20. JESTLI VÁS POVĚSÍ

 

 

 

Když za Casperem Gutmanem a Joelem Cairem zapadly dveře, zůstal Spade celých pět minut stát bez pohnutí, s pohledem upřeným na kulatý knoflík od otevřených dveří obývacího pokoje. Oči byly zasmušilé a čelo nad nimi stažené. Rýhy u kořene nosu se prohloubily a zrudly. Rty byly volně vysunuty a ohrnuty. Vtáhl je pod zuby, až se mu ústa proměnila do tvrdého tvaru písmene V a šel k telefonu. Na Brigid O’Shaughnessyovou, která stála u stolu a nejistým zrakem ho pozorovala, se ani nepodíval.

Zvedl telefon, znovu ho postavil na poličku a shýbl se, aby se podíval do telefonního seznamu, který visel z jednoho konce poličky. Rychle obracel stránky, až našel tu, co potřeboval, prstem sjel jeden odstavec, narovnal se a znovu zvedl telefon z poličky. Zavolal číslo a řekl: „Haló, je tam seržant Polhaus?… Můžete mi ho prosím zavolat? Tady je Samuel Spade…“ Čekal a hleděl do prázdna. „Nazdar, Tome, něco pro vás mám… Ano, hodně. Tohle: Thursbyho a Jacobiho zastřelil jeden kluk, který se jmenuje Wilmer Cook.“ Podrobně chlapce popsal. „Dělá pro nějakého chlapíka, který se jmenuje Casper Gutman.“ Popsal Gutmana. „Ten chlap Cairo, co jste se s ním tady setkal, ten je taky s nimi… Ano, tak je to… Gutman bydlí v Alexandrii, apartmá dvanáct C, anebo tam aspoň bydlel. Zrovna odešli odtud a prchají z města, takže sebou budete muset hodit, ale teď nejspíš nečekají, že by je policie mohla zatknout… Je v tom taky jedno děvče – Gutmanova dcera.“ Popsal Rheu Gutmanovou. „Až půjdete proti tomu klukovi, tak si dejte pozor. Prý docela slušně ovládá pistoli… To je v pořádku. Tome, a mám tady pro vás nějaké věci. Myslím, že mám ty pistole, co použil… Fajn. Tak se do toho vrhněte – a zlomte vaz!“ Pomalu zavěsil sluchátko a dal telefon zpátky na poličku. Přejel si jazykem rty a podíval se na ruce. Dlaně měl vlhké. Zhluboka se nadýchl. Oči mu pod zvednutými víčky zajiskřily. Otočil se a třemi dlouhými kroky se vrátil do obývacího pokoje. Brigid O’Shaughnessyovou jeho náhlý příchod tak polekal, že až zalapala po dechu a vyjekla v krátkém smíchu. Spade se k ní postavil velice blízko a tváří v tvář, vysoký, mohutný, svalnatý, s chladným úsměvem, s tvrdým výrazem kolem úst a v očích: „Až je polapí, budou mluvit – o nás. Sedíme na dynamitu a máme už jen pár minut, abychom se připravili na policii. Řekněte mi, jak to všechno bylo – rychle.“

Chtěla začít mluvit, ale zaváhala a kousla se do rtů.

Položil jí ruku na rameno. „Hergot, mluvte!“ nařizoval. „V tomhle jsem namočenej s váma, takže přede mnou nic zatajovat nebudete. Mluvte! On vás poslal do Cařihradu?“

„A-ano, on mě poslal. Tam jsem se setkala s Joem a požádala jsem ho, aby mi pomohl. Pak jsme –“

„Vy jste požádala Caira, aby vám pomohl získat ptáka od Kemidova?“

„Ano.“

„Pro Gutmana?“

Znovu zaváhala, nevydržela tvrdý zlostný pohled jeho očí, odvrátila se od něho, polkla a řekla: „Ne, tehdy ještě ne. Mysleli jsme, že ho dostanem sami pro sebe.“

„Dobrá. A potom?“

„Hm, potom jsem začínala mít obavy, že Joe se mnou nebude hrát fér hru, a tak – tak jsem požádala o pomoc Floyda Thursbyho.“

„A ten vám pomohl. No a dál?“

„No a tak jsme ptáka dostali a jeli do Hongkongu.“

„S Cairem? Anebo jste tam ještě předtím někde Caira zašantročili?“

„Ano, nechali jsme ho v Cařihradě, ve vězení – něco kvůli nějakému šeku.“

„Něco, co jste na něho sami nastrčili, abyste ho tam zadrželi?“

Zatvářila se zahanbeně a zašeptala: „Ano.“

„Dobrá. Tak teď jste vy a Thursby v tom Hongkongu a máte toho ptáka.“

„Ano, a pak – já jsem ho moc dobře neznala – nevěděla jsem, jestli mu můžu důvěřovat. Myslela jsem si, že to bude jistější, když – tedy seznámila jsem se s kapitánem Jacobim a dověděla jsem se, že jeho loď pluje sem, tak jsem ho požádala, aby mi sem vzal balíček – a v něm byl ten pták. Nebyla jsem si jista, jestli bych mohla důvěřovat Thursbymu anebo tomu Joeovi, a nemohla jsem ještě vědět, jestli třeba na lodi, kterou jsme přijeli, nebude někdo, kdo pracuje pro Gutmana, – a tenhle plán mi připadal nejbezpečnější.“

„Fajn. Pak jste s Thursbym nasedli na nějakou rychloloď a přijeli sem. A potom?“

„Potom – potom jsem měla strach z Gutmana. Věděla jsem, že má svoje lidi – a styky – všude a že se brzy doví, co jsme udělali. A bála jsem se, že tou dobou už asi bude taky vědět, že jsme odjeli z Hongkongu do San Franciska. Byl v New Yorku a já věděla, že jestli mu to telegrafovali, tak bude mít spoustu času, aby se sem dostal zároveň s námi, anebo ještě dřív. Taky ano. To jsem sice tehdy ještě nevěděla, ale měla jsem z toho obavy, a musela jsem tady počkat, dokud nepřijede loď kapitána Jacobiho. A bála jsem se, že mě Gutman najde – anebo že najde Floyda a podplatí ho. Proto jsem přišla za vámi, a požádala vás, abyste na něho dával pozor –“

„To je lež,“ řekl Spade. „Vy jste měla Thursbyho kolem malíčku a to vy jste moc dobře věděla. Byl po ženskejch posedlej. Je to vidět z rejstříku – když už do něčeho spad, tak to bylo vždycky kvůli ženskejm. A když už je někdo takhle praštěnej, tak je praštěnej vždycky. Možná, že jste nevěděla, co už má všecko za sebou, ale věděla jste, že ho máte bezpečně v hrsti.“ Začervenala se a bázlivě se na něho podívala. Řekl: „Chtěla jste ho odklidit z cesty, než přijede Jacobi s kořistí. Co jste měla v plánu?“

„Já – věděla jsem, že po nějaké aféře s nějakým hazardérem utekl se Států. Nevěděla jsem, kvůli čemu to bylo, ale myslela jsem si, že jestli to bylo něco vážnějšího a on by viděl, že ho sleduje detektiv, tak by si myslel, že to jsou staré hříchy a ze strachu by ujel. Nemyslela jsem si, že –“

„Vy jste mu řekla, že ho sledujou,“ řekl Spade s jistotou. „Miles moc rozumu nepobral, ale tak neobratný zase nebyl, aby se dal nachytat hned první večer.“

„Řekla jsem mu to, ano. Když jsme šli ten večer na procházku, dělala jsem, že jsem objevila, jak nás pan Archer sleduje, a Floydovi jsem ho ukázala.“ Zaštkala. „Ale prosím vás, věřte mi, Same, kdyby mě bylo jenom napadlo, že ho Floyd zabije, byla bych to nedělala. Myslela jsem si, že ho to jenom vyděsí a on že pak z města ujede. Ani na vteřinu mě nenapadlo, že ho takhle zastřelí.“

Spade se na ni jízlivě pousmál, ale jenom ústy, nikoliv očima. Řekl: „Jestli jste si myslela, že to neudělá, pak jste se nemýlila, milánku.“ Dívka k němu prudkým trhnutím hlavy zvedla obličej, v němž se zračilo krajní překvapení. Spade pokračoval: „Thursby ho nezastřelil.“ K údivu v jejích očích se připojila ještě nedůvěřivost. Spade řekl: „Miles moc rozumu nepobral, ale panebože měl jako detektiv pěkných pár let zkušeností, než aby takhle naletěl chlapovi, kterého sám sledoval. Ve slepé uličce, s pistolí klidně zasunutou po boku a se zapnutým pláštěm? Ani nápad! Hloupý byl asi tak stejně jako každý druhý, ale tak moc hloupý zase nebyl. Jediné dva východy z uličky mohl někdo hlídat z okraje Bush Street nad tunelem. Říkala jste nám, že Thursby byl špatný herec. Takhle vylákat Milese do uličky nemohl, ani ho tam nijak nemohl vehnat. Miles byl sice hloupý, ale na tohle zas tak hloupý nebyl.“

Přejel si jazykem zevnitř po rtech a roztomile se na dívku usmál. Řekl: „Ale jestli si byl jist, že tam nikdo jiný není, tak s vámi by tam byl, milánku, určitě šel. Vy jste byla jeho klientka, takže neměl žádný důvod, proč by na váš popud stopování třeba nenechal; a jestli jste se vy k němu přidala a požádala ho, aby tam s vámi šel, pak by byl asi šel. Na tohle byl dost hloupý. Byl by si vás asi prohlédl od hlavy k patě. Olízl by se a s pusou rozšklebenou od ucha k uchu by byl šel – a pak byste se vy byla mohla ve tmě postavit až těsně k němu a hezky ho provrtat tou pistolí, co jste ten večer dostala od Thursbyho.“

Brigid O’Shaughnessyová od něho s hrůzou ustupovala, až se musela zastavit u okraje stolu. Třeštila na něho oči a křičela: „Ne – ne, takhle se mnou nemluvte, Same! Vy to víte, že jsem to neudělala! Vy to víte –“

„Přestaňte.“ Podíval se na hodinky na ruce. „Policie vyrazí každou minutu a my sedíme na dynamitu. Mluvte!“

Přejela si hřbetem ruky po čele. „Proč, proč mě jen obviňujete z tak strašlivého –“

„Tak přestanete?“ naléhal na ni netrpělivě. „Tady si přede mnou na žádnou dívku školou povinnou hrát nebudete. Poslouchejte. Oba dva sedíme pod šibenicí.“ Vzal ji pevně za obě zápěstí a postavil si ji přímo před sebe. „Mluvte!“

„Já – já – jak jste se to dověděl, že on – že se olízl a prohlédl si mě od –?“

Spade se drsně zasmál. „Znal jsem Milese. Ale tohle je vedlejší. Proč jste ho zastřelila?“

Vykroutila se Samovi z prstů, kterými jí svíral, a vzala ho kolem krku a přitáhla si jeho hlavu dolů, až se jeho rty skoro dotýkaly jejích. Tělem se přisála od kolenou až k prsům k jeho tělu. Vzal ji do náruče a přitiskl ji k sobě. Sklopila víčka s černými řasami přes sametově temné oči. V jejím tichém hlasu pulsovalo vzrušení: „Nejdřív jsem to neměla v úmyslu. Skutečně, neměla. Chtěla jsem udělat to, co jsem vám řekla, ale když jsem viděla, že Floyd se nedá vyděsit, tak jsem –“

Spade ji plácl po rameni. Řekl: „To je lež. Požádala jste Milese i mě, abychom to vzali do vlastních rukou. Chtěla jste se pojistit, aby detektiv, který bude Thursbyho sledovat, byl někdo, kdo by znal také vás – aby držel s vámi. Tu pistoli jste od Thursbyho dostala ten den, ten večer. To už jste měla najatý byt v Coronetu. Zavazadla jste měla už v tomhle bytě a v hotelu žádná, a když jsem ten byt prohlížel, tak jsem našel stvrzenku o zaplacení nájemného s datem o pět o šest dní dřívějším, než bylo datum nájmu, jaké jste řekla mně.“

Ztěžka polkla a z hlasu jí zaznívala pokora. „Ano, Same, to je lež. Měla jsem to v úmyslu, jestliže Floyd – já – já se na vás takhle nemůžu dívat a vykládat vám to přímo do očí.“ Přitlačila mu trochu hlavu, až mu sjela níž, tváří na její tvář, takže měla ústa u jeho ucha, a šeptala mu: „Věděla jsem, že Floyd se jen tak snadno vylekat nedá, ale myslela jsem si, když bude vědět, že ho někdo sleduje, tak že buď – ne, já to nedovedu vyslovit, Same!“ Přitiskla se k němu a rozeštkala se.

Spade řekl: „Myslela jste si, že Floyd si to s ním rozdá a že teda jeden nebo druhý v tom zůstane. Když Thursby, tak se ho tím zbavíte. Když Miles, tak se budete moct postarat, aby Floyda chytili, a tak se ho zbavíte zase. Je to tak?“

„A-a-asi tak.“

„A když jste zjistila, že Floyd nemá chuť si to s ním rozdat, tak jste si půjčila pistoli a udělala to sama. Je to tak?“

„Je – i když ne tak přesně.“

„Ale dost přesně. A tenhle plán jste už měla od samého počátku. Myslela jste si, že Floyda dopadnou.“

„Myslela – myslela jsem si, že ho zadrží aspoň na tu dobu, než přijede kapitán Jacobi se sokolem a –“

„A tehdy jste ještě nevěděla, že je Gutman tady a že se po vás shání. Tohle podezření jste neměla, protože jinak byste se toho svého gangsterského ochránce nezbavovala. Že je Gutman tady, to jste zjistila, jakmile jste se dověděla, že zastřelili Thursbyho. Tehdy jste taky zjistila, že zase potřebujete nějakého ochránce, tak jste přišla rovnou za mnou. Je to tak?“

„Je, ale – miláčku – jenom kvůli tornu to nebylo. Dřív nebo později bych se byla vrátila k vám. Od prvního okamžiku, kdy jsem vás spatřila, tak jsem věděla –“

Spade řekl něžně: „I vy andílku jeden! Teda jestli budete mít z pekla štěstí, tak ze San Quentinu vylezete za takových dvacet let, a pak se ke mně můžete vrátit.“ Odtrhla od něho tvář, zvrátila hlavu, aby na něho viděla, a nechápavě se na něho podívala. Byl bledý. Řekl opět něžně: „Doufám aspoň, že vás proboha za ten váš rozkošný krček nepověsí.“ Přejel jí rukama nahoru po zádech a začal ji hladit po hrdle.

V jediném okamžiku se mu vytrhla z náručí, opřela se o stůl, nahrbila se a oběma dlaněmi se chytila za krk. Oči měla jako šílené, tvář jako divou. Vyschlá ústa se otevřela a zase se zavřela. Řekla přiškrceným, vyschlým hlasem: „Přece mě nechcete –“ Další slova ze sebe již nevypravila.

Spade byl v tu chvíli ve tváři žlutobílý. Jeho ústa se usmívala a kolem jiskřících očí mu úsměv nadělal vějířky vrásek. Jeho hlas byl měkký a něžný. „Pošlu vás do vězení. Možná, že z toho vyváznete živá. To znamená, že z kriminálu budete zase venku asi tak po dvaceti letech. Jste úplný anděl. Počkám si na vás.“ Odkašlal si. „Jestli vás pověsí, tak na vás budu věčně vzpomínat.“

Spustila ruce a zůstala stát vzpřímená. Na tváři se jí opět rozhostil klid a pokoj a jenom v očích jí proskakovaly pochybovačné jiskry. Také se na něho něžně usmála: „Ne, Same, tohle neříkejte ani v legraci. Nemáte ponětí, jak jste mě tu chvíli vyděsil! Už jsem si opravdu myslela, že mě chcete – Víte sám, že děláte všelijaké takové divoké a nepředvídatelné věci a já už –“ Ustala. Vrhla se obličejem k jeho obličeji a zahleděla se mu hluboko do očí. Tváře i ústa se jí chvěly a v očích se jí opět objevil strach. „Co říkáte –? Same!“ Znovu se chytila rukama za hrdlo a její vzpřímené držení jako by ochablo. Spade se zasmál. Nažloutle bílý obličej měl zvlhlý potem, a ačkoliv se vydržel usmívat, na něžnost v hlase již nestačil. Hlas mu zaskřípěl: „Nebuďte blázen. Vy do toho přece spadnete. Po tom, až ti lumpové promluví, bude do toho muset jeden z nás spadnout. Mě by určitě pověsili. Vy z toho vyváznete líp. No tak?“

„Ale – ale Same, to přece nemůžete! Po tom, co jsme jeden pro druhého začali znamenat? To přece nemůžete –“

„Čerta nemůžu.“

Zhluboka a rozechvěle vzdychla. „Vy jste si se mnou jen zahrával? Jenom jste předstíral, že vám na mně záleží – abyste mě dostal do pasti? Vám na mně vůbec nezáleželo? Vy jste mě – vy mě – nemilujete?“

„Myslím, že ano,“ řekl Spade. „Co na tom?“ Svaly, které udržovaly na tváři úsměv, křečovitě vystupovaly jako nalité krví. „Já nejsem Thursby. Já nejsem Jacobi. Já vám žádného idiota ze sebe dělat nebudu.“

„To není spravedlivé,“ zasténala. V očích se jí objevily slzy. „To není fér. To je od vás podlost. Víte, že tak to nebylo. To nemůžete říct.“

„Čerta nemůžu,“ řekl Spade. „Vlezla jste za mnou do postele, protože jste mi chtěla zacpat pusu, abych se na nic neptal. Včera jste mě kvůli Gutmanovi napálila tím podvodným telefonováním o pomoc. Včera večer jste sem s nimi přišla a čekala jste na mě venku a šla jste sem se mnou. Když měla klec spadnout, ležela jste mi v náručí – i kdybych byl u sebe měl pistoli, tak jsem pro ni nemohl sáhnout, a i kdybych byl chtěl, tak do rvačky jsem se s nimi pustit nemohl. A jestli vás nevzali s sebou, pak to bylo jenom proto, že Gutman je až moc chytrý, aby vám důvěřoval, pokud to není občas a jen na krátkou dobu, kdy není vyhnutí, a protože si myslel, že teď vám poskoka budu dělat já – a jelikož nebudu chtít ublížit vám, nebudu moci ublížit ani jemu.“

Brigid O’Shaughnessyová zamrkala víčky, aby z nich setřásla slzy. Přistoupila k němu o krok blíž a vzpřímená a hrdá se mu zadívala do očí. „Vy jste mi řekl, že jsem lhářka,“ řekla. „Teď lžete vy. Lžete, jestli říkáte, že nevíte, až kdesi hluboko ve svém srdci, že já vás přese všecko, co jsem udělala, miluju.“

Spade se náhle a proti všemu očekávání uklonil. Oči mu začínaly nabíhat do krvava, ale jinak se v jeho vlhké a nažloutlé, křečovitě se usmívající tváři nic nezměnilo. „Možná, že ano,“ odpověděl. „Co na tom? Měl bych vám snad důvěřovat? Vám, za to, že jste provedla mému předchůdci Thursbymu ten malý trik? Za to, že jste odbouchla Milese, člověka, proti kterému jste nic neměla, docela chladnokrevně, jako když někdo plácne mouchu, jenom proto, abyste vyzrála nad Thursbym? Vám, která jste podvedla Gutmana, Caira, Thursbyho – jednoho, druhého, třetího? Vám, která jste se mnou nikdy od té chvíle, co jsem vás poznal, nejednala upřímně? A já že bych vám měl důvěřovat? Ne, ne, milánku. To bych neudělal, i kdybych mohl. Proč bych to taky měl dělat?“

Vydržela se mu dívat do očí, a když mu odpovídala, hlas se jí ani nezachvěl. „Jestli jste si se mnou jenom zahrával, jestli mě nemilujete, pak se na tohle nedá odpovědět. Jestli tomu je naopak, pak zas není žádná odpověď zapotřebí.“

Žilky na Spadových očních bulvách se zabarvily krví a ten dlouho držený úsměv se proměnil v děsivou grimasu. Chraplavě si odkašlal a řekl: „Řečnění je nám teďka pendrek platné.“ Položil jí ruku na rameno. Ruka se na jejím rameni třásla a poskakovala. „Je mi fuk, kdo koho miluje. Já vám ze sebe žádnýho idiota dělat nebudu. Já v Thursbyho nebo bůhvíkoho ještě stopách nepůjdu. Vy jste zabila Milese a za to půjdete sedět. Byl bych vám mohl pomoct, kdybych byl nechal ostatní utéct a pak se sám postavil policii, jak nejlíp bych dovedl. Na tohle ale už je pozdě. Teď už vám pomoct nemůžu. A i kdybych mohl, nechtěl bych.“

Vzala ho za ruku, která spočívala na jejím rameni. „Tak mi tedy nepomáhejte,“ šeptala, „ale neubližujte mi. Nechte mě teď odejít.“

„Ne, zůstanu v tom sám, jestli nebudu mít vás, koho bych dal policii, až přijde. Tohle jediné mě může zachránit, abych v tom nezůstal s ostatními.“

„Nechcete to udělat ani pro mě?“

„Je vám žádného idiota dělat nebudu.“

„Prosím vás, tohle neříkejte.“ Vzala mu ruku z ramene a přiložila si ji ke tváři. „Proč to musíte udělat, Same? Vždyť pan Archer pro vás rozhodně neznamenal víc než –“

„Miles,“ řekl Spade chraplavým hlasem, „byl prevít. To jsem zjistil už první týden, co jsme byli spolu jako společníci, a měl jsem v úmyslu ho vykopnout hned, jak uplyne rok. Že jste ho zabila, tím jste mi ani v nejmenším neublížila.“

„Tak co vlastně?“

Spade jí vytrhl ruku. Už se ani nesmál, ani nedělal grimasy. Jeho vlhký obličej byl kamenný a zbrázděný hlubokými vráskami. Oči mu divoce žhnuly. Řekl: „Poslouchejte. Tohle má čerta starého cenu. Vy mi nikdy nebudete rozumět, ale zkusím to ještě jednou a pak už toho necháme. Jednak když někomu zabijou společníka, tak se od toho živého očekává, že s tím bude něco dělat. Co si o svém společníkovi myslel předtím, to tu nehraje vůbec žádnou roli. Byl to jednou jeho společník a čeká se od něho, že s tím něco podnikne. A u nás jde ještě k tomu náhodou o případ, že my jsme měli detektivní kancelář. Tedy když zabijou někoho od nás od detektivů, to je moc zlá věc, když se nechá vrah utéct. Je to zlé na všechny strany – je to zlé pro celou organizaci, je to zlé pro všechny detektivy, ať jsou kde jsou. Za třetí, já jsem detektiv a ode mě se čeká, že zločince všechny uženu a pochytám, a kdybych je pak měl pustit, tak to by bylo, jako kdyby někdo chtěl na psovi, aby chytil králíka a pak ho nechal utéct. I to se dá dělat, a někdy se to dělá, ale není to přirozené. Byla tu jediná možnost, jak bych vás byl mohl pustit – nechat utéct Gutmana a Caira i s tím klukem. To je –“

„To nemyslíte vážně,“ řekla. „Přece se nedomníváte, že tohle všecko, co říkáte, jsou dostatečné důvody k tomu, abyste mě poslal do –“

„Počkejte, až domluvím, pak můžete hovořit vy. Za čtvrté, ať už bych chtěl za daných okolností udělat cokoliv, bylo by naprosto nemyslitelné, že bych mohl pustit vás a sám se přitom nedostal na šibenici s těmi ostatními. Dále nemám na celém tom božím světě jediný důvod se domnívat, že bych vám mohl důvěřovat, a kdybych to i třeba udělal a vyvázl z toho po dobrém, pak vy byste na mě pořád měla něco, co byste proti mně mohla použít, kdykoliv by se vám jenom zachtělo. To je tedy pět důvodů. Šestý pak by byl následující: jelikož já na vás taky něco vím, nemohl bych si být jist, že jednoho krásného dne se nerozhodnete vyvrtat díru pro změnu tentokrát do mě. Za sedmé, vůbec už se mi nelíbí myšlenka, že jste si ze mě chtěla udělat blbečka, který naletí na každou sukni. A za osmé – ale to stačí. Všechny tyhle důvody jsou pouze na jedné straně. Některé nejsou možná ani důležité. O tom se s vámi přít nebudu. Ale podívejte se jenom, kolik jich je. A co máme na druhé straně? Na druhé straně je tu jenom fakt, že vy mě možná milujete a já že možná miluju vás.“

„Vy sám víte,“ šeptala, „jestli mě milujete nebo ne.“

„Nevím. Do vás se člověk moc snadno zblázní.“ Přejel ji žádostivým zrakem od hlavy až k patě a pak zpátky a zahleděl se jí do očí. „Ale nevím, jakou to má cenu. Ví to vůbec někdo? Ale dejme tomu, že vás mám rád. Co na tom? Příští měsíc vás třeba už rád mít nebudu. Co na tom? Potom si budu myslet, že jsem vám ze sebe dělal jenom idiota. A kdybych to udělal a dostal se sám do kriminálu, pak budu naprosto bezpečně vědět, že jsem ten idiot skutečně byl. No a když pošlu do kriminálu vás, tak mě to sice bude pekelně mrzet – prožiju si pár šeredných nocí – ale to přejde. Poslouchejte.“ Uchopil ji za ramena, zvrátil ji dozadu a naklonil se nad ní. „Jestli vám tohle všecko nic neříká, pak na to zapomeňte a já vám to povím takhle: Neudělám to, protože všechno ve mně chce – protože všechno ve mně chce říct: ‚Čert vem, jak to dopadne, udělej to!‘ – a protože – bůh vás zatrať – s tím vším se mnou jste si to vypočítala úplně stejně jako s těmi ostatními.“ Pustil jí ramena a ruce spustil podél boků.

Vzala mu tváře do dlaní a přitáhla si jeho tvář opět k sobě. „Udělal byste mi to, i kdyby ten sokol býval byl pravý a vy dostal svoje peníze?“

„Co na tom teďka záleží? Moc jistě si ale nemyslete, že jsem takový lump, jako si o mně snad někdo myslí. Takováhle pověst může být docela dobrá pro kšeft – přináší to výhodné obchody a usnadňuje to práci s nepřítelem.“ Podívala se na něho a neřekla nic. Pokrčil rameny: „No aspoň by bylo na druhé straně vah o jednu položku víc – hodně peněz.“

Přitiskla se tváří k jeho obličeji. Ústa měla lehce pootevřená a rty trochu vysunuté. Šeptala: „Kdybyste mě měl rád, tak byste na té druhé straně vah nepotřeboval nic.“

Spade pevně stiskl zuby a ucedil: „Já vám ze sebe žádného idiota dělat nebudu.“

Zvolna přitiskla ústa na jeho rty. Když zazvonil zvonek, ležela mu v náručí. Spade, objímaje Brigid O’Shaughnessyovou levicí kolem pasu, otevřel dveře na chodbu. Stál tam poručík Dundy, detektiv seržant Tom Polhaus a ještě dva další detektivové.

Spade řekl: „Ahoj, Tome. Máte je?“

Polhaus odpověděl: „Máme.“

„Báječně. Pojďte dál. Mám tu pro vás ještě někoho.“ Spade postrčil dívku před sebe. „Tahle zabila Milese. A mám tu ještě nějaké doličné předměty – pistoli toho kluka, jednu Cairovu, černou sošku, kolem které byl celý ten blázinec, a tisícidolarovou bankovku, s kterou mě chtěli podplatit.“ Podíval se na Dundyho, svraštil obočí, naklonil se a pátravě se podíval poručíkovi do tváře a vybuchl smíchy. „Copak je kruci tomu vašemu kamarádíčkovi, Tome? Vypadá nějak zdrchaně.“ Znovu se rozesmál. „Vsadím se kruci, když slyšel Gutmana, takže myslel, že mě konečně má v hrsti.“

„Přestaňte, Same,“ zavrčel Tom. „My jsme si nemysleli, že –“

„Čerta si nemyslel,“ řekl Spade vesele. „Přišel sem a úplně asi slintal, přestože jste docela dobře mohli vidět, že Gutmanovi jsem nasadil řetízky já.“

„Nechte toho,“ zavrčel znovu Tom a úkradkem se podíval po svém nadřízeném. „Ale stejně jsme se to dověděli od Caira. Gutman je mrtev. Když jsme se tam dostali, ten kluk ho zrovna odstřelil.“

„To mohl čekat,“ řekl Spade.

 

Když v pondělí ráno přišel Spade krátce po deváté do své kanceláře, odložila Effie Perinová rychle noviny a vyskočila z jeho židle. Pozdravil: „Dobré jitro, andílku.“

„Je to pravda jak to stojí v novinách?“ zeptala se.

„Ano, milostivá.“ Hodil klobouk na stůl a posadil se. Obličej měl pobledlý, ale přesto rysy v něm působily křepce a vesele a oči, přestože v nich tu a tam ještě bylo vidět červenou žilku, svítily už jasně. Dívčiny hnědé oči byly zvlášť veliké a kolem úst měla podivný, trochu křečovitý výraz. Postavila se k němu a hleděla na něho dolů na židli. Zvedl hlavu, zazubil se na ni a řekl posměšně: „Tolik tedy pokud jde o vaši ženskou intuici.“

Její hlas zněl stejně podivně, jako byl podivný i výraz jejího obličeje. „To jste jí, Same, skutečně udělal?“

Přikývl. „Váš Sam je detektiv.“ Pronikavě se na ni podíval. Vzal ji kolem pasu, dlaň jí položil na bok. „Andílku, ona skutečně zabila Milese,“ řekl něžně, „z fleku, jako by nic,“ luskl prsty.

Vyklouzla mu z náručí, jako by jí uštkl. „Prosím vás, prosím vás, nedotýkejte se mě,“ řekla zlomeným hlasem. „Vím – já vím, že máte pravdu. Máte pravdu. Ale teď na mě nesahejte, aspoň teď ne.“ Spade zbledl, že měl tvář bílou jako límeček od košile. Bylo slyšet, že někdo bere za kliku od chodby. Effie Perinová se rychle otočila a šla do první kanceláře a zavřela za sebou dveře. Když se vrátila, zase je za sebou zavřela. Řekla tichým přiškrceným hlasem: „Je tady Iva.“

Spade s pohledem upřeným na stůl skoro nepozorovatelně kývl hlavou. Řekl „Ano“ a otřásl se. „Tak ji sem pošlete.“