2. SMRT V MLZE

 

 

 

Ve tmě zadrnčel telefon. Když zvonil již potřetí, péra v posteli zavrzala, prsty zašátraly po dřevě, na koberec spadlo něco malého tvrdého, péra znovu zavrzala a mužský hlas volal:

„Haló… Ano, u telefonu… Mrtev?… Ano… Patnáct minut. Děkuju.“

Cvakl vypínač a bílá polokoule zavěšená od středu stropu na třech zlacených řetězech naplnila pokoj světlem. Spade, bosý, v zelenobíle kostkovaném pyžamu, se posadil na okraj postele. Zamračeně zhlížel na telefon na stole, rukama hrábl po balíčku cigaretových papírků a po pytlíku tabáku Bull Durham. Dvěma otevřenými okny povívaly dovnitř závany studeného, mlhou prosyceného vzduchu a s ním sem šestkrát za minutu pronikal pochmurně kvílivý hlas alcatrazské sirény dávající výstrahu lodím v mlze. Ručičky plechového budíku, dosti vratce postaveného na rohu Dukových Proslulých kriminálních případů Ameriky, položených na stole hřbetem vzhůru, ukazovaly dvě minuty po druhé.

Spade si v mohutných prstech balil se soustředěnou důkladnosti cigaretu: do žlábku složeného papírku nadrobil odměřené množství žlutohnědých chomáčků tabáku, rovnoměrně je rozestřel, aby jich bylo na obou koncích stejně, v prostředku lehce promáčkl a oběma palci roloval vnitřní okraj papírku dolů a nahoru pod vnějším okrajem, který shora tiskl ukazováčky. Pak klouzavým pohybem palce posunul prsty ke koncům papírového válečku, oba konce přidržel, olízl hoření okraj, levým ukazovákem a palcem stiskl jeden konec, a pravým ukazováčkem a palcem uhladil vlhký šev; konec, k němuž se dostal, pravým ukazovákem a palcem zakroutil a druhý konec zvedl k ústům. Zdvihl niklový zapalovač, vykládaný vepřovicovou kůží, který spadl na zem, rozškrtl jej, zapálil si a s hořící cigaretou v jednom koutku úst vstal. Svlékl si pyžamo. Mohutnost jeho hladkých paží, jeho nohou a těla, klesající křivka jeho velikých oblých ramen dodávaly jeho tělu medvědího vzezření. Vypadalo jako tělo oholeného medvěda: neměl na prsou chlupy. Pokožku měl dětsky hebkou a narůžovělou.

Poškrábal se na krku a začal se oblékat. Vzal si lehké bílé tričko a spodky, šedivé ponožky, černé podvazky a tmavohnědé polobotky. Když si zavázal boty, zvedl telefon, zavolal Graystone 4500 a objednal si taxi. Oblékl si bílou košili se zeleným proužkem, vzal si měkký bílý límec, zelenou kravatu, šedivý oblek, který měl na sobě předešlého dne, volný tvídový převlečník a tmavošedý klobouk. Když si cpal do kapes tabák, klíče a peníze, zvonil zvonek u domovních dveří.

 

V místě, kde Bush Street přechází ve visutou silnici nad Stockton Street, než se rozběhne dolů z kopce do Chinatownu, zaplatil Spade taxikáři a vystoupil. V noční mlze San Franciska, řídké, slizké a lezavé, bylo všechno v ulici jakoby zastřené. Několik yardů od místa, kde Spade taxikáře propustil, stála skupinka mužů a dívala se do postranní uličky. Na protějším okraji Bush Street stály dvě ženy s nějakým mužem a hleděly stejným směrem. V oknech bylo vidět tváře.

Spade přešel chodník mezi postranními východy s železným zábradlím, které vedly na holé ošklivé schody, zastavil se u parapetu, opřel se rukama o jeho vlhký kryt a zahleděl se dolů do Stockton Street. Z tunelu pod ním vyrazil automobil, jen zaburácel, jako by vystřelil, a byl pryč. Nedaleko ústí tunelu zakrývala proluku mezi dvěma skladišti plakátovací tabule s reklamou nějakého filmu a benzínu a před ní seděl na bobku člověk. Hlavu měl skloněnou až téměř k chodníku, aby se mohl dívat pod plakátovací tabuli. Jednou rukou se celou dlaní opíral o dláždění, druhou se přidržoval zeleného rámu plakátovací tabule a vypadal v této pozici docela groteskně. U jednoho konce tabule stáli dva další muži v podobné póze a nahlíželi několikacentimetrovou mezerou mezi tabulí a přilehlou budovou. Budova na opačné straně proluky měla holou šedivou boční stěnu, která se zvedala nad pozemkem za plakátovací tabulí. Po boční stěně se mihotala světla a poskakovaly po ní stíny mužů, kteří se mezi světly pohybovali.

Spade se otočil od zábradlí a šel po Bush Street směrem k uličce, kde bylo vidět skupinku mužů. Pod emailovou tabulkou, na níž stálo bílými písmeny na temně modrém pozadí Burritt St., zastavil Spada zvednutou rukou uniformovaný policista, a nepřestávaje žvýkat žvýkací gumu, zeptal se ho:

„Co tady chcete?“

„Já jsem Sam Spade. Telefonoval pro mě Tom Polhaus.“

„Á, to jste vy.“ Policista paži opět spustil. „Nejdřív jsem vás nepoznal. Jsou tamhle vzadu.“ Ukázal palcem přes rameno za sebe. „Nepříjemná věc.“

„Hrozně nepříjemná,“ přitakal Spade a šel do uličky. Přibližně v její polovině, což nebylo tak daleko od nároží, stál tmavý vůz ambulance. Nalevo za ambulancí byla ulička asi do výše pasu ohraničena plotem, nebo spíš nějakým bedněním z vodorovně kladených nehoblovaných prken. Od plotu dolů do Stockton Street se svažoval prudký svah černé země. Na jednom konci plotu byly od sloupku utrženy asi tři metry horního železného pásu, který se teď volně klátil ve vzduchu, zavěšen pouze na opačném konci. Pět metrů odtud směrem dolů vyčníval pod svahem obrovský plochý kámen. V prohlubni mezi kamenem a svahem ležel na zádech Miles Archer. Nad ním stáli dva muži. Jeden na mrtvého svítil baterkou. Nahoru dolů se po svahu pohybovaly další postavy.

Nějaký muž Spada pozdravil: „Buďte zdráv, Same,“ a začal šplhat nahoru do uličky, za svým stínem, který před ním poskakoval po svahu. Byl to vyšší člověk s břichem soudkovitého tvaru, s chytrýma malýma očkama, plnými tvářemi a nedbale oholenými temnými skráněmi. Boty, kolena, ruce i bradu měl zamazány hnědým jílem. „Myslel jsem si, že ho budete chtít vidět, než ho odvezou,“ řekl, když přelézal přes plot.

„Díky, Tome,“ děkoval Spade. „Co se stalo?“ Opřel se loktem o sloupek a díval se po mužích dole pod sebou a kýval na pozdrav těm, kteří kývali na něho.

Tom Polhaus se dloubl zabláceným prstem nalevo do prsou. „Napálili mu to rovnou do srdce – tímhle.“ Z kapsy kabátu vytáhl objemný revolver a ukazoval ho Spadovi. Spáry na povrchu zbraně vyplňovalo bláto. „Webley. Anglický, že?“

Spade spustil loket se sloupku a naklonil se, aby se na zbraň podíval, ale nedotkl se jí. „Ano, je to automatická pistole webley-fosbery. Je to ona. Osmatřicítka, osm ran. Už je nevyrábějí. Kolik ran z ní vyšlo?“

„Jedna.“ Tom se opět dloubl do prsou. „Když porazil tenhle plot, tak už muselo být po něm.“ Zdvihl zablácený revolver. „Už jste ho někdy viděl?“

Spade přikývl. „Tyhle webley-fosbery už jsem viděl,“ řekl bez zvláštního zájmu a pak začal rychle: „Zastřelili ho tady nahoře, co? Stál asi zrovna tam, kde jste teď vy, zády k plotu. Člověk, co ho střelil, stojí tedy zde.“ Obešel v půlkruhu Toma a zdvihl ruku s nataženým ukazovákem do výše prsou. „Pak to do něho napálí a Miles se kácí dozadu, strhne vršek plotu a přepadne a padá dolů, až ho dole zachytí ten balvan. Je to tak?“

„Je,“ odpověděl Tom pomalu a svraštil obočí. „Plamen mu propálil kabát.“

„Kdo ho našel?“

„Náš člověk, na obchůzce. Šel po Bush Street, a zrovna když dorazil sem, tak se tady otáčel nějaký auťák a reflektory mu svítily až sem a on si všiml vršku toho plotu. Tak se tam šel podívat a našel jeho.“

„Co ten auťák, co se tady otáčel?“

„O tom nevím ani ň, Same. Shilling mu nevěnoval žádnou pozornost, nevěděl ještě, že se něco stalo. Říká, že odtud nikdo nevyšel; on přicházel od Powell Street a byl by každého musel vidět. Jedinou cestou, kudy by se někdo mohl dostat ven, by byl mohl být chodník pod tou plakátovací tabulí na Stockton Street. Ale tamtudy nikdo nešel. Je mlha a země hodně navlhla a jediné stopy jsou v místě, kudy Miles sklouzl dolů a kudy se odkutálel tady ten revolver.“

„Neslyšel někdo ten výstřel?“

„Proboha, Same, vždyť jsme sem sotva přišli. Někdo ho musel slyšet, jen co někoho seženem.“ Otočil se a přehodil nohu přes plot. „Nepůjdete se na něho podívat dolů, než ho odvezou?“

Spade řekl: „Ne.“

Tom zůstal rozkročmo na plotě a podíval se překvapenýma malýma očkama po Spadovi.

Spade pokračoval: „Viděl jste ho vy. Určitě jste si všiml všeho, čeho bych si všiml i já.“

Tom, stále ještě s pohledem upřeným na Spada, pochybovačně pokýval hlavou a přehodil nohu přes plot. „Pistoli měl zasunutou po boku,“ oznamoval. „Nestřílel z ní. Plášť měl zapnutý. V šatech má něco přes sto šedesát dolarů. Byl zrovna při práci, Same?“

Spade po krátkém zaváhání přikývl.

Tom se zeptal: „No a –“

„Měl sledovat nějakého chlapíka jménem Floyd Thursby,“ řekl. Spade popsal Thursbyho tak, jak mu ho vykreslila slečna Wonderlyová.

„Kvůli čemu?“

Spade si strčil ruce do kapes u kabátu a ospale na Toma zamrkal. Tom trpělivě opakoval: „Kvůli čemu?“

„Byl to Angličan. Možná. O jeho záměrech vlastně nic nevím. Chtěli jsme zjistit, kde bydlí.“ Spade se sotva znatelně pousmál, vyndal jednu ruku z kapsy a poklepal Tomovi na rameno. „Netahejte to ze mě!“ A zase ruku zastrčil. „Jdu tu zprávu oznámit Milesově ženě.“ Měl se k odchodu.

Tom se zamračil, otevřel ústa a beze slova je zase zavřel, odkašlal si, rozjasnil tvář a mluvil s jakousi chlapsky drsnou něhou: „Je to strašná rána, že to takhle dostal. Miles měl sice svoje chyby, jako je máme všichni, ale myslím si, že musel mít i dobré stránky.“

„To ano,“ přitakal Spade tónem, který neříkal naprosto nic, a vyšel z uličky.

Z automatu s celonočním provozem na rohu Bush Street a Taylor Street si Spade zatelefonoval. Udal v centrále číslo a po chvilce volal: „Milánku, zastřelili Milese… Ano, je mrtev… Jenom se tím, prosím vás, nerozčilujte… Ano… Budete to muset oznámit Ivě… Musíte to udělat… Buďte poslušná holčička… A nepouštějte ji ke mně do kanceláře… Řekněte jí, že za ní – ehm – že ji někdy navštívím… Ano, ale k ničemu mě nezavazujte… Fajn, to je věc! Vy jste anděl. Pá.“

 

Když Spade opět rozsvítil světlo v polokouli zavěšené od stropu, ukazoval jeho budík tři čtyřicet. Hodil klobouk s pláštěm na postel a šel do kuchyně, vrátil se do pokoje s vinnou sklenkou a vysokou lahví bacardi. Nalil si a vstoje pil. Postavil láhev i sklenku na stůl, posadil se naproti na okraj postele a balil si cigaretu. Když zvonil domovní zvonek, pil již třetí sklenku bacardi a zapaloval si pátou cigaretu. Ručičky budíku ukazovaly čtyři třicet. Spade vzdychl, zvedl se z postele a šel k domácímu telefonu vedle koupelny. Stiskl knoflík, jímž se otvíraly domovní dveře. Zabručel: „Čert aby ji kruci vzal!“ a zůstal zamračeně stát a hleděl na černou skřínku telefonu, dýchal nepravidelně a tvář mu nabíhala zlobným ruměncem.

Z chodby bylo slyšet skřípění a rachocení dveří od výtahu, jak je někdo otvíral a zavíral. Spade znovu vzdychl a šel ke dveřím vedoucím na chodbu. Venku se na podlaze pokryté kobercem ozvaly tlumené těžké kročeje, kroky dvou mužů. Spadova tvář se rozjasnila. Z očí mu zmizel nepokoj. Rychle otvíral. „Buďte zdráv, Tome,“ zdravil vysokého detektiva se soudkovitým břichem, s nímž hovořil v Burritt Street, „buďte zdráv, poručíku,“ pozdravil chlapíka po Tomově boku. „Pojďte dál.“

Oba zároveň kývli na pozdrav, ani jeden nic neřekl, a vešli dovnitř. Spade zavřel dveře a uvedl je do ložnice. Tom se posadil na okraj pohovky u oken. Poručík si sedl na židli u stolu. Byl to urostlý chlapík s kulatou hlavou pod krátkými prošedivělými vlasy a hranatou tváří s krátce zastřiženým prošedivělým knírkem. Do kravaty měl zapíchnutou zlatou jehlici za pět dolarů a v klopě měl umně pracovaný odznáček nějakého tajného klubu, zasazený do diamantové obruby.

Spade přinesl z kuchyně dvě sklenky na víno, naplnil je bacardim a nalil také sobě, každému hostu dal po sklence a sám se svou se posadil na pelest. Jeho tvář byla klidná a nehleděla z ní žádná zvědavost. Zdvihl sklenku, a řekl: „Ať žije zločin!“ a vypil ji do dna.

Tom vyprázdnil svou sklenku, postavil si ji na zem vedle sebe a zabláceným ukazovákem si otřel ústa. Civěl na nohy postele tak upřeně, že to vypadalo, jako by si mermomocí chtěl vzpomenout na něco, co mu matně připomínaly. Poručík pozoroval dobrých deset vteřin svou sklenku, pak trochu málo usrkl a postavil si ji na stůl k lokti. Rozvážně přejel tvrdým pátravým pohledem po místnosti a pak se podíval na Toma. Tom sebou na pohovce nejistě zavrtěl, a aniž se na Spada podíval, zeptal se ho: „Dal jste to už vědět Milesově ženě?“

Spade odpověděl: „Hm – jo.“

„Jak to přijala?“

Spade zavrtěl hlavou. „Já ženským nerozumím.“

Tom tiše prohlásil: „Čerta nerozumíte.“

Poručík složil ruce na kolena a naklonil se kupředu. Nazelenalé oči se do Spada zavrtaly zvláštním strnulým pohledem, jako by jejich ohnisko ovládal nějaký mechanismus, který by jím dovedl pohnout jedině tehdy, kdyby se zatáhlo za nějakou páku anebo kdyby se stiskl nějaký knoflík. „Jaký revolver míváte u sebe?“ zeptal se.

„Žádný. Moc je nemiluju. Nějaké mám samozřejmě v kanceláři.“

„Jeden bych chtěl vidět,“ řekl poručík. „Náhodou tady žádný nemáte?“

„Ne.“

„Víte to jistě?“

„Tak se podívejte,“ Spade se usmál a mávl prázdnou sklenkou. „Jestli máte chuť, obraťte si chalupu třeba vzhůru nohama. Já si stěžovat nebudu – pokud máte povolení k prohlídce.“

Tom protestoval: „Jděte do háje, Same!“

Spade postavil sklenici na stůl a stoupl si tváří v tvář poručíkovi. „Co chcete, Dundy?“ zeptal se hlasem stejně tvrdým a chladným, jako byl tvrdý a chladný pohled jeho očí.

Poručík Dundy pohnul očima, jen co by mohl zůstat upřeně hledět do Spadových zraků. Pouze bulvy se pohnuly. Tom přesunul celou svou váhu opět na pohovku, zhluboka vydychl nosem a naříkavým hlasem zahučel: „Nechceme dělat žádné nepříjemnosti, Same.“

Spade nebral Toma vůbec na vědomí a řekl Dundymu: „No tak, co chcete? Mluvte jasně. U koho k čertu myslíte, že jste? Přijít sem, tvářit se přátelsky a pak mě chtít nachytat?“

„Dobrá,“ prohlásil Dundy hrdelním hlasem, „posaďte se a poslouchejte.“

„Budu sedět nebo stát, jak mně se to bude ksakru líbit,“ nehnul se z místa Sam.

„Proboha, mějte přece rozum,“ prosil ho Tom. „K čemu to bude dobré, když se tady poštěkáme? Jestli chcete vědět, proč jsme nemluvili jasně, tak je to proto, že když jsem se vás ptal, kdo je ten Thursby, tak jste mi klidně řekl, že mi do toho nic není. Takhle s námi jednat nemůžete, Same. Tak to přece nejde a takhle se daleko nedostanete. Musíme dělat svou práci.“

Poručík Dundy vyskočil, postavil se těsně před Spada a hranatou tvář nastrčil vyššímu Samovi přímo pod obličej.

„Už jsem vás varoval, že jednoho krásnýho dne uklouznete,“ řekl.

Spadovi se kolem úst rozprostřel pohrdlivý výraz. Povytáhl obočí. „Každý někdy v životě uklouzne,“ řekl důrazně a s posměšnou mírností.

„Ale tentokrát to budete vy!“

Spade se usmál a zavrtěl hlavou. „Ne, já z toho vyjdu docela dobře, děkuju.“ Přestal se usmívat. V horním rtu nad levým špičákem mu začalo pocukávat. Přimhouřené oči mu potemněly. Hlas zněl stejně hrdelně jako hlas poručíkův. „Tohle se mi nelíbí. Po čem tady jdete? Buďto mi to řekněte, anebo koukejte zmizet a nechte mě jít spát.“

„Kdo je Thursby?“ zeptal se Dundy.

„Co o něm vím, to jsem řekl Tomovi.“

„Tomovi jste řekl ale sakra málo.“

„Taky jsem sakra málo věděl.“

„Proč jste ho sledovali?“

„Já ho nesledoval. Sledoval ho Miles a jediný báječný důvod byl, že k nám přišel klient a dal ho sledovat a platil nám za to solidní peníze Spojených států amerických.“

„Kdo je ten klient?“

Spadovi se do tváře i do hlasu opět vrátil klid. Řekl káravým tónem: „Víte dobře, že vám to nemůžu říct, dokud to s klientem neprojednám.“

„Buď to řeknete mně, anebo před soudem,“ řekl Dundy rozhořčeně. „Tady jde o vraždu a na to nesmíte zapomínat.“

„Možná. A vy, milánku, taky na jedno nezapomínejte: řeknu vám to anebo neřeknu podle toho, jak mně se ksakru uzdá. Už je to moc pěkná doba, co jsem se naposledy rozbrečel pro to, že mě policajti neměli rádi.“

Tom se zvedl z pohovky a posadil se k nohám postele. V nedbale oholené a zablácené tváři se mu objevila únava a vyskočily mu na ní vrásky. „Mějte rozum, Same,“ naléhal. „Vždyť nám dejte aspoň trošku možnost. Jak můžem schrastit něco kolem Milesovy vraždy, když nám nechcete říct, co víte?“

„Pro to vás bolet hlava nemusí,“ odbyl ho Spade. „Já si svého mrtvého pohřbím sám.“

Poručík Dundy se posadil a ruce složil opět na kolena. Jeho oči byly jako dva žhoucí zelené kotouče. „To jsem si taky myslel, že uděláte,“ řekl. Jízlivě se usmál pohrdlivým úsměškem. „Jenže právě proto jsme vás přišli navštívit. Že, Tome?“

Tom cosi zahuhlal, ale nic zřetelného neřekl. Spade se na Dundyho díval obezřele a nevraživě.

„Přesně tohle jsem povídal Tomovi,“ pokračoval poručík. „Říkal jsem mu: Tome, mám takové tušení, že Sam Spade si všechny trable, co má doma, taky pro sebe doma nechá! Přesně tohle jsem mu povídal.“

Obezřelost se Spadovi vytratila z očí. Místo ní se mu tam objevil prázdný, znuděný výraz. Otočil se na Toma a zeptal se jakoby velice bezstarostně: „A co trápí vašeho kamarádíčka teďka?“

Dundy vyskočil a poklepal Spadovi na prsa konečky dvou ohnutých prstů. „Jenom tohle,“ řekl a dával si při tom zvlášť záležet, aby každé slovo znělo zřetelně, a podtrhával je poklepáváním prstů. „Thursbyho zastřelili před hotelem pětatřicet minut po tom, co jste vy odešel z Burritt Street.“

Spade si dal stejně tak záležet, aby zřetelně zdůraznil svá slova: „Dejte sakra ode mě ty pracky pryč!“

Dundy stáhl poklepávající prsty, ale hlas mu zněl stejně: „Jenže Tom říká, že jste měl moc naspěch, tak naspěch, že jste se na svého společníka ani nešel podívat.“

Tom zahučel omluvně: „No kruci, fakt, Same, vopravdu jste hned utek.“

„A oznámit to Archerově ženě k němu do domu jste nešel,“ pokračoval poručík. „Volali jsme k vám, a ta dívka, co je u vás v kanceláři, nám řekla, že jste poslal ji.“

Spade přikývl. Jeho tvář působila svým klidem až trochu poťouchle.

Poručík Dundy zvedl opět dva ohnuté prsty k Spadovým prsům, ale hned je spustil a řekl: „Hádám, že by vám stačilo deset minut, abyste vzal telefon a s tou dívkou si to vyřídil. Takových deset minut, abyste došel k Thursbyho kvartýru – do Geary Street blízko Leavenworthu – za tu dobu jste to docela dobře mohl stihnout, nejvýš za patnáct minut. No a pak máte takových deset nebo patnáct minut na čekání, než se objevil.“

„A já jsem věděl, kde bydlí?“ zeptal se Spade. „A já věděl, že po tom, co zabil Milese, nešel přímo domů?“

„Věděl jste, co jste věděl,“ odsekl Dundy tvrdohlavě. „Kdy jste se vrátil domů?“

„Za pět minut tři čtvrtě na čtyři. Ještě jsem se procházel, o všem jsem přemýšlel.“

Poručík pokýval hlavou. „Věděli jsme, že jste ve tři třicet doma nebyl. Volali jsme vám. Kde jste se to procházel?“

„Kus po Bush Street a zpátky.“

„Viděl jste někoho, kdo by –“

„Ne, žádní svědci,“ odpověděl Spade a spokojeně se zasmál. „Posaďte se, Dundy. Ještě jste nedopil. Vezměte si skleničku, Tome.“

Tom řekl: „Ne, díky, Same.“ Dundy se posadil, ale skleničce rumu nevěnoval žádnou pozornost.

Spade si také nalil sklenku, vypil ji, postavil ji prázdnou na stůl a šel si zase sednout na postel. „Vím, na čem teďka jsem,“ řekl a přátelským pohledem se podíval z jednoho detektiva na druhého. „Je mi líto, že jsem se takhle stavěl na zadní, ale znervózňovalo mě, že jste sem, vy čímani, tak vtrhli a chtěli mi to přišít. V první řadě mi dělalo těžkou hlavu, že mi odbouchli Milese, a pak, vy jste se, vy čímani, splašili jako honicí psi. Ale teď už je to v pořádku, teď už vím, po čem jdete.“

Tom řekl: „Zapomeňte na to.“ Poručík neříkal nic.

Spade se zeptal: „Thursby zemřel?“

Poručík s odpovědí váhal, ale Tom přisvědčil: „Ano.“

Pak poručík zlostně vybuchl: „A stejně tak dobře byste mohl vědět – pokud to nevíte – že zemřel dřív, než někomu mohl něco povědět.“

Spade si balil cigaretu. Zeptal se, aniž zvedl zrak: „Co tím chcete říct? Vy si myslíte, že já jsem to věděl?“

„Chtěl jsem tím říct přesně to, co jsem tím řekl,“ odpověděl Dundy bez obalu.

Spade se na něho podíval a usmál se a s hotovou cigaretou v jedné ruce a se zapalovačem v druhé se zeptal. „Chcete mi už nasadit řetízky, Dundy?“ Dundy opět zavrtal tvrdý pohled svých zelených očí do Spada a neodpověděl mu.

„Pak tedy,“ pokračoval Spade, „nevidím žádný zvláštní důvod, proč bych já se měl kruci vůbec starat o to, co vy si myslíte, no ne, Dundy?“

Tom vzdychl: „Hrome, mějte rozum, Same.“

Spade si vložil cigaretu do úst, zapálil si ji a se smíchem vyfoukl kouř. „Budu ho mít, Tome,“ sliboval. „Jak jsem vlastně toho Thursbyho zabil? Už jsem zapomněl.“

Tom cosi otráveně zavrčel. Poručík Dundy řekl: „Dostal to čtyřikrát do zad, čtyřiačtyřicítkou nebo pětačtyřicítkou, přes ulici, zrovna když chtěl jít do hotelu. Nikdo to neviděl, ale takhle to vypadá nejpravděpodobněji.“

„A v pouzdru na pistole měl lugera,“ dodával Tom. „Z toho se nestřílelo.“

„Co o něm vědí lidi z hotelu?“ zeptal se Spade.

„Nic. Leda že tam byl týden.“

„Sám?“

„Sám.“

„Co jste u něho našli? Nebo u něho v pokoji?“

Dundy stiskl rty mezi zuby a pak řekl: „Co myslíte, že jsme u něho měli najít?“

Spade opsal dohořívající cigaretou ve vzduchu nedbalým posunkem kruh: „Něco, co by vám řeklo, kdo byl a co s ním bylo. Našli jste něco?“

„Mysleli jsme si, že tohle byste nám mohl povědět vy.“

Spade se na poručíka podíval žlutošedýma očima, v nichž se zračila víc než vrchovatá míra upřímnosti: „Já jsem nikdy Thursbyho neviděl, mrtvého ani živého.“

Poručík Dundy se rozmrzele zvedl. Tom vstal také a zíval a protahoval se. „Co jsme se sem přišli zeptat, to jsme se zeptali,“ řekl Dundy zachmuřeně a s tak tvrdým výrazem v očích, že to vypadalo, jako když místo nich má dva zelené oblázky. Přitiskl horní ret s knírkem k zubům a cedil svá slova jen přes dolní. „Řekli jsme vám toho daleko víc, než jste nám pověděl vy. To je od nás až přespříliš fér. Vy mě znáte, Spade. Ať už je to tak nebo tak, ode mě dostanete přesně to, co si zasloužíte, a přesně za to všecko, co jste na nás zahrál. Myslím, že bych vám nic tak moc nevyčítal, fakt asi ne – ale to by mi nijak nebránilo, abych vás nezabásl.“

„To je aspoň fér,“ odpověděl Spade klidně. „Ale rozhodně by mi bylo líp, kdybyste si vypil svoji sklenku.“

Poručík Dundy popošel ke stolu, zvedl sklenku a pomalu ji vypil. Pak řekl: „Dobrou noc,“ a podal Spadovi ruku. Obřadně si ji stiskli. Stejně obřadně si stiskl Spade ruku s Tomem. Spade je pak vyprovodil ven. Potom se svlékl, pozhášel světla a šel spát.