12. KOLOTOČ
 
Left
 
 
Z poschodí, kde bydlel pan Gutman, sjel Spade dolů výtahem. Rty měl suché a okoralé, tvář bledou a vlhkou potem. Když si vyndával kapesník, aby si otřel tvář, viděl, že se mu ruka chvěje. Ušklíbl se tomu a ulevil si tak hlasitým „Pchchch,“ že se za ním sluha u výtahu až otočil a zeptal se:
„Přál jste si, pane?“
Šel po Geary Street k hotelu Palace, kde poobědval. Když sedal ke stolu, bledost mu již z obličeje zmizela, rty již nebyly tak suché a ruka se mu již tak nechvěla. Jedl hladově, ale beze spěchu, a pak šel do kanceláře k Sidu Wisovi. Když vešel, civěl Wise do okna a kousal si nehty. Spustil ruku, natočil si židli tak, aby viděl Spadovi do obličeje, a řekl: „Ahoj. Hoďte si sem židli.“
Spade si z boku přistrčil ke stolu s kupami papírů židli a posadil se. „Byla tady už paní Archerová?“ zeptal se.
„Byla.“ Wisovi v očích zajiskřila malinká světýlka. „Si tu ženskou budete brát, Sammy?“
Spade podrážděně zafrkal. „Prosím vás, s tímhle nezačínejte!“ zavrčel.
Právník povytáhl koutky úst v jakémsi letmém unaveném úsměvu. „Jestli ne,“ řekl, „tak máte na krku další kšeft!“
Spade se na něho podíval přes cigaretu a nakysle prohlásil: „Chcete říct, že ho na krku budete mít vy. Od toho jste tady, ne? Co vám napovídala?“
„O vás?“
„O všem, o čem bych já měl vědět.“
Wise si prohrábl vlasy prsty, až mu z nich na ramena padaly lupy. „Říkala mi, že se chtěla dát s Milesem rozvést, aby si mohla –“
„To všecko vím,“ přerušil ho Spade. „To můžete přeskočit. Začněte tím, co neznám.“
„Jak já mám vědět, kolik z toho si ona –“
„Přestaňte se vykrucovat, Side.“ Spade si přidržel u cigarety zapalovač. „O čem vám řekla, že se já nemám dovědět?“
Wise se na Sama podíval vyčítavě. „Teda, Sammy,“ začal, „tohle není –“
Spade obrátil oči ke stropu a nevrlým hlasem pokračoval:
„Panebože na nebesích, tohle je můj advokát, kterej na mně prosím zbohatl, a já abych si snad před ním klek na kolena, aby mi něco pověděl!“ zakabonil se na Wise. „Proč si krucihiml myslíte, že jsem ji za vámi poslal?“
Wise se zatvářil rozmrzele. „Ještě jednoho klienta jako jste vy,“ zanaříkal komicky, „a vodvezou mě do sanatoria – anebo do San Quentinu.“
„Jó, tak tam byste aspoň byl zavřenej s většinou svejch klientů. Řekla vám, kde byla tu noc, co ho zabili?“
„Ano.“
„Kde?“
„Sledovala ho.“
Spade se napřímil a oči mu ožily. Vykřikl, jako by nechtěl věřit vlastním uším: „Ty ženské!“ Pak se zasmál, znovu se pohodlně usadil a zeptal se: „No a co teda viděla?“
Wise zavrtěl hlavou. „Nic zvláštního. Když tehdy večer přišel domů na večeři, řekl jí, že má u Sv. Marka schůzku s nějakou dívkou, jenom aby ji podráždil, a taky jí řekl, že teď má zrovna příležitost dosáhnout toho rozvodu, co po něm tak moc touží. Nejdřív si myslela, že ji chce jen tak vyhecovat.“
„Tuhle rodinnou historii já znám,“ řekl Spade. „To přeskočte. Řekněte mi, co udělala pak.“
„Řeknu vám to, jen mi do toho neskákejte. Když odešel, tak se jí to rozleželo v hlavě, že snad skutečně tu schůzku má. Znal jste Milese. To by mu bylo podobné, že by –“
„Milesův charakter můžete taky přeskočit.“
„Já bych vám neměl říkat ani fí,“ prohlásil advokát. „Tak vzala z garáže auto a jela k Sv. Markovi a zůstala sedět ve voze na druhé straně ulice. Viděla ho vycházet z hotelu a taky viděla, že sleduje nějakého chlapa a nějakou dívku – říkala, že tutéž dívku viděla zrovna včera večer s vámi – a ta vyšla před ním. Myslím, že byla zklamaná a strašně vzteklá – ještě teď když o tom mluvila, tak to tak vypadalo. Nějakou dobu pak Milese sledovala, jen aby se přesvědčila, že skutečně on ty dva stopuje, a pak jela za vámi do bytu. Vy jste nebyl doma.“
„V kolik hodin to bylo?“ zeptal se Spade.
„Když přišla k vám do bytu? Poprvé mezi půl desátou a desátou.“
„Poprvé?“
„Ano. Asi tak půl hodiny jezdila po městě a pak to zkoušela znovu. To mohlo být asi tak, řekněme, půl jedenácté. Ještě jste byl pořád pryč, tak jela zpátky a šla někam do biografu, jen aby nějak zabila čas přes půlnoc, to myslila, že vás spíš už zastihne doma.“
Spade se zamračil. „V deset třicet že šla do biografu?“
„Aspoň to říkala – do kina na Powell Street, tam mají otevřeno do jedné do rána. Prý se jí nechtělo domů, protože tam neměla chuť být, až se Miles vrátí. Zřejmě ho to vždycky strašně rozčilovalo, zvlášť když to bylo takhle kolem půlnoci. V biografu zůstala až do zavření.“ Wisovi začala slova plynout z úst pomaleji a v očích se mu objevil sardonický výraz. „Pak se prý rozhodla, že už k vám znovu nepojede. Že prý nevěděla, jestli by vám byla taková pozdní návštěva vhod. Tak šla k Taitovi – na Ellis Street – dala si něco k jídlu a pak jela domů – sama.“ Wise se v křesle opřel o opěradlo a čekal, co na to bude říkat Spade.
Spadova tvář nejevila žádný zvláštní výraz. Jen se zeptal:
„Vy jí věříte?“
„Vy ne?“ odpověděl Wise otázkou.
„Jak to mám vědět? Jak mám vědět, že tohleto jste si spolu jen tak na mě neumluvili.“
Wise se usmíval. „Vy cizím lidem zrovna moc důvěry neráčíte projevovat, co, Sammy?“
„Zrovna moc ne. Tou dobou tak byly nejmíň dvě hodiny – určitě už musely být – a on už byl mrtev.“
„Miles nebyl doma,“ řekl Wise. „To zřejmě zase rozvzteklilo ji – když zrovna on není doma a ona ho chce poprvé naštvat tím, že sama není doma. Tak znovu vyjela s autem z garáže a jela zpátky k vám.“
„A já byl také pryč. Já si zrovna prohlížel Milesovu mrtvolu. To je nějakýho ježdění, úplnej kolotoč. A potom?“
„Jela domů a manžel pořád ještě nikde, a když se svlékala, tak zrovna, od vás přišli se zprávou o jeho smrti.“
Spade nepromluvil a jen si velmi pečlivě balil další cigaretu. Teprve když si ji zapálil, řekl: „Myslím, že je to šikovně vymyšlené. Zdá se, že to hraje dohromady s většinou faktů, co známe. Mělo by to odpovídat.“
Wise si znovu prohrábl prsty vlasy a vyčesal si na ramena další lupy. Zkoumavě si prohlížel Spadovu tvář tázavýma očima a zeptal se: „Ale vy tomu nevěříte!“
Spade vytrhl ze rtů cigaretu. „Nedá se říct, že tomu věřím ani, že tomu nevěřím, Side. Já o tom ksakru vím starou belu.“
Advokátovi se zkřivila ústa v jakémsi nepodařeném úsměvu. Rozmrzele pokrčil rameny: „Ano, to je fakt – já vás přece prodávám za peníze. Proč si teda nevezmete nějakého čestnějšího advokáta – nějakého, kterému se dá důvěřovat?“
„Takovej chlap už je pod drnem.“ Spade se zvedl. Posměšně se na Wise podíval. „Začíná se vás to dotýkat, hm? Když já toho nemám dost k přemejšlení: teďko se k vám ale musím chovat zdvořile. Co jsem udělal? Zapomněl jsem snad před vámi kleknout, když jsem přišel?“
Sid Wise se začal dobrohloupě usmívat. „Vy jste ale strašnej prevít, Sammy.“
 
Když Spade vstoupil do své první kanceláře, stála Effie Perinová uprostřed místnosti. Dívala se na něho starostlivýma hnědýma očima a ptala se: „Co se stalo?“
Spadův obličej zkameněl. „Co se kde mělo stát?“ ptal se.
„Proč nepřišla?“
Spade přistoupil dvěma dlouhými kroky k Effie Perinové a chytil ji za ramena. „Ona k vám nedojela?“ vykřikl jí do vyděšeného obličeje.
Zavrtěla prudce hlavou. „Čekala jsem a čekala a ona pořád nikde, a nemohla jsem vás sehnat telefonem, tak jsem přijela sem.“
Spade rázem pustil ruce z jejích ramen, vrazil je hluboko do kapes u kalhot, řekl hodně hlasitě a vztekle: „Další kolotoč,“ a odcházel do své vlastní kanceláře. Ještě jednou vyšel. „Zatelefonujte mamince,“ nařizoval. „Uvidíme, jestli už třeba nedorazila.“
Zatímco dívka telefonovala, přecházel po kanceláři. Když dokončila hovor, řekla: „Ne. – Poslal – poslal jste ji taxíkem?“ Zahučel cosi, co mělo zřejmě znamenat ano.
„Jste si jist, že – někdo ji určitě musel sledovat.“
Spade přestal přecházet. Dal si ruce v bok a zůstal hledět na dívku. Oslovil ji zvýšeným, rozzuřeným hlasem: „Nikdo ji nesledoval. Myslíte si, že jsem prvňáček? O tom jsem se přesvědčil, ještě než jsem ji vůbec do taxíku posadil. A abych si to pojistil, tak jsem s ní ještě asi deset bloků jel, a když jsem vystoupil, tak jsem ji zas ještě několik bloků sledoval.“
„Dobrá, ale –“
„Ale ona k vám nedojela. To jste mi už povídala. Věřím tomu. Myslíte si snad, že já si myslím, že k vám dojela?“
Effie Perinová jen vztekle odfrkla, aby dala najevo nesouhlas. „Rozhodně ale jako školáček jednáte,“ řekla mu.
Spade ze sebe vydal jakýsi nevrlý hrdelní zvuk a šel ke dveřím na chodbu. „Jdu ven a najdu ji, kdybych měl kanály rozkopat,“ prohlásil. „Vy zůstaňte tady, než se vrátím anebo než vám o sobě dám vědět. Jenom proboha udělejme aspoň jednou něco správnýho.“ Vyšel ven, ušel polovinu cesty k výtahům a vracel se zpátky. Když otevřel dveře, seděla Effie Perinová u svého stolu. Řekl jí: „Měla byste si vymyslet něco lepšího, než mě pozorovat, když takhle mluvím.“
„Jestli si myslíte, že já vás nějak pozoruju, pak jste se teda zbláznil,“ odpověděla, „jenom,“ – zkřížila ruce a dlaněmi si přejela po ramenou a v ústech jí nejistě zacukalo – „jenomže nebudu s to mít na sobě čtrnáct dní večerní šaty, vy jeden netvore.“
Zasmál se a řekl pokorně: „Já jsem strašnej blázen, milánku,“ vysekl jí přehnanou poklonu a opět vyšel ven.
 
Na rohu stanoviště ke kterému Spade zamířil, parkovaly dva žluté taxíky. Taxikáři stáli opodál a bavili se. „Kde je ten blonďatej řidič s takovým zarudlým obličejem, co tady byl v poledne?“
„Má kunčofta,“ odpověděl mu jeden šofér.
„Vrátí se?“
„Myslím, že jo.“
Druhý řidič kývl hlavou k východu. „Zrovna jede.“
Spade přešel na roh a zůstal stát na okraji chodníku, až světlovlasý taxikář se zarudlým obličejem, zaparkoval vůz a vystoupil. Spade šel k němu a řekl mu: „V poledne jsem do vašeho taxíku nasedl s jednou dámou. Jeli jsme po Stockton Street a po Sacramentu k Jonesovi a tam jsem já vystoupil.“
„No jo,“ řekl zarudlý řidič. „Na to se pamatuju.“
„Řekl jsem vám, abyste ji odvezl k jednomu číslu na Deváté třídě. Tam jste ji nezavezl. Kam jste s ní jel?“
Šofér se poškrábal na tváři a pochybovačně se po Spadovi podíval. „Vo tom nic nevim.“
„Fajn,“ řekl Spade a podával mu jednu svou navštívenku. „Jestli ale chcete mít o tomhletom jistotu, tak můžeme zajet do kanceláře k vašemu šéfovi a můžeme si od vašeho šéfa vyžádat svolení.“
„Myslím, že tohle stačí. Vezl jsem ji k Převozu.“
„Sama si o to řekla?“
„Jo. Jistě.“
„Nevezl jste ji nejdřív ještě někam jinam?“
„Ne. Bylo to takhle: Když jsme vás vysadili, jel jsem dál po Sacramentu, a když jsme byli asi tam, co je Polk, zaklepala na sklo a říkala, že prý chce noviny, a tak jsem na rohu zastavil a hvízdl na nějakého kluka a ten jí ty noviny přinesl.“
„Které noviny?“
„Call. Pak jsem jel ještě kousek po Sacramentu, a zrovna když jsme přejeli Van Ness, zaklepala na sklo znovu a říkala, že chce k Převozu.“
„Byla nějak rozrušená nebo něco?“
„Ne, co jsem pozoroval, tak ne.“
„A když jste přijeli k Převozu?“
„Zaplatila mi a to bylo všecko.“
„Čekal tam na ni někdo?“
„Jestli tam na ni někdo čekal, tak jsem ho neviděl.“
„Kudy šla?“
„U Převozu? To nevím. Možná že nahoru po schodech a možná že po schodech dolů.“
„Vzala si ty noviny s sebou?“
„To jo, když mi platila, tak je měla strčené pod paží.“
„Růžovou stránkou navrch, anebo bílou?“
„Sakra, pane inspektor, to si nepamatuju.“
Spade řidiči poděkoval, řekl: „Tady máte, na cigarety,“ a dal mu dolar.
 
Spade si koupil číslo Callu a zašel s ním do vestibulu nějaké správní budovy, aby si je tam mohl prohlédnout a aby mu do nich nefoukal vítr. Rychle přelétl očima titulky na první straně a pak na druhé a na třetí. Na čtvrté straně se na chvilku zastavil u titulku PODEZŘELÝ PADĚLATEL ZATČEN a pak na páté stránce u titulku PRONÁSLEDOVANÝ MLADÍK HLEDÁ SPÁSU V SMRTÍCÍ KULCE. Na šesté a sedmé stránce ho neupoutalo nic. Na okamžik se zdržel u textu pod titulkem TŘI MLADÍCI ZATČENI PO PŘESTŘELCE PŘI VLOUPÁNÍ na stránce osmé, pak už jeho pozornost neupoutalo nic, až došel k stránce třicáté páté, kde byly zprávy o počasí, o lodní dopravě, o výrobě, financích, rozvodech, narozeních, sňatcích a úmrtích. Přečetl si seznam zemřelých, přešel na stránku třicátou šestou a třicátou sedmou – k finančním zprávám – nenašel nic, u čeho by se zdržel, ani na třicáté osmé a poslední stránce, vzdychl, složil noviny, zastrčil je do kapsy u kabátu a ubalil si cigaretu.
Pět minut tak stál ve vestibulu oné správní budovy, kouřil a zatrpkle hleděl do prázdna. Pak vyšel na Stockton Street, zastavil taxi a dal se zavést do hotelu Coronet. Klíčem, který mu dala Brigid O’Shaughnessyová, si otevřel hlavní dveře i dveře jejího bytu. Modré šaty, co měla na sobě předešlého večera, byly přehozeny přes postel. Modré punčochy a lodičky ležely na podlaze ložnice. Polychromová dóza, v které předtím byly šperky a která předtím byla v zásuvce toaletky, stála otevřená na desce toaletního stolečku. Spade se na ni zamračeně podíval, přejel si jazykem rty, rozhlížel se kolem, ale ničeho se nedotkl, pak z hotelu vyšel a zamířil znovu zpátky do města.
Ve dveřích domu, kde měl svou kancelář, střetl se Spade s mladíkem, kterého naposledy viděl u Gutmana. Hoch se Spadovi postavil do cesty, zatarasil mu vchod a řekl: „Pojďte se mnou. Chce s váma mluvit.“ Mladík měl ruce zastrčeny v kapsách svrchníku. Kapsy se mu však nadouvaly víc než pouze od rukou.
Spade se ušklíbl a řekl posměšně: „Čekal jsem vás teprve v pět dvacet pět. Doufám, že jsem vás nenechal čekat moc dlouho.“
Chlapec zvedl zrak do výše Spadových očí a mluvil namáhavě, jako člověk, kterému to působí fyzickou bolest. „Jen do mě pořád takhle rejpejte, a za chvíli si budete z pupku tahat železo.“
Spade se zachechtal. „Čím horší gauner, tím střelenějc plácá,“ řekl vesele. „Tak jdem.“ Šli vedle sebe po Sutter Street. Mladík ani na okamžik nevyndal ruce z kapes svrchníku. Něco přes blok šli mlčky. Pak se Spade zvesela zeptal: „Tak jak dlouho sis už, synáčku, nevystřelil z tý svý špuntovky?“ Hoch nedal najevo, že by byl otázku slyšel. „Už jsi někdy –“ začal Spade, ale zmlkl. V jeho žlutých očích začínalo pohrávat měkké světlo. Už chlapce neoslovil.
Došli do hotelu Alexandrie, vyjeli do dvanáctého patra a prošli chodbou až ke Gutmanovu apartmá. Po chodbě nešla živá duše. Spade se trochu za chlapcem opožďoval, takže když byli asi pět metrů od Gutmanových dveří, šel za chlapcem asi čtvrt metru. Náhle se předklonil trochu ke straně a zezadu chlapce popadl oběma rukama přímo pod lokty. Násilím mladíkovi přidržel paže směrem dopředu, takže hoch rukama zastrčenýma v kapsách svrchníku sám kabát Spadovi nazdvihl. Hoch se vzpíral a snažil se Spadovi vykroutit, ale proti síle, s jakou ho obrovitý Spade tiskl, nezmohl vůbec nic. Mladík vztekle kopat dozadu, ale dosahoval Spadovi jen mezi rozkročené nohy. Spade chlapce zdvihl a pak s ním prudce udeřil na chodidla. Náraz nebylo na tlustém koberci skoro ani slyšet. Jakmile chlapec narazil nohama o zem, Spade sklouzl rukama dolů a v tu chvíli hocha sevřel v zápěstí. Chlapec zaťal zuby a snažil se obrovitému soku z rukou vykroutit, ale z jeho spárů se nedostal a také nedovedl zabránit, aby mu Spade nesjel dlaněmi po rukou ještě níž. Chlapec zřetelně skřípal zuby a skřípání se mísilo pouze se Spadovým oddychováním, jak chlapci drtil ruce. Dlouhou chvíli zůstaly hochovy ruce napjatě strnulé a nehybné. Potom mu ochably. Spade chlapce pustil a ustoupil o krok dozadu. Když Spade vytáhl ruce z kapes chlapcova svrchníku, v každé se objevila jedna těžká automatická pistole.
Mladík se otočil a postavil se proti Spadovi. Obličej měl příšerně bledý. Ruce nechal zastrčeny v kabátě. Díval se Spadovi na prsa a neříkal nic. Spade si pistole zasunul do kapes a posměšně se zazubil. „Tak jdem,“ řekl. „Takhle aspoň nebudeš šéfovi dělat ostudu.“
Došli ke Gutmanovým dveřím a Spade zaklepal.