27. SKLADIŠTĚ

 

 

 

Jeli jsme ulicí vzhůru a rozhlíželi jsme se hned na tu, hned na druhou stranu. Pátrali jsme po budovách, které se podobaly opuštěným skladištím. Teď už bylo dost světla a bylo docela dobře vidět.

Pojednou jsem zpozoroval ohromnou, krychlovitou, rezavě červenou stavbu. Stála uprostřed travnaté parcely. Na stavbě i na parcele bylo vidět, že jsou zanedbané. Jak to vypadalo, trefili jsme na slibného kandidáta.

„Zastav na nejbližším rohu,“ řekl jsem. „Tohle vypadá na to, co hledáme. Zůstaň u káry a já se porozhlídnu.“

Zbytečně jsem obešel dva bloky, abych mohl na parcelu vejít ze zadní strany budovy. Obezřele jsem kráčel po trávě, nepohyboval jsem se nijak zvlášť pokradmu, ale nenadělal jsem ani zbytečný hluk.

Opatrně jsem stiskl kliku zadních dveří. Samozřejmě, že bylo zamčeno. Popošel jsem k oknu, pokusil jsem se nahlédnout dovnitř, ale okenní tabule byla tak špinavá a zanesená, že jsem nic neviděl, a když jsem zkusil okenici, ani se nepohnula.

Zkusil jsem další okno a se stejným výsledkem. Obešel jsem roh budovy a pomalu jsem postupoval po její severní straně.

U prvního okna jsem byl nucen kapitulovat. Když jsem zatlačil na druhé, zvolna se otevřelo a nenadělalo při tom ani moc hluku. Vnitřní okenní rám byl odshora až dolů zatlučen prkny. Prkna vypadala bytelně a pevně.

Láteřil jsem, ale s nadějí jsem si vzpomněl, že okno nenadělalo moc hluku, když jsem je otevřel. Vylezl jsem na okno a opřel jsem se o prkna.

Povolovala.

Přitlačil jsem víc. Prkna na levé straně okenního rámu se uvolnila a spatřil jsem řadu lesklých špiček hřebíků.

Zatlačil jsem je ještě dál dozadu, podíval jsem se dovnitř, ale nezahlédl jsem nic než šero a rovněž jsem nic neslyšel.

S revolverem v pravé ruce jsem prolezl oknem a vstoupil jsem do budovy. Úkrokem nalevo jsem se dostal z okruhu šedého světla vnikajícího oknem.

Přehodil jsem revolver do levé ruky a pravou jsem znovu zamáčkl prkna na původní místo.

Celou minutu jsem bez dechu naslouchal, ale neslyšel jsem nic. Se zbraní v ruce těsně u boku, jsem začal provádět průzkum. Zvolna jsem se šoural vpřed, ale pod nohama jsem necítil nic než podlahu. Levou rukou jsem tápal, dokud jsem se nedotkl drsné zdi. Přešel jsem podle všeho prázdnou místností.

Postupoval jsem podél zdi a hledal dveře. Po půl tuctu krůčků jsem k jedněm dveřím došel. Přitiskl jsem k nim ucho, ale nezaslechl jsem sebemenší zvuk.

Našel jsem kliku, zvolna jsem ji stiskl a pomalu jsem otevřel dveře.

Něco zasvištělo vzduchem.

Provedl jsem čtyři věci najednou: pustil jsem kliku, odskočil, smáčkl spoušť a byl udeřen do levé paže něčím tak tvrdým a těžkým jak náhrobní kámen.

V záblesku z pistole jsem nic nespatřil. Také někdy nic vidět není, i když se vám může zdát, že jste něco zahlédli. Poněvadž jsem nevěděl, co mám dělat, vystřelil jsem znova a ještě jednou.

Stařecký hlas zaškemral:

„Tohle nedělejte, šéfe. To přece nemusíte.“

Řekl jsem: „Rozsviťte!“

Na podlaze zaprskala sirka, chytila a v jejím žlutém plápolavém plamínku se objevil obličej, který mnoho prodělal. Byl to starý obličej s tím výrazem trpné odevzdanosti v osud, jaký vídáte u tuláků, kteří líhají na lavičkách v parku. Seděl na podlaze a tenoučké nohy měl roztažené daleko od sebe. Nezdálo se, že je někde raněn. Vedle něho ležela noha od stolu.

„Zvedni se a rozsviť,“ poručil jsem mu, „a dokud neuděláš světlo, sviť sirkami.“

Zapálil další sirku, pečlivě ji chránil dlaní, když se zvedl, přešel místnost a zapálil svíčku na trojnohém stole.

Držel jsem se blízko za ním. Levou paži jsem měl znecitlivělou, jinak bych si ho byl pro jistotu přidržel.

„Co tu děláš?“ zeptal jsem se, když svíčka hořela.

Nepotřeboval jsem čekat na jeho odpověď. Na jednom konci místnosti byly narovnány bedny v šesti řadách nad sebou a nesly označení Nejlepší javorový sirup.

Zatímco stařec vysvětloval, že jako je bůh nad ním, neví nic, než že ho před dvěma dny najal jakýsi Yates jako nočního hlídače, a jestli jde o něco trestného, tak je nevinný jako lilie, strhl jsem kus víka z jedné bedny.

Láhve uvnitř měly viněty Canadian Club Whisky, které vypadaly jak natištěné gumovým razítkem.

Nechal jsem bedny být a hnal jsem starce se svíčkou před sebou, abych prohledal budovu. Jak jsem očekával, nenašel jsem nic, co by nasvědčovalo, že Šeptal skladiště obývá.

Než jsme se vrátili do místnosti s bednami lihovin, vzpamatovala se už natolik má levá paže, že jsem zvedl láhev. Zastrčil jsem si ji do kapsy a starci jsem udělil radu:

„Radši se ztrať. Najali tě místo nějakého muže, ze kterého Pete, zvaný Fin, udělal člena pomocné stráže. Ale Pete je teď po smrti a jeho kšeft zhasl.“

Když jsem lezl oknem ven, stál stařec před bednami, lačně hleděl na ně a na prstech je počítal.

 

„Co je?“ zeptal se Mickey, když jsem se vrátil k němu a k vozu.

Vytáhl jsem láhev něčeho jiného než Canadian Club, odzátkoval jsem ji a podal ji Mickeymu, načež jsem se napil sám.

„Co je?“ zeptal se znova.

Řekl jsem: „Pokusíme se najít staré Redmanovo skladiště.“

Odpověděl: „Ty toho lidem napovídáš tolik, že tě to jednoho dne zničí,“ a nastartoval motor.

O tři bloky výš v ulici jsme zahlédli omšelou firemní tabuli Redman et Co. Budova byla dlouhá, nízká a úzká, pokrytá střechou z vlnitého plechu, a měla několik oken.

„Vehikl necháme za rohem,“ řekl jsem. „A tentokrát půjdeš se mnou. Nechci si užívat legrace sám, jako minule.“

Když jsme vystoupili z vozu, ulička před námi slibovala přístup ke skladišti zezadu. Vydali jsme se tudy.

Pár lidí kráčelo po ulicích, ale bylo ještě příliš záhy, a tak se továrny, kterých v této čtvrti bylo hodně, ještě neprobudily k životu.

Na zadní straně budovy jsme zjistili zajímavou věc. Zadní dveře byly zavřeny. Ale okraj dveří a zárubně těsně vedle zámku byly odřeny. Někdo tu použil páčidla.

Mickey zkusil kliku. Nebylo zamčeno. Centimetr po centimetru ponenáhlu dveře otvíral, až vznikl dostatečně velký otvor, jimž jsme se mohli protlačit.

Když jsme se protlačili dovnitř, zaslechli jsme hlas. Slovům nebylo rozumět. Slyšeli jsme pouze vzdálené dunění mužského hlasu, který zněl zřejmě podrážděně.

Mickey ukázal palcem na čerstvé rýhy na dveřích a zašeptal:

„Poldové to nejsou.“

Udělal jsem dva kroky kupředu, našlapuje celou váhou na gumové podpatky. Mickey byl těsně za mnou a dýchal mi na krk.

Ted Wright mi říkal, že Šeptalova skrýš je vzadu nahoře. Ten vzdálený hlas mohl přicházet odtamtud.

Pootočil jsem tvář k Mickeymu a zeptal jsem se:

„Máš baterku?“

Dal mi ji do levé dlaně. V pravé ruce jsem držel pistoli. Plížili jsme se dopředu.

Dveřmi pootevřenými na čtvrt metru procházelo dost světla, abychom viděli na cestu přes místnost ke vchodu bez dveří. Za ním byla tma.

Bleskl jsem světlem, které na chvíli prořízlo temnotu, spatřil jsem dveře, zhasl jsem baterku a postoupil dopředu. Když jsem znova na chvilku rozsvítil, zahlédli jsme schody vedoucí nahoru.

Vystupovali jsme po nich tak, jako bychom se báli, že se pod námi každou chvíli propadnou.

Dunivý hlas se odmlčel. Cosi jiného viselo ve vzduchu. Nevím, co to bylo. Snad nějaký hlas, který nebyl natolik silný, abychom jej uslyšeli, jestli to něco říká.

Napočítal jsem devět schodů, když se nad námi hlas zřetelně ozval. Pronesl:

„Jasně, já tu potvoru zabil.“

Štěkla pistole, čtyřikrát za sebou a výstřely se pod plechovou střechou rozléhaly jak rány z děla.

První hlas řekl: „Tu máš.“

Mezitím jsme s Mickeym vyběhli po ostatních schodech, rozrazili jsme dveře a snažili jsme se odtrhnout ruce Rena Starkeyho ze Šeptalova krku.

Šlo to těžko a bylo to zbytečné. Šeptal byl mrtev.

Reno mě poznal a nechal ruce bezvládně klesnout.

Oči měl bezvýrazné a protáhlý obličej dřevěný jako vždycky.

Mickey odnesl mrtvého hráče na lůžko, které stálo v koutě místnosti, a tam ho položil.

Místnost, která zřejmě kdysi sloužila jako kancelář, měla dvě okna. V denním světle jsem zahlédl tělo vecpané pod postel – Dana Rolffa. Uprostřed místnosti na podlaze ležel kolt, automatická pistole ráže, jaké používá policie.

Reno svěsil ramena a zapotácel se.

„Zraněn?“ zeptal jsem se.

„Nasázel do mě všechny čtyři,“ řekl chladně a naklonil se dopředu, aby mohl předloktí přitisknout na břicho.

„Sežeň doktora,“ řekl jsem Mickeymu.

„To je pro kočku,“ řekl Reno. „Střeva jsou v hajzlu.“

Přitáhl jsem skládací židli a posadil ho na ni tak, aby mohl být skloněný dopředu a udržet se pohromadě.

Mickey vyběhl ven a utíkal dolů po schodech.

„Věděls, že ještě nenatáhl bačkory?“ zeptal se Reno.

„Ne. Řekl jsem ti to, co mi povídal Ted Wright.“

„Ted se odtud vypařil moc brzo,“ řekl. „Počítal jsem, že to tak nějak bude, a přišel jsem se přesvědčit. Šeptal mě pěkně převez – hrál si na mrtvého, dokud mě neměl na mušce.“ Nevidoucíma očima zíral na nebožtíka. „Statečný byl, čert aby ho vzal. Mrtvý ale nezůstal ležet bradou vzhůru, ovázal si ránu, čekal, a čekal, docela sám tu číhal.“ Usmál se, jediný úsměv, který jsem kdy na jeho tváři zahlédl. „Ale teď je umrlec a je z něho mršina.“

Hlas se mu zadrhoval. Pod rohem židle se začala tvořit krvavá kaluž. Bál jsem se ho dotknout. Jen to, že byl nahnutý dopředu a tiskl si pažemi břicho, ho drželo, aby se nezhroutil.

Nepřítomně zíral na kaluž krve. Otázal se:

„Jak jsi mohl k čertu vědět, žes ji neoddělal sám?“

„Až do téhle chvíle jsem musel věřit a doufat,“ řekl jsem. „Měl jsem tě v merku, ale nebyl jsem si jist. Ten večer jsem byl plný opia a ginu a měl jsem samé sny, v nichž vyzváněly zvony a volaly mě různé hlasy. Napadlo mě, že to nebyly normální sny, ale přeludy, které v mém narkotickém spánku vyvolaly skutečné události. Když jsem se probudil, byla světla zhasnuta. Nemyslel jsem si, že jsem Dinah zabil, pak otočil vypínačem, znova si lehl a uchopil do ruky sekáček na led. Mohlo se to ale stát jinak. Tys věděl, že jsem u ní tu noc byl. Okamžitě jsi mi zorganizoval alibi. A tak jsem začal přemýšlet. Dawn se mě po rozhovoru s Helen Alburyovou pokoušel vydírat. Když si policie poslechla její výpověď, hodili tebe, Šeptala, Rolffa a mě do jednoho pytle jako spolupachatele. Dawnovu mrtvolu jsem našel, když jsem půl domovního bloku odtud potkal O’Marru. Tušil jsem, že se tě ten pokoutní advokát pokusil vydírat. Tohle a pak to, že policie nás pokládala za spojence, mě přivedlo na myšlenku, že mají proti vám ostatním tolik materiálu jako proti mně. A o mně věděli, že mě Helen Alburyová viděla tu osudnou noc přicházet či odcházet. Mohl jsem se důvodně domnívat, že totéž věděli o vás ostatních. Měl jsem důvody, proč jsem Šeptala a Rolffa vyloučil z řady podezřelých. Zbývali jsme jen my dva. Proč jsi ji ale zabil, na to jsem nemohl přijít.“

„To bych řekl,“ odpověděl a díval se, jak se kaluž krve na podlaze zvětšuje. „Zavinila si to sakra sama. Zavolala mi, řekla, že ji přijde navštívit Šeptal, a povídá, jestli tam nechci být první, abych mu dal do palice. To bych rád. Zajdu k ní, sedím tam, ale on se neukazuje.“

Odmlčel se a předstíral, že ho zajímá tvar rudé kaluže pod ním. Věděl jsem, že ho umlčela bolest, věděl jsem ale také, že zase začne mluvit, jakmile se trochu sebere. Chtěl zemřít tak, jak žil – ve tvrdé skořápce. Mluvit mu působilo muka, ale proto ještě nepřestane, dokud tu bude někdo, kdo se na něho dívá. On je Reno Starkey, který dovedl přijmout všechno, co si na něho svět vymyslí, aniž hne brvou, a vydrží to až do konce.

„Čekání mě unavilo,“ pokračoval za chvíli. „Zaklepal jsem na dveře a zeptal jsem se jí, co je. Pustila mě dovnitř a povídá, že je sama. Měl jsem o tom pochybnosti, ale ona přísahala, že tam nikdo není, a tak jsme šli do kuchyně. Poněvadž jsem ji znal, začal jsem si myslet, že chtěla vlákat do pasti mě a ne Šeptala.“

Mickey se vrátil a oznámil, že zatelefonoval pro ambulanci.

Reno využil vyrušení, aby si oddechl, a pak pokračoval ve vyprávění:

„Později jsem zjistil, že Šeptal volal, že přijde, a že tam byl dřív než já. Ty jsi byl zdopovaný. Dinah měla strach pustit ho dál, a tak odešel. Tohle mi neřekla, poněvadž byla vylekaná, že odejdu a nechám ji o samotě. Tys byl v narkotickém spánku a ona potřebovala, aby ji někdo chránil, kdyby se Šeptal vrátil. Nic z toho jsem tehdy netušil. Cítil jsem, že jsem byl vlákán do pasti, poněvadž jsem ji znal. Řekl jsem si, že ji zmáčknu a vytluču z ní pravdu. Když jsem se po ní natáhnul, chytla sekáček a zaječela. Když vykřikla, uslyšel jsem mužské kroky. Teď past sklapla, řekl jsem si.“

Hovořil volněji, vyžadovalo to od něho víc času a námahy, aby vyslovil každé slovo klidně a uváženě, neboť mluvení mu dělalo stále větší potíže. Hlas měl každým okamžikem zastřenější, ale jestli to věděl, tvářil se, jako by to nepozoroval.

„Nechtěl jsem být jedinou obětí. Vykroutil jsem jí sekáček z ruky a vrazil do ní. Tys přiklusal dovnitř zfetovaný, a jak vejr a se zavřenýma očima ses hnal dopředu. Padla na tebe. Oba jste se svalili a tvá ruka se dotkla držadla sekáčku, který sevřela. Pak jsi usnul stejně mírumilovně jako ona. Teprve teď mi došlo, co jsem provedl. No, ale hrome! Bylo po ní. Nedalo se jí pomoct. Zhasil jsem světla a šel jsem domů. Když jsi pak ty –“

Do místnosti vešla utahaná posádka ambulance s nosítky – Poisonville jim teď dávalo zabrat – a ukončila Renovy výklady. Byl jsem rád. Měl jsem všechny informace, které jsem potřeboval, a sedět tam, naslouchat a dívat se, jak se umluví k smrti, to nebylo příjemné.

Odvedl jsem Mickeyho do rohu místnosti a zamumlal jsem mu do ucha:

„Ostatní už svěřuji tobě. Já odtud prchám. Mělo by sice být všechno v suchu, ale znám Poisonville příliš dobře, abych na sebe tohle riziko bral. Odjedu tvým vozem k některé stanici, kde můžu nasednout na vlak do Ogdenu. Budu tam v hotelu Roosevelt pod jménem P. F. King. Sleduj další vývoj a dej mi vědět, kdy se zas můžu objevit pod svým jménem nebo kdy mám zdrhnout do Hondurasu.“

 

Týden, který jsem strávil v Ogdenu, jsem vyplnil hlavně tím, že jsem sumíroval hlášení tak, aby se při čtení nepřišlo na to, kolik pravidel agentury jsem porušil, kolik státních zákonů jsem přestoupil a kolik lidských kostí jsem zlámal.

Mickey se objevil šestý den večer.

Oznámil mi, že Reno je mrtev, já že už nejsem úředně považován za zločince, že většina lupu z První národní banky byla nalezena, že se MacSwain přiznal k zavraždění Tima Noonana a že Personville se po vyhlášení stanného práva zvolna mění v libě vonící sad s růžemi bez trní.

Vrátili jsme se s Mickeym do San Franciska.

Mohl jsem si ušetřit práci, kterou jsem si dal, a pot, který mě sumírování hlášení stálo, než vypadalo jakž takž nevinně.

Dědka jsem neoklamal. Setřel mě jen což.