14. LA PALOMA
 
Left
 
 
Když šel Spade toho jitra několik minut po šesté od výtahu a zahýbal za roh, viděl, že za mléčným sklem dveří jeho kanceláře svítí žluté světlo. Ihned se zastavil, stiskl rty, rozhlédl se po chodbě za sebe i před sebe a pak rychlými, klidnými kroky kráčel ke dveřím kanceláře.
Uchopil zlehka kulatý knoflík u dveří a opatrně jím otáčel, aby se neozval žádný šramot a žádné cvaknutí. Otočil jím, až to dál nešlo: dveře byly zamčeny. Stále knoflík držel, aby nezpůsobil žádný hluk, přehodil si ruce a uchopil jej levou. Pravou rukou si vyndal z kapsy klíče, opatrně, aby o sebe nezazvonily. Vybral z nich klíč od kanceláře, ostatní stiskl do dlaně a zastrčil klíč do zámku. Klíč dovnitř vklouzl bezhlučně. Spade se pevně rozkročil na chodidlech, nabral dech, v zámku cvaklo, dveře se otevřely a Spade vkročil dovnitř.
Effie Perinová seděla u svého psacího stolu, lokty měla složeny na stole, hlavu položenou na nich, a spala. Měla na sobě kabát a jeden Spadův svrchník si kolem sebe ovinula jako deku. Spade vydychl, přidušeně se přitom zasmál, zavřel za sebou dveře a popošel ke dveřím do své vlastní kanceláře. Byla prázdná. Vrátil se k dívce a položil jí ruku na ramena.
Pohnula sebou, rozespale zvedla hlavu a zamrkala. Náhle se posadila zpříma a otevřela oči dokořán. Spatřila Spada, usmála se, opřela se o opěradlo a mnula si oči. „Tak už jste konečně zpátky?“ řekla. „Kolik je hodin?“
„Šest. Co tady děláte?“
Roztřásla ji zima, přitáhla si Spadův svrchník těsněji k tělu a zívla. „Říkal jste mi, abych tady zůstala, dokud se nevrátíte anebo nezatelefonujete.“
„Á jé, vy jste úplně jako ta sestřička toho chlapečka, co stál na té hořící palubě.“
„Nechtěla jsem –“ Nedořekla a vstala a nechala plášť sklouznout po zádech za sebe na křeslo. Podívala se temnýma vzrušenýma očima na jeho spánek pod střechou klobouku a vykřikla: „Co to máte s hlavou? Co se stalo?“ Spadův pravý spánek byl temně fialový a oteklý.
„Nevím, jestli jsem upadl nebo jestli mě někdo praštil. Myslím, že to není nic zvláštního, ale bolí to jako čert.“ Skoro se prsty spánku ani nedotkl a ihned ucukl, bolestivý výraz ve tváři se mu proměnil v jakýsi nepodařený úsměv. Vysvětloval: „Šel jsem na návštěvu a tam mi namíchali nějaký úplně koňský kapky a k sobě jsem přišel teprv dvanáct hodin nato a ležel jsem přitom roztažený jako žába na podlaze u jednoho chlapa.“
Sáhla mu rukou po klobouku a sundala mu ho. „To je ale strašné,“ zhrozila se. „Na to se musí podívat doktor. S takovouhle hlavou si nemůžete jen tak chodit.“
„Není to tak hrozné, jak to vypadá, jenomže mě strašlivě bolí palice, a to bude nejspíš od těch kapek.“ Šel k umyvadlu do kouta kanceláře a natočil si na kapesník studenou vodu. „Něco nového, co jsem odešel?“
„Našel jste slečnu O’Shaughnessyovou, Same?“
„Ještě ne. Bylo něco nového, co jsem odešel?“
„Volala kancelář státního zástupce. Chce s vámi mluvit.“
„On sám?“
„Ano, aspoň tak jsem tomu rozuměla. A pak přišel nějaký mladík se vzkazem – že pan Gutman by si s vámi velice rád před půl šestou pohovořil.“
Spade zatáhl vodu, vyždímal kapesník a vracel se od umyvadla v koutě a přidržoval si kapesník na spánku. „Ten vzkaz už jsem dostal,“ řekl. „Toho kluka jsem potkal dole; tohle mi vynesla právě rozmluva s Gutmanem.“
„To je ten pan Gé, co volal, Same?“
„Právě ten.“
„A co –“
Spade hleděl někam do prázdna a mluvil, jako by mu řeč měla posloužit, jen aby si uspořádal svoje vlastní myšlenky: „Chce nějakou věc a myslí si, že já ji můžu sehnat. Přesvědčil jsem ho, že mu můžu zabránit, aby ji dostal, jestliže se se mnou před půl šestou nedohodne. Potom – ehm – ano – pak když jsem mu řekl, že bude muset pár dní počkat, tak mě nakrmil tím svinstvem. Rozhodně si asi nemyslel, že umřu. Určitě věděl, že se za deset za dvanáct hodin vzpamatuju a přijdu k sobě. Tak všechno možná vězelo v tom, že počítal, že to může sehnat bez mé pomoci a právě v té době, co to se mnou narafičí tak, abych já nebyl s to se do toho plést.“ Zamračil se. „Doufám, že se mýlil.“ Jeho utkvělý pohled do prázdna jako by se vracel. „Slečna O’Shaughnessyová o sobě nedala vědět ani slovem?“
Dívka zavrtěla hlavou, že ne, a zeptala se: „Má tohle s ní něco společného?“
„Něco.“
„Ta věc, co on chce, patří jí?“
„Anebo španělskému králi. Milánku, vy máte strýčka, co učí tady někde na univerzitě dějiny, že?“
„Bratrance. Proč?“
„Kdybychom do jeho života vnesli trochu jasu jedním domnělým tajemstvím starým čtyři století, mohli bychom mu věřit, že bude s to ho chvilku udržet v tajnosti?“
„To ano, on je solidní člověk.“
„Prima. Vezměte si tužku a blok.“
Vzala si tužku a blok a posadila se na židli. Spade si znovu natočil na kapesník studenou vodu, přiložil si jej ke spánku, postavil se před ni a diktoval jí historii sokola, tak jak mu ji vyprávěl Gutman, počínaje oním okamžikem, kdy jej Karel V. věnoval špitálníkům, až do doby, kdy se smaltovaný pták v období přílivu karlistů dostal do Paříže – ale dál už ne. Se jmény autorů a jejich děl, jež Gutman uváděl, měl značné obtíže, ale přesto se mu podařilo uvést aspoň přibližnou fonetickou obdobu. Zbytek historie opakoval s přesností trénovaného reportéra. Když skončil, složila dívka poznámkový blok a zvedla k němu vzrušenou usměvavou tvář. „No řekněte, není tohle napínavé?“ prohlásila. „Je to –“
„Je, anebo spíš komické. A prosím vás, mohla byste s tím zajít za panem bratrancem a přečíst mu to a zeptat se, co si o tom myslí? Jestli někdy třeba už narazil na něco, co by s tímhletím mohlo nějak souviset? Jestli je to vůbec pravděpodobné? Jestli je to možné – jenom jestli je to vůbec možné? Anebo jestli to není humbuk! Když bude potřebovat víc času, aby to zjistil, tak dobrá, ale aspoň nějaký názor z něho vymáčkněte hned teď. A jen proboha věčného, ať si to nechá pro sebe!“
„Půjdu hned,“ řekla, „a vy se seberte a k doktorovi, ať se vám podívá na tu hlavu.“
„Nejdřív si dáme snídani.“
„Ne, já se najím v Berkeley. Nemůžu se už dočkat, co si o tom bude myslet Ted.“
„A ne abyste se mi tam rozbrečela,“ nakazoval Spade, „jestli se vám vysměje.“
 
Spade se nejdřív pohodlně nasnídal v hotelu Palace, kde si zároveň přečetl oba raníky, pak šel domů, oholil se, vykoupal, na podlitý spánek si naškrabal trochu ledu a převlékl se. Zašel do Coronetu do bytu Brigid O’Shaughnessyové. Od jeho poslední návštěvy tam nebylo ničím ani hnuto. Pak šel do hotelu Alexandrie. Gutman nebyl doma. A ani nikdo jiný z ostatních obyvatelů Gutmanova bytu doma nebyl. Spade zjistil, že ti ostatní obyvatelé byli tlusťochův tajemník Wilmer Cook a jeho dcera Rhea, hnědooká, světlovlasá drobná dívenka, které bylo sedmnáct a o které zaměstnanci hotelu říkali, že je krásná. Spade také zjistil, že Gutmanova společnost do hotelu přijela před desíti dny z New Yorku a že se ještě z hotelu neodhlásili. Pak šel Spade do Belvederu a v kavárně hotelu zastihl hotelového detektiva u jídla.
„Dobrý den, Same. Tak se tady posaďte a vezměte si vajíčko.“ Hotelový detektiv zůstal civět na Spadův spánek. „Proboha, to vás ale pěkně někdo zřídil!“
„Děkuju, už jsem jedl,“ děkoval Spade, když si sedal, a pak prohlásil na adresu svého spánku: „Vypadá to horší, než to je. Jakpak se chová můj Cairo?“
„Ani ne za půl hodinky po vás včera odešel a od té doby jsem ho neviděl. Včera tady zase nespal.“
„Začíná mít divné móresy.“
„Hm, takovejhle chlap, a sám ve velkoměstě. Kdo vás takhle zmlátil, Same?“
„Cairo to nebyl.“ Spade se zadíval na stříbrný příklop, pod kterým měl Luke toasty. „Jak to vypadá? Bylo by možné podívat se mu, teď když je pryč, do pokoje?“
„Bylo. Víte dobře, že já vám chci vždycky ve všem vyjít vstříc.“ Luke od sebe odsunul kávu, opřel se lokty o stůl a zadíval se na Spada. „Jenže se mi tak zdá, že vy mi všecky svoje karty vždycky nevyložíte. Fakt, Same, řekněte, co má být s tím chlapem? Na mně nic neproděláte. Víte přece, že jednám fér.“
Spade zdvihl oči od stříbrného příklopu. Byly jasné a upřímné. „To je fakt, to vím,“ řekl. „Nic nezatajuju. Řekl jsem vám to rovnou. Dělám pro něho jistou věc, ale on má nějaké přátele, kteří mně připadají podezřelí, a tak si na ně trochu dávám pozor.“
„Ten kluk, co jsme ho včera vyhodili, to byl taky jeho přítel?“
„Ano, Luku, to byl.“
„A byl to jeden z těch, co oddělali Milese?“
Spade zavrtěl hlavou. „Milese zabil Thursby.“
„A kdo zabil jeho?“
Spade se zasmál. „Má to být sice tajemství, ale mezi náma, toho jsem zabil já,“ řekl, „aspoň podle policie.“
Luke cosi zavrčel a zvedl se: „Ve vás aby se čert vyznal. Pojďte, uděláme tu prohlídku.“
Zastavili se ještě ve vrátnici a Luke tam jenom řekl, aby to nějak zařídili, kdyby se vrátil, a zavolali jim, a šli nahoru do Cairova pokoje. Cairova postel byla ustlaná a upravená, ale podle papírů v koši, záclon, roztažených na každou stranu jinak, a několika zmačkaných ručníků v koupelně bylo vidět, že pokojská tam to dopoledne ještě neuklízela. Cairova zavazadla tvořil jeden kufr čtvercového tvaru, cestovní vak a malý příruční kufřík. Ve skřínce v koupelně bylo plno všelijakých kosmetických přípravků – krabiček, dóziček, kelímků a lahviček, ve kterých byly pudry, krémy, mastičky, voňavky, vodičky a prostředky pro vzrůst vlasů. V šatníku ve zdi visely dva obleky a svrchník a dole stály tři páry bot, pečlivě naražených na kopyta. Cestovní vak ani malý příruční kufřík nebyly zamčeny. Když Spade dokončoval prohlídku, měl už Luke velký kufr odemčený.
„Zatím nic,“ řekl Spade, když se začali prohrabávat v kufru. Nenašli nic, co by je mohlo zajímat.
„Hledáme snad speciálně nějakou jistou věc?“ zeptal se Luke, když zase kufr zamykal.
„Ne. Údajně sem měl přijet z Cařihradu. Já bych rád věděl, jestli tam odtud skutečně přijel. Neviděl jsem nic, co by napovídalo, že ne.“
„Co má v plánu?“
Spade zavrtěl hlavou. „Tohle je taky jedna věc, kterou bych rád věděl.“ Přešel přes pokoj a sklonil se nad košem na papíry. „Hm, tohle je naše poslední šance.“
Vyndal z koše noviny. Když zjistil, že je to Call z předchozího dne, oči mu zazářily. Byl složen inzertní stránkou navrch. Otevřel jej, stránku si prohlédl, ale u ničeho se nezastavil. Pak noviny obrátil a podíval se na stránku, která byla složena dovnitř, na stránku s finančními zprávami, se zprávami o námořní dopravě, o počasí, o narozeních, sňatcích, rozvodech a úmrtích. V levém rohu dole bylo vytrženo něco přes pět centimetrů druhého sloupce. Hned nad utrženým kusem byl drobný titulek Dnes přijely:
12.20 – Capac z Astorie
5.05 – Helena P. Drewová z Greenwoodu
5.06 – Albarado z Bandonu
Další řádek zasahoval vyškubnutý kousek a ze zbývajících písmen se dala zjistit pouze slova ze Sydney.
Spade položil Call na stůl a znovu se podíval do koše na papíry. Našel tam kousek balicího papíru, kousek provázku, dvoje visačky z koupených ponožek, účetní blok z obchodu s pánským prádlem, na němž bylo účtováno půl tuctu ponožek, a na dně koše kus novin srolovaných do malinké kuličky. Opatrně kuličku rozbalil, na stole ji uhladil a přiložil ji k utržené části Callu. Po stranách k sobě oba konce přiléhaly přesně, ale mezi hořejší částí zmuchlaného útržku a oním čitelným ze Sydney chybělo asi dva a půl centimetru, což byl dostatečně velký prostor, aby se na něj vešla oznámení příjezdu pěti šesti lodí. Obrátil list a zjistil, že na druhé straně chybějící části mohl být pouze bezvýznamný sloupek s inzerátem nějakého makléře.
Luke mu nahlédl přes rameno a zeptal se: „K čemu to všecko je?“
„Zdá se, že ten pán se zajímá o nějakou loď.“
„No ale proti tomu přece není žádný zákon, anebo snad je?“ uvažoval Luke, zatímco Spade skládal roztrhanou stránku a zmačkaný útržek a dával si je do kapsy kabátu. „Tak tady už jste se vším hotov?“
„Ano. Mockrát děkuju, Luku. Zavoláte mi, prosím vás, až se vrátí?“
„Jistě.“
 
Spade šel do administrace Callu, koupil si jeden výtisk novin z předchozího dne, otevřel jej na stránce se zprávami o lodích a srovnával ji se stránkou, kterou vyndal z Cairova koše na papíry. Na chybějící části stálo:
5.17 – Tahiti ze Sydney a Papeete.
6.05 – Admirál Peoples z Astorie.
8.07 – Caddopeak ze San Pedra.
8.17 – Silverado ze San Pedra
8.25 – La Paloma z Hongkongu.
9.03 – Daisy Gray ze Seattlu.
Pomalu seznam pročítal a když dočetl, podtrhl nehtem z Hongkongu, vyřízl seznam příjezdů z novin kapesním nožem, vložil zbytek novin a Cairovy stránky zpátky do koše a vrátil se do kanceláře. Posadil se ke stolu, v telefonním seznamu si vyhledal číslo a volal. „Kearny jedna čtyři nula jedna, prosím… V kterých docích prosím kotví Paloma, co přijela včera ráno z Hongkongu?“ Opakoval otázku. „Děkuji.“ Na chvíli přidržel palcem vidlici aparátu, pak ji opět pustil a řekl: „Davenport dvě nula dvě nula, prosím… Detektivní oddělení, prosím… Je tam seržant Polhaus?… Děkuji… Haló, Tome, tady Sam Spade… Ano, pokoušel jsem se vám volat včera odpoledne… Jistě, počítám s tím, že se mnou půjdete na oběd… Fajn.“ Podržel sluchátko u ucha a prstem zmáčkl vidlici… „Davenport nula jedna sedm nula, prosím… Haló, tady je Samuel Spade. Moje sekretářka dostala včera vzkaz, že se mnou chce mluvit pan Bryan. Prosím, vás, zeptejte se ho, kdy by se mu to nejlíp hodilo… Ano, Spade – S-p-a-d-e.“ Dlouhá pauza. „Ano… O půl třetí? Dobrá. Děkuji vám.“ Volal na čtvrté číslo a řekl: „Haló, milánku, dejte mi Sida!… Ahoj, Side – tady Sam. Dnes odpoledne mám o půl třetí schůzku se státním zástupcem. Prosím vás, zavolejte mi – buď sem nebo tam – asi tak kolem čtvrté, jen abyste se přesvědčil, jestli jsem do něčeho nevlít… Jděte se vycpat s tím svým odpoledním golfem, vaše práce je dát pozor, abych se já nedostal do kriminálu… Tak fajn, Side. Ahoj.“
Odstrčil aparát, zívl, protáhl se, ohmatal si modřinu na spánku, podíval se na hodinky, ubalil si cigaretu a zapálil si ji. Ospale pokuřoval, dokud se nevrátila Effie Perinová.
Effie Perinová vstoupila usměvavá, s rozzářenýma očima a celá zrůžovělá. „Ted říká, že by to mohlo být,“ hlásila, „a doufá, že to taky je. Říkal, že sice v tomhle oboru není specialista, ale ta jména a ta data jsou prý správná, a aspoň ani jediná z těch autorit, co jste jmenoval, a ani žádné z těch jejich děl nejsou nějaké vymyšlené nesmysly. Strašně ho to vzrušilo.“
„To je senzační, dokud se pro to ovšem nezblázní natolik, že by nepoznal, jestli to je podfuk.“
„Ne, to by on neudělal – Ted ne! Na to on tomu svému oboru moc dobře rozumí.“
„Hm, hm, celá ta zatracená Perinovic rodina je úplně zázračná,“ řekl Spade, „s vámi i s tou vaší rozmazanou sazí na nose.“
„Ted není Perine, Ted je Christy.“ Sklonila hlavu a podívala se do malého zrcátka v kabelce na nos. „To asi ten oheň.“ Setřela si šmouhu cípkem kapesníku.
„To od toho perinovskochristyovského entuziasmu chytlo Berkeley?“ zeptal se.
Ušklíbla se na něho, zatímco si růžovou labutěnkou přejížděla po nose. „Když jsem se vracela, hořela loď. Táhli ji od přístaviště a na převozu bylo plno kouře.“
Spade položil ruce na opěradlo křesla. „Byla jste dost blízko, že jste mohla vidět jméno té lodě?“ zeptal se.
„Ano. La Paloma. Proč?“
Spade se s politováním usmál. „Kruci, děvče, v tom to právě je, že nevím proč,“ řekl.