8. DOSTÁVÁM TIP NA KIDA COOPERA

 

 

 

Větší část odpoledne jsem strávil psaním hlášení o svém třídenním působení v případu Donalda Willssona. Pak jsem až do večeře seděl, zpopelnil několik fatim a přemítal o operaci Elihua Willssona.

Sešel jsem do jídelny hotelu a zrovna jsem se rozhodl, že si dám ramstejk na žampiónech, když jsem byl vyvolán.

Pikolík mě zavedl do jedné z telefonních budek v hale. Ze sluchátka zazněl protáhlý hlas Dinah Brandové:

„Max chce s vámi mluvit. Mohl byste zaskočit dnes večer?“

„K vám?“

„Ano.“

Slíbil jsem, že se zastavím, a vrátil jsem se do jídelny k večeři. Když jsem dojedl, šel jsem nahoru do pokoje ve čtvrtém patře, v průčelí hotelu. Odemkl jsem dveře a rozsvítil, dřív než jsem vstoupil.

Střela vytrhla díru ve veřeji těsně vedle mé makovice.

Další střely nadělaly další díry do dveří, do veřejí a do zdi, ale mezitím jsem dopravil svůj kokos do bezpečí do rohu, který nebyl v přímé čáře s oknem.

Věděl jsem, že na protější straně ulice stojí tříposchoďová kancelářská budova se střechou položenou poněkud výše, než je úroveň mého pokoje. Střecha byla temná. U mne bylo rozsvíceno. Za takových okolností bylo zhola nesmyslné pokusit se vykouknout.

Rozhlížel jsem se po něčem, čím hodit po lampě, našel jsem Gideonovo vydání bible a mrštil jsem. Žárovka se rozprskla a obdařila mě temnotou.

Střelba ustala.

Připlazil jsem se k oknu a v pokleku, s jedním okem přitisknutým k dolnímu rohu skla, jsem vykukoval ven. Střecha protějšího domu byla ve tmě a ležela příliš vysoko, abych viděl za její okraj. Deset minut špehování jedním okem mi vyneslo jedině křeč v šíji.

Zvedl jsem telefon a požádal děvče v centrále, aby ke mně poslala hotelového detektiva.

Byl to korpulentní muž s bílými kníry a kulaťoučkým nevyvinutým dětským čelem. Příliš malý klobouk měl posazený do týla, aby se tím čelem pochlubil. Jmenoval se Keever. Nad střelbou se tuze rozčilil.

Přišel ředitel hotelu, obtloustlý muž, který pečlivě ovládal výraz svého obličeje, hlas a chování. Ten se vůbec nerozčilil. Díval se na to tak, jako když pouličnímu fakírovi při předvádění kiksne jeho mechanická pomůcka – „tohle se ještě nestalo, ale nic vážného to stejně není.“

Odvážili jsme se rozsvítit, zašroubovali jsme novou žárovku a spočítali díry po střelách. Bylo jich deset.

Policisté přišli, odešli a vrátili se s tím, že žádnou stopu nenašli. Noonan telefonoval. Hovořil s vyšetřujícím seržantem a pak se mnou.

„Zrovna teď jsem o tom střílení slyšel,“ řekl. „No, co myslíte, kdo asi by si chtěl na vás takhle zchladit žáhu?“

„Jak to mám uhodnout?“ zalhal jsem.

„A žádná vás ani neškrábla?“

„Ne.“

„To je tedy fakt prima,“ prohlásil dobrosrdečně. „A toho ptáčka lapnem, ať to byl kdo byl, na to vemte jed. Nemám tam nechat pár našich lidí? Dali by pozor, aby se to neopakovalo?“

„Ne, děkuji.“

„Můžete je mít, jestli chcete,“ opakoval nabídku.

„Ne, děkuji.“

Musel jsem mu slíbit, že ho navštívím hned, jak mi to vyjde, oznámil mi, že personvillská policie je mi k službám, dal mi na srozuměnou, že kdyby se mi mělo něco stát, musel by si to do smrti vyčítat, až konečně jsem se ho zbavil.

Policie odešla. Dal jsem přenést své věci do jiného pokoje, který se nedal tak snadno ostřelovat. Pak jsem se převlékl a vydal se do Hurricane Street, abych přišel včas na schůzku se šeptajícím hráčem.

 

Dveře mi otevřela Dinah Brandová. Plné rty dnes večer přemalované neměla, ale její hnědé vlasy potřebovaly kadeřníka a byly jen nedbale rozčísnuté. Na hedvábných šatech oranžové barvy měla vpředu pár fleků.

„Tak vy jste pořád ještě živ?“ řekla. „Vás asi hned tak někdo neodpraví. Pojďte dál.“

Vešli jsme do obývacího pokoje přeplněného nábytkem. Dan Rolff a Max Thaler tam hráli binokl. Rolff na mě kývl. Thaler vstal a podal mi ruku.

Zašeptal chraplavě:

„Slyšel jsem, že jste Poisonvillu vypověděl válku.“

„Nesvalujte to všecko na mě. Mám klienta, který to chce tady ve městě trochu provětrat.“

„Který chtěl, ale už nechce,“ opravil mě, když jsme si sedli. „Proč to nenecháte plavat?“

Udělal jsem mu přednášku.

„Nenechám to plavat. Nelíbí se mi způsob, jak se ke mně Poisonville zachovalo. Teď mám příležitost mu to oplatit. Počítám, že už jste zas všichni jedna rodina, odpusťme si, co jsme si… Chcete, aby vás každý nechal na pokoji. Býval čas, kdy jsem chtěl mít svatý pokoj já. Kdyby mi ho dali, byl už jsem asi teď na cestě do San Franciska. Ale oni mi ho nedali. Zvlášť mi ho nedal ten pupkatý Noonan. Pokusil se získat můj skalp dvakrát ve dvou dnech. To je trochu moc. Je teď na mně, abych mu trochu prohnal faldy, a taky to udělám. Poisonville je tak právě zralé ke žním. Dělám takovou práci rád, a udělám ji.“

„Jestli dřív nenatáhnete bačkory,“ řekl hráč.

„Jasně,“ souhlasil jsem. „Dneska ráno jsem zrovna četl v novinách, jak se nějaký člověk udusil v posteli, když pil čokoládu.“

„To je zábavné,“ řekla Dinah Brandová, rozvalená celým velkým tělem líně v křesle, „jenže v dnešních ranních novinách nic takového nestálo.“

Zapálila si cigaretu a odhodila sirku někam pod lehátko. Tuberák složil karty a mechanicky je stále znova míchal. Thaler se na mne zamračil a řekl:

„Willsson vám chce těch deset táců nechat. To by vám mohlo stačit.“

„Mám už takovou svinskou povahu. Ty pokusy o vraždu dovedou člověka namíchnout.“

„Takhle skončíte jedině pod drnem. Jsem při vás. Zabránil jste Noonanovi, aby mi hodil na krk falešné obvinění. Proto vám říkám, abyste na všechno zapomněl a vrátil se zpátky do Friska.“

„Jsem při vás,“ řekl jsem. „A proto vám říkám, abyste se trhnul od svých kámošů. Už jednou vás nechali ve štychu. A udělají to znova. Stejně všichni skončí v propadlišti. Plavte od nich, dokud je ještě čas.“

„Je mi s nima docela dobře,“ řekl. „A umím se o sebe postarat.“

„Možná. Víte, člověk nemůže mít pořád kliku. Smetánku jste už slíznul a teď je zrovna tak chvíle všeho nechat.“

Zavrtěl malou černou hlavou a odpověděl:

„Myslím si o vás, že jste kanón, ale ať se propadnu, jestli jste takový kanón, abyste porazil tuhle kliku. Drží moc dobře pohromadě. Kdybych myslel, že to dokážete, přidal bych se k vám. Víte přece, jak si u Noonana stojím. Ale to se vám nikdy nepodaří. Pusťte to k vodě.“

„Neudělám to, dokud mi zůstane poslední pěticent z Elihuových deseti tisíc.“

„Říkala jsem ti, že má hlavu tvrdou jak beran a nedá si říct,“ ozvala se Dinah Brandová a zazívala. „Dane, je v tomhle bejváku něco k pití?“

Tuberák vstal od stolu a vyšel z místnosti.

Thaler pokrčil rameny a řekl:

„Jak si přejete. Mohl byste už vědět, co děláte. Jdete zítra na box?“

Řekl jsem, že asi půjdu. Dan Rolff přinesl gin a ostatní příslušenství. Každý jsme vypil pár skleniček. Hovořili jsme o zítřejším utkání. O mně kontra Poisonville už nepadlo ani slovo. Hráč si zřejmě nade mnou umyl ruce, ale pravděpodobně mi mou tvrdohlavost neměl za zlé. Dokonce mi podle všeho dal na zítřejší box poctivý tip – prozradil mi, že na hlavní zápas večera je dobré vsadit, když si bude sázející pamatovat, že Kid Cooper patrně knokautuje Ika Bushe v šestém kole. Zdálo se, že ví, co říká, a pro ostatní to patrně také nebyla novinka.

Odešel jsem krátce po jedenácté a vrátil jsem se do hotelu. Ten den už se nic zvláštního nestalo.