5. LEVANTINEC

 

 

 

Spade se na pistoli nedíval. Zvedl paže, opřel se v křesle a za hlavou zaklesl obě ruce prsty do sebe. V očích se mu neobjevil žádný zvláštní výraz, ale stále upřeně pozoroval Cairovu temnou tvář. Cairo jakoby na omluvu trochu zakašlal a po rtech, které ztratily něco ze své rudé barvy, mu přelétl nervózní úsměv. Jeho tmavé oči se leskly a hleděl z nich ostych a vážnost. „Mám v úmyslu prohledávat vaši kancelář, pane Spade. Varuji vás: jestli se pokusíte mi v tom zabránit, zastřelím vás.“

„Tak dělejte.“ Spadův hlas byl naprosto bezvýrazný, stejně tak jako jeho obličej.

„Budete tak laskav a postavíte se,“ vyzval Spada muž s pistolí namířenou na jeho mohutná prsa. „Budu se muset přesvědčit, jestli nejste ozbrojen.“

Spade vstal a jak narovnával nohy, odstrčil lýtky křeslo. Cairo ho obešel a postavil se zezadu k němu. Přehodil si pistoli z pravé ruky do levé. Zvedl Spadovi šosy u kabátu a podíval se pod ně. Pistoli mu držel těsně na zádech a pravou rukou ho ze strany proklepával na prsou. Levantincova tvář nebyla tu chvíli pod Spadovým loktem níž než takových patnáct centimetrů.

Spade sebou prudce hodil a ohnal se loktem. Cairo obličejem ucukl, ale ne dost daleko: pravou patou přišlápl Spade svému menšímu soku prsty v lakýrkách, takže chlapík se dostal přímo lokti do cesty. Loket ho zasáhl do sanice, až se Levantinec zapotácel, a byl by určitě padl, kdyby to byl Spade nohou, kterou mu přišlápl prsty, nezadržel. Spade Levantinci loktem smýkl kolem vyjeveného tmavého obličeje a narovnal jej v okamžiku, kdy chlapíkovi srazil rukou pistoli. Jakmile se Spadovy prsty dotkly pistole, Cairo ji pustil. Pistole se Spadovi vešla celá do ruky. Spade sundal nohu z Cairových prstů, aby si ho mohl úplně otočit. Levou rukou popadl svého menšího soka za klopy kabátu – přes kotníky se mu přitom ovinula zmuchlaná zelená kravata s rubínem – a pravou rukou si cpal ukořistěnou zbraň do kapsy. V žlutošedých očích mu svítil zlověstný výraz. Obličej měl kamenný a kolem úst mu pohrávala zlost.

Cairo měl tvář zkřivenou bolestí a vztekem. V temných očích se mu leskly slzy. Až na místo, které náraz Spadova lokte zbarvil do červena, připomínala Cairova pleť leštěné olovo. Spade držel Levantince pevně za klopy a pomalu ho otáčel a tlačil dozadu, až stál Cairo zase těsně před židlí, na které předtím seděl. Výraz bolesti z Levantincovy tváře zmizel a v obličeji olověné barvy se mu objevil zmatek. Spade se usmál. Byl to jemný, skoro jakoby zasněný úsměv. Zdvihl rameno několik centimetrů nahoru. Zároveň s pohybem ramene se vymrštila ohnutá pravá ruka. Pěst, zápěstí, předloktí, zkroucený loket a paže vypadaly, jako by byly úplně strnulé a jako by jim hybnosti dodával pouze pohyblivý ramenní kloub. Pěst Cairovi narazila do tváře a na okamžik mu zakryla z jedné strany bradu, koutek úst a větší část tváře mezi lícní kostí a sanicí. Cairo zavřel oči a ztratil vědomí.

Spade složil bezvládné tělo do křesla, kde zůstalo ležet s roztaženýma rukama a nohama; hlava Levantinci klesla na opěradlo a ústa zůstala otevřená. Spade vyprázdnil muži v bezvědomí kapsy, jednu po druhé, počínal si soustavně, a když potřeboval, tak si bezvládné tělo natočil, a z obsahu kapes dělal na stole hromadu. Když vyprázdnil poslední, vrátil se ke svému křeslu, ubalil si cigaretu, zapálil si ji a začal zkoumat kořist. Prohlížel ji vážně, důkladně a dával si na čas.

Byla tam velká náprsní taška z tmavé měkké kůže. Obsahovala tři sta šedesát pět dolarů v bankovkách Spojených států v různých hodnotách; tři pětilibrové bankovky; řecký pas na Cairovo jméno, s jeho fotografií a plný víz; pět archů růžového tenounkého hedvábného papíru popsaného čímsi, co mohlo být nějaké arabské písmo; nedbale vytržená novinová zpráva o tom, že byla nalezena těla Archera a Thursbyho; fotografie dopisnicového formátu, na které byla nějaká tmavá žena s drzýma krutýma očima a jemnými rozměklými ústy; veliký hedvábný kapesník, zažloutlý stářím a v záhybech poněkud otřepaný; tenký svazeček rytých navštívenek pana Joela Caira; lístek k sezení do přízemí v Geary Theatre na týž večer. Mimo náprsní tašku a její obsah tu byly ještě tři pestrobarevné hedvábné kapesníky vonící chyprem; platinové hodinky značky Longines na řetízku z platiny a rudého zlata, na jehož druhém konci byl malý hruškovitý přívěsek z jakéhosi bílého kovu; kovový hřebínek v pouzdře z umělé kůže; malý průvodce San Franciskem; stvrzenka na zavazadla posílaná Southern Pacific; zpola naplněná krabička voňavých pastilek; obchodní navštívenka nějakého šanghajského pojišťovacího makléře; a čtyři archy dopisního papíru z hotelu Belvedere – a na jednom z nich bylo napsáno malými, úhlednými písmeny jméno Samuel Spade a adresa jeho kanceláře i jeho bytu.

Když všechny ty předměty pečlivě prozkoumal – otevřel dokonce i zadní víčko hodinek – naklonil se Spade k muži v bezvědomí, chytil ho v zápěstí palcem a ukazovákem a měřil mu puls. Pak zápěstí pustil, usadil se ve svém křesle a ubalil si další cigaretu a zapálil si ji. Kouřil a jeho tvář přitom byla až na občasné nepatrné a bezúčelné pohyby dolního rtu, tak nepohnutá a tak zadumaná, že působila skoro tupě; ale když Cairo za malou chvilku zasténal a zamrkal, začal se Spadovi v obličeji objevovat jakýsi konejšivý výraz a Spade jako by se chystal rozesmát oči a ústa do přátelského úsměvu.

Joel Cairo se pomalu probouzel. Nejdřív otevřel oči, ale uplynula celá minuta, než se pohledem zachytil na jednom určitém místě na stropě. Pak zavřel ústa a polkl, a potom ztěžka vydychl nosem. Přitáhl k tělu jednu nohu a otočil ruku položenou na stehně. Pak zvedl hlavu opřenou o lenoch křesla, zmateně se rozhlédl po kanceláři, spatřil Spada a posadil se. Otevřel ústa, aby něco řekl, začal, ale jen se poplácal rukou po obličeji v místě, kam ho zasáhl Spade pěstí a kde se teď modrala čerstvá podlitina. Cairo procedil s bolestí mezi zuby: „Mohl jsem vás zastřelit, pane Spade.“

„Zkusit jste to mohl,“ připustil Spade.

„Ale já jsem to nezkusil.“

„To vím.“

„Tak proč jste mi dal takovou ránu, když už jsem neměl zbraň?“

„Promiňte,“ řekl Spade a jízlivě se na něho zachechtal, až se mu objevila celá čelist, „ale představte si to nemilé překvapení, když jsem zjistil, že ta vaše nabídka pěti tisíc dolarů byla jenom hec.“

„Mýlíte se, pane Spade. Tu nabídku jsem mínil vážně a dosud míním.“

„Co to kruci povídáte?“ Spadovo překvapení bylo zřejmě opravdové.

„Jestliže bude soška navrácena, jsem ochoten zaplatit pět tisíc dolarů.“ Cairo spustil ruku z opuchlé tváře a opět se posadil korektně jako k obchodnímu jednání. „Máte ji?“

„Ne.“

„Jestli tady není,“ – Cairo byl zdvořile skeptický – „proč byste měl tedy riskovat a nechat se třeba vážně zranit, jen abyste mi nedovolil hledat?“

„A to tady mám sedět a nechat si sem lézt lidi a klidně koukat, jak se mě pokoušejí okrást?“ Spade prstem strčil do Cairova majetku na stole. „Máte adresu mého bytu. Tam už jste byl?“

„Ano, pane Spade. Jestliže soška bude navrácena, jsem ochoten zaplatit pět tisíc dolarů, ale je jistě přirozené, že se chci nejdřív pokusit, zdali by se mi nepodařilo jejímu majiteli ony výdaje ušetřit – kdyby to bylo možné.“

„Kdo je to?“

Cairo zavrtěl hlavou a usmál se. „Budete mi muset prominout, že vám na tuto otázku zůstanu odpověď dlužen.“

„Budu muset?“ Spade se naklonil kupředu a usmíval se pevně sevřenými rty. „Držím vás pěkně v šachu, Cairo. Přišel jste sem, a tady jste se dal chytit při činu, to všechno se po těch včerejších vraždách moc prima hodí akorát tak pro policii. Takže teď budete muset hrát se mnou, anebo –“

Cairův úsměv byl bezelstný a ani v nejmenším vylekaný. „Než jsem se vůbec do něčeho pustil, tak jsem se na vás poněkud zevrubněji vyptal,“ řekl, „a byl jsem ujištěn, že jste příliš chytrý, abyste dovolil hrát roli nějakým jiným momentům, než jsou výhodné obchodní vztahy.“

Spade pokrčil rameny. „Kde jsou?“ zeptal se.

„Nabídl jsem vám pět tisíc dolarů za –“

Spade zabušil prsty na Cairovu náprsní tašku a řekl: „Tady nic takového jako pět tisíc dolarů není. Vyhazujete sumy, ale naslepo. To byste mohl klidně přijít a říct mi, že byste mi zaplatil milión za rudýho slona, ale co by to kruci znamenalo?“

„Chápu, chápu,“ prohlásil Cairo zamyšleně a zakroutil při tom očima. „Chcete nějaký důkaz mé upřímnosti.“ Poškrábal se špičkou prstu na rudém spodním rtu. „Závdavek na honorář, stačilo by?“

„Možná.“

Cairo natáhl ruku po náprsní tašce, zaváhal a stáhl ji zpátky. „Řekněme, že si vezmete, prosím, sto dolarů.“

Spade zvedl náprsní tašku a vyndal sto dolarů. Pak se zamračil a řekl: „Řekněme radši dvě stě,“ a vzal si dalších sto. Cairo neříkal nic. „Vy jste se nejdřív domníval, že já toho ptáka mám,“ řekl Spade veselejším hlasem, když zastrčil dvě stě dolarů do kapsy a hodil náprsní tašku zase na stůl. „Tak na tom není ani zbla pravdy. Co se domníváte dál?“

„Že víte, kde je, anebo jestliže tohle zrovna ne, tak aspoň víte, že je někde, kde se k němu můžete dostat.“

Spade mu to ani nevyvrátil, ani nepotvrdil: vypadal, jako by Caira skoro neslyšel. „Jaké důkazy mi můžete dát o tom, že ten váš člověk je pravým majitelem sošky?“

„Bohužel, mám jich jen velice málo. Ale přece vám mohu říct aspoň tohle: věrohodný důkaz o skutečném vlastnictví vám nemůže dát nikdo jiný. A pokud víte o celé věci tolik, jak se já domnívám – a jinak bych tady nebyl – pak také víte, že způsob, jakým mu sošku sebrali, dokazuje, že jeho právo na ni je daleko větší než právo kohokoliv jiného – rozhodně je to daleko větší právo, než jaké na ni měl Thursby.“

„A co jeho dcera?“ zeptal se Spade.

Cairo vzrušením otevřel oči i ústa, jeho tvář zrudla a hlas zněl řezavě. „On není majitelem.“

Spade řekl jen mírné a dvojsmyslné: „Á, ták.“

„Je teď tady, v San Francisku?“ zeptal se Cairo hlasem již ne tak řezavým, ale stále ještě vzrušeným.

Spade ospale zamrkal a navrhl: „Snad by bylo nejlíp, kdybychom si tady oba vyložili karty na stůl.“

Cairo se nepatrným trhnutím těla opět vpravil do své obvyklé pózy. „Myslím, že by nám to nijak neposloužilo.“ Jeho hlas zněl tu chvíli nasládle. „Jestli víte víc než já, pak já na vašich vědomostech vydělám, a vy na nich vyděláte také, a sice do pěti tisíc dolarů. Jestliže nevíte, pak já jsem udělal chybu, že jsem k vám přišel, a kdybych v tom případě učinil to, co navrhujete vy, pak bych svou chybu jenom zvětšil.“

Spade na to nezúčastněně přikývl a mávl rukou na předměty na stole: „Tady máte ty svoje věci.“ Když si je Cairo dával do kapes, dodal: „Rozumí se, že když vám budu shánět toho černého ptáka, tak budete platit moje výlohy, a jakmile ten kšeft dodělám, dáte pět tisíc dolarů.“

„Ano, pane Spade; totiž pět tisíc dolarů minus veškeré peníze, které dostanete předem – pět tisíc dolarů se vším všudy.“

„Dobrá, a je to legální nabídka, ano?“ Až na vějířky vrásek kolem koutků očí měla Spadova tvář slavnostní výraz. „Nenajímáte si mě k žádným vraždám a loupežím, ale prostě proto, abych já vám tu sošku sehnal pokud možno čestným a legálním způsobem.“

„Pokud možno,“ přitakal Cairo. I jeho tvář měla, s výjimkou očí, slavnostní výraz. „A rozhodně za každých okolností diskrétně.“ Vstal a vzal si klobouk. „Když si se mnou budete přát hovořit, jsem v hotelu Belvedere – pokoj číslo šest set třicet pět. Jsem pevně přesvědčen, že z tohoto našeho spojení vzejde ten největší vzájemný prospěch, pane Spade.“ Zaváhal. „Vrátíte mi prosím mou pistoli?“

„Jistě. Zapomněl jsem.“ Spade vyndal pistoli z kapsy kabátu a podal ji Cairovi.

Cairo namířil pistolí Spadovi na prsa. „Dáte prosím laskavě ruce na stůl,“ řekl Cairo vážně. „Chci si prohlédnout vaši kancelář.“

Spade zaklel: „Kruci, já bych se!“ Pak se zasmál, hlubokým hrdelním smíchem, a řekl: „No tak dobře. Dejte se do toho. Já vám bránit nebudu.“