Připadla na 11. listopad, v Kyjevě rovněž na 29. října.
Nepřetržité slavnosti, které vyhlásila Ústřední rada Ukrajiny spolu s prohlášením nezávislosti již osmého, nebraly konce. Jakoby války za vraty nebylo. Ulice se zaplnily kyjevskou smetánkou a důstojníky, kteří vlastně ve městě neměli co dělat. Avšak kdo by se vyptával po jejich jednotkách, když teď bylo důležité jediné: Ukrajina je opět po staletích samostatná. Vzedmuté nacionalistické vášně zcela zahltily všední starostí a hlavně přání dělnických předměstí a jejich několik sovětů.
Konečně po Kyjevě už od včerejška koluje bolševický leták, nazývaný vzletně Prohlášení práv národů Ruska — stane se zákonem vyhláškou Rady lidových komisařů teprve 15. listopadu — z něhož si každý vybírá co se mu zrovna hodí. A vybírat je opravdu z čeho:
„I. sjezd sovětů v červnu t. r. vyhlásil právo národů na sebeurčení.
II. sjezd sovětů v listopadu t. r. potvrdil toto nezadatelné právo národů Ruska ještě rozhodněji a určitěji.
Řídíce se vůlí těchto sjezdů činíme základem spolupráce národů Ruska následující zásady:
1. Rovnost a svrchovanost národů Ruska.
2. Právo národů Ruska na svobodné sebeurčení až do odtržení a utvoření samostatného státu.
3. Zrušení veškerých národnostních a národnostně náboženských výsad a omezení.
4. Svobodný vývoj národních menšin a etnografických skupin žijících na území Ruska.“
Prokop Maxa, vojenský komisař ruské Odbočky Národní rady, si leták nejen pečlivě prostudoval a pak ještě složil do kapsy pro všechny případy. Vždyť ho čeká velice těžké poslání, které mu radost na ulicích nemůže ani trochu usnadnit.
Proto je snad jediný zamračený člověk na Kresčatiku, kde se do šíře i dáli jásá, tančí a zpívá. Také bez zábran popíjí slad a chroupají pirožky od pouličních prodavačů, kteří jindy nabídkou zrovna neoplývají, ale dnes mají všeho dostatek jako v blahých časech před válkou. A tak Maxa musí odmítat i přípitky na sbratření a vesměs radostné zastávky, protože je ohlášen u Simona Vasiljevi-če Petljury, který jako předseda ukrajinské rady se stal i pánem nad osudem československého vojska, jehož většina čeká na soud o budoucnosti v předměstských kasárnách.
Ticho, za které potom vymění pouliční halas, ho přímo zmrazí. A ještě více čekání v kanceláři pobočníků, kteří se tváří rozmrzele, protože křik z pracovny předsedy nevěští nic dobrého. Hostovi, kterému nabídli pouze nepohodlnou židličku, však důvod odložené audience nikdo nevysvětlí. Konečně mají svých starostí dost, proč si mají dělat starosti se Slovanem, jehož druzi přitáhli na Ukrajinu ve zbrani pod rakouskými orly.
A tak si Maxa znovu sumíruje své diplomatické poslání. O přísné neutralitě Československého vojska ve vnitřních ruských sporech, což není výraz jakékoli kritiky bohulibého úsilí Ústřední ukrajinské rady, nýbrž úcta k suverenitě všech domácích zájmů a vztah rovnoprávnosti k velkému slovanskému bratrovi. „Ctíme samostatnost Ukrajiny i její rovnoprávný vztah k Rusku, ale musíme zůstat zachováni jako silná vojenská moc vůči možnému německému, či rakouskému úsilí. Je to jedna z podmínek příští samostatnosti československé, slyší se Maxa v duchu říkat s patosem.
,,Předseda Československé Národní rady profesor Masaryk, teď právě na cestě do Kyjeva, rozhodl pro případ uzavření příměří či dokonce míru na východní frontě předat naše vojska pod francouzské velení. Generál Janin toto rozhodnutí plně schválil a převedení našich divizí do francouzského vojenského svazku je pouze otázka času.
Takže zbývá si ujasnit cesty odchodu našich jednotek z Ukrajiny, nejlépe přes černé moře, ale případně i přes Daleký východ, o čemž bude nutné jednat s příslušnou vládou v Petrohradě," tohle slabé místo výkladu si Maxa nedoříká a hlavně zcela neozřejmí, zda se týká i bolševiků, na které jsou v Kyjevě všichni okamžitě pohoršení.
Dveře Petljurovy kanceláře se prudce otevřou a muž v uniformě carského generála, brunátný a krajně zamračený, téměř vyběhne. Pobočníci stojí v pozoru a Prokop Maxa vstává rovněž. Poznal totiž Pavla Skoropadského, největšího ukrajinského statkáře a velkého přítele Němců, které by už rád viděl rovnou v Kyjevě. Ten si nikoho z nich však nevšimne a kvapným krokem odejde.
„A gospodin Maxa, opět mezi námi," ozve se žoviálně z opuštěné pracovny, kde ještě nesklizené skleničky od vodky zvěstují, jak se hostitel snažil upokojit věčného pretendenta na vládu nad Ukrajinou. Když nejen rozčilený odchod Skoropadského, ale i nezastíraná nervozita jindy srdečného Petljury nasvědčují, že k dohodě opět nedošlo. Spíše naopak.
Tentokrát je Prokop Maxa usazen docela na úrovni. Do křesla, které je ještě cítit generálským tabákem. Dokonce před čistou skleničku „moje domácí, pane Maxa", dá se slyšet Petljura a jako mouchy odhání hostovu snahu začít jednání.
„Všechno vím, pane komisaři — proč si sakra necháte říkat jako ti bolševici? — jste neutrální, nebudete se vměšovat, chcete bojovat pouze s Němci a Rakušany, s nimiž my už bojovat nechceme, profesor Masaryk vzkazuje, generál Janin si žádá ... A tohle všechno mí říká velení vojska, kterému moc nechybí do sto tisíc mužů, které může pomoci vytvořit první vskutku demokratický slovanský stát — samozřejmě myslím velkou Ukrajinu — ale to si vzalo paličatě do hlavy, že bude cedit krev někde ve Flandrech. Co vám je, proboha, po Francouzích a Britech," zakleje až se okna otřesou.
Maxa chce něco namítat. Dokonce zamumlá několik slov, která však jeho protějšek neuslyší, protože si dále vede svou. Chvílemi zvyšuje i hlas. Prudce gestikuluje. Přitom se dívá upřeně na Maxu, který sugestivnímu pohledu podléhá natolik, že vůbec přestal odporovat.
„To vám nic neříká památka podporučíka Hrdiny z 2. pluku, kterého bolševici zabili a vy ho pohřbili ve spěchu,
aby se snad nerozkřiklo, že už jste s námi stříleli na společného nepřítele ...
Dejte si pozor, komisaři, a řekněte to i vašemu profesůrkovi, který si na socialisty vždy tolik potrpěl. Ta nemoc je už ve vás a zažírá se hloub a hloub. Pan Alois Muna — vidíte známe celé jeho jméno — už dávno není sám a jeho Svoboda jenom nějaký plátek pár nespokojenců a ulejváků od vojny. Zapamatujte si jména Petras, Sedlář, Kaplan, Marvan, šípek, tihle všichni jsou agenty bolševiků ve vašem neutrálním vojsku.
Víte vůbec, co se vám včera dělo v druhé divizi tady za městem? Na čem se usnesly plukovní schůze? To je bolševismus, ty jejich komitéty a rozšířené pravomoce, omezující možnosti důstojníků. A pak sociálně demokratické buňky ve vojsku, kdo tohle kdy viděl v armádě. Vlastně viděl a skončilo to svržením Prozatímní vlády v Petrohradě.
Pozoruhodné je, že se našel pouze jeden důstojník, který protestoval a choval se jako voják a vlastenec. Nějaký kapitán Hajdl, naši mu ovšem říkají Gajda. Doufám, že vám nemusím připomínat, aby jste si ho blíže všimli. Je to muž na svém místě a možná ve zbytečně nízké hodnosti..
Petljura bez dalšího slova naleje ještě jednou do skleniček a pije bez vybídnutí hosta. „Přijďte jindy, až budete vědět všechno a lip. Dnes vás potřebuje nejen vlast, nýbrž i Ukrajina, tak si podle toho počínejte. Pan generál Maurice Janin rád počká, zvláště když sem nepustíme Němce," zvedne se a jemně vystrčí Maxu ze dveří. Ten se nezmůže ani na slůvko odporu, natolik je zasažen událostmi za zády Odbočky.
Kresčatik vítá vodkou i informacemi omámeného Maxu, který se ztěží protlačí k nejbližšímu vývěsnímu sloupu, na němž se skví právě vylepený plakát. Lepiči mezitím zmizeli v davu a tak lze pohodlně číst mezi přebytečnými kapicemi lepidla:
„Soudruzi dělníci, vojáci, občané!
Revoluce v Petrohradě zvítězila!
Vyvlastnila kapitalisty, statkáře a důstojníky. Moc dala těm nejbědnějším dělníkům a rolníkům, ale i zaměstnancům, kurýrům, poslíčkům, účetním, písařkám a služkám, protože kdo pracuje, tomu náleží vládnout. Všechna moc je v rukou sovětů, které ustavili pracující a vojáci ve službách revoluce.
Přežili jsme nejhorší dny v životě a dějinách našeho lidu. Zabránili jsme, aby Ukrajina se stala německou kolonií. Kyjev je dosud náš. Takřka z posledních sil jsme zabránili hladomoru ve městě, pro které Ústřední rada vedle planých výzev neudělala vůbec nic.
Teď říkáme uchvatitelům moci. Vedete naši zemi do neštěstí, do rozkolu s ruským národem. Vedete lid do zkázy, protože jste se dosud nenasytili moci, kterou držíte neprávem. Dopouštíte se nejen klamu, ale i násilí. Nedbáte obrazu zmučené vlasti.
Proto vám vyhlašujeme boj na život a na smrt. Až do úplného zničení. Pomněte osudu Prozatímní vlády a odejděte raději sami. Již zítra bude pozdě!
Revoluce v Kyjevě zvítězí.
Sovět dělnických, vojenských a rolnických zástupců Ukrajiny."
Maxa dojde nakonec plakátu a ustaraně se rozhlédne. Potom rychle odchází. Vývěsní sloup mezitím obklopil zástup dalších čtenářů.
Komisař odbočky si drží obě skráně v dlaních.