5. STARÝ ELIHU MLUVÍ ROZUMNĚ
 
Left
 
 
Bylo už pomalu půl třetí ráno, když jsem dorazil do hotelu. Noční vrátný mi s klíčem podal lístek, který mě vyzýval, abych volal Poplar 605. To číslo jsem znal. Patřilo Elihuovi Willssonovi.
„Kdy to přišlo?“ zeptal jsem se vrátného.
„Krátce po jedné.“
To vypadalo naléhavě. Vrátil jsem se do budky a telefonoval. Odpověděl mi starcův tajemník a žádal mě, abych přišel okamžitě. Slíbil jsem, že si pospíším, vrátnému jsem řekl, aby mi sehnal taxíka, a odešel jsem do pokoje na hlt skotské.
Raději bych byl naprosto střízlivý, ale nešlo to. Jestli mě ještě dnes v noci čekala další práce, nechtěl jsem se do ní pustit ve stavu, kdy ze mě alkohol vyprchával. Ten doušek whisky mě zas postavil na nohy. Naplnil jsem Králem Jiřím čutoru, strčil ji do kapsy a sešel dolů k taxíku.
V domě Elihua Willssona bylo všude rozsvíceno. Dříve než jsem stačil stisknout tlačítko zvonku, otevřel mi tajemník dveře. Jeho vyzáblé tělo v bleděmodrém pyžamu, přes které měl přehozený tmavomodrý župan, se chvělo zimou. Jeho přepadlý obličej vyzařoval vzrušení.
„Pospěšte si!“ řekl. „Pan Willsson čeká. A snažte se ho prosím přemluvit, aby nám dovolil tu mrtvolu odklidit.“ Slíbil jsem mu to a kráčel za ním nahoru do starcovy ložnice.
Starý Elihu byl v posteli jako předtím, ale u růžové ruky mu ležela na pokrývce černá pistole.
Jakmile jsem se objevil, nadzvedl hlavu z polštářů, posadil se zpříma a vyštěkl:
„Jste stejně kurážný jako drzý?“
Ve tváři měl nezdravě brunátnou barvu. Očí už nebyly zastřeny. Hleděly necitelně a zlostně. Nechal jsem zatím jeho otázku bez odpovědi a prohlížel jsem si mrtvolu, ležící na podlaze mezi dveřmi a postelí.
Malý zavalitý muž v hnědém obleku ležel na zádech a zpod štítku šedé čepice zíraly ke stropu mrtvé oči. Kus čelisti byl pryč. Skloněná brada ukazovala, kudy prolétla střela přes kravatu a límec do šíje. Jednu paži měl zkroucenou pod tělem. V druhé ruce držel zabiják velký jak láhev na mléko. Kolem byla louže krve.
Odvrátil jsem pohled od toho nadělení a podíval jsem se na starce. Šklebil se zlomyslně a hloupě.
„Jste velký mluvka, to vím,“ řekl. „Troufalý nebojsa, když jde o slova. Máte ale také ještě jiné vlastnosti? Vyrovná se vaše kuráž vašemu řečnění? Nebo se dovedete jen naparovat?“
Nemělo cenu pokoušet se starci něco vysvětlit. Ušklíbl jsem se a připomněl jsem mu:
„Neřekl jsem vám, abyste mi dal pokoj, dokud s vámi nebude pro změnu rozumná řeč?“
„To jste říkal, mladíku.“ Hlas byl plný pošetilé vítězoslávy. „A tak tedy budu mluvit rozumně, jak říkáte. Potřebuji chlapa, který by tenhle personvillský prasečí chlívek vymetl, který by odtud vykouřil malé i velké krysy. Bude to práce pro chlapa. Jste chlap?“
„Jaký má smysl mluvit o tom takhle básnicky?“ Zavrčel jsem. „Jestli máte nějakou poctivou práci v mé branži a chcete ji slušně zaplatit, já ji vezmu. Nějaké řečičky o vykuřování krys a vymetání chlívů mi nic neříkají.“
„Dobře. Chci, aby se Personville zbavilo lumpů a korupčníků. Říkám to dost jasně, abyste to pochopil?“
„Včera ráno jste pro to nebyl,“ řekl jsem. „Proč jste změnil názor?“
Halasným hlasem mi to jadrně a zeširoka vyložil. V podstatě řekl, že Personville vystavěl vlastníma rukama, cihlu po cihle, a že si v něm udrží vládu, nebo je z úbočí kopce smete. V jeho vlastním městě mu nikdo nebude vyhrožovat, ať už je kdokoli. Nechával ty lidi na pokoji, ale když jemu Elihuovi Willssonovi začínají radit, co dělat smí a co nesmí, hodlá jim ukázat, kdo je tady pánem. Svůj projev uzavřel tím, že ukázal prstem na mrtvolu a pochlubil se:
„Aspoň poznají, že ještě dovedu ukázat drápy.“
Přál jsem si být střízlivý. Jeho komediantství pro mě bylo hádankou. Nemohl jsem přijít na to, co se pod ním skutečně skrývá.
„Toho sem poslali vaši kamarádi?“ zeptal jsem se a ukázal hlavou k mrtvému.
„Mluvil jsem s ním jedině prostřednictvím téhle hračky,“ řekl a poklepal na pistoli, ležící na posteli. „Počítám ale, že ho poslali oni.“
„Jak se to stalo?“
„Docela prostě. Slyšel jsem otvírat dveře, rozsvítil jsem – on tu stál, já po něm střelil a on tady teď leží.“
„V kolik to bylo?“
„Asi kolem jedné.“
„To jste ho tu nechal ležet od té doby?“
„Ovšem že nechal.“ Stařec se divoce zasmál a znovu se rozkřikl: „Při pohledu na mrtvolu se vám zřejmě dělá špatně od žaludku? Nebo se bojíte jeho duše?“
Vysmál jsem se mu. Teď mi svitlo. Staroušek byl vyděšen k smrti. Za jeho komedianstvím se skrýval strach. Proto tak hartusil a proto nedovolil mrtvolu odklidit. Potřeboval ji mít tady před očima, aby nepropadl panice, chtěl mít hmatatelný důkaz, že se dokáže ubránit. Věděl jsem, na čem jsem.
„Chcete opravdu udělat v městě pořádek?“ zeptal jsem se.
„To jsem řekl a na svých slovech trvám.“
„Budu muset mít volnou ruku, pro nikoho žádné výhody, abych si to všechno zorganizoval po svém. A musím dostat zálohu – deset tisíc dolarů.“
„Deset tisíc dolarů? Proč bych sakra měl takovou fůru peněz dát člověku, kterého ani pořádně neznám? O němž nevím, že kromě mluvení ještě něco umí?“
„Mluvte vážně. Když říkám já, myslím tím agenturu Continental. Tu přece znáte.“
„Ano. Oni mě taky. A měli by přece vědět, že mám tolik, abych –“
„O to nejde. Ti lidé, které chcete vzít na pakl, byli ještě včera vašimi kábry. Možná, že příští týden jimi budou zas. To mi nevadí. Nebudu ale za vás dělat politiku. Nenabízím vám své služby, abych vám ty lidi pomohl ukáznit, ukázal každému, kde je jeho místo, a vy mi pak řekl, že moje povinnost skončila. Když chcete, aby tahle práce byla dovedena do konce, musíte ji zaplatit celou. Co z peněz zůstane, to vrátím. Ale odvedu buď kompletní práci, nebo nic. Jedině takhle to půjde. Buď na to přistoupíte, nebo všechno padá.“
„Taky že to k sakru nechám plavat,“ zahalekal.
Nechal mě sejít na půl cesty ze schodů, než mě zavolal zpátky.
„Jsem starý člověk,“ zabručel. „Být o deset let mladší –“ Hleděl na mne nasupeně a naprázdno pohyboval rty. „Dostanete ten zatracený šek.“
„A rovněž plnou moc jednat podle vlastní úvahy?“
„Ano.“
„Vyřídíme to hned. Kde máte tajemníka?“
Willsson stiskl tlačítko zvonku na stolku vedle postele a mlčelivý tajemník se vynořil odkudsi, kde se skrýval. Řekl jsem mu:
„Pan Willsson chce vystavit šek na deset tisíc dolarů na řad detektivní kanceláře Continental a napsat dopis pobočce v San Francisku, kterým ji pověřuje použít těch deseti tisíc dolarů k vyšetření zločinů a politických úplatků v Personvillu. V dopise musí být výslovně uvedeno, že vyšetřování povede agentura způsobem, který uzná za nejvhodnější.“
Tajemník pohlédl tázavě na starce, jenž se zamračil a kývl kulatou bílou hlavou.
„Nejdřív však,“ řekl jsem tajemníkovi, když se šinul ke dveřím, „byste měl radši oznámit policii, že tu máme mrtvého lupiče. Potom zavolejte lékaře pana Willssona.“
Starý prohlásil, že žádné zatracené doktory nepotřebuje.
„Dostanete hezky injekci do paže, abyste mohl spát,“ slíbil jsem mu a překročil mrtvého, abych sebral z postele černý revolver.
„Dnes zůstanu u vás a zítřek věnujeme personvillským záležitostem.“
Starý byl unaven. Tabulky v oknech se jen slabě rozdrnčely, když mi bez servítku a trochu rozvláčně vysvětloval, co si myslí o mé troufalosti rozhodovat, co je pro něho prospěšné.
Sundal jsem nebožtíkovi čepici z hlavy, abych si jeho obličej lépe prohlédl. Neříkal mi nic. Nasadil jsem mu čepici zpátky.
Když jsem se narovnal, pronesl starý krotce:
„Udělal jste nějaké pokroky v pátrání po vrahovi Donalda?“
„Myslím, že ano. Ještě den a měl bych to uzavřít.“
„Kdo to je?“ zeptal se.
Vstoupil tajemník s dopisem a šekem. Podal jsem je starému místo odpovědi na jeho otázku. Třaslavě se podepsal, a když přišla policie, měl už jsem obě listiny složené v kapse.
První polda, který vešel do pokoje, byl sám šéf, tučný Noonan. Přátelsky pokynul hlavou Willssonovi, potřásl mi rukou a lesklýma zelenavýma očima prohlédl nebožtíka.
„No, no,“ řekl. „Ten, kdo to udělal, vykonal dobrý skutek. Je to Yakima Shorty. A račte se kouknout na ten jeho pendrek.“ Vykopl z ruky mrtvému zabiják. „Tím by moh potopit křižník. Vy jste ho složil?“ obrátil se na mne.
„Pan Willsson.“
„Nu, to je opravdu prima,“ blahopřál starci. „Ušetřil jste spoustě lidí spoustu starostí, mně taky. Expedujte ho pryč, hoši,“ řekl čtveřici, která stála za ním.
Dva uniformovaní strážníci uchopili Yakimu Shortyho v podpaží a za nohy a vynesli ho, zatímco jeden ze zbylých mužů sebral zabiják a baterku, která ležela pod tělem.
„Kdyby takhle s vetřelci zatočil každý, bylo by to opravdu prima,“ camral komisař dál. Vytáhl z kapsy tři doutníky, jeden hodil na postel, druhý mi strčil do ruky, a třetí si dal do úst. „Zrovna jsem si říkal, kde vás najdu,“ řekl mi, když jsme si zapálili. „Chystám se udělat jistou prácičku a myslel jsem, že byste při tom rád byl. Proto jsem byl zrovna na ráně, když přišla tahle hláška.“ Naklonil se těsně k mému uchu a zašeptal: „Sbalíme Šeptala. Nechcete jít se mnou?“
„No samo.“
„Tak jsem to uhád. Ahoj, doktore.“
Potřásl rukou muži, který právě vstoupil – otylému mužíčkovi s unaveným vejčitým obličejem a šedýma očima, v nichž ještě vězel spánek.
Lékař přistoupil k posteli, kde se jeden z Noonanových lidí vyptával Willssona na tu střelbu. Sel jsem za tajemníkem do haly a zeptal se ho:
„Bydlí v domě kromě vás ještě nějací jiní muži?“
„Ano. Šofér a čínský kuchař.“
„Pošlete šoféra na dnešní noc do starcovy ložnice. Musím odejít s Noonanem. Vrátím se co nejdřív. Myslím, že se už nic nestrhne, ale pro každý případ nenechte starého pána o samotě. A nenechávejte ho o samotě s Noonanem nebo s někým z jeho lidí.“
Tajemník otevřel dokořán oči i ústa.
„V kolik jste včera v noci od Donalda Willssona odešel?“
„Myslíte předevčírem, co byl zabit?“
„Ano.“
„Přesně o půl desáté.“
„Od pěti odpoledne jste byl až do té chvíle ustavičně s ním?“
„Od čtvrt na šest. Probírali jsme rozličné výtahy z účtů a podobné věci skoro do osmi hodin v jeho kanceláři. Pak jsme šli na večeři k Bayardovi a tam jsme se domluvili o zbývajících otázkách. V půl desáté se zvedl s tím, že má schůzku.“
„Co ještě o té schůzce říkal?“
„Nic víc.“
„Nenaznačil vám nějak, kam jde nebo s kým se má sejít?“
„Říkal jen, že má schůzku.“
„A vy jste nevěděl, o jakou schůzku jde?“
„Ne. Proč myslíte, že bych to měl vědět?“
„Myslel jsem, že o ní snad něco říkal.“ Převedl jsem řeč na to, co se stalo dnes ráno: „Kdo dnes přišel za Willssonem, vyjma toho nočního návštěvníka?“
„Musíte mi prominout,“ řekl tajemník s omluvným úsměvem. „Bez dovolení pana Willssona vám to nemůžu říct. Lituji.“
„Nepřišel ho navštívit některý místní notábl? Třeba Lew Yard nebo –“
Tajemník zavrtěl hlavou a opakoval:
„Lituji.“
„Kvůli tomu se nebudem přít,“ řekl jsem, vzdávaje se dalších pokusů, a vykročil jsem ke dveřím ložnice. Vyšel odtamtud lékař. Právě si zapínal plášť.
„Teď bude spát,“ pronesl chvatně. „Měl by u něho někdo zůstat. Ráno přijdu zas.“ Seběhl po schodišti.
Vešel jsem do ložnice. U postele stál komisař s mužem, který předtím Willssona vyslýchal. Noonan roztáhl ústa do úsměvu, jako by ho těšilo, že mě vidí. Jeho podřízený se zamračil. Willsson ležel na zádech a civěl na strop.
„Tak jsme tady vyřídili už všecko,“ řekl komisař. „Co kdybychom odtud vypadli?“
Souhlasil jsem a dal jsem starému dobrou noc. Odpověděl:
„Dobrou noc,“ aniž se na mne podíval. Vstoupil tajemník se šoférem, vysokým, statným a opáleným mládencem.
Šéf policie, další polda – policejní poručík McGraw – a já, jsme sešli po schodech a nasedli do komisařova vozu. McGraw usedl vedle řidiče. Komisař a já jsme byli vzadu.
„Sbalíme ho, až bude svítat,“ vysvětloval Noonan za jízdy. „Na King Street má Šeptal podnik. Obyčejně odtamtud chodí za svítání. Mohli bychom tam udělat šťáru, ale to by došlo k přestřelce a bude líp udělat to bez rámusu. Až bude vycházet, tak ho uklidíme.“
Dumal jsem, jestli ho komisař míní uklidit nebo odklidit. Zeptal jsem se: „Máte dost materiálu, aby to stačilo k obvinění?“
„Jestli máme?“ Dobromyslně se zasmál. „Ať jsem chmaták, jestli ho nestačí potopit to, co nám o něm pověděla ta panička Willssonová.“
Napadlo mě několik šikovných odpovědí. Nechal jsem si je ale pro sebe.