11. SKVĚLÁ NABĚRAČKA

 

 

 

Znova jsme se napili.

Položila sklenku na stůl, olízla si rty a řekla:

„Když máte v plánu pořádně s tím zamíchat, mám pro vás skvělou naběračku. Už jste někdy slyšel o Noonanově bratru Timovi, co před několika lety spáchal sebevraždu u Falešného jezera?“

„Ne.“

„Stejně byste se o něm moc dobrého nedověděl. Jenže ona to nebyla sebevražda. Oddělal ho Max.“

„Skutečně?“

„Proberte se, proboha. To, co vám povídám, jsou fakta. Noonan měl bratra rád jak otec syna. Předložte mu důkazy a půjde po Maxovi jako namydlený blesk. A to přece chcete, ne?“

„Máme nějaké důkazy?“

„Než Tim zemřel, mluvil ještě s dvěma lidmi a těm řekl, že to udělal Max. Ty oba ještě v městě zastihnete, přestože jeden už si dlouho na světě nepobude. Co vy na to?“

Dívala se na mne, jako by mi nalila čistého vína, jenže ženám, a hlavně modrookým ženám, není v tomhle ohledu radno vždy věřit.

„Dopovězte mi to,“ řekl jsem. „Rád slyším podrobnosti a fakta.“

„Hned to bude. Byl už jste u Falešného jezera? Je to takové letovisko asi třicet mil odsud. Jede se tam po silnici vedoucí kaňonem. Děsná díra, ale v létě je tam příjemný chládek, a tak má dobrou pověst. Stalo se to loni v létě, poslední sobotu v srpnu. Byla jsem tam s nějakým Hollym. Ten je teď zpátky v Anglii, ale na tom nesejde, poněvadž ten nemá s celou tou věcí vůbec nic společného. Je to takový podivínský fajnovka – nosíval bílé hedvábné ponožky obrácené naruby, aby mu volné konce nití nedřely nohu. Předešlý týden jsem od něho dostala psaní. Někde se tu povaluje, ale na tom stejně nezáleží.

Byli jsme tam my dva a byl tam Max s děvčetem, s kterým tehdy chodil – s Myrtle Jennisonovou. Ta teď leží na smrt nemocná v městském špitále, má Brightovu nemoc nebo něco takového. Tehdy to ještě byla hezká holka, taková štíhlá blondýna. Mívala jsem ji ráda, jenže když se kapku napila, dělala moc velký rámus. Tim Noonan byl do ní celý blázen, ale tehdy v létě neměla oči pro nikoho než pro Maxe.

Tim jí byl pořád v patách. Byl to hranatý, docela hezký Irčan, ale ňouma a obejda, žádný formát a ze šlamastiky vyvázl jen díky tomu, že měl bratra policejním komisařem. Kde byla Myrtle, vynořil se dřív nebo později taky on. Myrtle se o tom před Maxem radši moc nešířila, aby Max něco neprovedl a neudělal si tak vroubek u Timova bratra, co je tím komisařem.

Tu sobotu se u Falešného jezera objevil taky Tim. Myrtle a Max byli sami. Já a Holly jsme tam byli s partou, ale zašla jsem za Myrtle na kus řeči a ona mi řekla, že ji Tim poslal vzkaz, že se s ní musí večer ještě na pár minut sejít v jedné takové besídce u hotelu. Psal jí, že si vezme život, když Myrtle nepřijde. To nás rozesmálo – to jeho pitomé vyhrožování. Pokusila jsem se to Myrtle rozmluvit, ale měla už nakoupíno, byla samá legrace a tvrdila, že ho musí jít zpražit.

Ten večer jsme všichni v hotelu tančili. Max tam chvíli zůstal a pak se vytratil. Myrtle tančila s nějakým Rutgersem, advokátem tady z města. Za chvíli ho nechala stát a vyšla jedním z bočních východů. Zamrkala na mě, když šla kolem mne, a tak jsem věděla, že jde na tu schůzku s Timem. Sotva vypadla ze dveří, uslyšela jsem výstřel. Nikdo jiný si toho nevšiml. Myslím, že bych tomu taky nevěnovala pozornost, nebýt toho, že jsem o Myrtle a Timovi věděla.

Hollymu jsem řekla, že musím mluvit s Myrtle, a vyšla jsem za ní – sama. Od jejího odchodu uplynulo asi pět minut. Venku jsem uviděla u jedné besídky světla a lidi. Šla jsem tam a – z toho mluvení jde na člověka žízeň.“

Nalil jsem dvě koňské dávky ginu. Dinah zašla do kuchyně pro další sodovku a novou dávku ledu. Namíchali jsme drink, napili jsme se a Dinah pokračovala:

„Tim Noonan tam ležel mrtvý s dírou ve spánku a jeho revolver se válel vedle. Shromáždil se tam asi tucet lidi, zaměstnanci hotelu, hosti a jeden Noonanův člověk, polda MacSwain. Když mě Myrtle zahlédla, odvedla mě hned stranou pod blízký strom.

‚Max ho zabil,‘ řekla. ‚Co mám dělat?‘

Vyptávala jsem se jí na to. Řekla mi, že viděla vyšlehnout plamen z pistole a myslela si nejdřív, že se Tim přece jen oddělal. Byla příliš daleko a taky bylo moc tma, aby viděla víc. Když k Timovi přiběhla, svíjel se z boku na bok a sténal: ‚Nemusel mě kvůli ní zabíjet. Já bych –‘ Dalším slovům nerozuměla. Válel se po zemi a z rány ve spánku mu crčela krev.

Myrtle trnula, že to udělal Max, ale musela mít v té věci jistotu. Klekla si na zem a snažila se Timovi pozvednout hlavu:

‚Kdo to udělal, Time?‘

Byl už v posledním tažení, ale měl ještě tolik síly, aby vydechl: ‚Max‘.

Pořád se mě ptala, co má dělat, a já se zeptala, jestli ještě někdo slyšel, co Tim řekl. Myrtle říkala, že to slyšel ten polda, přiběhl prý, zrovna když Timovi zvedala hlavu. Nikdo jiný nebyl tak blízko, aby to slyšel, jedině ten polda.

Nechtěla jsem, aby se Max vařil ve vlastní šťávě kvůli takovému ňoumovi jako Tim Noonan. Max tehdy pro mne nic neznamenal, jen se mi rozhodně líbil víc než kterýkoli člen Noonanovic rodiny. Toho čadila MacSwaina jsem znala, poněvadž jsem se kdysi znala s jeho ženou. Býval to slušný chlap, vyložený jak durch, než zapad mezi vopásaný. Potom byl stejnej jako oni. Jeho žena to nějaký čas snášela, ale pak už to nemohla vydržet a odešla od něho.

Poněvadž jsem toho poldu znala, řekla jsem Myrtle, že to snad půjde zařídit. Když se MacSwain podmázne, paměť mu nebude tak sloužit, a kdyby nevyšlo ani to, může ho Max dát sejmout. Myrtle měla Timovo psaní, ve kterém vyhrožoval sebevraždou. Jestli bude polda ochoten ke spolupráci, pak tohle psaní a díra v Timově hlavě způsobená jeho vlastní zbraní vyřeší všecko k plné spokojenosti.

Nechala jsem Myrtle pod stromem a šla jsem hledat Maxe. Nikde poblíž se nevyskytoval. Nebylo tam moc lidí a hotelový orchestr pořád vyhrával k tanci. Když jsem nepochodila, vrátila jsem se zpátky k Myrtle, která byla celá vyjevená, poněvadž jí začalo vrtat hlavou, co by se stalo, kdyby se Max dověděl, že Myrtle ví, že Tima zabil on. Bála se Maxe.

Chápete, co myslím? Myrtle se bála, že kdyby se jednou s Maxem rozešli, jistě by ji odklidil z cesty, kdyby věděl, že toho na něho ví dost, aby to stačilo na špagát. Já vím, jak jí bylo. Později jsem sama měla podobnýho tušáka a stejně jako ona jsem o tom ani nedutla. S Myrtle jsme se tedy dohodly, že bude líp zaonačit to tak, aby se to Maxovi nedoneslo. A já jsem taky nijak nestála o to, aby se vědělo, že v tom mám prsty.

Myrtle se vrátila sama ke skupince shromážděné kolem Tima, vzala MacSwaina kousek stranou a tam se s ním dohodla. Nějaké prachy měla u sebe. Dala mu dvě stovky a ještě diamantový prsten, za který zaplatil jistý Boyle tisíc dolarů. Myslela jsem, že MacSwain přijde později pro další závdavek, ale neudělal to. Nehrál s ní žádnou habaďůru. S pomocí toho dopisu se mu podařilo zaonačit smrt tak, že to vypadalo na sebevraždu.

Noonan čul, že někde něco neklape, ale nikdy nepřišel na to, v čem to vězí. Myslím, že Maxe podezíral, že je do toho zapletený, ale Max měl skálopevné alibi – s tím se u něho dá vždycky počítat – a myslím, že ho nakonec i Noonan přestal podezírat. Stejně ale neuvěřil, že to bylo všechno tak, jak mu to naservírovali. Vykopl MacSwaina při nejbližší příležitosti od policie.

Zanedlouho nato šli Max a Myrtle od sebe. Nepohádali se, nic takového, šli prostě zkrátka od sebe. Já myslím, že se v jeho přítomnosti necítila už nikdy tak bezstarostná jako dřív, třebaže co vím, Max ji nikdy nepodezíral, že ho má v hrsti. Jak jsem řekla, Myrtle je nemocná a má dny spočítané. Kdybyste se jí šel zeptat, asi by vám řekla pravdu, protože teď už se nemá čeho bát. MacSwain se pořád ještě potlouká po městě, a kdyby z toho pro něho něco koukalo, jistě by se mu jazyk rozvázal. Tihle dva lidé drží Maxe v hrsti a Noonan by po těch důkazech jistě skočil. Stačí vám to pro začátek?“

„A nemohla to být doopravdy sebevražda?“ zeptal jsem se. „Třeba Noonana v poslední chvíli napadlo, že Maxovi zatopí.“

„Že by se ten flink sám odbouchl? Kdepak, co vás to napadá.“

„Nemohla ho zastřelit Myrtle?“

„Tahle možnost napadla Noonana taky. Jenže ve chvíli, kdy rána padla, nebyla Myrtle ještě ani v první třetině cesty. Tim měl spánek ožehnutý střelným prachem a nebyl zastřelen na kopci, aby se mohl skutálet po svahu dolů. Myrtle je z toho venku.“

„Max měl ale alibi?“

„Přirozeně. Vždycky má alibi. V kritické době byl ve vzdáleném křídle hotelu v baru. Dosvědčili mu to čtyři lidi. Pokud si vzpomínám, vykládali to bez vyzvání a často ještě dřív, než se jich na to ptali. V baru byli ještě další hosti, kteří se nepamatovali, jestli tam Max byl nebo ne, ale ti čtyři si na něho vzpomínali dobře. Vzpomněli by si na všechno, co by Max chtěl.“

Její oči se rozšířily a pak se proměnily ve dvě černě olemované štěrbiny. Nahnula se ke mně a převrhla přitom loktem sklenku.

„Jeden z těch čtyř byl Peak Murry. Teď je s Maxem na štíru a řekl by možná pravdu. Má hernu na Broadwayi.“

„Nejmenuje se ten MacSwain náhodou křestním jménem Bob?“ zeptal jsem se. „Má křivé nohy do O a takový prasečí rypák?“

„Ano. Vy ho znáte?“

„Od vidění. Co teď dělá?“

„Stal se z něho takový plevácký valchař. Dala jsem vám dost trumfů pro vaši partičku?“

„Ujde to. S tím možná něco půjde udělat.“

„A teď mluvme o tom, co mi to hodí.“

Ušklíbl jsem se, když jsem spatřil její lačný pohled, a odpověděl jsem:

„Až později, holubičko. Nejdřív počkáme, jak bude padat karta, než začnem rozdělovat bank.“

Nazvala mě zatraceným škrtem a sáhla po ginu.

„Děkuju, já už nebudu,“ odpověděl jsem a koukl jsem se na hodinky. „Bude pět ráno a dnes mě čeká ještě spousta práce.“

Vzala si do hlavy, že se musí zase najíst. To mi připomnělo, že mám také hlad. Půl hodiny trvalo, než jsme ukuchtili lívance, šunku a kávu. A zabralo ještě nějakou chvíli, než jsme to snědli a zpopelnili pár cigaret nad několika dalšími šálky kávy. Bylo už hodně po šesté, když jsem se konečně zvedl k odchodu.

 

Vrátil jsem se do hotelu a vlezl jsem do vany se studenou vodou. Trochu mě to postavilo na nohy a zrovna takovou vzpruhu jsem potřeboval. Se čtyřicítkou na krku jsem si sice mohl někdy ginem vynahradit spánek, ale nepůsobilo mi to žádnou zvláštní rozkoš.

Když jsem se ustrojil, sedl jsem ke stolu a sepsal toto prohlášení:

 

Tim Noonan mi těsně před svou smrtí řekl, že ho zastřelil Max Thaler. Slyšel to detektiv MacSwain, kterému jsem dala dvě stě dolarů a diamantový prsten v ceně tisíc dolarů za to, aby o jeho slovech pomlčel a vydával jeho smrt za sebevraždu.

 

S prohlášením v kapse jsem sešel po schodech, znova jsem posnídal – hlavně kávu – a odešel jsem do městské nemocnice.

Návštěvy nemocných byly sice povoleny pouze odpoledne, ale udělal jsem dojem legitimací detektivní agentury Continental, a když jsem navíc ještě naznačil, že hodina zpoždění by měla za následek tisíc mrtvých nebo něco podobného, pustili mě za Myrtle Jennisonovou.

Ležela sama na pokoji v druhém patře. Další čtyři lůžka byla prázdná. Mohla to být pětadvacetiletá dívka nebo pětapadesátiletá žena. Její tvář se podobala oteklé flekaté škrabošce. Na polštář jí splývaly neživé vlasy slámové barvy, spletené do dvou copů.

Počkal jsem, až odejde sestra, která mě do pokoje zavedla. Pak jsem nemocné ženě ukázal prohlášení a řekl jsem:

„Budete tak hodná, slečno Jennisonová, a podepíšete to?“ Ošklivýma očima, které potemněly ve stínu tukových polštářků, jimiž byly obklopeny, pohlédla nejdřív na mne, pak na listinu, vytáhla zpod pokrývky ztučnělou, rozměklou ruku a uchopila papír.

Předstírala skoro pět minut, že čte třiačtyřicet slov, která jsem napsal. Potom listinu upustila na pokrývku a zeptala se:

„Odkud jste se to dověděl?“ Měla plechový, podrážděný hlas.

„Poslala mě za vámi Dinah Brandová.“

Pronesla nedočkavě:

„Rozešla se s Maxem?“

„O tom nejsem informován,“ zalhal jsem. „Domnívám se, že chce mít tohle po ruce pro případ potřeby.“

„A nechat si podříznout ten svůj hloupý krk. Podejte mi tužku.“

Podal jsem jí své plnicí pero, podložil pod listinu svůj notes, a když naškrábala podpis, obojí jsem si vzal. Pohyboval jsem papírem ve vzduchu a čekal, až inkoust oschne.

„Má, co si přála. Mně na tom nezáleží. Proč by mě teď mělo zajímat, co lidé dělají? Jsem vyřízená a ostatní ať jdou k čertu.“ Uchichtla se a najednou odhodila pokrývku a ukázala mi ohavně napuchlé tělo, oblečené do noční košile z režného plátna.

„Jak se vám líbím? Vidíte, se mnou je ámen.“

Přetáhl jsem přes ni pokrývku a řekl:

„Moc vám za to děkuji, slečno Jennisonová.“

„To nic. Mně je všecko fuk. Jenom –“ opuchlá brada se jí roztřásla – „jenom – je to peklo – takhle strašně umírat.“