9. BRIGID
 
Left
 
 
Spade se vrátil do obývacího pokoje, posadil se na okraj pohovky, lokty se opřel o kolena, tváře složil do dlaní a pohled upřel do země, nikoliv na Brigid O’Shaughnessyovou, která se na něho chabě usmívala z křesla. Oči mu žhnuly. Rýhy pod obočím nad nosem se prohloubily. Chřípí se mu rozšiřovala a stahovala v rytmu dechu. Když bylo Brigid O’Shaughnessyové zřejmé, že se na ni nepodívá, přestala se usmívat a hleděla na něho s rostoucím nepokojem.
Do tváře mu náhle stoupl rudý hněv a Spade začal mluvit drsným hrdelním hlasem. Tvář vzteklou k šílenství si držel v dlaních, pohled upíral na zem a nadával na Dundyho bez přestání pět minut, spílal mu sprostými nadávkami a nevybíravě ho proklínal znovu a znovu drsným hrdelním hlasem.
Pak si přestal držet tvář v dlaních, podíval se na děvče, přihlouple se usmál a řekl: „Bylo to dětinské, co? Já vím, ale panebože, já strašně nenávidím, když mě někdo udeří a já ho hned nepraštím taky.“ Opatrně si sáhl prsty na bradu. „Ne že by to byla nějaká moc veliká darda.“ Zasmál se, rozložil se pohodlně v křesle a přehodil si nohu přes nohu. „Za výhru to byla cena docela nízká.“ Svraštil obočí a na okamžik se zlobně zamračil. „No ať, já mu to nezapomenu.“
Dívka se začala usmívat, zvedla se z křesla a posadila se na pohovku, vedle něho. „Vy jste ale divoch, to jsem v životě neviděla,“ poznamenala, „to si vždycky v životě počínáte tak násilnicky?“
„Vždyť jsem ho nechal, aby mě udeřil, no ne?“
„To ano, ale je to úřední osoba od policie.“
„O to nešlo,“ vysvětloval Spade. „Vtip byl v tom, že on ztratil hlavu a pustil se do mě, a tak to přehnal. Kdybych si to s ním byl rozdal, pak by už byl nemohl couvnout. Už by to musel hnát až do krajnosti a my bychom museli tu vymyšlenou pitomost vykládat na ředitelství.“ Zamyšleně se zadíval na dívku a zeptal se: „Co jste udělala Cairovi?“
„Nic.“ Zapálila se. „Chtěla jsem ho zastrašit, aby byl zticha, dokud neodejdou, a on se buď polekal anebo byl tak paličatý, že začal ječet.“
„A pak jste mu dala tím revolverem?“
„Musela jsem. Napadl mě.“
„Nevíte, co děláte.“ Spadův úsměv nezakryl jeho nelibost. „Je to přesně tak, jak jsem vám říkal: děláte všecko jako poslepu, jenom podle dohadu a co vám pámbu nakuká.“
„Teď je mi toho líto, Same,“ řekla zjihlým hlasem a se zkroušeným obličejem.
„Bodejť by vám nebylo.“ Vyndal z kapes tabák a papírky a začal si balit cigaretu. „Tak teď jste si promluvila s Cairem. Můžete si už tedy taky promluvit se mnou.“
Špičkou prstu si sáhla na ret a široce otevřenýma očima hleděla kamsi do prázdna do pokoje, pak oči přivřela a vrhla letmý pohled na Spada. Byl plně zaměstnán výrobou cigarety. „Ano, ano,“ začala, „jistě –“ Dala prst do úst a přihladila si na kolenou modré šaty. Zapíchla se zamračeným pohledem do kolen.
Spade olízl cigaretu, zalepil ji a pobízel dívku: „No tak?“ a zatím si vytahoval zapalovač.
„Ale já se s ním nestačila domluvit,“ řekla pomalu, s přestávkami mezi jednotlivými slovy – jako by je pečlivě vybírala. Odvrátila pohled od kolen, přestala se mračit, a podívala se na Spada čistýma, upřímnýma očima. „Přerušili jste nás, sotva jsme začali.“
Spade si zapálil cigaretu a se smíchem vypustil z úst všechen kouř. „Mám mu zavolat, aby zas přišel?“
Zavrtěla hlavou, bez úsměvu. Oči jí při tom klouzaly mezi víčky, ale stále zůstávaly upřeny do Spadova zraku. Byla v nich zvědavá otázka. Spade ji zezadu objal rukou a vzal ji za nahé bílé rameno. Opřela se do ohybu jeho paže. Řekl:
„No tak, poslouchám.“
Natočila hlavu k jeho obličeji, usmála se na něho s čtveráckou drzostí a zeptala se: „Musíte tam mít tu ruku?“
„Ne.“ Ruku, jíž dívce svíral rameno, jí spustil na záda.
„Vy jste úplně nevyzpytatelný,“ zašeptala.
Přikývl a řekl přívětivě: „Pořád ještě poslouchám.“
„Podívejte, kolik už je hodin?“ zvolala a prstem ukázala na budík postavený na knize a na jeho ručičky ne zvlášť hezkého tvaru, které ukazovaly za deset minut tři.
„Hm, byl to rušný večer.“
„Musím už jít.“ Vstala z pohovky. „To je strašné.“
Spade se nezvedal. Zavrtěl hlavou. „Nepůjdete, dokud mi o tom všem nepovíte.“
„Ale jenom se podívejte, kolik už je,“ namítala, „a trvalo by to stejně hodiny, než bych vám to všecko vypověděla.“
„No tak to asi hodiny bude muset trvat.“
„Jsem tady jako vězeň?“ zeptala se vesele.
„Mimo to je venku ten kluk. Možná, že ještě vůbec nešel domů k mamince spát.“
Veselost jí vymizela z tváře. „Myslíte, že tam ještě je?“
„Nejspíš.“
Zachvěla se. „Mohl byste to zjistit?“
„Mohl bych sejít dolů a podívat se.“
„Jé, to je – půjdete?“
Spade se nejdřív chvíli zpytavě díval do její tváře naplněné úzkostí a pak se zvedl z pohovky a řekl: „Jistěže.“ Vzal si z šatny v chodbě klobouk a svrchník. „Budu pryč asi deset minut.“
„Buďte, prosím vás, opatrný,“ nabádala ho důrazně, když ho vyprovázela ke dveřím do chodby.
Řekl: „Budu,“ a vyšel ven.
 
Když Spade vykročil do Post Street, byla ulice prázdná. Dal se podél jednoho bloku na východ, přešel na druhou stranu, prošel kolem dvou bloků směrem na západ, znovu přešel ulici a vrátil se k svému domu, aniž někoho spatřil, až na dva automechaniky, kteří opravovali v garáži vůz. Když otevřel dveře svého bytu, stála Brigid O’Shaughnessyová v ohybu předsíně a držela těsně u boku Cairovu pistoli. „Ještě tam je,“ oznamoval jí Spade.
Kousla se do rtu, pomalu se otočila a šla do obývacího pokoje. Spade šel za ní, odložil klobouk a svrchník na židli, řekl: „Tak si aspoň promluvíme,“ a odešel do kuchyně. Když přišla za ním, dával právě na vařič kávovou konvici a krájel veku francouzského chleba. Zůstala stát ve dveřích a dívala se na něho zamyšlenýma očima. Prsty levé ruky jako by maně hladila tělo i hlaveň pistole, kterou stále ještě držela v pravé ruce. „Ubrus je tamhle,“ ukazoval kuchyňským nožem na skříňku, což vlastně byla jenom polička, do které šlo složit tak nejvýš nádobí od snídaně.
Prostřela na stůl a on zatím mazal na chléb játrový salám, obkládal jej hovězím z konzervy. Potom nalil kávu, přidal do ní brandy z buclaté láhve a oba se posadili ke stolu. Seděli bok po boku na kuchyňské lavici. Pistoli položila na lavici vedle sebe. „Můžete hned začít a povídat mezi jídlem,“ pobízel ji.
Udělala na něho dlouhý obličej a posteskla si: „Vy jste ten nejneodbytnější člověk na světě.“ A pustila se do sendviče.
„To jsem, a divoch a jsem nevyzpytatelný. Co to je za toho ptáka, ten sokol, jak má kvůli němu kdekdo hlavu v pejru?“
Žvýkala pomalu hovězí s chlebem, polkla, pozorně se podívala na půlměsíce, které vykousla v okraji sendviče, a zeptala se: „Dejme tomu, že bych vám to nechtěla říct? Co kdybych vám o tom neřekla vůbec nic? Co byste dělal?“
„Myslíte jako o tom ptáku?“
„Myslím jako o celé té věci.“
„Jo to by mě ani moc nepřekvapilo,“ řekl jí a rozšklíbil se v širokém úsměvu tak, že mu až byly vidět stoličky, „a rozhodně bych věděl, co mám dělat pak.“
„A to by bylo?“ Přenesla pozornost z krajíce na jeho obličej. „To jsem zrovna chtěla vědět: co byste dělal pak?“
Zavrtěl hlavou. Usměv v její tváři se lehce zvlnil posměchem. „Něco divokého a nevyzpytatelného?“
„Možná. Ale nechápu, co můžete získat, když to budete chtít teďka zatajovat. Stejně to kousek po kousku vychází najevo samo. Fůru toho ještě sice nevím, ale něco už přece, něco si taky dovedu domyslet, a když mi dáte ještě jeden takový den jako dneska, budu o tom za chvíli vědět věci, o kterých nemáte zdání ani vy.“
„Myslím, že už teďka víte,“ řekla a podívala se opět s vážnou tváří na sendvič. „Jenže panebože – já už jsem tím vším tak unavená a úplně nenávidím, když o tom musím mluvit. Nebylo by – nebylo by stejně dobré počkat, až se to dovíte tak, jak jste právě říkal?“
Spade se zasmál. „Nevím. To si budete muset rozmyslet sama. Já se to dovím tím způsobem, že prostě do celé té mašinérie praštím, a celé to rozšroubuju jako francouzákem. Mně je to fuk, jde ale o to, až to bude lítat, aby vás to taky nevzalo po hlavě.“
Zneklidněně pokrčila jen trochu rameny, ale neříkala nic. Několik minut jedli mlčky, on flegmaticky, ona v zamyšlení. Potom řekla tichým, zjihlým hlasem: „Já se vás bojím, v tom to fakticky vězí.“
„V tom to fakticky nevězí,“ řekl.
„V tom to opravdu vězí,“ trvala na svém týmž přiškrceným hlasem. „Znám dva muže, kterých se bojím, a dnes večer jsem je viděla oba.“
„To chápu, že se bojíte Caira,“ řekl Spade, „na něho vy nijak nemůžete.“
„A na vás taky nemůžu?“
„Ne v tom smyslu,“ zasmál se.
Začervenala se. Vzala si krajíček chleba namazaný šedivým játrovým salámem a položila si ho na talíř. Svraštila bílé čelo a řekla: „Jak víte, je to černá soška, hladká a lesklá, soška ptáka, jestřába nebo sokola, asi takhle vysoká.“ Naznačila rukama délku asi třiceti centimetrů.
„Proč je tak hrozně důležitá?“
Usrkla nejdřív kávu s brandy a teprve pak zavrtěla hlavou. „Nevím. To mi nikdy neřekli. Slíbili mi pět set liber, když jim ji pomůžu sehnat. Po tom, co jsme se s Joem rozešli, sliboval mi Floyd, že mi dá sedm set padesát.“
„To znamená, že musí mít větší cenu než sedmdesát pět tisíc dolarů.“
„Hm, daleko víc,“ řekla. „Nijak nepředstírali, že se se mnou dělí spravedlivě. Prostě si mě jenom najali, abych jim pomohla.“
„Pomohla, jak?“
Znovu zvedla šálek ke rtům. Spade na ni upřel despoticky panovačný pohled a nespustil jej z jejího obličeje ani na okamžik a začal si při tom balit cigaretu. Za nimi bublal na vařiči kávovar. „Abych jím pomohla dostat tu sošku od člověka, který ji měl,“ řekla zvolna, když pomalu spouštěla šálek, „od nějakého Rusa, Kemidov se jmenuje.“
„Jak?“
„Hm, to není důležité,“ ohrazovala se, „vám by to nijak nepomohlo,“ – zasmála se s drzou nestydatostí – „a taky vám do toho rozhodně nic není.“
„To bylo v Cařihradě?“
Zaváhala, pak přikývla a řekla: „V Marmoře.“
Mávnutím cigarety ji vybízel, aby pokračovala: „Tak dál, co se stalo potom?“
„Ale to je všecko. Už jsem vám to řekla. Slíbili mi pět set liber, když jim pomůžu, a já jim pomohla a pak jsme zjistili, že Joe Cairo chce utéct, i s tím sokolem, a nám nenechat nic. Tak jsme nejdřív udělali přesně totéž jemu. Jenomže já jsem na tom pak nebyla vůbec o nic líp než předtím, protože k tomu, aby mi zaplatil těch slíbených sedm set padesát liber, se Floyd vůbec neměl. A to mi bylo jasné, právě v době, když jsme přijeli sem. Říkal, že pojede do New Yorku, tam že to prodá a dá mi můj díl, ale viděla jsem, že nemluví pravdu.“ V rozhořčení jí oči potemněly až do fialova. „A proto jsem taky přišla za vámi, abyste mi pomohl zjistit, kde sokol je.“
„A dejme tomu, že byste ho byla dostala. Co potom?“
„Byla bych mohla vyjednávat s Floydem Thursbym o podmínkách.“
Spade na ni jen rychle zamrkal a prohodil: „Ale vy byste asi nevěděla, kam s tím jít, abyste dostala víc peněz, než vám nabízel on – tu větší sumu, za jakou ji měl Thursby podle vás sám prodat?“
„To jsem nevěděla,“ přitakala.
Spade se zamračeně zahleděl na popel, který odklepal na svůj talíř. „Proč to má hodnotu tolika peněz?“ ptal se. „Musíte o tom přeci něco vědět, nebo aspoň musíte být schopna si to domyslet.“
„Nemám to nejmenší ponětí.“
Obrátil se zamračeným pohledem teď na ni. „Z čeho je ta soška?“
„Z porcelánu nebo z černé kameniny. Nevím. Nikdy jsem si na ni ani nesáhla. Viděla jsem ji jenom jednou, sotva pár minut. Ukázal mi ji Floyd, když jsme se jí prvně zmocnili.“
Spade zamáčkl dohořívající cigaretu na talíři a jedním douškem dopil ze šálku kávu s brandy. Už se nemračil. Utřel si rty ubrouskem, hodil ho zmačkaný na stůl a prohodil: „Vy jste ale lhářka!“
Vstala, postavila se u jednoho konce stolu a celá červená v obličeji se na něho dívala temnýma, zahanbenýma očima. „Jsem lhářka,“ řekla. „Vždycky jsem byla lhářka.“
„Jenom se s tím moc nevytahujte. Je to dětinskost.“ Jeho hlas zněl dobrosrdečně. Vysunul se z prostoru mezi lavicí a stolem. „Byla na tom všem vašem povídání aspoň troška pravdy?“
Svěsila hlavu. Temné řasy jako by zvlhly a zaleskly se. „Něco,“ zašeptala.
„Kolik?“
„No – moc ne.“
Spade ji uchopil za bradu a zvedl jí obličej k sobě. Zasmál se jí do zvlhlých očí: „Máme před sebou celou noc. Naliju vám ještě kávu a dám vám do ní ještě brandy a zkusíme to znovu.“
Sklopila víčka. „Já jsem už tak unavená,“ řekla rozechvělým hlasem, „jsem už tak unavená, tím vším, a sebou a lhaním a vymýšlením lží a tím, že už nevím, co je vlastně lež a co je pravda. Nejradši bych –“ Vztáhla ruce a přiložila je Spadovi k tvářím, přitiskla otevřená ústa k jeho rtům a přimkla se k němu celým tělem. Spade ji objal a tiskl ji k sobě, hlavu jí vzal celou do dlaně; svaly pod modrými rukávy mu nabíhaly, prsty jedné ruky se ztrácely v záplavě jejích rudých vlasů a prsty druhé ruky klouzaly po zádech až k štíhlému pasu. Jeho oči žlutě žhnuly.