7. VZDUŠNÉ G

 

 

 

V Spadově ložnici, která sloužila zároveň jako obývací pokoj, bylo sklápěcí lůžko vytaženo. Spade odnesl Brigid O’Shaughnessyové klobouk a kabát a usadil ji pohodlně do polstrované houpací židle a zavolal do hotelu Belvedere. Cairo se z divadla ještě nevrátil.

Spade tam nechal telefonní číslo s žádostí, aby mu Cairo ihned, jakmile se vrátí, zavolal. Spade se posadil do křesla u stolu a bez jakéhokoliv předběžného vysvětlování nebo nějakého úvodu začal dívce vyprávět příběh, který se přihodil před několika lety na Severozápadě. Mluvil klidným, věcně znějícím hlasem, prostým jakýchkoliv efektních důrazů nebo zámlk, i když tu a tam některou větu opakoval v přestylizovaném znění, jako kdyby bylo důležité, aby byl každý detail podán přesně tak, jak se přihodil. Zpočátku poslouchala Brigit O’Shaughnessyová jenom na půl ucha, zřejmě více překvapena faktem, že Spade příběh vůbec vypráví, než zaujata vyprávěním samým, a daleko víc než vyprávěná historka napínala její zvědavost otázka, proč příběh vlastně vypráví, ale za chvilku, jak příběh pokračoval, získával ji stále bezpečněji, až se uklidnila a zpozorněla.

Nějaký člověk z Tacomy, jménem Flitcraft, odešel kteréhosi dne ze své realitní kanceláře na oběd a už se nikdy nevrátil. To odpoledne se po čtvrté hodině nedostavil na smluvený golf, ačkoliv si schůzku sám sjednal ani ne půl hodiny před tím, než na oběd odcházel. Žena ani děti ho už víckrát nespatřily. Spolu s manželkou žili podle všeobecného mínění v nejlepší shodě. Měl dvě děti, oba chlapce, jednomu bylo pět a druhému tři. Na předměstí Tacomy měl vlastní dům, nového packarda a vůbec všechno ostatní, co patří k úspěšnému americkému životu.

Flitcraft zdědil po otci sedmdesát tisíc dolarů a sám měl v obchodě s realitami úspěch, takže v době jeho zmizení se cena jeho majetku mohla pohybovat tak kolem dvou set tisíc dolarů. Jeho záležitosti byly v pořádku a zůstalo i dost věcí nedokončených, z čehož se dalo usuzovat, že je vzhledem k nějakému chystanému zmizení nijak nechtěl urovnávat. Například zrovna den po tom, co zmizel, měl uzavřít obchod, který by mu byl vynesl velmi lákavý zisk. Nic nenasvědčovalo, že by byl v době svého odchodu měl víc než nějakých padesát šedesát dolarů. Pro všechno, co pravidelně dělal po dlouhou dobu posledních měsíců, se našlo přesné zdůvodnění, takže jakékoliv podezření z nějakých tajných neřestí nebo podezření, že by se bývala byla v jeho životě vyskytla třeba druhá žena, se nedalo opodstatnit, a obojí u něho bylo stejně sotva pravděpodobné. „Byl už takový,“ řekl Spade, „srdce na dlani.“

Když se Spade dostal v příběhu až sem, zazvonil telefon. „Haló,“ řekl Spade do aparátu. „Pan Cairo?“… „Tady Spade. Můžete ke mně teď přijít? – Je to Post Street… Ano, myslím, že ano.“ Podíval se na dívku, trochu poohrnul rty a pak spěšně řekl: „Je tady slečna O’Shaughnessyová a chce s vámi mluvit.“

Brigit O’Shaugnessyová se zamračila, zavrtěla sebou na židli, ale neřekla nic. Spade položil telefon a oznamoval jí: „Bude tady za pár minut. No, tak tohle bylo v roce 1922. V roce 1927 jsem pracoval u jedné velké detektivní kanceláře v Seattlu. Přišla k nám tehdy paní Flitcraftová a říkala, že prý v Spokanu kdosi viděl nějakého člověka, který nápadně připomínal jejího manžela. Zajel jsem tam. Byl to Flitcraft, ano, byl to on. Žil v Spokanu již několik let jako Charles – to bylo jeho křestní jméno – jako Charles Pierce. Dělal do automobilů a obchody mu vynášely ročně čistých dvacet nebo pětadvacet tisíc, měl ženu a malého synka, měl na předměstí Spokanu svůj vlastní dům a během sezóny obvykle chodil po čtvrté odpoledne na golf.“

Spadovi prý přesně neřekli, co má dělat, když Flitcrafta najde. Mluvili spolu v Spadově pokoji v Davenportu. Flitcraft neměl vůbec žádný pocit viny. Nechal rodinu dobře zaopatřenou, a to, co udělal, mu připadalo naprosto rozumné. Jedině mu dělaly těžkou hlavu pochybnosti, zda se mu podaří Spadovi objasnit, že si počínal na sto procent rozumně. Svůj příběh ještě nikdy nikomu nevyprávěl, a tak se dosud nemusel pokoušet vyjádřit ono rozumné zdůvodnění jasně formulovanými slovy. Tehdy to zkoušel poprvé. „Já to pochopil,“ řekl Spade Brigid O’Shaughnessyové, „ale paní Flitcraftová nikdy. Myslela si, že to bylo bláznivé počínání. Možná že bylo. No, ale celkem se to srovnalo. Ona nechtěla žádné skandály a po tomhle kousku, co jí vyvedl – ona se na to dívala jako na úskok – už ho nechtěla. Tak je ve vší tichosti rozloučili, a všecko dopadlo nádherně.

Teď poslouchejte, co se mu stalo. Cestou na oběd šel kolem nějaké rozestavěné budoucí správní budovy – byla to ještě jenom kostra. Z osmého nebo desátého poschodí spadl nějaký trám nebo co a rozplácl se na chodník rovnou před ním. Letěl těsně vedle, ale ani o něj nezavadil, jenom kousek kamene, odštípnutého z chodníku, se odrazil a zasáhl ho do tváře. Sedřel mu jen kousek kůže, ale když jsem ho viděl, měl přece ještě jizvu. Když mi o tom vyprávěl, tak si ji – musím říct, že dost zálibně – mnul prstem. Samozřejmě ho to strašně vyděsilo, úplně prý zkoprněl, ale daleko víc ho to šokovalo, než skutečně vylekalo. Připadalo mu, jako by před ním někdo sundal nějaké víko, které přikrývá sám život, a dovolil mu podívat se dovnitř, jak to v něm vlastně doopravdy funguje.

Flitcraft byl dobrý občan a dobrý manžel a otec, ne že by k tomu byl nucen nějakými vnějšími okolnostmi, ale prostě proto, že to byl člověk, kterému se nejlíp žilo, když udržoval krok se svým okolím. Už ho tak vychovali. Jeho život byl čistá, spořádaná, rozumná a odpovědně chápaná záležitost. A ten padající trám mu ukázal, že život v zásadě ničím takovým není. Jeho, dobrého občana, manžela a otce, mohl na cestě mezi kanceláří a restaurací klidně z povrchu zemského vymazat náhodně padající trám. Viděl v tom okamžiku jasně, za jakých náhodných okolností mohou lidé umřít, a viděl také, že žijí jenom díky slepé náhodě, která je ušetří. Neznepokojovala ho v prvé řadě ani tak ona nespravedlnost tohoto jevu: po prvním otřesu to přijal. Rozčilil ho objev, že tím, když si sám svoje záležitosti tak pěkně uspořádal, se nijak se životem v soulad nedostával, naopak dostal se s ním do rozporu. Než prý od spadlého trámu ušel nějakých pět šest metrů, bylo mu jasné, že nikdy už nebude mít klid, dokud se tomuto novému pohledu na svět nepřizpůsobí. Když dojedl oběd, znal už prostředky, kterými se mu lze přizpůsobit. Život pro něho může docela náhodně skončit dík nějakému padajícímu trámu; i on změní takto náhodně svůj život, prostě tím, že odejde. Říkal, že měl svou rodinu rád, v míře, jaká je obvyklá, ale věděl také, že je zanechává slušně zaopatřené, a jeho láska zase nebyla láskou toho druhu, že by jeho nepřítomnost způsobovala rodině velikou bolest.

To odpoledne odejel do Seattlu,“ pokračoval Spade, „a tamodtud lodí do San Franciska. Několik let se všelijak potloukal a pak se dal zase zpátky na Severozápad, usadil se v Spokanu a oženil se. Jeho druhá žena nevypadala jako jeho první, ale dalo se mezi nimi najít víc podobností než rozdílů. Znáte je, ty ženy, co hrají fér partie golfu a bridže a strašně rády nové recepty na salát. Toho, co udělal, nelitoval. Připadalo mu to docela přirozené. Ani myslím, nevěděl, že zajel zase do stejných kolejí, z jakých vyjel v Tacomě. Jenže tohle se mi na tom příběhu vždycky právě líbilo. Přizpůsobil se tedy těm padajícím trámům, pak už před ním žádné nepadaly a on se tedy zas přizpůsobil tomu, že nepadají.“

„To je ale strašně zajímavé,“ řekla Brigid O’Shaughnessyová. Vstala z houpací židle a postavila se těsně k němu. Dívala se na něho velikýma, hlubokýma očima. „Nedovedete si představit, v jak strašně nevýhodné situaci se já s ním tady před vámi octnu, pokud toho budete chtít využít.“

Spade se lehce usmál, aniž při tom rozevřel rty. „Ne, to mi ani říkat nemusíte,“ souhlasil s ní.

„A chápete, že bych byla nikdy tu situaci dobrovolně nepřipustila, kdybych vám naprosto nedůvěřovala?“ Prstem a ukazovákem začala kroutit knoflíkem u jeho modrého kabátu.

„Už zase?“ řekl Spade s posměšnou rezignací.

„Ale vy dobře víte, že to tak je,“ trvala na svém.

„Ne, to nevím.“ Poplácal ji po ruce, kterou mu kroutila knoflíkem. „Sem nás přivedly moje dotazy po důvodech, proč vám mám důvěřovat. Nesmíme směšovat různé věci dohromady. Pokud vy budete s to mě přesvědčovat, abych vám důvěřoval, potud se mi sama svěřovat nemusíte.“

Prohlížela si zkoumavě jeho obličej. Chřípí se jí chvěla. Spade se zasmál. Znovu ji poklepal po ruce a řekl: „Teď si s tím nedělejte hlavu! Bude tady za chvilku. Vyřiďte si s ním svoje a pak uvidíme, jak si stojíme.“

„A necháte mě, abych si to zařídila – podle svého?“

„Jistě.“

Otočila ruku, kterou jí držel v dlani, tak, aby mu mohla stisknout prsty. Řekla měkce: „Vás mi poslalo nebe.“

Spade řekl: „Moc to nepřehánějte.“

Podívala se na něho káravě, přestože se při tom usmívala, a vrátila se k polstrované houpací židli.

 

Joel Cairo byl vzrušen. V temných očích jako by mu zářily jen obrovské zřítelnice, a sotva Spade pootevřel dveře, už ze sebe Cairo chrlil vysokým, tenounkým hláskem: „Venku před domem je zas ten hoch, pane Spade, ten chlapec, co jste mi ho ukazoval, anebo co jste ukazoval mě jemu před divadlem. Co si z toho mám vybrat, pane Spade? Přišel jsem sem v dobré vůli, bez postranních úmyslů.“

„Taky jste sem byl s dobrým úmyslem pozván.“ Spade se zamyšleně zachmuřil. „Ale to mě taky mohlo napadnout, že se tady objeví. Viděl vás sem jít?“

„Ovšem. Mohl jsem sice jít dál, ale připadalo mi to zbytečné, protože tu možnost vidět nás spolu jste mu už tak jako tak dal.“

Za Spadovými zády se v předsíni objevila Brigid O’Shaughnessyová a dychtivě se ptala: „Jaký chlapec?“

Cairo smekl černý klobouk, strojeně se uklonil a řekl upjatým hlasem: „Pokud to nevíte, zeptejte se pana Spada. Nevím nic víc, než co mám od něho.“

„Je to nějaký chlapec, který se mě celý večer snažil stopovat po městě,“ řekl Spade bezstarostně přes rameno, aniž se k dívce otočil obličejem. „Tak pojďte dál, Cairo. Nemá smysl stát tady a řečnit pro všechny sousedy.“

Brigid O’Shaughnessyová Spada uchopila za paži a ptala se: „Sledoval vás až k mému bytu?“

„Ne. To jsem ho ze sebe nejdřív setřásl. Proto se pak asi vrátil sem a chtěl se na mě zase pověsit.“

Cairo si držel černý klobouk oběma rukama na břiše a vešel do předsíně. Spade za ním dveře od předsíně zavřel a všichni vešli do obývacího pokoje. Tam se Cairo strojeně uklonil a řekl: „Jsem velice rád, že vás opět vidím, slečno O’Shaughnessyová.“

„Tím jsem si byla jistá, Joe,“ odpověděla a podávala mu ruku. S formální zdvořilostí se nad rukou uklonil a rychle ji pustil.

Usadila se v polstrované houpací židli, kde seděla předtím, a Cairo se usadil do křesla u stolu. Spade nejdřív pověsil Cairovi klobouk a kabát vedle do šatny a pak si sedl na jeden konec pohovky naproti oknům a začal si balit cigaretu. Brigid O’Shaughnessyová se obrátila na Caira: „Sam mi říkal, co jste mu nabízel za sokola. Do jaké doby můžete mít ty peníze k dispozici?“

Cairovi zacukalo v obočí. Usmál se. „Ty peníze jsou k dispozici hned.“ Když domluvil, ještě se na dívku malou chvíli usmíval a potom se podíval na Spada. Spade si zapaloval cigaretu. Jeho obličej byl klidný.

„V hotových?“ zeptala se dívka.

„O ano, jistě,“ odpověděl Cairo.

Zamračila se, přejela si jazykem po rtech, zasunula jej zpátky do pusy a zeptala se: „Jste ochoten nám těch pět tisíc dolarů dát, když vám my dáme toho sokola?“

Cairo zavrtěl zvednutou rukou. „Promiňte,“ řekl, „špatně jsem se vyjádřil. Nemínil jsem tím, že ty peníze nosím po kapsách, ale že jsem připraven je obstarat během několika minut, kdykoliv, kdy jsou v bankách úřední hodiny.“

„Aá!“ Pohlédla na Spada.

Spade vyfoukl dolů po vestě cigaretový kouř a řekl: „Asi to tak nejspíš bude. Dnes odpoledne jsem ho prohledával a měl v kapsách jen pár set.“ Když na něho vykulila veliké oči, ušklíbl se.

Levantinec se v křesle naklonil trochu kupředu. Nepodařilo se mu potlačit v očích a v hlase dychtivost. „Mohu pro vás mít ty peníze přichystány řekněme, ehm, o půl jedenácté dopoledne. Tak co?“

Brigid O’Shaughnessyová se na něho usmála a řekla: „Jenže já toho sokola nemám.“

Cairovi se ve tváři objevil temný mrak nemilého rozčarování. Opřel se ošklivýma rukama o opěradla křesla, sevřel je a napřímil mezi nimi své nijak zvlášť mohutně stavěné tělo ve strnulé póze. Temné oči mu zlověstně svítily. Neříkal nic. Udělala na něho posměšně smířlivou grimasu. „Budu ho ale mít, nejpozději do týdne,“ řekla.

„Kde je?“ zdvořile zdrženlivým tónem dával Cairo najevo pochyby.

„Tam, kam ho schoval Floyd.“

„Floyd? Thursby?“

Přikývla.

„A vy víte, kde to je?“ zeptal se.

„Myslím že ano.“

„Tak proč musíme čekat týden?“

„Možná ani ne celý týden. Pro koho to kupujete, Joe?“

Cairo povytáhl obočí. „Řekl jsem to už panu Spadovi. Pro jeho majitele.“

Tvář jí ožila překvapením. „Tak vy jste se k němu vrátil?“

„Přirozeně, vrátil.“

Zasmála se tichým hrdelním smíchem a řekla: „To bych byla hrozně ráda viděla.“

Cairo pokrčil rameny. „Byl to logický vývoj.“ Třel si dlaní jedné ruky hřbet druhé. Sklopil víčka, takže mu do očí nebylo vidět. „Proč jestli se teď zas já smím na něco zeptat vás – jste ochotna ho prodat mně?“

„Po tom, co se stalo Floydovi, se bojím. Proto ho teď taky nemám. Bojím se ho přímo dotknout, ledaže bych ho někomu dala z ruky do ruky.“ Spade se opíral loktem o pohovku a nestranně je pozoroval a poslouchal. V pohodlně uvolněné póze těla, v nenuceném klidu jeho tváře, v tom všem nebyla ani zvědavost, ani netrpělivost.

„Co se vlastně Floydovi stalo?“ zeptal se Cairo tichým hlasem. Brigid O’Shaughnessyová opsala špičkou pravého ukazováku ve vzduchu rychlým pohybem písmeno G.

Cairo řekl: „Rozumím,“ ale v jeho úsměvu bylo cosi pochybovačného. „Je tady?“

„Nevím.“ Mluvila podrážděně. „Co na tom záleží?“

Pochybovačný výraz v Cairově úsměvu se prohloubil. „Na tom by mohlo strašně záležet,“ řekl a ruku v klíně nastavil tak, že ať už úmyslně nebo neúmyslně ukazoval placatým ukazovákem přímo na Spada.

Dívka pohlédla na prst, který mířil na detektiva, a netrpělivě sebou zavrtěla. „Anebo já,“ řekla, „anebo vy.“

„Přesně tak. Nemáme pro jistotu připojit i toho chlapce venku?“

„Ano,“ souhlasila s ním a zasmála se. „Ano, pokud je to ten, co jste ho měl v Cařihradu.“

Cairovi se náhle vehnala do obličeje krev a zbarvila jej do nachova. Pronikavým rozvztekleným hlasem se na ni rozkřikl: „Ten, co vy jste ho nemohla dostat do postele?“

Brigid O’Shaughnessyová vyskočila ze židle. Kousala se do spodního rtu. Vytřeštěné oči jí v napjaté bílé tváři potemněly. Dvěma rychlými kroky popošla ke Cairovi. Chtěl vstát. Její pravice však bleskurychle vyletěla a prudce dopadla na jeho tvář a nechala na ní otisky prstů. Cairo vztekle zavrčel a uhodil ji do obličeje, až se zapotácela. Z úst se jí vydral krátký přidušený výkřik.

Spade se tu chvíli již zvedl z pohovky a stál u nich. Chytil Caira za hrdlo a začal jím třást. Cairo zachrčel a zajel rukama do kabátu. Spade Levantince chytil v zápěstí, vykroutil mu ruku z kabátu, násilím ho přinutil dát ji na stranu k boku a kroutil s ní tak dlouho, dokud se Cairovy neohrabané rozměklé prsty nerozevřely a neupustily na koberec černou pistoli. Brigid O’Shaughnessyová pistoli rychle zvedla.

Cairo mluvil namáhavě, protože mu Spadovy prsty svíraly hrdlo: „Tohle je po druhé, co jste na mě vztáhl ruku.“ Spade mu hrdlo škrtil takovým stiskem, že Cairo až poulil oči, ale přesto hleděl hrozivě.

„Ano,“ zahučel na něho Spade. „A až vám nafackujem, tak to vám povídám, že ani neceknete.“ Pustil Cairovo zápěstí a mohutnou otevřenou dlaní ho třikrát rozvztekleně uhodil do tváře. Cairo se pokoušel plivnout Spadovi do obličeje, ale měl v ústech vyschlo, takže z toho zbylo jenom vzteklé gesto. Spade ho praštil přes ústa, až mu natrhl spodní ret.

Zazvonil zvonek. Cairo sjel očima do předsíně a zůstal upřeně hledět do místa, kudy se šlo ke dveřím na chodbu. Ze zraku mu vymizela zlost a objevila se v nich obezřelost. Dívka zalapala po vzduchu a také se obrátila čelem k předsíni. Měla vyděšený obličej. Spade nejdříve chvilku zamračeně pozoroval, jak se Cairovi řine ze rtu krev, pak Levantincovo hrdlo pustil a o krok ustoupil. „Kdo je to?“ zašeptala dívka a popošla těsně k Spadovi; Cairovi sjely oči zpátky na Spada se stejnou němou otázkou.

Spade podrážděně odpověděl: „Nevím.“

Zvonek zazvonil znovu, naléhavěji. „Počkejte, klid,“ řekl Spade, vyšel z pokoje a zavřel za sebou dveře.

Spade rozsvítil v předsíni a otevřel dveře do chodby. Byl tam poručík Dundy s Tomem Polhausem.

„Dobrý večer, Same,“ pozdravil Tom. „Mysleli jsme si, že třeba ještě nebudete v posteli.“ Dundy kývl také hlavou na pozdrav, ale neřekl nic.

Spade je dobrosrdečně vítal: „Ahoj, hoši. Vy si, kluci, teda vybíráte úplně senzační hodiny na návštěvy. Tak co to má být tentokrát?“

Teprve teď Dundy tiše promluvil: „Chceme s vámi mluvit, Spade.“

„No tak?“ Spade se postavil do dveří a zatarasoval jim cestu. „Tak jenom spusťte a povídejte.“

Tom Polhaus k němu přistoupil a řekl: „Snad to nebude muset být tady a vstoje, co?“

Spade zůstal stát ve dveřích a lehce omlouvavým tónem prohlásil: „Dovnitř nemůžete.“

V Tomově mohutném hranatém obličeji, který byl ve výšce Spadovy tváře, se objevil výraz jakéhosi přátelského opovržení, přestože mu v chytrých očkách zasvítilo jasné světlo. „Co blbnete, Spade?“ zaprotestoval a jakoby z legrace položil svou mohutnou tlapu Spadovi na prsa.

Spade se však o ruku, která do něho strkala, opřel, ďábelsky se zašklebil a zeptal se: „Chcete na mě jít násilím, Tome?“

Tom zahučel: „Ááá, proboha věčnýho!“ a spustil ruku.

Spadovi pocukávalo ve rtu nad špičákem. Řekl: „Dovnitř nepůjdete! Co vy na to? Chcete to zkusit dostat se dovnitř? Anebo to povídání chcete odbýt tady? Anebo chcete jít do háje?“

Tom cosi zavrčel a Dundy jen cedil mezi zuby: „Vyplatilo by se vám, kdybyste chvilku hrál s námi, Spade. Měl jste vždycky sakra kliku a párkrát se vám podařilo z toho vybruslit se zdravou kůží, ale to se vám taky věčně dařit nemůže.“

„Tak mi to nějak zatrhněte, jestli to dovedete,“ odpověděl Spade drze.

„To taky udělám.“ Dundy si založil ruce za záda a nastavil tvář až těsně ke tváři soukromého detektiva. „Povídá se, že vy a Archerova manželka jste ho spolu podváděli.“

Spade se zasmál. „Tohle zní, jako byste si to vymyslel vy sám.“

„Tak říkáte, že na tom nic není?“

„Nic.“

„Povídá se,“ pokračoval Dundy, „že ho chtěla donutit k rozvodu, aby to mohla dát dohromady s vámi, ale on prý jí k tomu nechtěl dát svolení. Je něco na tomhle?“

„Ne.“

„A dokonce se povídá,“ stupňoval Dundy hlas s tupou umíněností, „že tohle byl důvod, proč ho oddělali.“

Spade jako by se mírně bavil. „Jenom tady se mnou nemávejte s tím, co jste kde schrastil,“ řekl Spade, „neměl byste se mi pokoušet přišít najednou víc než jednu vraždu. Ta vaše myšlenka, že já jsem oddělal Thursbyho, protože on zabil Milese, rozhodně padá, jestliže mi zároveň kladete za vinu, že jsem Milese taky zabil já.“

„Neslyšel jste ode mě jediné slovo o tom, že byste vy koho zabil,“ odpověděl Dundy. „To sem zatahujete pořád jenom vy. Ale dejme tomu, že jsem to naznačil. Mohl jste je oddělat oba. Dá se to vyložit.“

„Mhm, mhm. Mohl jsem odkráglovat Milese, abych dostal jeho ženu, a pak Thursbyho, abych mu mohl hodit na krk tu zabijárnu Milese. To je tedy senzační postup anebo teprvá bude, až odkrágluju ještě někoho jinýho a ten mord Thursbyho pověsím na krk zase jemu. Jak dlouho pak mám podle vás v tomdle pokračovat? Chcete mě drapnout za zadek kvůli všem zabijárnám, co se od teďka stanou v San Francisku?“

Tom mávl rukou: „Aáá, přestaňte s touhle komedií, Spade. Víte sakra moc dobře, že todle nám jde proti srsti, stejně jako to jde proti srsti vám, ale my musíme dělat svou práci.“

„Jo, doufám, že ale máte na práci taky něco jinýho, než mi sem vždycky takhle vtrhnout a vychrlit na mě ty svoje pitomý, bláznivý otázky.“

„A dostat na ně pitomé, bláznivé a prolhané odpovědi,“ dodával Dundy naprosto uváženě.

„Tak pozor, pomalu,“ varoval ho Spade.

Dundy si ho změřil od hlavy k patě a pak se mu podíval přímo do očí. „Jestliže tvrdíte, že mezi vámi a Archerovou ženou nic nebylo,“ řekl, „tak jste lhář, a já vám to tady povídám.“

V Tomových malých očkách se objevil ulekaný výraz. Spade si špičkou jazyka olízl rty a zeptal se: „Je tohle nějaký čerstvý tip, co jste zrovna vytáhli z trouby a kvůli kterému jste sem letěli akorát v tudle barbarskou noční dobu?“

„To je jeden z mnoha.“

„A ty ostatní?“

Dundy svěsil koutky. „Pusťte nás dovnitř.“ Významně kývl ke dveřím, v nichž stál Spade.

Spade se zamračil a zavrtěl hlavou. Dundy opět zvedl koutky úst k úsměvu, v němž bylo jakési příšerné uspokojení. „Tak na tom přece jen něco muselo být,“ řekl Tomovi.

Tom přešlápl z nohy na nohu, nepodíval se ani na jednoho, ani na druhého a jen zavrčel: „Čert ví.“

„Co to má znamenat?“ zeptal se Spade. „To mají být nějaký šarády?“

„Tak dobrá, Spade, my jdem.“ Dundy si zapínal svrchník. „Párkrát si sem ale ještě na návštěvu zaskočíme. Možná, že děláte dobře, že nás vyhazujete. Ještě si to nechte projít hlavou.“

„Hm, jo,“ řekl Spade s úšklebkem. „Budu vás tu rád vidět, kdy se vám uzdá, pane poručíku, a když budu mít čas, tak vás třeba pustím dovnitř.“

Ze Spadova obývacího pokoje zaječel hlas: „Pomoc! Pomóc! Policie! Pomóóc!“ Byl to vysoký tenký, ječivý hlas, hlas Cairův.

Poručík Dundy, který už odcházel ode dveří, zůstal stát, znovu se na Spada pátravě podíval a řekl rozhodně: „Myslím, že se přece jenom dovnitř podíváme.“ Dolehly k nim zvuky krátkého zápasu, nějakého úderu a přidušeného výkřiku.

Spadova tvář se zkřivila v úsměvu, v kterém nebylo moc veselí. Řekl: „Myslím, že ano,“ a uvolnil cestu ve dveřích. Když policejní detektivové vstoupili dovnitř, zavřel dveře do chodby a šel za nimi do obývacího pokoje.