15. KDEJAKEJ ŠUGL

 

 

 

Spade a detektiv seržant Polhaus seděli u stolu U Johna ve States Hof Brau a jedli vepřové nožičky v rosolu. Polhaus držel v půli cesty mezi talířem a ústy na vidličce kus světlého, zářivého rosolu, dával pozor, aby mu nespadl, a říkal: „Hele, koukejte, Same! Zapomeňte na to, co se stalo tu předešlou noc. Strašně se zmejlil, ale přece víte, každej může ztratit hlavu, když ho někdo takhle vyhecuje.“

Spade se na detektiva zkoumavě podíval. „To jste se mnou chtěl mluvit kvůli tomuhle?“ zeptal se.

Polhaus přikývl, dal si sousto rosolu do úst, polkl je a upřesnil svoje přikývnutí: „Hlavně kvůli tomu.“

„To vás poslal Dundy?“

Polhaus se zatvářil otráveně. „Víte sám, že ne. Má palici tvrdou jako vy.“

Spade se usmál a zavrtěl hlavou. „Ne, nemá, Tome. To si jenom myslí.“

Tom se zamračil a jal se krájet vepřovou nožičku. „Jestlipak vy jednou dospějete?“ zahučel. „Kvůli čemu vlastně máte vy být co naštvaný? Vždyť jste nakonec měl navrchu vy. Proč ještě jenom přilejvat volej do vohně? Vždyť si tím jenom přiděláváte strašně moc nepříjemností.“

Spade složil vidličku a nůž pečlivě na talíř a ruce položil na stůl vedle talíře. Usmíval se jen slabě a v jeho úsměvu nebylo ani trochu hřejivosti. „Jestli mi už chce nadrobit nepříjemnosti kdejaký hovado z tohohle města, tak tahle troška mi už neuškodí. Jako bych o tom ani nevěděl!“

Červeň v Polhausově tváři potemněla. „To mi teda říkáte senzační věc.“

Spade se chopil vidličky a nože a pustil se do jídla. Polhaus také jedl. Za chvíli se Spade zeptal: „Viděl jste, jak v zálivu hořela loď?“

„Viděl jsem kouř. Mějte rozum, Same. Dundy udělal chybu a on to ví. Proč to nenecháte být, jak to je?“

„Myslíte, že snad za ním mám jít a říct mu, že doufám, že moje brada neublížila jeho pěsti?“ Polhaus divoce krájel vepřovou nožičku. Spade řekl: „Přinesl Phil Archer nějaké čerstvé nové tipy?“

„Ale, kruci! Dundy si nemyslel, že jste vy zastřelil Milese, jenže co jiného mohl dělat? Musel to už takhle dohnat až do konce. Kdybyste vy byl na jeho místě, neudělal byste taky nic jiného.“

„Ano?“ Spadovi v očích potměšile zablýsklo. „Proč si myslel, že já to neudělal? Proč si vy myslíte, že já to neudělal? Anebo si to nemyslíte?“

Polhausův zarudlý obličej znovu znachověl. Řekl: „Milese zastřelil Thursby.“

„Myslíte?“

„Udělal to. Ten webley byl jeho a ten prevít, co měl v sobě, ten pocházel taky z té pistole.“

„Určitě?“ zeptal se Spade.

„Naprosto jistě,“ odpověděl policejní detektiv. „Vzali jsme do parády jednoho kluka – je to poslíček z hotelu, kde Thursby bydlel – a ten viděl tenhle revolver zrovna to ráno u Thursbyho v pokoji. Zvlášť dobře si ho všiml, protože takový ještě nikdy neviděl. Já jsem takový taky nikdy neviděl. Sám říkáte, že se už takové nevyrábějí. Není pravděpodobné, že by se tu mohl vyskytnout zrovna ještě jeden a – vůbec – jestli ten nepatřil Thursbymu, pak co se stalo s jeho revolverem? A z tohohle revolveru je náboj, co měl Miles v sobě.“ Chtěl si dát do úst kousek chleba, ale vrátil ho a zeptal se: „Vy jste říkal, že už jste tyhle webleye předtím někde viděl: kde to bylo?“ Vložil si sousto chleba do úst.

„Před válkou v Anglii.“

„No tak vidíte.“

Spade pokýval hlavou: „Takže teďka už je Thursby jediný, koho já jsem zabil.“

Polhaus sebou zavrtěl na židli a zrudl v obličeji, až se leskl. „Proboha, copak už to nikdy nepustíte z hlavy?“ posteskl si vážně. „Tohle jsme zahráli úplně vedle. Vy to víte stejně dobře jako já. Podle toho, jak nad vším skuhráte, by člověk ani nevěřil, že jste sám detektiv. Copak nikdy na nikoho nešijete takovouhle habaďůru, jako jsme my ušili na vás?“

„Chcete říct, jakou jste se na mě pokoušeli ušít, Tome jenom pokoušeli.“ Tom vztekle cosi zavrčel pod vousy a vrhl se na zbytek vepřové nožičky.

Spade řekl: „Fajn. Vy a já víme, že tohle bylo vedle. Co ví Dundy?“

„Ví to taky.“

„Co ho probudilo?“

„Jéžiši, Same, on si nikdy nemyslel, že vy byste –“ Spadův úsměv Polhause zadržel. Nedokončil původní větu a řekl: „Vyhrabali jsme Thursbyho rejstřík.“

„Ano? A co byl on zač?“

Polhausova bystrá malá hnědá očka si Spada pozorně prohlížela. Spade podrážděně vykřikl: „Já bych kruci chtěl o téhle věci vědět jenom polovinu toho, co vy si, vy chytráci, myslíte, že vím.“

„Já bych byl rád, kdybychom toho tolik všichni věděli,“ zahučel Polhaus. „Tak teda první jsme o něm zjistili, že to býval gangster, ze St. Louis. Semhle tamhle ho několikrát pro něco zašili, ale patřil k Eganovu gangu, takže moc se mu toho nikdy zvlášť nestalo. Nevím, jak to přišlo a proč utek, ale jednou ho dostali v New Yorku, vybílil totiž několikrát bank a zdrhl – jeho holka ho lízla – a odkroutil si rok v kriminále, než mu Fallon pomoh z lapáku. Pár let nato si krátkou dobu poseděl v Jolietu za to, že zmlátil a postřílel další holku, když ho vyhecovala nějakejma řečma, ale po tomhle se sčuchl s Dixiem Monahanem, a když ho pak někdy zašili, tak už neměl žádný trable dostat se z basy ven. To bylo v době, kdy byl Dixie v chicagským hazardu ještě skoro stejný eso jako Nick Řek. Tenhle Thursby dělal Dixiemu osobní stráž a zdrhl s ním, když se Dixie nepohod s ostatníma klukama kvůli nějakejm dluhům, co nemoh nebo nechtěl zaplatit. To bylo před několika lety – asi v době, kdy v Newportu zavřeli loďařský klub. Nevím, jestli v tomhle měl Dixie taky prsty. Ale to je fuk, tohleto bylo poprvé, co se zase on nebo Thursby objevili.“

„Dixieho někdo viděl?“ zeptal se Spade.

Polhaus zavrtěl hlavou. „Ne.“ Malá očka mu zbystřela pátravým výrazem. „Ne, pokud jste ho neviděl vy sám anebo jestli neznáte někoho jiného, kdo ho spatřil.“

Spade se pohodlně rozložil v křesle a začal si balit cigaretu. „Já ho neviděl,“ řekl mírně. „Tohle jsou pro mě všecko úplně nové věci.“

„To doufám, že jsou,“ zavrčel Polhaus.

Spade se na něho ušklíbl a zeptal se: „Kde jste sebrali všechny ty zprávy o Thursbym?“

„Něco z toho je v rejstřících. A ten zbytek – no – to jsme posbírali tak všelijak.“

„Například od Caira?“ Teď se onen pátravý výraz objevil v očích Spadových.

Polhaus postavil šálek s kávou a zavrtěl hlavou. „Ani slovo. Ten chlap je pro nás díky vám úplně vodbytej.“

Spade se zasmál. „Chcete snad říct, že takoví prvotřídní detektivové, jako jste vy a Dundy, na tom milánkovi přihřátým seděli celou noc a nedokázali z něho vypáčit ani ň?“

„Co si myslíte celou noc?“ ohrazoval se Polhaus. „Seděli jsme na něm sotva pár hodin. Viděli jsme, že to k ničemu nevede, tak jsme ho pustili.“

Spade se znovu zasmál a podíval se na hodinky. Mrkl na Johna a chtěl platit. „Mám odpoledne schůzku se státním zástupcem,“ oznamoval Polhausovi, když čekal na peníze nazpátek.

„On pro vás poslal?“

„Ano.“

Polhaus odstrčil židli a vstal, v celé své výšce a mohutnosti svého soudkovitého břicha, masívní a flegmatický. Řekl: „Nijak zvlášť mi tím neposloužíte, jestli mu budete povídat, že jsem s vámi tady takhle vykládal.“

 

Do kanceláře státního zástupce uvedl Spada vyčáhlý mladík s odstávajícíma ušima. Spade vešel dovnitř s nenuceným úsměvem a nenuceným pozdravem: „Dobrý den, Bryane!“

Státní zástupce Bryan vstal a podával mu přes stůl ruku. Byl to světlovlasý člověk prostřední postavy, asi pětačtyřicátník. Měl pronikavé modré oči, které se na vás pátravě dívaly brýlemi s černými obroučkami, trochu velká ústa rozeného řečníka a širokou bradu, v které se mu dělaly důlky. Když říkal: „Dobrý den, Spade,“ zaznívala z jeho hlasu skrytá síla. Podali si ruce a posadili se.

Státní zástupce stiskl jeden ze čtyř perleťových knoflíků na svém stole, řekl vyčáhlému mladíkovi, který opět otevřel dveře: „Vyřiďte prosím panu Thomasovi a panu Healymu, aby sem přišli,“ pak se opřel o opěradlo a přátelsky oslovil Spada: „Tak tentokrát to ani vám, ani policii nějak nevychází, že?“

Spade udělal prsty pravé ruky ledabylý posunek. „Nic zvláštního,“ řekl lehkým tónem. „Dundy to vidí moc nadšeně.“

Otevřely se dveře a vešli dva muži. Jednoho Spade pozdravil: „Nazdar Thomasi!“ Byl to opálený silnější muž, asi třicetiletý, a jak jeho oblečení, tak jeho vlasy působily na člověka jakousi vzpurnou nepoddajností. Poklepal Spadovi na rameno pihovatou rukou a zeptal se: „Tak jak to válíte?“ a posadil se vedle něho. Druhý muž byl mladší a působil bezbarvějším dojmem. Posadil se na židli kousek od obou dvou a na kolenou si rozložil stenografický blok a nad ním držel zelenou tužku.

Spade se po něm podíval, zasmál se a zeptal se Bryana: „Všecko, co tu řeknu, bude použito proti mně?“

Státní zástupce se usmál. „Tohle platí vždycky.“ Sundal brýle, podíval se na ně a opět si je nasadil na nos. Pohlédl jimi na Spada a zeptal se: „Kdo zabil Thursbyho?“

Spade odpověděl: „Nevím.“

Bryan začal mezi palcem a prsty mnout černou obroučku brýlí a řekl zasvěceně: „Možná, že vy to nevíte, ale jistě byste dovedl dát báječný tip.“

„Možná, ale radši ne.“ Státní zástupce zvedl obočí. „Radši ne,“ opakoval Spade. Mluvil klidně. „Ten můj tip by mohl být buď úplně jasný anebo jen hrozně chatrný, a paní Spadová nevychovávala malé Spady k tomu, aby byli natolik blázniví a říkali svoje tipy před státním zástupcem a jeho náměstkem a před stenotypistou.“

„Proč ne, jestli nemáte, co skrývat?“

„Každý má něco, co skrývá,“ odpověděl Spade klidně.

„A vy máte –?“

„Především ty tipy.“

Státní zástupce se podíval na stůl a potom zvedl zrak a pohlédl opět na Spada. Upravil si brýle na nose, aby mu lépe seděly. Řekl: „Jestli vám bude milejší, aby tady stenotypista nebyl, mohu ho poslat pryč. Pozval jsem ho sem jen proto, že se mi to zdálo příhodné.“

„Ale vždyť mně to je úplně fuk,“ odpověděl Spade. „Klidně si můžete všecko, co tu řeknu, zapsat a já vám to taky klidně podepíšu.“

„Nebudeme na vás žádat, abyste něco podepisoval,“ ujišťoval ho Bryan. „Byl bych velice rád, kdybyste tento náš rozhovor vůbec nepovažoval za něco jako formální výslech. A nemyslete si prosím, že vůbec přikládám nějakou víru všem těm teoriím, které si policie údajně vytvořila, natož abych jim plně důvěřoval.“

„Ne?“

„Ani v nejmenším.“

Spade vzdychl a přehodil si nohu přes nohu. „To jsem rád.“ Sáhl si do kapsy pro tabák a pro papírky. „Jakou vy máte teorii?“

Bryan se v židli trochu naklonil kupředu, v očích mu blýskl tvrdý výraz, stejně jako se mu zaleskly čočky brýlí. „Řekněte mi, pro koho Archer Thursbyho sledoval, a já vám povím, kdo Thursbyho zabil.“

Spade se krátce a pohrdlivě zasmál. „Mýlíte se stejně jako Dundy.“

„Nevykládejte si to nesprávně, Spade,“ řekl Bryan a zabubnoval kotníky prstů o stůl. „Já neříkám, že váš klient zabil Thursbyho anebo že ho dal zabít, ale já říkám, že kdybych věděl, kdo ten váš klient je, anebo kdo to byl, tak bych potom strašně brzo věděl, kdo Thursbyho zavraždil.“

Spade si zapálil cigaretu, vyndal ji z úst, vypustil z plic kouř a pak prohlásil, jakoby trochu zmatený: „Tomu dost přesně nerozumím.“

„Nerozumíte? Pak vám to tedy řeknu jinak: Kde je Dixie Monahan?“

Ani teď Spadovi z tváře zmatený výraz nezmizel. „Takhle mi to taky moc nepomůže,“ řekl. „Pořád tomu ještě nerozumím.“

Státní zástupce si sundal brýle a důrazně jimi potřásl: „Víme, že Thursby dělal Monahanovi osobní stráž a že s ním taky odešel, když Monahan pokládal za moudré zmizet z Chicaga. Víme, že Monahan si na sázkách nadělal podvodným způsobem takových dvě stě tisíc dolarů, když zmizel. Nevíme – aspoň dosud to nevíme – kdo byli jeho věřitelé.“ Znovu si nasadil brýle a nepříjemně se usmál. „Ale víme všichni, co se s největší pravděpodobností stane podvodnému hráči, když uteče s penězi, a co se stane i jeho tělesnému strážci, když ho jeho věřitelé dopadnou.“

Spade si jazykem přejel po rtech a vtáhl je v nehezkém úšklebku pod zuby. Pod staženým obočím mu oči jen svítily. Zarudlá šíje se mu mocně zdvíhala nad límcem. Mluvil tiše, trochu vyschlým, ale rozhorleným hlasem. „No a co si tedy myslíte? To jsem ho pro ty jeho věřitele zabil snad já? Anebo jsem ho jenom našel a to zabití jsem už přenechal jim?“

„Ne, ne!“ ohrazoval se státní zástupce. „Špatně mi rozumíte.“

„To doufám,“ řekl Spade.

„To neměl na mysli,“ ujišťoval Thomas.

„Tak a co měl tedy na mysli?“

Bryan mávl rukou. „Chtěl jsem pouze říct, že jste v tom mohl být zapleten, aniž jste sám věděl, oč vlastně šlo. To by mohlo –“

„Ach tak,“ ušklíbl se Spade. „Vy si nemyslíte, že já jsem špatný, ale myslíte si, že jsem jenom blb.“

„Ale nesmysl,“ odporoval Bryan: „Dejme tomu, že k vám někdo přišel a najal si vás, abyste mu našel Monahana, a řekl vám, že má oprávněný důvod k domnění, že je Monahan ve městě. Ten jistý by vám mohl navykládat úplně vymyšlenou historku – to by udělal tak každý z deseti – anebo by vám taky mohl říct, že je dlužník, který utekl, a žádné podrobnosti by vám neuvedl. Jak byste mohl uhodnout, co se za tím skrývá? Jak byste mohl vědět, že to není docela běžná detektivní záležitost? A za těchto okolností byste skutečně nemohl být pohnán k odpovědnosti za to, že jste se celé věci zúčastnil, pokud ovšem –“ a tu ztišil hlas do působivého tónu a slova vyslovoval výrazně a zřetelně – „jste se nestal spoluviníkem tím, že jste zatajil fakt, že vám byla vrahova totožnost známá anebo že jste zatajil nějaké skutečnosti vedoucí k jeho dopadení.“

Hněv Spadovi zmizel z tváře. Když se ptal: „Měl jste tohle na mysli?“, tak z jeho hlasu již hněv nezazníval.

„Přesně to.“

„Dobrá. Tak nic ve zlém. Ale mýlíte se.“

„Dokažte to.“

Spade zavrtěl hlavou. „To vám teď dokazovat nemůžu. A můžu vám říct proč.“

„Tak řekněte.“

„Abych něco podnikal, pokud se týče Dixieho Monahana, tak v tom ohledu si nikdo nikdy moje služby nekoupil.“

Bryan a Thomas se na sebe podívali. Bryan spočinul pohledem znovu na Spadovi: „Ale sám jste přiznal, že si někdo najal vaše služby, abyste něco podnikl ohledně jeho tělesného strážce Thursbyho.“

„Ano, ohledně jeho bývalého tělesného strážce Thursbyho.“

„Bývalého?“

„Ano, bývalého.“

„Vy víte, že Thursby už neměl s Monahanem nic společného? Víte to jistě?“

Spade natáhl ruku k popelníku na stole a zahodil nedopalek cigarety. Mluvil nezávazným tónem: „Nevím nic přesného. Ledaže ten můj klient se o Monahana nikdy nezajímal. Slyšel jsem, že Thursby odejel s Monahanem do Orientu a tam ho ztratil.“

Státní zástupce a jeho náměstek se na sebe zase podívali. Thomas prohlásil věcně znějícím hlasem, v němž se mu však nepodařilo skrýt vzrušení: „Tímhle se před námi otvírá nové hledisko. Monahanovi přátelé mohli Thursbyho zabít kvůli tomu, že Monahana zašantročil.“

„Mrtví hazardní hráči nemívají žádné přátele,“ řekl Spade.

„Tímhle se nám tu nabízejí dvě nová hlediska,“ řekl Bryan. Zvrátil se v křesle, zadíval se na několik minut do stropu a pak se zase rychle posadil zpříma. Jeho řečnická tvář ožila. „Takhle se nám to zužuje na tři možnosti. První: Thursbyho zabili hazardéři, které Monahan okradl v Chicagu. Nejspíš nevěděli, že Thursby Monahana někde zašantročil, anebo protože tomu prostě nevěřili, a tak ho zabili, protože on byl Monahanův kumpán, anebo ho chtěli odklidit z cesty, aby mohli dopadnout Monahana, anebo proto, že je Thursby odmítl k Monahanovi zavést. Druhá možnost: Thursbyho zabili Monahanovi přátelé. Anebo třetí: Thursby prodal Monahana jeho nepřátelům a pak se s nimi pohádal a oni ho zabili.“

„Anebo čtvrtá?“ navrhoval Spade s veselým úsměvem: „Zemřel stářím. To nemyslíte vážně, že ne?“

Oba muži zůstali na Spada vytřeštěně hledět. Spade se usmál nejdřív na jednoho, pak na druhého a s posměšnou útrpností potřásl hlavou: „Straší vám v hlavě Arnold Rothstein.“

Bryan se plácl hřbetem levé ruky do dlaně pravice, až to mlasklo: „V jedné z těchto tří možností je řešení.“ Skrytá síla jeho hlasu se teď dostala ke slovu. Zvedl pravou ruku, zaťatou v pěst až na vysunutý ukazovák, pak ji zase spustil, ale jedním trhnutím ji zadržel, když mířil ukazovákem přesně Spadovi na prsa. „A vy nám můžete dát ty informace, které nám umožní tu kategorii určit.“

Spade řekl lenivě: „Ale!“ V obličeji byl zachmuřený. Dotkl se prstem dolního rtu, podíval se na prst a pak se jím začal škrábat za krkem. Na čele se mu začínaly dělat malé podrážděné vrásky. Mohutně odfrkl a jeho hlas zněl jako rozladěné vrčení. „Ty informace, co bych já vám mohl dát, Bryane, ty byste nemohl potřebovat. K ničemu by vám nebyly dobré. Úplně by ten váš filmový scénář o tom hazardním hráči a o pomstě postavily na hlavu.“

Bryan se posadil rovně a napřímil ramena. Jeho hlas zněl přísně, ale nikoliv výhružně. „To vy nemůžete posoudit. Ať už je to tak nebo tak, nakonec jsem státní zástupce.“

Povytaženým rtem zasvítil Spadův špičák. „Já jsem se domníval, že tohle má být neoficiální rozhovor.“

„Jsem vykonavatel úřadu a jsem pod přísahou, obojí čtyřiadvacet hodin denně,“ řekl Bryan, „a ani jakákoliv oficiálnost nebo neoficiálnost vás nijak neospravedlňuje, jestliže mi tady teď odmítáte vydat svědectví o zločinu, pokud vás k tomu ovšem nevedou –“ významně pokýval hlavou – „jisté skryté logické důvody.“

„Chcete říct, kdyby na mě výpověď mohla uvrhnout podezření?“ zeptal se Spade. Jeho hlas zněl klidným, skoro pobaveným tónem, ale v obličeji se obdobný výraz nezračil. „Hm, to mám lepší důvody, anebo aspoň důvody, které mně vyhovují lépe. Moji klienti mají právo na slušnou dávku diskrétnosti. Možná, že budu muset promluvit před Nejvyšší porotou anebo dokonce před Porotou soudního ohledavače, ale ani před jednu jste mě dosud nepředvolali, a fakt je, že já se záležitostmi svých klientů nehodlám chodit na trh, dokud skutečně nebudu muset. A pak ještě něco, vy jste mě společně s policií obvinili, že jsem zapleten do té vraždy, co se stala onoho večera. S oběma stranami jsem měl nepříjemnosti už dřív. Jak mně se to jeví, nejlepší naděje, jak bych se zbavil těch nepříjemností, co vy mi hodláte připravit, je přivést vám prostě vrahy – všecky pěkně s řetízky na rukou. A přitom já mám jedinou možnost, jak je vůbec někdy chytit a dovést vám je sem, a sice když se budu držet od vás a od policie, protože ani vy, ani policie nedáváte vůbec ničím najevo, že byste ksakru věděli, oč vlastně jde.“

Vstal, otočil hlavu přes rameno a řekl mladému stenografovi: „Máte to všecko, milánku? Anebo je to na vás moc rychle?“

Stenograf se na něho podíval vyděšenýma očima a odpověděl: „Ne, pane, stačím to všecko.“

„Prima práce,“ řekl Spade a znovu se otočil na Bryana. „Jestli teď máte chuť běžet na ředitelství a říkat jim, že já stojím v cestě spravedlnosti, a žádat jen aby mi vzali licenci, tak jen do toho. Už jste to zkoušel předtím a nevyneslo vám to nic než všude pořádný výsměch.“ Vzal si klobouk.

Bryan se pokusil říct: „Ale podívejte se –“

Spade ho přerušil: „A už mám všeho toho neoficiálního povídání až po krk. Nemám vůbec nic, co bych vám ještě měl říct, vám ani policii, a už mě to sakramentsky otravuje, aby mi nadával kdejakej šugl, co ho za to platí město. Jestli mě chcete zašít anebo mě oficiálně předvolat pod výhrůžkou trestem anebo co jiného, pak přijdu se svým advokátem.“ Nasadil si klobouk, řekl: „Na shledanou při vyšetřování, možná!“ a se vší důstojností odešel.