10. HLEDÁ SE ZLOČIN
Když jsem za půl hodiny vyšel z budovy, Dinah Brandová seděla za volantem malého bledě modrého marmonu a hovořila s Maxem Thalerem, který stál na silnici.
Dívčina hranatá brada trčela vzhůru. Její velká rudá ústa byla nelítostná, když z nich vycházela slova, a v koutcích úst byly hluboké, tvrdé vrásky.
Hráč vypadal stejně nepříjemně jako ona. Jeho hezký obličej byl žlutý a tuhý jak houžev. Když promluvil, měl rty úzké jako papír.
Zdálo se, že jsem přišel k pěkné rodinné výměně názorů. Zůstal bych byl raději stranou, ale dívka mě spatřila a zavolala:
„Panebože, už jsem myslela, že vůbec nepřijdete!“ Šel jsem k vozu. Thaler na mne hleděl přes kapotu bez nejmenší stopy přátelství.
„Včera v noci jsem vám radil, abyste se vrátil do Friska.“ Jeho šepot zněl mnohem drsněji než něčí křik. „Teď vám to velice doporučuju.“
„Pro každý případ vám děkuji,“ řekl jsem a usedl jsem vedle dívky.
Když startovala motor, řekl jí:
„Tohle není prvně, cos mě zaprodala. Ale je to naposled.“
Rozjela vůz, pootočila hlavu a zanotovala přes rameno:
„K čertu s tebou, miláčku!“
Rychle jsme ujížděli do města.
„Je Bush po smrti?“ zeptala se, když zahnula vozem na Broadway.
„Totálně. Když ho obrátili na záda, čouhala mu špička nože z krku.“
„Měl mít tolik rozumu, aby se je nepokoušel podfouknout. Pojďte si něco sníst. Dnešní večer mi vynesl jedenáct stovek, a když se to miláčkovi nelíbí, tak ať se jde bodnout. Jak jste na tom vy?“
„Nesázel jsem. Maxovi to není vhod?“
„Vy jste si nevsadil?“ zvolala. „Jste to ale kus osla! Kdo to kdy slyšel mít v kapse takovou hlášku a nepřisadit si?“
„Nevěděl jsem, že je to tutovka. Tak Maxovi tedy nebylo vhod, že to vzalo tenhle obrat?“
„No jasně. Nechal tam majlant. A teď se na mě čílí, že jsem nebyla padlá na hlavu, chytila včas vítr a inkasovala.“ Prudce zastavila před čínskou restaurací. „Ať jde ten nafoukaný skrček k čertu!“
Oči se jí leskly, měla je zvlhlé slzami. Když jsme vystoupili z vozu, otřela si je kapesníkem.
„Šilhám hlady,“ řekla a táhla mě za sebou po chodníku. „Objednáte mi metrák chow mein, že?“
Tolik toho nesnědla, ale činila se ostošest: shltla svou vysoko naloženou porci a ještě polovinu mé. Pak jsme znovu nasedli do marmonu a odjeli k jejímu domu.
Dan Rolff byl v jídelně. Na stole před ním stála sklenice na vodu a hnědá lahvička bez štítku. Rolff seděl vzpřímeně na židli a civěl na lahvičku. V místnosti bylo cítit opiovou tinkturu.
Dinah Brandová shodila kožich zpola na židli a zpola na podlahu, luskla prsty na tuberáka a pronesla netrpělivě:
„Vyinkasovals to?“
Aniž se přestal dívat na lahvičku, vytáhl z vnitřní kapsy kabátu balík papírových peněz a hodil je na stůl. Dívka peníze shrábla, dvakrát bankovky přepočítala, spokojeně mlaskla a nacpala si je do kabelky.
Odešla do kuchyně, aby nasekala led. Sedl jsem si a zapálil si cigaretu. Rolff dál civěl na lahvičku. My dva jsme si nějak nikdy neměli do říct.
Zanedlouho přišla dívka s ginem, citrónovou šťávou, minerálkou a ledem.
Napili jsme se a dívka řekla Rolffovi:
„Max pekelně zuří. Slyšel, žes chodil sázet na Bushe ještě v poslední chvíli, a myslí si, opičák jeden, že jsem ho podvedla. Co jsem provedla? Udělala jsem to, co by udělal každý rozumný člověk na mém místě – přidala jsem se k výhercům. Jsem v tom stejně nevinně jako dítě, no ne?“ obrátila se na mě.
„Ovšem.“
„No, tak. Maxovi vlezlo na mozek to, že se bojí, aby si ostatní nemysleli, že byl se mnou spřáhnutý, že Dan nesázel jen za mne, ale také za něho. Inu, měl smůlu. Pro mě za mě ať se jde klouzat, šašek počmáranej. – Ještě jedna vám neuškodí.“
Dolila další sklenku sobě i mně. Rolf se ještě ani nedotkl první. Ustavičně zíral na hnědou lahvičku a řekl:
„Nemůžeš čekat, že bude skákat radostí.“
Dívka se zamračila a řekla podrážděně:
„Můžu čekat, co chci. Nemá žádné právo takhle se mnou mluvit. Nejsem jeho majetek. Snad si to myslí, ale já mu ukážu, že se spletl.“ Vyprázdnila sklenku, bouchla s ní na stůl a otočila se na židli obličejem ke mně. „Je to fakt, že jste dostal od Elihua Willsona deset tisíc dolarů, abyste v městě udělal pořádek?“
„Je.“
Její krví podlité oči se lačně zaleskly.
„A když vám pomůžu, dostala bych něco z těch deseti táců?“
„To nemůžeš udělat, Dinah.“ Rolffův hlas zadrhával, ale zněl pevně, jako kdyby mluvil s dítětem. „To by byla vyložená sprostota.“
Dívka k němu zvolna otočila obličej. Na jejích ústech se objevil stejně tvrdý výraz, jako když předtím hovořila s Thalerem.
„Jenže já to udělám,“ řekla. „Jsem teda sprostá, že?“
Neřekl nic, neuhnul očima z lahvičky. Dívčina tvář zrudla. Měla tvrdý krutý výraz.
„To je trága, že takový zachovalý džentlmen jako ty, i když má chycené plíce – se musí stýkat s takovou špinavou ludračkou, jako jsem já.“
„To se dá spravit,“ odpověděl protáhle a zvedl se. Musel v sobě mít pekelnou dávku opia.
Dinah Brandová vyskočila ze židle a oběhla stůl. Hleděl na ni prázdným pohledem narkomana. Přiblížila k němu tvář a naléhala:
„Teď jsem teda pro tebe špinavá ludra, co?“
Řekl klidným hlasem:
„Řek jsem ti, že zrazovat přátele tomuhle chlápkovi je hnusná sprosťárna, a nic jinýho to taky není.“
Chytla ho za hubené zápěstí a zkroutila mu ruku tak, že klesl na kolena. Dlaní druhé ruky mu sázela políčky na vpadlé tváře, pět šest z každé strany, až se mu hlava klinkala zprava doleva. Mohl si krýt obličej volnou druhou rukou, ale neudělal to.
Pustila jeho zápěstí, obrátila se k němu zády a natáhla ruku po ginu a minerálce. Usmívala se. Ten úsměv se mi ale nezamlouval.
Rolff se zvedl a zamžikal. Místo, kde mu stiskla zápěstí, zrudlo; obličej měl pohmožděný. Vybalancoval rovnováhu a podíval se na mě mdlým pohledem.
Bezvýrazné oči a tvář se mu nezměnily; vsunul ruku pod kabát, vytáhl černou automatickou pistoli a vystřelil na mne.
Byl však ještě příliš roztřesený, aby dokázal rychle a přesně zamířit. Měl jsem dost času hodit po něm sklenicí. Trefila ho do ramene. Střela mi prolétla vysoko nad hlavou.
Skočil jsem dřív, než se dostal k dalšímu výstřelu – skočil jsem po něm – a byl jsem dost blízko, abych mu srazil zbraň. Druhá kulka se zaryla do podlahy.
Praštil jsem ho pěstí do brady. Padl a zůstal ležet tam, kde padl. Otočil jsem se.
Dinah Brandová se na mne rozpřahovala těžkou skleněnou láhví minerálky, kterou by mi rozklepla lebku na padrť.
„Nechte toho,“ vykřikl jsem.
„Nemusel jste ho uhodit tak moc,“ zavrčela.
„Už se stalo. Měla byste ho radši někam uložit.“
Odložila minerálku a pomohl jsem jí odnést Rolffa nahoru do ložnice. Když začal hýbat víčky, nechal jsem ji, aby se o něho postarala, a sešel jsem znova dolů do jídelny. Za čtvrt hodiny za mnou přišla.
„Je v pořádku,“ řekla. „Ale mohl jste to zvládnout bez násilí.“
„No jo, ale udělal jsem to pro jeho dobro. Víte, proč po mně vystřelil?“
„Abych vám nemohla zaprodat Maxe?“
„Ne. Protože jsem byl svědkem toho, že jste ho zfackovala.“
„To nějak vůbec neštimuje,“ řekla. „Vždyť jsem ho napadla já.“
„Je do vás zamilovaný a tohle není prvně, co jste s ním takhle zatočila. Choval se tak, jako by věděl, že je slabší než vy. Nežádejte ale od něho, aby přijímal s radostí fakt, že se jiný muž kochá pohledem na to, jak ho fackujete.“
„Myslela jsem, že se v mužských vyznám,“ postěžovala si, „ale můj bože, jak jsem se mýlila. Všichni jsou blázni – všichni!“
„Jednu jsem mu vrazil, abych mu trochu vrátil sebevědomí. Jednal jsem s ním jako s mužem, a ne jako s nějakým chudinkou, kterého může žena na potkání zfackovat.“
„Souhlasím se vším,“ povzdechla si. „Už o tom nebudu mluvit. Měli bychom se napít.“
Napili jsme se a já jsem řekl:
„Zmínila jste se, že jste ochotna ke spolupráci, když z toho bude pro vás koukat profit. Můžeme se šábnout.“
„Kolik?“
„Co si vyděláte. Podle toho, zač bude vaše spolupráce stát.“
„To není sichr.“
„Vaše pomoc také ne.“
„Myslíte? Bráško, můžu vám dát spoustu materiálu, jen si nemyslete. Já jsem holka, která zná Poisonville skrznaskrz.“ Podívala se na nohy v šedivých punčochách, zakomíhala jednou nohou, aby mi ji ukázala, a řekla rozhněvaně: „Jen se koukněte! Zas jedno puštěné očko. Viděl už jste něco takového? Na mou duši, že budu chodit bosa.“
„Máte moc velké nohy,“ řekl jsem. „Materiál se příliš namáhá.“
„Vaše poklona mi stačí. Jak chcete tu naši vesnici vyčistit od bahna?“
„Jestli mi nelhali, proměnili Poisonville v ten smradlavý, hnisavý vřed Thaler, Pete zvaný Fin, Lew Yard a Noonan. Částečně na tom nese vinu také starý Elihu, ale tak docela za to asi zas nemůže. A kromě toho je můj klient. Nechtěl bych se dostat do situace, kdy bych proti němu musel tvrdě zakročit.
Nejlepším řešením, které mě napadlo, je vyšťourat a vytáhnout na světlo všechny ty špinavé machinace a skandály, v nichž ti lidé byli zapleteni. Možná, že uveřejním inzerát – Hledá se zločin. Když to jsou opravdu takoví lotři, za jaké je považuji, nedá mi moc práce najít nějakou aféru, do které jsou namočeni.“
„Tak tohle jste sledoval, když jste shodil ten box?“
„To byla jen zkouška, abych viděl, co to bude dělat.“
„Aha, takhle pracujete vy vědečtí detektivové. Můj bože, takový cynický, pupkatý, tvrdohlavý chlap ve středních letech – a děláte takové divné věci, že jsem o tom jakživa neslyšela.“
„Někdy je dobré udělat si plán,“ řekl jsem. „a jindy je zas dobře trochu píchnout do vosího hnízda – když máte dost tvrdou náturu, abyste to přežil, a máte otevřené oči – pak uvidíte tu špínu, o které jste si přál, aby vyplula napovrch.“
„To by se mělo zapít,“ řekla.
