3. TŘI ŽENY
 
Left
 
 
Když druhého dne dopoledne dorazil Spade v deset hodin do kanceláře, otvírala Effie Perinová u svého stolu ranní poštu. Pod opáleným chlapeckým obličejem prosvítala bledost. Odložila několik obálek a mosazný perořízek, co držela v ruce, a řekla: „Je tam.“ Mluvila šeptem a varovným hlasem.
„Prosil jsem vás, abyste ji nepouštěla,“ zanaříkal Spade. Ztlumil hlas také do šepotu.
Effie Perinová široce otevřela své hnědé oči a řekla stejně podrážděně jako on: „Ano, jenže jste mi nedal návod jak.“ Trochu přimhouřila víčka a svěsila ramena. „Nemusíte být hned tak naštvaný, Same,“ řekla unaveně. „Já ji měla na krku celou noc.“
Spade se postavil vedle dívky, položil jí ruku na hlavu a přihlazoval jí pěšinku ve vlasech. „Já se kaju, andílku, já nechtěl –“ Odmlčel se, protože vnitřní dveře se otevřely. „Nazdar, Ivo,“ pozdravil ženu, která je otevřela.
„Same,“ řekla pateticky a hluboce vzdychla. Byla to blondýna něco málo přes třicet. V obličeji byla hezká, ale vrchol té krásy už musel projít tak před pěti lety. Postavu měla sice docela statnou, ale pěkně modelovanou a zvlášť přitažlivou. Od hlavy k patě byla v černém. Její smuteční oblečení mělo nádech improvizovanosti. Když promluvila, ustoupila ze dveří, zůstala stát a čekala na Spada.
Spade spustil ruku, kterou hladil Effie Perinovou po vlasech, vešel do své kanceláře a zavřel dveře. Iva k němu spěšně popošla a nastavila mu svou smutnou tvář k polibku. Objala ho dřív, než to mohl udělat on. Když se políbili, udělal drobný pohyb, jako by ji chtěl pustit, ale přitiskla se mu obličejem na prsa a rozvzlykala se.
Hladil ji po schoulených zádech: „Chudinko malá.“ Z jeho hlasu zněla něha. Z očí, jimiž pošilhával od vlastního stolu na druhý konec kanceláře po stole svého bývalého společníka, mu hleděla zlost. S rozmrzelou grimasou stáhl rty a pootočil bradu, aby nenarážel do dýnka jejího klobouku. „Poslala jsi pro Milesova bratra?“ zeptal se.
„Ano, přijel dnes ráno k nám.“ Slova vyvzlykávala do jeho kabátu, do kterého se zabořila ústy.
Znovu se mu v obličeji objevila ona grimasa a pak sklonil hlavu a pokradmu se podíval na hodinky na ruce. Levou paží ji objímal, dlaň spočívala na levém rameni. Manžeta se mu povytáhla natolik, že hodinky zůstaly odkryty. Ukazovaly deset deset.
Žena sebou v jeho náručí pohnula a znovu zvedla obličej. Modré oči měla vlhké, velké, s výraznými kruhy bělma. I ústa jí zvlhla. „Same, Same,“ zakvílela, „opravdu jsi ho zabil?“
Spade na ni zůstal civět s vytřeštěnýma očima. Jeho mohutná čelist poklesla. Spustil paže, kterými ji držel, a ustoupil z jejího náručí o krok zpátky. Zamračil se na ni a odkašlal si. Když ji pustil paže, zvedla je. Muka jí pozastřela zrak a ona trochu přivřela oči a lehce nad nimi povytáhla obočí. Hebké rudé rty se jí chvěly.
Spade ze sebe vydal v drsném smíchu jedinou slabiku:
„Cha!“ Pak přešel k oknu s žlutohnědými záclonami. Zůstal tam stát zády k ní a díval se přes záclonu do dvora, až uslyšel, že ona jde k němu. V tu chvíli se rychle otočil a šel ke stolu. Posadil se, opřel se lokty o stůl, bradu složil do dlaní a díval se na ni. Mezi přivřenými víčky mu jiskřily žlutavé oči.
Chladným hlasem se zeptal: „Kdopak ti tuhle nádhernou myšlenku nasadil do hlavy?“
„Já jsem si myslela –“ Zdvihla ruku k ústům a do očí jí vstoupily nové slzy. Šla se postavit ke stolu; pohybovala se v černých lodičkách, přestože byly neobvykle maličké, s naprostou jistotou a lehkou grácií. „Buď na mě hodný, Same,“ řekla zjihle.
Zasmál se jí a v očích mu přitom stále jiskřilo. „Vždyť jsi mi zabil muže, Same, buď na mě tedy aspoň hodný.“ Spráskl ruce a řekl: „Kristepane na nebi!“
Začala již plakat hlasitě a přidržovala si k obličeji bílý kapesník. Vstal a popošel až těsně k ní. Políbil ji na krk mezi ucho a límec kabátu. Těšil ji: „No tak, Ivo, no, přece nebudeš –“ V obličeji neměl vůbec žádný výraz. Když přestala plakat, přiložil jí ústa k uchu a šeptal: „Dneska jsi sem neměla chodit, milánku. To nebylo moudré. Nemůžeš tady zůstat. Měla bys být doma.“
Otočila se mu v náručí tak, aby mu viděla do obličeje, a zeptala se: „Přijdeš dnes večer?“
Zavrtěl lehce hlavou. „Dnes ne.“
„Brzy?“
„Ano.“
„Jak brzy?“
„Jak jen budu moct.“
Políbil ji na ústa, odvedl ke dveřím, otevřel je, řekl: „Na shledanou, Ivo,“ vypoklonkoval ji ze dveří, zavřel za ní a vrátil se ke stolu. Z kapsičky u vesty si vyndal tabák a cigaretové papírky, ale cigaretu si nebalil. Zůstal sedět s papírky v jedné a s tabákem v druhé ruce a zamyšleně se díval na stůl svého mrtvého společníka.
 
Effie Perinová otevřela dveře a vešla dovnitř. Z jejích hnědých očí se díval nepokoj. Hlas zněl bezstarostně. Zeptala se: „No?“ Spade neříkal nic. Jeho zamyšlený pohled jako by se nemohl odtrhnout od společníkova stolu. Dívka se zamračila a přešla k němu na jeho stranu „No tak?“ Opakovala hlasitěji, „jak jste to spolu s vdovou zvládli?“
„Myslí si, že jsem Milese zastřelil já,“ řekl. Pohyboval jenom rty.
„Abyste si ji mohl vzít?“
Na to Spade neodpověděl. Dívka mu sundala z hlavy klobouk a položila jej na stůl. Pak se k Spadovi shýbla a vzala mu ze strnulých prstů sáček s tabákem a papírky. „Policie si myslí, že jsem zastřelil Thursbyho,“ řekl.
„Kdo je to?“ zeptala se, oddělila z balíčku jeden cigaretový papírek a drolila do něho tabák.
„Koho vy myslíte, že já jsem zastřelil?“ zeptal se. Když na jeho otázku nereagovala, pokračoval: „Thursby je ten chlapík, co ho měl Miles sledovat pro tu Wonderlyovou.“
Její útlé prsty dokončovaly cigaretu. Olízla ji, přihladila, přimáčkla konce a vložila ji Spadovi mezi rty. Řekl: „Díky, zlato,“ objal ji kolem štíhlounkého pasu, spočinul tváří vyčerpaně na jejím boku a přivřel oči.
„Vezmete si Ivu?“ zeptala se a zadívala se seshora na jeho světle kaštanové vlasy.
„Nebuďte blázen,“ zavrčel. Nezapálená cigareta mu v pohybujících se rtech poskakovala nahoru dolů.
„Ona si vůbec nemyslí, že by to bylo bláznovství. Proč by taky měla – podle toho, jak jste si s ní zahrával?“
Vzdychl: „Že jsem se s ní vůbec musel seznámit!“
„Toho možná litujete teďka.“ V dívčině hlasu jako by se ozval záblesk zášti: „Ale byla jiná doba –“
„Já nikdy nevím, co mám dělat nebo co si mám povídat s ženami, než tak,“ zavrčel odpověď, „a pak, já jsem Milese nikdy neměl rád.“
„To je lež, Same,“ řekla Effie. „Vy si myslíte, že Iva je vlezlá, ale já bych byla taky vlezlá, mít tělo jako ona.“
Spade se nedůtklivě otřel tváří o její bok, ale neřekl nic. Effie Perinová se kousla do rtů, svraštila čelo, trochu se sklonila, aby mu lépe viděla do tváře, a zeptala se: „Myslíte si, že ona by ho mohla zabít?“
Spade se narovnal a spustil ruce z jejího pasu. Usmál se na ni. V jeho úsměvu nebylo nic jiného než obyčejný pobavený výraz. Vyndal zapalovač, rozškrtl jej a přidržel ke konci cigarety. „Vy jste anděl,“ řekl něžně oblakem kouře, „hezounký hloupoučký anděl.“
Usmála se, ale trochu natrpkle. „Hm, že jsem? Co kdybych vám takhle řekla, že když jsem Ivě přišla dnes ráno ve tři hodiny říct tu zprávu, tak nemohla být doma víc než několik minut?“
„A říkáte mi to opravdu?“ zeptal se. Jeho oči zostražitěly, i když se ústa nepřestala usmívat.
„Nechala mě čekat u dveří a zatím se svlékala anebo už byla skoro svlečená. Viděla jsem šaty naházené na židli. Klobouk a plášť byly vespod. Kombiné nahoře, a ještě bylo teplé. Říkala mi, že spala, ale nespala. Rozházela postel a peřiny zmačkala, ale nebylo to slehlé.“
Spade vzal dívku za ruku a poklepal ji po ní. „Milánku, vy jste sice fakt detektiv, ale –“ zavrtěl hlavou – „ona ho nezabila.“
Effie Perinová mu ruku vytrhla. „Ta vlezlá ženská si vás chce vzít, Same,“ řekla trpce. Zamračila se na něho a zeptala se: „Byl jste včera večer s ní?“
„Ne.“
„Čestné slovo?“
„Čestné slovo. Milánku, jenom si nepočínejte jako Dundy. To vám vůbec nesluší.“
„Dundy jde po vás?“
„J-jo. Ve čtyři hodiny se u mě stavil s Tomem na skleničku.“
„Skutečně si myslí, že jste zabil toho – toho? –“
„Thursbyho.“ Zahodil do mosazného popelníku zbytek cigarety a začal si balit novou.
„Myslejí si to?“ zeptala se znovu.
„Pámbu ví.“ Pozoroval cigaretu, kterou si balil. „Nějaké takovéhle podezření jim v hlavě skutečně strašilo. Nevím, jak dalece se mi podařilo jim to vymluvit.“
„Podívejte se na mě, Same.“ Podíval se a zasmál se tak, že na ten okamžik se jí v tváři objevilo veselí i úzkost zároveň. „Děláte mi starosti,“ řekla a do tváře se jí při tom vracela vážnost. „Vždycky si myslíte, že víte, co děláte, ale moc chytračíte pro svoje vlastní dobro, a jednou na to doplatíte.“
Posměšně vzdychl a otřel se jí tváří o paži. „Tohle říká i Dundy, ale Ivu ke mně nepouštějte, milánku, a ty ostatní trable už nějak přežiju.“ Vstal a nasadil si klobouk. „Dejte sundat ze dveří tabulku Spade & Archer a dejte tam nasadit Samuel Spade. Vrátím se za hodinu anebo vám zavolám.“
 
Spade prošel dlouhou, purpurově laděnou halou hotelu Sv. Marka k recepci a zeptal se zrzavého mladíka, jestli je doma slečna Wonderlyová. Zrzavý fešák se nejdřív otočil po klíčích, ale pak se hned obrátil na Spada a zavrtěl hlavou.
„Ráno se odhlásila, pane Spade.“
„Děkuju.“
Spade přešel kolem recepce do alkovny u haly, kde seděl u mahagonového stolku s hladkou deskou jakýsi postarší obtloustlý člověk středního věku, oblečený do tmavých šatů. Na okraji stolku stál malý trojboký hranolek z mahagonu a mosazi a na jeho stěně obrácené směrem do haly stál nápis p. Freed.
Obtloustlý človíček vstal, obešel stolek a podával Spadovi ruku. „Hrozně mi to bylo líto, když jsem se dověděl, co se stalo Archerovi, Spade,“ řekl tónem, jakým mluví člověk, nacvičený projevovat pohotově a nijak příliš dotěrně soucit. „Zrovna jsem si to přečetl v Callu. Včera byl tady, to víte, ne?“
„Díky, Freede. Mluvil jste s ním?“
„Ne. Když jsem navečer přišel, seděl v hale. Nezastavoval jsem se. Myslel jsem si, že je v práci, a vím, že chlapi od vašeho řemesla mají rádi, když je člověk při práci nechá na pokoji. Mělo to co společného s jeho –?“
„Myslím, že ne, ale ještě to nevíme. Ať je to tak nebo tak, pokud to jen trochu půjde, tenhle podnik do toho zaplétat nebudeme.“
„Děkuju vám.“
„To nic. Můžete mi dát informace o jednom vašem bývalém hostu a pak zapomenout, že jsem o ně požádal?“
„Ovšemže.“
„Dnes dopoledne se od vás odhlásila jistá slečna Wonderlyová. Rád bych se dověděl podrobnosti.“
„Pojďte,“ řekl Freed, „podívám se, co se dá zjistit.“ Spade se ani nepohnul a jen zavrtěl hlavou: „Nechci se kolem toho moc ukazovat.“
Freed na to přikývl a vyšel z alkovny. V hale se náhle zastavil a vrátil se k Spadovi. „Včera tady měl jako hotelový detektiv službu Harriman,“ řekl. „Určitě Archera viděl. Mám ho upozornit, aby se o tom nezmiňoval?“
Spade se na Freeda podíval zpod koutků očí. „Raděj ne. To bude celkem jedno, pokud nevyjde najevo nějaká souvislost s tou Wonderlyovou. Harriman je fajn člověk, ale upovídaný, a já bych moc rád, aby si nemyslel, že se něco má udržet v tajnosti.“
Freed znovu přikývl a odešel. Za patnáct minut se vrátil. „Přijela minulý úterek, hlásila, že z New Yorku. Větší zavazadlo neměla, jenom samé kabelky. Do pokoje jí nikdo nepřepojoval žádný telefonní hovor, a zřejmě jí nepřicházelo ani mnoho pošty, pokud vůbec nějakou dostávala. Co se kdo pamatuje, tak ji kdosi viděl jenom s nějakým vysokým snědým člověkem, tak nějak kolem šestatřiceti. Dnes dopoledne o půl deváté šla z hotelu, zaplatila účet a dala si odnést tašky k nějakému autu. Hoch, který jí je nesl, říká, že to byl sedan Nash, nejspíš najatý. Nechala doručovací adresu – Ambassador, Los Angeles.“
Spade řekl: „Díky, Freede,“ a z hotelu Sv. Marka odešel.
Když se vrátil do kanceláře, přestala Effie Perinová psát na stroji nějaký dopis a oznamovala mu: „Byl tady váš přítel Dundy. Chtěl vidět vaše pistole.“
„A?“
„Řekla jsem mu, ať přijde znovu, až tu budete.“
„Hodná. Jestli se ještě vrátí, tak mu je ukažte.“
„A volala slečna Wonderlyová.“
„Je skoro na čase. Co říkala?“
„Chce s vámi mluvit.“ Dívka vzala ze stolu kousek papíru a četla mu tužkou psaný vzkaz: „Je v hotelu Coronet, California Street, apartmá číslo tisíc jedna. Máte se ptát po slečně Leblancové.“
Spade řekl: „Ukažte!“ a natáhl ruku. Když mu vzkaz podala, vyndal zapalovač, rozžehl, papírek zapálil, držel jej, dokud se mu až na malý růžek nezkroutil v černou blanku, upustil ji na linoleovou podlahu a rozmačkal podrážkou. Děvče se na něho podívalo vyčítavýma očima. Zasmál se na ni, řekl: „Tak to halt chodí, milánku,“ a opět odešel.