17. V SOBOTU VEČER
 
Left
 
 
Spade nesl balíček zlehka pod paží a kráčel zčerstva, jen očima se neustále rozhlížel obezřele na všechny strany; kus šel zadním průchodem, pak úzkým dvorkem, a tak došel z budovy, kde měl svou kancelář, na Kearny Street a pak na Post Street, kde zastavil kolemjedoucí taxík. Taxík ho dovezl na Pátou ulici na autobusové nádraží Pickwick Stage Terminal. Uložil ptáka v úschovně, vzal stvrzenku a vložil ji do obálky se známkou, napsal na ni M. F. Holland a číslo poštovní schránky poštovního úřadu v San Francisku, zalepil ji a hodil do schránky. Z nádraží jel dalším taxíkem do hotelu Alexandrie.
Šel nahoru do apartmá 12-C a zaklepal na dveře. Když klepal podruhé, otevřela mu dveře drobná světlovlasá dívenka v lesklém žlutém županu – drobounká dívka s bílým, strhaným bledým obličejem, která se zoufale držela oběma rukama knoflíku u dveří a s velkým úsilím ze sebe vypravila:
„Pan Spade?“
„Ano,“ odpověděl Spade a zachytil ji, protože zavrávorala. Její tělo jako by se zlomilo, zvrátilo se přes jeho paži a hlava jí klesla dozadu, takže krátké světlé vlasy jí visely z temene dolů a útlé hrdlo se vyklenulo v pevnou křivku vypjatou od brady k hrudi. Spade posunul paži, kterou dívku podpíral, o něco výš po zádech a sklonil se, aby ji druhou paží zvedl pod koleny, ale vzepřela se mu a se rtů, které se sotva pohybovaly, jí splynula těžko srozumitelná slova: „Ne! Se mnou – chodit!“
Spade s ní tedy začal chodit. Kopl nohou do dveří, aby je zavřel, a pak s ní chodil po pokoji sem tam od stěny ke stěně po zeleném koberci. Jednou rukou ji vzal kolem pasu a dlaní ji podpíral v podpaží, druhou rukou jí svíral druhé rameno a držel ji ve vzpřímené poloze, a kdykoliv klopýtla, vyrovnával vrávorání, pobízel ji kupředu a nutil ji, aby ty podklesávající nohy samy nesly všechnu tíhu jejího těla, jakou jen byly s to unést. Chodili křížem krážem po pokoji, děvče nejistým trhaným krokem, Spade bezpečně na plných chodidlech, aniž rovnováhu jeho chůze porušovalo její vrávorání. Dívka měla tvář bledou jako křída, oči vyhaslé. Spade byl v obličeji zachmuřen a oči měl zbystřené pozorností, protože se zároveň snažil dávat pozor na všechny strany.
Neustále jí jednotvárným hlasem opakoval: „Tak je to fajn. Levá, pravá, levá, pravá. Tak je to fajn. Jedna, dvě, tři, čtyři, jedna, dvě, tři, teď se otočíme.“ Když se u stěny otočili, zatřásl s ní. „A teď zpátky. Jedna, dvě, tři, čtyři. Hlavu vzhůru. Tak je to fajn. Hodná, hodná. Levá, pravá, levá, pravá. Teď se zase obrátíme.“ Znovu s ní zatřásl. „Hodná holčička. Chodíme, chodíme, chodíme. Jedna, dvě, tři, čtyři. Jedna, dvě, tři, čtyři. Teď půjdeme dokola.“ Zatřásl s ní ještě prudčeji a zrychlil krok. „To je ono. Levá, pravá, levá, pravá. Máme naspěch. Jedna, dvě, tři…“
Otřásla se a bylo slyšet, že naprázdno polkla. Spade jí začal třít rameno a bok a přiblížil ústa ještě víc k jejímu uchu, „To je ono. Jde vám to fajn. Jedna, dvě, tři, čtyři. Rychlej, rychlej, rychlej. To je ono. Krok, krok, krok, krok. Levá, pravá, levá, pravá. Co vám udělali – dali vám nějaké svinstvo a omámili vás. Dali vám totéž, co mně?“
Ve víčkách jí to zacukalo, trochu je povytáhla, takže okamžik je udržela nad pohaslýma, zlatě hnědýma očima, a pak se jí podařilo říci celé: „Ano,“ až na to, že poslední samohláska zanikla kdesi hluboko v hrdle.
Kráčeli po pokoji, děvče teď skoro cupitalo, aby stačilo Spadovi. Spade ji při tom plácal po těle a hnětl jí oběma rukama svaly pod žlutým hedvábím a mluvil a mluvil, ale v očích mu zůstával stále onen neochabující, ostražitý a pozorný výraz. „Levá, pravá, levá, pravá, levá, pravá, otočit. To je hodná holčička. Jedna, dvě, tři, čtyři, jedna, dvě, tři, čtyři. Bradu vzhůru, to je ono. Jedna, dvě…“ Víčka se jí opět sotva znatelně zdvihla a oči pod nimi se chabě pohnuly. Přestal mluvit monotónním hlasem a řekl jasně: „To je fajn. Nechte je otevřené. Otevřte je hodně – hodně!“ Zatřásl s ní. Zasténala, jako by se chtěla ohradit, ale víčka se zvedla ještě výš, přestože oči byly uvnitř stále pohaslé. Vztáhl ruku a pětkrát šestkrát ji poplácal rychle za sebou po tváři. Znovu zasténala a pokoušela se od něho odtrhnout. Ale on ji držel pevně a vlekl ji vedle sebe od stěny ke stěně. „Pořád chodit,“ nakazoval stroze a pak se zeptal: „Kdo jste?“
Její: „Rhea Gutmanová,“ znělo těžkopádně, ale bylo zřetelně slyšet.
„Dcera?“
„Ano.“ Tentokrát poslední samohlásku vyslovila, ale zněla spíše jako a.
„Kde je Brigid?“
Křečovitě sebou začala v jeho náručí zmítat a oběma dlaněmi mu sevřela ruku. Náhle ucukl a podíval se jí na hřbet ruky. Táhl se po něm tenký rudý škrábanec dlouhý skoro pět centimetrů. „Kruci co tohle má být?“ zahučel a prohlížel jí ruce. Levou měla prázdnou. Když jí násilím otevřel pravou, ležela v ní asi sedm centimetrů dlouhá ocelová jehlice s nefritovou hlavičkou, jaká se dává do kytic.
Když jehlici spatřila, zakvílela a rozevřela si župan. Rozhrnula kabátek od krémového pyžama, co měla vespod, a ukázala mu tělo pod levým prsem – bílé tělo rozryté křížem krážem tenounkými rudými čarami, poseté drobounkými rudými tečkami, všude tam, kde je rozryla a rozpíchala jehlicí. „Abych zůstala vzhůru… chodit… až přijdete… Ona říkala, že přijdete… jste tak dlouho nešel.“ Zavrávorala.
Spade ji sevřel ještě pevněji do náručí a poručil: „Chodit.“
Začala se mu v náručí cukat a snažila se otočit tak, aby mu viděla zase do obličeje. „Ne… řeknu vám… spát… zachraňte ji…“
„Brigid?“ zeptal se.
„Ano… odvedl ji… Bur-Burlingame… Ancho dvacet šest… honem… bude pozdě…“ Hlava jí klesla na rameno.
Spade jí prudce hlavu zvedl zase nahoru. „Kdo ji tam odvedl? Váš otec?“
„Ano… Wilmer… Cairo.“ Její tělo se zase začalo křečovitě svíjet a ve víčkách jí začalo cukat, ale oči už neotevřela. „… zabijou ji.“ Hlava jí zase přepadla a Spade jí ji znovu zvedl vzhůru.
„Kdo zastřelil Jacobiho?“
Jako by jeho otázku neslyšela. S žalostným úsilím se pokoušela udržet hlavu zpříma a otevřít oči. Mumlala: „Běžte… ona…“
Prudce s ní zatřásl: „Musíte zůstat vzhůru, než přijde doktor.“
Ve strachu otevřela oči a na okamžik jí z tváře onen zastřený výraz zmizel. „Ne, ne,“ volala těžkým hlasem, „otec… mě zabije… přísahejte, že nebudete… on by to poznal… já to udělala… pro ni… slibte… nebudete… spát… v pořádku… ráno…“
Znovu s ní zatřásl. „Myslíte, že už se z toho skutečně můžete vyspat?“
„Mhm.“ Hlava jí opět klesla.
„Kde máte postel?“
Pokoušela se zvednout ruku, ale byla to pro ni příliš velká námaha, takže nebyla s to ukázat na nic než na koberec. Vzdychla jako malé unavené dítě a celé její tělo se uvolnilo a schoulilo. Spade ji sebral do náruče – když zase klesala, zvedl ji – docela lehce ji držel opřenou na svých prsou a dal se směrem k nejbližším z trojích dveří. Otočil kulatým knoflíkem, jen co by vyskočila západka, nohou otevřel dveře dokořán a vešel do chodby, z níž vedly dveře do koupelny a do ložnice. Nahlédl do koupelny a zjistil, že je prázdná, a pak odnášel dívku do ložnice. Nebyl tam nikdo. Podle šatstva, co tu bylo vidět, a podle věcí na prádelníku se dalo soudit, že to je pánský pokoj. Zanesl dívku zpátky do pokoje se zeleným kobercem a zkusil to v protějších dveřích. Dostal se jimi do druhé chodby a kolem další koupelny opět do ložnice, ve které podle všeho, co tu bylo, bydlela žena. Odhrnul přikrývku a položil dívku na postel, sundal jí slipry, trochu ji nadzdvihl, aby z ní stáhl žlutý župan, pod hlavu jí vsunul polštář a přetáhl přes ni přikrývku. Pak otevřel obě okna, postavil se zády k nim a zadíval se na spící dívku. Dýchala těžce, ale již ne tak namáhavě. Zamračil se, rozhlédl se po pokoji a stiskl rty. Pokoj potemněl soumrakem. Zůstal tam stát v slábnoucím světle skoro pět minut. Nakonec netrpělivě pokrčil mohutně vyklenutými rameny a vyšel ven a dveře od apartmá za sebou nezamkl.
Šel pak do budovy Transoceánské a telegrafní společnosti v Powell Street a volal Davenport 2020. „Prosím úrazovou po hotovost… Haló, v hotelu Alexandrie v apartmá dvanáct C leží dívka přiotrávená drogami… Ano, nejraději byste někoho měli poslat se na ni podívat… Tady Hooper z Alexandrie.“
Zavěsil sluchátko a zasmál se. Vytočil další číslo a řekl: „Nazdar Franku. Tady je Sam Spade… Můžete mi poslat řidiče, který dovede držet jazyk za zuby?… Zavézt mě teď hned dolů na poloostrov… Jenom dvě tři hodiny… Dobrá. Ať se pro mě staví v grilu U Johna, v Ellis Street, co nejdřív.“
Vytočil další číslo – k sobě do kanceláře – podržel sluchátko chvíli u ucha, aniž co řekl, a zase zavěsil.
Pak šel do grilu k Johnovi, požádal vrchního, aby mu objednaný řízek s opékaným bramborem přinesl hodně rychle, ve spěchu jídlo snědl, a když do grilu vešel ouřezkovitý pomladší chlapík v kostkované čepici, naražené na stranu nad veselým chlapským obličejem se světlýma očima, a přistoupil k Spadovu stolu, kouřil již Spade cigaretu a upíjel kávu.
„Tak už sme v rychtyku, pane Spade. Šťávu má holka v sobě a jenom vyject.“
„Prima.“ Spade dopil šálek a vyšel s ouřezkem ven. „Víte, kde je v Burlingame třída nebo cesta nebo bulvár Ancho?“
„Ne-e, ale esli tam má bejt, tak to ji můžem najít.“
„Fajn,“ řekl Spade a posadil se do tmavého cadillacu vedle šoféra. „Potřebuju číslo dvacet šest, a čím dřív, tím líp, ale nemusíte zastavovat rovnou před ním u hlavních dveří.“
„Jo.“
Kolem více než deseti bloků jeli mlčky. Šofér pak řekl: „Tak vám vašeho parťáka voddělali, pane Spade, že jo?“
„Mhm.“
Šofér cosi zakvokal. „Jo, to je tvrdej chleba. Můžete si to vyměnit se mnou.“
„Hm, taxikáři taky nežijou věčně.“
„To je možná pravda,“ připouštěl podsaditý taxikář, „ale stejně mě to překvapí, esu věčně žít nebudu.“
Spade zíral upřeně před sebe do prázdna, a než řidiče omrzelo pouštět se do hovoru, odpovídal pouze nezúčastněným ano a ne.
 
V jedné kavárničce v Burlingame se taxikář dověděl, jak se dostane na třídu Ancho. Za deset minut nato zastavil tmavý vůz poblíž temného nároží, řidič zhasil světla a mávl rukou směrem k bloku na protější straně. „Tamhle to je,“ řekl. „Ten barák by měl bejt na druhý straně, asi třetí nebo čtvrtej.“
Spade řekl: „Fajn,“ a vystoupil z limuzíny. „Nechte motor puštěný. Možná, že odtud budeme muset odjet pěkně rychle.“
Přešel ulici a dal se kupředu po druhé straně. Daleko před ním svítila osamělá lucerna. Nocí však na obou stranách proskakovala hřejivější světla, byla to světla domů rozložených vedle sebe vždy tak po pěti po šesti na jeden blok. Vysoko na nebi stál úzký srpek měsíce, stejně chladný a mdlý jako vzdálená lucerna. Otevřenými okny domu na protější straně tlumeně zaznívalo rádio.
Před druhým domem od nároží se Spade zastavil. Na jednom ze dvou sloupků branky, jež byly v poměru k plotu po obou stranách až nepřirozeně masivní, matně prosvítala v chabém světle 2 a 6 ze světlého kovu. Nad číslicemi byl přibit bílý čtvercový lístek. Spade přiblížil tvář až těsně k lístku a zjistil, že to je vývěska s nápisem Na prodej nebo k pronajmutí. Mezi sloupky nebyla branka. Spade šel po cementovém chodníku až k domu. Před verandičkou u vchodu zůstal na chodníku dosti dlouho tiše stát. Z domu se neozval ani hlásek. Dům byl ponořen ve tmě, jenom tu matně svítila druhá vývěska přibitá na dveřích. Spade popošel ke dveřím a poslouchal. Neslyšel nic. Pokoušel se nahlédnout dovnitř sklem ve dveřích. Nebyla v nich žádná záclona, takže podívat se dovnitř mohl docela dobře, ale v domě byla taková tma, že stejně nic neviděl. Šel po špičkách k oknu a pak ještě k dalšímu. Ani za nimi nebyly záclony, ale zato za nimi zela naprostá tma. Zkoušel obě okna. Zkoušel dveře. Byly zamčeny.
Odešel z verandy a opatrnými kroky obcházel po neznámém temném terénu, zarostlém býlím, celý dům. Okna po stranách domu byla příliš vysoko, aby se k nim člověk mohl dostat ze země. Zadní dveře a jedno zadní okno, na něž dosáhl, byly zamčeny. Spade se vrátil k sloupku v plotu. Přidržel dlaň nad plamenem zapalovače a posvítil si na vývěsku Na prodej nebo k pronajmutí. Bylo na ní vytištěno jméno nějakého obchodníka s nemovitostmi ze San Matea a modrou tužkou připsáno: Klíč v č. 31.
Spade se vrátil k sedanu a zeptal se řidiče: „Máte baterku?“
„Samozřejmě.“ Podal ji Spadovi. „Můžu vám s něčím pomoct?“
„Možná.“ Spade nasedl do auta. „Popojedem k číslu třicet jedna. Můžete rozsvítit světla.“
Číslo 31 byl šedivý dům čtvercového půdorysu na protější straně ulice, ale stál o kousek dál než číslo 26. V oknech v přízemí se svítilo. Spade šel až k verandě u vchodu a zazvonil na zvonek. Otevřela mu černovlasá dívenka asi čtrnáctiletá nebo patnáctiletá. Spade se uklonil a s úsměvem jí řekl: „Chtěl bych klíč od čísla dvacet šest.“
„Já zavolám tatínka,“ odpověděla mu, zašla zpátky do domu a volala: „Tati!“
Objevil se obtloustlý zarudlý chlapík, s pleší a s obrovským knírem a s novinami v ruce.
Spade opakoval: „Chtěl bych klíč od čísla dvacet šest.“ Tlouštík se zatvářil pochybovačně. Řekl: „Nejde tam šťáva. Nic byste tam neviděl.“
Spade si poklepal na kapsu: „Mám baterku.“
Tlouštík se zatvářil ještě pochybovačněji. Poněkud rozpačitě odkašlal a zmačkal noviny, co držel v ruce. Spade mu ukázal svou navštívenku, vložil ji zpátky do kapsy a řekl přitlumeným hlasem: „Dostali jsme tip, že je tam možná něco ukryto.“
Tlouštíkova tvář ožila zvědavostí a i jeho hlas ožil. „Moment,“ řekl, „půjdu tam s vámi.“
Za okamžik se vrátil a nesl v ruce mosazný klíč na černém a rudém kroužku. Když šli kolem vozu, Spade kývl na šoféra a šofér se k nim přidal. „Někdo se v poslední době na ten dům byl podívat?“ zeptal se Spade.
„Pokud vím, ne,“ odpověděl tlouštík. „Už pár měsíců si u mě pro klíč nikdo nebyl.“
Tlouštík kráčel s klíčem před nimi první, až došli na verandu. Pak vrazil klíč do ruky Spadovi, zahučel: „Tady máte,“ a ustoupil stranou. Spade odemkl a strčil do dveří. Uvnitř bylo ticho a temno. S nerozsvícenou baterkou v ruce vstoupil Spade dovnitř. Těsně za ním kráčel šofér a pak o kousek za nimi tlouštík. Prohledali dům od sklepa až k půdě, nejdřív opatrně, a když stále nic nenacházeli, počínali si docela otevřeně. Dům byl prázdný – o tom nebylo pochyb – a nenašli tu ani jedinou stopu, podle které by se dalo usuzovat, že tu po týdny někdo byl.
„Díky, to je všecko,“ řekl Spade a vystoupil před Alexandrií z taxíku. Vešel do hotelu, zamířil k recepci, kde ho pozdravil vysoký mladý muž s upjatou vážnou tváří: „Dobrý večer, pane Spade.“
„Dobrý večer,“ Spade zatáhl mladíka na druhý konec pultu. „Ti Gutmanovi – nahoře ve dvanáctce C – jsou doma?“
Mladík odpověděl: „Ne“ a vrhl na Spada letmý pohled.
Pak se zas podíval jinam, zaváhal, znovu se podíval na Spada a šeptal mu: „Dnes večer se v souvislosti s nimi stala taková komická věc, pane Spade. Někdo volal na pohotovost a oznámil tam, že u nich nahoře je nějaká nemocná dívka.“
„A ona nebyla?“
„Kdepak, nikdo tam nahoře nebyl. Brzo zvečera už šli ven.“
Spade řekl: „Hm, tihle recesisti se musí vždycky nějak vyblbnout. Díky.“
Šel do telefonní budky, vytočil číslo a řekl: „Haló… Paní Perinová?… Je tam Effie?… Ano, prosím vás… Díky… Nazdar, anděli! Tak co mi řeknete pěkného?… Fajn, fajn. Ještě to chvíli vydržte. Budu tam za dvacet minut… Dobrá.“
 
Za půl hodiny nato zvonil Spade na zvonek dvoupatrového cihlového domu na Deváté třídě. Přišla mu otevřít Effie Perinová. V chlapecké tváři se jí zračila únava, ale usmívala se. „Buďte zdráv, pane šéf,“ řekla. „Pojďte dál.“ Pošeptmu dodala: „Jestli vám bude maminka něco povídat, buďte na ni hodný. Je z toho všeho celá jako vyjevená.“ Spade ji ubezpečil úsměvem a poklepal ji po rameni. Vzala ho za paži: „A slečna O’Shaughnessyová?“
„Ne,“ zahučel. „Naletěl jsem na habaďůru. Víte jistě, že to byl její hlas?“
„Ano.“
Zatvářil se rozmrzele. „No, a byla to habaďůra.“
Uvedla ho do světlého obývacího pokoje, vzdychla, hodila sebou na kraj pohovky, a přestože na ní byla vidět únava, vesele se na něho usmívala. Posadil se vedle ní a zeptal se: „Všecko prošlo hladce? O tom balíčku nepadlo ani slovo?“
„Ani slovo. Řekla jsem jim, že vy jste říkal, abych jim to pověděla, a jim zřejmě připadalo naprosto jasné, že ten telefonní rozhovor měl s tím vším nějakou souvislost a že jste za tím musel běžet.“
„Byl tam Dundy?“
„Ne. Hoff a O’Gar a ještě několik dalších, ale ty jsem neznala. Taky jsem mluvila s inspektorem.“
„Oni vás odvezli až na inspektorát?“
„Ano, odvezli, a tam mně kladli fůry otázek, ale všecko to byla – však to znáte – jenom běžná rutina, nic jiného.“
Spade si zamnul dlaně. „Prima,“ řekl, ale pak se zamračil, „jenže to vám řeknu, že si jich na mě vymyslí taky pěknou fůru, až se setkáme. Aspoň Dundy jo, a taky Bryan.“ Pokrčil rameny. „Ještě přišel mimo policii někdo, koho znáte?“
„Ano.“ Napřímila se. „Ten hoch – ten kluk, co přinesl vzkaz od Gutmana – ten taky přišel. Dovnitř nešel, ale když tam byla policie, tak nechali dveře do chodby otevřené, a já viděla, že stojí venku.“
„Nic jste neříkala?“
„Ne, ne. Nakazoval jste mi přece, že nic říkat nemám. Tak jsem si toho nevšímala, a když jsem se podívala podruhé, byl už pryč.“
Spade se na ni zasmál. „To teda jste, děvenko, měla z pekla štěstí, že tam policajti vtrhli první.“
„Proč?“
„To je pěknej prevít, ten kluk – strašný číslo. Ten mrtvý byl Jacobi?“
„Ano.“
Stiskl jí ruku a vstal. „Budu muset běžet. Měla byste nejradši na kutě. Jste už z toho celá zmořená.“
Zvedla se také. „Same, co je –?“
Položil jí ruku na ústa, aby už nic nemohla říci. „Schovejte si to na pondělek,“ řekl. „Chci odtud už vypadnout, než mě drapne vaše maminka a než se do mě pustí proto, že jí vláčím to její jehňátko neviňátko po stokách.“
 
Když Spade došel k domovu, bylo několik minut po půlnoci. Zasunul do domovních dveří klíč. Na chodníku za ním rychle zaklapaly podpatky. Pustil klíč a otočil se. Po schodech nahoru k němu vyběhla Brigid O’Shaughnessyová. Objala ho, přitiskla se k němu a celá udýchaná ze sebe vypravila: „Panebože, já už myslela, že vůbec nepřijdete!“ V obličeji vypadala jako divá, jako smyslů zbavená a cukalo jí to v něm hrůzou, která otřásala celým jejím tělem od hlavy k patě.
Rukou, kterou ji nepodpíral, sáhl znovu po klíči a otevřel dveře a zpola ji odnášel dovnitř. „Vy jste čekala?“ zeptal se.
„Ano.“ Slova jí vázla v hrdle, přerušována těžkým oddychováním. „Ve – ve dveřích – tamhle – dál – v ulici.“
„Zvládnete to sama?“ zeptal se jí. „Anebo vás mám nést?“ Zavrtěla hlavou opřenou o jeho rameno. „Budu – zas v pořádku – jenom co – se dostanu – někam – kde si – budu moct sednout.“
Vyjeli výtahem do poschodí, kde Spade bydlel, a zahnuli k němu do bytu. Pustila se ho a postavila se vedle něho – těžce oddychujíc, s oběma rukama na prsou – a on zatím odemykal. Rozsvítil v předsíni světlo. Vešli dovnitř. Zavřel dveře, vzal ji znovu kolem pasu a vedl ji k obývacímu pokoji. Když byli na krok ode dveří do obývacího pokoje, rozsvítilo se uvnitř světlo.
Dívka vykřikla a přitiskla se ke Spadovi. Přímo ve dveřích obývacího pokoje stál tlustý Gutman a shovívavě se na ně usmíval. Z kuchyně za nimi vyšel chlapec Wilmer. Černé pistole vypadaly v jeho malých rukou obrovitě. Z koupelny vyšel Cairo. Měl také pistoli. Gutman řekl: „No, vážený pane, tak jsme tady všichni, jak ráčíte sám vidět. Teď hezky půjdem dovnitř, posadíme se, uděláme si pohodlí a pohovoříme si.“