7. PROTO JSEM VÁS ZAHNAL DO ÚZKÝCH
 
Left
 
 
Bylo půl šesté. Obešel jsem několik domovních bloků, až jsem dorazil k neosvětlenému nápisu Hotel Crawford, vystoupil jsem do kanceláře v prvním poschodí, zapsal jsem se, nechal jsem vzkaz, aby mě probudili v deset hodin. Pak mě dovedli do prachmizerného pokoje. Přelil jsem drobet skotské z čutory do žaludku. Šek Elihua Willssona na deset tisíc dolarů a revolver jsem si vzal k sobě do postele.
V deset jsem se oblékl, šel jsem do První národní banky, vyhledal jsem mladého Alburyho a požádal ho, aby mi Willssonův šek potvrdil. Chvíli mě nechal čekat. Myslím, že zavolal do jeho vily, aby zjistil, zda je šek v pořádku. Konečně ho přinesl patřičně počmáraný.
Navlhčil jsem obálku, vložil jsem do ní starcův dopis a šek, napsal jsem na obálku adresu agentury v San Francisku, nalepil jsem známku, vyšel jsem ven a hodil jsem dopis do poštovní schránky na rohu. Pak jsem se vrátil do banky a řekl jsem mladíkovi:
„A teď mi povězte, proč jste ho zabil.“ Usmál se a zeptal se:
„Koho – presidenta Lincolna?“
„Nechcete se přiznat rovnou, že jste zabil Donalda Willssona?“
„Nerad vás zklamu, ale nechci,“ řekl pořád ještě s úsměvem.
„Tím hůř,“ posteskl jsem si. „Tady nemůžem dlouho stát a dohadovat se, aniž by nás někdo vyrušil. Kdo je ten tlouštík v brejlích, co se zrovna hrne sem?“
Mladík zrůžověl v obličeji. Řekl:
„To je pokladník, pan Dritton.“
„Představte mě.“
Nevypadal, že je mu to zrovna příliš vhod, ale zavolal pokladníka jménem. Dritton, velký muž s růžovoučkou hladkou tváří, s bílými kudrnami kolem jinak plešaté růžové lebky a s brýlemi bez obrouček na nose, k nám přistoupil.
Pomocný pokladník nás mumlavě představil. Potřásl jsem Drittonovi rukou, ale nespouštěl jsem z očí chlapce.
„Zrovna jsem říkal,“ oslovil jsem Drittona, „že bychom potřebovali k hovoru nějaké místo, kde je víc soukromí. Patrně se nepřizná dřív, dokud ho drobet nezpracuju, a nechtěl bych, aby mě v bance všichni slyšeli, jak na něj křičím.“
„Nepřizná?“ Pokladník povystrčil jazyk mezi rty.
„Jasně.“ Napodobil jsem Noonana a zachoval bezvýraznou tvář, hlas i chování. „Vy nevíte, že Albury zavraždil Donalda Willssona?“
Za pokladníkovými brýlemi se objevil zdvořilý úsměv nad tím podle jeho názoru hloupým vtipem, ale když se pokladník podíval na svého pomocníka, jeho výraz zrozpačitěl. Mladík byl ve tváři celý rudý a nutil ústa k úsměvu, který vypadal příšerně.
Dritton si odkašlal a řekl žoviálně.
„Dnes je báječné jitro. Báječné počasí.“
„Copak tu není nějaká soukromá místnost, kde bychom si mohli pohovořit?“ naléhal jsem.
Dritton sebou škubl a zeptal se mladíka:
„Co – co to má znamenat?“
Řekl jsem: „Když tu takovou místnost nemáte, budu ho muset odvést do města na radnici.“
Dritton zachytil brýle, které mu sklouzly z nosu, nasadil si je zpátky a řekl:
„Pojďte se mnou dozadu.“
Přešli jsme dlouhou halou, prošli dveřmi a vstoupili do místnosti označené Ředitel – do kanceláře starého Elihua. Nikdo tam nebyl.
Ukázal jsem Alburymu na jedno křeslo a jedno jsem si vybral pro sebe. Pokladník stál zády k psacímu stolu, čelem k nám dvěma a neklidně se vrtěl.
„Vysvětlíte mi to laskavě?“ zeptal se.
„K tomu přijdem,“ odpověděl jsem a otočil se k mladíkovi. „Chodil jste s Dinah, dokud vás nepustila k vodě. Jste jediný člověk, který ji znal důvěrně a mohl o tom ověřeném šeku vědět natolik včas, aby mohl ještě zatelefonovat paní Willssonové a Thalerovi. Willsson byl zastřelen z revolveru ráže dvaatřicet. To je oblíbený kalibr bouchaček, co se používají v bankách. Snad jste nepoužil služební pistole, ale já myslím, že ano. Snad jste ji ani nedal zpátky na místo. Pak by jedna scházela. Rozhodně zařídím, aby znalec zbraní mikroskopicky a mikrometricky porovnal střely, které zabily Willssona, s projektily všech střelných zbraní v bance.“
Mladík na mne nevzrušeně hleděl a nic neříkal. Získal opět sebevládu. Takhle by to nešlo. Musel jsem odhodit rukavičky. Řekl jsem:
„Byl jste do toho děvčete celý blázen. Přiznal jste se mi, že jedině proto, že ona s tím nesouhlasila, jste –“
„Dost – prosím, dost,“ zalapal po dechu. Obličej měl opět rudý.
Usmíval jsem se na něho opovržlivě, dokud nesklopil oči. Pak jsem řekl:
„Synáčku, napovídal jste toho strašně moc. Snažil jste se setsakramentsky horlivě, abych ve vás četl jak v otevřené knize. Tuhle chybu děláte vy nezkušení zločinci všichni. Pokaždé přeháníte upřímnost a otevřenost.“
Prohlížel si ruce. Vypálil jsem na něho naplno z druhé hlavně:
„Víte, že jste ho zabil. Víte, jestli jste použil nebo nepoužil služební pistole z banky. Když jste jí použil, jste v pasti, z níž se nedostanete. O to se postarají balističtí znalci. Jestli jste použil jiné pistole, dostanu vás zase já. Dobře. Nemusím vám snad vykládat, jakou máte šanci. To víte nejlíp vy sám.
Noonan chce tu vraždu hodit na krk Thalerovi. K tomu, aby ho z vraždy usvědčil, nemá důkazy, ale narafičil všechno tak, že kdyby Thalera zabil, až bude klást odpor při zatýkání, bude komisař z obliga. A to také chce udělat – zabít Thalera. Celou noc držel Thaler ve svém podniku na King Street policii v šachu. A drží ji dosud – ledaže se k němu dostali. Jakmile první polda uvidí Thalera, našije to do něj na vostro.
Jestli počítáte s tím, že se vám z toho podaří vyvléct, a chcete, aby kvůli vám byl zabit další člověk, je to vaše věc. Když ale víte, že nemáte sebemenší šanci, a to nemáte, když se ten revolver najde – pak tu šanci poskytněte Thalerovi tím, že ho z toho podezření očistíte.“
„To bych rád,“ promluvil Albury stařeckým hlasem. Zvedl oči, upřené na své ruce, spatřil Drittona, znovu řekl: „To bych rád,“ a odmlčel se.
„Kde je ten revolver?“ zeptal jsem se.
„V Harperově pokladně…“ řekl chlapec.
Zamračil jsem se na pokladníka a zeptal se ho:
„Přinesete ho?“
„Nechtěl jsem ho zabít,“ řekl mladík. „To jsem nechtěl udělat.“
Kývl jsem, abych ho povzbudil, a snažil jsem se nasadit výraz plný pochopení.
„Myslím, že jsem ho nechtěl zabít,“ opakoval, „přestože jsem si vzal revolver s sebou. Máte pravdu, byl jsem do Dinah zblázněný – tehdy. Některé dny to bylo horší než obvykle. Když přišel Willsson s tím šekem, měl jsem zrovna jeden z těch zlých dnů. Nedokázal jsem myslet na nic jiného, než na to, že jsem ji ztratil proto, že mně došly peníze a on že jí nese pět tisíc dolarů. Můžete to pochopit? Věděl jsem, že ona a Thaler jsou – však víte. Kdybych se dověděl, že ona a Willsson spolu táhnou a neviděl bych šek, nic bych nepodnikl. Určitě ne. Ale viděl jsem šek – a měl vědomí, že jsem ji ztratil, protože mám peníze fuč.
Té noci jsem hlídal její dům a viděl jsem Willssona jít dovnitř. Měl jsem strach, abych něco neprovedl, poněvadž jsem měl zase jeden z těch zlých dnů a v kapse tu pistoli. Opravdu jsem nechtěl nic provést. Bál jsem se. Nedovedl jsem myslet na nic jiného než na ten šek a na to, proč jsem ji ztratil. Věděl jsem, že Willsson má žárlivou ženu. Kdekdo to věděl. Myslel jsem, že když ji zavolám a povím jí to – ani už přesně nevím, co jsem si myslel, ale zašel jsem za roh do krámu a zavolal ji. Pak jsem telefonoval Thalerovi. Chtěl jsem, aby tam byl taky. Kdybych si dokázal vzpomenout na nějaké další lidi, kteří měli co dělat s Dinah nebo s Willssonem, byl bych je taky zavolal.
Pak jsem se vrátil zpátky a znovu pozoroval její dům. Přišla paní Willssonová a pak Thaler a oba tam zůstali a dům pozorovali. To mě těšilo. Když tu byli oni, nebál jsem se tolik, že něco provedu. Po chvíli vyšel Willsson z domu a kráčel ulicí. Podíval jsem se k vozu paní Willssonové a ke dveřím, kde, jak jsem věděl, stál Thaler. Nikdo z nich se k ničemu neměl a Willsson odcházel. Pak jsem pochopil, proč jsem je tam oba chtěl mít. Doufal jsem, že něco udělají – a nebudu to muset dělat já. Ale oni nedělali nic a on odcházel. Kdyby byl jeden z nich šel k Willssonovi a něco mu řekl anebo jenom za ním šel, nebyl bych provedl nic.
Ale oni nic nedělali. Pamatuji se, jak jsem vytáhl z kapsy zbraň. Měl jsem před očima všechno rozmazáno, jako kdybych plakal. Snad jsem opravdu brečel. Nevzpomínám si, že bych vystřelil totiž nepamatuju se, že bych úmyslně zamířil a stiskl spoušť – ale pamatuju se na ozvěnu výstřelů, a to jsem věděl, že ten hřmot dělá revolver, který jsem držel v ruce. Nepamatuju se, jak vypadal Willsson, jestli padl dřív, než jsem se otočil a prchal uličkou odtamtud. Když jsem přišel domů, vyčistil jsem zbraň a znovu ji nabil a ráno jsem ji vrátil do stolu úředníka u přepážky.“
Cestou na radnici s mladíkem a s revolverem jsem se omluvil za ten neomalený způsob, jakým jsem na něj zprvu dotíral, abych z něho vymáčkl pravdu:
„Musel jsem se vám dostat na kůži a tohle byl nejlepší možný způsob. Podle toho, jak jste hovořil o té dívce, jsem poznal, že jste příliš dobrý aktér, než abych se vám dostal na kobylku tím, že bych na vás prostě dorážel otázkami.“
Zacukal rty a zvolna řekl:
„To jsem ani nehrál divadýlko. Když mi začala hrozit šibenice, tak ona – ona se mi nezdála tak důležitá. Nemohl jsem dobře pochopit, proč jsem to udělal – nevím to ani teď. Chápete, co chci říct? Celá ta záležitost vypadá tak nějak lacině a já s ní. Myslím to všechno, hned jak to začalo.“
Zmohl jsem se pouze na nějakou bezvýznamnou odpověď:
„Tak se někdy Věci zvrtnou.“
V Noonanově kanceláři jsme našli jednoho z lidí, kteří se v noci zúčastnili obléhání – brunátného detektiva jménem Biddle. Vyvaloval na mne zvědavé šedé oči, ale neptal se na to, co se událo v King Street.
Biddle přivolal mladého právníka jménem Dart z kanceláře státního zástupce. Albury opakoval své vyprávění Biddlovi, Dartovi a stenografovi, když dorazil komisař, který vypadal, jako by zrovna byl vylezl z postele.
„No to je opravdu prima, že vás zase vidím,“ řekl Noonan, mocně mi potřásal rukou a zároveň mě druhou poklepával na zádech. „Bože, v noci jste unikl jen o chlup – takové krysy! Fakt jsem věřil, že jste si to odnes, dokud jsme nevyrazili dveře a nenašli podnik prázdný. Povězte mi ale, jak se ti všiváci dostali pryč.“
„Pár vašich lidí je zadními dveřmi pustilo ven, provedli je domem za zadním traktem a v policejním autě je poslali pryč. Vzali mě s sebou, abych vám nemohl dát hlášku.“
„Pár mých lidí?“ zeptal se, ale nezdálo se, že je překvapen. „No, no! Jak vyhlížel ten párek?“
Popsal jsem je.
„Shore a Riordan,“ řekl. „Mohl jsem to tušit. A co má být s tímhletím?“ pokynul svou tučnou tváří na Alburyho.
Stručně jsem mu to vylíčil, zatímco mladík diktoval dál svou výpověď.
Komisař se tlumeně zasmál a řekl:
„No, no. Šeptalovi jsem ukřivdil. Budu ho muset najít a dát to do pořádku. Tak vy jste toho mladíka usvědčil? To je opravdu prima. Gratuluju vám a děkuju.“ Znova mi potřásal rukou. „Neodjíždíte teď z našeho města, že ne?“
„Zatím ne.“
„To je prima,“ ujistil mě.
Vyšel jsem, abych spojil snídani s obědem. Pak jsem se dal oholit a ostříhat, poslal jsem agentuře telegram, v němž jsem požádal o vyslání Dicka Foleyho a Mickeyho Linehana do Personvillu, zastavil jsem se ve svém pokoji, abych se převlékl, a pak jsem vyrazil k domu svého klienta.
Starý Elihu seděl v křesle u slunného okna, zabalen do pokrývek. Podal mi tlustou ruku a poděkoval, že jsem chytil vraha jeho syna.
Dal jsem mu víceméně přiměřenou odpověď. Neptal jsem se ho, odkud se tu zprávu dověděl.
„Ten šek, který jsem vám v noci dal,“ řekl, „je pouze správným zhodnocením vámi vykonané práce.“
„Šekem vašeho syna jsem byl zaplacen víc než dostatečně.“
„Tak můj šek považujte za prémii.“
„Agentura Continental nedovoluje přijímat prémie nebo odměny,“ odpověděl jsem.
Začal rudnout v obličeji.
„No, zatraceně –“
„Nezapomněl jste na to, že ten váš šek měl krýt výdaje spojené s vyšetřováním zločinů a korupce v Personvillu?“ zeptal jsem se.
„To byl nesmysl,“ zafrkal. „V noci jsme byli rozrušení. Odvolávám to.“
„Já ale ne.“
Z úst se mu řinuly nadávky. A potom:
„Jsou to moje peníze a nedovolím je zbytečně utrácet na nějaké zatracené hlouposti. Když je nechcete za to, co jste udělal, vraťte mi šek.“
„Přestaňte na mne hulákat,“ řekl jsem. „Kromě důkladné čistky ve městě pro vás nic jiného neudělám. To jste si objednal a to taky dostanete. Teď víte, že vašeho syna zabil mladý Albury a ne vaši kamarádi. Oni teď vědí, že vám Thaler nepomáhal je podfouknout. Když je váš syn mrtev, máte možnost jim slíbit, že už na ně noviny nevytáhnou žádné další skandály. Všude se znovu rozhostí mír a klid.
Řekl jsem vám, že jsem cosi podobného očekával. Proto jsem vás zahnal do úzkých. Platí, co jsme ujednali. Šek byl ověřen bankou, takže jeho výplatu nemůžete zarazit. Váš pověřovací dopis sice nemá platnost smlouvy, ale to byste musel dokazovat u soudu. Jestli chcete, aby se to rozneslo, jen si poslužte. Postarám se, aby se o tom hodně mluvilo.
Ten váš břichatý policejní šéf se mne pokusil dnes v noci úkladně zavraždit. Jsem takový mizera, že ho za to chci zničit. Teď se já začnu bavit. Mám na to vašich deset tisíc dolarů, abych si mohl poroučet. Za ně rozpitvám Poisonville od hlavy k patě. Postarám se, abyste pravidelně dostával moje hlášení. Věřím, že je budete číst s chutí.“
Když jsem odcházel z domu, doprovázely mě jeho šťavnaté kletby ještě hezkou chvíli.