14. MAX

 

 

 

Zpráva o Šeptalově zatčení se rychle rozšířila. Když jsme s Noonanem a s poldy, které přivedl, dovezli k radnici hráče a Jerryho, který se zatím už probral k vědomí, postávalo tu aspoň sto lidí.

Nevypadali všichni potěšeně. Noonanovi poldové, kteří v nejlepším případě připomínali ošuntělé pobudy, se pohybovali se zachmuřeným výrazem v bledé tváři. Noonan ale byl nejspokojenější chlápek na západ od Mississippi. Jeho blaženost nezkalil ani fakt, že se mu nepodařilo Šeptala zlomit ani nejostřejším výslechem třetího stupně.

Šeptal odolal i nejsilnější palbě otázek. Řekl, že bude mluvit jen se svým obhájcem a s nikým jiným, a svůj slib dodržel. Přestože měl Noonan hráče pořádně v žaludku, měl tu zatčeného, kterého nemohl předhodit partě těch policejních mlátiček, který by mu vyrazily duši z těla. Šeptal zabil komisařova bratra a komisařovi se jeho smělost protivila, ale Šeptal byl pořád ještě v Poisonvillu někdo, s kým se nedalo zacházet jen tak bez rukaviček.

Noonana nakonec marná práce omrzela a poslal vězně nahoru – cely byly v nejhořejším poschodí radnice – aby ho tam zavřeli. Zapálil jsem si další komisařův doutník a pročetl si podrobnou svědeckou výpověď nemocné ženy. Nenašel jsem v ní nic, co už bych nevěděl od Dinah a MacSwaina.

Komisař chtěl, abych ho doprovodil domů na večeři, ale vyzul jsem se z toho – zalhal jsem, že mě bolí postřelené zápěstí, které jsem měl ovinuté fáčem. Ve skutečnosti to nebolelo víc než drobná spálenina.

Zatímco jsme se tak bavili, přivedl párek tajných chlápka s brunátnou tváří, do něhož se zavrtala střela, kterou jsem chtěl zasáhnout Šeptala. Zlomila mu žebro a chlápek se vytratil zadními dveřmi, zatímco ostatní měli jinou práci. Noonanovi lidé ho sebrali v ordinaci u doktora. Komisař se od něho nedověděl prakticky nic a dal ho odvézt do špitálu.

Zvedl jsem se k odchodu a řekl jsem:

„Brandová mi o tomhle dala hlášku. Proto jsem vás žádal, abyste ji a Rolffa vynechal ze hry.“

Komisař mě uchopil za levačku, už popáté či pošesté během posledních dvou hodin.

„Jestli si přejete, abychom ji vynechali, nemusíte víc říkat,“ ujišťoval mě. „Ale jestli pomohla toho parchanta odhalit, vyřiďte jí, že kdykoli si bude ode mě něco přát, vždycky jí rád vyhovím.“

Odpověděl jsem, že jí to vyřídím, a odešel jsem do svého hotelu s myšlenkami na tu úhlednou bílou postel. Bylo už ale téměř osm hodin večer a žaludek se hlásil o svá práva. Usedl jsem do hotelové jídelny, abych vyhověl jeho naléhání.

Pak mě zlákala kožená klubovka v hotelové hale, abych si vykouřil doutník. To mělo za následek rozhovor s cestujícím železničním revizorem z Denveru, který znal jednoho mého známého ze St. Louis. A pak se z ulice ozvala řada výstřelů.

Šli jsme ke dveřím a zjistili jsme, že střelba se ozývá odněkud od radnice. Opustil jsem revizora a kráčel jsem tam.

Urazil jsem dvě třetiny cesty, když jsem spatřil automobil, ženoucí se rychle proti mně. Ze zadního okénka sršely výstřely.

Zacouval jsem na kraj nějaké uličky a připravil jsem si pistoli. Vůz dojel ke mně. Světlo pouliční lampy ozářilo tváře dvou lidí, kteří seděli vpředu. Řidiče jsem neznal. Horní část obličeje druhého muže zakrýval klobouk naražený hluboko do čela. Spodní část toho obličeje však patřila Šeptalovi.

Naproti přes ulici pokračovala ulička kolem dalšího domovního bloku. Vzdálené ústí bylo osvětleno. Když se kolem mě přehnal Šeptalův vůz, někdo se v tomto pásu mezi mnou a světlem pohnul. Ten někdo přeběhl z jednoho stínu – patrně to byl stín popelnice – k dalšímu.

Zapomněl jsem na Šeptala proto, že se mi zdálo, že ten někdo má nohy do O.

Kolem přefrčel vůz s policajty, kteří chrlili olovo na první auto. Přeběhl jsem přes silnici do té části uličky, kde jsem viděl muže s nohama do O.

Jestli to byl ten, za koho jsem ho pokládal, dalo se počítat skoro najisto s tím, že nebude ozbrojen. Zařídil jsem se podle toho a postupoval jsem blátivým prostředkem uličky a sledoval jsem stíny zrakem, sluchem a čichem. Měl jsem už tři čtvrtiny cesty kolem domovního bloku za sebou, když se od stínu odpoutal jiný stín – muž, který zmateně pádil pryč ode mne.

„Stůj!“ zvolal jsem a rozběhl jsem se za ním. „Stůj – nebo tě provrtám, MacSwaine!“

Běžel ještě pár kroků, pak se zastavil a obrátil ke mně:

„Ach, to jste vy,“ jako kdyby záleželo na tom, kdo ho odvede zpátky do basy.

„Jo,“ přiznal jsem se. „Čím to, že si všichni tak volně pobíháte venku?“

„O tom já nic nevím. Někdo vyhodil do luftu podlahu v base. Dynamitem. Tou dírou jsem zdrhl s ostatníma. Byli tam nějaký chlápkové, ti drželi poldy v šachu. S jednou partou jsem se svezl. Pak jsme se rozdělili a já počítal, že budu mít kliku a dostanu se z města. Vůbec jsem v tom neměl prsty. Jen jsem využil šance, když se naskytla.“

„Dneska večer lízli Šeptala,“ oznámil jsem mu.

„Ale sakra! Tak takhle to je. Noonan mohl vědět, že toho chlápka pod zámkem neudrží – určitě ne v tomhle městě.“ Stáli jsme bez pohnutí v uličce na místě, kde se v běhu zastavil MacSwain.

„Víte, proč ho zašili?“ zeptal jsem se.

„Za to, že zabil Tima.“

„Vy víte, kdo Tima zabil?“

„Cože? Udělal to on, to je jasné.“

„Udělal jste to vy.“

„Co to povídáte? Nejste cáknutej?“

„Držím v levačce bouchačku,“ varoval jsem ho.

„Ale koukněte se – copak Tim neřek té couře, že mu to udělal Šeptal? Co je vám?“

„Neřekl, že to udělal Šeptal. Ženské sice Thalerovi říkají Max, ale muži ho nikdy nenazývají jinak než Šeptal. Tim nepronesl slovo Max. Stačil říct MacS – první část jména MacSwain – ale víc už vyslovit nestačil. A nezapomínejte, že mám v ruce stříkačku.“

„Proč bych ho zabíjel? On šel po Šeptalovi –“

„Ještě jsem si to všecko nedal do kupy,“ přiznal jsem se, „ale proberme si to: Mezi vámi a manželkou to neklapalo. Tim byl sukničkář, že? Na tom něco může být, budu si to muset ověřit. Na tuhle stopu mě přivedlo to, že jste se už potom nepokoušel z toho děvčete vymačkat peníze.“

„Přestaňte s tím,“ žadonil. „Víte, přece, že nemá smysl se o tom dál bavit. Proč bych tam byl okouněl? Přece bych si byl šel zařídit alibi jako Šeptal.“

„To nebylo třeba. Byl jste polda. Tam bylo vaše místo – hezky blízko – postaral jste se, aby šlo všechno jak po másle.“

„Setsakramentsky dobře víte, že to nejde dohromady a že je to nesmysl. Proboha, přestaňte s tím.“

„Mně nevadí, že to je fantazie,“ řekl jsem. „Aspoň mám něco pro Noonana, až se tam objevíme. Bude asi mít hlavu ve flóru, že mu Šeptal pláchl. Přijde na jiné myšlenky.“

MacSwain klesl v zablácené uličce na kolena a zvolal:

„Proboha, to ne! Vlastníma rukama by mě zardousil.“

„Vstaňte a přestaňte křičet,“ zavrčel jsem. „Povíte mi tedy, jak to skutečně bylo?“

Zakňučel: „Zardousil by mě vlastníma rukama.“

„Vyberte si. Když nebudete mluvit vy, pohovořím s Noonanem. Když mi povíte pravdu, přimluvím se za vás.“

„Co můžete udělat?“ zeptal se beznadějně a znovu začal fňukat: „Jak vám mám věřit, že to uděláte?“

Riskoval jsem a pověděl mu část pravdy:

„Říkal jste, že máte tušení, za čím jsem do Poisonvillu přijel. Pak byste měl taky vědět, že mám zájem, abych Noonana a Šeptala udržel vzájemně na kordy. Když si Noonan bude myslet, že Tima zabil Šeptal, stanou se z nich nepřátelé na život a na smrt. Když ale nechcete povolit, jdeme za Noonanem a s ním se shodneme.“

„Chcete říct, že mu to nepíchnete?“ zeptal se dychtivě. „Slibujete, že mu to neřeknete?“

„Nic vám neslibuju,“ řekl jsem. „Proč bych to dělal? Nachytal jsem vás na hruškách. Buď rozvážete přede mnou, nebo před Noonanem. A rozmyslete si to hned. Nebudu tady stát celou noc.“

Rozhodl se, že promluví. „Nevím, kolik toho víte, ale bylo to tak, jak jste říkal, moje stará se chytla Tima. Nevím, jak jsem se domákl, že s tím obejdou chodí. Můžete se zeptat koho chcete, jestli jsem předtím nebyl hodný muž. Bylo to takhle – chtěl jsem, aby měla všecko, po čem zatoužila. Většinou pro mě nebylo jen tak snadné vyhovět jejím požadavkům. Ale já se nedokázal postavit na zadní. Kdybych to byl dovedl, bylo by to mezi náma klapalo líp. A tak jsem svolil, aby se ode mne odstěhovala a podala si žádost o rozvod, aby si ho mohla vzít, poněvadž si myslela, že on o to stojí.

Brzo pak jsem slyšel, že Tim zas pálí za tou Myrtle Jennisonovou. To jsem si nemohl nechat líbit. Dal jsem mu poctivě a otevřeně možnost, aby si vzal Helenu. A teď ji pustil k vodě kvůli Myrtle. To jsem si nemohl nechat líbit. Helena nebyla nějaká hej nebo počkej. Byla to ale náhoda, že jsem ho tehdy večer potkal u jezera. Když jsem viděl, že jde k těm srubům, vydal jsem se za ním. Připadalo mi to jako vhodné místo, kde můžu tu věc uvést do pořádku.

Myslím, že jsme oba předtím do sebe obrátili nějakou tu štamprli. Strhla se mezi náma prudká a horkokrevná debata. Když mu začaly chybět argumenty, vytáhl na mě bouchačku. Ale byl baba. Hmátl jsem po ní a při tahanici padl výstřel. Přísahám před bohem, že jsem ho nezastřelil úmyslně. Revolver spustil, když jsme ho oba drželi v rukou. Utek jsem se schovat za nějaké křoví. Tam jsem ho ale slyšel sténat a něco mumlat. Začali se tam trousit lidi – z hotelu vyběhla Myrtle Jennisonová.

Chtěl jsem se vrátit k Timovi, abych slyšel, co povídá, ale dal jsem si majzla, abych tam nebyl první. Musel jsem tedy čekat, až tam přijde to děvče, a mezitím jsem poslouchal, jak naříká, ale byl jsem moc daleko, abych mu rozuměl. Když tam došla, přiběhl jsem taky zrovna ve chvíli, když se pokoušel říct moje jméno.

Nenapadlo mě, že by se to dalo zaměnit se Šeptalem, až přišla s tím, že mi dá jeho psaní o tý sebevraždě, a nabídla mi dvě kila a prsten s tím šutrem. Hrál jsem o čas a dělal, že mi je celý případ jasný – sloužil jsem přece tehdy u policie – abych moh zjistit, jak si stojím. Pak mě začala přemlouvat a to už mi došlo, že jsem v suchu. A takhle to vypadalo, dokud jste to zase vy všecko nerozšťoural.“

Přešlápl v blátě a dodal:

„O týden později zahynula má žena jako oběť nehody. Jo, nehoda. Hasila si to plnou rychlostí fordkou po svahu tam, kde dálnice číslo šest klesá serpentinou k Tanneru.“

„Patří k tomu okresu Falešné jezero?“ zeptal jsem se.

„Ne, leží v boulderském okrese.“

„Nepatří tedy do Noonanovy kompetence. Co kdybych vás odvedl k šerifovi tam?“

„To ne. Je to zeť senátora Keefera – Tom Cook. To můžu zůstat rovnou tady. Senátor by zařídil, abych se dostal do rukou Noonanovi.“

„Jestli se to sběhlo tak, jak jste mi vyprávěl, máte padesátiprocentní vyhlídky, že vás soud osvobodí.“

„Kdepak, tam budu mít utrum. Odvážil bych se toho, kdybych aspoň mohl předpokládat, že mi nějakou šanci dají, ale to od nich nemůžu čekat.“

„Jdeme zpátky na radnici,“ řekl jsem. „Držte jazyk za zuby.“

Noonan přecházel kolébavým krokem po místnosti a spílal asi půl tuctu poldům, kteří tu postávali a v duchu si přáli, aby byli jinde.

„Tady jsem vám přived jednoho sirotečka,“ řekl jsem a postrčil jsem MacSwaina dopředu.

Noonan srazil bývalého fízla k zemi, nakopl ho a poručil jednomu strážníkovi, aby MacSwaina odvedl.

Někdo Noonana volal telefonem. Vyklouzl jsem bez pozdravu a odešel zpátky k hotelu.

Kdesi na sever odtud se ozvaly výstřely.

Kolem mě přešli tři muži. Tvářili se rozpačitě a opatrně našlapovali.

O kus dál sešel jiný muž z chodníku, abych měl dost místa a mohl kolem něho přejít. Neznal jsem ho a myslím, že on mě taky ne.

Nablízku zazněl ojedinělý výstřel.

Když jsem došel k hotelu, přehnal se kolem mě otlučený černý bourák. Byl plný nějakých chlapů a jel nejméně devadesátkou.

Podíval jsem se za ním a ušklíbl jsem se. Poisonville začínal vřít a já se už natolik cítil jako zdejší občan, že ani má nepříliš chvalitebná účast na tom všem mi nezabránila, abych plných dvanáct hodin nespal tvrdým spánkem.