16. TŘETÍ VRAŽDA

 

 

 

Spade šel do hotelu Sutter a telefonoval do Alexandrie. Gutman tam nebyl. Nebyl tam ani žádný z Gutmanových společníků. Telefonoval do Belvederu. Cairo tam nebyl a nebyl tam celý den.

Spade šel do kanceláře. V první kanceláři ho čekal jakýsi snědý, v obličeji jakoby umaštěný chlapík v nádherných šatech. Effie Perinová na něho ukázala a řekla: „Tady ten pán si s vámi přeje mluvit, pane Spade.“

Spade se usmál uklonil se mu a otevřel dveře do své kanceláře. „Pojďte dál.“

Než vešel za návštěvníkem, zeptal se Effie Perinové: „V té druhé záležitosti něco nového?“

„Ne, pane Spade.“

Ten snědý chlapík byl majitelem biografu v Market Street. Jednu svou pokladní a vrátného podezříval, že se spolu spřáhli, aby ho mohli okrádat. Spade ho nutil, aby mu příběh vypověděl co nejrychleji, slíbil, že se, „na to podívá“, požádal o padesát dolarů, dostal je a chlapíka se zbavil ani ne v půl hodince.

Když se za majitelem biografu zavřely dveře do chodby, vešla do Spadovy kanceláře Effie Perinová. V její opálené tváři byl starostlivý, tázavý výraz. „Ještě jste ji nenašel?“ zeptala se.

Zavrtěl hlavou a konečky prstů si krouživým pohybem dál lehce hladil poraněný spánek.

„Co vám to dělá?“ zeptala se.

„Ale je to dobré, jen mě strašně bolí hlava.“

Šla k němu, postavila se za něho, položila mu ruku, kterou si hladil spánek, na stůl a hladila mu jej sama svými štíhlými prsty. Zvrátil přes opěradlo hlavu, až spočinul temenem na jejích prsou. Řekl: „Vy jste anděl.“

Sklonila se nad ním a podívala se mu do tváře. „Musíte ji najít, Same. Už je to víc než den a ona –“

Zavrtěl sebou a podrážděně ji přerušil: „Nemusím dělat nic, ale jestli mi necháte tu zatracenou palici pár minut takhle v klidu, tak půjdu a najdu ji.“

Zašeptala: „Ta hlavička nebohá,“ a mlčky ji chvíli hladila. Pak se zeptala: „Víte, kde je? Máte aspoň nějaké tušení?“

Zvonil telefon. Spade ho vzal a řekl: „Haló… Ano, Side, dopadlo to dobře, díky… Ne… Jistě. Začínal být protivný, ale já taky… Něco se mu asi zdálo a teď mu v hlavě straší válka hazardních hráčů… No na rozloučenou jsme se zrovna nelíbali. Dal jsem jim znát svoji sílu a vykašlal jsem se na něj… Toho se můžete bát vy… Fajn. Ahoj.“ Položil sluchátko a znovu se pohodlně opřel v křesle.

Effie Perinová odstoupila od opěradla a postavila se vedle něho. Zeptala se: „Myslíte, že víte, kde je, Same?“

„Vím, kam jela,“ odpověděl jí zdrženlivě.

„Kam?“ Byla vzrušená.

„K přístavišti, k lodi, co jste viděla hořet.“

Otevřela oči doširoka, až jí kolem hnědých duhovek zasvítilo bělmo. „Vy jste tam jel taky?“ Nemělo to znít ani jako otázka.

„Nejel,“ odpověděl Spade.

„Same,“ vykřikla nazlobeně, „vždyť ona třeba –“

„Jela tam sama,“ řekl nevrle. „Nikdo ji tam nevezl. Když se dověděla, že loď přijíždí, jela tam, a ne k vám. No tak, a mám se z toho snad zjevit? Mám já snad za svými klienty běhat a prosit je, aby si ode mě laskavě dali pomoct?“

„Ale Same, kdy jsem vám už povídala, že ta loď hoří!“

„V poledne a já měl schůzku s Polhausem a ještě jednu s Bryanem.“

Upřeně se na něho zadívala zpod přivřených víček. „Pane Samueli Spade,“ řekla, „když chcete, dovedete být ten nejopovrženíhodnější chlap, co pámbu kdy stvořil. Proto, že udělala něco, s čím se vám hned nesvěřila, sedíte tady s rukama v klíně, když víte, že je v nebezpečí, a když víte, že by mohla třeba –“

Spade v tváři znachověl. Řekl umíněně: „Ta se dovede až moc dobře postarat sama o sebe a ví, kam má přijít prosit o pomoc, když si myslí, že ji potřebuje, a když se jí to hodí.“

„Tohle jsou vaše paličaté vzdory,“ křičela na Spada dívka, „nic jiného! Urazil jste se, že udělala něco na vlastní pěst a vám o tom nic neřekla. A proč by to neměla dělat? Vy zas tak sakramentsky čestný nejste a zas tak hrozně na rovinu jste s ní nejednal, aby vám mohla naprosto věřit.“

Spade řekl: „Tak tohohle bychom už měli dost.“

Jeho tón ji trochu zmátl a oči se jí na okamžik zaleskly rozpačitým výrazem, ale pohodila hlavou a výraz zmizel. Pusu měla přísně staženou. Řekla: „Jestli tam hned tuhle minutu nepůjdete, Same, tak tam půjdu já a vezmu s sebou policii.“ Hlas se jí třásl, byl jako uskřípnutý a zněl plačtivým tónem. „Prosím vás, Same, běžte!“

S nadáváním se zvedl. Pak řekl: „Panebože! Bude to jednodušší, když budu někde hauzírovat, než sedět tady a poslouchat to vaše vřískání.“ Podíval se na hodinky. „Stejně to tu už můžete zavřít a jít radši domů.“

Řekla: „Nepůjdu. Počkám tady, dokud se nevrátíte.“

Odsekl: „Tak si k čertu dělejte, co chcete,“ nasadil si klobouk, rozmyslel si to, sundal si ho a vyšel s kloboukem v ruce.

 

Za hodinu se vrátil, bylo za deset minut půl šesté. Byl ve veselé náladě. Vešel do kanceláře a zeptal se: „Proč se s vámi dá tak těžko vyjít, milánku?“

„Se mnou?“

„Ano s vámi.“ Položil Effie Perinové na špičku nosu prst a zmáčkl jí ho. Vzal ji rukama pod lokty, zvedl ji vzhůru a dal jí na bradu pusu. Pak ji zase postavil na zem a zeptal se: „Dělo se něco, co jsem byl pryč?“

„Volal ten Luke – no jak se jmenuje – ten z Belvederu, asi před půl hodinou, a chtěl vám říct, že se Cairo vrátil.“

Spade sklapl pusu, jedním dlouhým krokem se otočil a zamířil ke dveřím. „Našel jste ji?“ volala za ním.

„Řeknu vám to, až se vrátím,“ odpověděl jí, aniž se zastavil, a rychle odcházel.

Do Belvederu dojel Spade taxíkem deset minut poté, co odešel z kanceláře. Luka zastal v hale. Hotelový detektiv mu šel naproti, smál se na něho a potřásal hlavou. „O patnáct minut pozdě,“ oznamoval mu. „Ten váš ptáček vám uletěl.“

Spade zaklel, jakou má smůlu.

„Odhlásil se – a pryč, se vším všudy,“ řekl Luke. Vyndal z náprsní kapsy opotřebovaný zápisník, naslinil si prst, nalistoval stránku a podržel Spadovi notes před očima. „Tady máte číslo taxíku, co ho odvážel. Aspoň to jsem pro vás mohl udělat.“

„Díky.“ Spade si číslo opsal na zadní stranu nějaké obálky. „Nechal tu aspoň nějakou adresu kvůli doručování pošty?“

„Ne. Jenom přišel s takovým velikým kufrem a šel nahoru a sbalil a zavolal si taxík a šel, a nikdo nemohl ani zaslechnout, co řekl řidiči.“

„A co ten kufr?“

Lukův dolní ret se protáhl. „Panebože,“ vyhrkl, „na to jsem zapomněl! Pojďte!“

Šli nahoru do Cairova pokoje. Kufr tam byl. Byl zavřený, ale ne zamčený. Zvedli víko. Kufr byl prázdný. Luke řekl: „Co vy víte!“

Spade na to neřekl nic.

Vrátil se do kanceláře. Effie Perinová na něho upřela tázavý pohled. „Propásl jsem ho,“ zavrčel Spade a vešel do své kanceláře.

Šla za ním. Posadil se na svou židli a začal si balit cigaretu. Sedla si před něho na stůl a prsty nohou se opřela o roh jeho židle. „A co slečna O’Shaughnessyová?“ ptala se.

„Tu jsem taky propásl,“ odpověděl, „ale byla tam.“

„Na La Palomě?“

„Ta La Paloma, ta v tom všem dělá sakra ale paseku,“ řekl.

„Přestaňte. Buďte hodný, Same. Povězte mi všecko.“

Zapálil si cigaretu, zasunul zapalovač do kapsy, poklepal ji po lýtkách a řekl: „Ano, La Paloma. Přišla tam včera krátce po poledni.“ Stáhl obočí. „To znamená, že tam šla hned, jak vystoupila u přívozní budovy z taxíku. Je to jen kousek cesty po molu v přístavišti. Kapitán na palubě nebyl. Jmenuje se Jacobi a ona se ptala jmenovitě po něm. Byl ve městě, měl nějaké jednání. To by mělo znamenat, že ji nečekal, nebo aspoň ne v tu dobu. Čekala tam až do čtyř hodin, dokud se nevrátil. Do večera pak spolu celou dobu strávili v kajutě a ona s ním povečeřela.“ Vdechl kouř a vypustil jej, otočil hlavu a uplivl se rtů žlutavý kousek tabáku a pak pokračoval: „Po večeři přišli za kapitánem Jacobim ještě tři další hosté. Jeden z nich byl Gutman a jeden Cairo a jeden byl ten kluk, co za vámi přišel včera s tím vzkazem od Gutmana. Ti tři přišli spolu, zrovna v době, kdy tam byla Brigid, a všech pět dlouho a živě v kapitánově kajutě debatovalo. Z posádky se nedá skoro nic vyrazit, ale prý se pohádali a tak asi kolem jedenácté večer tam bylo slyšet výstřel z revolveru, tedy v té kapitánově kajutě. Stráž tam hned běžela, ale kapitán šel strážnému před kajutu naproti a řekl mu, že se nic nestalo, a že je všecko v pořádku. V jednom rohu kajuty je čerstvá díra po náboji, dost vysoko, takže je pravděpodobné, že nejspíš nikým neproletěla, jinak by se tam těžko dostala. Pokud jsem mohl zjistit, vystřelili tam jenom ten jeden výstřel. Ale to je taky všecko, co jsem se dozvěděl.“ Zamračil se a znovu vdechl kouř. „No a oni odešli kolem půlnoci – kapitán i ti jeho čtyři návštěvníci, všichni společně a všichni prý šli docela dobře. To mi řekla stráž. Celníky, co tam tehdy měli službu, jsem sehnat nemohl. To je všecko. Kapitán se od té doby ještě nevrátil. Nepřišel ani na schůzku, co měl mít dneska s nějakými loďaři, a nenašli ho ani, aby mu řekli o tom požáru.“

„A ten požár?“ zeptala se.

Spade pokrčil rameny. „Nevím. Objevili ho dost pozdě dopoledne ve skladištním lochu – teda na zádi v podpalubí. Nejspíš to tam začalo hořet už někdy včera. Zlikvidovali to celkem slušně, i když to nadělalo dost velkou škodu. Nikdo neměl moc chuti o tom v kapitánově nepřítomnosti mluvit. Je to –“ Bylo slyšet, že někdo otevřel dveře od chodby. Spade zmlkl. Effie Perinová seskočila se stolu, ale než mohla dojít ke dveřím, dveře se otevřely.

„Kde je Spade?“ zeptal se muž, který vešel. Když Spade uslyšel hlas, jakým muž mluvil, prudce se napřímil a zpozorněl. Byl to drsný hlas, hlas, v kterém to skřípělo nějakou šílenou bolestí a v kterém bylo slyšet úsilí, aby ona tři slova nepohltilo bublavé chroptění, v němž se skoro utápělo.

Effie Perinová muži vyděšeně ustoupila z cesty. Zůstal stát ve dveřích, s měkkým kloboukem vraženým mezi veřeje a temeno hlavy: musel mít skoro dva deset. Měl na sobě dlouhý černý plášť rovného střihu, jako by byl v nějakém futrálu, upnutý od krku až ke kolenům, což jenom zvyšovalo jeho hubenost. Hranatá hubená ramena mu mocně vystupovala. Kostnatý obličej – ošlehaný bouřemi a zbrázděný věkem – měl barvu mokrého písku a byl na tvářích a na bradě zvlhlý potem. Oči byly temné, podlité krví, a pokleslá dolní víčka, za nimiž bylo vidět růžovou oční mázdru, dodávala očím šíleného výrazu. Levou paží v černém rukávu, na jehož konci vyčuhoval žlutý pařát, tiskl k hrudi balíček zabalený v balicím papíře a převázaný tenkým provázkem – balíček měl tvar elipsoidu o něco většího, než je fotbalový míč.

Dlouhán stál ve dveřích a zřejmě Spada vůbec neviděl. Řekl „Víte –“ a pak ho přemohlo bublavé chroptění a pohltilo v hrdle všechno, co se pokoušel ještě říct. Položil na elipsoid i druhou ruku. Byl jako ztuhlý, ani rukama se nerozmáchl, aby zabránil pádu, a padal kupředu, tak jako padá podťatý strom.

Spade vyskočil se zkamenělou tváří mrštně ze židle a padajícího neznámého muže zachytil. Když ho již držel, ústa neznámého se otevřela a vytrysklo jimi trochu krve, z rukou mu vypadl balíček zabalený v balicím papíře a kutálel se po podlaze, až se zastavil o nohu stolu. Potom neznámý poklesl v kolenou, zlomil se v pase a jeho tělo ve futrálovém plášti jakoby zvláčnělo a pak se v Spadově náručí zhroutilo, takže Spade už je nestačil udržet nad zemí. Opatrně tělo pokládal, až neznámý zůstal ležet na podlaze na levém boku. Oči neznámého – temné a podlité krví, ale nyní již bez onoho šíleného výrazu – byly široce otevřeny a hleděl z nich klid. Ústa zůstala otevřena, tak jak byla v okamžiku, když z nich vytryskla krev, a jeho dlouhé tělo nejevilo o nic víc známek života, než zem, na které spočívalo. Spade řekl: „Zamkněte dveře.“

Zatímco Effie Perinová, rozrušená, s drkotajícími zuby, zápasila v chodbě se zámkem ode dveří, poklekl Spade vedle hubeného neznámého muže, obrátil ho na záda a přejel mu rukou pod svrchníkem po těle. Když ruku za okamžik vytáhl, byla celá potřísněná krví. Při pohledu na zakrvácenou ruku se v Spadových očích neobjevila ani na okamžik ta nejmenší změna. Zvedl ruku nahoru, aby se ničeho nedotkl, a druhou vyndal z kapsy zapalovač. Rozškrtl jej a plamen podržel neznámému hubenému dlouhánovi nejdříve u jednoho a pak u druhého oka. Oči – víčka, bulvy, duhovky a zřítelnice – zůstaly ztuhlé, ani se nepohnuly. Spade uhasil plamen a vrátil zapalovač do kapsy. Otočil se na kolenou k boku mrtvého a čistou rukou mu rozepjal rourovitý svrchník. Zevnitř byl kabát nasáklý krví a dvouřadové modré sako jí bylo vespod úplně promočené. V místech, kde se mrtvému na prsou překřižovaly klopy, bylo sako stejně tak jako obě dvě strany těsně pod překříženými klopami provrtáno zavlhlými, na okrajích roztřepenými dírami. Spade vstal a šel k umyvadlu do první kanceláře.

Effie Perinová se celá bledá a roztřesená držela kliky u dveří na chodbu a zády se opírala o sklo a šeptala: „Je – je ten člověk –?“

„Je. Má prsa prostřílená víc než desetkrát.“ Začal si mýt ruce.

„Neměli bychom –?“ začala, ale Spade ji přerušil: „Na doktora je už pozdě, a než něco podnikneme, musím si to rozmyslet.“ Když si domyl ruce, začal vyplachovat umyvadlo. „S tím vším v sobě nemohl jít daleko. Jestli – proč se kruci nemohl udržet na nohou, dokud nám něco neřekl?“ Zamračil se na děvče, znovu si opláchl ruce a vzal si ručník. „Teď se musíte vzpamatovat. Teď na mě nechoďte, že je vám z toho zle!“ Odhodil ručník a prohrábl si vlasy. „Budeme se muset podívat na ten balíček.“

Šel opět do své kanceláře, překročil mrtvému nohy a sebral ze země balíček zabalený v balicím papíře. Když ho potěžkal, oči mu zazářily. Položil ho na stůl, zauzleným koncem provázku nahoru. Uzel byl pevný a utáhnutý. Vyndal kapesní nůž a provázek přeřízl. Effie šla ode dveří, protáhla se kolem mrtvého s tváří obrácenou na druhou stranu, a postavila se vedle Spada. Jak tam stála – opřena rukama o roh stolu – a pozorovala ho, jak rozmotává provázek a sundává balicí papír, začal jí z tváře výraz nevolnosti mizet a pomalu se jí v ní začalo objevovat vzrušení. „Myslíte, že to je –?“ zašeptala.

„To hned uvidíme,“ odpověděl Spade a hbitými prsty sundával vnitřní, na tři archy tlustý obal z hrubého šedivého papíru, který se objevil pod svrchním hnědým balicím papírem. Měl kamennou tvář bez jakéhokoliv výrazu. Jen oči mu žhnuly. Když odstranil papír, zůstala mu v rukou masa těsně napěchované světlé dřevité slámy vajíčkovitého tvaru. Napěchovaný obal prsty roztrhl a pak již v rukou držel třiceticentimetrovou sošku ptáka, černou jako uhel a lesklou, pokud lesk netlumil prach nebo kousky dřevité slámy.

Spade se zasmál. Položil na ptáka ruku. Pod oblouky široce roztažených prstů svíral majetek. Druhou rukou objal Effie Perinovou a mocně ji k sobě přitiskl. „Tak už tu zpropadenou věc máme, anděli,“ řekl.

„Au!“ vykřikla, „vždyť mě to bolí.“

Pustil ji, uchopil pevně černého ptáka a setřásal z něho zbytky dřevité slámy, co na něm ještě ulpívaly. Pak ustoupil o krok dozadu, podržel ptáka před sebou, vítězoslavně se na něho zadíval a sfoukával z něho prach.

Effie Perinová se náhle zatvářila vyděšeně, vypískla a ukázala mu rukou k nohám. Pohlédl dolů na nohy. Úkrokem dozadu přišlápl mrtvému levou patou ruku, takže mu přiskřípl k podlaze kousek dlaně. Rychle nohou ucukl. Zazvonil telefon.

Kývl na Effie. Otočila se ke stolu a přiložila sluchátko k uchu. Řekla: „Haló… Ano… Kdo?…“ Oči se jí rozšířily. „No… Ano… Nepokládejte to…“ Najednou doširoka otevřela v jakémsi strašlivém úleku ústa. Volala: „Haló! Haló! Haló!“ Několikrát prudce zacloumala vidlicí nahoru dolů a dvakrát znovu zavolala: „Haló!“ Pak vzlykla a prudce se otočila na Spada, který v tu chvíli již stál těsně vedle ní. „Byla to slečna O’Shaughnessyová,“ vyjekla. „Potřebuje vás. Je v Alexandrii – a hrozí jí nebezpečí. Měla tak – měla tak strašný hlas, Same! – a než mohla domluvit, něco se jí stalo. Běžte jí na pomoc, Same!“

Spade sokola postavil na stůl a zamračeně se zamyslil. „Nejdřív se musím postarat o tohohle,“ ukázal palcem na mrtvolu hubeného muže na zemi.

Začala mu bušit pěstmi do prsou a volala: „Ne, ne – musíte jít za ní. Copak to nechápete, Same? On měl tu věc, co patřila jí, a přišel s ní za vámi. Copak to nechápete? Snažil se jí pomoci, a oni ho zabili a teď ona – Prosím vás, musíte jít!“

„Dobrá.“ Spade ji od sebe odstrčil, sklonil se nad stolem, vložil černého ptáka opět do jeho hnízda z dřevité vlny a balil ho do papíru; pracoval rychle a nakonec udělal větší a ne zvlášť úhledný balík. „Hned jak odejdu, zavoláte policii. Řekněte jí, jak se to stalo, ale žádná jména do toho nezaplétejte. Že nevíte. Někdo mi volal a já vám řekl, že musím odejít, ale neřekl jsem vám kam.“ Začal nadávat na zauzlený provaz, prudce za něj trhl a narovnal jej a začal balíček zavazovat. „Na tuhletu věcičku zapomeňte. Řekněte jim, jak se to stalo, ale zapomeňte, že měl nějaký balíček.“ Kousal se do dolního rtu. „Pokud na vás přímo neuhodí. Když se vám bude zdát, že o tom vědí, budete to muset přiznat. Ale to není pravděpodobné. Když to ale budou vědět, pak řekněte, že jsem ten balíček odnesl s sebou, neotevřený.“ Konečně na balíčku zavázal poslední uzel, narovnal se a dal si jej pod levou paži. „A udělejte to hned. Všecko se stalo přesně tak, jak se to stalo, až na tenhle prevít, pokud o něm nebudou už vědět. Nezapírejte to jenom se o tom nezmiňujte. A ten telefonní hovor jsem bral já – ne vy. A vy nevíte vůbec nic o nikom, kdo by mohl být s tímhle chlapem v nějaké souvislosti. Nevíte o něm nic a o mých úředních záležitostech s nikým hovořit nemůžete, dokud nebudete mluvit se mnou. Rozumíte?“

„Ano, Same. Kdo – kdo si myslíte, že to je?“

Poťouchle se zašklebil. „Mhm, hm,“ řekl, „hádal bych, že to bude kapitán Jacobi, kapitán z La Palomy.“ Vzal klobouk a nasadil si ho. Zamyšleně se podíval na mrtvého a pak se rozhlédl po místnosti.

„Dělejte, Same,“ naléhalo prosebně děvče.

„Ale vždyť jo,“ řekl, jako by myslel na něco jiného, „já si pospíším. Nevadilo by, kdybyste zametla, ještě než přijde policie, těch pár kousků dřevité vlny. A možná že byste se měla pokusit sehnat Sida. Ne!“ Poškrábal se na bradě. „Na chvilku ho z tohohle vynecháme. Bude to vypadat líp. Dokud nepřijdou, být vámi, tak bych dveře nechal zamčené.“ Přestal se škrábat na bradě a přejel jí několikrát rukou po tváři. „Vy jste sakra chlapák, děvenko,“ řekl a vyšel ven.