Píše se 2. listopad podle nového, ale 20. říjen v duchu rovněž dosud platného kalendáře.
Mlžné ráno zastihlo Petrohrad nezvykle klidný. Přitom dnes podle zaručených zpráv novin, zdůrazněných navic šeptandou kolem letáku starých bolševiků L. B. Kameněva a G. J. Zinověva, mělo všechno začít. Zatím však včera rozhodnutá vojenská opatření Prozatímní vlády probíhají bez jindy obvyklých potíží. Vojenské hlídky hned po rozednění obsadily významné státní budovy, s výjimkou Smolného, samozřejmě poštu, telefonní a telegrafní ústřednu, jakož i některé soukromé budovy, proti nimž směřoval hněv demonstrantů v červenci. Vojenské ochrany se dostalo bankám i Astorii, hotelu, který hostil celou válku důstojnickou smetánku a její kurtizány. Městem výhrůžně projíždějí kozácké hlídky, často cvalem, až bláto cáká na těch pár přihlížejících na chodníku. „Zase jsou tady," šeptají si bázlivější, pamětníci červencových drago-nád, které osobně vedl tehdy pouze ministr vojenství a námořnictva A. F. Kerenskij, a to tak úspěšně, že nebylo jiného kandidáta na předsedu, když se kníže G. J. Lvov poroučel. '
Opravdu moc toho již ,,pitěrští“ viděli a slyšeli. Pokřiky nespokojenosti dělníků i vojáků v ulicích a na schůzích, které stále nebraly konce. Pokus zahnat bolševiky do úplné ilegality. Ustavování vojenských výborů a rudých gard. Nástup pluků vrchního velitele generála L. G. Kornilova na hlavní město. Jeho ostudnou porážku a zatčení. Pak desítky, ba stovky rezolucí petrohradského sovětu dělnických a vojenských zástupců, Ústředního výkonného výboru sovětů, ústředních výborů stran rudých, bílých i různě pruhovaných, samozřejmě Prozatímní Rady Ruské republiky a Prozatímní vlády. Vyzývajících k pořádku, k činům vlastenectví, k obraně vlasti, ale i k prostému „bolševici musí převzít moc!“ Každý den dvě, tři, ale i pět zasedání, v nichž se vyznat je nadlidský výkon.
Jako bomba se pak čte na stránkách v téměř bezvýznamném, ale hned více slavném listě Novaja žizň přetisk z letáku, který mezitím oběhl město: ,,S ohledem na dějiny, na mezinárodní proletariát, na ruskou revoluci a ruskou dělnickou třídu teď nemáme právo vsadit vše na ozbrojené povstání a tím ohrozit celou budoucnost. Bylo by chybou se domnívat, že by podobné vystoupení mělo v případě neúspěchu nanejvýše stejné důsledky, jako 3.-5. července. Teď je v sázce víc. Teď jde o rozhodný boj a porážka v tomto boji by byla porážka revoluce ...
Za těchto podmínek je historicky absolutně nesprávné vytyčit otázku přechodu moci do rukou proletářské strany hesiem: buď teď, nebo nikdy!
Proti této zhoubné politice pozvedáme svůj varovný hlas. G. Zinověv. L. Kameněv.“
Spolu s odpovědí, v níž se prostřednictvím listu Rabočij puť obrátil V. I. Lenin ke všem členům bolševické strany: „Napadat nezveřejněné usnesení ústředí po tom, když bylo přijato a když jde o takovou věc, napadat je před Rodzjanky a Kerenskými v nestranickém tisku — což je možné si představit něco proradnějšího a stávkokazečtěj-šího?
Hanbil bych se, kdybych bývalé soudruhy váhal odsoudit jen proto, že jsem se s nimi dříve přátelsky stýkal. Prohlašuji přímo, že je oba za soudruhy nepokládám a jak v ÚV, tak na sjezdu strany budu ze všech sil bojovat o to, aby byli oba ze strany vyloučeni.“
V těžké chvíli, rovnou před očima petrohradské veřejnosti, i tak do krajnosti vydrážděné vojenským tlakem Prozatímní vlády, polemika kvapem pokračuje. Kameněv se na zasedání petrohradského sovětu vzdává členství v ÚV. Zinověv však popírá v novinách Rabočij puť Leninova obvinění. J. V. Stalin, který odpovídá za řízení listu, dovršuje zádrhel svéráznou, ale nikoli zcela prolenin-skou poznámkou: „Pokud jde o nás, vyslovujeme naději, že po prohlášení učiněném soudruhem Zinověvem
— a také po prohlášení soudruha Kameněva v sovětu
— lze otázku pokládat za vyčerpanou. Ostrý tón v článku soudruha Lenina nic nemění na tom, že v hlavních otázkách jsme stejného smýšlení.
V Zimním paláci, který až dosud nevycházel ze smutku, radost nebere konce. Konečně se bolševici chytli mezi sebou. Při rozkolu tak vysoko přece nemohou hrát va bank a jít opravdu do toho. „Teď“ zřejmě střídá „nikdy. V bývalé carské pracovně se utěšují předseda A. F. Kerenskij a místopředseda A. I. Konovalov. Ve víře, že to nejhorší má Prozatímní vláda za sebou. A náhle jim připadá, že opět něco řídí. Tísnivý pocit, že je události ženou před sebou, zázračně zmizel. Konečně i petrohradská posádka je stále spolehlivá — obsazení strategických míst se stihlo bez jediného výstřelu — takže šance na víězství jakéhokoliv povstání jsou vyloučené.
Ve Smolném však se rovněž netruchlí. V chodbách,
které už před měsíci ztratily něžnost svých ženských
obyvatelek, jsou ušpiněné, dokonce uplivané, plné hluku a drsných pokřiků, nikdo nemá čas se zastavit. Vždyť ve velkém sále, ještě včera dějištěm slavných plesů, na nichž chudé šlechtičny pokoušely svůj osud mezi stovkami naparáděných, ale bohatých panáčků, střfdavě zasedá petrohradský sovět, bolševická frakce Ústředního výkonného výboru a Vojenský revoluční výbor. Obvykle tam schůzují i Ústřední výbor všeruských odborů a Ústřední armádní výbor.
V dlouhé klenuté síni, jen málo osvětlené, místy zatarasené bednami s municí, kde stále cvakají
O dřevěnou podlahu bagančata a pažby ručnic vojáků, obtěžkaných balíky novin a letáků na zádech, si nikdo nevšímá dveří se smaltovanou tabulkou Dívčí třída č. 4, kterou ještě nestihli přemalovat na Závodní radu, či nějaké byro, se dveře občas otevřou. Někdo vejde a opět zavře napohled zcela nezajímavou učebnu.
A přece právě tady, v šeru, které dlouhou dobu se scházející příchozí vyměňují za trochu svitu z nebe těhotného nepohodou, cosi příliš vážného visí ve vzduchu. Plném kouře od cigaret spíše silných než slabých. V zatím až podezřele klidném povětří se schází rozhodující část ústředního výboru Sociálně demokratické strany Ruska (bolševiků). Až je zcela pohromadě.
Hovorný a veselí druhů marně probouzející L. D. Trockij. Vážný, ale na smrt unavený J. V. Stalin, se samozřejmou lulkou v ruce. Od jednoho hloučku k druhému pobíhajíc! rtuťovitý G. J. Sokolnikov. Zcela osamoceně a v zamyšlení stojící F. E. Dzeržinskij. V tiché hádce intelektuálně vypadající M. S. Urickij s nedbalým elegánem A. A. Joffem. Trochu zarudlý J. M. Sverdlov se pokouší už po několikáté zahájit zasedání. V. P. Miljutin potřásá černou hřívou a mává rozhorlené rukama, že přece nejsou všichni. A. M. Kollontajová, jako vždy celá v černém, ale s rudým šátkem, vejde až téměř nakonec čtení dopisu Lenina.
Avšak výzvu k vyloučení Kameněva a Zinovéva z ÚV
1 strany uslyší.
I Dzeržinskij svým zcela tichým hlasem navrhuje požádat Kameněva, aby se vzhledem k chybám, jichž se dopustil, úplně vzdal politické činnosti a tím situaci sám usnadnil. Pak ještě přidá doporučení vzít na vědomí, že Zinověv se vlastně sám ukryl na neznámém místě a tím se vyřadil ze stranické práce.
Stalin je však jiného názoru a snaží se obhajovat smířlivé gesto uveřejněné na stránkách novin Rabočij puť. Domnívá se, že Leninův návrh přísluší k rozhodnutí plénu ústředního výboru. Ačkoli většina dobře nechápe jeho dvojaké stanovisko — už je přece znám jako rozhodný odpůrce kompromisů v krizových chvílích — získá hned dva spojence.
Hned po něm mluví Miljutin. Podporuje Stalina. Navíc se domnívá, že se vlastně nic zvláštního nestalo, a proto není třeba postupovat tak rezolutně. Jestliže už oba sudruzi dali vlastně najevo, že svého ukvapení litují...
Podobně vystoupí i Urickij. Jeho zpráva o náladách na venkově není příliš nakloněna revoluci. Zároveň dokazuje, že většina delegátů v Moskvě se vyslovila rovněž proti ozbrojenému povstání. Proto i navrhuje, aby vystoupení Kameněva a Zinověva bylo předáno plénu a naznačuje, že nesmířlivost může být vlastně nesnášenlivostí.
Podobné stanovisko ovšem uvede do varu Sverdlova, který vysvětluje, že mezi chováním Kameněva a lljiče tak je to doslova zapsáno v archívech — je přece ohromný rozdíl. Zatímco chování prvého nemůže být ničím omluveno. Domnívá se ovšem, že ústřední výbor opravdu nemůže vylučovat ze strany. Přesto však považuje užší zasedání za dostatečně kompetentní, aby sporná otázka byla řešena ihned, aby se reagovalo na prohlášení Lenina i na prohlášení Kameněva. „Věc revoluce a stranická kázeň je jenom jedna,“ říká rozhorleně. „Konečně Kameněv sám vystupuje z ústředního výboru, proč tedy jeho demisi nepřijmout."
Potom mluví Trockij a snaží se vylepšit svoji pozici ano i ne ze zasedání petrohradského sovětu, kterému předsedá. Vzniklou situaci označuje za naprosto nesnesitelnou a dopisy ústřednímu listu ve věci ozbrojeného povstání za zcela nepřípustné. Stejně kategoricky odsoudí i poznámku redakce podepsanou Stalinem. Kameněvovou demisi však přékvapivě podporuje a žádá její přijetí.
Nálada na zasedání se rychle mění. Rozpaky pominuly. Autorita Lenina, byť po měsíce nepřítomného, ale přece stále nesporného vůdce strany i z ilegality magicky působí. Joffe žádá ukončit diskusi a hlasovat o tom, že Kameněv a Zinověv nejsou členy ústředního výboru, protože žádný z členů nemůže vystupovat proti usnesením strany, jinak hrozí nepřípustný rozkol.
Stalin si bere ještě jednou slovo a mluví o jednotě strany. Zároveň odmítá navrhovaně vyloučení... Je přesvědčen, že Kameněv a Zlnověv se opět podřídí autoritě ústředního výboru, budou-li přísně vyzváni ke kázni. A proto navrhuje jim ponechat členství i v nejvyšším orgánu.
Zbývá, aby se vyjádřil Sokolnikov a Kollontajová. Oba soudí, že počínání Kameněva i Zinověva bylo chybné a podle toho je třeba, aby ústřední výbor postupoval. Znovu se dere o slovo Trockij a opakuje, že k chybnému prohlášení o revoluci v sovětu byl sveden Kameněvem.
Tím je vlastně rozhodnuto a zbývá hlasovat, protože většina chce rozhodnout ihned. Kameněvova demise je schválena jako první. Proti hlasují pouze Stalin, Miljutin a Urickij. Zároveň se ukládá oběma, tedy i Zinověvovi, nadále nevystupovat se žádnými prohlášeními proti usnesení ústředního výboru a jeho linii.
Stalin je však náhle nesmiřitelný. Prohlašuje, že vystupuje z redakce listu Rabočij puť. Všichni zúčastnění ovšem soudí pravý opak. Ústřední výbor konstatuje: ,.Vzhledem k tomu, že prohlášení soudruha Stalina v dnešním čísle bylo učiněno jménem redakce a musí být proto v redakci projednáno, je rozhodnuto jeho prohlášení na ústředním výboru neprojednávat, jeho demisi nepřijímat a přejít k dalšímu bodu ..
Zbývá toho udělat ještě hodně. Jak orientovat práci Vojenského revolučního výboru a Rudých gard v Petrohradě přes obstrukce levých eserů. Kohp vyslat do Moskvy, na Ukrajinu, a do Zakavkazska. Okamžitě ustavit vojenské komisaře u všech vojenských a námořních útvarů ve městě. Chvíle dozrávala. Opět jedná pravý štáb revoluce, poučený o běhu dějin, které „neodpustí promeškání revolucionářům, jež mohli zvítězit dnes — a jistojistě dnes zvítězí — a riskovali, že zítra ztratí mnoho, že ztratí všechno."
Pozdě večer doručí americkému velvyslanci do přísně střeženého bytu na Fontánce zvláštní poselství ze Států. Začíná slovy:
„Spojené státy uznávají jako nesporného představitele všech vlasteneckých Rusů jenom Prozatímní vládu ..