Londýnská neděle 25. listopadu je v Petrohradě 12. listopadu.
Vylidněná britská metropole — v neděli se mezi vybranými kruhy nesluší vstávat před devátou, dost času přece, aby se stihly bohoslužby — je zalitá bílou břečkou. 'Několikadenní studený déšť vystřídal závan tepla z Golfského proudu a celá jižní Anglie plave v závojích. Vidět je sotva na krok. Proto nejezdí ani drožky v obavách před snadnou srážkou.
Premiérovo auto s nezbytným policejním doprovodem — země je přece ve válce — projede městem do Buckinghamského paláce jako blesk. Těch pár chodců, které vyruší z klidné procházky, spíše bloudění, si sotva stihne uvědomit, že David Lloyd George pracuje i v neděli.
Nikdo netuší, že předseda vlády zaspal, ačkoli si sám tuto audienci v noci vyžádal. A tak mu hrozí jeden z největších protokolárních malérů jeho dlouhé kariéry. Poprvé předstoupí před krále se zpožděním, a to ani nesnídal. Proto vztekle potrhává knírem a vraští čelo. Chladným ho dnes nechává i skvělé mramorové schodiště Nashe, stavitelského velikána 19. století. A do přijímacího salónku se téměř vřítí.
Král Jiří V., teď už nikoli Sasko — Koburský, ale Windsorský, ho očekává nepříliš naladěn. Od irského povstání se stal velice puntičkářským na pravidelná hlášení svých premiérů. Neplete se jim zrovna pod nohy, ale chce být informován. Po pádu Mikuláše, s jehož ženou je vzdáleně spřízněn, začal být i podezřívavý. Jakoby trůnu věrní Britové mohli snad podlehnout svodům Rusů.
„Vyžádáte si audienci a necháte svého krále čekat,“ zavrčí Jiří V. a přitom bojovně zvedne mroží kníry. A jakoby zapomněl pokynout, aby si premiér sedl. Ten ovšem královy nálady dobře zná a tolik moc na ně zase nedá. Usadí se i bez vyzvání, a jenom procedí mezi zuby: ,,Mlha, Sire. Mlha. Bylo třeba jet strašně opatrně, aby nebylo o jednoho oddaného poddaného méně,“ a zazubí se nad povedeným vtipem a pak přidá:
,,V Petrohradě zřejmě přihořívá, Vaše Veličenstvo. Ta všemi zesměšňovaná Rada komisařů se upevňuje. Naši eserští přátelé se dali koupit za třicet grošů a vstupují do vlády.
Sověty se šíří do dalších měst. Dokonce jich přibylo i na Sibiři a ve Střední Asii. Ztraceno je zřejmě i vrchní velení, protože generála Duchonina uznává tak ještě náš starý dobrý Buchanan. A ten asi netuší, že je v Mogilevě obklíčen vlastními vojáky a živ pouze na podmínku.
Každý den ztrácíme staré pozice. Hlavně v Petrohradě, protože ti dosud spolehliví vojenští koně — kozáčtí atamani Krasnov, Kaledin a Dutov — si vaří jen pro sebe a svoje vlastní cíle, kdesi na Donu a pod Uralem. Když náš hlavní zájem zůstává Petrohrad a Moskva, kam se zřejmě bolševická vláda — tohle zatím neví ani Lenin — brzy postěhuje. Nemohou přece vládnout na dotek německé fronty a bílého Finska. Proto jim vyjde Moskva jako jediná samozřejmá alternativa. Do Kremlu se také lépe vejdou. Ten Smolný jim už praská ve švech.
Tohle si však zatím nepřebral ani náš vyslanec. Zřejmě uchvácen poctami, jaké ctihodnosti se u něho střídají. Zástupci starého Ruska. Generálové a knížata. Fabrikanti a statkáři. Kadeti i menševici. Včera večer k němu přišel i velkoeser černov, kdysi hlasatel sociální revoluce a dnes prosebník u britského trůnu. K čertu s nimi! Všechno prohráli a teď doufají v ,rule of-Britain'. Nejhorší je, že nám nezbývá, než jim doopravdy pomoci..odmlčí se, protože se mu nelíbí, že se král tak vytrvale mračí a stále mlčí.
Konečně Jiří V. zvedne oči a pronese:
„Stále čekám, že vedle zkázonosných zpráv o ruském úpadku konečně uslyším, co vláda udělala, nebo alespoň udělá, jestliže dopustila, že věci došly tak daleko, naše zájmy byly ohroženy a dokonce se máme obávat, aby to paličství nedošlo až sem. Tři velké země Dohody ponechaly čtvrtou padnout do bláta a teď se stále rozmýšlejí, kdo první podá ruku ku pomoci," chce zřejmě ještě mluvit, ale Lloyd Georgem zacloumá vztek a protokol neprotokol vpadne mu do řeči.
„Vláda přece nesvěsila ruce do klína, nepřihlížela, ba rovnou jednala. Opakovat vše, co právě tady bylo nesčíslněkrát předmětem hlášení, nepovažuji za důstojné. Veličenstvo je informováno stejně dobře jako já. Proto jsem konečně nepřišel. Ohlížet se zpět, když je třeba upřít oči do budoucnosti, je zpozdilost. Proto chci předložit několik návrhů, které mohou situaci zásadně změnit...
Spojenecké závazky zneuctěné povstalci, kteří už bezostyšně nabízejí Německu mír, nám umožňují vstoupit na území Ruska — konečně nezapomeňme, že ruské jednotky na základě stejného principu jsou ve Francii — a zasáhnout zbraněmi. Naše admiralita zatím uvažuje o Archan-gelsku, ovšem vzdálenost k ruským centrům je odtud povážlivá ...
„Souhlasím," pronese poněkud neosobně král, jakoby snad ani nešlo o vyhlášení války sovětům. A dívá se netrpělivě na premiéra, který přece mluvil o návrzích, nikoli jen o návrhu.
„Dobrá zkušenost britské politiky nás učí jít cestou otevřenou, ale i skrytou. Protože zcela selhaly naše tajné služby — a nedělejme si iluze — stejně dopadla i rozvědka spojenců — je nezbytné rychle napravit nepodařené a vytvořit zcela novou síť, bez které se napříště neobejdeme.
V této souvislosti chci doporučit přízni Jeho Veličenstva nadějného diplomata R. H. Bruče Lockharta, jehož otec i děd prokázali významné služby impériu. A mladý Lockhart — je mu v té době třicet let — který mimochodem mluví skvěle ruský, dobře vyplní personální mezeru vedle Buchanana. Tím bude diplomaticky zcela přijatelný i pro jednání, které může vést v rámci svých pravomocí třeba i s bolševiky. Jisté je, že z nás někdo konečně musí vstoupit do Smolného a nenechat všechno jenom na Američanech. Nemluvě o tom, že ten jejich Robins zřejmě vážně onemocněl bolševismem ... Dá se přece předpokládat, že dobou se něco stane i uvnitř tábora komisařů. Lockharta, který jako vicekonzul v Moskvě po léta studoval curricu-ium vitae bolševických vůdců, velice zajímá vývoj vztahů mezi nejsilnějšími osobnostmi petrohradského vedení — mezi Leninem a Trockým. Když ten druhý nás zajímá tím více, že vlastně pravověrný bolševik nikdy nebyl. Lloyd George se rozpovídal a dokonce o věcech, které se většinou přecházejí mlčky.
Král však tentokrát premiérův návrh ponechal zcela bez vyjádření. Jen tak mimochodem utrousil, ,,doufám, že nechcete, abych vám nakonec schválil plán převratu ve Smolném a nebo dokonce, kdo zastřelí Lenina. Jste předseda vlády Velké Británie a máte zcela volnou ruku rozhodnout tak, aby to bylo v zájmu státu. Pana Bruče Lockharta raději vůbec neznám.
Přesto Jiří V. právě odříkaného Lockharta po necelých deseti letech povýší do šlechtického stavu. V příslušném dekretu samozřejmě bude stát ,za zásluhy o vítězství ve válce, za statečnost při prosazování zájmů Velké Británie v Rusku*. Decentní, ale i pravdomluvné, protože mezitím vejde ve všeobecnou známost, že Bruče Lockhart byl zatčen při střelbě na pracovníky Čeky a vypovězen z Ruska jako usvědčený špión.
To všechno až o hodně později. Onu neděli, kdy se o něm rozhodlo v Buckinghamském paláci, konala se ještě jedna palácová porada. V Elysejích, kde George Clemenceau a Raymond Poincaré vydali pokyny hledat vhodné místo k vylodění v Rusku. Nejraději na Černém moři.