4. ČERNÝ PTÁK

 

 

 

Slečna Wonderlyová v zelených, páskem přepásaných šatech z krepového hedvábí otevřela dveře apartmá č. 1001 v hotelu Coronet. Tvář měla uzardělou. Temně rudé vlasy, s pěšinkou na levé straně, sčísnuté dozadu přes pravý spánek do volných vln, měla trochu rozcuchané. Spade smekl a pozdravil: „Dobrý den.“

Na jeho úsměv odpověděla také jakýmsi slabým úsměvem. Z očí, modrých až skoro do fialova, nezmizel však starostlivý výraz. Sklopila hlavu a řekla tichým, bázlivým hlasem: „Pojďte dál, pane Spade.“

Vedla ho kolem otevřené kuchyně, koupelny a ložnice do béžového a rudého obývacího pokoje a omlouvala se za nepořádek: „Všecko je tady vzhůru nohama. Ještě jsem ani úplně nevybalila.“

Položila mu klobouk na stolek, sedla si na pohovku z ořechového dřeva. Spade si sedl naproti ní, na židli s oválným opěradlem, potaženou brokátem. Dívala se na prsty a proplétala je mezi sebou: „Pane Spade, musím se vám přiznat k něčemu strašnému, strašnému.“ Spade se zdvořile pousmál, což ona neviděla, protože nezvedla oči, a neříkal nic.

„Ta historka, co jsem vám včera vyprávěla, byla celá – byla jenom vymyšlená historka,“ vykoktala ze sebe a podívala se na něho nešťastnýma, vyděšenýma očima.

„Á, ta?“ řekl Spade vesele. „My jsme tomu vašemu příběhu, abych pravdu řekl, zrovna mnoho nevěřili.“

„A pročpak jste pak –?“ K tomu nešťastnému a vyděšenému výrazu v očích se přidal ještě zmatek.

„Věřili jsme vašim dvěma stům dolarů.“

„Chcete říct –?“ Zřejmě pochopila, co měl na mysli.

„Chci říct, že jste nám zaplatila víc, než byste nám dala, kdybyste mluvila pravdu,“ vysvětloval nasládlým hlasem, „a právě dost, aby všecko bylo v pořádku.“

Oči se jí náhle rozjasnily. Trochu se na pohovce zvedla, ale opět se posadila, přihladila si sukni, naklonila se kupředu a nedočkavě se ptala: „A jste teď ochoten mi –?“

Spade ji zarazil jediným pohybem ruky obrácené dlaní vzhůru. Hoření část jeho obličeje se mračila. Dolení se smála. „To záleží –“ naznačil. „Největší peklo je v tom, že – slečno, jmenujete se Wonderlyová nebo Leblancová?“

Začervenala se a zašeptala: „Ono je to ve skutečnosti O’Shaughnessyová – Brigid O’Shaughnessyová.“

„Největší peklo je v tom, slečno O’Shaughnessyová, že když se takovéhle dvě vraždy,“ – trhla sebou – „naskytnou jedna k druhé, tak jsou všichni hned samý rozruch, policie si myslí, že všecko může hnát až do krajnosti, a s každým se hned moc těžko a moc draze jedná. Není –“ Zmlkl, protože ona přestala poslouchat a čekala, až skončí.

„Pane Spade, řekněte mi pravdu.“ Hlas se jí chvěl na pokraji hysterie. V obličeji a kolem zoufalých očí se jí rozhostil zmučený výraz. „Budete se na mě zlobit kvůli tomu včerejšku?“

Spade zavrtěl hlavou: „Ne, pokud tu ovšem není ještě něco, o čem nevím,“ řekl. „Varovala jste nás, že Thursby je nebezpečný. O sestře a o tom všem jste samozřejmě lhala, ale to je jedno: my jsme vám stejně nevěřili.“ Pokrčil svými mohutně rozklenutými rameny. „Já bych neřekl, že to byla vaše chyba.“

Řekla velmi zjihle: „Děkuji vám,“ a pak začala kroutit hlavou. „Já si to ale budu vždycky vyčítat.“ Položila si ruku na hrdlo. „Pan Archer byl – včera tak – takový plný života, tak slušný a srdečný a –“

„Přestaňte,“ zarazil ji Spade. „Věděl, co dělá. To je naše riziko.“

„Byl – byl ženatý?“

„Ano, měl pojistku na deset tisíc, byl bezdětný, a měl ženu, která ho neměla ráda.“

„Prosím vás, to neříkejte,“ zašeptala.

Spade znovu pokrčil rameny. „Tak to skutečně bylo.“ Podíval se na hodinky a přesunul se ze židle k ní na pohovku. „Teď není čas na to, dělat si s tím starosti.“ Jeho hlas zněl mile, ale rozhodně. „Venku slídí s nosem až u země smečka policajtů a pomocníků státního zástupce. Co chcete dělat?“

„Chci, abyste mě od toho všeho – od toho všeho uchránil,“ odpověděla slabým, třesoucím se hlasem. Bojácně mu položila dlaň na rukáv. „Pane Spade, vědí o mně?“

„Ještě ne. Chtěl jsem nejdřív mluvit s vámi.“

„Co – co by si mysleli, kdyby věděli, jak jsem za vámi přišla – s tím vším vylhaným?“

„Začali by mít podezření. Proto jsem to s nimi protahoval, dokud si nebudu moci promluvit s vámi. Myslel jsem si, že nebude třeba, aby se od vás dovídali všechno. Když to bude nutné, měli bychom se sebrat a vymyslet si příběh, který by je ukolébal.“

„Vy si snad nemyslíte, že já jsem měla něco společného s těmi – s těmi vraždami – ne?“

Spade se na ni zasmál a řekl: „Zapomněl jsem se vás na to zeptat. Měla jste?“

„Ne.“

„No to je dobře. A teď, co mám říct policii?“

Zavrtěla sebou na svém konci pohovky a oči pod těžkými řasami bloudily, jako by se snažily odpoutat od jeho zraků, ale marně; vypadala maličká a mladinká a utištěná. „Musí se o mně vůbec dovědět?“ zeptala se. „Myslím, že to bych raději zemřela, pane Spade. Nemohu vám to teď vysvětlit, ale nemůžete to nějak zařídit, abyste mě před nimi ochránil a já nemusela odpovídat na jejich otázky? Teď bych asi vyslýchání nesnesla. To bych myslím raději zemřela. Nemůžete to nějak zařídit, pane Spade?“

„To se uvidí,“ řekl, „ale budu muset vědět, oč v tom všem vlastně jde.“

Klesla na kolena, k jeho kolenům. Vzhlédla k němu. Její tvář byla bledá, plná napětí a strachu, a ruce měla pevně sepjaty. „Já jsem nežila dobře,“ vzlykala. „Já byla špatná – horší, než byste si třeba myslel, ale ne, nejsem úplně špatná. Podívejte se na mě, pane Spade. Přece to víte, že nejsem úplně špatná, ne? Sám to vidíte, že? Víte, já jsem tak samotná a tak hrozně se bojím, a když vy mi nepomůžete, pak už nemám nikoho, kdo by mi pomohl. Vím, že nemám právo vás žádat, abyste mi důvěřoval, když se já nechci svěřit vám. Já vám skutečně věřím, ale říct vám to všecko nemohu. Aspoň teď vám to ještě nemohu říct. Později, jak jen budu moci, tak vám to hned povím. Bojím se, pane Spade. Bojím se vám svěřit. Ne, tak to nemyslím. Totiž já vám opravdu věřím, ale – věřila jsem Floydovi a – nemám už nikoho, nikoho, pane Spade. Vy mi můžete pomoci. Řekl jste přece, že mi můžete pomoci. Kdybych nebyla věřila, že mě můžete zachránit, byla bych přece dnes utekla a neposílala pro vás. Cožpak bych tu takhle klečela na kolenou, kdybych věděla, že mě může zachránit někdo jiný? Vím, že správné to ode mě není. Ale buďte tak hodný, pane Spade, nechtějte na mně, abych musela udělat to, co je správné. Vy jste tak silný, vy jste rozvážný, vy jste statečný. Určitě mi trochu té síly a rozvážnosti a statečnosti můžete věnovat. Pomozte mi, pane Spade. Pomozte mi, já pomoc tak strašně potřebuju, a když vy mi nepomůžete, kde najdu někoho, kdo mi může pomoci, i kdyby chtěl třeba sebevíc? Pomozte mi. Nemám právo vás žádat, abyste mi pomáhal slepě, ale přesto vás o to žádám. Buďte šlechetný, pane Spade. Vy mi můžete pomoci. Pomozte mi.“

Spadovi, který v sobě během této řeči většinou zadržoval dech, vydralo se z plic sevřenými rty dlouhé vzdychnutí. „Tak koukám, že vy od nikoho žádnou pomoc zvlášť moc nepotřebujete,“ řekl. „Jste fajn. Moc prima. Dělají to myslím hlavně ty vaše oči, a potom takové to vzrušení, jaké dovedete udělat hlasem, když říkáte takové ty krásy jako ‚buďte šlechetný, pane Spade‘!“

Vyskočila, jako když ji uštkne. V obličeji se do krvava zapálila, ale hlavu měla vzpřímenou a dívala se Spadovi přímo do očí. „Já si to zasluhuju,“ řekla, „zasluhuju si to, ale – ale – já jsem vaši pomoc skutečně tolik chtěla získat. Chci ji získat a potřebuju ji, tolik, tolik. Lež byla v tom způsobu, jakým jsem to říkala, a vůbec ne v tom, co jsem říkala.“ Odvrátila se od něho a už se tak zpříma nedržela. „Je to moje vlastní chyba, že už mi teď nemůžete věřit.“

Spade zbrunátněl, zahleděl se do země a šeptal: „Teď jste nebezpečná.“

Brigid O’Shaughnessyová šla ke stolu, vzala jeho klobouk, ale nenabízela mu jej, jen jej držela, aby si jej sám vzal, jestli bude chtít. Obličej jí zbělel a zprůsvitněl. Spade pohlédl na klobouk a zeptal se: „Co se stalo včera v noci?“

„Floyd přišel do hotelu v devět hodin a šli jsme ven na procházku. Navrhla jsem to proto, aby ho viděl pan Archer. Stavili jsme se v nějaké restauraci, myslím, že v Geary Street, povečeřet a zatančit si, a k hotelu jsme se vrátili asi o půl jedné. Floyd se se mnou u dveří rozloučil a já zůstala stát uvnitř a pozorovala jsem pana Archera, jak ho po druhé straně chodníku sleduje směrem ven z ulice.“

„Ven z ulice? Chcete říct směrem k Market Street?“

„Ano.“

„Víte, co pohledávali nablízku Bush Street a Stockton Street, kde Archera zastřelili?“

„Není to někde poblíž, kde bydlel Floyd?“

„Ne. Jestli šel z vašeho hotelu do svého, tak by si byl o víc než o takových deset bloků zacházel. No a co jste dělala, když odešel?“

„Šla jsem si lehnout. A když jsem šla dnes ráno na snídani, viděla jsem novinové titulky a přečetla jsem si o – však víte. Pak jsem šla na Union Square, tam jsem viděla stanoviště taxíků, jeden jsem si vzala a jela si do hotelu pro zavazadla. Když jsem zjistila, že někdo můj pokoj včera prohledával, bylo mi jasné, že se budu muset stěhovat, a tohle tady jsem si našla včera odpoledne. Tak jsem tedy přijela sem a telefonovala k vám do kanceláře.“

„Váš pokoj u Sv. Marka prohledávali?“ zeptal se.

„Ano, zrovna co jsem byla u vás v kanceláři.“ Kousla se do rtů. „Nechtěla jsem vám to vlastně ani říkat.“

„Chcete tím naznačit, že se na to nemám vyptávat?“

Ostýchavě přikývla. Zamračil se. Klobouk v jejích rukou se trochu zakýval. Netrpělivě se zasmál: „Přestaňte mi mávat s tím kloboukem do obličeje. Copak jsem se vám nenabídl, že pro vás udělám všecko, co bude v mých silách?“

Zkroušeně se usmála, položila klobouk zpátky na stůl a znovu se posadila na pohovku vedle něho. Řekl: „Nemám sice nic proti tomu, abych vám slepě důvěřoval, ale když nemůžu mít aspoň trochu ponětí o tom, v čem to všecko vězí, tak toho pro vás zvlášť mnoho udělat moct nebudu. Musím mít například aspoň nějaké vodítko, pokud se týče toho vašeho Floyda Thursbyho.“

„Seznámila jsem se s ním v Orientu.“ Mluvila pomalu a sledovala špičatý nehet na prstě, kterým na pohovce mezi ním a sebou kreslila osmičky. „Přijeli jsme sem minulý týden z Hongkongu. On byl – slíbil mi předtím, že mi pomůže. Ale zneužil mé bezmocnosti a toho, že jsem na něm byla závislá, a zradil mě.“

„Zradil vás, jak?“ Zavrtěla jen hlavou a neřekla nic. Spade se nedůtklivě zamračil a zeptal se: „Proč jste ho dávala sledovat?“

„Chtěla jsem vědět, kam až zašel. Nechtěl mi ani říct, kde bydlí. Chtěla jsem se dovědět, co dělá, s kým se stýká a tak.“

„Zabil on Archera?“

Vzhlédla a překvapeně se na něho podívala. „Ano, určitě,“ odpověděla.

„V pouzdře měl lugera. Archera nezastřelili lugerem.“

„Měl revolver v kapse u pláště,“ řekla.

„Vy jste ho viděla?“

„Ano, viděla jsem ho mockrát. Vím, že ho tam vždycky nosí. Včera večer jsem ho sice neviděla, ale vím, že bez revolveru v plášti nikam nevytáhne ani paty.“

„Na co všecky ty bouchačky?“

„Z nich žil. V Hongkongu se vykládalo, že tam, tedy do Orientu, přijel jako tělesná stráž nějakého hazardního hráče, který musel opustit Spojené státy, a ten falešný hráč že potom zmizel. Říkalo se, že prý Floyd o tom jeho zmizení ví. Nevím. Jedno ale vím jistě, a sice že vždycky chodil po zuby ozbrojen a nikdy nešel spát dřív, dokud si kolem postele nenaházel zmuchlané papíry, aby se k němu do pokoje nemohl nikdo potichu dostat.“

„To jste si teda vybrala pěkného přítele.“

„Jenom takový mi mohl pomoct,“ řekla prostě. „Kdyby se byl ovšem choval čestně.“

„Ano, kdyby.“ Spade sevřel palcem a ukazovákem dolní ret a zamyšleně se na ni zahleděl. Svislice vrásek nad nosem se prohloubily a obočí se stáhlo. „Do jaké kaše jste se vlastně teď dostala? Vypadá to hodně zle?“

„Horší už to nemůže být,“ vzdychla.

„Fyzické nebezpečí?“

„Já žádná hrdinka nejsem. Myslím, že neexistuje nic horšího než smrt.“

„Tak smrt?“

„Ano, ta, vím to tak jistě, jako že tu sedíme –“ zachvěla se. „Pokud vy mi nepomůžete.“

Pustil ret a projel si prsty vlasy. „Kdo si myslíte, že jsem,“ řekl podrážděně. „Jen tak ze vzduchu žádné zázraky nenadělám.“ Podíval se na hodinky. „Den pomalu utíká a vy mi nedáváte vůbec nic, pomocí čeho bych mohl začít pracovat. Kdo zabil Thursbyho?“

Přiložila si k ústům zmuchlaný kapesník a řekla do něho:

„Nevím.“

„Vaši přátelé, anebo jeho?“

„Nevím. Myslím, že jeho, ale bojím se, že – já nevím.“

„Jak on vám měl pomáhat? Proč jste ho přivedla z Hongkongu sem?“

Podívala se na něho vylekanýma očima a zavrtěla mlčky hlavou. V obličeji měla zoufalý a žalostně umíněný výraz. Spade vstal, strčil ruce do kapes u saka a zlostně se na ni zamračil. „Tohle je beznadějné,“ řekl rozzuřeně. „Nemůžu pro vás nic udělat. Nevím, co chcete, aby se dělalo. Dokonce ani nevím, jestli vůbec víte, co chcete.“

Svěsila hlavu a rozplakala se. Z hrdla se mu vydralo jakési zlostné zvířecí zavrčení, šel si ke stolu pro klobouk. „Nepůjdete,“ zaprosila slabým zajíkavým hlasem, aniž k němu vzhlédla, „nepůjdete na policii?“

„Jít k nim?“ vykřikl hlasem, kterým zabouřila zlost. „Ti mi dávají do těla, že bych se z toho na rozumu pomátl, už od čtyř od rána. Abych je odrazil, to už mě stálo pámbůví pořádně námahy. Kvůli čemu? Kvůli nějaké bláznivé představě, že bych vám mohl pomoct: nemůžu. Nechci se o to ani pokoušet.“ Nasadil si klobouk a pevně si ho narazil. „Jestli půjdu za nimi? Já nemusím dělat nic jiného než zůstat pěkně klidně na fleku a oni se kolem mě budou rojit jako vosy. No, a já jim řeknu, co vím, a vy už si budete muset nějak poradit sama.“

Vstala z pohovky, napřímila se, a přestože se jí třásla kolena a přestože se jí nepodařilo ovládnout se natolik, aby jí to nepocukávalo kolem úst a na bradě, upřela se celým vyděšeným obličejem na něho. Řekla: „Byl jste trpělivý. Snažil jste se mi pomoci. Je to myslím ale beznadějné a zbytečné.“ Podávala mu pravou ruku: „Děkuju vám za všecko, co jste pro mě udělal. Já – budu si musit poradit sama.“

Spadovi se z hrdla opět vydralo ono zvířecí zavrčení a znovu se posadil na pohovku. „Kolik máte peněz?“ zeptal se.

Otázka ji vylekala. Pak se kousla do dolního rtu a váhavě odpověděla: „Ještě asi pět set dolarů.“

„Dejte mi je.“

Zaváhala a bojácně se na něho podívala. Z posunků, které udělal ústy, obočím, rukama a rameny, promlouvala zlost. Odešla do ložnice a téměř vzápětí se vrátila se svazečkem papírových bankovek v ruce. Vzal od ní peníze, přepočítal je a řekl: „Jsou tady jenom čtyři sta.“

„Něco jsem si musela nechat, přece z něčeho musím žít,“ vysvětlovala pokorně a položila si při tom ruku na prsa.

„Víc sehnat nemůžete?“

„Ne.“

„Musíte přece mít nějaký zdroj, jak sehnat peníze,“ trval na svém.

„Mám nějaké prsteny, trochu šperků.“

„Budete je muset zastavit,“ nastavil ruku. „Nejlepší je zastavárna Remedial – Misijní nebo Pátá třída.“

Prosebně se na něho podívala. Avšak z jeho žlutošedých očí hleděla jen tvrdost a neúprosnost. Pomalu si rukou zajela za výstřih a vyndala odtud útlý svazeček bankovek a položila mu je do nastavené ruky. Spade bankovky přihladil a přepočítával je – čtyři dvacetidolarové, čtyři desíti a jedna pětidolarová. Dvě desítidolarové a pětidolarovou jí vrátil. Ostatní zastrčil do kapsy. Pak vstal a řekl: „Jdu a podívám se, co se pro vás dá udělat. Jsem zpátky, jak nejdřív to stihnu, a přinesu vám ty nejlepší zprávy, co se mi podaří sehnat, budu zvonit čtyřikrát – dlouze, krátce, dlouze, krátce – tak poznáte, že to jsem já. Ke dveřím se mnou chodit nemusíte. Já si otevřu sám.“

Když od ní odcházel, stála uprostřed pokoje a hleděla za ním udivenýma modrýma očima.

 

Spade vešel do přijímací kanceláře, na jejíchž dveřích stál nápis Wise, Merican & Wise. Rusovláska u podnikové telefonní centrály ho zdravila: „Á, buďte zdráv, pane Spade.“

„Ahoj, milánku,“ odpověděl. „Sid je u sebe?“

Zůstal stát u ní, položil jí ruku na kulaté rameno a ona si zatím přepojovala hovor a hovořila do mluvítka: „Je tady za vámi pan Spade, pane Wisi.“ Podívala se na Spada. „Máte jít přímo dovnitř.“

Na poděkování jí stiskl rameno, prošel přijímací kanceláří do slabě osvětlené vnitřní chodby a chodbou až na druhý konec ke dveřím z mléčného skla. Otevřel je a vešel do kanceláře, kde seděl za obrovským stolem, na němž byly nakupeny stohy papírů, maličký mužíček s olivovou pletí, s unaveným oválným obličejem a prořídlými tmavými vlasy posetými lupy. Mužíček na Spada zamával vychladlým zbytkem doutníku a řekl: „Hoďte si sem židli. Tak Miles to včera v noci dostal naplno, co?“ V jeho unavené tváři ani v jeho poněkud pronikavém hlase nebylo stopy po jakémkoliv citovém vzruchu.

„Hm, proto jsem přišel.“ Spade se zamračil a odkašlal si. „Myslím, že budu muset soudního ohledavače poslat do háje, Side. Můžu já se schovávat za nevinná tajemství svých klientů a za jejich osoby nebo za co, stejně jako to dělá farář nebo advokát?“

Sid Wise zdvihl ramena a svěsil koutky úst. „Proč ne? Soudní ohledání není ještě soudní přelíčení. Můžete to aspoň zkusit. Dovedl jste mít kliku už při jiných věcech, než je tohle.“

„Vím, ale Dundy začíná být vlezlý a tentokrát je to všecko takříkajíc trochu vo hubu. Vezměte si klobouk, Side, a zajdem na pravou adresu. Tentokrát se chci pojistit.“

Sid Wise se s povzdechem rozhlédl po všech těch papírech nakupených na stole, ale zvedl se ze židle, a šel k výklenku u okna. „Vy jste děsnej prevít, Sammy,“ řekl, když si bral z věšáku klobouk.

 

Do své kanceláře se Spade toho večera vrátil deset minut po páté. Effie Perinová seděla u jeho stolu a četla Time. Spade se posadil na stůl a zeptal se: „Nějaká senzace?“

„V tomhle ne. Vypadáte, jako byste polkl kanára.“

Spokojeně se zašklíbil. „Myslím, že teď se před námi otevírá budoucnost. Vždycky jsem si představoval, kdyby Miles odešel a někde zemřel, že by se nám třeba začalo dařit líp. Prosím vás, postaráte se o to, a pošlete za mě květiny?“

„Už jsem to udělala.“

„Vy jste teda neocenitelný anděl. Co dělá dneska vaše ženská intuice?“

„Proč?“

„Co si myslíte o Wonderlyové?“

„Jsem pro ni,“ odpovědělo děvče bez rozmýšlení.

„Má příliš mnoho jmen,“ uvažoval Spade. „Wonderlyová, Leblancová a říká, že její pravé jméno je O’Shaughnessyová.“

„Je mi úplně fuk, jestli má jmen třeba plný telefonní seznam. To děvče je fajn, a vy to dobře víte.“

„Rád bych to věděl.“ Spade na Effie Perinovou ospale zamrkal. Uchechtl se. „No ale pustila zato sedm stovek ve dvou dnech, a to je co říct.“

Effie Perinová se na židli napřímila: „Same, jestli je to děvče v úzkých a vy ji necháte na holičkách nebo jestli toho zneužijete, a budete z ní cucat prachy, tak vám to nikdy neodpustím a nikdy v životě si vás už nebudu vážit.“

Spade se nepřirozeně zasmál. Pak se zamračil. I zamračení působilo nepřirozeně. Otevřel ústa a užuž se chystal něco říct, ale bylo slyšet, že dveřmi z chodby vstoupil někdo dovnitř, a Spade se zarazil. Effie Perinová se zvedla a šla do první kanceláře. Spade si sundal klobouk a posadil se do křesla. Dívka se vrátila s rytou navštívenkou – Joel Cairo. „Ten chlap je teplej,“ řekla.

„Tak to teda sem s ním, milánku,“ řekl Spade.

Pan Joel Cairo byl posnědší člověk, středně vysoké postavy. Měl černé hladké vlasy, velice lesklé. Ve tváři měl rysy Levantince. V temné zeleni jeho kravaty zářil do čtverce broušený rubín, vroubený po stranách čtyřmi drobnými diamanty. Černý kabát, střižený těsně k úzkým ramenům, se mu kolem plnějších boků trochu vzdouval. Kalhoty přiléhaly k oblým nohám o něco víc, než byla běžná móda. Svršky lakýrek přikrývaly béžové kamaše. V ruce, na které měl nataženu kamzičí rukavici, držel černý tvrďák a k Spadovi se blížil krátkými, afektovaně houpavými kroky. Kolem něho se linula vůně chypru.

Spade se návštěvníkovi nejdřív lehce uklonil a pak hlavou pokynul na židli: „Posaďte se, pane Cairo.“

Cairo udělal nad svým kloboukem graciózní poklonu, vysokým, tenkým hláskem řekl: „Děkuji vám,“ a posadil se. Korektně se usadil, zkřížil nohy v kotnících, položil si klobouk na kolena a začal si stahovat žlutavé rukavice.

Spade se pohodlně opřel v křesle a zeptal se: „Čím vám mohu sloužit, pane Cairo?“ Roztomilá ležérnost jeho hlasu, způsob, jakým sebou v křesle pohnul, to vše bylo navlas stejné, jako když se obracel s touž otázkou předešlého dne na Brigid O’Shaughnessyovou.

Cairo obrátil klobouk, spustil do něho rukavice a postavil ho dnem vzhůru vedle sebe na roh stolu. Na druhém a čtvrtém prstu levé ruky se mu zablýskaly diamanty a na třetím prstě pravé ruky zazářil rubín, také s diamantovou obrubou, který byl z jedné soupravy jako rubín v kravatě. Měl měkké, pečlivě pěstěné ruce. Ačkoliv nebyly velké, vypadaly dík jakési rozměklé uvadlosti neohrabaně. Zamnul si dlaně a do onoho suchého zvuku, jaký tření vydávalo, pravil: „Smí cizinec vyslovit soustrast nad nešťastnou smrti vašeho společníka?“

„Děkuji.“

„Mohu se vás zeptat, pane Spade, zda tu byla, jak noviny naznačovaly, jistá – ehm – souvislost mezi tou nešťastnou událostí a mezi o něco pozdější smrtí jistého muže jménem Floyd Thursby?“

Spade neřekl nic a nasadil neproniknutelně prázdný výraz. Cairo povstal a uklonil se. „Promiňte prosím.“ Posadil se a ruce složil jednu ke druhé dlaněmi na roh stolu. „K této otázce mě, pane Spade, vedlo více než obyčejná zvědavost. Pokouším se totiž znovu objevit a získat jistý – ehm – jistý ozdobný předmět, který byl – řekněme – někde založen. Myslel jsem a doufal jsem, že vy mi v tom můžete pomoci.“

Spade na to přikývl stažením obočí, jež předtím povytáhl, protože chtěl dát najevo pozornost. „Ten ozdobný předmět je jistá soška,“ pokračoval Cairo pečlivě volenými a pečlivě artikulovanými slovy, „černá soška ptáka.“

Spade opět se zdvořilým zájmem přikývl.

„Jménem právoplatného majitele oné sošky jsem ochoten za její nalezení zaplatit pět tisíc dolarů.“ Cairo zdvihl z rohu stolu jednu ruku a širokým nehtem ošklivého ukazováku jako by se dotkl nějakého bodu ve vzduchu. „Jsem ochoten to slíbit – jak bych to řekl? – když se nikdo nebude na nic ptát.“ Opět položil ruku na stůl vedle druhé a úlisně se nad nimi na soukromého detektiva usmíval.

„Pět tisíc je hodně peněz,“ hodnotil Spade a díval se přitom zamyšleně na Caira. „Je to –“ Na dveře zlehka zaklepaly čísi prsty. Když Spade příchozího vyzval „dál“, pootevřely se dveře právě tak, aby jimi Effie Perinová prostrčila hlavu a ramena. Nasadila si zatím malý tmavý plstěný klobouček a oblékla si tmavý plášť s šedivým kožešinovým límcem.

„Máte pro mě ještě něco?“ ptala se.

„Ne. Dobrou noc. Zamkněte, až půjdete, ano?“

„Dobrou noc,“ řekla, když za sebou zavírala.

Spade se v křesle otočil tak, aby viděl Cairovi opět přímo do tváře a řekl: „To je zajímavá soška.“ Bylo sem slyšet, jak za sebou Effie Perinová zamyká dveře od chodby.

Cairo se usmál a vytáhl z vnitřní kapsy krátkou masívní plochou pistoli. „Budete tak laskav,“ řekl, „a složíte si prosím ruce pěkně za krkem, ano?“