3. DINAH BRANDOVÁ
 
Left
 
 
V První národní jsem chytil pomocného pokladníka, mladého asi pětadvacetiletého blondýna. Jmenoval se Albury a vypadal příjemně.
„Potvrzoval jsem Willssonovi, že na jeho šek je úhrada,“ řekl, když jsem mu vysvětlil, co chci. „Zněl na pět tisíc dolarů a byl vystaven na řad Dinah Brandové.“
„Víte, kdo to je?“
„Ovšem. Znám ji.“
„Můžete mi povědět, co o ní víte?“
„Přirozeně bych rád, ale opozdil jsem se už o osm minut na schůzku s –“
„Nechcete se mnou dnes povečeřet a říct mi to potom?“
„To by se hodilo,“ řekl.
„V sedm v hotelu Great Western?“
„Prima.“
„Už běžím, abyste mohl na tu schůzku. Pouze mi ještě povězte, jestli má ta žena u vás konto.“
„Ano, má. Dnes ráno šek deponovala. Má ho policie.“
„Tak? Kde Brandová bydlí?“
„Hurricane Street 1 232.“
Řekl jsem fajn a večer na shledanou a odešel jsem.
Moje další zastávka byla na radnici, v kanceláři policejního komisaře.
Policejní šéf Noonan byl tlouštík, v jehož masité žoviální tváři zářily zelenavé oči. Když jsem mu řekl, co v městě dělám, zdálo se, že ho to potěšilo. Potřásl mi rukou, nabídl doutník a židli.
„Teď,“ řekl, když jsme se usadili, „mi povězte, kdo ten kousek proved.“
„To vám nevyzradím.“
„Já také ne,“ řekl bodře clonou kouře. „Ale na koho to tipujete?“
„Nemůžu dost dobře tipovat, dokud neznám všechna fakta.“
„To, co víme, nezabere moc času,“ řekl. „Včera těsně před zavřením potvrdila banka Willssonovi šek na pět táců, vystavený na Dinah Brandovou. Pozdě večer byl zastřelen z revolveru ráže dvaatřicet necelý domovní blok od jejího bytu. Lidé, kteří zaslechli střelbu, viděli muže a ženu, jak se sklánějí nad mrtvolou. Brzy zrána deponovala dotyčná Dinah Brandová šek čile v dotyčné bance. Nuže?“
„Kdo je Dinah Brandová?“
Komisař oklepl popel z doutníku na desku psacího stolu, máchl otylou rukou s doutníkem a řekl:
„Padlý anděl, jak dí básník, luxusní dorota, zlatokopka velkého kalibru.“
„Už jste ji měli v presu?“
„Ne. Musíme si nejdřív ověřit některé věci. Máme ji v merku a čekáme. Tohle vám dávám tajdův.“
„Jo. Teď poslouchejte vy –“ a vyprávěl jsem mu, co jsem viděl a slyšel, když jsem včera večer čekal na Donalda Willssona v jeho bytě.
Když jsem skončil, sešpulil komisař masité rty, tiše si hvízdl a zvolal:
„Člověče, to mi povídáte děsně zajímavé věci! Střevíček měla tedy od krve? A říkala, že její manžel nepřijde domů?“
„Vypadalo to tak,“ odpověděl jsem na první otázku a jo na druhou.
„Mluvil jste s ní od té doby?“ zeptal se.
„Ne. Měl jsem k ní namířeno ráno, ale nějaký muž jménem Thaler vešel do jejího domu přede mnou, a tak jsem návštěvu odložil.“
„To mě podržte!“ Jeho zelenavé oči spokojeně zasvítily. „Povídáte, že za ní byl Šeptal?“
„Jo.“
Odhodil doutník na podlahu, zvedl se, a opíraje se tučnýma rukama o desku psacího stolu, nahnul se ke mně. Radost vyzařovala z každého jeho póru.
„Člověče, vy jste se blýskl,“ zapředl. „Dinah Brandová to teď táhne se Šeptalem. My dva si teď vyjedeme za vdovou, abychom si s ní drobátko popovídali.“
 
Před bytem paní Willssonové jsme vylezli z komisařova auta. Komisař jednou nohou spočinul na nejdolejším schodě, aby se podíval na černý flór, který visel na zvonku. Pak řekl:
„No, musíme udělat, co musíme,“ a vystoupil po schodech.
Paní Willssonová po naší návštěvě příliš neprahla, ale lidé obvykle přijmou policejního komisaře, když na tom trvá. Tenhle na tom trval. Byli jsme zavedeni nahoru do knihovny, kde seděla vdova Donalda Willssona. Byla v černém. Její modré oči byly ledové.
Noonan a já jsme po řadě zamumlali soustrast a on pak spustil:
„Chceme vám položit jen několik otázek. Například, kam jste si vyšla včera večer?“
Vrhla na mě nepříjemný pohled, pak se podívala na komisaře, zamračila se a řekla pyšně:
„Smím se zeptat, proč mě vyslýcháte tímto způsobem?“
Snažil jsem se vzpomenout si, kolikrát jsem tuto otázku už slyšel, slovo za slovem a pronesenou stejným tónem, zatímco komisař dobromyslně pokračoval, jako by ji nezaslechl:
„A pak tu máme ještě ten střevíc. Byla na něm skvrna. Možná, že to byl střevíc pravý, možná levý. Byl to ale určitě jeden z nich.“
Na jejím horním rtu začal škubat sval.
„To je vše?“ obrátil se na mě komisař. Než jsem mohl odpovědět, mlaskl a znovu otočil k ženě žoviální tvář. „Málem bych zapomněl. Dlužíte nám ještě vysvětlení, jak jste věděla, že váš manžel nepřijde domů.“
Přidržovala se bílou rukou opěradla křesla a nejistě se zvedla.
„Zajisté mě omluvíte –“
„Jasně.“ Komisař udělal tučnou tlapou velkomyslné gesto. „Nechceme vás otravovat. Jenom nám povíte, kam jste šla, jak to je s tím střevícem a jak jste věděla, že se váš muž nevrátí. A teď jsem si vzpomněl ještě na něco – Co tu dneska ráno hledal Thaler?“
Paní Willssonová znovu usedla, tentokrát strnule. Komisař se na ni díval. V jeho tučném obličeji vytvářel komické rýhy a hrbolky úsměv, který měl být něžný. Po chvilce se jí uvolnila ramena, poklesla brada a ohnula záda.
Postavil jsem si křeslo proti ní a usedl.
„To nám budete muset povědět, paní Willssonová,“ řekl jsem a vložil jsem do tónu svého hlasu veškerou účast, jíž jsem byl schopen. „Tyhle věci je třeba vyjasnit.“
„Vy myslíte, že něco tajím?“ zeptala se vzdorovitě a opět se strnule a zpříma posadila. Každé slovo vyřkla precizně, jedině sykavky spolkla. „Ano, šla jsem večer ven. Ta skvrna byla od krve. Věděla jsem, že je můj manžel mrtev. Thaler přišel kvůli jeho smrti. Zodpověděla jsem teď vaše otázky?“
„To všechno víme,“ řekl jsem. „Chceme od vás vysvětlení.“
Znova se zvedla a řekla rozzlobeně:
„Vaše chování se mi nelíbí. Odmítám se podrobit –“
Noonan ji přerušil: „K tomu máte plné právo, paní Willssonová. Pak vás ale musíme požádat, abyste nás doprovodila na radnici.“
Obrátila se k němu zády, zhluboka se nadechla a začala na mě chrlit:
„Když jsme tu na Donalda čekali, volal mě telefon. Byl to muž, který nechtěl uvést své jméno. Řekl, že Donald se šekem na pět tisíc dolarů šel do bytu za nějakou Dinah Brandovou a dal mi její adresu. Odjela jsem tam vozem a čekala jsem na ulici, až Donald z domu vyjde. Zatímco jsem čekala, spatřila jsem Maxe Thalera. Znám ho od vidění. Přišel až k tomu domu, ale nevstoupil dovnitř. Pak se objevil Donald. Kráčel po ulici, ale neviděl mě. Nechtěla jsem, aby mě zahlédl. Hodlala jsem odjet, abych byla doma dřív než on. Startovala jsem právě motor, když jsem zaslechla výstřely, zvedla jsem hlavu a viděla jsem Donalda klesnout k zemi. Vystoupila jsem z vozu a běžela k němu. Byl mrtev. Šílela jsem. Pak přišel Thaler. Řekl mi, že kdyby tam našli mě, řekli by, že jsem ho zabila já. Přinutil mě, abych se rozběhla k autu, kterým jsem pak jela domů.“
V očích měla slzy. Přes jejich clonu zkoumala, jak se tvářím, zřejmě proto, aby věděla, nakolik jejímu vyprávění věřím. Neříkal jsem nic. Zeptala se:
„Tohle jste si přáli slyšet?“
„Tak zhruba,“ řekl Noonan. Obešel ji, takže stál po jejím boku. „Co říkal Thaler dnes ráno?“
„Naléhal, abych o všem mlčela.“ Měla přiškrcený a bezbarvý hlas. „Říkal, že kdyby se někdo dověděl, že jsme tam byli, budou nás oba podezírat, poněvadž Donald byl zabit, když odcházel od ženy, které dal peníze.“
„Odkud padly výstřely?“ zeptal se komisař.
„To nevím. Nic jsem neviděla – jen to, jak Donald padl.“
„Vypálil je Thaler?“
„Ne,“ řekla kvapně. Pak užasle otevřela oči i ústa. Ruku si položila na ňadra. „Já nevím. Nemyslela jsem si to a on říkal, že to neudělal. Kde byl, to nevím. A nevím, proč mě nenapadlo, že by to mohl udělat on.“
„Co si myslíte teď?“ zeptal se Noonan.
„To mohl být – on.“
Komisař na mě mohutně zamžoural, takže uvedl do pohybu všechny svaly v obličeji. Zalovil kousek dál v minulosti.
„Tak vy nevíte, kdo vás volal?“
„Nechtěl mi prozradit jméno.“
„Po hlase jste ho nepoznala?“
„Ne.“
„Jak ten hlas zněl?“
„Mluvil přitlumeně, jako by se bál, že ho někdo uslyší. Měla jsem co dělat, abych slovům rozuměla.“
„Nešeptal?“ Když komisař vypálil tuto otázku, nechal ústa otevřená. Mezi tukovými polštářky lačně jiskřily jeho zelenavé oči.
„Ano – takový chraplavý šepot to byl.“
Komisař sklapl čelisti a znova je otevřel, aby pronesl sugestivně:
„Slyšela jste mluvit Thalera…“
Očima rozšířenýma úžasem pohlédla žena z komisaře na mne.
„To byl on,“ vykřikla. „Byl to on.“
 
Když jsem se vrátil do hotelu Great Western, seděl mladý pomocný pokladník První národní banky Robert Albury v hale. Šli jsme do mého pokoje, poručili jsme, aby nám přinesli sodu s ledem a led jsme použili k vychlazení skotské s citrónovou šťávou. Pak jsme sešli do jídelny.
„A teď vypravujte,“ řekl jsem, když jsme se pustili do polévky.
„Už jste ji viděl?“ zeptal se.
„Zatím ne.“
„Ale něco už jste o ní slyšel?“
„Pouze to, že je expertkou ve své branži.“
„To je,“ přisvědčil. „Doufám, že ji poznáte. Zprvu budete zklamán. Ale potom, ani nebudete vědět, kdy a jak se to stalo, zapomenete na své zklamání, a než se nadějete, budete jí vyprávět o celém životě, o svých nesnázích a nadějích.“ Zasmál se plaše jako chlapec. „A pak už jste lapen, dočista lapen.“
„Dík za výstrahu. Jak jste přišel k té informaci?“
Zahanbeně se zašklebil nad lžící polévky, kterou nesl k ústům a přiznal:
„Koupil jsem ji.“
„Počítám, že vás přišla draho. Slyšel jsem, že ta žena má ráda dinero.“
„Po penězích šílí, to je fakt, ale to vám nějak nepřijde. Je tak dokonale ziskuchtivá, tak otevřeně zištná, že v tom nespatřujete nic zavrženíhodného. Až ji poznáte, pochopíte, co tím míním.“
„Možná. Povíte mi, proč jste se s ní rozešel?“
„Rád. Protože jsem všechno utratil.“
„Tak chladnokrevně?“
Trochu se začervenal. Přikývl.
„Zdá se, že jste to přijal klidně,“ řekl jsem.
„Nezbývalo mi nic jiného.“ Ruměnec v jeho příjemném mladém obličeji ztemněl a mladík rozpačitě pokračoval:
„Jsem jí náhodou zavázán. Ona – jedno vám povím. Chci, abyste ji viděl i z téhle stránky. Měl jsem nějaké peníze. Když jsem je utratil – nezapomínejte, že jsem byl mladý a že jsem v tom byl až po uši. Když byly peníze fuč, zbývala ještě banka. Měl – může vám být jedno, zda jsem opravdu něco provedl nebo se tou myšlenkou jen zabýval. Ona na to ale přišla. Nikdy jsem před ní nedokázal nic skrýt. A to byl konec.“
„Rozešla se s vámi?“
„Bohudíky! Nebýt jí, hledal byste mě dnes pro zpronevěru. Jsem jí zavázán za to, že se to nestalo.“ Svraštil vážně čelo. „Vy o tom nebudete vykládat víte, co myslím. Ale chtěl jsem, abyste věděl, že má taky nějakou dobrou stránku. O té druhé toho ještě uslyšíte dost.“
„Možná, že má. Anebo si také možná říkala, že by jí to nestálo za to, aby se do nějaké takové šlamastiky zapletla.“
Chvíli o tom přemítal a pak zavrtěl hlavou. „Částečně to snad byl důvod, ale nebyl rozhodující.“
„Slyšel jsem, že se platí hned při vstupu.“
„A co Dan Rolff?“ zeptal se.
„Kdo je to?“
„Údajně její bratr nebo nevlastní bratr nebo tak něco. Ale není. Je to chudák, má TBC. Bydlí u ní. Ona ho vydržuje. Nemiluje ho, nic takového. Prostě ho někde našla a vzala ho k sobě.“
„A dál?“
„Pak je tu ještě ten radikál, s kterým chodila. Nezdá se, že z něho vymáčkla moc peněz.“
„Jaký radikál?“
„Vrátil se do města, když tu byla ta stávka. Jmenuje se Quint.“
„Toho měla na seznamu?“
„To je asi důvodem, proč tu zůstal i po skončení stávky.“
„Vede si ho tedy na seznamu pořád?“
„Ne. Říkala mi, že se ho bojí. Vyhrožoval jí, že ji zabije.“
„Zdá se, že Dinah dřív nebo později uloví každého,“ řekl jsem.
„Každého, koho chce,“ řekl a pronesl to vážně.
„Její poslední úlovek byl Donald Willsson?“ zeptal jsem se.
„Nevím,“ řekl. „O těchhle dvou jsem nikdy nic neslyšel, ani jsem je spolu neviděl. Šéf policie nás žádal, abychom našli šeky z dřívějška, které Willsson vystavil, ale nezjistili jsme nic. Ani si nikdo nevzpomíná, že by nějaký takový šek viděl.“
„Kdo byl jejím posledním zákazníkem, pokud víte?“
„V poslední době jsem ji dost často viděl ve městě s jistým Thalerem. Patří mu tu pár heren. Říká se mu Šeptal. Patrně jste o něm už slyšel.“
 
V půl deváté jsem opustil mladého Alburyho a vydal se k Hornickému hotelu na Forest Street. Půl domovního bloku od hotelu jsem potkal Billa Quinta.
„Ahoj!“ pozdravil jsem. „Zrovna jsem šel k vám.“
Zastavil se přede mnou, změřil si mě od hlavy k patě a zavrčel:
„Vy teda jste čmuchal!“
„To je průšvih,“ zanaříkal jsem. „Urazím takovou štreku, abych vás sbalil, a vy už jste dostal echo.“
„Co chcete vědět teď?“ zeptal se.
„Něco o Donaldu Willssonovi. Vy jste ho znal, že?“
„Znal.“
„Dobře?“
„Ne moc.“
„Co jste si o něm myslel?“
Ohrnul popelavé rty a prudce vydechl, takže se ozval zvuk, jako když se trhá hadr. Řekl, že to byl všivý liberál.
„Znáte Dinah Brandovou?“ zeptal jsem se.
„Znám.“ Krk se mu zkrátil a rozšířil.
„Myslíte, že Willssona zabila ona?“
„Jasně. To je nabeton.“
„Vy jste to tedy neudělal?“
„Ale sakra – jo,“ řekl. „S ní na holport. Chcete vědět ještě něco?“
„Chci, ale nebudu si namáhat plíce. Slyšel bych od vás jen samé lži.“
Šel jsem zpátky na Broadway, chytil tam taxíka a řekl řidiči, aby mě zavezl k číslu 1232 na Hurricane Street.