21. SEDMNÁCTÁ VRAŽDA

 

 

 

Zdálo se mi, že sedím na lavičce naproti tryskajícímu vodotrysku v Harlem Parku v Baltimoru vedle ženy se závojem. Přišel jsem tam s ní. Byl to někdo, koho jsem dobře znal, ale znenadání jsem zapomněl, kdo to je. Nemohl jsem jí vidět do obličeje, poněvadž ho zastíral dlouhý černý závoj.

Myslel jsem si, že když na ni promluvím, poznám ji po hlase, jakmile mi odpoví. Ale byl jsem velmi rozpačitý a trvalo dlouho, než jsem si vzpomněl, co bych jí řekl. Posléze jsem se jí zeptal, zda zná nějakého muže jménem Carroll T. Harris.

Odpověděla mi, ale pleskání a šum tryskajícího sloupu vody pohltil její hlas, takže jsem nic neslyšel.

Na Edmondson Avenue vyjely hasičské stříkačky. Opustila mě a utíkala za nimi. V běhu křičela: „Hoří! Hoří!“ Tehdy jsem ji poznal po hlase a věděl jsem, kdo to je, a věděl jsem také, že je to kdosi pro mě velice důležitý. Rozběhl jsem se za ní, ale bylo už pozdě. Ona i ty hasičské stříkačky – všechno bylo pryč.

Kráčel jsem po ulicích, abych ji našel, prošel jsem polovinu všech ulic ve Spojených státech – Gay Street a Mount Royal Avenue v Baltimoru, Colfax Avenue v Denveru, Aetna Road a St. Clair Avenue v Clevelandu, McKinney Avenue v Dallasu, Lemartine a Cornell a Amory Street v Bostonu, Berry Boulevard v Louisvillu, Lexington Avenue v New Yorku, až jsem došel na Victoria Street v Jacksonvillu, kde jsem znovu zaslechl její hlas, ačkoli jsem ji stále ještě neviděl.

Procházel jsem dalšími ulicemi a naslouchal jejímu hlasu. Volala jméno, ne moje, nějaké mně neznámé jméno, ale ať jsem šel seberychleji nebo jakýmkoli směrem, nemohl jsem se k jejímu hlasu přiblížit. Zůstal ode mě stejně daleko v ulici, která vede kolem vládní budovy v El Paso jako v Grand Circus Parku v Detroitu. Potom hlas umlkl.

Unavený a zklamaný jsem vešel do haly hotelu, který stojí naproti nádraží v Rockey Mount v Severní Karolíně, abych si odpočinul. Zatímco jsem tam seděl, přijel vlak. Vystoupila z něho a vešla do haly. Sklonila se nade mnou a začala mě líbat. Cítil jsem se velmi nesvůj, poněvadž se kdekdo zastavoval, hleděl na nás a smál se.

Zde ten sen končil.

Zdálo se mi, že jsem v cizím městě, kde hledám nějakého muže, kterého nenávidím. Měl jsem v kapse otevřený nůž, kterým jsem chtěl muže zabít, až ho najdu.

Bylo nedělní ráno. Kostelní zvony vyzváněly, na ulicích byly zástupy lidí cestou do kostela i z kostela. Urazil jsem téměř stejně dlouhou cestu jak v prvním snu, ale byl jsem ustavičně v témž neznámém městě.

Muž, kterého jsem hledal, na mě pak zavolal a já jsem ho uviděl. Byl to snědý mužík s obrovským sombrerem. Stál na schodišti vysoké budovy na protilehlé straně široké plazy a smál se mi. Oddělovala nás od sebe plaza plná lidí, kteří stáli těsně vedle sebe.

Jednou rukou jsem svíral v kapse střenku otevřeného nože, když jsem se rozběhl za snědým mužíkem a přitom jsem šlapal po hlavách a ramenou lidí na plaze. Hlavy a ramena nebyly vždy v stejné výši, ani stejně daleko od sebe. Mnohdy jsem se zapotácel.

Snědý mužík stál na schodišti a smál se, dokud jsem nebyl téměř u něho. Potom vběhl do vysoké budovy. Pronásledoval jsem ho celé míle po točitém schodišti a vždy chybělo jen několik málo centimetrů, abych ho dostihl. Dostali jsme se na střechu. Běžel až k okraji a skočil z ní právě v tom okamžiku, když se ho moje ruka už dotýkala. Jeho rameno mi vyklouzlo z prstů. Srazil jsem mu rukou sombrero a sevřel hlavu. Měl hladkou a tvrdou kulatou lebku, ne větší než velké vejce. Dokázal jsem ji obejmout prsty. Jednou rukou jsem mu mačkal hlavu a druhou jsem se pokoušel dobýt nůž z kapsy – a najednou jsem si uvědomil, že jsem se s ním dostal přes okraj střechy. Padali jsme ze závratné výšky na ty milióny vzhůru obrácených tváří na plaze, která ležela celé míle pod námi.

 

Otevřel jsem oči do mdlého světla ranního slunce, které se prodíralo staženými roletami.

Ležel jsem obličejem na podlaze jídelny, hlavu jsem měl položenou na levém lokti. Moje pravá paže byla natažená dopředu. Pravá ruka svírala kulatou modrou rukojeť sekáčku na led, patřícího Dinah Brandové. Patnáct centimetrů dlouhé ostří bylo zaťato do levého prsu Dinah Brandové.

Ležela na zádech a byla mrtvá. Dlouhé svalnaté nohy měla natažené směrem ke dveřím do kuchyně. Na pravé punčoše jí vpředu utíkalo očko.

Zvolna a jemně, jako bych se bál, že ji probudím, pustil jsem rukojeť sekáčku na led a zvedl se.

Oči mě pálily. V ústech a hrdle jsem cítil horkost. Šel jsem do kuchyně, našel jsem tam láhev s ginem, nasadil jsem ji k ústům, a nepřestal jsem, dokud jsem se nemusel nadechnout.

Kuchyňské hodiny ukazovaly sedm čtyřicet jedna.

S ginem v sobě jsem se vrátil do jídelny, rozsvítil jsem světla a díval se na mrtvé děvče.

Nebylo vidět příliš mnoho krve: jen skvrna velká jak stříbrný dolar kolem díry, kterou prorazila špice sekáčku na led v jejích modrých šatech. Na pravé tváři měla podlitinu, hned pod lícní kostí. Další podlitinu se stopami prstů měla na pravém zápěstí. Dlaně měla prázdné. Nadzvedl jsem ji, ale uviděl jsem, že pod ní nic neleží.

Prohlédl jsem místnost. Pokud jsem mohl říct, nic se tu nezměnilo. Vrátil jsem se zpátky do kuchyně a nenalezl jsem žádné stopy ani tam.

Zámek na zadních dveřích byl zaklapnutý a nenašel jsem na něm stopy, že by si s ním někdo byl hrál. Odešel jsem k předním dveřím a ani tam jsem nenašel stopy, že by se je někdo nepovolaný pokoušel otevřít.

Prohledal jsem dům odshora dolů a nezjistil jsem nic podezřelého. Okna byla zavřená. Dívčiny šperky, které ležely na nočním stolku, kromě dvou briliantových prstenů, co měla na rukou, a nějakých čtyři sta dolarů v kabelce ležící na křesle v její ložnici – to vše zůstalo nedotčeno.

Vrátil jsem se znovu do jídelny, poklesl jsem vedle mrtvého děvčete a otřel z rukojeti sekáčku na led kapesníkem otisky prstů, které jsem tam snad zanechal. Rovněž jsem otřel některé sklenky, láhve, dveře, vypínače, a ty kusy nábytku, jichž jsem se rukou dotkl či mohl dotknout.

Pak jsem si umyl ruce, prohlédl jsem svůj oblek, jestli na něm není krev, zkontroloval jsem, zda jsem tu nic nenechal, a šel jsem k domovním dveřím. Otevřel jsem je, otřel jsem vnitřní kliku, přibouchl za sebou, otřel vnější kliku a odešel jsem.

 

Z dragstóru na horní části Broadwaye jsem zatelefonoval Dickovi Foleymu a požádal ho, aby za mnou přišel do hotelu. Dorazil tam několik minut po mně.

„Dinah Brandovou zabili v jejím bytě v noci nebo časně ráno,“ řekl jsem mu. „Probodli ji špičkou sekáčku na led. Policie o tom dosud neví. Řekl jsem ti toho o ní dost, abys věděl, že celá řada lidí mohla mít zájem na její smrti. Nejdřív by ses měl podívat na tyhle tři – na Šeptala, Dana Rolffa a Billa Quinta, toho radikála. Jejich popis máš. Rolff leží v nemocnici s proraženou lebkou. Ve které nemocnici – to nevím. Zkus nejdřív městskou. Spoj se s Mickeym Linehanem – drží se pořád v patách Petovi, zvanému Fin – zatím ať Peta nechá a pomůže ti s tímhle. Zjisti, kde tihle tři ptáčci včera v noci byli. A záleží tady především na rychlosti.“

Drobný kanadský detektiv mě zvědavě pozoroval, když jsem hovořil. Teď se chystal něco říct, ale rozmyslel si to, zabručel „jasné“ a odešel.

 

Vyšel jsem hledat Rena Starkeyho. Po hodině pátrání jsem ho zastihl telefonem v penziónu na Rooney Street.

„Jste sám?“ zeptal se, když jsem mu řekl, že s ním potřebuji mluvit.

„Jo.“

Odpověděl, že za ním mohu přijet, a vysvětlil mi cestu.

Vzal jsem si taxíka. Byl to špinavý, jednopatrový dům na okraji města.

Pár mužů lelkovalo před zelinářstvím na rohu ulice. Další dvojice seděla na nízkých dřevěných schůdkách domu na protějším nároží. Žádný z těch čtyř nevypadal zvlášť pohledně.

Když jsem zazvonil, otevřeli dveře dva muži. Ani ti nevyhlíželi moc mírumilovně.

Zavedli mě nahoru do místnosti v předním křídle domu, kde seděl Reno bez límečku, jen v košili a spodcích, opřený v židli a s nohama na okně.

Kývl mi protáhlou snědou tváří a řekl:

„Přitáhněte si židli.“

Muži, kteří mě sem přivedli, odešli a zavřeli za sebou dveře. Sedl jsem si a řekl jsem:

„Potřebuju alibi. Dinah Brandovou včera v noci zabili, když jsem od ní odešel. Nehrozí mi riziko, že by mě kvůli tomu sbalili, ale teď, když je Noonan po smrti, nevím, jak si u policie stojím. Nechci jim poskytnout záminku, aby se mi pokusili hodit něco na krk. Když to bude muset být, můžu dokázat, kde jsem v noci byl, ale mohl byste mi ušetřit zbytečné opletačky – budete-li chtít.“ Reno na mě pohlédl bezvýraznýma očima a zeptal se:

„Proč jste si zrovna vybral mě?“

„Včera večer jste mi k ní telefonoval. Jste jediný člověk, který ví, že jsem u ní navečer byl. Musel bych vás do toho zatahovat, i kdybych si opatřil alibi někde jinde, nezdá se vám?“

Zeptal se:

„Vy jste ji neoddělal, že ne?“

Pronesl jsem „ne“ jen tak mimochodem.

Koukal se chvíli z okna, než promluvil. Zeptal se:

„Jak jste přišel na ten nápad, že vám pomůžu? Jsem vám dlužen něco za to, že jste mě včera večer u Willssona tak shazoval?“

Řekl jsem:

„Nijak jsem vám neuškodil. Stejně se o tom tak zhruba vědělo. Šeptal toho věděl dost, aby si zbytek domyslel. Já jsem to jen provětral. Pro vás to je pořád pět. Umíte se o sebe postarat.“

„Pokouším se o to,“ souhlasil. „Tak dobře. Byl jste v Tannerově hotelu v Tanneru. To je městečko nějakých dvacet třicet mil odtud. Odešel jste tam od Willssona a zůstal jste tam do rána. Odvezl vás jistý Ricker, který stojí s nájemnou károu před Murryho podnikem. Měl byste vědět, co jste v Tanneru dělal. Dejte mi váš podpis a já se postarám, aby vás zapsali do knihy hostí.“

„Díky,“ řekl jsem, když jsem odšrouboval kryt z plnicího pera.

„Nic jim neříkejte. Tohle dělám, poněvadž potřebuji všechny přátele, které seženu. Až přijde čas a zasednem se Šeptalem a Petem, doufám, že nebudete nasazovat proti mně.“

„Spolehněte se,“ slíbil jsem mu. „A kdo bude komisařem?“

„Zatím to vede McGraw. Podle všeho mu to místo zůstane natrvalo.“

„Komu bude nahrávat?“

„Finovi. Nějaké rvačky se mu hodí do krámu stejně málo jako Petovi. Bude třeba jim do toho krapet zašťourat. To bych byl hezký trouba, abych se držel stranou, zatímco Šeptal dělá, co se mu uráčí. Buď on, nebo já. Myslíte, že tu holku oddělal on?“

„Důvodů by k tomu měl dost a dost,“ řekl jsem a podal jsem mu papír, na který jsem napsal své jméno. „Pořádně ho podfoukla a práskla ho.“

„Vy a ona jste k sobě měli hodně blízko, že?“ zeptal se.

Nechal jsem otázku nezodpovězenou a zapálil jsem si cigaretu. Reno chvíli čekal a pak řekl:

„Radši jděte najít Rickera, aby vás viděl a mohl vás popsat, kdyby se ho po vás ptali.“

Dlouhonohý asi dvaadvacetiletý mládenec s úzkým obličejem, posázeným pihami kolem bezstarostných očí, otevřel dveře a vešel do místnosti. Reno mi ho představil jako Hanka O’Marru. Zvedl jsem se, abych mu potřásl rukou, a pak jsem se zeptal Rena:

„Najdu vás tady, kdybych to potřeboval?“

„Znáte Peaka Murryho?“

„Setkal jsem se s ním a vím, kde má hernu.“

„Vyřídí mi každý váš vzkaz,“ řekl. „My se odtud stěhujem. Není tu bezpečně. S tím Tannerem bude všechno zařízeno.“

„Dobrá. Díky.“ Vypadl jsem z domu.