10. BELVEDERSKÝ DIVAN

 

 

 

Když se Spade posadil, začínal již den a z noci zbýval jen lehký opar. Po jeho boku ležela Brigid O’Shaughnessyová a její pravidelný dech svědčil o hlubokém spánku. Spade tiše vstal z postele, vyšel z ložnice a zavřel za sebou dveře. Oblékl se v koupelně. Pak prohledal šaty spící dívky, z kapsy jejího kabátu vyndal plochý mosazný klíč a vyšel z domu.

Zamířil do hotelu Coronet, sám si otevřel a klíčem se dostal i do jejího bytu. Vstoupil směle a bez okolků; na tom, že vchází dovnitř, by bylo nikomu nepřipadalo nic divného. Vešel však tak, že to bylo sluchem téměř nepostřehnutelné: počínal si co nejtišeji. V dívčině bytu rozsvítil všechna světla. Prohledával byt kousek po kousku, od stěny ke stěně. Oči a mohutné prsty se pohybovaly bez jakéhokoliv zjevného spěchu, nikde se však nezdržoval a netápal, nikam se nevracel, ruce postupovaly centimetr po centimetru stále dál a hledaly pátravými hmaty, a prozkoumávaly všecko s jistotou odborníka. Otevřel každou zásuvku, každou skřínku, podíval se do každého koutku, do každé krabičky, do každé tašky a do každého kufru – ať byl zamčený nebo otevřený – a zrakem i hmatem podrobil jejich obsah důkladné prohlídce. Prošacoval kdekterý kousek oděvu a rukama prohmatal kdejaký podezřelý záhyb a měl sluch nastražen, zda mezi prsty neuslyší šustot papíru. Z postele sundal povlaky i prostěradlo. Díval se pod koberce a za každý kus nábytku. Stáhl rolety, aby se přesvědčil, zdali v nich někdo něco nevyroloval nahoru a tak neukryl. Vyklonil se i z oken, aby se podíval, zdali z nich třeba nevisí něco ven. Na toaletce hrábl vidličkou do krabiček s pudrem a do kelímků s krémy. Na rozprašovač a lahvičky se podíval proti světlu. Prohlédl nádobí a kastroly a jídlo a všechny nádoby na potraviny. Rozestřel si noviny a vysypal na ně kbelík s odpadky. Sundal víko z rezervoáru u klozetu v koupelně, vypustil jej a podíval se dovnitř. Prohlédl si a přezkoušel mřížky nad odtokovými otvory ve vaně, v umyvadle, ve výlevce a ve vaně na prádlo.

Černého ptáka nenašel. Nenašel vůbec nic, co by bylo mohlo mít s černým ptákem nějakou souvislost. Nalezl jenom jediný kousek popsaného papíru, a to byla týden stará stvrzenka za měsíční nájemné z bytu, jež zaplatila Brigid O’Shaughnessyová. Jediné, co ho při průzkumu natolik zaujalo, že se trochu prohlídkou zdržel, byly asi dvě hrsti docela hezkých šperků v polychromované šperkovnici, kterou našel v zamčené zásuvce toaletky.

Když byl s prohlídkou hotov, uvařil si šálek kávy a vypil jej. Pak otevřel patentní uzávěr okna u kuchyně, poryl trochu okraje kolem kliky kapesním nožem, otevřel okno – vedlo k nouzovému žebříku – vzal si klobouk a kabát z pohovky v obývacím pokoji a odešel z bytu touž cestou, jakou přišel. Po cestě domů se stavil v obchodě, který právě otevírala otylá obchodnice s ospalýma, opuchlýma očima, celá roztřesená zimou, a koupil pomeranče, vajíčka, housky, máslo a smetanu.

Spade tiše vešel do bytu, ale ještě než dovřel dveře od chodby, ozvalo se zavolání Brigid O’Shaughnessyové: „Kdo je to?“

„Mladej Spade nese snídani.“

„Brr, to jste mě polekal!“

Dveře do ložnice, které předtím zavřel, byly otevřeny. Děvče sedělo na pelesti, celé se choulilo a třáslo, pravou ruku schovávalo pod polštářem. Spade položil balíčky na kuchyňský stolek a vrátil se do ložnice. Posadil se na postel vedle děvčete, políbil ji na hladké nahé rameno a řekl:

„Chtěl jsem se podívat, jestli ten kluk pořád ještě vartuje, a koupit něco k snídani.“

„A je tam?“

„Ne.“

Oddechla si a opřela se o něho. „Probudila jsem se a vy jste tady nebyl a pak jsem slyšela, že jde někdo dovnitř. Strašně jsem se vyděsila.“

Spade jí prsty sčesával rudé vlasy z obličeje a říkal: „To je mi líto, andílku, myslel jsem si, že ještě budete celou tu dobu spinkat. To jste měla ten revolver pod polštářem celou noc?“

„Ne. Vždyť víte, že ne. Vyskočila jsem a popadla jsem ho, když jsem se tak vyděsila.“

Zatímco se koupala a oblékala, vařil snídani – a plochý mosazný klíč jí zase zastrčil do kapsy u pláště. Když vycházela z koupelny, pískal si En Cuba. „Mám ustlat?“ zeptala se.

„To by byla senzace. Vajíčka se potřebujou ještě pár minut dělat.“

Když se opět vrátila do kuchyně, byla snídaně již na stole. Posadili se jako předešlou noc a s chutí se pustili do jídla. „Tak a teďka byste neměla chuť spustit o tom ptáku?“ navrhoval Spade, když chvilku jedli.

Položila vidličku a podívala se na něho. Svraštila obočí a našpulila pusu: „Teda zrovna tohle ráno se mě přece na tohleto nemůžete ptát,“ protestovala. „Nechci, a taky o tom povídat nebudu.“

„Protivná, paličatá slečinka,“ řekl posmutněle a dal si do úst kousek housky.

 

Když přecházel Spade s Brigid O’Shaughnessyovou chodník k čekajícímu taxíku, mladíka, který minulého dne Spada sledoval, nebylo nikde vidět. Za taxíkem nikdo nejel. A když taxík dojel ke Coronetu, nebyl kolem dokola v dohledu ani žádný mladík a ani nikdo nikde nepostával. Brigid O’Shaughnessyová nechtěla, aby šel Spade dovnitř s ní. „Ono už to dost hloupě vypadá, když se člověk v tuhle denní dobu vrací domů ve večerních šatech, natož aby si ještě vedl společnost. Doufám, že nikoho nepotkám.“

„Večer u večeře?“

„Ano.“

Políbili se. Vešla do Coronetu. Nařídil šoférovi: „Hotel Belvedere.“

Když dorazil do Belvederu, zjistil, že mladík, který jej sledoval, sedí v hale na divanu, odkud bylo vidět k výtahům. Zdálo se, jako by četl noviny. U recepce Spadovi řekli, že Cairo není doma. Zamračil se a zahryzl se do spodního rtu. V očích mu začaly proskakovat jiskry žlutého světla. „Díky,“ řekl tiše recepčnímu a odcházel.

Loudavým krokem procházel halou a přešel až k pohovce, odkud bylo vidět k výtahům, a posadil se – ne víc než na třicet centimetrů – vedle mladíka, který, jak se zdálo, četl noviny. Hoch od novin ani nevzhlédl. Na tu nepatrnou vzdálenost vypadal rozhodně ještě mladší než na dvacet let. Měl drobný obličej, jak se to hodilo k celé jeho postavě, a pravidelně modelovaný. Pleť měl velmi světlou. Bělost jeho tváří nerušil žádný zvlášť výrazný porost vousů ani žádný ruměnec. Šaty neměl úplně nové a byly docela průměrné kvality, ale právě proto a díky způsobu, jakým je nosil, působily jakousi drsně mužnou úpravností.

Spade se ho zčistajasna zeptal: „Kde ho máte?“ A sypal si do cigaretového papírku stočeného do žlábku tabák.

Chlapec spustil noviny a otočil se, ale hlavu obracel úmyslně pomalu, jako by se přímo bránil rychlosti, která by bývala byla na místě. Malýma, světle hnědýma očima, s poněkud dlouhými zahnutými řasami se podíval až do výše prsou na Spada. Řekl hlasem tak bezbarvým, nevzrušeným a chladným, jako byla jeho mladá tvář: „Co?“

„Kde ho máte?“ Spade se zabýval cigaretou.

„Koho?“

„Svýho krasavečka.“

Pohled světle hnědých očí se posunul po Spadově hrudi o něco výš, až ke kravatě kaštanové barvy, a tam spočinul. „Co si myslíte, že si můžete dovolovat, čoveče?“ ohradil se chlapec. „Si ze mě děláte dobrej den?“

„To vám povím, až si ho budu dělat.“ Spade olízl cigaretu a přátelsky se na chlapce usmál. „Z New Yorku, jo?“

Hoch civěl na Spadovu kravatu. Spade pokýval hlavou, jako by chlapec řekl ano, a zeptal se: „Tak jak jde štrych? Fajn?“

Chlapec ještě chvíli civěl Spadovi na kravatu, potom zvedl noviny a znovu na ně soustředil pozornost. „Vodpalte,“ řekl koutkem úst.

Spade si zapálil cigaretu, pohodlně se na pohovce rozložil a pravil tónem dobrosrdečné bezstarostnosti: „Než tě pustím, synáčku, budeš se mnou muset hovořit – aspoň někteří budete muset – a můžeš to povědět G. To jsem řekl já.“

Chlapec rychle položil noviny, obrátil se k Spadovi a zase upřel pohled svých světlounce hnědých očí na Spadovu kravatu. Drobné ruce rozložil rozevřenými dlaněmi na břiše. „Tak jen si vo to koledujte a dostanete nadělíno,“ řekl, „a pořádně, že je nespočítáte!“ Jeho hlas zněl tiše, přidušeně a hrozebně. „Řekl jsem vám, abyste vodpálkoval. Vodpálkujte.“

Spade čekal, až jakýsi zavalitý obrýlený chlapík a nějaká hubená blondýna odešli z doslechu. Pak se zasmál a řekl: „Tohle by vám tedy prošlo akorát tak na štrychu na Sedmý třídě. Jenomže tady jste na lepším okrese. Todle je můj rajón.“ Vdechl cigaretový kouř a vyfoukl ho v dlouhém bělavém oblaku dýmu. „No tak, kde ho máte?“

Mladík řekl tři slova, z nichž první dvě zněla: „Vyližte mi –“

„Lidi můžou přijít i o zuby, když takhle mluví.“ Spadův hlas zněl stále ještě přátelsky, přestože jeho obličej již zkameněl. „Jestli se tady vůbec budete chtít potloukat, tak se budete chovat slušně.“

Hoch opakoval svoje tři slova.

Spade zahodil cigaretu do veliké kameninové vázy vedle pohovky a pokynul rukou chlapíkovi, který už několik minut postával u jednoho konce stánku s doutníky. Muž přikývl a zamířil k nim. Byl to člověk středních let, prostřední, dobře stavěné postavy, kulaťoučký, a snědý v obličeji, pečlivě ustrojený. „Buďte zdráv, Same,“ zdravil detektiva, když přišel.

„Ahoj, Luku.“

Podali si ruce a Luke řekl: „Poslechněte, to je ale zlý s tím Milesem.“

„Hm, sakra pech.“ Spade ukázal trhnutím hlavy na chlapce, který seděl na pohovce vedle něho. „Cože si tady v hale necháte potloukat tyhle chuligánky gangsterský ubohý, koukejte, jak jim ty jejich inštrumenty nadouvají kapsy!“

„Ale!“ Luke chlapce přejel pátravým pohledem chytrých hnědých očí a rysy v obličeji mu náhle ztvrdly. „Co tady chcete?“ zeptal se.

Chlapec vstal. Spade vstal. Hoch se podíval na oba muže, na jejich kravaty, z jednoho na druhého. Luke měl černou kravatu. Jak tu před nimi stál, vypadal jako školáček. Luke řekl: „Jestli teda nic nechcete, tak koukejte zmizet a už se sem nevracejte.“

Hoch řekl: „To vám, pánové, nezapomenu,“ a odešel.

Dívali se za ním, jak vychází z hotelu. Spade si sundal klobouk a kapesníkem si otřel vlhké čelo. Hotelový detektiv se zeptal: „Co to má znamenat?“

„Copak hergot vím?“ odpověděl Spade. „Přišel jsem na něho náhodou. Víte něco o nějakém Joelu Cairovi – z čísla šest set třicet pět?“

„Á ten?“ Hotelový detektiv se poťouchle usmál.

„Jak dlouho tady je?“

„Čtyři dny. Tohle je pátý.“

„Co je s ním?“

„Vím já, Same? Nic proti němu nemám, jenom to jeho vzezření se mi nějak nepáčí.“

„Můžete mi zjistit, kdy se včera v noci vrátil domů?“

„Pokusím se,“ slíbil hotelový detektiv a odešel. Spade zůstal opět sedět na pohovce, dokud se detektiv nevrátil. „Ne,“ hlásil Luke, „nespal ve svém pokoji. Co je?“

„Nic.“

„Jenom pořád přede mnou neschovávejte karty. Víte dobře, že já dovedu hubu držet zavřenou, ale jestli se něco děje, tak bychom to měli vědět, abychom si od něho mohli dát zaplatit účet.“

„Ne nic zvláštního,“ ujišťoval ho Spade. „Víte, já ve skutečnosti pro něho dělám takový menší kšeft. To bych vám řekl, kdyby to s ním vypadalo špatně.“

„To byste měl. Chcete, abych na něj tak trochu dohlídl?“

„Díky, Luku. To by nemohlo škodit. Teďko člověk nemůže nikdy o lidech, co pro ně dělá, vědět dost.“

Když zvenku z ulice vešel Cairo, hodiny nad dveřmi výtahů ukazovaly jedenáct dvacet jedna. Čelo měl ovázané. Šaty na něm zplihle visely a bylo na nich vidět, že je musel na sobě mít už dlouhé hodiny. Tvář měl jakoby opuchlou, ústa ochablá a víčka těžká. Spade mu šel naproti k recepci. „Dobrý den,“ pozdravil ho jakoby nic.

Cairo trochu napřímil unavené tělo a ochablé rysy v jeho tváři se napjaly. „Dobrý den,“ odpověděl, ale nejevil nejmenší známku nadšení. Následovala pomlka. Spade navrhl:

„Pojďme někam, kde bychom si mohli promluvit.“

Cairo zvedl bradu. „Promiňte mi, prosím,“ řekl. „Rozhovory, co jsme spolu měli v soukromí, nebyly rozhodně natolik báječné, abych měl chuť v nich pokračovat. Odpusťte, že mluvím tak otevřeně, ale je to pravda.“

„Myslíte tu včerejší noc?“ Spade netrpělivě hodil hlavou a rozhodil ruce. „Co jsem hergot mohl dělat jiného? Myslel jsem, že to pochopíte. Když vy se s ní začnete rafat, anebo když necháte ji, aby si ona s vámi začala rvačku, tak já pak musím táhnout s ní. Kde je ten sakramentskej pták, to já nevím! A vy to taky nevíte. Ona to ví. Jak ho kruci máme dostat, když já nepotáhnu s ní?“

Cairo zaváhal a pak řekl pochybovačně: „Musím říct, že vy dovedete všecko vždycky hned moc hladce vysvětlit.“

Spade se zamračil. „Co podle vás mám dělat? Mám se snad naučit koktat? Hm, můžeme si pohovořit tamhle.“ Zamířil k pohovce. Když se posadili, zeptal se: „Dundy vás vzal na ředitelství?“

„Vzal.“

„Jak dlouho vás zpracovávali?“

„Pustili mě sotva před chvilkou a zpracovávali mě hodně proti mé vůli.“ V Cairově tváři i v jeho hlase se mísila bolest s rozhořčením. „Rozhodně to dám řeckému konzulátu a advokátovi!“

„Tak jen to zkuste a uvidíme, co vám to vynese. Co z vás policie vymáčkla?“

Na jeho tváři se objevilo okázale sebevědomé uspokojení. „Ani slovo. Pořád jsem se držel toho, jak jste jim to vylíčil vy u vás v bytě.“ Usměv se rozplynul. „Ale rozhodně jsem strašně litoval, proč jste si nevymyslil nějakou pravděpodobnější historku. Když jsem ji musel pořád opakovat, připadal jsem si dokonale komický.“

Spade se posměšně zašklebil. „To je fakt,“ řekl, „ale ta směšná pitomost je na ní právě to nejlepší. Určitě víte, že jste jim neprozradil vůbec nic?“

„Na to se můžete spolehnout, pane Spade, neprozradil.“

Spade zabubnoval prsty na koženém potahu mezi nimi. „Dundy se vám ještě ozve. Hrejte před ním pořád udiveného pitomečka a bude to všecko v pořádku. Že je ta historka pitomá, z toho si nic nedělejte. Kdybychom jim byli dali nějakou rozumnou, tak už dávno všichni bručíme v base.“ Vstal. „Asi se budete potřebovat vyspat, když jste musel celou noc snášet ten policejní nápor. Já se ještě objevím, na shledanou.“

 

Když Spade vstupoval do první místnosti svých kanceláří, říkala právě Effie Perinová do telefonu: „Ne, ještě ne.“ Ohlédla se po něm a rty tiše artikulovala slovo „Iva“. Zavrtěl hlavou. „Ano, hned jak se vrátí, vyřídím mu, aby vám zavolal,“ řekla hlasitě a zavěsila sluchátko na vidlici. „Tohle je už potřetí za odpoledne,“ oznamovala Spadovi.

Cosi podrážděně zahučel. Dívka se hnědýma očima podívala ke dveřím jeho kanceláře. „Je tam slečna O’Shaughnessyová. Přišla pár minut po deváté a od té doby tam na vás čeká.“

Spade přikývl, jako by ho to nepřekvapovalo, a zeptal se:

„Co jinak?“

„Volal seržant Polhaus. Žádný vzkaz nenechal.“

„Pak mi ho zavolejte.“

„A volal pan G.“

Spadovi zazářilo v očích. Zeptal se. „Kdo?“

„Gé. Nic víc neřekl.“ Zdálo se, jako by byla vůči celé záležitosti naprosto lhostejná. „Když jsem mu oznámila, že tu nejste, řekl: ‚Až se vrátí, buďte tak hodná a řekněte mu, že Gé dostal jeho vzkaz, že volal a že ještě zavolá.‘“

Spade stiskl rty, jako by vychutnával cosi, co je mu velice po chuti. „Děkuju, milánku,“ řekl. „Zkuste to, jestli byste mi mohla sehnat po telefonu Toma Polhause.“ Otevřel vnitřní dveře u své soukromé kanceláře a zároveň za sebou přivřel vnější.

Brigid O’Shaughnessyová byla oblečena stejně jako při první návštěvě v jeho kanceláři. Vstala ze židle u jeho stolu a rychle mu šla naproti. „Někdo byl u mě v bytě,“ volala. „Všecko je tam vzhůru nohama, všecko zpřeházené!“

Zdálo se, že je mírně překvapen. „Něco vám vzali?“

„Myslím, že ne. Nevím. Bála jsem se tam zůstat. Co nejrychleji jsem se převlékla a šla hned sem. Určitě jste musel nechat toho chlapce, aby vás stopoval až ke mně!“

Spade zavrtěl hlavou. „Ne, andílku.“ Vyndal z kapsy čerstvé vydání nějakého odpoledníku, otevřel jej a ukázal na jeden čtvrtsloupec s titulkem VÝKŘIK VYPLAŠIL ZLODĚJE. Mladou ženu jménem Carolina Bealová, která žije sama v bytě v Sutter Street, probudil ve čtyři hodiny ráno šramot, podle kterého usuzovala, že se někdo pohybuje v její ložnici. Vykřikla. Vetřelec utekl. Později toho jitra zjistily ještě dvě další ženy, které taktéž žijí samy v témž domě, stopy zloděje, jenž navštívil jejich byt. Ani jedné ze tří žen lupič nic nevzal.

„Tam jsem ho ze sebe setřásl,“ vysvětloval Spade. „Vešel jsem zrovna do toho domu a vyšel zadními dveřmi. Zkoušel to v bytech, kde podle jmen na vývěsce v chodbě žijí ženy, a hledal vás pod nějakým vymyšleným jménem.“

„Ale když jsme byli u vás, tak hlídal váš dům,“ namítala.

Spade pokrčil rameny. „Není důvod, proč bychom se měli domnívat, že pracuje sám. Anebo ho možná konečně napadlo, že u mě zůstanete celou noc, a tak šel do Sutter Street. Těch ‚možná‘ existuje habaděj, ale do Coronetu jsem ho já nezavedl.“

Neuspokojilo ji to. „Našel to, anebo někdo jiný.“

„To určitě.“ Jeho zamračený pohled spočinul na jejích nohou. „Tak mě napadá, jestli to třeba nemohl být Cairo. Celou noc nebyl v hotelu, vrátil se sotva před několika minutami. Říkal mi, že ho měla celou noc na skřipci policie. To bych rád věděl.“ Otočil se, otevřel dveře a zeptal se Effie Perinové:

„Dostala jste už toho Toma?“

„Není tam. Zkusím to ještě za několik minut znova.“

„Díky.“ Spade za sebou zavřel dveře a stoupl si tváří v tvář Brigid.

Podívala se na něho zamlženýma očima. „Vy jste šel ráno za Joem?“ zeptala se.

„Šel.“

Zaváhala. „Proč?“

„Proč?“ Usmál se na ni. „Protože lásko moje jediná, jestli vůbec mám dát celou tuhle zamotanou historii dohromady, tak musím rozhodně všecky ty konce, co z toho klubka koukají, pořád nějak držet.“ Objal ji kolem ramen a vedl ji ke své otáčecí židli. Lehce ji políbil na špičku nosu a posadil ji na židli. Sám si sedl na stůl naproti ní. Řekl jí: „Tak teď vám musíme najít novej domeček, že?“

Důrazně přikyvovala. „Tam už zpátky nepůjdu.“

Začal rukama poklepávat na stůl vedle stehen. Udělal při tom zamyšlený obličej. Za chvilku řekl: „Myslím, že už to mám. Počkejte moment.“ Šel do první kanceláře a zavřel za sebou dveře.

Effie Perinová sáhla po telefonu: „Zkusím to zase.“

„Až potom. Říká vám vaše ženská intuice ještě pořád, že ona je madona anebo tak něco na ten způsob?“

Příkře se na něho podívala. „Pořád jsem ještě přesvědčena, že ať už se dostala do jakého chtěla maléru, je přesto docela fajn – jestli jste měl právě tohle na mysli.“

„Jo, to jsem právě měl na mysli,“ odpověděl. „Máte dost síly, že byste jí byla ochotná pomoct?“

„Jak?“

„Mohla byste ji na pár dní ubytovat?“

„Myslíte jako doma u sebe?“

„Ano. Někdo se jí vloupal do kvartýru. Za tenhle týden už to je druhé vloupání. Bylo by pro ni lepší, kdyby nebyla sama. Strašně by to pomohlo, kdybyste ji k sobě mohla vzít.“

Effie Perinová se trochu naklonila kupředu a s vážnou tváří se zeptala: „Hrozí jí skutečně nebezpečí, Same?“

„Myslím, že hrozí.“

Poškrábala se nehtem na rtu. „Z toho by maminka určitě strachy dostala psotník. Budu jí muset říct, že to je svědek, který má u soudu nečekaně překvapit, anebo že ji kvůli něčemu chcete udržet až do posledních minut v tajnosti.“

„Vy jste anděl,“ řekl Spade. „Nejlíp bude, když ji k vám rovnou odvedete. Já si od ní vezmu klíč a přinesu jí z toho jejího bytu všecko, co bude potřebovat. Počkejte. Nikdo by vás neměl vidět, že odtud odcházíte spolu. Vy teď běžte domů. Vezměte si taxíka, ale přesvědčte se, že vás nikdo nesleduje. Nejspíš vás nikdo sledovat nebude, ale podívejte se. Já ji pak pošlu za chvilku za vámi a sám se přesvědčím, jestli někdo nebude sledovat ji.“