4. HURRICANE STREET
 
Left
 
 
Mým cílem byl dřevěný šedý domek. Když jsem zazvonil, otevřel dveře vyzáblý muž s unaveným obličejem, který postrádal barvu kromě dvou velkých rudých skvrn na lících. Hned mě napadlo, že to bude ten tuberák, Dan Rolff.
„Rád bych mluvil se slečnou Dinah Brandovou,“ řekl jsem.
„Koho mám ohlásit?“ Mluvil jako vzdělaný a také jako nemocný člověk.
„Moje jméno by jí nic neřeklo. Chci s ní hovořit kvůli Willssonově smrti.“
Unavenýma tmavýma očima mi pohlédl přímo do očí a řekl: „Tak?“
„Jsem ze San Franciska, z detektivní kanceláře Continental. Zajímáme se o tu vraždu.“
„To je od vás milé,“ pronesl ironicky. „Pojďte dál.“
Vstoupil jsem do pokoje v přízemí, kde seděla mladá žena za stolem zavaleným papíry. Ležely tam kurzovní kotace a předpovědi vývoje na trhu akcií a cenných papírů. Byla tam také dostihová evidenční tabulka.
V místnosti panoval nepořádek. Byla přeplněna nejrůznějšími kusy nábytku, z nichž, jak se zdálo, žádný nestál na svém místě.
„Dinah,“ představil mě tuberák, „tenhle pán přijel ze San Franciska v zastoupení detektivní kanceláře Continental, aby vyšetřoval skon pana Donalda Willssona.“
Mladá žena se zvedla, odkopla několikery noviny a s napřaženou rukou mi vyšla vstříc.
Byla o pár centimetrů vyšší než já, takže měřila něco přes metr sedmdesát. Měla široká ramena, plná ňadra, oblé boky a silné svalnaté nohy. Ruka, kterou mi podala, byla měkká, teplá a pevná. Obličej byl obličejem asi pětadvacetileté ženy a začínal již jevit známky opotřebování. Drobné rýhy protínaly koutky jejích plných, zralých rtů. Další slabší vrásky začínaly tvořit vějířky kolem jejich hustých řas. Měla velké modré oči, trošku podlité krví. Rozcuchané hnědé vlasy s pěšinkou nakřivo potřebovaly přistřihnout. Na jedné straně byl její horní ret přetažen rtěnkou víc než na druhé. Měla šaty zvlášť protivné vínové barvy a rozšklebené na boku, kde zapomněla zapnout uvolněné háčky. Na levé punčoše měla zpředu puštěné očko.
Tak vypadala ta Dinah Brandová, která si podle toho, co mi bylo řečeno, vybírala mezi mužským obyvatelstvem Personvillu podle chuti.
„Ovšemže pro vás poslal jeho otec,“ řekla, zatímco odklízela ze židle střevíce z ještěrčí kůže a šálek s talířkem, aby mi tam udělala místo.
Měla protáhlý, ospalý hlas.
Pověděl jsem jí pravdu.
„Poslal pro mě Donald Willsson. Čekal jsem na něho ve chvíli, když byl zabit.“
„Neodcházej, Dane,“ zavolala na Rolffa.
Vrátil se do pokoje. Dinah opět přešla na své místo za stolem. Rolff usedl naproti ní a vyhublý obličej si podepřel hubenou rukou. Hleděl na mě bez zájmu.
Svraštila brvy, takže se jí nad kořenem nosu udělaly dvě rýhy, a zeptala se:
„Myslíte, že Donald věděl, že ho někdo chce zabít?“
„To nevím. Neřekl, co ode mě chce. Možná, že jen potřeboval pomoc při tom svém reformním tažení.“
„Vy ale –“
Povzdychl jsem si:
„Není žádná legrace dělat fízla, když vám kdekdo vyfoukne vaši roli a vyptává se místo vás.“
„Ráda zjišťuju, oč běží,“ řekla a potlačila smích, který jí zakloktal v hrdle.
„To já dělám taky. Rád bych například věděl, proč jste na něm chtěla, aby dal šek potvrdit bankou.“
Rolff nenápadně odšoupl židli, opřel se o opěradlo a hubené ruce schoval pod deskou stolu.
„Tak vy jste na to přišel?“ zeptala se Dinah Brandová. Přehodila si levou nohu přes pravou a sklouzla pohledem dolů. Oči se jí zastavily na puštěném očku. „Na mou duši je přestanu nosit!“ posteskla si. „Budu chodit bosá. Včera jsem za tyhle punčochy zaplatila pět dolarů. Jen se podívejte na ten šmejd! Každý den na nich pustí oko – letí a letí!“
„To není žádné tajemství,“ řekl jsem. „myslím ten šek, ne to očko. Má ho Noonan.“
Podívala se na Rolffa, který mě na okamžik přestal pozorovat a krátce přikývl.
„Snad bych vám mohla pomoct,“ řekla líně a prohlížela si mě přivřenýma očima, „jestli ovšem budete mluvit řečí, které rozumím.“
„Snad, jestli budu ovšem vědět jak.“
„Peníze,“ vysvětlovala „čím víc jich bude, tím líp. Mám je ráda.“
Zkusil jsem to na ni s příslovím.
„Kdo šetří, má za tři. Ušetřím vám peníze a trampoty.“
„To mi nic neříká,“ odpověděla. „I když to zní tak, jako by mi to mělo něco říct.“
„Nevyptávala se vás policie na ten šek?“
Zavrtěla hlavou.
„Noonan si myslí, že to svede na vás a na Šeptala.“
„Nestlašte mě,“ zašišlala, „já jsem ještě majintá.“
„Noonan ví, že Thaler o šeku věděl. Ví také, že za vámi přišel Thaler, když byl Willsson u vás, ale nešel dovnitř. Noonan ví, že se Thaler potloukal blízko místa, kde byl Willsson zastřelen. A ví také, že Thaler byl spatřen s nějakou ženou, jak se skláněli nad nebožtíkem.“
Zvedla ze stolu tužku a zamyšleně se škrábala na tváři. Na napudrované tváři zanechávala tužka drobné klikaté čáry.
Z Rolffových očí vyprchala únava. Horečně se leskly a zabodávaly se do mé tváře. Nahnul se dopředu, ale ruce držel pořád pod stolem, kam na ně nebylo vidět.
„Tyhle věci se snad týkají Thalera,“ řekl, „ale ne slečny Brandové.“
„Thaler a slečna Brandová si nejsou tak cizí,“ řekl jsem. „Willsson sem přišel s šekem na pět tisíc a při odchodu z domu byl zabit. Slečna Brandová by měla při proplácení šeku patálie – kdyby Willsson nebyl tak starostlivý a nedal šek předtím bankou potvrdit.“
„Panebože!“ ohradila se dívka. „Kdybych ho chtěla zabít, zorganizovala bych to tady, aby se to nikdo nedověděl. Anebo bych počkala, až odejde dost daleko od mého bytu. To mě považujete za takovou káču?“
„Já pochybuji, že jste ho zabila vy,“ řekl jsem. „Ale nepochybuji, že vám to ten tlouštík komisař chce hodit na krk.“
„Co máte za lubem?“ zeptala se.
„Dovědět se, kdo Willssona zabil. Nechci vědět, kdo ho zabít mohl nebo chtěl, ale kdo to skutečně udělal.“
„Můžu vám pomoct,“ řekla, „ale muselo by z toho pro mě něco koukat.“
„Bezpečí,“ připomněl jsem, ale zavrtěla hlavou.
„Chci na tom něco trhnout po finanční stránce. Pro vás by to mělo nějakou cenu a měl byste za to něco zaplatit, i když to nebude majlant.“
„Nejde to,“ zašklebil jsem se. „Zapomeňte na své bankovní konto a tohle berte jako dobročinný účel. Myslete si, že jsem Bill Quint.“
Dan Rolff se začal zvedat ze židle. Rty měl stejně bílé jako obličej. Opět se posadil, když se děvče zasmálo líně a bodře.
„On si myslí, že jsem na Billovi nevydělala, Dane.“ Naklonila se dopředu a položila mi ruku na koleno. „Řekněme, že byste hodně dlouho předem věděl, kdy budou zaměstnanci nějakého podniku stávkovat, a taky byste předem věděl, kdy ta stávka skončí. Mít tuhle hlášku a nějaký kapitál, nemohl byste s akciemi té firmy udělat určité transakce na burze? To si pište, že byste mohl!“ uzavřela triumfálně. „A tak si přestaňte myslet, že mi Bill nezaplatil.“
„Rozmazlují vás,“ řekl jsem.
„Propána, proč jste takový škrob?“ zeptala se. „Vždyť to nepůjde z vaší kapsy. Máte přece nějaké peníze na služební výdaje, že?“
Neřekl jsem nic. Zamračila se na mě, na puštěné očko i na Rolffa. Obrátila se na něho:
„Možná že se dá oblomit, když se trochu napije.“
Vyzáblý muž se zvedl a vyšel z místnosti.
Sešpulila na mě rty, šťouchla mě špičkou střevíce do holeně a řekla:
„Nejde ani tak o peníze, jako o zásadu. Když má děvče něco, nač se najde kupec, byla by nána, kdyby od něho nedostala zaplaceno.“
Zazubil jsem se.
„Proč nejste hodný?“ žadonila.
Dan Rolff přišel se sodovkou, láhví ginu, plátky citrónu a miskou s drceným ledem. Oba jsme se napili. Tuberák odešel. Dohadovali jsme se s děvčetem o penězích a přitom jsme popíjeli dál. Snažil jsem se, aby rozhovor neodbíhal od Thalera a Willssona. Každou chvíli odváděla řeč na ty peníze, které si právem zaslouží. Tak to pokračovalo, až byla láhev s ginem prázdná. Na mých hodinkách bylo čtvrt na dvě. Žvýkala kousek citrónové kůry a po třicáté nebo po čtyřicáté opakovala:
„Z vaší kapsy to nejde. Může vám to být fuk.“
„Nejde o peníze,“ řekl jsem. „Jde o zásadu.“
Zašklebila se na mě a postavila sklenici tam, kde myslela, že je stůl. Nestrefila se o dvacet centimetrů. Nepamatuji se, jestli se sklenice při pádu na podlahu rozbila nebo co se s ní stalo. Pamatuji se ale, že mě ten její chybný výkon povzbudil.
„Další věc,“ spustil jsem z jiného konce. „Opravdu nevím, zda budu skutečně potřebovat od vás informaci. Když se budu muset obejít bez ní, tak se obejdu.“
„To by bylo hezké, kdybyste se bez ní obešel. Nezapomeňte ale, že kromě vraha jsem poslední, kdo ho viděl naživu.“
„Omyl,“ řekl jsem. „Jeho žena ho viděla, jak vyšel, kráčel po ulici a padl.“
„Jeho žena?“
„Jo. Seděla ve voze o kus dál v ulici.“
„Jak mohla vědět, kde je?“
„Říká, že jí volal Thaler, že její manžel k vám zašel se šekem.“
„Chcete mě obalamutit,“ řeklo děvče. „Max to nemoh vědět.“
„Povídám vám, co řekla paní Willssonová Noonanovi a mně.“
Děvče vyplivlo zbytek citrónové kůry na podlahu, ještě víc si rozcuchalo vlasy, jak je prohráblo prsty – hřbetem dlaně si otřelo ústa a pláclo rukou do stolu.
„Tak dobře, pane Vševěde,“ řekla. „Půjdu vám na ruku. Můžete si myslet, že vás to nic nebude stát, ale dříve než to skončí, přijdu si na své. Myslíte, že ne?“ vyzvala mě a upírala na mě přivřené oči, jako bych od ní byl jeden domovní blok daleko.
Nebyla to vhodná chvíle ohřívat znovu otázku peněz, a tak jsem řekl: „To doufám.“ Myslím, že jsem to třikrát nebo čtyřikrát opakoval docela vážně.
„Přijdu si na své. Teď mě poslouchejte. Jste opilý, já jsem opilá, a to tak akorát, abych vám pověděla všecko, co budete chtít vědět. Taková já jsem holka. Když se mi někdo líbí, povím, mu všecko, co chce vědět. Ptejte se. Jen do toho, ptejte se.“
Řekl jsem:
„Zač vám Willsson dal pět tisíc dolarů?“
„Z legrace.“ Nahnula se dozadu, aby se zasmála. A potom:
„Tak poslouchejte. Pokoušel se vyšťárat nějaký skandál. Měla jsem nějaká přísežná prohlášení a listiny, o nichž jsem si myslela, že je jednou výhodně zpeněžím. Já jsem holka, která vždycky ráda shrábne prachy, když to jde. Proto jsem si ty věci schovala. Když se Donald začal ohlížet po nějakých skalpech, dala jsem mu vědět, že takový materiál mám a že je ke koupi. Nechala jsem ho do těch lejster nakouknout, aby poznal, že jde o kvalitní zboží. A taky to kvalitní zboží bylo. Pak jsme jednali, co za to. Nebyl jako vy – takového škrtila jsem ještě nepotkala – ale byl spořílek. A tak až do včerejška visel ten kšeft ve vzduchu.
Pak jsem ho ale přimáčkla ke zdi. Zavolala jsem Donaldovi, že mám jiného zájemce. Že když bude ten materiál chtít, musí ještě večer přijít s pěti tisíci dolary nebo šekem potvrzeným bankou. To jsem jen tak plácla, ale on neměl šajn, jak to chodí, a tak na to naletěl.“
„Proč v deset?“ zeptal jsem se.
„Proč ne? Mohla jsem to sjednat i na jinou dobu. Při takovém kšeftíku je nejdůležitější přesně určit čas schůzky. A teď byste rád slyšel, proč jsem chtěla peníze v hotovosti nebo aspoň bankou ověřený šek? Dobře, tak já vám to povím. Řeknu vám všecko, co budete chtít vědět. Taková já jsem holka. A taková jsem vždycky byla.“
Trvalo to plných pět minut, ve kterých mi podrobně líčila, jaká ona je holka, jaká byla – pořád bude a proč je to tak. Opakoval jsem ano, ano, až se mi podařilo skočit jí do řeči:
„No dobře, proč to musel být potvrzený šek?“
Přivřela jedno oko, kývla na mě ukazováčkem a řekla:
„Aby Donald nemohl zastavit výplatu. Poněvadž můj materiál nemohl použít. Byl kvalitní, to je pravda, až moc kvalitní. Donald by dostal s ostatníma do chládku taky svého tátu. Tatík Elihu v tom lítal ještě víc než ostatní.“
Smál jsem se s ní a snažil jsem se udržet si jasnou hlavu, přes ten gin, který jsem do sebe nalil.
„Koho by to ještě namočilo?“ zeptal jsem se.
„Celou tu pakáž mizernou.“ Máchla rukou. „Maxe, Lewa Yarda, Peta, Noonana a Elihua Willssona – celou tu mizernou pakáž.“
„Věděl Max Thaler, co zamýšlíte?“
„Jasně, že nevěděl – kromě Donalda Willssona to nevěděl nikdo.“
„Jste si tím jistá?“
„Ovšem. Myslíte, že jsem to kdekomu vykvákala?“
„A kdo to ví teď, co myslíte?“
„To je mi fuk,“ řekla. „Vystřelila jsem si z něho. Ten materiál stejně nemohl použít.“
„Myslíte, že to ti chlápci, které jste chtěla shodit, budou brát jako legraci? Noonan se pokouší hodit tu vraždu na krk vám a Thalerovi. To znamená, že když Willssonovi prohledal kapsy, ten materiál našel. Všichni si mysleli, že starý Elihu je chce prostřednictvím syna potopit, viďte?“
„Ano,“ řekla, „a já patřím taky k těm, co si to myslí.“
„Patrně se mýlíte, ale na tom nesejde. Jestli Noonan v Donaldově kapse našel ten materiál a dověděl se, že jste mu ho vy prodala, proč by si neměl myslet, že jste se svým přítelem Thalerem přešla na stranu starého Elihua?“
„Může se přesvědčit, že by ten materiál starému Elihuovi uškodil stejně jako ostatním.“
„Jakou špínu jste mu prodala?“
„Před třemi lety se stavěla nová radnice,“ řekla, „a žádný z nich na té stavbě neprodělal. Jestli ty papíry má Noonan, přijde brzy na to, že starý Elihu v tom lítá stejně nebo víc než kdo jiný.“
„To mu bude jedno. Určitě si pomyslí, že si Elihu Willsson našel cestičku, jak z toho vybruslit. Můžete mě vzít na slovo, má milá, když vám říkám, že Elihu a jeho kumpáni si myslí, že jste na ně udělala podraz.“
„Je mi volný, co si myslí oni,“ řekla umíněně. „To byl jen takový fór. Nic jiného jsem nezamýšlela a nic jiného jsem taky neudělala.“
„Výborně,“ řekl jsem. „Půjdeme na šibenici s čistým svědomím. Viděla jste Thalera ještě po vraždě?“
„Ne, ale Max ho nezabil, jestli si to myslíte, i když byl nablízku.“
„Proč?“
„Důvodů je spousta. Předně by Max nic takového nedělal sám. Někoho by si najal a sám by byl někde daleko a měl neotřesitelné alibi. A dál: Max nosí osmatřicítku, a kdyby někoho poslal tu práci udělat, měl by ten člověk bouchačku stejné nebo ještě větší ráže. Co je to za pistolníka, který nosí dvaatřicítku?“
„Tak kdo to udělal?“
„Řekla jsem vám všecko, co vím,“ odpověděla. „Řekla jsem vám toho až moc.“
Zvedl jsem se a prohlásil jsem:
„Ne, pověděla jste mi toho tak právě dost.“
„Chcete říct, že víte, kdo ho zabil?“
„Jo, ale ještě musím zařídit pár maličkostí, než pachatele sbalím.“
„Kdo je to? Kdo?“ Vstala, najednou skoro úplně střízlivá a rukama mě trhala za klopy. „Řekněte mi, kdo to udělal.“
„Teď ne.“
„Buďte tak hodný.“
„Teď ne.“
Přestala svírat klopy mého kabátu, založila ruce na zádech a zasmála se mi do obličeje.
„Dobře. Nechte si to pro sebe – a snažte se vyšpekulovat, co bylo pravdy na tom, co jsem vám vypravovala.“
Řekl jsem: „Stejně vám za ten drobet pravdy děkuju a taky za gin. A jestli vám na Maxu Thalerovi záleží, měla byste mu vzkázat, že se ho Noonan snaží potopit.“