Postavy příběhu:

 

SAM SPADE –

soukromý detektiv, který vypadal a jednal jako plavovlasý ďábel. Všichni jeho klienti šli po jednom jediném ptáku

EFFIE PERINOVÁ –

Samova sekretářka, která si myslela, že ženská intuice je ten nejlepší pracovní nástroj Spadovy živnosti

SLEČNA WONDERLYOVÁ –

nádherný kus s chováním dívky školou povinné, žena, která nikdy neváhala využít svých báječných předností, aby si získala a udržela mužskou oddanost

FLOYD THURSBY –

chlap posedlý po ženských, s minulostí, kvůli které se musel mít na pozoru jak před zákonem, tak před podsvětím

MILES ARCHER –

Spadův společník, který dovedl ocenit postavu slečny Wonderlyové stejně dobře jako její majetek

TOM POLHAUS –

detektiv s břichem jako sud, seržant, který přes skepticismus svého nadřízeného poručíka věřil řadě příběhů, jež vyprávěl Spade

PORUČÍK DUNDY –

obšťastňoval Spada velice nepříjemnými nočními návštěvami a čekal, až Spade uklouzne

IVA ARCHEROVÁ –

Milesova manželka, která vytírala zrak svému manželovi a byla víc než příznivě nakloněna jeho společníkovi

JOEL CAIRO –

levantinský zženštilec, který chtěl získat Spadovy služby ale zároveň by se byl rád vyhnul povinnosti za ně zaplatit

WILMER COOK –

tlusťochova ‚sekretářka‘ s tváří chlapečka, který si věčně pohrával s čímsi, co nápadně nadouvalo obě jeho kapsy u kalhot

CASPER GUTMAN –

tlusťoch s hlasem předoucí kočky, pro kterého nehrál čas v jeho honbě za vzácným úlovkem v ceně dvou milión dolarů žádnou roli

BRYAN –

státní zástupce, kterého daleko víc zajímalo, jak by na svoje konto připsal další odsouzení, než jak by našel pravého zločince

JACOBI –

skoro dva metry deset centimetrů vysoký kapitán La Palomy, který navštívil Spada, ale vypravil ze sebe jen několik slov

 

 

1. SPADE & ARCHER

 

 

 

Samuel Spade měl protáhlou mohutnou čelist a bradu ve tvaru písmene V, jež vyčnívala pod poněkud pružnějším V, které tvořila jeho ústa. Dozadu ubíhající křivky jeho nosních dírek vytvářely další, menší V. Žlutošedé oči byly posazeny vodorovně. Příznačný motiv písmene V přebíralo husté obočí, které se větvilo na obě strany od dvou rýh nad ostře zahnutým nosem; i jeho světle hnědé vlasy jako by se rozrůstaly po vysokých ploských spáncích z jednoho jediného místa uprostřed čela. Vypadal docela příjemně, jako plavovlasý ďábel. Řekl Effie Perinové: „Co je, děvenko?“

Byla to štíhlá opálená dívka v šatech žlutohnědé barvy, tak přiléhavých, že to až působilo dojmem, jako by byly vlhké. Měla hnědé čtverácké oči a rozzářený chlapecký obličej. Když za sebou zavřela dveře, opřela se o ně a řekla: „Chce s vámi mluvit nějaká dívka. Jmenuje se Wonderlyová.“

„Klientka?“

„Myslím, že ano. Budete s ní chtít asi tak jako tak mluvit: je to senzační kus.“

„Tak ji uvedla, milánku,“ řekl Spade. „Uvedla ji sem.“

Effie Perinová znovu otevřela dveře, vyšla do první kanceláře, zůstala tam stát s rukou na klice a zvala návštěvnici dál: „Prosím, pojďte dál, slečno Wonderlyová.“

Hlas, který na výzvu odpověděl: „Děkuji vám,“ zněl tak tichounce, že slovům bylo rozumět pouze díky nejčistší artikulaci; vešla mladá žena. Přistupovala k Spadovi pomalu, zdráhavými kroky a dívala se na něho kobaltově modrýma očima, jež hleděly plaše i pátravě zároveň. Byla vysoká a měla pružnou, štíhlou, nikde nijak hranatou postavu. Držela se zpříma a měla pevné, pěkně posazené poprsí, dlouhé nohy, útlé ruce a drobná chodidla. Oblečena byla do šatů dvou odstínů modré barvy, které si vybrala zřejmě kvůli svým očím. Kadeře, jež se jí draly zpod modrého kloboučku, byly temně rudé, plné rty zářily červení. V půlměsíci plachého úsměvu se třpytily bílé zuby.

Spade s úklonou vstal a rukou s mohutnými prsty ukázal na dubové křeslo vedle svého psacího stolu. Měl dobře přes stoosmdesát centimetrů. Křivka jeho ramen byla dosti prudce seříznuta, takže tělo působilo skoro kuželovitým dojmem – avšak nebylo o nic širší, než jak to odpovídalo celkové tělesné mohutnosti – a to byl též důvod, proč mu čerstvě vyžehlené šedivé sako nesedělo naprosto dokonale.

Slečna Wonderlyová zašeptala jemně: „Děkuji vám,“ a posadila se do křesla, na okraj dřevěného sedadla.

Spade se rozložil do otáčecího křesílka a pootočil se o čtvrtkruh, aby se ji mohl dívat přímo do tváře, a zdvořile se usmíval. Smál se, aniž při tom rozevřel rty. Všechna V v jeho obličeji se prodloužila. Zavřenými dveřmi sem doléhal ťukot a jemné cinkání zvonku a víření stroje Effie Perinové. Odněkud ze sousední kanceláře bylo slyšet těžkopádný rytmus nějakého elektrického stroje. Na Spadově stole dohoříval v mosazném popelníku doutnající nedopalek cigarety. Žlutá deska stolu a zelený sací papír a papíry, co na stole ležely, byly posety šedými vločkami cigaretového popela nejroztodivnějších tvarů. Oknem se žlutohnědými záclonami, pootevřeným na dvacet pětadvacet centimetrů, vnikal do místnosti proud vzduchu slabě zavánějící čpavkem. Popel se v proudu zmítal a plazil po stole.

Slečna Wonderlyová pozorovala, jak se šedivé vločky popela zmítají a plazí. V očích měla nejistý pohled. Seděla na samém okraji křesla. Opírala se o zem plnými chodidly, jako by chtěla každou chvíli vstát. Ruce v tmavých rukavičkách pevně svíraly na klíně plochou tmavou kabelku. Spade se opřel o lenoch křesla a zeptal se: „Tak čím vám mohu posloužit, slečno Wonderlyová?“

Nadýchla se a podívala se na něho. Polkla a spěšně řekla:

„Mohl byste – myslela jsem si – já – totiž –“ Pak se zakousla třpytivými zuby do spodního rtu a neříkala nic. Jenom její temné oči mluvily, vyslovovaly prosbu.

Spade se usmíval a pokyvoval hlavou, jako by jí rozuměl, ale smál se příjemně, jako by nešlo o nic vážného. Řekl: „Tak dejme tomu, že byste mi mohla vyklopit všechno pěkně od začátku, a pak uvidíme, co se bude muset udělat. Snad by bylo nejlíp, kdybyste začala co nejdál, kde si až vzpomenete.“

„Bylo to v New Yorku.“

„Ano.“

„Nevím, kde se s ním seznámila. Chci říct, nevím kde v New Yorku. Ona je o pět let mladší než já – je jí teprve sedmnáct – a neměly jsme stejné přátele. Myslím, že jsme si nikdy nebyly tak blízké, jak by si dvě sestry měly být. Maminka s tatínkem jsou v Evropě. Zabilo by je to. Než se vrátí domů, musím ji dostat zpátky.“

„Ano,“ řekl Spade.

„Přijedou prvního.“

Spadovi zazářily oči. „To máme dva týdny.“

„Nevěděla jsem, co vlastně udělala, až teprv, když od ní přišel dopis. Byla jsem šílená.“ Rty se jí chvěly. Ruce drtily v klíně tmavou kabelku. „Měla jsem veliké obavy, že něco takového udělala, a proto jsem na policii raději nešla, přestože mě tam pořád hnal strach, že se jí něco stalo. Neznala jsem nikoho, koho bych se byla mohla zeptat na radu. Nevěděla jsem, co dělat. Co jsem mohla dělat?“

„Samozřejmě nic,“ přitakal Spade. „Ale pak od ní přišel ten dopis?“

„Ano, a já jí poslala telegram a prosila jsem ji, aby se vrátila domů. Poslala jsem ho na poste restante na hlavní poštu, protože žádnou jinou adresu mi nedala. Čekala jsem celý týden, ale žádná odpověď nepřišla; už nenapsala ani slovo. A návrat maminky a tatínka se den ode dne přibližoval. Tak jsem přijela do San Franciska, abych ji sehnala. Napsala jsem jí, že přijedu. To jsem neměla dělat, že?“

„Možná že ne. Ono není vždycky tak jednoduché vědět, co má člověk dělat. Nenašla jste ji, že ne?“

„Ne, nenašla. Napsala jsem jí, že budu v hotelu u Sv. Marka, a prosila jsem ji, aby tam přišla a aby mi dala možnost si s ní promluvit, i když se třeba nebude chtít se mnou vrátit. Ale nepřišla. Čekala jsem na ni tři dny, a nepřišla, ani žádný vzkaz mi neposlala.“ Spade opět pokýval svou plavovlasou ďábelskou hlavou, soucitně se zachmuřil a pevně stiskl rty.

„Bylo to strašné,“ pokračovala slečna Wonderlyová a pokusila se o úsměv. „Nemohla jsem už tam jen tak sedět – a čekat – a nevědět, co se s ní stalo, nebo co se s ní třeba může stát.“ Vstala a opět se pokusila o úsměv. Zachvěla se. „Neměla jsem žádnou jinou adresu než na hlavní poštu. Napsala jsem ještě jeden dopis a včera odpoledne jsem šla na poštu. Čekala jsem tam až do tmy, ale nespatřila jsem ji. Dnes ráno jsem tam šla znovu a Corinne jsem zase neviděla, ale zato jsem zahlédla Floyda Thursbyho.“

Spade znovu pokýval hlavou. Mrak mu zmizel z tváře. Místo něho se mu v ní objevil výraz velmi napjaté pozornosti. „Nechtěl mi říct, kde Corinne je, pověděl mi jen, že se jí daří dobře a že je šťastná. Jenže jak já tomu mám věřit? To by mi řekl tak jako tak, no ne?“

„Jistě,“ přitakal Spade. „Ale mohla by to být i pravda.“

„Doufám, že je. Skutečně doufám, že to pravda je,“ vykřikla. „Ale takhle já domů jet nemohu, ani ji nevidět, a ani telefonem s ní nepromluvit! On mě k ní zavést nechtěl. Tvrdil, že prý odmítá se se mnou setkat. Tomu zas nemohu věřit. Slíbil, že jí vyřídí, že se mnou mluvil, a že ji dnes večer přivede ke mně do hotelu na návštěvu – pokud ona bude chtít jít. Prohlásil, že prý ale ví, že chtít nebude. A když prý nebude chtít, tak slíbil, že přijde aspoň sám. On –“

Otevřely se dveře a slečna Wonderlyová rázem ustala a v úleku si zakryla ústa.

Muž, který dveře otevřel, popošel o krok dovnitř a řekl:

„Promiňte, prosím,“ spěšně smekl hnědý klobouk a couval z místnosti.

„To nic, Milesi,“ zadržel ho Spade. „Pojď dál. To je můj společník pan Archer, slečno Wonderlyová.“

Miles Archer tedy vstoupil znovu do kanceláře, zavřel za sebou, kývl hlavou na pozdrav, usmál se na slečnu Wonderlyovou a kloboukem v ruce udělal jakýsi rádoby zdvořilý posunek. Byl to člověk střední, solidně stavěné postavy, široký v ramenou, s mohutnou šíjí a veselou ruměnou tváří s mocnými čelistmi a s lehce prokvétající šedí v krátce ostříhaných vlasech. Bylo mu zřejmě tolik přes čtyřicet, kolik Spadovi bylo přes třicet.

Spade vysvětloval: „Slečna Wonderlyová má sestru a ta utekla z New Yorku s nějakým člověkem, který se jmenuje Floyd Thursby. Jsou tady. Slečna Wonderlyová Thursbyho viděla a dnes s ním má schůzku. Možná, že on s sebou její sestru přivede. Nejspíš ale ne. Slečna Wonderlyová chce, abychom sestru našli a abychom ji nějak přiměli od něho odejít a vrátit se domů.“ Podíval se na slečnu Wonderlyovou. „Je to tak?“

„Ano,“ řekla nezřetelně. Zmatek, který jí z tváře již pomalu zaháněly Spadovy lichotivé úsměvy a přikyvování a ujišťování, jí opět začal barvit tváře do růžova. Prohlížela si kabelku na klíně a nervózně po ni přejížděla prstem v rukavici.

Spade mrkl na společníka. Miles Archer popošel kupředu a postavil se k jednomu rohu stolu. Zatímco dívka upírala zraky na kabelku. Archer ji pozoroval. Malýma hnědýma očkama ji přejel bezostyšným uznalým pohledem od skloněného obličeje až k nohám a zase zpátky. Pak se podíval na Spada a našpulil ústa, jako by chtěl hvízdnout, čímž dal najevo svoje uznání.

V krátkém varovném gestu zdvihl Spade na opěradle svého křesla dva prsty a řekl: „S tím bychom ani nemuseli mít moc práce. To prostě chce poslat dnes večer do hotelu jednoho maníka, který ho bude sledovat, až odejde, a bude ho sledovat tak dlouho, dokud nás nezavede k vaší sestře. Jestli přijde s ním a vy ji přesvědčíte, aby se vrátila, tím líp. Jinak – jestli od něho nebude chtít odejít, až ji najdeme – no, my už si nějak poradíme.“

Archer přikývl: „Hm, ano.“ Měl těžký, zastřený hlas.

Slečna Wonderlyová se podívala na Spada a svraštila obočí. „Ale prosím vás, musíte být opatrní!“ Hlas se jí trochu třásl, a když rty pronášely slova, tak to v nich nervózně poškubávalo. „Strašně se ho bojím, mám strach, co by mohl všecko udělat. Ona je ještě tak mladá, a že ji sem on přivezl až z New Yorku, to je tak hrozně vážné – nemohl by jí – mohl by jí – něco udělat?“

Spade se usmál a poklepal rukama po opěradlech křesla.

„To už nechte na nás,“ řekl. „Však my si s ním budem vědět rady.“

„Ale mohl by –?“ opakovala.

„Ta možnost je tady vždycky,“ kýval rozvážně hlavou. „Ale můžete se spolehnout, že si to vezmeme na starost.“

„Opravdu vám věřím,“ řekla s vážnou tváří, „jen chci, abyste věděli, že je to nebezpečný člověk. Na mou duši, myslím, že ten by se nezastavil před ničím. Věřím, že by se ani nerozmýšlel – třeba Corinne zabít, kdyby si myslel, že by ho to zachránilo. Mohl by udělat třeba i to?“

„Vy jste mu nijak nevyhrožovala, ne?“

„Řekla jsem mu, že chci jenom jedno, a sice aby byla doma, než se vrátí maminka s tatínkem, a aby se o tom, co udělala, nikdy nic nedověděli. Slíbila jsem mu, když mi pomůže, že jím o tom neřeknu nikdy ani slovo, ale když ne, tak že se tatínek určitě postará, aby neušel trestu. Jenže – jenže – on mi myslím stejně vůbec nevěřil.“

„Nemůže to všecko zahladit sňatkem?“

Dívka se začervenala a odpověděla zmateně: „Má v Anglii ženu a tři děti. Corinne mi to napsala na vysvětlenou, proč s ním utekla.“

„Tak to obyčejně bývá,“ řekl Spade, „i když to zrovna vždycky nemusí být v Anglii.“ Naklonil se a podal si tužku a blok. „Jak vypadá?“

„Je mu tak pětatřicet a velký je asi jako vy a je buď od přírody tak snědý, anebo je hodně opálený. Vlasy má také tmavé a má husté obočí. Mluví dost hlasitě, až hlučně, a chová se nervózně a podrážděně. Budí dojem – násilníka.“

Spade si vše zapisoval do bloku a zeptal se, aniž zvedl zrak: „Jaké barvy má oči?“

„Modrošedé a takové vodové – ale nijak mdlé. A pak – ano – uprostřed brady má takovou výraznou rýhu.“

„Hubený, středně silný anebo robustní?“

„Docela atletický typ. Široký v ramenou a chodí zpříma a má to, čemu by se dalo říci vysloveně vojenské držení těla. Když jsem ho dnes odpoledne viděla, měl na sobě světle šedivý oblek a šedivý klobouk.“

„Čím se živí?“ zeptal se Spade, když odložil tužku.

„To nevím,“ odpověděla. „Nemám ponětí.“

„V kolik hodin se s vámi má setkat?“

„Po osmé.“

„Dobrá, slečno Wonderlyová, pošleme tam našeho člověka. Pomůže nám to, jestliže –“

„Pane Spade, nemohl byste vy sám anebo pan Archer?“ Oběma rukama udělala jakýsi prosebný posunek. „Nemohl by se toho jeden z vás ujmout osobně? Rozhodně si nemyslím, že člověk, kterého byste tam poslali, by nebyl schopný, ale – víte, mám takový strach, co by se třeba Corinne mohlo stát. Bojím se ho. Mohl byste? Samozřejmě – samozřejmě předpokládám, že bych musela zaplatit víc.“ Nervózními prsty otevřela kabelku a položila před Spada na stůl dvě stodolarové bankovky. „Stačilo by to?“

„No ano,“ řekl Archer, „a já si to sám vezmu na starost.“

Slečna Wonderlyová vstala a s upřímnou radostí mu podávala ruku. „Děkuju vám! Děkuju!“ volala a pak podala ruku také Spadovi a opakovala: „Děkuju vám!“

„Není zač,“ řekl na to Spade. „Rádo se stalo. Bylo by dobré, kdyby se s vámi Thursby mohl setkat někde dole anebo kdybyste se s tím člověkem dala vidět aspoň některou chvíli v hale.“

„To udělám,“ slibovala a znovu oběma společníkům děkovala.

„A mě nehledejte,“ varoval ji Archer. „Já vás pak vyhledám sám.“

 

Spade vyprovodil slečnu Wonderlyovou ke dveřím na chodbu. Když se vrátil ke svému stolu, Archer kývl hlavou na stodolarové bankovky, zahučel spokojeně: „To je tedy prima!“, jednu vzal, přeložil ji a zastrčil do kapsy u vesty. „A v té její kabelce měly sestřičky.“

Spade zasunul do kapsy druhou bankovku a posadil se. Pak řekl: „Ale ne abys to s ní bral moc hopem. Co si o ní myslíš?“

„Roztomilá! A říkáš, že to s ní nemám brát hopem?“ Archer najednou vypukl v smích, v kterém nebylo žádné veselí. „Tys ji možná, Same, viděl první, ale první jsem mluvil já!“ Strčil ruce do kapes u kalhot a pohupoval se na patách.

„To ti povídám, nic si s ní kruci nezačínej, jo?“ Spade se na něho divoce zazubil, až mu hluboko v čelisti zasvítily okraje zubů. „Ty jseš ale vykuk, to teda jo.“ Začal si balit cigaretu.