15. HOSPODA CEDAR HILL
 
Left
 
 
Krátce po poledni mě probudil telefonem Mickey Linehan. „Jsme tady,“ oznámil mi. „Kde je uvítací výbor?“
„Asi někde sháněj konopný provaz. Hoďte si kufry do úschovny a přijďte za mnou do hotelu. Pokoj 537. A nerozhlašujte nikde, že mě jdete navštívit.“
Oblékl jsem se, než přišli.
Mickey Linehan byl hřmotný klacek s pokleslými rameny a rozvařeným tělem, které vypadalo, jako by se mělo každou chvíli rozsypat. Uši mu odstávaly jako dvě červená křídla a jeho brunátný obličej se pořád pitomě culil. Vypadal jako komediant a to také byl.
Dick Foley byl Kanaďan, ne větší než chlapec, s bystrým, popudlivým obličejem. Nosil vysoké podpatky, aby vypadal vyšší, parfémoval si kapesníky a co nejméně mluvil.
Oba byli zkušení detektivové.
„Co vám dědek o téhle rachotě říkal?“ zeptal jsem se, když jsme se uvelebili v křeslech. Dědek byl ředitel pobočky agentury Continental v San Francisku. Říkalo se mu také Pontský Pilát, poněvadž nám s líbezným úsměvem přiděloval sebevražedné případy, abychom se sami ukřižovali. Byl to příjemný, zdvořilý postarší pán, který měl v sobě asi tolik hřejivého lidského tepla jak provaz z oběšence. Vtipálkové v agentuře o něm říkali, že dovede i v parném létě chrlit rampouchy.
„Zdálo se, že sám dobře neví, oč kráčí,“ řekl Mickey, „věděl jen to, žes telegrafoval o pomoc. Povídal, žes mu už pár dní neposlal žádné hlášení.“
„Vypadá to, že si ještě pár dní bude muset počkat. Víte něco o tomhle Personvillu?“
Dick zavrtěl hlavou. Mickey řekl:
„Jen to, že mu někteří lidé říkají Poisonville, a to docela vážně.“
Informoval jsem je o tom, co jsem věděl, a co jsem zařídil. V poslední čtvrtině vyprávění jsem byl vyrušen telefonem.
Protáhlý hlas Dinah Brandové:
„Ahoj! Co dělá ruka?“
„Je spálená jen kůže. Co říkáte tomu, že pláchli?“
„Není to má vina,“ odpověděla. „Já udělala svoje. Nedám si nohu za krk, jestli ho Noonan neudržel od zámkem. Odpoledne jedu do města koupit si klobouk. Říkala jsem si, že bych k vám na minutku zaskočila, jestli budete doma.“
„V kolik?“
„Kolem třetí.“
„Dobře, budu vás čekat s dvěma stovkami a desetníkem, které vám dlužím.“
„To je ohromné,“ řekla. „Proto za vámi jedu. Pá.“
Vrátil jsem se zpátky do křesla a pokračoval ve vyprávění.
Když jsem domluvil, Mickey Linehan hvízdl a řekl:
„To se nedivím, že máš nahnáno a že neposíláš hlášení. Dědek by jistě vylít z kůže, kdyby věděl, co tu provádíš, co říkáš?“
„Jestli to klapne tak, jak bych si přál, nemusím se zmiňovat o těch nepříjemných detailech,“ řekl jsem. „Je správné, že agentura má určité směrnice a předpisy, ale když dostaneš nějaký případ, musíš si s ním poradit, jak nejlíp umíš. A kdo do Poisonvillu přijde s nějakou mravoukou, může se jít rovnou klouzat. V hlášení ale není vhodné propírat špinavé prádlo a vy hoši neposílejte do San Franciska nic, dokud mi to neukážete.“
„Při kterých zločinech ti máme pomoct?“ zeptal se Mickey.
„Chtěl bych, aby sis vzal na starost Peta, zvaného Fin. Dick si vezme Lewa Yarda. Budete to muset zafírovat tak, jak to dělám já – využít příležitostí, když se naskytnou, a popohnat to, co se popohnat dá. Rýsuje se mi, že se tihle dva pokusí Noonana přimět, aby nechal Šeptala na pokoji. Nevím, co Noonan na to. Je záludný jak čert a chce se pomstít za smrt svého bratra.“
„Až si vezmu na starost toho kluka finského,“ řekl Mickey, „co s ním mám dělat? Nechci se chlubit, jak jsem zaostalý, ale vyznám se v tom asi tak jako ve hvězdářství. Všechno je mi jasné, jenom nerozumím tomu, co jsi udělal a proč jsi to udělal, a čeho chceš dosáhnout a jak to navlíct.“
„Začneš tím, že ho budeš stínovat. Potřebuji vrazit nějaký klín mezi Peta a Yarda, mezi Yarda a Noonana, mezi Peta a Noonana, Peta a Thalera nebo mezi Yarda a Thalera. Jestli se nám to podaří pořádně rozfofrovat – rozbít to spojenectví – poperou se sami mezi sebou a vyřeší případ za nás. Pro začátek roztržku mezi Thalerem a Noonanem, která se ale urovná, když se do toho nevložíme.“
„Dinah Brandová by mi za úplatu mohla o celé té bandě dát další hlášky. Nemá ale smysl někoho tahat k soudu tady, i kdybyste proti němu měli nevím kolik důkazů. Mají soudy v hrsti a kromě toho soudy jsou pro nás za téhle situace příliš pomalé. Zamotal jsem se do toho, a jestli se dědek něčeho domákne – a San Francisko není tak daleko, aby se dal obalamutit, – začne vysedávat u telefonu a bude chtít vysvětlení. Musím předložit výsledky, kterými se dají zatušovat detaily Důkazy nám tedy nejsou nic platné. Potřebujeme dynamit.“
„A co náš vážený klient, pan Elihu Willsson?“ zeptal se Mickey. „Co s ním chceš udělat nebo jak to s ním chceš vyřídit?“
„Možná, že ho znemožním, nebo ho přinutím, aby se za nás volky nevolky postavil. Buď to, nebo ono, na tom nezáleží. Mickey, ty se ubytuješ v hotelu Person a Dick může jít do Nationalu. Držte se od sebe, a když nechcete, abych dostal padáka, hoďte sebou, než dědek začne něco větřit. A tohle si radši napište.“
Nadiktoval jsem jim jména, popisy a také adresy, pokud jsem je měl, Elihua Willssona, jeho tajemníka Stanleyho Lewise, Dinah Brandové, Dana Rolffa, Noonana, Maxe Thalera alias Šeptala, jeho pravé ruky bezbradého Jerryho, paní Willssonové, Lewisovy dcery, bývalé sekretářky Donalda Willssona a Billa Quinta, radikála, který chodíval s Dinah.
„A teď to vemte hákem,“ řekl jsem. „A nemylte se: v Poisonvillu neexistuje jiné právo než to, které si vynutíte sami.“
Mickey řekl, že bych se divil, kdybych věděl, jak málo práva k životu potřebuje.
Dick řekl: „Nashle,“ a oba odešli.
 
Po snídani jsem zašel na radnici.
Noonanovy nazelenalé oči byly kalné, jakoby nevyspalé, a v obličeji měl zdravou lesní barvu. Jako obvykle mi nadšeně potřásl rukou a jeho hlas a chování byly stále stejně srdečné.
„Máte nějakou hlášku o Šeptalovi?“ zeptal jsem se, když potřásání rukou skončilo.
„Myslím, že se něco dovím.“ Podíval se na nástěnné hodiny a pak na telefon. „Čekám hlášku každou chvíli. Posaďte se.“
„Kdo ještě utekl?“
„Jen Jerry Hooper a Tony Agosti jsou ještě na frajnoze. Ostatní jsme už lízli. Jerry je Šeptalova pravá ruka a ten Talián patří k jeho partě. Tenhle lotr zapích ten nůž do Ike Bushe.“
„Máte v lapáku jiné členy Šeptalovy party?“
„Ne. Byli tam jen tři, kromě Bucka Wallace, kterého jste provrtal vy. Je v nemocnici.“
Noonan znovu pohlédl na hodiny a pak na své náramkové hodinky. Byly přesně dvě. Obrátil se k telefonu. Přístroj zadrnčel. Komisař zvedl sluchátko z vidlice a řekl:
„Tady je Noonan… Ano… Ano… Ano… Dobře.“
Odstrčil přístroj a zmáčkl celou klávesnici perleťových tlačítek na psacím stole. Kancelář se naplnila policajty.
„Hostinec Cedar Hill,“ řekl. „Batesi, ty pojedeš se svými lidmi za mnou. Terry, vezmeš to fofrem přes Broadway a přijedeš k tomu kutlochu zezadu. Cestou posbírej dopraváky a přivez je taky. A ty to vezmeš přes Union Street a po staré důlní silnici, Duffy. McGraw zůstane na komisařství. Každého, koho seženeš, pošli za námi. A teď kalup!“
Chytil klobouk a spěchal za nimi, ale stačil ještě na mě přes tučné rameno zavolat:
„Hoďte sebou, člověče. Jdem na to!“
Sešel jsem za ním do služebních garáží, kde už hřměly motory půl tuctu aut. Komisař se posadil vedle řidiče. Já seděl se čtyřmi detektivy vzadu.
Do ostatních vozů nastupovali policajti. Vybalovaly se kulomety, rozdělovaly celé náruče pušek, těžkých kulovnic a krabice se střelivem.
Komisařův vůz vyjel první a přitom se tak utrhl z místa, že nám zuby cvakly o sebe. O centimetr jsme minuli vrata garáže, hnali jsme se po chodníku za párem chodců, odrazili jsme se od obrubníku do jízdní dráhy, jen tak tak, že jsme se nesrazili s náklaďákem, a vřítili jsme se do King Street s naplno houkající sirénou.
Poplašení automobilisté prchali nalevo i napravo bez ohledu na dopravní předpisy, jen aby nám unikli a nechali nás projet. Byla to velká legrace.
Ohlédl jsem se, viděl jsem za námi další policejní vůz a třetí, který zahnul na Broadway. Noonan cumlal vyhaslý doutník a řekl řidiči:
„Šlápni na to, Pate.“
Pat se přehnal těsně kolem limuzíny s vyjevenou řidičkou, promáčkl se mezerou mezi tramvají a dodávkou – kdyby náš vůz neměl tak hladký lak, nikdy bychom neprojeli – a řekl:
„Táhne krásně, ale trochu mě zlobí brzdy.“
„To je prima,“ řekl šerlok se šedivým knírkem, který seděl po mé levici. Neznělo to přesvědčivě.
Když jsme se dostali ze středu města, nebyl už na silnici tak rušný provoz, ale dlažba byla horší. Byla to pěkná půlhodinová projížďka, kdy měl každý možnost sednout si sousedovi do klína. Posledních deset minut jsme jeli po hrbolaté cestě, která stoupala do kopce, takže jsme se nemuseli ani chvíli bát, že zapomeneme na to, co Pat říkal o brzdách.
Zastavili jsme před vraty, na nichž byl oprýskaný nápis Hostinec Cedar Hill, osvětlený elektrickými žárovkami, když tam ještě bývaly. Asi šest metrů dále se krčila výletní restaurace s oprýskaným zeleným nátěrem, obklopena hromadami odpadků. Dveře a okna byla zavřená a prázdná.
Vyšli jsme za Noonanem z auta. Vůz, který jel za námi, se vynořil vzadu, ze zákrutu silnice vklouzl k našemu a vyložil náklad mužů i zbraní.
Noonan vydal rozkazy.
Z každé strany se kolem budovy rozestavili tři poldové. Další trojice zůstala s kulometčíkem u vrat. My ostatní jsme se ploužili mezi prázdnými plechovkami od konzerv, láhvemi a starými novinami k průčelí domu.
Detektiv s šedivým knírem, který seděl v autě vedle mě, nesl teď hasičskou sekyru. Vystoupili jsme na verandu.
Zpod okenního rámu vytryskl oheň a ozvalo se zahřmění.
Detektiv se šedivým knírem padl a zakryl sekyru svým mrtvým tělem.
My ostatní jsme prchali pryč. Utíkal jsem s Noonanem. Schovali jsme se v příkopu silnice před hostincem. Byl dostatečně hluboký, měl vysoký násep, takže jsme v něm mohli stát skoro zpříma a neposkytovat terč.
Komisař byl celý bez sebe nadšením.
„To je štísko!“ pronesl spokojeně. „On je tady, kristepane, on je tady!“
„Rána padla zpod okenního rámu,“ řekl jsem. „To není marná finta.“
„To jim zatrhnem,“ řekl radostně. „Uděláme z toho baráku řešeto. Duffy by tu už měl být tou druhou cestou a Terry Shane jistě přijede hned za ním. Haló, Donnere!“ zavolal na muže, který vykukoval za hromádkou kameni. „Oběhni to a řekni Duffymu a Shanovi, aby začali hned zatahovat a pak to rozjeli na plné pecky. Kde je Kimble?“
Muž ukázal palcem na strom za sebou. Z příkopu jsme viděli jenom vršek stromu.
„Řekni mu, ať si připraví mašinkvér a začne to kropit,“ nařídil Noonan. „Hezky zezdola a zepředu, jako když krájí sejra.“
Muž zmizel.
Noonan chodil sem tam a riskoval, že ho někdo trefí do palice, když ji občas vystrčil, aby se rozhlédl a zavolal na své lidi nebo jim dal znamení.
Vrátil se, sedl si ke mně na bobek, podal mi doutník a jeden si zapálil sám.
„Je to hotovka,“ řekl spokojeně. „Šeptal si už ani neškrtne. Je vyřízenej.“
Kulomet za stromem se zprvu jen váhavě zastřeloval – vypálil dávku osmi nebo deseti ran. Noonan se culil a vypustil z úst prstenec kouře. Kulomet se do toho teď dal doopravdy a vyplivoval kov, jak se na smrtící stroj slušelo. Noonan vyfoukl další prstenec kouře a řekl:
„Tohle je jedině přivede k rozumu.“
Přisvědčil jsem. Opírali jsme se o hliněný násep a pokuřovali, zatímco opodál se rozštěkal další kulomet a pak ještě jeden. Mezitím se v nepravidelných přestávkách rozléhaly výstřely z pistolí, pušek a těžkých kulovnic. Noonan pochvalně pokýval hlavou a řekl:
„Pět minut mu postačí, aby uvěřil, že peklo existuje.“
Když těch pět minut uplynulo, navrhl jsem mu, že bychom se měli jít podívat, co zbylo. Pomohl jsem mu nahoru a vyškrábal jsem se za nim.
Hostinec vypadal stejně zpustle a liduprázdně jako předtím, ale byl mnohem zbědovanější. Žádné střílení se z něho neozývalo. Zato jej kropila spousta střel zvenčí.
„Co říkáte?“ zeptal se Noonan.
„Jestli tu je sklep, mohla tam zůstat nějaká ta myš naživu.“
„No, tu dorazíme dodatečně.“
Vytáhl z kapsy píšťalku a nadělal s ní strašlivý kravál. Zamával tučnýma rukama a střelba začala zvolna ustávat. Museli jsme čekat, až se jeho příkaz k zastavení palby roznese. Pak jsme vyvrátili dveře.
V přízemí bylo po kotníky kořalky, která ještě tekla z děr, které střely nadělaly do soudků a beden, nastavených téměř všude na sobě.
Brodili jsme se rozlitou pálenkou. Její výpary nás omamovaly, pokoušela se o nás závrať. Našli jsme čtyři mrtvoly, ale nikoho živého. Ti čtyři nebožtíci byli snědí, vypadali jak cizinci a měli na sobě pracovní kombinézy. Dva byli rozstřílení doslova jak řešeto.
Noonan řekl:
„Nechte je ležet a pojďte odtud.“
Jeho hlas zněl spokojeně, ale ve světle baterky rámovaly jeho oči světlé kruhy strachu.
Rádi jsme odtamtud vypadli a já se opozdil jen o chvilku, která mi stačila, abych strčil do kapsy nepoškozenou láhev whisky s vinětou Dewar.
Polda oblečený do khaki uniformy seskakoval u vrat z motorky.
Vykřikl na nás:
„Přepadli První národní.“
Noonan divoce zaklel a zvolal:
„Hrome, ten lišák nás vyšplouchl. Všichni zpátky do města!“
Všichni uháněli k autům, kromě nás, kteří jsme přijeli s komisařem. Dva nesli mrtvého detektiva.
Noonan na mě mrkl koutkem oka a řekl:
„Tohle je krásné nadělení, fakt.“
Řekl jsem: „No jo,“ pokrčil rameny a šinul si to k autu, kde řidič seděl za volantem. Stál jsem obrácen zády k hospodě a hovořil s Patem. Nepamatuji se, o čem jsme spolu mluvili Zakrátko se k nám připojil Noonan a ostatní šerloci.
Otevřenými dveřmi zájezdního hostince bylo vidět jen malý plamínek, než jsme s vozem vjeli do zatáčky a budova nám zmizela z dohledu.