24. HLEDÁN POLICIÍ
Vešel jsem do hotelu Shannon, zapsal jsem se tam pod nepravým jménem, zaplatil jsem předem za jednodenní pobyt a nechal jsem se odvést do pokoje č. 331.
Trvalo hodinu, než zazvonil telefon.
Dick Foley oznamoval, že jde za mnou nahoru.
Za pět minut byl u mě. Jeho hubená, ztrápená tvář nevypadala moc přátelsky. Přátelsky nezněl ani jeho hlas. Řekl:
„Jsou na tebe zatykače. Vražda. Brandová a Dawn. Volal jsem ti a Mickey říkal, že se odtamtud nehne, a dal mi tvou adresu. Policie ho sebrala. Teď ho vyslýchají.“
„No jo, to jsem čekal.“
„Já taky,“ řekl ostře.
Záměrně jsem pronesl hezky pomalu:
„Ty si myslíš, Dicku, že jsem je zabil já, viď?“
„Jestlis to neudělal, je teď pravý čas, abys to popřel.“
„Chceš mě jít prásknout?“ zeptal jsem se.
Ohrnul rty přes zuby. Barva jeho obličeje se změnila ze žlutohnědé v tmavožlutou.
Řekl jsem: „Dicku, vrať se do San Franciska. Mám plné ruce práce a nemám čas dávat pozor ještě na tebe.“
Velmi opatrně si nasadil klobouk a velmi opatrně za sebou zavřel dveře, když odcházel.
Ve čtyři odpoledne jsem si nechal poslat nahoru do pokoje oběd, cigarety a Evening Herald.
Vražda Dinah Brandové a ještě čerstvější zavraždění Charlese Proctora Dawna zabíralo titulní stránku Heraldu společně s Helen Alburyovou, která je uváděla v souvislost.
Helen Alburyová, četl jsem, je pevně přesvědčena, že její bratr Robert Albury vraždu nespáchal, třebaže se k ní přiznal, ale že se stal obětí spiknutí. Obstarala mu obhájce Charlese Proctora Dawna. (Dokázal jsem si představit, že zesnulý Charles Proctor uhnal ji, a nikoli ona jeho.) Její bratr odmítl Dawna a obhájce vůbec, ale děvče (nesporně k tomu podněcováno Dawnem) nesložilo ruce v klín.
V ulici naproti bytu Dinah Brandové si našla Helen Alburyová volný byt, který si pronajala a v němž čekala s připraveným dalekohledem. Myslela jen na jedinou věc: jak dokázat, že Dinah a její kumpáni jsou vinni vraždou Donalda Willssona.
Zřejmě jsem jedním z těch „kompliců“ byl já. Herald mě nazýval „mužem, který je údajně soukromým detektivem ze San Franciska a je už několik dní ve městě, zřejmě se důvěrně zná s Maxem (Šeptalem) Thalerem, Danielem Rolffem, Oliverem (Reno) Starkeym a Dinah Brandovou“. My jsme byli ti spiklenci, kteří Robertu Alburymu hodili na krk falešné obvinění.
Té noci, kdy byla Dinah zabita, spatřila Helen Alburyová, pokradmu vyhlížející z okna, věci, které byly podle Heraldu neobyčejně významné, když je uvedeme v souvislost s pozdějším nalezením mrtvoly Dinah Brandové. Jakmile se dívka o vraždě dověděla, přišla se svými důležitými zprávami k Charlesu Proctoru Dawnovi. Jak policie zjistila od jeho úředníků, advokát pro mě okamžitě poslal a téhož odpoledne měl se mnou rozhovor. Později řekl svým úředníkům, že se tam mám příští den – tj. dnes – znova zastavit v deset hodin ráno. Na tuto dopolední schůzku jsem nepřišel. Pětadvacet minut po desáté našel domovník mrtvé tělo Charlese Proctora Dawna ve výklenku pod schodištěm. Advokát se stal obětí vraždy. Soudí se, že z kapes mrtvého se ztratily důležité dokumenty.
Právě v okamžiku, když domovník našel advokátovu mrtvolu, byl jsem já údajně v bytě Heleny Alburyové, kam jsem si vynutil vstup a vyhrožoval jsem jí. Když se jí konečně podařilo se mě zbavit, spěchala do Dawnovy kanceláře, kam přišla v době, kdy tam byla policie, které svůj příběh vypověděla. Policie pro mě poslala do hotelu, kde mě nenašla, ale v mém pokoji byl jistý Mickey Linehan, který se rovněž představil jako soukromý detektiv ze San Franciska. Michael Linehan je dosud vyslýchán policií. Šeptal, Reno, Rolff a já jsme hledáni policií, která nás obviňuje z vraždy. Očekává se překotný vývoj událostí.
Na druhé straně byl zajímavý půlsloupek. Detektivové Shepp a Vanaman, kteří našli mrtvolu Dinah Brandové, záhadně zmizeli. Jest se obávat, že je jejich „komplici“ sprovodili ze světa.
V novinách nestálo nic o nočním přepadení náklaďáků s pašovaným lihem, ani o policejní šťáře u Peaka Murryho.
Vyšel jsem ven až za šera. Chtěl jsem se setkat s Renem.
Z budky jsem telefonoval do herny Peaka Murryho.
„Je tam Peak?“ zeptal jsem se.
„U telefonu,“ odpověděl hlas, který se jeho hlasu vůbec nepodobal. „Kdo volá?“
Znechuceně jsem odpověděl: „Mary Pickfordová,“ zavěsil jsem sluchátko a vypadl jsem.
Vzdal jsem se nápadu najít Rena a rozhodl jsem se navštívit svého klienta, starého Elihua, a donutit ho k slušnému chování těmi milostnými psaníčky, která posílal Dinah Brandové a jež jsem já ukradl nebožtíkovi Dawnovi.
Cestou jsem se držel temné strany těch nejtemnějších ulic. Když jsem přišel k domovnímu bloku, kde bydlel Willsson, měl jsem patřičně špatnou náladu, aby se hodila k rozpravám, které jsme mezi sebou obvykle vedli. Bylo mi ale souzeno návštěvu ještě o nějaký čas odložit.
Byl jsem právě dva domy od cíle, když na mě kdosi zasykl psst.
Patrně jsem nevyskočil šest metrů do výšky.
„Nebojte se,“ zašeptal hlas.
Bylo tam temno. Vykoukl jsem zpoza křoví – byl jsem teď přikrčen na všech čtyřech v něčí zahrádce před domem – a rozeznal jsem ve tmě postavu muže, který se krčil na téže straně živého plotu jako já.
Držel jsem teď v ruce revolver. Neměl jsem zvláštní důvod věřit, že se nemám čeho bát.
Vztyčil jsem se z pokleku a šel jsem k němu. Když jsem se přiblížil dost blízko, poznal jsem v něm jednoho ze dvou mužů, kteří mi včera přišli otevřít v Rooney Street.
Sedl jsem si k němu na bobek a zeptal jsem se:
„Kde najdu Rena? Hank O’Marra mi říkal, že se mnou chtěl mluvit.“
„To taky chce. Víte, kde je podnik Kid McLeoda?“
„Nevím.“
„Je to na Martin Street nad King Street, za rohem takové uličky. Ptejte se po Kidovi. Odtamtud půjdete dva nebo tři bloky zpátky a pak dolů. Nemůžete zabloudit.“
Řekl jsem, že v to doufám, a nechal jsem ho u živého plotu, kde přikrčený pozoroval obydlí mého klienta, a čekal, jak jsem se aspoň domníval, že zastřelí Peta, zvaného Fin, Šeptala, nebo některého z dřívějších Renových kámošů, kdyby náhodou zašli na návštěvu ke starému Elihuovi.
Popsanou cestou jsem došel k podivnému výčepu nealkoholických nápojů s červeně a žlutě pomalovanou firmou. Uvnitř jsem se zeptal po Kidovi McLeodovi. Odvedli mě do zadní místnosti, kde břicháč se špinavým límečkem, hromadou zlatých zubů a pouze jedním uchem připustil, že McLeod je on.
„Reno pro mě vzkázal,“ řekl jsem. „Kde ho najdu?“
„A kdo jako byste ráčil být?“ zeptal se.
Řekl jsem mu, kdo jsem. Beze slova odešel. Čekal jsem deset minut. Přivedl s sebou asi patnáctiletého výrostka s prázdným výrazem na uhrovité, zarudlé tváři.
„Jděte se Sonnym,“ řekl mi Kid McLeod.
Šel jsem za chlapcem postranními dveřmi, prošel kolem dvou domovních bloků zadní uličky, přes písčitou parcelu a skrz odřená vrata k zadnímu vchodu do dřevěného baráku.
Chlapec zaklepal na dveře a někdo se zeptal, kdo je.
„Sonny a člověk, kterého posílá Kid,“ odpověděl.
Dveře otevřel dlouhonohý O’Marra. Sonny odešel. Vstoupil jsem do kuchyně, kde Reno Starkey a čtyři jiní muži seděli u stolu, na němž byla spousta piva. Všiml jsem si, že na hřebících nade dveřmi, kterými jsem vešel, visí dvě automatické pistole. Mohly se hodit, kdyby někdo z obyvatel domu otevřel dveře a byl vyzván nepřítelem s namířenou pistolí, aby dal ruce vzhůru.
Reno mi nalil sklenici piva a odvedl mě jídelnou do předního pokoje. Ležel tam muž na břichu a pozoroval ulici škvírou mezi staženou žaluzií a okenním parapetem.
„Zajdi si do pokoje a napij se,“ řekl mu Reno.
Muž se zvedl a zmizel. Uvelebili jsme se ve dvou židlích vedle sebe.
„Když jsem vám zařizoval to alibi u Tannera,“ řekl Reno, „povídal jsem, že to dělám proto, že potřebuju mít co nejvíc přátel.“
„Jednoho máte.“
„Už to vaše alibi rozštípli?“
„Zatím ne.“
„Bude fest,“ ujišťoval mě, „dokud proti vám neseženou nějaký jiný tutový materiály. Myslíte, že je sehnali?“
Myslel jsem si to. Řekl jsem:
„Ne. McGraw se chce vycajchnovat. Časem to splaskne samo od sebe. Jak to jde vám?“
Reno dopil sklenici, otřel si hřbetem ruky rty a řekl:
„Nějak to doklepu. Kvůli tomu jsem si vás pozval. Jak vypadá situace: Pete se scuknul s McGrawem, a tak jsou pašeráci a poldové v jednom houfu proti mně a Šeptalovi. K čertu! Místo abychom se dali se Šeptalem proti tomuhle spolku do kupy, koukáme, jak jeden druhému vrazit do zad nůž. Je to na levačku. Zatímco se rveme mezi sebou, ti otrapové nás vymlátí.“
Odpověděl jsem, že si to rovněž myslím. Pokračoval:
„Vás Šeptal poslechne. Zajdete za ním? Povíte mu, oč běží. Mám tenhle návrh: on mě chce dostat, protože jsem mu oddělal Jerryho Hoopera, a já zas chci Šeptala zlikvidovat dřív, než on zlikviduje mě. Tohle necháme pár dní v klidu. Jeden druhému nemusí věřit. Šeptal se při takových podnicích stejně osobně neukazuje. Posílá tam jen svoje lidi. Tentokrát to udělám jako on. Spojíme jenom síly, abychom získali vrch. Dáme lidi dohromady, zlikvidujem toho zatraceného Fina a pak budeme mít fůru času, abychom stříleli sami po sobě.
Naservírujte mu to tak, jak jsem to řekl. Nerad bych, aby si myslel, že se vyhýbám střetnutí s ním nebo s některým jiným chlápkem. Povězte mu, že když odstraníme z cesty Peta, budeme mít větší volnost, abychom si vyřídili svoje účty. Pete je zdekovaný dole ve Whiskeytownu. Sám nemám dost lidí, abych tam zašel a vykouřil ho z pelechu. Ani Šeptal nemá dost lidí. Když se ale jeho a moji lidé spojí, bude jich dost. Vysvětlete mu to.“
„Šeptal,“ řekl jsem, „je po smrti.“
Reno řekl: „Fakt?“ jako kdyby si myslel, že to není fakt.
„Dan Rolff ho včera ráno zabil v Redmanově starém skladišti. Vrazil do něho špičku sekáčku na led, kterým Šeptal zabil tu dívku.“
Reno se zeptal:
„Víte to jistě? Nefantazírujete?“
„Vím to.“
„To je děsně divný, že se žádný z jeho lidí nechová, jako by byl bez šéfa,“ řekl. Začínalo být zřejmé, že mi věří.
„Oni o tom nevědí. Šeptal se zdekoval a jedině Ted Wright věděl, kde Šeptal je a co se s ním stalo. Ted z toho vytloukal prachy. Povídal mi, že stovku nebo sto padesát dostal prostřednictvím Peaka Murryho od vás.“
„Tomu trumberovi bych dal dvakrát tolik, kdyby přišel s pravdou ven,“ zabreptal Reno. Pohladil si bradu a řekl:
„No, tím to se Šeptalem padá.“
Řekl jsem: „Vůbec ne.“
„Jak to myslíte – vůbec ne?“
„Jestli jeho lidi nevědí, kde je Šeptal,“ navrhoval jsem, „tak jim to povíme. Vysvobodili ho z basy, když ho Noonan sebral. Nemyslíte, že by to udělali znovu, kdyby se rozneslo, že McGraw Šeptala potajmu sbalil?“
„Pokračujte,“ řekl Reno.
„Jestli se Šeptalovi kamarádi znova pokusí vtrhnout do basy, poněvadž si myslí, že tam Šeptal je, bude mít policie – včetně Petových pomocných policajtů – plné ruce práce. A vy v té době můžete zkusit štěstí ve Whiskeytownu.“
„Možná,“ pronesl pomalu, „že se právě o tohle pokusíme.“
„Mělo by to vyjít,“ povzbudil jsem ho a zvedl jsem se. „Uvidíme se –“
„Zůstaňte tady. Nikde jinde na tom nebudete líp, když teď na vás vydali zatykač. A takového šikovného chlapa jako vy můžem potřebovat.“
Velkou radost jsem z toho neměl. Byl jsem ale natolik chytrý, že jsem neřekl, co jsem si myslel. Znova jsem se posadil.
Reno usilovně zapracoval, aby tu zvěst rozšířil. Telefon nezůstal v klidu ani, chvíli. Dveře od kuchyně se také skoro nezavřely, neboť jimi přicházeli a vycházeli různí muži. Příchozích bylo víc. Dům byl plný mužů, tabákového kouře a vzrušeného očekávání.
