18. PAINTER STREET
 
Left
 
 
Mezi zásobami konzerv v chatě nebyla žádná, která by nás lákala, abychom si ji otevřeli k snídani. Spokojili jsme se s kávou, uvařenou z velmi ustáté vody v pozinkovaném kbelíku.
Urazili jsme míli pěšky a došli jsme k farmě, kde se našel chlapec, který byl ochoten vydělat si pár dolarů, a odvézt nás rodinnou fordkou do města. Měl spoustu dotazů, na které jsme odpovídali nepravdivě nebo vůbec ne. Vysadil nás na horním konci King Street před malou restaurací, kde jsme do sebe naházeli spoustu pohankových placek a slaniny.
V taxíku jsme krátce před devátou hodinou dorazili k bytu Dinah Brandové. Prohledal jsem dům od půdy do sklepa, ale nenašel jsem žádnou známku, že by tu byla nějaká návštěva.
„Kdy se vrátíte?“ zeptala se mě, když mě doprovodila ke dveřím.
„Zkusím sem zaskočit před půlnocí, třeba jen na pár minut. Kde bydlí Lew Yard?“
„Painter Street 1622. Je to tři bloky odtud. Číslo 1622 je o čtyři bloky výš. Co tam chcete dělat?“ Než jsem mohl odpovědět položila mi ruce na paži a zaprosila: „Zbavte mě Maxe, ano? Mám z něho strach.“
„Možná, že na něho co nevidět poštvu Noonana. To záleží na tom, jak se věci vyvinou.“
Řekla, že jsem zatracený tentononc, kterému je fuk, jestli se jí něco stane, poněvadž mu jde hlavně o to, aby odvedla svou špinavou práci.
Šel jsem do Painter Street. Číslo 1622 byl dům z červených cihel a vpředu pod verandou měl garáž.
O blok dál jsem našel Dicka Foleyho v pronajmutém buicku. Sedl jsem si k němu a zeptal jsem se:
„Jak to klape?“
„Ve dvě zblejsk. Tři třicet z kanceláře k Willssonovi. Mickey. V pět doma. Hosti. Šlapal stín. Odchod tři sedm. Zatím nic.“
Čímž mi oznámil, že spatřil Lewa Yarda včera odpoledne ve dvě hodiny, sledoval ho v půl čtvrté k Willssonovi, kam Mickey stopoval Peta, sledoval Yarda v pět hodin, když se vrátil domů, viděl různé lidi vcházet do domu a vycházet, ale nikoho nesledoval: pozoroval dům do tří hodin ráno a v sedm znova nastoupil do služby a od té chvíle nespatřil nikoho vejít ani vyjít.
„Budeš toho muset nechat a vzít si na starost Willssona,“ řekl jsem. „Slyšel jsem, že se k němu zdekoval Šeptal Thaler a rád bych ho měl na očích, než se rozhodnu, jestli ho mám nebo nemám Noonanovi hodit na pospas.“
Dick kývl a spustil motor. Vylezl jsem z auta a vrátil jsem se do hotelu.
Tam mě čekal telegram od Dědka:
 
OBRATEM PODEJTE UPLNE VYSVETLENI PRIPADU A OKOLNOSTI SPOJENYCH S PREVZETIM PRIPADU I DENNI HLASENI O PRUBEHU
 
Strčil jsem telegram do kapsy s nadějí, že další vývoj bude mít rychlý spád. Kdybych mu teď žádané informace odeslal, bylo by to totéž jako dát výpověď.
Připnul jsem si na krk čistý límeček a odpochodoval jsem na radnici.
„Ahoj,“ pozdravil mě Noonan. „Doufal jsem, že se ukážete. Sháněl jsem vás v hotelu, ale řekli mi, že vás vůbec neviděli.“
Nevypadal dnes ráno moc ve své kůži, ale pro změnu se jeho potěšení z toho, že mě zas vidí, zdálo opravdu upřímné.
Když jsem si sedl, zazvonil mu na stole jeden z telefonů. Přiložil sluchátko k uchu, řekl „ano?“, chvilku poslouchal, řekl: „Radši bys tam měl jít sám, Macu,“ a teprve při druhém pokusu se mu podařilo zavěsit sluchátko do vidlice. Jeho tvář nabyla barvy těsta, ale jeho hlas zněl skoro normálně, když mi oznámil:
„Zrovna teď odbouchli Lewa Yarda – vystřelili na něho z hlavního schodiště domu.“
„Nějaké podrobnosti nevíte?“ zeptal jsem se a v duchu jsem se proklínal, že jsem Dicka Foleyho z Painter Street odvolal o hodinu dřív, než bylo třeba. To byla pekelná smůla.
Noonan zavrtěl hlavou a oči měl upřené do země.
„Pojedem se na nebožtíka podívat?“ navrhl jsem a zvedl jsem se.
Nehnul se z místa a nezvedl ani oči. „Ne,“ řekl malátně do země. „Abych vám pravdu řek, nechce se mi tam jít. Nevím, jestli bych to teď vydržel. Začíná se mi z toho zabíjení dělat nanic. Leze to na mě – totiž, leze mi to na nervy.“
Znovu jsem si sedl a s ohledem na jeho sklíčenost jsem se zeptal:
„Co myslíte, kdo ho zabil?“
„Bůhví,“ zamumlal. „Kdekdo morduje kdekoho. Kdy tomu bude konec?“
„Myslíte, že to udělal Reno?“
Noonan sebou cukl, zdálo se, že se na mě chce podívat, ale rozmyslel si to a opakoval:
„Bůhví.“
Šel jsem na něho z jiného konce:
„Zaklepal někdo bačkorama včera večer při té přestřelce ve Stříbrném šípu?“
„Jen tři.“
„Kdo to byl?“
„Bratři Johnsonové, jménem Blackie Whalen a Put Colling, které pustili na kauci teprv včera v pět odpoledne, a Dutch Jake Wahl, najatý pistolník.“
„Kvůli čemu se to strhlo?“
„Myslím, že to byla jen obyčejná rvačka. Zdá se, že Put, Blackie a ti ostatní, které pustili zároveň s nimi, uspořádali oslavu s fůrou kumpánů a nakonec začalo frčet olovo.“
„Byli to všechno lidi Lewa Yarda?“
„O tom nic nevím,“ řekl.
Zvedl jsem se, řekl jsem „nu dobrá,“ a zamířil jsem ke dveřím.
„Počkejte,“ zavolal. „Neutíkejte mi. Hádám, že to byli jeho lidi.“
Vrátil jsem se k židli. Noonan pozoroval desku psacího stolu. Obličej měl šedivý, ochablý, vlhký jak čerstvý kyt.
Zvedl prudce hlavu. Oči mu potemněly. Pak mu zaškubaly rty a znovu svěsil hlavu. Oči mu pohasly.
„Já už v tom nemůžu pokračovat,“ zamumlal. „Z těch jatek mi je nanic. Už to nevydržím.“
„Je vám natolik nanic, že byste se vzdal myšlenky vyrovnat si účty za Timovo zavraždění, kdyby to vedlo k uklidnění?“
„Ano.“
„Tím to začalo,“ připomněl jsem mu. „Když přestanete trvat na potrestání viníka, mělo by se to zas všechno uklidnit.“
Zvedl tvář a podíval se na mě pohledem psa, který před sebou vidí kost.
„Těm ostatním by z toho mělo už být už stejně nanic jako vám,“ pokračoval jsem. „Povězte jim, k jakému názoru jste dospěl. Sejděte se s nimi a uzavřete mír.“
„Budou si myslet, že na ně jdu s nějakou novou fintou,“ namítl nešťastně.
„Dejte si schůzku u Willssona. Šeptal je stejně u něho. Vydáváte se v nebezpečí, kdybyste na ně šel s nějakou fintou. Nebo se bojíte?“
Svraštil čelo a zeptal se:
„Půjdete tam se mnou?“
„Když si přejete.“
„Díky,“ řekl. „Já – já to zkusím.“