19. MÍROVÁ KONFERENCE
 
Left
 
 
Všichni ostatní delegáti mírové konference už byli na místě, když jsme s Noonanem přijeli ten den v určených devět hodin večer do Willssonova domu. Pokynuli nám na pozdrav hlavou, ale tím uvítání skončilo.
Pete, zvaný Fin, byl mezi nimi jediný, koho jsem dosud neznal. Pašerák lihovin byl robustní padesátník s úplně plešatou hlavou. Měl nízké čelo a ohromnou bradu – širokou, energickou, samý sval.
Zasedli jsme za stůl ve Willssonově knihovně.
Starý Elihu seděl v čele. Nakrátko ostříhané vlasy na jeho růžové lebce se ve světle třpytily jako stříbro. Kulaté modré oči pánovitě a nemilosrdně vyhlížely zpod huňatého bílého obočí. Jeho rty a brada tvořily dvě vodorovné čáry.
Napravo od něho seděl Pete, zvaný Fin, a pozoroval všechny černýma očkama, která ani jednou nezamžikala. Hned vedle pašeráka seděl Reno Starkey. Zažloutlou koňskou tvář měl stejně bezvýraznou jako oči.
Max Thaler seděl opřený dozadu na židli po Willssonově levici. Útlý hráč zkřížil nohy přes sebe tak, aby si nepoškodil pečlivě sežehlené puky na kalhotách. Z jednoho koutku sevřených rtů mu visela cigareta.
Seděl jsem vedle Thalera. Z druhé strany byl mým sousedem Noonan. Elihu Willsson poradu zahájil.
Řekl, že to takhle nemůže pokračovat. Jsme přece všichni rozumní, inteligentní, dospělí lidé, kteří už natolik znají svět, aby věděli, že každý nemůže vždycky prosadit, co by chtěl, i když má sebevýznamnější postavení. Každý musí občas ze svých požadavků slevit. Aby člověk získal to, co si přeje, musí také dát jiným, co si přejí oni. Řekl, že je přesvědčen, že my všichni si nyní jistě nejvíc přejeme, aby už konečně přestalo to nesmyslné vraždění. Vyjádřil přesvědčení, že všechno lze otevřeně prodiskutovat a urovnat dřív než za hodinu a že nebude třeba proměnit Personville v jatky.
Nebylo to špatné kázání.
Když domluvil, rozhostilo se na chvíli ticho. Thaler se podíval přese mě na Noonana, jako by od něho něco čekal. My ostatní jsme se řídili jeho příkladem a také jsme upřeli pohled na policejního komisaře.
Noonan zrudl a chraplavě prohlásil:
„Šeptale, zapomenu na to, žes zabil Tima.“ Zvedl se a podával mu svou tučnou pracku. „Ruku na to.“
Thalerovy úzké rty se zkřivily v jízlivém úsměvu.
„Ten tvůj parchant bratr potřeboval zabít, ale já to nebyl.“ zašeptal chladně.
Komisařova rudá tvář zbrunátněla.
Řekl jsem hlasitě:
„Počkat, Noonane. Jdem na to ze špatného konce. Nehnem se z místa, dokud každý nekápne božskou. Jinak na tom budem všichni hůř než předtím. Tima zabil MacSwain a vy to víte.“
Díval se na mě ohromeně. Úžasem otevřel ústa. Nedovedl pochopit, co jsem mu provedl.
Rozhlédl jsem se po ostatních, zatvářil jsem se jak výlupek vší ctnosti a zeptal jsem se:
„Tohle bychom tedy měli vyřízeno, že? Zbývá urovnat další nehody.“ Obrátil jsem se na Peta, zvaného Fin. „Jak vás tlačí ten včerejší malér, který postihl vaše skladiště a čtyři lidi?“
„Setsakramentská nehoda,“ zahřímal.
Vysvětlil jsem mu:
„Noonan nevěděl, že tu putyku používáte jako skladiště. Vypravil se tam s tím, že je prázdná, jen aby se uklidil z cesty při té fušce ve městě. Vaši lidé začali střílet první a on si pak opravdu myslel, že kopl na Thalerovu skrýš. Když zjistil, že vám leze do zelí, ztratil hlavu a barák zapálil.“ Thaler mě pozoroval s krutým úsměvem v očích a na rtech. Reno se tvářil zcela bezvýrazně. Elihu Willsson se nahýbal ke mně a v jeho stařeckých pronikavých očích byla ostražitost. Nevím, jak se tvářil Noonan. Nemohl jsem si dovolit příliš si ho prohlížet. Zatím jsem vynášel karty dobře, ale kdybych se jednou spletl, prohrál bych celou partii a dostal se do hrozného maléru.
„Ti lidi jsou za riziko placení,“ řekl Pete, zvaný Fin. „To ostatní spraví pětadvacet táců.“
Noonan hbitě a horlivě pronesl:
„Dobrá, Pete, já ti je dám.“
Stiskl jsem rty, abych se nerozesmál nad zděšením v jeho hlase.
Mohl jsem se na něho teď podívat bez obav. Byl nahraný, zlomený, ochoten udělat všecko, aby si zachránil nebo aby si pokusil zachránit ten svůj tlustý krk. Podíval jsem se na něho.
Nechtěl se na mě dívat. Usedl a nedíval se na nikoho. Tvářil se, jako by věřil, že těm vlkům, kterým jsem ho předhodil, unikne dřív, než ho rozsápou.
Pokračoval jsem v rozehrané partii tak, že jsem se obrátil na Elihua Willssona: „Chcete si stěžovat, že vám vyrabovali banku, nebo jste s tím docela spokojený?“
Max Thaler se dotkl mé paže a nadhodil: „Možná, že bychom líp poznali, kdo má právo si stěžovat, kdybyste nám nejdřív vysypal, co víte.“
Rád jsem mu vyhověl.
„Noonan vás chtěl potopit,“ řekl jsem mu, „ale Yard a tady Willsson mu buď vzkázali, nebo aspoň čekal, že mu vzkážou, aby se na vás neodvážil sáhnout. Noonan si tedy myslel, že když zorganizuje přepadení banky a hodí to na krk vám, ti dva vás pustí k vodě a dovolí mu, aby po vás šel. Pokud vím, Yard dával každé takové fušce ve městě své požehnání. Vy byste mu pytlačil v revíru a převezl Willssona. Tak by se mu to aspoň jevilo. A to je mělo oba tak dožrat, že by Noonanovi pomohli, aby vás mohl zašít. Noonan netušil, že jste tady.
Reno a ta jeho parta byli v chládku. Reno byl Yardův člověk, ale nebyl proti tomu, vzepřít se svému šéfovi. Už nějakou dobu se zabýval myšlenkou, že mu město vyrve z rukou a chopí se otěží sám.“ Obrátil jsem se k Renovi a zeptal jsem se: „Není to tak?“
Bezvýrazně se na mě podíval a odpověděl:
„To říkáte vy.“
Pokračoval jsem:
„Noonan finguje hlášku, že jste v Cedar Hillu, a odvleče tam všechny poldy, kterým nemůže věřit, dokonce i dopraváky z Brodwaye, jen aby měl Reno zelenou. McGraw a ostatní fízlové, kteří jsou zasvěceni do hry, nechají Rena a jeho partu vyklouznout z basy, aby mohli tu banku udělat a pak se zas vrátit za mříže. Mají teda sichr alibi. A o pár hodin později je pustí na kauci ven.
Zdá se, že Lew Yard něco čul. Poslal včera večer Dutch Jakea Wahla a další chlápky do Stříbrného šípu, aby Renovi a jeho kumpánům ukázali, že si na něho nemůžou jen tak vyskakovat. Reno se ale zdejchnul a vrátil se do města. Pánem teď mohl být jen on nebo ten druhý. Aby si posichroval, že volba padne na něho, počíhal si před Lewovým domem s pistolí v ruce, až Lew ráno vyjde z bytu. Zdá se, že Reno měl v ruce trumf, poněvadž jsem si všiml, že sedí na židli, která by patřila Lewovi Yardovi, kdyby teď neležel bradou vzhůru.“
Všichni seděli naprosto tiše, jako by chtěli upozornit, jak tiše sedí. Žádný nemohl spoléhat, že je mu někdo z přítomných přátelsky nakloněn. Pro nikoho to nebyla vhodná chvíle k tomu, aby provedl nějaký neopatrný pohyb.
Na Renovi nebylo znát, jestli to, co jsem o něm říkal, na něho nějak zapůsobilo.
Thaler jemně zašeptal:
„Nevynechal jste něco?“
„Myslíte roli, kterou v tom sehrál Jerry?“ Pořád ještě jsem byl duší společnosti. „Zrovna jsem o tom chtěl mluvit. Nevím, jestli utekl z basy tehdy, když jste odtamtud pláchl vy, a jestli ho později sebrali nebo jestli v chládku zůstal a proč to udělal. A také nedovedu říct, jestli se vydal do té banky rád.
Fakt ale je, že tam šel s ostatními a že ho odbouchli a nechali ležet před vchodem do banky, protože on byl vaší pravou rukou a to přepadení se dalo přišít na váš vrub. Drželi ho ve voze, dokud práce nebyla hotová, a pak ho z vozu vystrčili a střelili do zad. Stál čelem k bance a zády k autu, když do něho to olovo nasázeli.“
Thaler pohlédl na Rena a zašeptal:
„No tak?“
Reno se zadíval na Thalera bezvýraznýma očima a zeptal se chladně:
„Co má být?“
Thaler se zvedl, řekl: „Mě vynechte,“ a vykročil ke dveřím.
Pete, zvaný Fin se vztyčil, opíraje se silnýma kostnatýma rukama o desku stolu, a pronesl sonorním hlasem:
„Šeptale.“ Když se Thaler zastavil a otočil se tváří k němu, pokračoval: „Něco ti řeknu. Tobě, Šeptale, i vám ostatním. S tímhle zatraceným střílením je šmytec. Rozuměli jste. Nemáte dost filipa, abyste věděli, co vám nejlíp konvenuje. Já vám to teda povím. Tyhle kravály ve městě jsou špatné pro kšeft. Nebudu to dál trpět. Budete sekat dobrotu, nebo vás k tomu přiměju. Mám celou armádu chlapů, kteří vědí, co dělat s bouchačkou. V mé branži se bez nich nemůžu obejít. Když je budu muset poslat proti vám, tak je proti vám pošlu. Chcete si zahrávat se střelným prachem a dynamitem? Ukážu vám, jak se to hraje. Máte rádi boj? Můžete ho mít. Pamatujte si, co vám říkám. To je všechno.“
Pete, zvaný Fin, usedl.
Thaler se chvíli díval zamyšleně a odešel, aniž řekl nebo dal najevo, co si myslí.
Po jeho odchodu se u ostatních projevila netrpělivost. Nikdo z přítomných neměl chuť čekat a popřát druhému dost času, aby v okolí sehnal pár pistolníků.
Za několik málo minut jsme s Elihuem Willssonem zůstali v knihovně sami.
Seděli jsme a dívali se na sebe.
Konečně řekl:
„Jak by se vám líbilo stát se šéfem policie?“
„Kdepak. Jsem moc mizerný poslíček.“
„Nemyslím v téhle konstelaci. Až tu bandu rozprášíme.“
„A místo nich tu budeme mít zrovna taková numera.“
„Jděte k čertu,“ řekl, „mohl byste mluvit slušnějším tónem s mužem dost starým na to, aby mohl být vaším tátou.“
„Který mě posílá k čertu a hájí se svým stářím.“
Na čele mu naskočila zlostí modrá žilka. Pak se zasmál.
„Jste protivný hubatý mladík,“ řekl, „ale nemůžu popřít, že jste udělal to, zač jste dostal zaplaceno.“
„Pěkně jste mi při tom pomohl, jen což.“
„Potřeboval jste kojnou? Dal jsem vám peníze a volnou ruku. Nic víc jste nechtěl. Co jste si ještě přál?“
„Vy starý piráte,“ řekl jsem. „Musel jsem vás k tomu donutit a vy jste mi házel klacky do cesty až do této chvíle, kdy vidíte, že jsou jeden na druhého jak čerti a vzájemně se chtějí sežrat. A teď mi povězte, co jste pro mě udělal.“
„Starý pirát,“ opakoval. „Synu, kdybych nebyl pirátem, tak bych pořád ještě námezdně pracoval pro Anacondu a žádná Personvillská důlní společnost by neexistovala. Vy sám jste takové zatracené hlupoučké jehně, jestli se nemýlím. Doběhli mě a drželi mě za pačesy, synu. Byly tu věci, které se mi nelíbily – o těch nejhorších jsem se dověděl až dneska večer – ale mě zmáčkli pevně do pasti a musel jsem čekat, až nadejde vhodný čas k jednání. Vždyť od chvíle, co se Šeptal Thaler u mě utábořil, byl jsem vězněm ve vlastním domě – zatracený rukojmí!“
„To je k vzteku. Na čí straně jste teď?“ naléhal jsem. „Jdete se mnou?“
„Jestli vyhrajete.“
Zvedl jsem se a řekl:
„Doufám, že si to sakra slíznete s těmi ostatními.“
Řekl:
„Doufat můžete, ale já se s nimi nesvezu.“ Šelmovsky na mě zašilhal. „Já vás financuju. To je důkaz, že to myslím dobře, no ne? Nebuďte na mě tak zlý, synu, já přece –“
Řekl jsem: „Jděte k čertu,“ a odešel jsem.