6. ŠEPTALŮV PODNIK
 
Left
 
 
Naše jízda skončila u stromořadí v temné ulici, nedaleko od centra města. Vystoupili jsme a kráčeli k rohu ulice.
V ústrety nám vyšel hromotluk, v šedém plášti a šedém klobouku staženém do očí.
„Šeptal dostal hlášku,“ hlásil hromotluk šéfovi. „Telefonoval Donohoeovi, že se z podniku nehne. Říká, že prý když si myslíte, že ho odtud vystrnadíte, máte to zkusit.“
Noonan se zachechtal, poškrábal se za uchem a zeptal se mile.
„Kolik tam má lidí, co říkáte?“
„Padesát jistě.“
„Ale jděte! Takhle k ránu jich tam tolik nebude.“
„To víte, že jo,“ zavrčel hromotluk. „Trousí se dovnitř už od půlnoci.“
„Opravdu? Nějak se to rozneslo. Možná, že jste tam ty lidi neměl pouštět.“
Hromotluk se dohřál: „Možná, že ne. Ale já dělal, co jste mi nařídil. Povídal jste, že každý může volně přijít a odejít, ale až se objeví Šeptal –“
„Tak že ho máte sebrat,“ řekl komisař.
„Tak je to,“ souhlasil hromotluk a hleděl navztekaně na mne.
Připojili se k nám další muži a uspořádali jsme válečnou poradu. Každý byl rozladěný, kromě komisaře. Ten byl tím vším potěšen, aspoň se zdálo. Proč, to jsem netušil.
Šeptalův podnik byl dvouposchoďový cihlový dům uprostřed bloku a stál mezi dvěma jednoposchoďovými domy. Přízemí zabírala prodejna tabáku, která sloužila jako vchod a kamufláž pro hernu v poschodí. Tam Šeptal soustředil půl stovky svých přátel přichystaných k boji, jestli nás hromotluk správně informoval. Zvenčí obklíčili Noonanovi lidé budovu – byli na ulici před domem, v uličce za zadním traktem a také na střechách sousedních domů.
„Poslyšte, hoši,“ řekl komisař přívětivě, když už všichni řekli svoje, „počítám, že si Šeptal stejně jako my nepřeje, aby došlo k boji, jinak by se byl pokusil prostřílet si cestu ven, jestli má u sebe opravdu tolik lidí, a já bych chtěl otevřeně říct, že myslím, že jich tolik u sebe mít nebude.“
Hromotluk řekl: „Jen počkejte, uvidíte, že bude.“
„A tak, když netouží po maléru,“ pokračoval Noonan, „nebylo by na škodu si s ním pohovořit. Nicku, zajdi za ním a zkus mu říct, jestli by nešel po dobrém.“
Hromotluk řekl: „Houby s octem.“
„Tak mu tedy zatelefonuj,“ navrhoval komisař.
Hromotluk zavrčel: „To spíš,“ a odešel.
Když se vrátil, zářil spokojeností.
„Říkal, abysme táhli k čertu,“ oznámil.
„Svolej sem ostatní hochy,“ pronesl Noonan radostně. „Dáme se do toho, jen co se rozední.“
Hromotluk Nick a já jsme doprovázeli komisaře, který se šel přesvědčit, jak jsou lidé rozestaveni. Moc jsem si od nich nesliboval – vypadali otráveně, bez jiskry nadšení pro práci, která je čekala.
Obloha se proměnila ve vybledlou šeď. Komisař, Nick a já jsme se postavili ke vchodu do instalatérské firmy na druhé straně ulice proti svému cíli.
V Šeptalově podniku byla tma, horní okna byla prázdná a ve výkladní skříni a na dveřích tabákové prodejny byly zevnitř stažené rolety.
„Nerad se do toho pouštím, aniž jsem dal Šeptalovi příležitost,“ řekl Noonan. „není to špatný kluk. Abych s ním chtěl ale mluvit já, to nemá smysl. Mě nikdy moc rád neměl.“
Podíval se na mě. Neříkal jsem nic.
„Nechtěl byste se o to pokusit vy?“ zeptal se.
„To bych mohl.“
„Báječně! Nebojte, to je věc, kterou ocením. Jen ho zkuste přemluvit, aby s námi šel bez výtržnosti. Víte, co mu máte říct: že je to pro jeho dobro a podobně.“
„Jo,“ řekl jsem a přešel jsem ulici směrem k prodejně tabáku. Dal jsem si přitom zvlášť záležet, aby bylo vidět mé prázdné ruce, kývající se mi u boků.
Ještě se docela nerozednilo. Ulice měla barvu kouře. Kroky mých nohou se dunivě rozléhaly na dlažbě.
Zastavil jsem se u dveří a kotníky prstů jsem zaklepal na sklo – ne příliš prudce. Stažená zelená roleta za sklem dveří nahrazovala zrcadlo. Viděl jsem v něm, jak po druhé straně ulice jdou dva muži.
Zevnitř se neozval sebemenší zvuk. Zaklepal jsem víc, pak jsem sklouzl rukou na knoflík dveří a zalomcoval jím.
Zevnitř mi někdo poradil:
„Jdi od těch dveří, dokud to jde.“
Hlas zněl zastřeně, ale šeptání to nebylo, takže patrně nepatřil Šeptalovi.
„Chci mluvit s Thalerem,“ řekl jsem.
„Jdi se bavit s tím špekounem, co tě poslal.“
„Nemluvím za Noonana. Může mě Thaler vyslechnout?“
Odmlka. Pak tlumený hlas řekl: „Může.“
„Jsem ten tajný z agentury Continental, který dal Dinah Brandové hlášku, že vás Noonan chce potopit,“ řekl jsem. „Potřeboval bych s vámi pět minut mluvit. S Noonanem nepeču, chci jen překazit jeho plán. Jsem sám. Bouchačku odhodím na ulicí, jestli chcete. Pusťte mě dovnitř.“
Čekal jsem. Záleželo na tom, jestli se od dívky dověděl o našem rozhovoru. Zdálo se mi, že čekám dlouho.
Zastřený hlas se ozval:
„Až otevřeme, rychle vstupte. A žádné triky.“
„Jsem připraven.“
Klika cvakla. Vpadl jsem do pootevřených dveří.
Na protější straně ulice třeskl dobrý tucet revolverů. Ze dveří se sypalo sklo a kolem nás cinkala okna.
Kdosi mi nastavil nohu. Strach mi dal tři mozky a půl tuctu očí. Byl jsem v pěkné rejži. Noonan mě hezky vypekl. Tihle štráfci si museli myslet, že tancuju, jak píská.
Klesl jsem, a jak jsem padal, otočil jsem se čelem ke dveřím. Než jsem dopadl na podlahu, držel jsem v ruce pistoli.
Na druhé straně ulice vystoupil ze vchodu hřmotný Nick, aby do nás oběma rukama napumpoval olovo.
Paži, v níž jsem držel pistoli, jsem pevně opřel o podlahu. Na mušce se objevilo Nickovo tělo. Stiskl jsem spoušť. Nick přestal střílet. Zkřížil ruce s pistolemi na prsou a svalil se na chodník.
Ruce, které svíraly moje kotníky, mě táhly dozadu. Podlaha mi dřela kůži na bradě. Dveře se přibouchly. Nějaký vtipálek poznamenal:
„Hele, vás nemaj lidi rádi!“
Posadil jsem se a překřikl jsem hluk:
„V tomhle já nejedu.“
Střelba slábla a přestala. Dveře a rolety byly poďobané šedými dírkami. Ve tmě se ozval chraplavý šepot:
„Tod a Slats dají pozor tady dole. My ostatní můžem jít nahoru.“
Vešli jsme do místnosti za krámem, dali se chodbou ke schodišti, pokrytému kobercem, vylezli jsme do prvního poschodí, a tam jsme vešli do pokoje se zeleným hracím stolem. Místnost byla malá, bez oken a svítilo se v ní.
Bylo nás celkem pět. Thaler se posadil a zapálil si cigaretu, drobný mladík se snědou pletí a hezkým obličejem chóristy, jenž tak působil, jen dokud jste si nevšimli jeho úzkých, bezcitných rtů. Kostnatý blondýn, kterému nemohlo být víc jak dvacet, se natáhl na pohovku a vyfukoval ke stropu cigaretový kouř. Další, stejně plavý a stejně starý, ne ale tak hranatý mladík v tvídovém obleku, se zabýval tím, že si utahoval karmínovou kravatu na uzel a uhlazoval světlé vlasy. Třicátník s přepadlým obličejem a s nepatrnou bradou pod širokými, smyslnými ústy chodil otráveně po místnosti a broukal si Růžová líčka.
Usedl jsem na židli, asi metr od Thalera.
„Jak dlouho v tom chce Noonan pokračovat?“ zeptal se. V jeho chraplavém šepotu nebylo vzrušení, byl jen mírně rozzlobený.
„Tentokrát má na vás spadeno,“ řekl jsem. „Myslím, že to chce dovést až do konce.“
Hráč se opovržlivě usmál.
„Měl by vědět, že nemá velké šance nastrčit na mě tu psí hlavu.“
„Nepočítá, že by s těmi důkazy musel vyrukovat u soudu,“ řekl jsem.
„Ne?“
„Mají vás odbouchnout, když se budete protivit zatčení nebo se pokoušet o útěk. Pak už nebude třeba, aby proti vám měl důkazy.“
„Stává se z něho na starý kolena tvrdej chlap.“ Úzké rty se znovu zkřivily do úsměvu. Komisař mu zřejmě příliš velký strach nenaháněl. „Když se mu povede sprovodit mě ze světa, tak mi to patří. Co má proti vám?“
„Asi uhodl, že se mu dostanu na kobylku.“
„To člověka dopálí. Dinah mi říkala, že jste docela snesitelný chlápek, ale když jde o prachy, jste prý škrob.“
„Příjemně jsem se s ní bavil. Povězte mi, co víte o zabití Donalda Willssona?“
„Toho odkrouhla jeho žena.“
„Vy jste ji viděl?“
„Viděl jsem ji hned nato – s bouchačkou v ruce.“
„To nám není nikomu nic platné,“ řekl jsem. „Nevím, jak dalece jste si tím pomohl. Kdyby se to šikovně narafičilo, snad by to u soudu zabralo, ale vy k tomu nebudete mít šanci. Jestli vás Noonan dostane, bude z vás studenej nebožtík. Řekněte mi to na rovinu. Potřebuji to vědět jen proto, abych měl ten případ z krku.“
Odhodil cigaretu na podlahu, zašlápl ji a zeptal se:
„Jste na to tak žhavej?“
„Řekněte mi, co jste viděl, a já už pachatele seberu – jestli se mi podaří dostat se odsud.“
Zapálil si další cigaretu a zeptal se:
„Paní Willssonová vám řekla, že jsem jí telefonoval já?“
„Jo – potom, když ji o tom Noonan přesvědčil. Teď tomu asi sama věří.“
„Sejmul jste Velkého Nicka,“ řekl. „Zkusím to s vámi. Ten večer mi volal nějaký muž. Neznám ho, nevím kdo to byl. Řekl, že Willsson šel k Dinah se šekem na pět tisíc dolarů. Proč by mě to sakra mělo zajímat? Ale pochopte, bylo mi divné, že mi to vyzvonil člověk, kterého jsem neznal. Tak jsem se tam vydal. Dan mě držel dál ode dveří. To jsem pochopil. Pořád mi ale bylo zatraceně divné, proč mi ten chlápek telefonoval.
Šel jsem dál po ulici a postavil jsem se na číhanou do jedněch dveří. Viděl jsem na ulici stát káru paní Willssonové, ale nevěděl jsem, tehdy, že jí patří, ani že v ní sedí. Willsson vypadl náramně brzy a kráčel dolů po ulici. Výstřely jsem neviděl, ale slyšel. Pak ta žena z té káry vyskočila a běží k němu. Věděl jsem, že ona nestřílela. Měl jsem se odtamtud zdejchnout. Bylo to ale všecko tak zatraceně divné, a když jsem v té ženě poznal Willssonovu manželku, přišel jsem tam, abych viděl, co se seběhlo. To jsem provedl hloupost, co? A tak jsem se musel pojistit pro případ, že by něco kikslo. Hodil jsem to na ni. Takhle to všecko vypadá – na rovinu.“
„Díky,“ řekl jsem. „To jsem chtěl vědět. A teď máme problém, jak se odtud vytratit tak, aby z nás nenadělali řešeta.“
„Žádný problém,“ ujistil mě Thaler. „Odejdeme, kdy se nám zlíbí.“
„Chtěl bych zmizet hned. Být vámi, šel bych taky. Noonan je pro vás jen strašák pro děti, ale proč riskovat? Vytraťte se odtud a dekujte se až do oběda. Potom už Noonanovi hřebínek spadne.“
Thaler sáhl do kapsy kalhot a vytáhl silný svazek papírových peněz. Odpočítal jednu, dvě stovky, pár padesátek, dvacítek a desítek a podával je bezbradému:
„Jerry, koupíš nám cestu ven, ale nedávej nikomu víc, než dostává obyčejně.“
Jerry vzal peníze, sebral se stolu klobouk a vypadl. Za půl hodiny přišel zpět, několik bankovek Thalerovi vrátil a řekl mimochodem:
„Počkáme v kuchyni, až bude čistý vzduch.“
Sešli jsme po schodech do kuchyně. Byla tam tma. Přidávali se k nám další lidé.
Konečně něco udeřilo do dveří.
Jerry dveře otevřel a po třech schodech jsme sešli na zadní dvorek. Byl už téměř bílý den. V naší skupince bylo deset lidí.
„To jsou všichni?“ zeptal jsem se Thalera.
Přikývl.
„Nick říkal, že vás je tu padesát.“
„Padesát na odražení těch chcípáckých poldů?“ pronesl opovržlivě.
Uniformovaný strážník držel otevřená vrátka a mumlal nervózně:
„Prosím vás, pospěšte si, hoši!“
Byl jsem ochoten uposlechnout, ale nikdo ho nebral na vědomí.
Přešli jsme uličku, statný muž v hnědém obleku nás provedl dalšími vrátky, prošli jsme domem, vyšli na další ulici a nastoupili do černého auta, které stálo u chodníku.
Jeden z blondýnů řídil. Věděl, co je to rychlost.
Řekl jsem, aby mě vysadili někde poblíž hotelu Great Western. Řidič se podíval na Šeptala a ten kývl. O pět minut později jsem vystoupil z auta před hotelem.
„Tak nashle,“ zašeptal hráč a vůz se znova rozjel. Poslední, co jsem viděl, než zmizel za rohem, byla tabulka s poznávací značkou policejního komisařství.