13. CÍSAŘŮV DAR

 

 

 

Gutman otevřel dveře. Tvář se mu rozzářila v radostném úsměvu. Podával Spadovi ruku a říkal: „A, jen pojďte dál, vážený pane! Díky, že přicházíte. Pojďte dál.“

Spade mu stiskl ruku a vešel dovnitř. Hoch vstoupil s ním. Tlusťoch zavřel. Spade z kapes vyndal chlapcovy pistole a podával je Gutmanovi. „Tady máte. S tímhle byste ho neměl nechat pobíhat venku. Ještě si ublíží.“

Tlusťoch se tomu vesele zasmál, vzal si pistole a řekl: „Alealeale, copak tohle má znamenat?“ Podíval se ze Spada na chlapce.

Spade řekl: „Vzal mu je nějakej kripl kamelot, ale já ho přinutil, aby mu je dal zase zpátky.“

Chlapec s tvářemi bledými jako plátno vzal pistole z Gutmanových rukou a zastrčil je do kapes. Nepromluvil ani slovo. Gutman se znovu rozesmál. „Panebože, vážený pane,“ řekl Spadovi, „vy jste chlap, jakého stojí za to znát, obdivuhodný karakter. Pojďte jen dál. Posaďte se. Ukažte klobouk.“ Mladík z pokoje odešel dveřmi napravo od vchodu.

Tlusťoch Spada usadil do zeleného plyšového křesla u stolečku, vnutil mu doutník, zapálil mu ho, namíchal whisky se sodou, podal Spadovi skleničku, sám si vzal také jednu a posadil se přímo proti němu. „Doufám, vážený pane, že mi dovolíte, abych se vám omluvil za –“

„To nic,“ přerušil ho Spade. „Pohovoříme si o tom černém ptáku.“

Tlusťoch naklonil hlavu trochu na stranu a zahleděl se na Spada laskavýma očima. „Mjo, dobrá, vážený pane,“ souhlasil. „Pohovoříme.“ Usrkl ze skleničky v ruce. „Tohle bude ta nejúžasnější historie, jakou jste asi v životě slyšel, vážený pane, a to říkám s plným vědomím faktu, že člověk vašeho formátu a ve vašem zaměstnání už za tu dobu musel pár těch úžasných historií taky vyslechnout.“

Spade zdvořile přikyvoval. Tlusťoch po něm zakroutil očkama a zeptal se: „Co víte, vážený pane, o špitálském řádu sv. Jana Jeruzalémského, který se později nazýval Rytíři rhodští, a o takových věcech?“

Spade máchl doutníkem. „Moc ne – tak co se pamatuju z dějepisu ve škole – křižáci nebo tak něco.“

„Velice dobře. A nepamatujete se, že Sulejmán Veliký je z Rhodu roku 1523 vyhnal?“

„Ne.“

„Ano, pane, vyhnal, a oni se usadili na Krétě. A tam zůstali sedm let, až do roku 1530, kdy přesvědčili císaře Karla V., aby jim dal –“ Gutman zvedl tři nabubřelé prsty a vypočítával na nich – „Maltu, Gozo a Tripolis.“

„Ano.“

„Ano, vážený pane, ale za těchto podmínek měli císaři každým rokem platit poplatek,“ – zvedl jeden prst – „jednoho sokola jako výraz uznání, že Malta je stále v područí Španělska, a kdyby se něco stalo a oni odtud odešli, pak ostrov měl být opět navrácen Španělsku. Rozumíte? Dával jim ho, ale oni sami jej dát nebo prodat nikomu jinému nemohli.“

„Ano.“

Tlusťoch se přes Spadova ramena podíval na troje zavřené dveře, přistrčil si židli o kus blíž k Spadovi a ztišil hlas až do chraplavého šepotu: „Máte vůbec nějakou představu o tom, jak obrovské a nezměrné bohatství tou dobou řád měl?“

„Co se pamatuju,“ řekl Spade, „stáli si na tom celkem slušně.“

Gutman se shovívavě usmál. „Celkem slušně, vážený pane, to je řečeno velice mírně.“ Šepot se proměnil v jakési tiché vrčení. „Ti se v bohatství jenom topili, vážený pane. O tom nemáte ponětí. O tom nemá nikdo z nás ponětí. Po léta kořistili ze Saracénů, nikdo nemá představu o tom, jakých spoust drahokamů se zmocnili, co drahých kovů, hedvábí, slonoviny – smetánky všech pokladů Východu. Tohle jsou dějiny, pane! Všichni víme, že křižácké války pro ně byly stejně jako pro templáře hlavně příležitostí k loupení. A teď si představte, že císař Karel jim dá Maltu a jako lenní poplatek nepožaduje nic víc než ročně jednoho bezvýznamného ptáka, jen tak pro formu. Co mohlo být pro tyto nezměrně bohaté rytíře přirozenější, než aby se poohlédli po něčem, čím by vyjádřili svou vděčnost! A také to hned, vážený pane, udělali. Připadli na jednu moc šťastnou myšlenku. Poslat Karlovi jako poplatek za první rok ne nějakého obyčejného živého ptáka, ale nádherného zlatého sokola, obloženého od hlavy k patě nejnádhernějšími drahokamy, jaké jejich pokladnice obsahovaly. A věřte, pane, oni měli nádherné drahokamy, nejnádhernější z celé Asie.“ Gutman přestal šeptat. Jeho úlisná temná očka si zkoumavě prohlížela Spadovu tvář, která byla naprosto klidná. Tlusťoch se zeptal: „Tak co si myslíte o tomhle, vážený pane?“

„Nevím.“

Tlusťoch se shovívavě usmál. „Tohle jsou fakta, historická fakta, ne žádný dějepis ze školních cvičebnic, žádné dějiny pana Wellse, ale přesto jsou to dějiny!“ Naklonil se k Spadovi. „Archivy řádu, počínaje dvanáctým stoletím, jsou stále ještě na Maltě. Nejsou neporušeny, ale to, co tam je, obsahuje ne méně než tři,“ – zdvihl tři prsty – „zmínky, které se nemohou týkat ničeho jiného než onoho sokola, obloženého klenoty. Narážka na něho se najde také v díle Les Archives de l’Ordre de Saint-Jean od J. Delaville Le Roulxe – pravda, je to zmínka jen nepřímá, ale zmínka to je. A nepublikovaný dodatek k Paoliho dílu Dell’origine ed istituto del sacro militar ordine – nepublikovaný proto, že v době autorovy smrti nebyl dokončen úplně jasně a nepochybně uvádí všechna ta fakta, která já vám tu vyprávím.“

„No fajn,“ řekl Spade.

„Mjo, fajn, vážený pane. Velmistr Villiers de l’Isle Adam dal tohohle ptáka asi třicet centimetrů vysokého udělat od tureckých otroků na Andělském hradě a dal ho poslat Karlovi, který dlel ve Španělích. Poslal ho na galéře, které velel francouzský rytíř jménem Cormier anebo Corvere, člen řádu.“ Jeho hlas přešel opět v šepot. „Do Španěl se však pták nikdy nedostal.“ Usmál se, aniž pootevřel stisknuté rty, a zeptal se: „Je vám jistě známo jméno Barbarossa, Ryšavý, Khaired-Din? Ne? Slavný admirál bukanýrů, který tehdy vyplul z Alžíru. Tak tedy ten, vážený pane, ten se toho ptáka zmocnil. Pták putoval do Alžíru. To je fakt. To je fakt, který uvedl v jednom ze svých dopisů z Alžíru francouzský historik Pierre Dan. Napsal, že pták tam byl víc než sto let, až ho odvezl anglický dobrodruh Sir Francis Verney, který byl nějaký čas u alžírských bukanýrů. Možná, že ho neodvezl, ale Pierre Dan byl přesvědčen, že ano, a to mi stačí.

V Memoárech rodiny Verneyů v průběhu sedmnáctého století od lady Frances Verneyové se o ptáku nepraví nic, skutečně nic. Díval jsem se. A je téměř jisté, že když sir Francis roku 1615 umíral v messinském špitále, tak ptáka neměl. Byl na mizině. Ale není pochyb, vážený pane, že pták skutečně putoval na Sicílii. Ocitl se tam a dostal se tu do vlastnictví Victora Amadea II., krátce poté, co se roku 1713 Victor Amadeus stal králem, a byl to jeden z darů, které věnoval své ženě, když se po abdikaci ženil v Chambéry. To je fakt, vážený pane. Tohle potvrdil sám Carutti, autor díla Storia del Regno di Vittorio Amadeo II.

Možná že ti dva – Amadeo a jeho žena – si ptáka vzali s sebou do Turínu, když se Amadeo pokoušel svou abdikaci zrušit. Ať už to bylo jak chtělo, napříště se pták objevil ve vlastnictví jistého Španěla, který působil v armádě, jež se roku 1734 zmocnila Neapole – Otce Dona José Monino y Redondo, hraběte z Floridablancy, který byl prvním ministrem Karla III. Nic nenasvědčuje tomu, že by pták nezůstal ve vlastnictví této rodiny aspoň až do konce karlistických válek v létech čtyřicátých. Pak se objevil v Paříži, zrovna asi v době, kdy byla Paříž plná karlistů, kteří se museli vystěhovat ze Španěl. Některý z nich určitě ptáka přivezl s sebou, ale ať už to byl kdokoli, je nejvýš pravděpodobné, že o jeho pravé hodnotě nevěděl nic. Ptáka totiž – nepochybně z opatrnosti během karlistických nepokojů ve Španělích – dal někdo po celém povrchu přemalovat nebo přesmaltovat, aby nevypadal o nic líp, než jako nějaká docela zajímavá černá soška. A v tomhle přestrojení, vážený pane, dalo by se říct, ho vláčeli po Paříži nejrůznější soukromníci a překupníci, kteří byli příliš pitomí, aby poznali, co se skrývá pod jeho povrchem.“

Tlusťoch se odmlčel, jenom aby se usmál a pokýval lítostivě hlavou. „Po sedmdesát let, vážený pane, se do téhle báječné věcičky, dalo by se říct, kopalo po stokách Paříže jako do mičudy – až ji roku 1931 našel nějaký řecký překupník, který se jmenoval Charilaos Konstantinides, v nějakém obskurním krámečku. Charilaovi netrvalo dlouho, aby rozpoznal, o jakou věc jde, a aby ji získal. Jeho očím a jeho nosu neunikla žádná hodnota, třeba ukrytá pod sebetlustším nánosem smaltu. No a vidíte, pane, právě Charilaos vysledoval většinu historie onoho ptáka a právě on objevil skutečně to, co v něm bylo ukryto. Já se o tom dověděl a nakonec se mi podařilo většinu té historie z něho vymáčknout, přestože jsem už byl od té doby sám s to k ní nějaký detail taky připojit. Charilaos nijak nespěchal, aby svůj nález proměnil ihned na peníze. Věděl sice, že jeho skutečná hodnota je obrovská, ale taky věděl, že daleko větší, přímo fantastickou cenu bude za ptáka moci získat, jakmile se podaří nepochybně prokázat jeho autentičnost. Nejspíš se chystal uzavřít nějaký obchod s některým z novodobých následovatelů řádu s anglickým řádem Sv. Jana Jeruzalémského, s pruskými johanity anebo s italskými nebo německými Langues nejvyššího řádu maltézského – což byly všechno řády bohaté.“ Tlusťoch pozdvihl sklenku, usmál se, a když viděl, že je již prázdná, vstal a šel nalít sobě i Spadovi. „Už mi začínáte trochu věřit?“ ptal se, když stříkal sodu ze sifonové láhve.

„Neříkal jsem, že vám nevěřím.“

„To ne,“ uchechtl se Gutman. „Ale jak jste se tvářil!“ Posadil se, pořádně se napil a lehce si otíral ústa bílým kapesníkem. „No tak dál, vážený pane. Aby si ptáka pojistil, zatímco se chtěl věnovat studiu jeho historie, dal ho Charilaos znovu přesmaltovat, zřejmě tak, jak vypadá dnes. Přesně na den a rok později, co ho získal – bylo to asi tři měsíce po tom, co jsem to všecko z něho dostal – sáhl jsem v Londýně po Timesech a přečetl jsem si v nich, že se do jeho bytu někdo vloupal a on že byl zavražděn. Druhého dne jsem byl v Paříži,“ smutně zavrtěl hlavou. „Pták byl fuč. Panebože, vážený pane, jak já z toho šílel. Nevěřil jsem, že mimo mě by ještě někdo jiný věděl, jakou má cenu. Ukradli spoustu věcí. Z toho jsem došel k názoru, že zloděj prostě ptáka ukradl zároveň s ostatní kořistí a že neví, co to vlastně ukradl. Protože jedno je naprosto jisté – zloděj, který by znal jeho hodnotu, ten by se byl ničím jiným vůbec nezatěžoval – ne, vážený pane, vůbec ničím jiným, ledaže by to byly korunovační klenoty.“

Zavřel oči a shovívavě se usmál jakési myšlence, která mu bleskla hlavou. Opět je otevřel a řekl: „Mjo, tohle bylo před sedmnácti lety. A vážený pane, mně to trvalo celých sedmnáct let, než se mi podařilo zjistit, kde pták je, ale dokázal jsem to. Chtěl jsem ho mít, a já nejsem z těch lidí, co se hned tak dají odradit, když si něco umanou.“ Po celé tváři se mu rozlil úsměv. „Chtěl jsem ho a našel jsem ho. Chci ho a taky ho budu mít.“ Dopil sklenku do dna, znovu si osušil rty a zastrčil kapesník opět do kapsy. „Vystopoval jsem ho až do domu jistého ruského generála – jakéhosi Kemidova – na předměstí Cařihradu. Nevěděl o něm ani ň. Pro něho to nebylo nic víc než černá smaltovaná figurka ptáka; učinil jsem mu nabídku, ale on pro svou vrozenou umíněnost – vrozenou umíněnost ruského generála – ne a ne mi ho prodat. Možná že jsem si ve své nedočkavosti počínal poněkud neobratně, ale ne moc. Nevím. Jedno jsem však věděl jasně – že ho chci a že ten pitomý důstojník se třeba na ten svůj majetek podívá důkladněji a že by mohl trošku toho smaltu odloupnout. Tak jsem tam poslal – ehm – svoje lidi, aby se ho zmocnili. No a ti ho, vážený pane, dostali, ale já ho nemám.“ Vstal a přenesl svou prázdnou sklenku na stoleček. „Jenže já ho budu mít. Dejte mi sklenku, vážený pane.“

„Tak tedy ten pták ve skutečnosti nepatří žádnému z vás?“ zeptal se Spade, „ale tomu jistému generálu Kemidovovi.“

„Nepatří?“ řekl tlusťoch žoviálně. „Dobrá, vážený pane, můžete říct, že patřil králi španělskému, ale nevidím, jak byste mohl na ptáka čestně udělit nesporný nárok komukoliv jinému – leda prostě z toho titulu, že ho má ve vlastnictví.“ Zachechtal se. „Předmět takové ceny, který přecházel z ruky do ruky takovýmihle prostředky, ten je jasně majetkem toho, kdo se ho může zmocnit.“

„Takže teď je ve vlastnictví slečny O’Shaughnessyové.“

„To ne, vážený pane, ledaže ona by byla moje zástupkyně.“

Spade ironicky prohodil. „Ach tak.“

Gutman se zamyšleně zahleděl na zátku láhve s whisky, kterou držel v ruce, a zeptal se: „Je to naprosto jisté, že ona ho teď má?“

„Skoro.“

„Kde?“

„Přesně nevím.“

Tlusťoch prudce postavil láhev na stůl, až to třesklo. „Vždyť jste ale říkal, že to víte,“ protestoval.

Spade ledabyle mávl rukou. „Mínil jsem to tak, že vím, kde ho můžu sehnat, až přijde pravý čas.“

Růžové bambule v Gutmanově tváři se uskupily do šťastnějšího výrazu. „A víte to?“

„Vím.“

„Kde?“

Spade se s úsměvem ušklíbl a řekl: „To nechte na mně.“

„Kdy?“

„Až přijde čas.“

Tlusťoch našpulil ústa a s úsměvem, v němž byl sotva znatelný nepokoj, se zeptal: „Pane Spade, kde je teď slečna O’Shaughnessyová?“

„V mých rukou, bezpečně schovaná.“

Gutman se s uspokojením usmál. „V tomhle ohledu vám tedy důvěřuji,“ řekl. „Tak a teď, vážený pane, než se posadíme a dohodneme se o ceně, odpovězte mi na jedno: jak brzy jste schopen – nebo spíš jak brzy jste ochoten – sokola vydat?“

„Za pár dní.“

Tlusťoch pokýval hlavou. „To stačí. Můžeme – ale počkejte, zapomněl jsem na pohon.“ Otočil se ke stolečku, nalil whisky, stříkl do ní sodu, jednu skleničku postavil Spadovi k lokti a svou si nechal v ruce. „Tak tedy, vážený pane, připijme si na litkup a na pěkné zisky pro nás pro oba.“

Napili se. Tlusťoch se posadil. Spade se zeptal: „Jak vy si představujete ten slušný kup?“

Gutman zvedl sklenku a podržel ji proti světlu, zamilovaně se na ni podíval, znovu se zhluboka napil a řekl: „Mám pro vás dva návrhy a oba jsou fér. Vyberte si. Když mi dodáte sokola, dám vám na místě pětadvacet tisíc dolarů, a jakmile se dostanu do New Yorku, dostanete dalších pětadvacet; anebo jsem ochoten vám dát čtvrtinu – pětadvacet procent – až z toho, co na sokolu vydělám. Tak takhle by to tedy bylo, vážený pane: buďto téměř hned na ruku padesát tisíc dolarů anebo o hodně větší sumu za takové – no řekněme za dva za tři měsíce.“

Spade se napil a zeptal se: „O kolik větší?“

„O hodně,“ opakoval tlusťoch. „Kdo to může vědět, o kolik větší? Mám říct sto tisíc anebo čtvrt miliónu? Uvěříte mi, když uvedu sumu, která bude zřejmě pravděpodobné minimum?“

„Proč ne?“

Tlusťoch zamlaskal a ztišil hlas až do svého tichého předení. „Co byste takhle, vážený pane, říkal půl miliónu?“

Spade přimhouřil oči. „Pak vy si tedy myslíte, že ta věcička má cenu dvou miliónů?“

Gutman se klidně usmál: „Přesně tak jak říkáte, proč ne?“

Spade dopil sklenku a postavil ji na stůl. Vložil do úst doutník, opět ho vyndal, podíval se na něj a znovu ho vložil do úst. Jeho žlutošedé oči začínaly nabývat temnějšího hnědavého odstínu. Řekl: „To je ale sakra pořádná kupa prachů.“

Tlusťoch přitakal: „Mjo, teda pořádná kupa prachů.“ Naklonil se k Spadovi a poklepal mu na koleno. „To je absolutní minimum všech minim – anebo byl Charilaos Konstantinides užvaněný idiot – a to nebyl.“

Spade znovu vyndal doutník z úst, zamračeně a s odporem se na něj podíval a položil ho na popelník. Pevně zavřel oči a znovu je otevřel. Temně hnědá barva v nich zhoustla. Řekl: „Tedy – minimum, hm? A maximum?“ Bylo zřetelně slyšet, že Spade x ve slově maximum posměšně zašišlal až skoro do š.

„Maximum?“ Gutman zvedl ruku dlaní vzhůru. „To si netroufám hádat. Myslel byste si, že jsem se zbláznil. Nevím. Nedá se vůbec odhadnout, jak vysoko to může vystoupit, vážený pane, a to je ta jedna jediná pravda, která se o tom dá říct.“

Spade přitiskl dolení ret, který mu trochu poklesával, k hornímu. Netrpělivě zavrtěl hlavou. V očích mu náhle jasně zasvítilo, ale záblesk ihned udusil ještě temnější odstín hnědé barvy. Vstal, pomáhaje si oběma rukama o opěradla křesla. Zavrtěl znovu hlavou a popošel jedním nejistým krokem kupředu. Zasmál se přidušeně a zahučel: „Běžte s tím do hajzlu!“

Gutman vyskočil a odstrčil křeslo. Všecky tučné uzly se na něm roztřásly. Oči se mu proměnily ve dvě temné jámy zející z růžového, mastného obličeje. Spade otáčel hlavou obezřetně ze strany na stranu, až očima utkvěl na dveřích, a skoro by se dalo říct, že se do nich zaryl pohledem. Znovu popošel o jeden nejistý krok. Tlusťoch ostře vykřikl: „Wilmere!“ Jedny dveře se otevřely a mladík vstoupil dovnitř.

Spade popošel o třetí krok. Jeho obličej měl teď šedivou barvu, svaly kolem čelistí pod ušima byly jako naběhlé. Po čtvrtém kroku se již nohy nevrátily do původní polohy a temně hnědé oči byly skoro celé přikryty víčky. Udělal pátý krok. Mladík přešel k Spadovi, postavil se těsně k němu, skoro před něho, ale ne přímo mezi Spada a dveře. Pravou ruku hoch držel v kapse kabátu, na srdci. V koutcích úst mu pocukávalo. Spade se pokusil o šestý krok. Hoch vymrštil jednu nohu a vykopl ji přímo před nohu Spadovi. Spade přes nastavenou nohu upadl a zhroutil se obličejem na zem. Mladík stále držel pravici pod kabátem a hleděl seshora na Spada. Spade se pokoušel vstát. Hoch se pravou nohou mohutně rozehnal a kopl Spada do skráně. Spada zásah převalil na bok. Pokusil se ještě jednou vstát, ale nemohl, obestřel ho spánek.