20. OPIOVÁ TINKTURA

 

 

 

Hned za rohem čekal Dick Foley s najatým vozem. Odvezl mě k domu Dinah Brandové, vysadil mě o blok dřív a zbytek cesty jsem ušel pěšky.

„Vypadáte utahaně,“ řekla, když jsem za ní vešel do obývacího pokoje. „Pracoval jste?“

„Účastnil jsem se mírové konference, z níž vzejde jistě aspoň tucet vražd.“

Zazvonil telefon. Šla k němu a pak mě zavolala.

Byl to Reno Starkey:

„Snad vás bude zajímat, že Noonana rozstříleli jak řešeto, když vystupoval z káry před svým domem. Mrtvějšího nebožtíka jste neviděl. Má v sobě aspoň třicet kusů olova.“

„Díky.“

Velké modré oči Dinah se na mě tázavě zadívaly.

„První ovoce mírové konference sklidil Šeptal Thaler,“ oznámil jsem jí. „Kde je gin?“

„To byl Reno, že?“

„Jo. Myslel, že mě potěší informace, že Poisonville je bez policejních komisařů.“

„Myslíte –“

„Podle Rena natáh Noonan dnes večer bačkory. Nemáte tu žádný gin? Nebo ráda slyšíte, když se po něm ptám?“

„Víte, kde ho najdete. Prováděl jste zase nějaké ty svoje kousky?“

Odešel jsem do kuchyně, otevřel dvířka chladničky a začal sekat led sekáčkem s patnácticentimetrovým bodcem zasazeným do okrouhlé modrobílé rukojeti. Děvče stálo ve dveřích a kladlo mi otázky. Neodpovídal jsem a dával jsem do dvou sklenek led, gin, citrónovou šťávu a sodovku.

„Co jste to prováděl?“ opakovala, když jsme si nesli drinky do obývacího pokoje. „Vypadáte příšerně.“

Postavil jsem sklenku na stůl, sedl si tváří k ní a postěžoval jsem si:

„Tohle prokleté město mi leze na mozek. Jestli odtud včas neuteču, přejde mi do krve jak domorodci. Co se tu událo? Od té chvíle, co jsem sem dorazil, došlo k půldruhému tuctu vražd. Donald Willsson, Ike Bush, ti čtyři Taliáni a polda na Cedar Hill, Jerry, Lew Yard, Dutch Jake, Blackie Whalen a Put Collings ve Stříbrném šípu. Velký Nick, ten polda, kterého jsem složil já, blonďák, kterého odbouchl Šeptal, Yakima Shorty, ten noční lupič v Elihuově domě a teď ještě Noonan. To je šestnáct za týden a další jsou na řadě.“

Zamračila se na mě a řekla ostře:

„Netvařte se takhle.“

Zasmál jsem se a pokračoval jsem:

„Svého času jsem jednu či dvě vraždy zorganizoval, když to bylo zapotřebí. Tentokrát se mě ale poprvé zmocnila horečka. To dělá tohle zatracené město. Tady nemůže člověk zůstat poctivý. Zapletl jsem se do toho hned od začátku. Když mě starý Elihu nechal ve štychu, nezbývalo mi nic než pokusit se navzájem rozeštvat ty chlápky. Musel jsem tu práci zvládnout tak, jak se to nejlíp dalo. A co jsem měl dělat, když nejlepší metoda nutně vedla k spoustě vražd? Bez Elihuovy podpory se ta práce nedala vyřídit nijak jinak.“

„No, když to nešlo jinak – jaký má smysl dělat nad tím takový křik? Lokněte si přeci.“

Vypil jsem asi polovičku a pocítil jsem potřebu ještě mluvit.

„Pohrávejte si s vraždami dost dlouho a nakonec se vám vražda dostane na kůži tím či oním způsobem. Buď se vám z ní začne dělat nanic anebo se vám začne zamlouvat. Noonan se stal obětí toho prvního. Když odbouchli Yarda, Noonana to kompletně sebralo, ztratil všechen apetit k boji a byl ochoten udělat cokoli, jen aby byl klid. Zpracoval jsem ho a navrhl jsem mu, aby se všichni, co ještě nejsou pod drnem, sešli a urovnali spory.

Dnes večer jsme si všichni dali sraz u Willssona. Byla to pěkná parta. Předstíral jsem, že všechny nesrovnalosti hodlám objasnit tím, že každému naleju čistého vína, svlékl jsem Noonana donaha a předhodil jim ho – jeho a Rena. Tím se schůze rozbila. Šeptal se od všeho distancoval. Pete ukázal všem, kde je jejich místo. Řekl, že tyhle přestřelky přinášejí škodu jeho kšeftu a že kdo si od této chvíle s něčím začne, může počítat s tím, že si to s ním jeho ozbrojení strážci pašovaných lihovin vyřídí. Zdálo se, že na Šeptala ta řeč neučinila valný dojem. A na Rena také ne.“

„Tomu se nedivím,“ řekla dívka. „Co jste udělal Noonanovi? Totiž jakým způsobem jste se jemu a Renovi dostal na kůži?“

„Řekl jsem ostatním, že Noonan celou tu dobu ví, že Tima zabil MacSwain. To byla jediná lež, které jsem použil. Pak jsem jim řekl, že přepadení banky zorganizoval Reno a komisař a že Jerryho vzali s sebou, aby ho mohli před bankou oddělat a hodit tak přepadení na Šeptala. Věděl jsem, že to takhle muselo být, jestliže jste mi řekla pravdu, že Jerry vystoupil z vozu, vykročil k bance a byl zastřelen. Díru po střele měl na zádech. A do toho zapadá, co říkal McGraw, že auto s lidmi, kteří banku přepadli, bylo naposled vidět, když zahýbalo do King Street. Ti chlapi se vraceli na radnici do věznice, aby měli alibi.“

„Hlídač v bance ale přece říkal, že Jerryho zastřelil on? Aspoň takhle to stálo v novinách.“

„Říkal to, ale ten je ochoten říct cokoli a věřit tomu. Zamhouřil patrně oči, když mačkal kohoutek pistole, a hlásil se pak ke všemu, co leželo na zemi. Neviděla jste Jerryho, jak padal k zemi?“

„Ano, viděla. Stál čelem k bance, ale všechno to bylo moc zmatené, než abych viděla, kdo to do něj napálil. Střílela fůra lidí a –“

„No jo. O to se postarali, aby to právě tak bylo. Taky jsem rozhlásil fakt – aspoň mně se to jeví jako fakt – že Reno provrtal olovem Lewa Yarda. Ten Reno je tvrdej chlápek, co?

Noonan se roztřásl jak sulc, ale z Rena vymáčkli jen: ‚Co má být?‘ Všechno vypadalo utěšeně jak mezi slušnými lidmi. Obě strany byly pěkně rovnoměrně rozděleny – Pete a Šeptal proti Noonanovi a Renovi. Nikdo se nemohl spoléhat na to, že ho jeho společník bude podporovat, kdyby si chtěl něco začít, a než schůzka skončila, rozpadly se i ty dvojice. S Noonanem se přestalo počítat a Reno s Šeptalem stáli proti sobě a Pete byl jejich odpůrcem. A tak tam všichni seděli a nedělali žádné nepřístojnosti a pozorovali se ostražitě navzájem, zatímco já jim mluvil do duše o smrti a zkáze.

Šeptal odešel první a měl podle všeho čas, aby před Noonanův dům přivedl nějaké pistolníky, než se komisař vrátil domů. Komisaře rozstříleli. Jestliže to Pete, zvaný Fin, opravdu myslel tak, jak to říkal – a vypadá na člověka, který nemluví do větru – vydá se teď za Šeptalovým skalpem. Reno nese na Jerryho smrti stejnou vinu jako Noonan, takže Šeptal teď jistě jde po něm. A poněvadž si toho Reno je vědom, pokusí se dostat Šeptala dřív, a tím si na sebe poštve Peta. A navíc bude mít Reno co dělat, aby přiměl k poslušnosti některé lidi Lewa Yarda, jimž se jako nový šéf nezamlouvá. Vcelku je to pěkně rozeštvané.“

Dinah Brandová natáhla ruku přes stůl a pohladila mě po zápěstí. V očích měla neklid. Řekla:

„Za to přece nemůžeš, milánku. Sám říkals, že se to nedalo udělat jinak. Dopij a nalejem si znovu.“

„Dala se dělat spousta věcí,“ namítl jsem. „Starý Elihu mě nechal zprvu na holičkách prostě proto, že tihle chlápci toho o něm věděli příliš mnoho, takže nemohl riskovat otevřenou roztržku, dokud si nebyl jist, že je zlikviduju. Nedovedl si představit, že bych to dokázal, a tak se jich držel dál. Elihu zrovna do té branže hrdlořezů jako oni nepatří a kromě toho se domnívá, že město je jeho osobním majetkem, a moc se mu nezamlouvá způsob, jakým mu ho vyrvali z rukou.

Mohl jsem za ním dnes odpoledne zajít a dokázat mu, že jsem ty chlápky zruinoval. Jistě by mi dal za pravdu, přešel by na mou stranu a poskytl mi potřebnou podporu, abych celou tu věc zlikvidoval zákonným způsobem. Tohle jsem mohl udělat. Jenže je snazší, aby se pozabíjeli, je to snazší a jistější a podle toho, jak to teď cítím, mě ten způsob taky víc uspokojuje. Nevím, jak o tom podám hlášení agentuře. Můj šéf mě usmaží na oleji, jestli se někdy dozví, co jsem tady prováděl. To udělalo tohle prokleté město. Poisonville je vhodný název. Otrávilo mě.

Koukněte. Seděl jsem dnes večer u Willssonova stolu a pohrával si s nima, jako když zaseknete na udici pstruha, a měl jsem z toho zrovna takový požitek. Podíval jsem se na Noonana a věděl jsem, že vůbec nemá vyhlídku přežít ještě den po tom, co jsem mu vyvedl, a zasmál jsem se a bylo mi dobře a blaze. To nejsem já. Všechno, co mi z duše zůstalo, potáhlo se hroší kůží a po dvaceti letech piplání ve zločinu se můžu koukat na jakoukoli vraždu a neuzřím v ní nic víc než svůj chleba, svou každodenní práci. Mít ale požitek z plánování vražd, to není v mé povaze. To ze mě udělalo tohle město.“

Velice měkce se usmála a promluvila velmi shovívavě:

„Ty tak přeháníš, zlatíčko. Všichni si zaslouží, co jim patří. Chtěla bych, aby ses takhle nekoukal. Naskakuje mi z toho husí kůže.“

Usmál jsem se, vzal jsem sklenky a odešel jsem do kuchyně pro další gin. Když jsem se vrátil, svraštila čelo nad úzkostlivýma očima a zeptala se:

„Proč jsi sem přinesl ten sekáček na led?“

„Abych ti ukázal, nač pořád myslím. Kdybych si na něco takového přede dvěma dny vůbec vzpomněl, byl by to pro mě vhodný nástroj k rozsekání ledu na kousky.“ Přejel jsem prstem po ostří půldruhého decimetru dlouhé čepele až k nabroušené špici. „Hodí se docela dobře k tomu, aby připíchla člověku šaty k tělu. Takhle mi to teď uvažuje, bez legrace. Stačí mi vidět mechanický zapalovač na doutníky a přemýšlím už, jak ho naplnit nitroglycerínem a nastražit na někoho, koho zrovna nemám v oblibě. Ve strouze tady před domem leží kus měděného drátu – tenkého a měkkého a zrovna tak dost dlouhého, aby se dal omotat někomu kolem krku a zůstal ještě dost dlouhý konec, za který se drát dá uchopit. Dalo mi to hrozné přemáhání, abych ten drát nezvedl a nenacpal do kapsy, jen tak pro strýčka příhodu –“

„Šplouchá ti na maják.“

„Já vím. Vždyť ti to povídám. Stal se ze mě už starousedlík.“

„To se mně nelíbí. Odnes tu věc zpátky do kuchyně, sedni si a chovej se rozumně.“

Uposlechl jsem toho příkazu ze dvou třetin.

„S tebou je potíž,“ plísnila mě, „protože máš nervy nadranc. V těch posledních pár dnech jsi prožil moc vzrušení. Když v tom budeš pokračovat, sedne ti to fakticky na mozek a nervově se zhroutíš.“

Natáhl jsem ruku s roztaženými prsty. Nechvěla se.

Dívala se na ni a řekla:

„To nic nedokazuje. Je to v tobě. Proč na pár dní nevypadneš, aby sis dal lehára? Rozjel jsi to tady tak, že to poběží samo od sebe. Odjedem k Salt Lake. To ti spraví nervy.“

„To nejde, holka. Někdo tu musí zůstat, aby spočítal nebožtíky. A nadto celý ten výpočet vychází z nynější konstelace lidí a událostí. Když odjedem z města, změní se tenhle předpoklad a patrně bude pak třeba začít se vším od začátku.“

„Nikdo se nemusí dovědět, že jsi pryč, a já s tím nemám nic společného.“

„Od které doby?“

Nahnula se dopředu, přivřela oči a zeptala se:

„Kam tím teď míříš?“

„Nikam. Pouze jsem překvapen, že se z tebe stal tak najednou nezúčastněný divák. Zapomnělas, že Donalda Willssona zabili kvůli tobě a tím se to všechno rozběhlo? Zapomnělas, že kdybys mi nedala ty informace o Šeptalovi, celá ta lavina by se rozpadla v půli cesty?“

„Víš zrovna tak dobře jako já, že ani na jedné z těch věcí nenesu vinu,“ odpověděla nakvašeně. „A stejně je to věc minulosti. Vyrukoval jsi s tím proto, že máš mizernou náladu a chceš se hádat.“

„Když ses včera v noci klepala strachy, že tě Šeptal oddělá, nebyla to ještě věc minulosti.“

„Přestaň už konečně jednou mluvit o tom zabíjení!“

„Kdysi mi řekl mladý Albury, že Bill Quint hrozil, že tě zabije.“

„Přestaň.“

„Máš patrně v sobě něco, co v tvých ctitelích vyvolává vražedné choutky. Je tady Albury, kterého čeká přelíčení, že zabil Willssona. Je tady Šeptal, před nímž se v koutku třeseš. Ani já jsem tvému vlivu neunikl. Podívej se, co se ze mě stalo. A mám pořád osobně takové tušení, že Dan Rolff se tě taky jednou pokusí oddělat.“

„Dan? Zbláznil ses. Vždyť já –“

„Jo. Byl tuberák, kterého všichni nechali ve štychu, a ty ses ho ujala. Dalas mu domov a tolik opiové tinktury, kolik si přál. Používáš ho jako poskoka, zfackuješ ho přede mnou a komanduješ ho před cizími lidmi. Je do tebe zamilovaný. Jednoho krásného rána se probudíš a zjistíš, že ti podřízl krk.“

Otřásla se, vstala a zasmála se.

„Jsem ráda, že aspoň jeden z nás ví, o čem mluvíš, jestli to víš ty,“ řekla a odnesla prázdné sklenice do kuchyně.

Zapálil jsem si cigaretu a přemítal jsem, čím to je, že mám tyhle pocity, přemítal jsem, jestli začínám být jasnozřivý, přemítal jsem, zda je něco pravdy na tom, že lze předvídat události nebo zda mám pocuchané nervy.

„Jestli nechceš odejít, nejlepší, co můžeš udělat,“ radila mi dívka, když se vrátila s naplněnými sklenicemi, „je namazat se a všechno na pár hodin pustit z hlavy. Dala jsem ti do sklenice dvojitý gin. Potřebuješ ho.“

„Já ne,“ řekl jsem a divil jsem se tomu, že to říkám, ale nějak mě to těšilo, „ty ho potřebuješ. Kdykoli se zmíním o vraždě, vyjedeš na mě. Jsi žena. Myslíš, že když se o tom nebude mluvit, žádný z těch bůhvíkolika lidí ve městě, kteří by tě chtěli sprovodit ze světa, to neudělá. To je hloupost. Bez ohledu na to, jestli o tom mluvíme, nebo ne, nepřiměje to například Šeptala, aby –“

„Pěkně prosím, přestaň! Jsem hloupá. Mám z těch řečí strach. Mám z něho strach. Mám – Hele, proč jsi ho neodklidil z cesty, když jsem ti o to řekla?“

„Lituji, že jsem to neudělal,“ řekl jsem a myslel jsem to doopravdy tak, jak jsem řekl.

„Myslíš, že on –?“

„Já nevím,“ odpověděl jsem, „a počítám, že máš pravdu. Nemá smysl se o tom bavit. Teď se soustředíme na pití, i když se mi zdá, že ten gin není zrovna moc silný.“

„Gin je v pořádku, ale ty ne. Chtěl bys něco ostřejšího?“

„Dnes bych se napil i nitroglycerínu.“

„A taky něco takového dostaneš.“

V kuchyni bylo slyšet cinkot lahví a pak mi přinesla sklenku něčeho, co vypadalo jako nápoj, který jsme pili dosud. Přičichl jsem a řekl:

„Opiová tinktura z Danových zásob, co? Je pořád ještě v nemocnici?“

„Je. Myslím, že má proraženou lebku. Tady máte ten utrejch, pane, jak jste si ráčil přát.“

Vlil jsem do hrdla laudánum smíšené s ginem. Zakrátko jsem se cítil mnohem líp. Zatímco jsme popíjeli a rozmlouvali v růžovém radostném světle přátelství a pozemského míru, čas plynul.

Dinah se držela ginu. Chvíli jsem se o to také pokoušel a pak jsem si dal znova gin s opiovou tinkturou.

Trochu jsem to na ni hrál a snažil jsem se udržet oči otevřené, jako bych byl vzhůru, třebaže jsem stejně nic neviděl. Když tu mou fintu prokoukla, nechal jsem toho.

Poslední nač si vzpomínám, je, že mi pomáhala lehnout si na gauč v obývacím pokoji.