajemníkem pana Willssona.“
„Díky.“
„Nesmíte si myslet, že my –“
„To nic,“ ujišťoval jsem ji. „Co dělal Willsson včera večer na Hurricane Street, když měl se mnou smluvenou schůzku ve svém domě?“
Odpověděla, že neví. Zeptal jsem se jí, jestli ho slyšela, když mě telefonicky zval, abych přišel za ním domů v deset večer. Přisvědčila.
„Co dělal potom? Snažte se upamatovat i na ty nejmenší detaily, co řekl a udělal do té doby, než jste šla z kanceláře.“
Nahnula se dozadu, opřela se o opěradlo židle, zavřela oči a nakrčila čelo.
„Vy jste volal – jestli jste to byl vy, komu říkal, aby za ním přišel domů – asi ve dvě hodiny. Pan Donald pak nadiktoval několik dopisů, jeden papírně, druhý senátorovi Keeferovi ohledně změn poštovních sazeb a ach ano! Chvilku před třetí si asi na dvacet minut vyšel ven. A předtím vyplnil šek.“
„Pro koho?“
„To nevím, viděla jsem ale, jak ten šek vyplňoval.“
„Kde má šekovou knížku? Nosí ji u sebe?“
„Tady.“ Vyskočila, obešla stůl a zkusila otevřít horní zásuvku. „Má zamčeno.“
Přistoupil jsem k ní, narovnal jsem kancelářskou sponku a s ní a s pomocí čepele kapesního nože jsem zásuvku vypáčil.
Děvče ze zásuvky vytáhlo plochou šekovou knížku První národní banky. Na kontrolním útržku šeku stálo 5 000 $. Bez jména. Bez vysvětlení.
„S tím šekem odešel a byl dvacet minut venku? Mohl dojít k bance a zpátky?“
„Na cestu k bance mu stačilo pět minut.“
„Neudálo se nic předtím, než ten šek vyplnil? Přemýšlejte. Nějaký vzkaz? Dopis? Telefon?“
„Okamžik.“ Zvřela znovu oči. „Diktoval mi poštu a – Ach, jak jsem hloupá! Měl telefon. Řekl: ‚Ano, v deset tam můžu být, ale budu muset hned zase běžet.‘ – A pak ještě řekl: ‚Tak dobře, tedy v deset.‘ – To je všechno, jenom několikrát opakoval: ‚Ano, ano.‘“
„Mluvil s mužem nebo se ženou?“
„To vám nepovím.“
„Přemýšlejte. Na zbarvení hlasu by se to mohlo poznat.“
Přemítala a řekla:
„Pak to tedy byla žena.“
„Kdo z vás odešel dříve z kanceláře – vy nebo on?“
„Já. Říkala jsem vám, že můj otec je tajemníkem pana Elihua. Měl s panem Donaldem k večeru schůzku. Týkala se financování listu. Otec přišel krátce po páté a myslím, že potom šli oba společně na večeři.“
To bylo všechno, co mi Lewisovo děvče mohlo povědět. Řekla, že neví nic, co by mohlo vysvětlit Willssonovu přítomnost v bloku jedenáct set na Hurricane Street. O paní Willssonové také nic nevěděla.
Prohledali jsme psací stůl mrtvého, ale nevyšťárali jsme nic, co by nám poskytlo nějaké vodítko. Zašel jsem k děvčatům do telefonní centrály, ale nedověděl jsem se od nich nic. Celou hodinu jsem věnoval poslíčkům, lokálkářům a ostatnímu personálu, ale ani z nich jsem žádné rozumy nevytáhl. Jak to říkala jeho sekretářka, mrtvý dovedl své soukromé záležitosti držet v tajnosti.