25. WHISKEYTOWN
O půl jedné odložil Reno telefon, z něhož právě přijal nějaký vzkaz, a řekl:
„Půjdeme se projet.“
Potom odešel nahoru. Když se vrátil, nesl černou brašnu. Zatím již většina mužů vyšla kuchyňskými dveřmi.
Reno mi černou brašnu podal a řekl:
„Moc tím nemávejte.“
Brašna byla těžká.
Nás sedm, co jsme zůstali v domě, vyšlo hlavním vchodem a vlezli jsme do velké limuzíny se záclonkami, se kterou O’Marra právě zajel k chodníku. Reno se posadil vedle O’Marry. Já jsem seděl vmáčknutý mezi muži na zadním sedadle a černou brašnu jsem měl vmáčknutou mezi nohama.
Na první křižovatce vyjelo z vedlejší ulice jiné auto a zařadilo se před nás. Třetí jelo za námi. Ujížděli jsme asi čtyřicítkou, dost rychle, abychom někam dojeli, ale ne tak rychle, abychom vzbudili přílišnou pozornost.
Dorazili jsme téměř k cíli, než nás začali obtěžovat.
Akce začala u bloku přízemních domků v jižním cípu města. Nějaký muž vyhlédl ze dveří, strčil do úst prsty a pronikavě hvízdl.
Někdo z auta za námi ho zastřelil.
Na nejbližším nároží jsme projeli krupobitím střel z pistolí.
Reno se ke mně otočil a řekl:
„Jestli se strefí do toho pytle, letíme všichni na Měsíc. Připravte to. Až budem na místě, musíme sebou hodit.“
Když jsme zarazili u chodníku před tmavou dvouposchoďovou cihlovou budovou, měl jsem brašnu rozepnutou.
Muži po mně lezli jeden přes druhého, pak otevřeli brašnu a každý si posloužil z jejího obsahu. Byly v ní pumy, vyrobené z krátkých kusů dvoupalcové roury; byly uložené v pilinách. Střely vytrhávaly cáry ze záclonek vozu.
Reno napřáhl ruku dozadu po pumě, vyskočil na chodník, nevěnoval pozornost crčku krve, který se pojednou objevil na jeho levé tváři, a hodil jednu naditou rouru do dveří budovy.
Vyšlehl plamen a následoval ohlušující rachot. Sesypalo se na nás všechno možné, a měli jsme sami co dělat, aby nás exploze nezasáhla. Pak už najednou nebyly žádné dveře, které by někomu bránily vniknout do budovy z červených cihel.
Nějaký muž se rozběhl, mávl rukou a hodil do vchodu rouru s pekelnou náloží. Z oken přízemí spadly okenice a vyletěl oheň a sklo.
Auto, které jelo za námi, zůstalo stát vzadu na ulici a ostřelovalo okolí. Auto před námi zahnulo do postranní ulice. Střelba za budovou z červených cihel, kterou jsme zaslechli mezi explozemi našich pum, nám prozradila, že první auto, kryje zadní vchod.
O’Marra, který stál uprostřed ulice, se hluboko zaklonil a hodil pumu na střechu cihlové budovy. Nevybuchla. O’Marra vykopl nohou do vzduchu, chytil se za hrdlo a těžce dopadl na záda.
Jiný člen naší skupiny klesl v palbě která do nás řezala z dřevěné budovy, sousedící s cihlovou.
Reno netečně zaklel a řekl:
„Vyžeň je, Fate.“
Fat plivl na pumu, oběhl zezadu auto a švihl rukou.
Zvedli jsem se z chodníku, vyhýbali jsme se různým odletujícím úlomkům a spatřili jsme, že z domu zůstala jen ruina a že se po jeho popraskaných zdech plazí plameny.
„Zůstalo něco?“ zeptal se Reno, když jsme se rozhlédli a zakoušeli neobvykle příjemný pocit, že po nás nikdo nestřílí.
„Tahle je poslední,“ řekl Fat a zvedl pumu.
V poschodí cihlového domu tančil za okny oheň. Reno se tam podíval, vzal od Fata pumu a řekl:
„Běžte zpátky. Teď začnou lízt.“
Couvli jsme od průčelí domu.
Zevnitř zařval nějaký hlas:
„Reno!“
Než Reno odvětil, vklouzl do stínu našeho auta:
„Co je?“
„Jsme na hromadě,“ zvolal zvučný hlas. „Jdem ven. Nestřílejte.“
Reno se zeptal:
„Kdo je to?“
„Pete,“ ozval se zvučný hlas. „Zůstali jsme tu jen čtyři.“
„Tak vylez první,“ nařizoval Reno, „a pracky pěkně nad hlavou. Ostatní budou vycházet jeden po druhém, po tobě, taky s prackama nad hlavou. Každý půl minuty, to bude stačit. Tak polez!“
Chvíli jsme čekali a pak se ve dveřích rozbitých dynamitem objevil Pete, zvaný Fin, s rukama na temeni oblé hlavy. V záři hořící sousední budovy jsme viděli, že má rozřezaný obličej a šaty samý cár.
Pašerák překračoval trosky a pomalu sestupoval se schodů na chodník.
Reno na něho zařval, že je mizerná svině, a střelil ho čtyřikrát do obličeje a do těla.
Pete klesl. Nějaký muž za mnou se zasmál.
Reno hodil dveřmi dovnitř zbývající pumu.
Nacpali jsme se do auta. Reno si sedl za volant. Motor ale nenaskočil. Byl prostřílený.
Reno začal mačkat klakson, zatímco my ostatní jsme vystoupili.
Auto, které zůstalo stát na rohu, pro nás přijelo. Ve chvíli, kdy jsme na ně čekali, rozhlédli jsme se po ulici ozářené požárem dvou budov. Za okny bylo jen několik tváří, ale každý, kdo byl na ulici kromě nás, včas zalezl. Nedaleko se už ozvala hasičská siréna.
Druhé auto zpomalilo, abychom mohli naskočit. Bylo již plné. Nacpali jsme se dovnitř jak sardinky a ti, kteří se už dovnitř nevešli, zůstali na stupátkách a na blatnících.
Přejeli jsme nohy mrtvému Hanku O’Marrovi a dali se na zpáteční cestu. V bezpečí, i když ne v pohodlí, jsme přejeli jeden blok. Potom jsme někde ztratili oboje – bezpečí i pohodlí.
Do ulice před námi zahnula nějaká limuzína, přijela nám asi půl bloku naproti, obrátila se k nám bokem a prudce zastavila. Z boku začaly šlehat výstřely.
Jiné auto projelo kolem limuzíny a zaútočilo. Také z něho začaly sršet výstřely.
Dělali jsme, co jsme mohli, ale byli jsme ve voze příliš namačkaní, než abychom mohli klást pořádně odpor. Člověk nemůže mířit přesně, když má jednoho chlápka na kolenou, druhý ho drží za ramena a třetí mu střílí jen kousek od ucha.
Naše druhé auto – to, co bylo za budovou – přijelo k nám a začalo nás podporovat, mezitím našeho protivníka posilnila další dvě auta. Útok Thalerova gangu na věznici zřejmě skončil, ať už to dopadlo tak či onak, a Petova armáda, která tam pomáhala, se vrátila a znemožnila nám únik. Byli jsme v pěkné kaši.
Naklonil jsem se nad střílející pistoli a křikl jsem Renovi do ucha:
„Tohle je nesmysl. My, co jsme přebyteční, radši vypadnem a budem to do nich šít z ulice.“
Usoudil, že to je dobrý nápad, a nařídil:
„Pár vás musí vypadnout a prát to do nich z chodníku.“
Byl jsem venku první a pošilhával jsem po temné úzké uličce.
Fat běžel za mnou. V úkrytu jsem se na něho obořil a zavrčel jsem:
„Netlač se na mě. Najdi si vlastní díru. Tamhle je sklepní okno a vypadá docela slušně.“
Čiperně se k oknu rozběhl a při třetím kroku ho zastřelili. Rozhlédl jsem se po uličce. Byla necelých šest metrů dlouhá a končila vysokou prkennou ohradou se zamčenými vrátky.
Po nádobě na odpadky jsem přelezl do dvorku, vydlážděného cihlami. Přes postranní plot jsem se dostal na další dvorek a odtud na třetí, kde se na mě vztekle rozštěkal nějaký foxteriér.
Odkopl jsem huňáče z cesty, přelezl jsem další plot, vymotal jsem se ze šňůry na prádlo, přešel jsem ještě dva dvorky, vyslechl jsem láteření z okna, uhnul jsem flašce, kterou po mně hodili, a seskočil jsem do zadní uličky, dlážděné kamením.
Střelba se ozývala za mnou, ale ještě poměrně blízko. Všemožně jsem se snažil, abych to napravil. Jistě jsem prošel tolika ulicemi jako ve snu tu noc, co zavraždili Dinah.
Moje hodinky ukazovaly tři hodiny třicet, když jsem na ně pohlédl na schodech před vchodem do domu Elihua Willssona.
