11. TLUSŤOCH

 

 

 

Když Spade vypravil Brigid O’Shaughnessyovou do domu Effie Perinové a vrátil se do své kanceláře, zvonil právě telefon. Šel ho vzít. „Haló… Ano, u telefonu… Ano, dostal jsem vzkaz. Zrovna jsem čekal, že zavoláte… Kdo?… Pan Gutman? A tak, ano, jistě!… Teď hned – čím dřív, tím líp… Dvanáct C… Řekněme za patnáct minut… Dobrá.“

Spade se posadil na roh stolu vedle telefonu a začal si balit cigaretu. Jeho ústa ztvrdla v tvrdé, samolibé V. Pozoroval prsty, jimiž si balil cigaretu, a oči nad napjatými dolními víčky mu přitom žhnuly. Dveře se otevřely a vešla Iva Archerová.

Spade ji pozdravil: „Ahoj, milánku,“ a jeho hlas přitom zněl lehce přátelským tónem a také jeho obličej náhle nabyl přátelského výrazu.

„Prosím tě, Same, odpusť mi! Odpusť mi to!“ volala zajíkavým hlasem. Zůstala stát mezi dveřmi a v malých rukou, na kterých měla nataženy rukavice, muchlala kapesník s černým okrajem a pátravě se mu dívala vyděšenýma rudýma a opuchlýma očima do obličeje.

Ze svého místa na rohu stolu se ani nezvedl, jen řekl: „Jistě. Nic se nestalo. Pusť to z hlavy.“

„Ale Same,“ pokračovala kvílivým hlasem, „to já jsem za tebou poslala ty policajty. Úplně jsem se zbláznila, šílela jsem žárlivostí, telefonovala jsem jim, ať k tobě jdou, že se dovědí něco o Milesově vraždě.“

„Proč sis myslela zrovna tohle?“

„Ne, já si to nemyslela. Ale byla jsem šílená, Same, chtěla jsem ti ublížit.“

„Tíms nám to sakramentsky zavařila.“ Objal ji jednou paží a přitáhl si ji k sobě. „Ale už je to v pořádku, jenom ať už tě nikdy nenapadají takové bláznivé nápady.“

„Už ne,“ slibovala, „nikdy. Ale včera ses ke mně nechoval hezky. Když jsem přijela až k tobě a čekala na tebe takovou dobu, abych tě mohla varovat, tak ses choval tak chladně a jednal se mnou s takovým odstupem, jako by ses mě chtěl zbavit a –“

„Varovat mě, před čím?“

„Před Philem. Už na to přišel – na to, že ses do mě zamiloval, a Miles mu řekl, že já jsem chtěla rozvod, přestože on se nikdy nedověděl kvůli čemu, a Phil si teď myslí, že my – že tys mu zabil bratra, protože on mi nechtěl dát to svolení k rozvodu, abychom se mohli vzít. Řekl mi, že je o tom přesvědčen, a včera to šel říct na policii.“

„No to je fajn,“ řekl Spade tiše. „A tys mě přišla varovat, a protože jsem já měl práci, tak ty ses postavila na zadní a pomohlas tomu zatracenýmu Philu Archerovi, aby to všecko mohl pěkně rozvířit.“

„Strašně je mi to líto,“ pofňukávala. „Já vím, že mi to neodpustíš. Já – mně je to tak líto, strašně líto, strašně.“

„To by ti teda mělo být,“ přitakával, „kvůli sobě samé a taky kvůli mně. Už za tebou Dundy byl, co mu to Phil pověděl? Anebo někdo z ředitelství?“

„Ne.“ V úleku otevřela oči i ústa.

„Přijdou,“ řekl jí, „a to by teda bylo nejlíp, když tě tady nenajdou. Řeklas jim, kdo jseš, kdyžs jim telefonovala?“

„Ne, ne! Prostě jsem jim oznámila, když půjdou hned k tobě do bytu, že se dovědí něco o vraždě, a zavěsila jsem.“

„Odkud jsi telefonovala?“

„Z automatu kousek od tvého bytu. Same, miláčku, prosím tě, já –“

Poklepal ji po rameni a řekl přívětivě: „To tedy byl hloupý vtip, fakt, ale už se stalo. Měla bys radši koukat běžet domů a vymyslet si, co bys tak řekla policii. Určitě se ti ozvou. Nejlíp by asi bylo říct hned z fleku a jasně ‚ne‘.“ Zamračil se kamsi do neurčita. „Anebo bys měla nejdřív zajít za Sidem Wisem.“ Pustil ji z objetí, vyndal z kapsy navštívenku, na zadní stranu napsal tři řádky a podal ji Ivě. „Sidovi můžeš povědět všechno.“ Zamračil se. „Anebo skoro všechno. Kdes byla tu noc, co Milese zastřelili?“

„Doma,“ odpověděla bez váhání. Zavrtěl hlavou a poťouchle se na ni zašklebil.

„Byla,“ trvala na svém.

„Nebyla,“ řekl, „ale jestli tohle má být tvoje historka, mně je to jedno. Běž a zajdi si za Sidem. Je to kousek nahoru ulicí, na prvním rohu. Taková narůžovělá budova, pokoj číslo osm set dvacet sedm.“

Pokoušela se vyčíst modrýma očima z jeho zraků, co si myslí. „Proč si myslíš, že jsem nebyla doma?“ zeptala se zvolna.

„Jen tak, prostě vím, žes doma nebyla.“

„Ale já jsem byla, byla.“ Zkřivila rty a oči jí potemněly hněvem. „To ti řekla Effie Perinová,“ prohlásila rozhořčeně. „Viděla jsem, že se dívala po mých šatech a že u mě slídila. Víš, ona mě nemá ráda, Same. Proč věříš tomu, co ti ona řekne, když víš, že by udělala všecko, jen aby mi mohla způsobit nějakou nepříjemnost?“

„Panebože, vy ženské,“ řekl Spade mírně. Podíval se na ruku na hodinky. „Budeš muset už capkat, milánku. Mám nějakou schůzku a už mám zpoždění. Udělej, co budeš sama chtít, ale já být tebou, tak bych Sidovi buď řekl pravdu, anebo bych mu neříkal vůbec nic. Chci tím říct, ty partie, co mu nechceš povídat, prostě radši vynech, ale nic si místo nich nevymýšlej.“

„Já ti nelžu, Same,“ ohrazovala se.

„Pendrek nelžeš,“ řekl a postavil se.

Napínala se na špičkách, aby udržela obličej blízko jeho tváře. „Ty mi nevěříš?“ šeptala.

„Nevěřím ti.“

„A odpustíš mi to – to, co jsem udělala?“

„Ale jistěže jo!“ Sklonil se a políbil ji na ústa. „To už je dobrý. Tak a teď abys běžela.“

Ovinula kolem něho paže. „Nepůjdeš za tím panem Wisem se mnou?“

„Nemůžu, a stejně bych jenom překážel.“ Poklepal ji po ramenou, vyprostil se z jejího objetí a políbil ji na levé zápěstí mezi rukavičku a rukáv. Vzal ji za ramena, obrátil ji obličejem ke dveřím, trošku do ní strčil, a propouštěl ji s rozkazem: „A teď už vypadni!“

 

Mahagonové dveře apartmá č. 12-C v hotelu Alexandrie otevřel Spadovi chlapec, s kterým mluvil v hale hotelu Belvedere. Spade ho pozdravil dobrosrdečným: „Ahoj.“ Chlapec na to neřekl ani slovo. Ustoupil stranou a podržel mu dveře.

Spade vešel. V ústrety mu kráčel nějaký tlusťoch. Byl rozkynutě tlustý, měl obrovité kulaté tváře a rty a několik brad, tučný zátylek a k tomu veliké rozměklé břicho vejcovitého tvaru, které vlastně tvořilo základ jeho postavy, takže kuželkovité ruce a nohy působily jen jako bezvýznamné přídavky. Když šel Spadovi naproti, všechny ty bambulovité uzly se na něm zvedaly a třásly a s každým krokem zase padaly, jako hrozen bublin, které někdo vyfoukl na konec stébla, ale které ještě neopadly. Měl tmavé a úlisné oči, jež uprostřed tučných polštářků vypadaly velice malé. Širokou lebku pokrývaly řídké prstence temných vlasů. Měl na sobě černé jednořadové sako s kulatými šosy, černou vestu, černou saténovou kravatu á la Ascot s vetknutou narůžovělou perlou, šedivé vlněné proužkované kalhoty a na nohou lakýrky. Jeho hlas zněl jako hluboké hrdelní předení kočky. „A, pan Spade,“ vítal Spada radostně a podával mu ruku jako nějaká tlustá růžová filmová hvězda.

Spade stiskl nabízenou ruku, usmál se a řekl: „Dobrý den přeju, pane Gutmane.“

Tlusťoch mu ruku již nepustil, otočil se vedle něho, druhou rukou ho vzal za loket a vedl ho po zeleném koberci k zelenému plyšovému křeslu u stolečku, na němž byl na tácu sifon, několik skleniček, láhev whisky Johnnie Walker, a vedle krabice doutníků – značky Coronas del Ritz – dvoje noviny a obyčejná žlutá kameninová dóza. Spade se posadil do zeleného křesla. Tlusťoch se chopil lahví a naléval whisky a sodu do dvou skleniček. Chlapec zatím zmizel. Troje dveře ve třech stěnách pokoje byly všechny zavřeny. Čtvrtou stěnu za Spadem členilo okno, které vedlo do Geary Street.

„Začínáme dobře, vážený pane,“ zabručelo to tlusťochovi v hrdle, když se otáčel k Spadovi se sklenicí. „Nedůvěřuju člověku, co křičí ‚už dost‘. Jestliže si musí dávat pozor, aby moc nepil, je to proto, že se mu nedá důvěřovat, když pije.“

Spade si od něho vzal skleničku a s úsměvem ve tváři se nad ní pokusil o jakousi poklonu.

Tlusťoch zvedl sklenku a podržel ji k oknu proti světlu. Pozoroval, jak v ní utíkají nahoru bublinky, a s uspokojením pokýval hlavou. „Tak tedy, vážený pane, připijem si na otevřenou řeč a na pravé porozumění.“

Napili se a zase ruce se sklenkami spustili. Tlusťoch do Spada zapíchl pátravý pohled a zeptal se: „Vy jste asi člověk na slovo dost skoupý, že?“

Spade zavrtěl hlavou: „Hovořím docela rád.“

„Čím dál tím líp!“ vyrazil ze sebe tlusťoch. „Lidem skoupým na slovo nedůvěřuju. Takový člověk si obvykle k mluvení vybere zrovna tu nevhodnou dobu a říká zrovna ty nevhodné věci. Hovor se nedá vést nijak zvlášť promyšleně, ledaže se na to člověk pořádně cvičí.“ Úplně se nad sklenkou rozzářil. „My si spolu porozumíme, určitě si porozumíme.“ Postavil sklenku na stůl a nabídl Spadovi z krabice doutníky značky Coronas del Ritz. „Je libo doutník, vážený pane?“

Spade si vzal, uštípl konec a zapálil si. Tlusťoch si zatím přitáhl další plyšové zelené křeslo a postavil je tak, aby viděl z vhodné vzdálenosti Spadovi přímo do tváře, a vedle křesel postavil popelník, aby na něj mohli oba dosáhnout. Pak si vzal se stolu svou skleničku, z krabice si vyndal doutník a usadil se do křesla. Všechny uzly masa se na něm přestaly třást a ustrnuly v jakémsi rozvaleném klidu. S úlevou si oddychl a řekl: „Mjo, tak a můžeme si teď, vážený pane, popovídat – jestli máte chuť. A říkám vám rovnou, já patřím k lidem, co si rádi popovídají s lidmi, co taky rádi hovoří.“

„Báječně. Tak si popovídáme o tom černém ptáku?“

Tlusťoch se rozesmál a uzly na něm poskakovaly v rytmu smíchu nahoru dolů. „Popovídáme?“ zeptal se a pak sám odpověděl: „Popovídáme.“ Růžová tvář se mu leskla spokojeností. „Vy jste, vážený pane, ten pravý člověk pro mě, střižený přesně podle mého gusta. Žádné okolkování, jdete přímo k věci. Tak si popovídáme o tom černém ptáku? Popovídáme. To se mi líbí, vážený pane. Takovéhle jednání mi sedí. Rozhodně, o tom černém ptáku si pohovoříme, ale nejdřív, vážený pane, mi odpovězte prosím na jednu otázku, i když to třeba není otázka zrovna nezbytná, ale budeme si tak hned od počátku lépe rozumět. Vy jste tady jako zástupce slečny O’Shaughnessyové?“

Spade vyfoukl kouř, který nad tlusťochovou hlavou vytvořil dlouhý, pomalu klesající chochol. Zamyšlený a zamračený pohled zapíchl do popela na špičce doutníku. Odpověděl rozvážně: „Nemohu říct ani ano, ani ne. V tomhle smyslu není dosud ani na jedné straně nic jistého.“ Vzhlédl k tlusťochovi a přestal se mračit. „To záleží –“

„To záleží na čem –?“

Spade zavrtěl hlavou. „Kdybych věděl, na čem to závisí, mohl bych říct ano nebo ne.“

Tlusťoch se napil ze skleničky, polkl a prohodil: „Možná že to závisí na Cairovi?“

Spadovo pohotové „možná“ bylo naprosto nezávazné. Napil se.

Tlusťoch se naklonil kupředu, až už pro břicho dál nemohl. Jeho úsměv byl úlisný a stejně úlisně zněl i jeho hlas. „Mohl byste tedy říct, že otázka stojí asi tak, kterého z těch dvou budete zastupovat?“

„I tak to lze formulovat.“

„Bude to tedy jeden nebo druhý?“

„To jsem neřekl.“

Tlusťochovi zasvítily oči. Hlas ztišil až do hrdelního šepotu: „Kdo ještě v tom je?“

Spade si doutníkem ukázal na prsa. „Já,“ řekl.

Tlusťoch se opřel o lenoch a pohodlně se rozvalil v křesle. V návalu spokojenosti dlouze odfoukl. „To je nádhera, vážený pane,“ bručelo to v něm. „To je nádhera. Já mám skutečně rád lidi, když vám řeknou, že si taky hlídají svoje. Copak to neděláme všichni? Když někdo říká, že to nedělá, tak mu nevěřím. A takovému člověku, co říká, že to nedělá, a přitom je to skutečně pravda, nedůvěřuju ze všech nejvíc, protože je to osel a jedná proti zákonům přírody.“

Spade vyfoukl kouř. V jeho obličeji se zračila zdvořilá pozornost. Řekl: „Mhm. Tak a teďka o tom černém ptáku.“

Tlusťoch se blahovolně usmál. „Mjo, tak dobře,“ souhlasil. Zašilhal při tom tak, že pro tučné polštářky, jež se mu nakupily kolem očí, nebylo v jeho zraku vidět nic než jakýsi temný záblesk. „Pane Spade, máte vy vůbec nějakou představu o tom, kolik peněz se dá z toho černého ptáka vytřískat?“

Tlusťoch se naklonil k Spadovi a položil otylou růžovou ručku na opěradlo jeho křesla. „Vážený pane, kdybych vám řekl – panebože, kdybych vám řekl jenom polovinu! – tak prohlásíte, že jsem lhář.“

Spade se usmíval. „To ne,“ odporoval, „to bych neřekl, ani kdybych si to myslel. Ale jestli nechcete tohle riskovat, tak mi jen povězte, co to vlastně je, a jaký by byl zisk, to už si spočítám sám.“

Tlusťoch se zasmál. „To byste nedovedl, vážený pane. To by nesvedl nikdo, kdo nemá s těmihle věcmi opravdu obrovské zkušenosti, a –“ odmlčel se, zřejmě jen aby ještě zvýšil dojem – „a ony žádné jiné věci tohohle druhu už neexistují.“ Znovu se rozesmál a uzly na něm se otřásaly a narážely jeden o druhý. Náhle ustal. Jak se přestal smát, masité rty zůstaly otevřeny. Civěl na Spada tak upřeně, že to vypadalo, jako by byl krátkozraký. „Chcete snad říct, že skutečně nevíte, co to vlastně je?“ Byl tak překvapen, že i hlas mu přestal znít oním hrdelním předením.

Spade mávl s nedbalou odmítavostí doutníkem. „Ale čerta!“ řekl ledabyle. „Vím, jak to asi vypadá. Vím taky, jakou hodnotu vy tomu ve skutečnosti přikládáte. Nevím ovšem přesně, co ten pták sám o sobě představuje.“

„Ona vám to neřekla?“

„Slečna O’Shaughnessyová?“

„Ano, ta. Mjo, nádherná ženská, vážený pane.“

„Mhm, to je. Ne.“

Tlusťochovi zářily oči jako temné ohníčky skryté za růžovými polštářky tuku. Řekl sotva zřetelně. „Ona to přece musí vědět,“ a pak dodal: „Ani Cairo vám to neřekl?“

„Cairo je moc mazaný. Chce to koupit, ale neriskuje a nechce mi říct nic víc, než co už vím já sám.“

Tlusťoch si jazykem přejel rty. „Za kolik je ochoten ho koupit?“ zeptal se.

„Za deset tisíc dolarů.“

Tlusťoch se pohrdlivě rozesmál. „Za deset tisíc, a dolarů? No to mě podržte, ani ne liber? Vám to asi nic neříká! Pchchch! A co vy jste mu na to pověděl?“

„Řekl jsem mu, že kdybych mu ho tedy dodal, tak od něho čekám těch deset tisíc.“

„Á tak, to jo, mjo, kdyby! Moc hezky řečeno, vážený pane.“ Tlusťoch se zamračil, až se mu všechna kůže na čele nakrabatila. „Oni to musejí vědět,“ řekl jen polohlasně, a pak dodal:

„Vědí to? Vědí, co ten pták představuje, vážený pane? Jaký jste měl dojem?“

„V tomhle ohledu vám nemůžu pomoct,“ přiznal Spade. „Je toho jenom moc málo, z čeho bych mohl usuzovat. Cairo neřekl tak ani tak. Ona tvrdila, že to neví, jenže já naprosto bezpečně věděl, že lže.“

„To jste uvažoval skutečně moudře,“ přikyvoval tlusťoch, ale v myšlenkách byl zřejmě někde jinde. Poškrábal se na hlavě. Zamračil se, až se mu na čele začaly dělat zduřelé rudé záhyby. Zavrtěl sebou v křesle, pokud vůbec jeho rozměry a také rozměry křesla nějaký pohyb dovolovaly. Zavřel oči a náhle je doširoka opět otevřel a řekl Spadovi: „Možná že to nevědí.“ Z otylé narůžovělé tváře jako by se zamračený a ustaraný výraz pomalu vytrácel a potom, daleko rychleji, se po něm rozprostíral výraz nevýslovné blaženosti: „Jestli to nevědí, pak já jsem jediný člověk na světě, co to ví!“

Spade stáhl rty v jakémsi upjatém úsměvu. „To jsem rád, že jsem přišel na pravou adresu,“ řekl.

Tlusťoch se také usmál, ale poněkud neurčitě. Blažený výraz mu z tváře zmizel, přestože se nepřestal usmívat, a v očích mu vyskočila obezřelost. Jeho tvář byla usmívající se maska s ostražitýma očima, kterou nastavil mezi svoje myšlenky a Spada. Vyhnul se Spadovu zraku a sklouzl očima na skleničku u Spadova lokte. Tvář se mu rozzářila: „Proboha, vážený pane,“ řekl, „vždyť vy máte sklenku prázdnou.“ Vstal a šel ke stolečku namíchat pití pro oba dva a cinkal přitom skleničkami a sifonem a lahví.

Až do okamžiku, kdy mu tlusťoch s rozmáchlým gestem a s poklonou a s rozmarným: „Ne, vážený pane, tahle medicína vám nikdy škodit nemůže,“ podal naplněnou skleničku, se Spade v křesle ani nepohnul. Pak vstal, postavil se těsně k tlusťochovi, z výšky se na něho podíval a v očích mu zasvítil tvrdý lesk. Zdvihl sklenku. Jeho hlas zněl rozvážnou výzvou: „Abychom jednali otevřeně a abychom si jasně rozuměli!“

Tlusťoch se zasmál a pak pili. Tlusťoch se posadil. Oběma rukama si držel skleničku na břichu a usmíval se na Spada. Řekl: „Docela mě překvapuje, vážený pane, i když to třeba může být i fakt, že žádný z nich neví přesně, co ten pták ve skutečnosti představuje, a že na tom celém širém milém světě to neví vůbec nikdo, s jedinou a čestnou výjimkou váženého pana Caspera Gutmana.“

„Senzace,“ Spade vstal a rozkročil se, jednu ruku v kapse u kalhot, v druhé skleničku. „Až mi to řeknete, pak to budem vědět jenom my dva.“

„Matematicky naprosto správně, vážený pane –“ tlusťochovi v očích zajiskřilo „jenomže“ – a ústa se mu roztáhla v blaženém úsměvu „nevím úplně jistě, jestli vám to povím.“

„Nebuďte, prosím vás, blázen,“ řekl Spade trpělivě. „Vy víte, co představuje. Já vím, kde je. Kvůli tomu tady jsme.“

„No a, vážený pane, kde tedy je?“

Spade otázku nebral na vědomí. Tlusťoch našpulil ústa, zdvihl obočí a naklonil hlavu trochu na stranu. „Podívejte se,“ řekl mírně, „já vám mám říct, co vím, ale co vy sám víte, to mi povědět nechcete. To přece není vůbec fér, vážený pane. Ne, ne, myslím, že za takovýchhle podmínek spolu jednat nemůžeme.“

Spade v obličeji zbledl a rysy mu ztvrdly. Mluvil spěšně, tichým, rozlíceným hlasem. „Rozmyslete si to znovu, a rychle. Už jsem to řekl tomu vašemu bucíčkovi, že budete muset mluvit, než vás pustím. A teďka říkám vám, že mluvit budete, buďto dneska, anebo z toho všeho vypadnete. Proč maříte můj čas? Vy, s tím svým mizerným tajemstvím! Já vím přesně, co ta věc, kterou schovávají pod zemí po trezorech, představuje, ale k čemu je mně to dobré? Já se obejdu i bez vás. Jděte si třeba do háje! Možná, že byste se byl obešel i vy beze mě, kdybyste se byl ke mně sám nedral. Ale teďka už nemůžete. Aspoň v San Francisku ne. Buď do toho půjdete se mnou, anebo z toho vypadnete – a to uděláte ještě dneska.“

Otočil se a celý vzteklý mrštil sklenkou přímo na stůl. Sklenička narazila o dřevo, rozstříštila se a po stole a po podlaze se rozstříkl její obsah i s jiskřícími střepinami. Spade třeskot rozbité sklenky vůbec nebral na vědomí a otočil se tváří zase k tlusťochovi. Ani tlusťoch nevěnoval osudu skleničky větší pozornost než Spade; rty měl našpulené, obočí vytažené, hlavu trochu nakloněnou na stranu, ale po celou dobu, co Spade tak rozvztekleně mluvil, zachoval si v obličeji mírný výraz, který mu nezmizel z tváře ani teď. Spade stále rozvztekleně, pokračoval: „A ještě něco, nechci –“

Dveře po Spadově levici se otevřely. Vstoupil chlapec, který Spada pouštěl dovnitř. Zavřel dveře, postavil se před ně s rukama přitisknutýma ke stehnům a díval se na Spada. Oči měl doširoka otevřené a veliké panenky mu v nich temně svítily. Přejel Spada pohledem po celém těle, od prsou ke kolenům a zase zpátky, až se očima upíchl na temně červený okraj kapesníku, který Spadovi vyčníval z kapsičky hnědého saka.

„A ještě něco,“ opakoval Spade, s pohledem upřeným na mladíka: „Co si to budete rozmejšlet, tak mi tohohle vašeho zajíčka nevoďte na oči. Já ho zabiju. Nesnáším ho. Jde mi na nervy. Jak se mi připlete do cesty, tak ho v tu ránu zabiju. Ať ode mě nečeká žádný fér jednání. Nedám mu vůbec žádnou šanci. Zabiju ho.“ Mladíkovi to zacukalo ve rtech jakýmsi matným úsměvem. Nezdvihl oči a nepromluvil ani slovo.

Tlusťoch řekl smířlivým tónem: „Teda, vážený pane, musím říct, že máte hrozně prudkou povahu.“

„Povahu?“ Spade se divoce rozesmál. Přešel ke křeslu, na které odložil klobouk, vzal jej a nasadil si ho. Zvedl dlouhou paži a mohutným ukazovákem, který se na jejím konci natáhl, ukázal tlusťochovi na břicho. Spadův vzteklý hlas vyplňoval celý pokoj. „Rozmyslete si to, a přemejšlejte sakra jako ďas. Máte na to čas do pěti třiceti. Pak buď do toho půjdete, anebo z toho vypadnete, jednou provždy.“

Spustil paži, chvíli se zamračeným pohledem díval na tlusťocha, který se tvářil úlisně, pak na mladíka a pak šel ke dveřím, kterými sem přišel. Když dveře otevřel, otočil se a řekl příkře: „Pět třicet – pak opona.“

Mladík, který stále hleděl Spadovi na prsa, opakoval ona slova, která mu už dvakrát řekl v hale hotelu Belvedere. Nemluvil nahlas. Z jeho hlasu zněla hořkost.

Spade vyšel a bouchl za sebou dveřmi.