19. V TOM MĚL PRSTY TEN RUS

 

 

 

Chlapec ležel na zádech na pohovce, byla to jenom drobná postavička, a nebýt toho, že to dýchalo, vypadalo to na pohled přesně jako mrtvolka. Joel Cairo seděl vedle hocha, nakláněl se nad ním, třel mu tváře a zápěstí, hladil ho po vlasech a urovnával mu je, aby mu nepadaly do čela, cosi mu šeptal a hleděl napjatě do jeho bílé, nehybné tváře. Brigid O’Shaughnessyová stála v koutku mezi stolem a stěnou. Jednou rukou se celou dlaní opírala o stůl a druhou měla na prsou. Kousala se do spodního rtu, a kdykoli se na ni Spade nedíval, vrhala po něm kradmé pohledy. Když se na ni podíval, hleděla na Caira a na hocha. Gutmanovi již z obličeje zmizel starostlivý výraz a tlusťoch začal opět růžovět. Měl ruce v kapsách u kalhot. Stál čelem obrácen ke Spadovi a bez jakékoliv zvědavosti na něho zíral. Spade ledabyle vyzváněl třemi pistolemi v ruce, kývl směrem na Cairova ohnutá záda a zeptal se: „S tím to bude v pořádku?“

„To nevím,“ odpověděl tlusťoch klidně. „Tuhle část přenechám, vážený pane, výhradně vám.“

Spade se usmál a brada ve tvaru písmene V mu vystoupila ještě výrazněji. Řekl: „Cairo!“

Cairo pomalu otočil zachmuřenou starostlivou tvář přes rameno. Spade řekl: „Nechte ho chvíli v klidu. Dáme ho policii. Ještě než přijde k sobě, měli bychom přesně projednat podrobnosti.“

Cairo se s trpkým výrazem zeptal: „Nemyslíte si, že už jste mu tak jako tak udělal dost?“

Spade řekl: „Ne.“

Cairo se zvedl od pohovky a šel až těsně k tlusťochovi. „Prosím vás, tohle nedělejte, pane Gutmane,“ prosil. „Musíte přece pochopit, že –“

Spade ho přerušil: „To už je dojednáno. Otázka zbývá, jak se teďka chcete zachovat vy. Jdete s námi? Anebo z toho chcete vypadnout?“

Ačkoli byl Gutmanův úsměv posmutnělý, svým způsobem skoro až těžkomyslný, pokýval tlusťoch hlavou: „Mně se to taky nelíbí.“ A pak řekl Levantinci: „Ale co můžeme dělat? Nic.“

Spade se zeptal: „Tak co uděláte, Cairo? Jdete s námi, nebo z toho chcete vypadnout?“

Cairo si přejel jazykem rty a pomalu se obrátil ke Spadovi. „Dejme tomu,“ řekl a polkl naprázdno. „Mám –? Můžu si vybrat?“

„Můžete,“ ujišťoval ho Spade vážně, „ale měl byste vědět, že když bude odpověď z kola ven, tak vás dáme policii i s tím vaším přítelíčkem.“

„No, počkejte, přece, pane Spade,“ protestoval Gutman.

„Čerta, copak ho můžeme nechat, aby se na nás vykašlal?“ řekl Spade. „Buďto do toho půjde s námi, anebo půjde do kriminálu. Nemůžeme si přece na všech stranách nechat nějakou díru, do které bychom pak spadli.“ Zamračil se na Gutmana a podrážděně vybuchl: „Copak je tohle poprvé, co jste, vy chlapi, kradli? Vy jste ale srabové! Co teďka chcete dělat – padnout na kolena a modlit se?“ Obrátil se zamračeným pohledem na Caira: „No tak? Jak to bude?“

„Vy mi nedáváte vůbec možnost si vybrat,“ beznadějně pokrčil Cairo úzkými rameny. „Jdu s vámi.“

„Dobrá,“ řekl Spade a podíval se po Gutmanovi a po Brigid O’Shaughnessyové. „Posaďte se.“

Dívka se ostýchavě posadila na jeden konec pohovky, u nohou chlapce v bezvědomí. Gutman se vrátil k polstrovanému houpacímu křeslu a Cairo k lenošce. Spade položil pistole, co držel v ruce, na stůl a posadil se na roh vedle nich. Podíval se na hodinky na zápěstí a řekl: „Dvě hodiny. Sokola nemůžu dostat dřív, než se rozedni, nebo ještě spíš až v osm hodin. Máme dost času, abychom zatím všecko zařídili.“

Gutman si odkašlal. „Kde je?“ Zeptal se a pak spěšně dodával: „Mně je to ve skutečnosti jedno, vážený pane. Já jsem totiž měl na mysli, že pro všechny zúčastněné bude nejlépe, jestliže se budeme mít stále na očích, dokud náš obchod nebude proveden.“ Podíval se na pohovku a potom zase příkře na Spada. „Máte tu obálku?“

Spade zavrtěl hlavou, pohlédl nejdřív na pohovku a potom na dívku. V očích se mu objevil úsměv, když říkal: „Má ji slečna O’Shaughnessyová.“

„Ano, já ji mám,“ šeptala a sahala si rukou do kabátu. „Ujala jsem se jí…“

„To je v pořádku,“ řekl jí Spade. „Tak se jí držte a hlídejte ji.“ Obrátil se na Gutmana: „Nejlíp bude, když se budeme mít pořád na očích.“

„To bude báječné,“ zavrčel blaženě Gutman. „A pak, vážený pane, za těch deset tisíc dolarů a za Wilmera nám dáte toho sokola a nějakou tu hodinu náskok – abychom už nebyli ve městě, až ho předáte příslušným úřadům.“

„Nebudete muset brát roha,“ řekl Spade. „Všecko bude úplně nabeton.“

„To je možná pravda, vážený pane, ale my se budeme cítit jistější, když budeme z města venku, až bude státní zástupce Wilmera vyslýchat…“

„Jak ráčíte,“ odpověděl Spade. „Když budete chtít, můžu ho tady držet třeba celý den.“ Začal si balit cigaretu. „Tak a teď můžeme dohodnout ty detaily. Proč zastřelil Thursbyho? A proč a kde a jak zastřelil Jacobiho?“

Gutman se shovívavě usmál, zavrtěl hlavou a zakňoural: „Ale podívejte, vážený pane, tohle od nás nemůžete očekávat. Už jsme vám dali peníze i Wilmera. Jenom tohle byla podle dohody naše povinnost.“

„Jenomže já to od vás skutečně očekávám,“ řekl Spade. Zapaloval si zapalovačem cigaretu. „Žádal jsem oběť, na kterou to nastrčíme, jenomže ta mi není k ničemu dobrá, pokud nemám naprostou jistotu, že to s ní vyjde. Musím totiž úplně bezpečně vědět, jak to všechno stojí.“ Svraštil obočí. „Co kňučíte? Když ho pustíte jen tak a ve věci budou nějaké díry, tak si ani vy moc bezpečně stát v kramflecích nebudete.“

Gutman se naklonil kupředu a prstem zakýval na pistole na stole vedle Spadových nohou. „To je už dost bohaté svědectví o jeho vině. Oba přece byli zastřeleni těmihle zbraněmi. Pro odborníky z inspektorátu musí být hrozně snadná záležitost určit, že náboje, které oba ty chlapy zabily, vyšly z těchhle zbraní. To vy víte; sám jste to říkal. A tohle myslím je dostatečný důkaz jeho viny.“

„Možná,“ souhlasil Spade, „ale celá záležitost je poněkud složitější, a já musím vědět, co se stalo, abych mohl mít jistotu, že ty partie, co do toho nebudou zapadat, se zaretušují.“

Cairo divoce zakoulel očima. „Ujišťoval jste nás – ale už jste na to zřejmě zapomněl – že to bude velice snadná záležitost,“ řekl Cairo. Obrátil se vzrušenou temnou tváří na Gutmana: „Já jsem vám radil, abyste tohle nedělal. Já si myslím, že…“

„To je ksakru úplně fuk, co vy dva si myslíte,“ řekl Spade bez obalu. „Na to už je teďka pozdě. Proč zabil Thursbyho?“

Gutman sepjal ruce na břiše a začal se v židli pohupovat. Jeho hlas zněl lítostivě a stejně tak v jeho úsměvu se objevil lítostivý výraz. „Vy jste člověk, s jakým se dá jenom neobyčejně těžko dohodnout,“ řekl. „Že jsme vás od samého začátku nenechali na pokoji! Teď si začínám myslet, že jsme udělali velkou chybu. Na mou duši, to si už začínám myslet.“

Spade nedbale mávl rukou. „Tak moc jste zase neprohloupili. Nepůjdete do kriminálu a dostanete sokola. Co ještě chcete?“ Vložil si cigaretu do jednoho koutku úst a přes ni ucedil: „Aspoň víte, na čem jste. Proč zabil Thursbyho?“

Gutman se přestal pohupovat. „Thursby byl notorický zabiják a byl to kumpán tady slečny O’Shaughnessyové. Věděli jsme, že když ho tímhle způsobem odstraníme, tak ona si to rozmyslí a napadne ji, že snad udělá nejlíp, když se s námi nakonec dohodne, a mimo to bychom ji takhle zároveň zbavili takového násilnického ochránce. Vidíte, vážený pane, mluvím s vámi naprosto otevřeně.“

„Ano. Jen tak dál. Ale to jste si nemysleli, že on by snad mohl mít toho sokola?“

Gutman zavrtěl hlavou, až se mu macaté tváře rozhoupaly. „To jsme si tedy ani na chvilku nemysleli,“ odpověděl a blahosklonně se usmál. „Na to jsme měli tu čest znát slečnu O’Shaughnessyovou až příliš dobře: tehdy jsme sice ještě nevěděli, že sokola dala v Hongkongu kapitánu Jacobimu, aby ho sem dovezl na Palomě, a oni že jeli napřed rychlejší lodí, ale ani na okamžik jsme se nedomnívali, že kdyby jediný z nich věděl, kde pták je, tak že by to byl Thursby.“

Spade zamyšleně pokýval hlavou a zeptal se: „Vy jste se nepokoušeli s ním dohodnout, než jste ho bouchli?“

„Ale ano, to jsme zkoušeli. Tu noc jsem s ním sám ještě hovořil. Wilmer zrovna tehdy před dvěma dny zjistil, kde je, a snažil se ho sledovat všude, kde se scházel se slečnou O’Shaughnessyovou, ale přestože Thursby nevěděl, že ho někdo sleduje, tak si počínal příliš mazaně. Tu noc tedy šel Wilmer za ním do hotelu, dověděl se, že není doma, a venku si na něho počkal. Myslím, že Thursby se vrátil hned po tom, co zabil vašeho společníka. Ať už to bylo jak chtělo, Wilmer ho pak dovedl za mnou. Nesvedli jsme s ním nic. Zachoval naprosto paličatou věrnost slečně O’Shaughnessyové. No a tak ho pak, vážený pane, Wilmer vyprovázel z hotelu a udělal to, co udělal.“

Spade se na okamžik zamyslil. „To zní docela pravdivě. A teď Jacobi.“

Gutman se na Spada vážně podíval a řekl: „Jacobiho smrt, to byla chyba slečny O’Shaughnessyové.“

Dívka vyjekla: „Aáá!“ a zakryla si rukou ústa.

Spadův hlas doléhal těžce, ale zněl vyrovnaně: „To je teďka jedno. Řekněte mi, co se stalo.“

Gutman do Spada zabodl s lišáckým úsměvem oči a řekl: „Jak si přejete, vážený pane. Tedy Cairo, a to vlastně vy víte, se spojil se mnou – já pro něho poslal – a on hned tu noc, nebo spíš hned to ráno, jak odešel z policejního inspektorátu, se objevil tady. Poznali jsme, že to bude vzájemně velice výhodné, když svoje síly spojíme.“ Obrátil se na Levantince s úsměvem. „Pan Cairo mívá pěkné nápady. To s tou Palomou, to byla jeho myšlenka. Četl ráno oznámení o jejím příjezdu v novinách a vzpomněl si, že v Hongkongu slyšel, že někdo viděl Jacobiho a slečnu O’Shaughnessyovou pohromadě. To bylo v době, kdy se ji tam pokoušel najít, a nejdřív se domníval, že odjela na Palomě, ale později se dověděl, že to tak nebylo. A když pak tedy četl oznámení o jejím příjezdu, vážený pane, domyslel si, co se stalo: ona dala ptáka Jacobimu, aby jí ho sem přivezl. Jacobi samozřejmě nevěděl, co zač ten pták vlastně je. Na to si slečna O’Shaughnessyová počíná vždy příliš diskrétně.“ Zasvítil na dívku očima, dvakrát se zhoupl v houpací židli a pokračoval: „Pan Cairo, Wilmer a já jsme šli kapitána Jacobiho navštívit, a naštěstí jsme dorazili zrovna v době, kdy u něho byla taky slečna O’Shaughnessyová. V mnoha ohledech to bylo jednání velice obtížné, ale konečně jsme kolem půlnoci slečnu O’Shaughnessyovou přesvědčili, aby přistoupila na jisté podmínky, nebo aspoň my jsme se domnívali, že jsme ji přesvědčili. Pak jsme odešli z lodě a vydali se zpátky ke mně do hotelu, kde jsem měl slečně O’Shaughnessyové zaplatit a převzít od ní ptáka. Tedy řeknu vám jedno, vážený pane, že my, obyčejní muži, jsme měli mít víc rozumu a nedomnívat se, že se s ní dohodneme. En route nám ona i s kapitánem Jacobim i s ptákem foukli, zdrhli nám doslova pod rukama.“ Vesele se tomu zasmál. „Na mou duši, vážený pane, byla to čistá práce.“

Spade se podíval po dívce. Pohled jejích velkých tmavých očí, v nichž se zračila prosba, se setkal s jeho pohledem. Zeptal se Gutmana: „Než jste odešli, tak jste tu loď zapálili?“

„Ne, úmyslně, to ne, vážený pane,“ odpověděl tlusťoch, „i když bych řekl, že jsme ten oheň měli – nebo aspoň že ho měl Wilmer na svědomí. Zatímco my jsme hovořili v kajutě, tak on se snažil najít sokola a bezpochyby si počínal neopatrně se sirkami.“

„To se nám hodí,“ řekl Spade. „Kdyby to někde náhodou vysadilo, a my ho museli soudit taky pro vraždu Jacobiho, tak mu můžeme přišít i to žhářství. A teď jak to bylo s tím střílením?“

„Tak tedy, vážený pane, rozhodli jsme se je najít a lítali jsme za nimi po městě celý den, ale přišli jsme na ně teprve pozdě odpoledne. Nejdřív jsme moc jistě nevěděli, že je najdem. Jedním jsme si ale jisti byli, a sice že najdem byt slečny O’Shaughnessyové. Jenže když jsme poslouchali u dveří a slyšeli jsme, že oni tam uvnitř chodí, tak jsme si už mysleli, že je bezpečně máme, a zazvonili jsme. Když se zeptala, kdo to je, a my jí za dveřmi odpověděli, slyšeli jsme, jak někdo vytahuje okno. Samozřejmě nám došlo, co to znamená; Wilmer tedy běžel strašnou rychlostí dolů a dozadu za dům, aby držel v šachu nouzový žebřík. A když zahýbal do uličky, narazil přímo do kapitána Jacobiho – utíkal se sokolem pod paží. To byla hrozně svízelná situace, ale Wilmer z ní vybruslil, jak nejlíp to šlo. Střelil po Jacobim – víckrát – jenže Jacobi měl příliš tvrdou náturu a nesvalil se a ani sokola nepustil, a zároveň byl příliš blízko u Wilmera, takže se mu nemohl vyhnout. Srazil Wilmera k zemi a utíkal. A tohle všecko se stalo za bílého dne, chápete, odpoledne. Když se Wilmer zvedl, viděl, jak od doleního bloku přichází policista. Tak to musel vzdát. Proběhl do otevřených zadních dveří budovy vedle Coronetu, pak hotelem do ulice a nahoru za námi – a měl skutečně z pekla štěstí, vážený pane, že to všechno zvládl a nikdo ho neviděl. No a tak jsme byli zase tam, kde jsme byli předtím – nahraní, vážený pane. Když slečna O’Shaughnessyová zavřela za Jacobim okno, otevřela panu Cairovi a mně dveře a pak –“ při vzpomínce na to, co se stalo, se zasmál. „Pak jsme ji přesvědčili – ano, to je to pravé slovo, vážený pane – přesvědčili jsme ji, aby nám řekla, že Jacobimu nařídila, aby sokola donesl k vám. Vypadalo nejvýš nepravděpodobně, že by došel tak daleko, i kdyby ho nesebrala policie, ale to byla naše jediná naděje, vážený pane. A tak jsme ještě jednou slečnu O’Shaughnessyovou přesvědčili, aby nám trochu pomohla. Totiž – abych tak řekl – přesvědčili jsme ji, aby vám zatelefonovala do kanceláře, protože jsme vás chtěli odlákat, než k vám Jacobi dorazí, a za ním jsme poslali Wilmera. Bohužel nám to trvalo příliš dlouho, než jsme se pro tohle rozhodli a než jsme slečnu O’Shaughnessyovou přesvědčili, aby –“

Hoch na pohovce zaúpěl a převalil se na bok. Několikrát za sebou otevřel oči a zase je zavřel. Dívka se zvedla a opět přešla do koutku mezi stolem a stěnou – „– s námi spolupracovala,“ dokončoval Gutman, „a tak vy jste dostal sokola dřív, než jsme se my mohli dostat k vám.“

Hoch spustil jednu nohu na zem, opřel se o loket, otevřel oči dokořán, spustil druhou nohu, posadil se a rozhlížel se kolem. Když jeho pohled spočinul na Spadovi, zmatený výraz mu z očí zmizel. Cairo vstal z lenošky a přešel k němu. Položil chlapci ruku na rameno a cosi mu říkal. Hoch se rychle zvedl a Cairovu ruku se sebe setřásl. Ještě jednou se rozhlédl po místnosti a znovu se pohledem zapíchl do Spada. V obličeji měl tvrdý, napjatý výraz a celé jeho tělo bylo tak napjaté, že vypadalo až jakoby schoulené a stažené do sebe. Spade seděl na rohu stolu, bezstarostně klátil nohama a říkal: „Tak poslechni, hošíčku. Jestli se hneš ke mně a budeš si chtít zase začínat, tak tě nakopnu do ksichtíčku. Hezky se posaď a drž hubu a slušně se chovej a vydržíš dýl.“

Hoch se podíval po Gutmanovi. Gutman se na něho mírně a dobromyslně usmál a řekl: „Fakticky, Wilmere, strašně je mi líto, že tě musím ztratit, a strašně bych byl rád, abys věděl, že bych tě nemohl mít raději, ani kdybys byl mým vlastním synem; ale – božíčku – když člověk ztratí syna, je ještě vždycky možnost, že bude mít druhého – a maltézský sokol je jenom jeden.“ Spade se zasmál.

Cairo přistoupil k chlapci a šeptal mu cosi do ucha. Hoch se posadil zase na pohovku a ani na okamžik přitom nespouštěl z Gutmanovy tváře chladné světle hnědé oči. Levantinec se posadil vedle něho. Gutman sice povzdychl, ale přesto se stále dobromyslně usmíval. Řekl Spadovi: „Když je člověk mladý, tak mnoha věcem ještě nerozumí.“

Cairo zase chlapce objal kolem ramen a cosi mu šeptal. Spade se zazubil na Gutmana a obrátil se na slečnu O’Shaughnessyovou: „Myslím, že byste udělala úplně senzační věc, kdybyste se podívala do kuchyně, co se tam dá najít k jídlu, a kdybyste k tomu udělala moře kafe. Budete tak hodná? Nerad odcházím od svých hostů.“

„Jistě,“ přikývla a šla ke dveřím.

Gutman se přestal houpat. „Moment, milánku.“ Vztáhl před ni tlustou ruku. „Neměla byste raději nechat tu obálečku tady? Přece ji nechcete pokecat?“

Děvče se obrátilo zpytavým pohledem na Spada. Řekl lhostejným tónem: „Pořád je ještě jeho.“ Sáhla rukou pod kabát, vyndala obálku a podala ji Spadovi. Spade ji hodil Gutmanovi do klína se slovy: „Sedněte si na ni, jestli se bojíte, že o to přijdete.“

„To mi špatně rozumíte,“ odpověděl Gutman sladce. „O tohle mi vůbec nejde, ale byznys by se měl vždycky provádět, jak se na byznys sluší.“ Vysunul chlopeň obálky, vyndal z ní tisícidolarové bankovky, spočítal je a rozchechtal se, až mu břicho začalo skákat. „Tak například je jich tady teďka jenom devět.“ Rozložil je na kolenou a na tlustých stehnech. „Když jsem vám je dával, bylo jich deset, jak se ráčíte dobře pamatovat.“ Ústa se mu roztáhla v širokém, žoviálním a triumfálním úsměvu.

Spade se podíval na Brigid O’Shaughnessyovou a zeptal se: „Tak co?“ Důrazně zavrtěla hlavou. Rty se lehce pohybovaly, jako by se pokoušela něco říct, ale neřekla nic. V obličeji měla vyděšený výraz. Spade natáhl ruku ke Gutmanovi a tlusťoch mu do ní vložil peníze. Spade peníze přepočítal – devět tisícidolarových bankovek – a Gutmanovi je vrátil. Pak se Spade zvedl, v klidném obličeji se mu neobjevil žádný výraz. Sebral se stolu tři pistole. „To musím zjistit. Půjdeme spolu,“ kývl na děvče, aniž se na ně při tom podíval. „Dveře zůstanou otevřené a já budu stát čelem k nim. Jestli nemáte zrovna chuť padnout ze třetího poschodí, pak se odtud nedá odejít jinudy než kolem koupelny. Nezkoušejte to.“

„Tohle opravdu není třeba, vážený pane,“ ohrazoval se Cairo, „a rozhodně to od vás není ani příliš zdvořilé, takhle nám vyhrožovat. Musíte přece vědět, že nemáme tu nejmenší touhu odejít.“

„Až to provedu, budu vědět svoje.“ Spade mluvil trpělivě, ale rozhodně. „Tenhle trik ve všem dělá zmatek. Musím se dovědět odpověď. Nebude to trvat dlouho.“ Vzal dívku za loket. „Jdeme.“

V koupelně Brigid O’Shaughnessyová již našla slova.

Opřela se mu plnými dlaněmi o prsa, přiložila obličej až skoro těsně k jeho a šeptala mu: „Já ty peníze nevzala, Same.“

„Já si nemyslím, že jste je vzala,“ řekl, „ale musím se o tom přesvědčit. Svlékněte se.“

„Nestačí vám, když vám na to dám čestné slovo?“

„Ne. Svlékněte se.“

„Nesvléknu.“

„Dobrá. Vrátíme se do pokoje a dám vás svléknout tam.“

Ustoupila a rukou si zakryla ústa. V hrůze vytřeštila oči. „To byste udělal?“ zeptala se skrz prsty.

„To udělám,“ odpověděl. „Musím se dovědět, co se s tou bankovkou stalo, a v tom mi nemůže zabránit ani žádná nějaká panenská cudnost.“

„Hm, o to nejde.“ Přistoupila až těsně k němu a položila mu opět dlaně na prsa. „Nebojím se být před vámi nahá, ale – copak to nechápete? – takhle ne. Copak nechápete, jestli mě k tomu donutíte, že něco zabijete?“

Nijak nezvýšil hlas. „O tomhle nevím nic. Musím se dovědět, co se stalo s bankovkou. Sundejte si šaty.“

Podívala se do jeho nepohnutých žlutošedých očí a nejdřív zrůžověla a potom zbledla. Narovnala se, zvedla paže a začala se svlékat. Posadil se na kraj vany a pozoroval jednak ji a jednak otevřené dveře. V obývacím pokoji se nic ani nepohnulo. Rychle svlékala šaty: nepočínala si při tom nijak neobratně, nechala jednotlivé kusy padat na zem kolem nohou. Když byla nahá, vystoupila z šatů poházených po zemi a zůstala stát s pohledem upřeným na něho. V celém jejím vzhledu se zračila pýcha, žádná vzdorovitost nebo rozpačitost. Položil pistole na víko klozetové mísy a s obličejem obráceným ke dveřím poklekl na jedno koleno k jejím šatům. Bral kus po kuse a prohmatával prsty a prohlížel je očima. Tisícidolarovou bankovku nenašel. Když byl hotov, vstal a podával jí šaty. „Díky,“ řekl. „Teď jsem se přesvědčil.“

Vzala mu šaty z rukou. Neříkala nic. Uchopil pistole. Zavřel za sebou dveře od koupelny a šel do obývacího pokoje. Gutman se na něho přívětivě usmíval. „Našel jste ji?“ zeptal se.

Cairo seděl na pohovce vedle chlapce a podíval se po Spadovi pátravýma temnýma očima. Hoch oči nezvedl. Byl skloněn, hlavu měl v dlaních, lokty na kolenou a upíral pohled dolů mezi nohy na podlahu. Spade řekl Gutmanovi: „Ne, nenašel jsem ji. Tak jste ji ztopil vy.“

Tlusťoch se uchechtl. „Já že jsem ji ztopil?“

„Jo,“ řekl Spade a zachřestil v ruce pistolemi. „Chcete to přiznat sám, anebo si teď mám vzít na paškál zase vás?“

„Na co mě chcete vzít?“

„Buďto se přiznáte,“ řekl Spade, „anebo vás prohledám. Třetí možnost neexistuje.“

Gutman se podíval Spadovi do obličeje a hlasitě se rozesmál. „Na mou duši, vážený pane, to věřím, že byste udělal. To vám opravdu věřím. Vy jste nádherná nátura, když mi dovolíte, abych to tak řekl.“

„Vy jste ji ztopil,“ opakoval Spade.

„Ano, vážený pane, ztopil.“ Tlusťoch vytáhl z náprsní kapsy zmuchlanou bankovku, na svém širokém stehně ji narovnal, z kapsy kabátu vyndal obálku s devíti dalšími bankovkami a přidal uhlazenou bankovku k ostatním. „To já si občas tyhle malé žertíky prostě nemůžu odpustit, mě jen strašně zajímalo, co v takovéhle situaci uděláte. Musím říct, že jste obstál na výbornou s metálem, vážený pane. To mi ve snu nenapadlo, že byste připadl na tak jednoduchý a přímočarý způsob, jak se dovědět pravdu.“

Spade se na něho opovržlivě podíval, ale v jeho pohledu nebylo žádné roztrpčení. „Tohle bych očekával tak od někoho ve věku tohohle buzíčka!“ Gutman se uchechtl.

Brigid O’Shaughnessyová vyšla z koupelny, již oblečená, ovšem bez kabátu a bez klobouku, udělala krok směrem do obývacího pokoje, otočila se, šla do kuchyně a rozsvítila tam. Cairo poposedl na pohovce ještě těsněji k chlapci a zase mu začal cosi šeptat do ucha. Hoch podrážděně ucukl. Spade se nejdřív podíval po pistolích, potom po Gutmanovi a pak šel do chodby a zamířil ke skříni ve zdi. Otevřel ji, položil pistole dovnitř na kufr, zase zavřel, zamkl, strčil klíček do kapsy u kalhot a šel ke kuchyňským dveřím. Brigid O’Shaughnessyová točila vodu do aluminiové kávové konvice: „Našla jste něco?“ zeptal se jí Spade.

„Ano,“ odpověděla chladně, aniž zvedla hlavu. Pak postavila konvici stranou a popošla ke dveřím. Začervenala se a velkýma zvlhlýma očima se na Spada vyčítavě podívala. „To jste mi neměl dělat, Same,“ řekla zjihlým hlasem.

„Milánku, musel jsem to přece zjistit.“ Sklonil se k ní, lehce ji políbil na ústa a vrátil se do obývacího pokoje.

Gutman se na Spada usmál a nabídl mu bílou obálku: „Stejně bude brzy vaše: tak už si ji můžete vzít teď.“

Spade si obálku nevzal. Posadil se do křesla a řekl: „Na to je času dost. Ještě jsme to o těch penězích dostatečně neprohovořili. Měl bych dostat víc než deset tisíc.“

Gutman řekl: „Deset tisíc dolarů je pěkná suma.“

Spade řekl: „To opakujete po mně, ale nejsou to všechny prachy na světě!“

„Ne, vážený pane, to teda nejsou. To je fakt. Ale tolik prachů a tak lehce jako vy hned tak kdekdo za pár dní nesežene.“

„Myslíte si, že to byla kruci tak strašně snadná záležitost?“ zeptal se Spade a pokrčil rameny. „Hm, možná, ale to už je moje věc.“

„To jistě je,“ souhlasil tlusťoch. Zakoulel očima, kývl ke kuchyni a ztišil hlas. „Jdete s ní na holport?“

Spade odpověděl: „To je taky moje věc.“

„To jistě je,“ opět souhlasil tlusťoch, „ale,“ – poněkud zaváhal – „rád bych vám trochu poradil.“

„Tak jenom raďte.“

„Myslím si, že jí tak jako tak nějaké peníze dáte, ale – jestli jí nedáte tolik, kolik ona si myslí, že by měla dostat, pak vám radím – dejte si na ni pozor.“

Spadovi v očích proskočily posměšné ohníčky. Zeptal se: „To je tak zlé?“

„Zlé,“ odpověděl tlusťoch.

Spade se zazubil a šel si balit cigaretu.

Cairo pořád ještě cosi šeptal chlapci do ucha a tu chvíli ho objal paží kolem ramen. Hoch se sebe paži náhle setřásl a na pohovce se obrátil obličejem k Levantinci. V mladíkově tváři se zračil odpor a vztek. Zaťal jednu svou drobnou ručku v pěst a praštil Caira do brady. Cairo vykřikl jako ženská a stáhl se na samý okraj pohovky. Vyndal z kapsy hedvábný kapesník a přiložil si ho k ústům. Když ho od úst vzdálil, byl kapesník zbrocený krví. Znovu si ho přiložil k ústům a podíval se vyčítavě na chlapce. Hoch na něho štěkl: „Dej si vode mě vodstup!“ a znovu složil obličej do dlaní. Z Cairova kapesníku zavanula pokojem vůně chypru.

Cairův výkřik přivolal ke dveřím Brigid O’Shaughnessyovou. Spade s ušklíbnutím ukázal palcem směrem k pohovce a řekl jí: „Jo, takhle vypadá věrná láska. Jak je to s jídlem?“

„Už se to dělá,“ odpověděla a vrátila se do kuchyně.

Spade si zapálil cigaretu a obrátil se na Gutmana: „Tak teď si pohovoříme o těch penězích.“

„Velice rád, vážený pane, z celého srdce rád,“ odpověděl tlusťoch, „ale můžu vám hned otevřeně říct, že neseženu ani o cent víc než deset tisíc.“

Spade vyfoukl kouř. „Měl bych dostat dvacet.“

„Přál bych vám je. Kdybych je měl, sám bych vám je rád dal, ale čestné slovo, seženu než těch deset tisíc dolarů, ani o cent víc. Jistě tomu ovšem rozumíte tak, že to je první splátka. Později –“

Spade se zasmál. „To vím, pozděj mi dáte milióny. Ale držme se toho, jak to je teď. Patnáct tisíc?“

Gutman se usmál, pak se zamračil a zavrtěl hlavou. „Pane Spade, řekl jsem vám otevřeně a upřímně na svoje čestné slovo džentlmena, že nemám víc než deset tisíc dolarů – ani o halíř víc – a víc taky sehnat nemůžu.“

„Ale neřekl jste, že je absolutně nemůžete sehnat.“

Gutman se zasmál a řekl: „Absolutně nemůžu.“

Spade řekl mrzutě: „To mi není moc platné, ale jestli nic lepšího udělat nemůžete – dejte je sem.“ Gutman mu podal obálku. Spade bankovky přepočítal, a když přicházela Brigid O’Shaughnessyová s podnosem, zrovna si je dával do kapsy.

 

Hoch že jíst nebude. Cairo si vzal šálek kávy. Dívka, Gutman a Spade snědli míchaná vejce se slaninou, toasty a džem, všechno, co Brigid O’Shaughnessyová připravila, a všichni tři vypili po dvou šálcích kávy. Pak se každý nějak usadil, aby přečkal zbytek noci. Gutman kouřil cigaretu a četl Proslulé kriminální případy Ameriky a tu a tam se některým partiím, které ho zaujaly, uchechtával anebo je komentoval. Cairo si držel bradu a seděl zasmušile na svém konci pohovky. Chlapec zůstal sedět s hlavou v dlaních až něco málo přes čtvrtou. Pak si lehl, nohama ke Cairovi, otočil obličej k oknu a usnul. Brigid O’Shaughnessyová klímala v lenošce, poslouchala tlusťochův komentář a občas se vždy po dlouhé chvíli rozhodla zapříst se Spadem rozhovor. Spade si balil cigarety, kouřil a bez jakéhokoliv nepokoje nebo nervozity se pohyboval po pokoji. Chvílemi se posadil na opěradlo lenošky, ve které seděla Brigid, pak zase na roh, na stůl, na zem k jejím nohám nebo na židli s rovným opěradlem. Byl čilý, veselý a překypoval energií. O půl šesté šel do kuchyně a uvařil ještě kávu. Za půl hodiny nato se probudil chlapec a se zíváním se na pohovce posadil. Gutman se podíval na hodinky a zeptal se Spada: „Můžete ho už teďka dostat?“

„Dejte mi ještě hodinu.“

Gutman přikývl a vrátil se ke knížce.

V sedm hodin šel Spade k telefonu a volal číslo Effie Perinové. „Haló, to je paní Perinová?… Tady Spade. Mohla byste mi prosím dát Effie?… Ano, Spade… Děkuji.“ Tiše zahvízdal dva verše z En Cuba. „Ahoj, milánku. Hrozně mě to mrzí, že vás burcuju… Ano, hrozně. Jde mi o tohle: na poště v naší holandské schránce najdete obálku nadepsanou mým písmem. Je v ní stvrzenka na balíček uložený v úschovně na Pickwick Stage Terminal – na ten balíček, co jsme dostali včera. Buďte tak hodná, vyzvedněte ho a přineste ho ke mně – ještě teď ráno… Ano, jsem doma… To jste moc hodná – pospěšte si… Pá.“

Deset minut po osmé zvonil zvonek u domovních dveří. Spade šel k domácímu telefonu a zmáčkl knoflík, který otevřel zámek. Gutman odložil knihu a s úsměvem se zvedl. „Jistě se nebudete zlobit, když ke dveřím půjdu s vámi,“ řekl, jako by se Spada dovoloval.

„Fajn,“ řekl mu Spade.

Gutman ho vyprovázel ke dveřím na chodbu. Spade otevřel. Za chvíli přicházela od výtahu Effie Perinová s balíčkem zabaleným v balicím papíře. Její chlapecký obličej zářil radostí, šla rychle, skoro klusem. Jediným pohledem se podívala na Gutmana a pak už si ho nevšímala. Usmála se na Spada a dala mu balíček. Vzal ho od ní: „Obrovské díky, milánku. Lituju, že jsem vám pokazil den, kdy máte odpočívat, ale tentokrát –“

„Tenhle není první, co jste mi pokazil,“ odpověděla se smíchem a pak, když bylo již zřejmé, že ji nepozve dál, se zeptala: „Ještě něco?“

Zavrtěl hlavou: „Ne. Díky.“

Řekla mu: „Tak na shledanou!“ a šla zase k výtahu.

Spade zavřel dveře a nesl balíček do obývacího pokoje. Gutmanovi zbrunátněl obličej a tváře se mu roztřásly. Když Spade položil balíček na stůl, Cairo a Brigid O’Shaughnessyová přistoupili blíž. Zmocnilo se jich vzrušení. Chlapec vstal, bledý a napjatý, ale zůstal u pohovky a zpod zahnutých řas pozoroval ostatní. Spade ustoupil o krok od stolu: „Tak tady ho máte.“

Gutman udělal s provazem a s papírem, a s veškerou dřevitou vlnou tlustými prsty krátký konec, a vzápětí již držel černého ptáka v rukou. „Aáá!“ řekl chraplavým hlasem, „konečně! Po sedmnácti letech!“ Oči mu zvlhly. Cairo si přejel rty jazykem a sepjal ruce. Děvče si kousalo spodní ret. Ona i Cairo, stejně jako Gutman a stejně jako Spade a mladík, všichni těžce oddychovali. Vzduch v pokoji byl studený a vydýchaný a těžký tabákovým kouřem. Gutman opět ptáka postavil na stůl a zašátral rukou v kapse. „Je to on,“ řekl, „ale musíme se přesvědčit.“ Na kulatých tvářích se mu leskl pot. Když vytahoval kapesní nůž a otvíral jej, ruce se mu chvěly.

Cairo s dívkou stáli po obou stranách těsně vedle něho. Spade zůstal opodál, odkud mohl sledovat jak chlapce, tak celou skupinku u stolu. Gutman obrátil ptáka vzhůru nohama a nožíkem odrýpl malý kousek na okraji jeho základny. V malých spirálovitých pilinkách z něho odpadával černý smalt, pod kterým se objevoval zčernalý kov. Ostří Gutmanova nože zajelo do kovu a odrýplo tenoučkou zakroucenou šponu. Zevnitř měla špona stejně tak jako ploška, která zbyla po urýpnuti, světle šedivý lesk olova. Gutmanovi unikal dech se sykotem mezi zuby. Obličej mu strnul a naběhl horkou krví. Obrátil ptáka na druhou stranu a zasekl se mu nožem do hlavy. I tam však odrýpl ostřím nože jen olovo. Pustil nůž i s ptákem na stůl a sám se celým tělem otočil k Spadovi. „Je to padělek,“ řekl chraptivým hlasem.

Spade se zasmušil. Pomalu na to kývl hlavou, ale rozhodně si přispíšil, aby chytil Brigid O’Shaughnessyovou za zápěstí. Strhl ji k sobě a druhou rukou ji popadl za bradu a nijak zvlášť jemně jí zvedl obličej k sobě. „Tak dobrá,“ zahučel ji do tváře. „Tentokrát jste si zas neodpustila malý žertík vy. Tak nám o tom pěkně povězte.“

Vykřikla: „Ne, Same, ne! Je to opravdu ten, co jsem dostala od Kemidova. Přísahám –“

Joel Cairo se vrhl mezi Spada a dívku a začal chrlit a prskat vodopád slov: „Tak to vidíte! Tak to vidíte! To byl ten Rusák! To mě mělo napadnout! Mysleli jsme si, bůhvíjaký to není blázen, a on zatím udělal takovéhle blázny z nás!“ Levantinec vyskakoval a po tvářích se mu kutálely slzy. „To vy jste to zpackal!“ ječel na Gutmana. „Vy jste to zpackal, a tím, že jste od něho toho ptáka tak blbě zkoušel koupit! Vy bečko jedna pitomá! Kvůli vám se dověděl, že má cenu, a taky zjistil, jakou má cenu, a pro nás udělal duplikát! Pak není divu, že se nám ho podařilo tak snadno ukrást! Pak není divu, že mě chtěl tak ochotně poslat hledat ho po světě! Vy blboune jeden! Vy voteklej idiote!“ Zakryl si obličej rukama a bučel do nich.

Gutmanovi poklesla brada. Zamrkal vyhaslýma očkama. Pak se otřásl a byl z něho zase – tu chvíli již na něm jeho masité uzly přestaly poskakovat – žoviální tlustý pán. „Ale podívejte se, drahý pane,“ řekl dobrosrdečně, „není zapotřebí si takhle počínat. Každý se časem mýlí a můžu vás ujistit, že pro mě je to stejně krutá rána jako pro každého druhého. Ano, v tomhle měl prsty ten Rus, o tom není pochyb. Nu a co tedy, pane drahá, navrhujete? Máme tady stát a ronit slzy a máme si jeden druhému nadávat? Anebo máme –“ odmlčel se a usmál se sladce jako cherubín – „jet do Cařihradu?“

Cairo spustil ruce z obličeje a vypoulil oči. Zakoktal: „Vy chcete –?“ Když si plně uvědomil, oč jde, úžas mu vzal slova. Gutman si plácl do tlustých rukou. Oči mu zářily. Jeho hlas zněl v hrdle jako spokojené předení kočky: „Sedmnáct let chci tu věcičku mít a sedmnáct let se ji snažím získat. Jestli tedy mám strávit ještě jeden rok hledáním – nuže, drahý pane – to bude jen dodatečná investice pouhých,“ – rty se mu pohybovaly, jak počítal – „pouhých pěti celých a patnácti sedmnáctin procenta.“

Levantinec se zahihňal a vykřikl: „Já jedu s vámi!“

Spade náhle pustil dívčino zápěstí a rozhlédl se po pokoji. Chlapec tam nebyl. Spade šel do předsíně. Dveře na chodbu byly otevřeny. Stáhl rozmrzele ústa, zavřel dveře a vrátil se do obývacího pokoje. Opřel se o veřeje a díval se na Gutmana a na Caira. Dlouho nakysle pozoroval Gutmana. Potom promluvil, napodobuje při tom tlusťochovo hrdelní předení: „Tedy, vážený pane, musím vám říct, že vy jste ale senzační banda zlodějů!“

Gutman se uchechtl. „Je toho opravdu málo, čím bychom se mohli chlubit, a to je fakt, vážený pane.“ řekl. „Ale pravda taky je, že ještě žádný nejsme pod drnem, a nemá naprosto nejmenšího smyslu se domnívat, že se svět zastaví, protože my jsme trochu naletěli.“ Vztáhl levou ruku složenou za zády k Spadovi a nastavil mu ji růžovou, hladkou, polštářkovitou dlaní. „Budu vás muset požádat o tu obálku, vážený pane.“

Spade se ani nepohnul. Jeho obličej byl jako z kamene. Řekl: „Já jsem to dohrál až do konce. Vy jste ten svůj prevít dostali. To je váš pech, ne můj, že to nebylo zrovna to, co jste chtěli.“

„No tak se podívejte, vážený pane.“ řekl Gutman důrazně, „všichni jsme dopadli bledě a není vůbec důvod očekávat, že by někdo z nás měl nést sám celou tíži prohry, a –“ Napřáhl na Spada pravou ruku složenou za zády. V ruce byla malá pistole, ozdobně rytá a vykládaná věcička ze stříbra a zlata a perletě. „Krátce a jasně, vážený pane, musím vás požádat, abyste mi vrátil mých deset tisíc dolarů.“

Spade nepohnul ve tváři ani svalem. Pokrčil rameny a vyndal obálku z kapsy. Už ji podával Gutmanovi, ale trochu zaváhal, otevřel ji a vyndal z ní jednu tisícidolarovou bankovku. Strčil si ji do kapsy u kalhot. Chlopeň obálky zasunul přes ostatní bankovky dovnitř a podával je Gutmanovi. „To bude na úhradu mého času a mých výdajů,“ řekl.

Gutman po krátké přestávce napodobil Spadovo pokrčení rameny a obálku si vzal. Řekl: „A teď si všichni, vážený pane, dáme sbohem, pokud ovšem –“ tučné polštářky kolem očí se mu nakrčily – „byste neměl chuť podniknout cařihradskou výpravu s námi. Nemáte? Upřímně řečeno, vážený pane, rád bych vás měl s sebou. Vy jste člověk podle mého gusta, člověk s množstvím řešení všech možných otázek a s dobrým úsudkem. A jelikož víme, že jste člověk s dobrým úsudkem, víme také, že vám můžeme dát sbohem a přitom se bezpečně spolehnout, že podrobnosti našeho malého podniku uchováte ve vší diskrétnosti pro sebe. Víme, že také můžeme počítat s další věcí, a sice že plně chápete fakt, že veškeré právní potíže, jež jsou výsledkem těch několika posledních dni a jež připadají na náš vrub, připadají nyní, jak situace stojí, stejně a rovným dílem také na vás a na roztomilou slečnu O’Shaughnessyovou. Jste příliš bystrý, vážený pane, abyste si to neuvědomoval.“

„Rozumím,“ odpověděl Spade.

„Věděl jsem naprosto jistě, že vám to bude jasné. Jsem si taktéž jist, že nyní už to s policií zařídíte i bez nastrčené oběti.“

„To já už nějak udělám,“ odpověděl Spade.

„S tím jsem počítal naprosto bezpečně. Nuže, vážený pane, krátká rozloučení jsou ta nejkrásnější. Adieu.“ Důstojně se mu uklonil. „A také vám, slečno O’Shaughnessyová, adieu. Nechám vám tu toho rara avis na stole jako malé memento.“