22. SEKÁČEK NA LED
 
Left
 
 
Když jsem dorazil do středu města, zašel jsem nejdřív na policejní komisařství. McGraw seděl za komisařovým stolem. Oči pod plavým obočím na mě hleděly podezřívavě a zatrpklé vrásky se ještě hlouběji než obvykle zarývaly do jeho obličeje, který vypadal jak z vydělané kůže.
„Kdy jste naposled viděl Dinah Brandovou?“ zeptal se bez úvodu, ba ani mi nepokynul na pozdrav. Hlas mu nepříjemně skřípěl v kostnatém nose.
„Deset čtyřicet nebo tak nějak včera večer. Proč?“
„Kde?“
„U ní doma.“
„Jak dlouho jste tam zůstal?“
„Deset nebo patnáct minut.“
„Proč?“
„Co proč?“
„Proč jste u ní nezůstal déle?“
„Jak to,“ řekl jsem a usedl jsem na židli, kterou mi nenabídl, „že vás to vůbec zajímá?“
Probodával mě pohledem, než nabral do plic dost vzduchu, aby mi mohl vykřiknout do obličeje: „Vražda!“
Zasmál jsem se a řekl jsem:
„Snad nemyslíte, že měla něco společného se zabitím Noonana?“
Toužil jsem po cigaretě, ale to je příliš dobře známá první pomoc při nervozitě, než abych právě v této chvíli něco takového riskoval.
McGraw se pokoušel proniknout pohledem do mých očí. Dopřál jsem mu to, poněvadž jsem si natolik věřil, že když lžu, vypadám nejvěrohodněji. Tak je to u spousty lidí. Zakrátko zanechal průzkumu mého očního pozadí a zeptal se:
„Proč bych si to neměl myslet?“
To už zacouval. Lhostejně jsem řekl: „No, když chcete,“ nabídl jsem mu cigaretu a sám jsem si taky zapálil. Pak jsem dodal: „Já bych se vsadil, že to udělal Šeptal.“
„On tam byl?“ McGraw pro jednou ošálil vlastní nos, protože slova procedil mezi zuby.
„Kde měl být?“
„U Brandové.“
„Ne,“ řekl jsem a svraštil jsem čelo. „Proč by tam byl, když byl v té době někde jinde a sázel olovo do Noonana.“
„K čertu s Noonanem!“ zvolal rozhořčeně úřadující policejní komisař. „Proč ho do toho pořád zatahujete?“
Pokoušel jsem se na něho podívat tak, jako kdybych si o něm myslel, že se pomátl.
Řekl: „Dinah Brandovou dnes v noci zavraždili.“
„Cože?“ řekl jsem.
„Odpovíte mi teď konečně na mé otázky?“
„Ovšem. Byl jsem u Willssona s Noonanem a ostatními. Když jsem odtamtud kolem půl jedenácté odešel, zaskočil jsem k ní, abych jí oznámil, že musím jet do Tanneru. Měl jsem s ní tak napůl ujednanou schůzku. Zůstal jsem tam asi deset minut, než jsem si vypil skleničku. Nikdo jiný tam nebyl, leda že by se tam někde skrývali. Kdy ji zabili? A jak?“
McGraw mi řekl, že poslal dnes ráno dva své šerloky – Sheppa a Vanamana, aby děvče navštívili a zjistili, jestli a jak dalece bude ochotna pomáhat policii, aby mohli Šeptala sbalit za to, že zavraždil Noonana. Oba fízlové dorazili k jejímu bytu o půl desáté. Domovní dveře byly dokořán. Zvonili, ale nikdo se neobjevoval. Vešli dovnitř a našli děvče ležet v jídelně na zádech. Byla mrtvá, měla bodnou ránu v levém prsu.
Lékař, který mrtvolu ohledal, prohlásil, že byla zabita úzkým, kulatým, asi patnáct centimetrů dlouhým bodcem kolem třetí hodiny ráno. Zásuvky, skříně, kufry a podobně byly zřejmě obratně a důkladně prohledány. V dívčině kabelce ani jinde v bytě se nenašly žádné peníze. Skříňka na šperky na jejím nočním stolku byla prázdná. Na prstech měla dva briliantové prsteny. Policie nenašla zbraň, kterou byla dívka probodena. Znalci otisků prstů nenašli nic, co by mohli použít. Na dveřích ani na oknech nebylo znát, že by je byl někdo páčil. Podle známek v kuchyni bylo vidět, že děvče popíjelo s hostem nebo s hosty.
„Patnáct centimetrů dlouhý, kulatý, špičatý,“ opakoval jsem popis vražedného nástroje. „Vypadá to na její sekáček na led.“
McGraw sáhl po telefonu a řekl komusi, aby k němu poslal Sheppa a Vanamana. Shepp byl nahrbený vysoký muž, jehož široká ústa vypadala přísně počestně, pravděpodobně proto, že měl zkažený chrup. Druhý tajný byl malý statný ouřezek s nafialovělými žilkami na nose a téměř bez krku.
McGraw nás představil a zeptal se, kde je sekáček na led. Vůbec jej neviděli a věděli s určitostí, že tam nebyl. Takovou věc nemohli v žádném případě přehlédnout.
„Včera večer tam sekáček ještě byl?“ zeptal se mě McGraw.
„Stál jsem vedle ní, když jím odsekávala kousky ledu.“
Popsal jsem nástroj. McGraw řekl poldům, aby dům znovu prohledali, a pak se pokusili sekáček najít v okolí domu.
„Vy jste ji znal,“ řekl, když Shepp a Vanaman odešli. „Co si o tom myslíte?“
„Je to pro mě příliš nečekané,“ vyhnul jsem se jeho otázce. „Dejte mi hodinu nebo dvě na rozmyšlenou. Co si myslíte vy?“
Znovu se zatvářil zatrpkle a zavrčel: „Jak to k čertu mám vědět?“
Ale už ten fakt, že mě propustil bez dalších otázek, byl pro mě odpovědí, že je v duchu přesvědčen, že to děvče zabil Šeptal.
Uvažoval jsem, jestli to opravdu udělal ten mrňavý hráč, nebo zda to je zas jen další z řady falešných obvinění, která si mu travičovští policejní komisaři zvykli házet na krk. Teď na tom zřejmě tolik nezáleželo. Jisté bylo, že – buď sám nebo s něčí pomocí – sprovodil ze světa Noonana a mohli ho pověsit jen jednou.
 
Když jsem od McGrawa odcházel, viděl jsem na chodbě stát hromadu chlápků. Někteří byli docela mladí – pouzí výrostci – bylo mezi nimi hodně cizinců a většina z nich vypadala zatraceně drsně.
Před hlavním vchodem jsem potkal Donnera, jednoho z poldů, kteří se zúčastnili přepadu na Cedar Hill.
„Ahoj,“ pozdravil jsem ho. „Co je to za tlačenici? Pustili jste je z basy, abyste tam mohli posadit jiné?“
„To jsou naši noví špecialisti,“ řekl mi a tvářil se, jako by je nebral příliš vážně. „Rozhodli se náš sbor posílit.“
„Gratuluju,“ řekl jsem a vypadl.
Peaka Murryho jsem našel v jeho herně za stolem, kde se prodávaly cigarety. Hovořil se třemi muži. Sedl jsem si na druhý konec místnosti a koukal jsem na dva výrostky, jak prohánějí kulečníkové koule po zeleném sukně. Za pár minut přišel vyzáblý majitel za mnou. „Kdybyste někdy mluvil s Renem,“ řekl jsem mu, „můžete mu sdělit, že Pete, zvaný Fin, posílá své lidi, aby složili přísahu výpomocných policajtů.“
„To bych mohl udělat,“ souhlasil Murry.
 
Když jsem se vrátil do hotelu, seděl Mickey Linehan v hale. Šel se mnou nahoru do pokoje a hlásil:
„Ten tvůj Dan Rolff fouknul někdy po půlnoci z nemocnice. Doktoři jsou kvůli tomu dost namíchnutí, poněvadž – jak to vypadá – se chystali vzít ho dnes ráno pod kudlu, aby mu vyndali z mozku nějaké úlomky kostí. Jenže pacouš už byl v prachu a kvádro vzal s sebou. Na Šeptalovu stopu jsme zatím nekápli. Dick se teď snaží chytit Billa Quinta. Jak to bylo s tou probodenou ženskou? Dick něco vykládal, žes o tom věděl dřív než poldové.“
„To –“
Zadrnčel telefon.
Mužský hlas řekl strojenou řečnickou otázkou mé jméno.
Odpověděl jsem: „Jo.“
Hlas pravil:
„Tady je Charles Proctor Dawn. Pochopíte snad, že bude ve vašem zájmu, když mě co nejdřív vyhledáte v kanceláři.“
„Opravdu? Kdo jste?“
„Charles Proctor Dawn, právní zástupce. Má kancelář je v Rutledge Block, Green Street číslo 310. Soudím, že se dovtípíte –“
„Nemohl byste mi aspoň naznačit, oč běží?“ zeptal jsem se.
„Některé záležitosti není vhodné v telefonu rozvádět. Soudím, že bude –“
„Tak dobře,“ přerušil jsem ho znova. „Pokud mi to vyjde, zastavím se u vás dnes odpoledne.“
„Poznáte, že je to ve vašem vlastním zájmu,“ ujišťoval mě.
Zavěsil jsem.
Mickey řekl:
„Chtěls mi zrovna vyklopit na rovinu, jak to bylo s tou zamordovanou Brandovou!“
Řekl jsem:
„Ne. Chtěl jsem říct, že Rolffa nebude asi těžké najít, když má rozbitou lebku, a ovázanou spoustou fáčů. Měl by ses do toho pustit. Nejdřív zkus Hurricane Street.“
Mickey roztáhl červený komediantský obličej do širokého úsměvu a řekl: „Neprozrazuj mi nic o tom, co se mele – já s tebou jen spolupracuju,“ sebral klobouk a odešel.
Natáhl jsem se na postel, kouřil jsem jednu cigaretu za druhou a přemýšlel o včerejší noci – o tom, v jakém jsem byl stavu, jak jsem přestal vnímat okolí, o svých snech a o postavení, v němž jsem se po probuzení octl. Nebyly to příjemné myšlenky a byl jsem rád, když jsem z nich byl vytržen.
Zvenčí kdosi zaškrábal nehtem na dveře. Otevřel jsem.
Muže, který stál ve dveřích, jsem neznal. Byl to hubený mladík v křiklavém obleku. Měl husté obočí a malý knírek, který černě vystupoval v jeho bledém, nervózním, ale vůbec ne plachém obličeji.
„Jsem Ted Wright,“ řekl a podal mi ruku, jako bych byl rád, že se s ním setkávám. „Myslím, že vám o mně Šeptal říkal.“
Podal jsem mu ruku, vpustil jsem ho dovnitř, zavřel jsem dveře a zeptal jsem se:
„Vy jste Šeptalův přítel?“
„To si pište.“ Zvedl dva hubené prsty, těsně přimáčknuté k sobě. „On a já jsme jak ty dva prsty.“
Neříkal jsem nic. Rozhlédl se po místnosti, nervózně se usmál, přešel k otevřeným dveřím do koupelny, nakoukl dovnitř, vrátil se ke mně, olízl si rty a vytasil se s nabídkou.
„Oddělám ho pro vás za pět stovek.“
„Šeptala?“
„Jo. To máte za pakatel.“
„Proč bych si měl přát, aby bylo po něm?“ zeptal jsem se. „Připravil vás o vaši milou, ne?“
„Tak?“
„Netvařte se, že nevíte, oč frčí.“
V hlavě mi začalo pomalu svítat. Abych získal čas a světýlko se mohlo rozzářit naplno, pobídl jsem ho: „Posaďte se. Musíme si o tom pohovořit.“
„Nic nemusíme,“ řekl, pronikavě se na mě podíval a nehnul se ani k jedné, ani k druhé židli. „Buď chcete, abych ho odkrouhnul, nebo nechcete.“
„Tak tedy nechci.“
Zahuhlal si něco jen tak pro sebe, takže jsem mu nerozuměl, a otočil se ke dveřím. Zastoupil jsem mu cestu. Zastavil se a oči mu neklidně těkaly.
Řekl jsem:
„Tak Šeptal je po smrti?“
Couvl o krok a sáhl rukou dozadu. Udeřil jsem ho do brady a vložil jsem do té rány celou váhu svých pětadevadesáti kil.
Podlomily se mu nohy a klesl k zemi.
Trhnutím za obě zápěstí jsem ho na nohy postavil, přitáhl jsem jeho obličej k svému a zavrčel jsem:
„Tak s pravdou ven. Co se mele?“
„Já vám nic neudělal.“
„To si zjistím. Kdo Šeptala odklidil?“
„Nevím nic o –“
Pustil jsem jedno zápěstí, udeřil jsem ho dlaní přes tvář, znovu jsem ho chytil za zápěstí a pokoušel jsem se mu je rozdrtit. Při tom jsem opakoval:
„Kdo Šeptala odklidil?“
„Dan Rolff,“ zakňučel. „Přišel k němu a propíchl ho špičkou toho samýho sekáčku, kterej Šeptal předtím vrazil do tý kurvičky. To si pište.“
„Jak víš, že to byla stejná zbraň, kterou Šeptal probodl tu dívku?“
„Dan to říkal.“
„Co říkal Šeptal?“
„Nic. Vypadal děsně legračně, jak tam stál a z boku mu čouhalo držadlo toho sekáčku. Pak vytrhl bouchačku a našil do Dana dvě kulky s takovým fofrem, že to vypadalo jak jedna rána. Oba se skáceli na zem v jeden moment, srazili se hlavama a Dan měl celou hlavu do krvava i přes ty fáče.“
„A co dál?“
„Dál už nic nebylo. Obrátil jsem je, ale oba už byli po smrti. Každý slovo svatá pravda.“
„Kdo tam ještě byl?“
„Nikdo jinej. Šeptal se zdekoval a já mu dělal spojku na jeho lidi. Noonana odpráskl vlastnoručně a na pár dní přestal radši věřit každýmu, kromě mě, než zjistí co a jak.“
„A tak se ti v palici zrodil nápad, že oběhneš pár jeho nepřátel a vymáčkneš z nich nějaký prachy pod slibem, že Šeptala odděláš – když už je po smrti.“
„Nemám ani floka a tady nebude moc zdravý povětří pro Šeptalovy kámoše, až se roznese, že natáh brka,“ zakňučel Wright. „Chtěl jsem sehnat prachy na cestu odtud.“
„Kolik ti to zatím vyneslo?“
„Pete mi dal kilo a Peak Murry kilo a pět pětek – za Rena – a oba mi slíbili ještě víc, jestli Šeptala oddělám vopravdu.“ Kňučivý hlas se během hovoru změnil ve vychloubání. „Vsadím se, že bych z McGrawa něco vymáčkl, a myslel jsem, že vy mi taky přispějete.“
„Ti musej mít nahnáno, když vyhazujou prachy na takovýhle pochybný podnik.“
„To nevím,“ řekl povýšeně. „Vždyť to není nic špatnýho.“ Znovu nasadil ponížený tón. „Dejte mi šanci, šéfe. Neshazujte mě. Dám vám na fleku pět pětek a šábnu se s váma o to, co vyrazím z McGrawa, když budete držet jazyk za zuby, dokud to s ním nevyřídím a nezdejchnu se z města.“
„Ví ještě někdo kromě tebe, kde je Šeptal?“
„Ne, jenom Dan to věděl, a ten je po smrti.“
„Kde leží?“
„Ve starém Redmanově skladišti na Porter Street. Tam vzadu v prvním patře měl Šeptal zařízenou místnost s postelí, kamnama a jídlem. Dejte mi šanci. Padesát dolarů hned a zbytek na holport.“
Pustil jsem mu paži a řekl: „Ty prachy nechci, ale zařiď si to. Pár hodin budu zticha. To by ti mělo stačit.“
„Děkuju, šéfe. Mockrát děkuju,“ řekl a spěchal pryč.
 
Vzal jsem si plášť a klobouk, vyšel jsem ven, vyhledal Green Street a domovní blok Rutledge. Byla to dřevěná budova, která už dávno nebyla nová, pokud kdy nová byla.
Kancelář pana Charlese Proctora Dawna byla v prvním poschodí. V domě nebyla zdviž. Vylezl jsem nahoru po prošlapaných a rozvrzaných dřevěných schodech.
Advokátova kancelář měla dvě špinavé, zatuchlé a chabě osvětlené místnosti. Čekal jsem v první, zatímco úředník, který vhodně zapadal do svého okolí, mě šel ohlásit advokátovi. O půl minuty později otevřel dveře a pokynem ruky mě pozval dále.
Pan Charles Proctor Dawn byl otylý mužík, který už měl padesátku za sebou. Měl slídivé, velmi světlé trojúhelníkové oči, krátký tučný nos a ještě tučnější ústa, jejichž lačnost jen částečně zakrýval okousaný prošedivělý knírek a prošedivělá okousaná vandyckovská bradka. Šaty měl tmavé a vypadaly ušmudlaně, třebaže ve skutečnosti špinavé nebyly.
Nezvedl se od stolu a po celou dobu mé návštěvy měl pravou ruku položenou na kraji zásuvky stolu, pootevřené asi na deset centimetrů.
Řekl:
„Ach, můj milý pane. Jsem nadmíru potěšen, že jste projevil tolik soudnosti, abyste uznal význam mé rady a použil mých služeb.“
Jeho hlas zněl ještě víc řečnicky než při telefonickém hovoru.
Neříkal jsem nic.
Zahýbal kníry, jako by mé mlčení bylo dalším projevem mé soudnosti, a pokračoval:
„Plným právem mohu říci, že nesporně nejrozumnějším shledáte, když se ve všech případech budete řídit mou radou. To vám, milý pane, říkám bez falešného studu a s přiměřenou skromností a s plným pochopením pro opravdu trvalé hodnoty, maje na zřeteli netoliko svou odpovědnost, ale i své privileje jako jeden – proč zakrývat tu skutečnost, že nejedna osoba tu považuje za vhodné nahradit toto neurčité označení označením určitým? – z uznávaných předních právních zástupců v tomto prosperujícím městě.“
Znal ještě spoustu takových sentencí a ochotně na mě s nimi vyrukoval. Konečně se k čemusi doznal.
„A tudíž postup, který by se u méně významného advokáta jevil jako neregulérní, je-li uplatněn osobou požívající takové vážnosti v obci – a dodal bych netoliko v obci – takže se nemusí strachovat, že na ní ulpí podezření z nečestného jednání, tento postup se stane onou velkou mravní zásadou, která se vymyká běžným konvencím, má-li příležitost prospět lidstvu prostřednictvím jednoho ze svých zástupců.
Tudíž proto, milý pane, nebyl jsem na vahách a pohrdavě jsem ponechal bez povšimnutí všechny triviální úvahy o uznávaných precedentech a obeslal vás, upřímně a otevřeně řečeno, milý pane, poněvadž nejlépe posloužíte svým zájmům, když mne pověříte svým právním zastupováním.“
Zeptal jsem se:
„Kolik to bude stát?“
„To,“ řekl pyšně, „je věcí podružnou. Nicméně je to podružnost, která v našem vzájemném vztahu zaujímá zasloužené místo a nesmí se tudíž přehlížet ani zanedbávat. Řekněme tisíc dolarů okamžitě jako zálohu. Později nepochybně –“
Pročechral si kníry a nedokončil větu.
Odpověděl jsem, že samozřejmě nemám u sebe tolik peněz. „Přirozeně, milý pane. Přirozeně. Ale to vůbec nemá nejmenšího významu. Vůbec žádný. To lze kdykoli napravit, kdykoli do deseti hodin zítra dopoledne.“
„Zítra v deset dopoledne,“ souhlasil jsem. „A teď bych se rád dověděl, nač potřebuji právního zástupce.“
V jeho obličeji se objevilo rozhořčení.
„Ujišťuji vás milý pane, že není vhodné dělat si z této věci šprýmy.“
Vysvětlil jsem mu, že jsem nežertoval a že opravdu nevím, oč běží.
Odkašlal si, víceméně důležitě se zachmuřil a řekl:
„Je zcela možné, milý pane, že si nejste plně vědom nebezpečí, které vás obklopuje, leč bylo by zpozdilé očekávat, že bych předpokládal, že nemáte nejmenšího zdání o svízelích – právních svízelích, milý pane – s nimiž vám bude třeba se vypořádat a jež vyvstaly v důsledku událostí, které se staly v době nepříliš vzdálené, včera v noci, milý pane, včerejší noci. Leč nyní nezbývá dost času se tím zabývat blíže. Mám velmi naléhavé jednání u soudce Leffnera. Ráno s vámi s radostí podrobněji proberu všechny složité aspekty vašeho postavení – ujišťuji vás, že jich není málo. V deset hodin dopoledne vás budu očekávat.“
Slíbil jsem mu, že se v tu dobu dostavím, a odešel jsem. Večer jsem strávil ve svém pokoji, kde jsem popíjel nechutnou whisky, zaobíral se nepříjemnými myšlenkami a čekal na hlášení od Mickeyho a Dicka, která nepřišla. O půlnoci jsem si šel lehnout.