9. ČERNÝ NŮŽ

 

 

 

Když jsem se ráno probudil, dostal jsem nápad. Personville měl pouze asi čtyřicet tisíc obyvatel. Nebude nesnadné rozšířit nějakou zprávu. V deset hodin dopoledne jsem už tu zprávu rozhlašoval.

Šířil jsem ji v kulečníkových hernách, v trafikách, výčepech pod dekou, v nealkoholických restauracích a na nárožích – všude tam, kde jsem našel pár okounějících lidí. Dělal jsem to asi takhle:

„Nemáte oheň?… Díky… Jdete večer na box?… Slyšel jsem, že Ike Bush půjde v šestém kole k zemi… No sichr, vím to od Šeptala… No jo, to jsou všichni.“

Lidé rádi vyslechnou důvěrnou zprávu, a všechno, co pocházelo od Šeptala, bylo pro Personville veledůvěrné. Ta zvěst se šířila náramně rychle. Každý druhý člověk, který ji ode mne slyšel, šířil ji stejně pilně dál, už jen proto, aby se vytáhl, jak je informovaný.

Když jsem začínal, byl poměr sázek sedm ke čtyřem na vítězství Ike Bushe a dvě ku třem, že svého soupeře porazí K. O. Ve dvě hodiny odpoledne už žádná sázková kancelář neuzavřela jinou sázku než jedna ku jedné a v půl čtvrté už se sázelo dvě ku jedné, že zvítězí Kid Cooper.

Poslední zastávku jsem udělal v jídelně, a když jsem pojídal obložený chlebíček s teplým hovězím, poskytl jsem tuto informaci číšníkovi a několika přítomným hostům.

Když jsem vyšel, čekal na mne přede dveřmi jakýsi muž. Měl nohy do O a protáhlou ostrou bradu, připomínající prasečí rypák. Pokynul mi hlavou a kráčel po mém boku ulicí, žvýkaje párátko a pošilhávaje mi do obličeje. Na rohu řekl:

„Vím, sichr, že to není tak.“

„Co?“ zeptal jsem se.

„Že Ike Bush vybouchne. Vím sichr, že to tak není.“

„Tak by vám to mělo být jedno. Ale každý chytrák sází dvě ku jedné na Coopera.“

Protáhlý rypák vyplivl rozžvýkané párátko a vycenil na mě žluté zuby: „Včera večír jsem slyšel z jeho vlastních úst, že Coopera utře jak spocený vokno. Přece by nic takového nevykládal – mně jistě ne.“

„Bush je váš přítel?“

„To zrovna ne, ale ví, že já – Koukejte, říkal vám to Šeptal opravdu na rovinu?“

„Na tuty.“

Trpce zaklel: „A já vsadil posledních pětatřicet vočí na toho podrazníka, poněvadž jsem mu skočil na jeho medový řeči. Já, který ho moh dát zabásnout –“ Odmlčel se a rozhlédl se po ulici.

„Mohl jste ho dát zabásnout – za co?“ zeptal jsem se.

„Za moc věcí,“ řekl. „No nic.“

Vytasil jsem se s návrhem:

„Když o tom něco víte, měli bychom si o tom možná pohovořit. Já sám bych nebyl proti, kdyby Bush vyhrál. Jestli má to, co víte, opravdu nějakou cenu, nedalo by se to proti němu použít, abychom ho trochu zmáčkli?“

Podíval se na mě, pak na chodník, našel v kapsičce párátko, strčil je do úst a zamumlal: „Kdo jste?“

Řekl jsem mu jméno, něco jako Hunter nebo Hunt nebo Huntigton a zeptal jsem se, jak se jmenuje on. Odpověděl, že MacSwain, Bob MacSwain, a že mi to potvrdí každý, koho se nato ve městě zeptám.

Řekl jsem, že mu věřím, a zeptal jsem se:

„Tak co říkáte? Přimáčknem Bushe ke zdi?“

V očích mu zasvitl tvrdý lesk a zhasl.

„Ne,“ polkl. „Jsem člověk, který –“

„Který se nechá od kdekoho vzít na pakl. Nemusíte s tím proti němu vyrukovat vy sám, MacSwaine. Jestli je na ty vaše hlášky spolehnutí, dejte mi je a já už to s ním skoulím.“

Rozmýšlel se – olizoval si rty, párátko mu vypadlo z úst a zůstalo viset na klopě kabátu.

„Nepíchnete to na mě, že jsem vám to řekl?“ zeptal se. „Jsem zdejší, a kdyby na mě něco takového prasklo, tak mám utrum. A nepůjdete ho prásknout? Použijete tohle echo jen k tomu, abyste ho přiměl k boji?“

„Jasně.“

Vzrušeně mě chytil za ruku a naléhal:

„Fakticky?“

„Fakticky.“

„Bush se pravým jménem jmenuje Al Kennedy. Před dvěma lety se spřáhl s partou Scissors Haggertyho k přepadení Pensylvánské banky ve Filadelfii. Dva poslíčkové od peněz při tom natáhli brka. Al je neoddělal, ale byl u toho. Předtím se po Filadelfii všelijak poflakoval. Poldové lízli celou partu, ale jemu se podařilo se zdejchnout. Proto se taky tluče po různých zapadákovech. Proto ten jeho ksicht v novinách nebo na plakátě nenajdete. Proto se musí spokojit s takovýmihle okresními křapíky, i když sám patří mezi klasu. Je vám to jasné? Ike Bush je totiž ten Al Kennedy, co ho hledají chlupatí z Filadelfie kvůli přepadení Pensylvánské banky. Jasný? Byl u toho, ale –“

„Já vím, já vím.“ Zastavil jsem ten rozjetý kolotoč. „A teď ho je třeba chytit. Jak to uděláme?“

„Nakvartýroval se do Maxwellu na Union Street. Počítám, že teď bude doma, aby si před tou rachotou odpočal.“

„Myslíte, že odpočívá? Proč? Neví, že na něho večer čeká boj. No, zkusit to můžem.“

„Jaképak můžem? Jak jste na to přišel? Říkal jste – dušoval jste se, že mě do toho zatahovat nebudete.“

„No jo,“ řekl jsem. „Už si vzpomínám. Jak vypadá?“

„Štíhlý brunet, jedno ucho má jak karfiol a má rovné srostlé obočí. Nevím, jestli vám to bude stačit.“

„To už nechte na mně. Kde vás pak najdu?“

„Budu u Murryho v herně. Hlavně mě neshoďte. Nezapomeňte, že jste mi to slíbil.“

 

Maxwell byl jeden z tuctu hotýlků na Union Street, s úzkými domovními dveřmi, vtěsnanými mezi obchody. Do recepce v prvním poschodí vedly prošlapané schody. Recepci tvořilo prostě rozšířené místo v hale, kde za dřevěným pultem stála stěna s přihrádkami na dopisy a s věšáky na klíče. Obojí potřebovalo nový nátěr. Na pultě ležel mosazný zvonek a ušpiněná kniha hostů. Nebyl tam nikdo.

Musel jsem listovat osm stránek dozadu, než jsem v knize našel zápis Ike Bush, Salt Lake City, 214. Přihrádka s tím číslem byla prázdná. Vystoupil jsem po schodech a zaklepal na dveře s tímto číslem. Bezvýsledně. Zaklepal jsem ještě párkrát a pak jsem se otočil ke schodišti.

Někdo šel nahoru. Stál jsem na místě a čekal, abych se mohl na příchozího podívat. Na to světlo akorát tak stačilo.

Byl to štíhlý a svalnatý mladý muž v khaki košili a modrém obleku. Na hlavě měl šedou čepici. Rovné černé obočí mu tvořilo nad očima přímku.

„Tě bůh,“ řekl jsem.

Kývl na mě, ale nezastavil se, ani neodpověděl. „Vyhrajete večer?“ zeptal jsem se.

„Doufám,“ odsekl a minul mě.

Popřál jsem mu čas, aby ušel čtyři kroky ke svému pokoji pak jsem mu řekl:

„Já taky. Nerad bych tě šíboval do Filadelfie. Ale –“

Udělal ještě krok, pomalu se ke mně obrátil, opřel se ramenem o zeď, podíval se na mě ospalýma očima a zabručel:

„Cože?“

„Kdyby tě měl v šestém nebo v některém jiném kole složit takový křupan jako Kid Cooper, tak to by jednoho fakt namíchlo,“ řekl jsem. „Nedělej to, Ale. Nechceš přece zpátky do Filadelfie.“ Mladý muž zatáhl bradu a přistoupil ke mně. Když ode mě byl na dosah, zastavil se a levým bokem se natočil trochu dopředu. Ruce mu volně visely podél těla. Já měl ruce zastrčené v kapsách pláště.

„Co?“ opakoval.

Řekl jsem:

„Jedno si pamatuj – jestli Ike Bush večír zápas nevyhraje, Al Kennedy pojede ráno na východ.“ Zvedl o centimetr levé rameno. Trochu jsem pohnul pistolí v kapse. To stačilo. Zavrčel:

„Kdo ti nakukal, že nevyhraju?“

„Jen se mi to tak doneslo. Stejně jsem myslel, že to je kec, poněvadž ti Filadelfie moc nevoní.“

„Měl bych ti rozbít hubu, ty pupkáči.“

„Na to je teď zrovna pravá chvíle,“ poradil jsem mu. „Jestli večír vyhraješ, už se asi nesejdem. Jestli to projedeš, tak se uvidíme, ale to už nebudeš mít volně ruce.“

MacSwaina jsem našel v Murryho herně na Broadwayi.

„Zastihl jste ho?“ zeptal se.

„Jo. Všecko je zařízeno – jestli nezdrhne z města, nebo to neřekne svým principálům jestli mě bral vážně nebo –“

MacSwain se náhle začal neklidně vrtět.

„Radši si na sebe dávejte velkýho bacha,“ varoval mě. „Můžou se pokusit odklidit vás z cesty. On – Ještě si musím zaskočit tady za jedním známým v ulici,“ a opustil mě.

 

Boxerská utkání se v Poisonvillu konala v prostorné dřevěné budově, která stála na kraji města v bývalém zábavním parku a sloužila dřív jako herna. Když jsem tam v půl deváté dorazil, zdálo se mi, že tam je shromážděna většina obyvatel města. Seděli namačkáni na skládacích dřevěných židlích v přízemí, v řadách sražených těsně k sobě. Ještě víc byli stěsnáni na lavicích na dvou špinavých balkónech.

Kouř. Smrad. Vedro. Kravál.

Moje sedadlo bylo v přízemí ve třetí řadě u ringu. Když jsem se k němu prodíral, uviděl jsem kus odtud sedět u uličky Dana Rolffa a Dinah Brandovou. Konečně si zašla ke kadeřníkovi a s naondulovanými vlasy vypadala v mohutném šedém kožichu jako žena, která nemá nouzi o peníze.

„Vsadil jste si na Coopera?“ zeptala se mě, když jsme si vyměnili pozdravy.

„Ne. Kolik jste na něho dala vy?“

„Ne tolik, kolik jsem chtěla. Čekali jsme, až se šance ještě zlepší, ale teď jsou na draka.“

„Vypadá to, že kdekdo ve městě ví, že se Bush složí,“ řekl jsem. „Zrovna jsem před chvilkou viděl nějakého člověka, jak sází na Coopera kilo v poměru čtyři k jedné.“ Nahnul jsem se přes Rolffa a přiložil jsem ústa k místu, kde šedivý límec kožichu halil dívčino ucho, a zašeptal jsem: „Karta se obrátila. Radši si vsaďte na Bushe, dokud je čas.“

Její velké, krví podlité oči se rozšířily a ztmavly úzkostí, chamtivostí, zvědavostí, podezíravosti.

„Je to fakt?“ zeptala se chraplavě.

„Je.“

Skousla nalíčené rty, zamračila se a zeptala se:

„Ví to Max?“

„Neviděl jsem ho. Je tady?“

„Myslím, že je,“ odpověděla roztržitě. V očích měla nepřítomný pohled.

„Nemusíte mi věřit, ale je to tutovka.“

Nahnula se kupředu, zhluboka se mi podívala do očí, stiskla zuby, otevřela kabelku a vytáhla z ní tlustý svazek bankovek. Část peněz oddělila a dala je Rolffovi.

„Tohle všecko vsaď na Bushe, Dane. Stejně máš ještě hodinu na sledování, jak jdou sázky.“

Rolf vzal peníze a šel vykonat příkaz. Sedl jsem si na jeho místo. Stiskla mi prsty loket a řekla:

„Ať vás pánbůh chrání, jestli jsem ty prachy vyhodila.“

Předstíral jsem, že podobný nápad považuji za žert.

 

Začaly předzápasy na čtyři kola mezi vybranými vejsluhy. Stále jsem se rozhlížel po Thalerovi, ale nikde jsem ho neviděl. Dinah se vedle mne pořád vrtěla a skoro si nevšímala, co se děje v ringu. Hned se ze mne pokoušela vytáhnout, odkud mám informace, hned zas slibovala síru pekel a věčné zatracení, kdyby se ukázalo, že jsem ji podvedl.

Semifinálové zápasy byly v plném proudu, když se Rolf vrátil a dal Dinah hrst sázecích kuponů. Namáhala si zrak a prohlížela si je, když jsem se vztyčil, abych si šel sednout na své místo. Nezvedla oči, když zavolala:

„Po zápase na nás venku počkejte.“

Zatímco jsem se prodíral ke svému sedadlu, Kid Cooper vstoupil do ringu. Byl to masivně stavěný mládenec s narezavěle slámovými vlasy a s obličejem, v němž se dělaly záhyby; nad horním okrajem fialových trenýrek měl příliš mnoho zbytečného tuku. Ike Bush alias Al Kennedy prošel mezi provazy do protějšího rohu. Jeho tělo vypadalo líp – štíhlé, pěkně rostlé, hladké jak had – ale tvář měl bledou a ztrápenou.

Představili je, pak šli do středu ringu vyslechnout obvyklé ponaučení, vrátili se do svých rohů, svlékli župany, opřeli se o provazy, zaduněl gong a utkání začalo.

Cooper byl neohrabaný břídil. Uměl se pořádně rozpřáhnout k ráně, která by jistě soupeře zle zřídila, kdyby ho trefila, ale každý, kdo má dvě nohy, dokázal jeho swingu uniknout. Bush zato byla klasa – měl dobrou práci nohou, dokonale a rychle pracoval levičkou, a pravičkou rychle unikal. Postavit Coopera proti tomu štíhlému chlapci do ringu by znamenalo jatka – kdyby se totiž Bush snažil. To ale ne. Nepokoušel se zvítězit. Snažil se dosáhnout opaku a dělal co mohl, aby se mu to povedlo.

Cooper se na plochých nohou kolébal po ringu a mohutnými rozmachy se strefoval do všeho možného – od světel až po stojany v rohu. Jeho metoda byla prostě se rozehnat a doufat, že mu něco vleze do rány. Bush se mu dostával na tělo a zase unikal, a kdykoli se mu zachtělo, zasáhla jeho rukavice zrzka, ale nebyl to úder, spíš přátelské pohlazení.

Ještě než skončilo první kolo, začali diváci křikem projevovat svou nespokojenost. Druhé kolo také nestálo za nic. Nebylo mi zrovna veselo. Naše krátká rozmluva na Bushe zřejmě moc nezapůsobila. Koutkem oka jsem viděl Dinah Brandovou, jak se snaží upoutat mou pozornost. Vypadala nervózně. Střežil jsem se na ni podívat.

Divadýlko pokračovalo i ve třetím kole. Lidé křičeli: „Vyhoďte ty hausmistry. Šáhni mu na cejchu,“ a „Nadrátuj tomu portýrovi jednu do křiváků.“ Při procházce ringem se oba gladiátoři dostali do rohu, k němuž jsem měl nejblíž, právě ve chvíli, když výkřiky diváků zmlkly.

Udělal jsem si z dlaní hlásnou troubu a zařval:

„Pojedeš do Filadelfie, Ale.“

Bush stál ke mně otočen zády. Vymanévroval Coopera ke straně, zahnal ho do provazů, a teď ke mě byl obrácen čelem.

Odněkud zezadu, z druhé strany kdosi pronikavě zakřičel:

„Pojedeš do Filadelfie Ale.“

Předpokládal jsem, že to je MacSwain.

Nějaký opilec na druhé straně zvedl opuchlý obličej, zahalekal tutéž větu a pak se rozesmál, jako by to byl skvělý vtip. Další lidé převzali pokřik bez zřejmého důvodu, snad jenom proto, že se zdálo, že to Bushe znepokojuje.

Pod černou hradbou jeho obočí těkaly oči zleva napravo. Jeden z Cooperových nazdařbůh umístěných úderů zasáhl štíhlého mladíka ze strany do brady.

Ike Bush se svalil k nohám rozhodčího jak špalek.

Rozhodčí napočítal za dvě vteřiny do pěti, ale úder gongu ho přerušil. Podíval jsem se s úsměvem na Dinah Brandovou. Nic jiného se nedalo dělat. Dívala se na mne, ale nesmála se. Její obličej měl chorobnou barvu jako Rolffův, ale byl mnohem navztekanější.

Bushovi sekundanti ho odtáhli do jeho rohu, kde ho masírovali ručníky. Nedávali si s ním však příliš velkou práci. Bush otevřel oči a díval se do země. Zazněl gong.

Kid Cooper se vkolébal do ringu a povytahoval si trenýrky. Bush čekal, dokud ten packal nedošel doprostřed ringu, a pak hbitě zaútočil.

Jeho levačka vyrazila šikmo dolů a zabořila se Cooperovi do žaludku. Cooper vzdechl och, ohnul se v pase a začal couvat.

Úderem pravačky do úst ho Bush narovnal a znova vyrazil levačkou. Cooper opět vydal povzdech och a začala se pod ním podlamovat kolena.

Z jedné i druhé strany ho Bush klepl do hlavy, přichystal pravičku, dlouhou ranou levou si pečlivě narovnal Cooperův ciferník do správné polohy a jeho pravá rukavice vylétla jako natažené péro zpod jeho brady na bradu soupeřovu… Všichni diváci tu petardu spoluprožívali.

Cooper klesl na zem, nadskočil a zůstal ležet. Rozhodčí potřeboval půl minuty, než napočítal do deseti. Bylo by to ale stejné kafe, kdyby mu to trvalo půl hodiny. Kid Cooper nevěděl o světě.

Když už rozhodčí nemohl odpočítávání déle protahovat, zvedl Bushovu ruku do výše. Ani jeden nevypadal tuze spokojeně.

Zachytil jsem očima zářivý blesk. Krátká stříbrná čára slétla z jednoho balkónu.

Nějaká žena vykřikla.

Stříbřitý blesk skončil svůj zářivý let v ringu, odkud zaznělo cosi jako lupnutí a cosi jako žuchnutí.

Ike Bush vymanil paži z ruky rozhodčího a svalil se na Kida Coopera. Z šíje mu čouhala černá střenka nože.