Připadlo na 27. listopad, jenž v Helsinkách je dosud 14. listopadem.
Finský záliv je už druhý den zamrzlý, takže město, které se od 19. července cítí metropolí, vesele dovádí. Sáňkuje a bruslí. Děti staví sněhuláky, studenti se koulují a tatíci popíjejí v přístavních tavernách grog. Práce na lodích kvůli zimě stojí, není prostě kam pospíchat. Helsinky si od srdce užívají.
Tak alespoň soudí většina, zmámená, že po stoletích švédské a ruské nadvlády, získala opět samostatnost. Zatím jenom podle prohlášení domácího sněmu z 19. července, který rozhodl, že ,.svébytná cesta Finska, jako samostatného státu je přirozenou tužbou národa a nestojí v cestě dalšího přátelství s Ruskem, s nímž nás pojí sto let společných dějin. Stojí v manifestu podepsaném Petrem Edwindem Svinhufvudem, který dřívější věrné služby carské správě včas vyměnil za poslanecké křeslo v senátu, kde před ním ani po něm nebylo lepšího řečníka. Proto netrvalo ani týden a stal se předsedou shromáždění.
A tak samostatné Finsko jedním prohlášením poslanců, kteří obdrželi mandát ve volbách ještě za Mikuláše II., žije svůj všední den a ve skrytu duše doufá, že se nepřivalí nějaká nepředvídaná pohroma.
Svinhufvud, mezitím již předseda vlády, se vcelku snaží, aby bolševikům nezavdal příčiny k nepřátelství. Bojechtivé bojůvky místních kadetů pro jistotu nechal odzbrojit a sovětům v továrnách nebrání, aby řečnily o „sociální revoluci, konci vykořisťování a rovnosti mezi lidmi".
Znepokojen je pouze mimořádným sjezdem sociálních demokratů, jejichž dopré služby častokrát použili i bolševici. Konečně Lenin se právě tudy v dubnu vracel po deseti letech z emigrace. V Helsinkách se s blahovolným přihlížením čerstvé vlády ukryl na konci srpna, v době, kdy Kerensklj vyvinul mimořádné úsilí k jeho zatčení. A tím se postaral, že v několika dnech klidu v Lalkale a potom v Helsinkách bude napsána nejlepší kniha o státě a revoluci.
Stejnou cestou připutoval jako delegát bolševiků na sjezd sociálních demokratů J. V. Stalin. Přes stanici Běloostrov, kde musel vyměnit vlak a přejít nedbale střežené hranice. Po mostě přes zamrzlou říčku Saimaa. Až tam ho dovezl Hugo Jalava, který jako strojvůdce byl nejspolehlivější spojkou bolševiků do Helsinek po dlouhá léta.
Na druhé straně je rovněž očekáván. Vyhlíží ho Gustav Rovia, starý bolševik a v jednu dobu i náčelník městské policie. Tentýž spolehlivý soudruh, který sám vybíral konspirační byty svým druhům, mu pak ve vymrzlém, ale kupodivu čistém vlaku podá nejnutnější informace: „Nic dobrého, soudruhu Staline, našich přátel je na sjezdu jenom pár a všechny ani nechceme vyzradit. Ve Finsku náš čas ještě nepřišel."
„Nejsem tu pro parádu," poněkud rozmrzele odpoví Stalin, který dobře tuší, že jeho první velká mise z pověření Rady komisařů nedopadne skvěle. Avšak není zvyklý prohrávat a potom sen o sovětské federaci nemůže začít pouze ztrátami. „Stačí nástup kontrarevoluce tam, kde jsou cizí vojska. A ve Finsku je orientace země přece jen v rukou vlastního národa. Ten snad pochopí, že opustit revoluci v nouzi mu dějiny neprominou," říká si v duchu, jakoby už stál na řečništi.
„Také je třeba vědět, že oni rozšířili mezi delegáty Deklaraci práv národů Ruska a už několik debaterů se odvolalo na vyhlášené stanovisko k sebeurčení až po vytvoření samostatného státu. Ti odvážnější vyzývají Radu komisařů, aby uznala samostatnost Finska a dokázala, že slova a činy jsou pro ni v naprosté jednotě... Zatím ani jeden z delegátů nenašel odvahu se přihlásit k historickému svazku ...," nedomluví.
„Jakémupak svazku, který zosnoval švédský král s ruským carem, se mají hlásit? Jich se přece nikdo na nic neptal. To je věc internacionálního vědomí, které Finům prostě chybí, když daleko převažují pocity národní, které nazývají vzletně vlasteneckými. . . Ještě jsme se však nevzdali. Zatím jsem přece nemluvil."
K tomu dojde před polednem 27. listopadu.
Velká hala loděnice, kterou narychlo uspořádali jako konferenční sál, se podobá spíše cirkusové aréně, než srazišti dělnické strany. Všude je plno dvoubarevných praporů s pruhy, ale žádné rudé. Také mnoho hesel ve finštině, které Rovia Stalinovi hbitě překládá, aby správně vycítil zjevné nepřátelství, které vane ze shromáždění už při vstupu. Natož ve chvíli, kdy je uvítán a pozván do čestného předsednictva. Hned vedle předsedy vlády P. E. Svinhufvuda, kterého osobně zná, a proto si s ním potřese pravicí. Vedle něho však sedí další známá tvář. Sveřepě sevřené rty a generálská uniforma carské armády mu zjedná rychle jasno. Opravdu si ho považují, když ho posadili zrovna vedle barona Carl Gustava Emila Mannerheima, který se právě od něho poněkud odvrátil.
„Ale, ale, generále Mannerheime, tady jsme oba hosté a tak nezbývá, než být zdvořilý. Na nepřátelství je dost času, kdybychom se snad jednou potkali na bojišti," pronese Stalin velice hlasitě, takže rozesměje nejbližší okolí. Šepot do sálu dává k dobrému, co se právě stalo. Další hvízdání se již neozve.
Ani ve chvíli, kdy mu udělují slovo. V mrazivém tichu. Všechny oči upřené přímo na něho, jak silnýma rukama uchopil řečnický pultík, který zapraštěl a rozkýmácel se, což vyvolalo další veselí. Stalin trochu poodstoupil a po Leninově zvyku přešel k rampě. Jednu ruku zasunutou ve vojenském kabátci a druhou napřaženou do sálu.
,,Je dobrým zvykem dělnických stran se oslovovat soudruzi. Tedy soudruzi!
Dostavil jsem se na váš sjezd z pověření ústředního výboru bolševiků, kteří uskutečnili v Rusku socialistickou revoluci. Něco, čeho se všichni bojí jako čert kříže od chvíle, kdy Marx s Engelsem provolali heslo, že Evropu obchází strašidlo komunismu. Toho komunismu, který neprošel v Paříži, ale projde v Petrohradě, protože mu poskytuje podporu celé velké Rusko, všechny národy, které se v něm spojily a které touží po stejné sociální
spravedlnosti. V takovou chvíli osudového rozhodování s kým a proti komu leží na každém národním sněmu historická odpovědnost. Lze jít jenom s revolucí, či proti revoluci. Třetí cesty není, i když vám ji nabízejí v povídačkách o nevměšování, o samostatnosti, o rovném právu malých mezi velkými národy... samozřejmě, jestliže se silnější nevměšují, samostatnosti přejí a právo malých respektují.
Každý v tuto chvíli se musí rozhodnout, kam se postaví, tedy i vy, finští soudruzi," ozve se okamžitě pískání, které Stalin odežene mávnutím ruky.
„Naše revoluce řekla v Petrohradě a opakuje to znovu v Helsinkách, že zaručí naprostou svobodu v organizování svého života pro finský a kterýkoli jiný národ Ruska! Přejeme si pouze dobrovolný a čestný svazek finského národa s národem ruským! Žádnou carskou kuratelu, žádný většinový dozor nad finským národem, nýbrž spolupráci, bratrskou vzájemnost! To mám vyřídit ve chvíli vašeho rozhodování, kam se pohne dělnická třída Finska, jejíž společné osudy nepřetrhají ani hranice, které si teď někdo vymyslel..domluvil, zvedl ruku zaťatou v pěst a odešel na své místo, kde se generál Mannerheim, celý rudý ve tváři, opět otočil na druhou stranu. Rozčilen, že sál zatleskal, přehlušil hvízdání a dokonce zčásti povstal.
J. V. Stalin vystoupil na mimořádném sjezdu ještě jednou. Právě ve chvíli před hlasováním o poměru finské strany k bolševické revoluci. Přitom vyřídil Leninovy pozdravy a přání všeho dobrého svým hostitelům z těžkých dob emigrace, i stanovisko, že internacionální pouta dělnické třídy Ruska a Finska nepřetrhá ani připravované státní rozdělení. „Revoluci to poškodí, ale nezastaví," zaznělo varovně. Proto i jedna z rezolucí podpoří úsilí bolševiků, když se zároveň další rozhodně postavila za samostatnost Finska. V záznamech ze sjezdu není zapsáno kolik hlasů bylo proti, ačkoli pamětníci tvrdí, že svůj nesouhlas vyjádřilo několik desítek delegátů.
V tu dobu už na sjezdu neseděl generál Mannerheim. Snad právě psal spěšné poselství do Německa, určené generálu hraběti von den Goltzovi, který se vkrátku smutné zapíše do finských dějin. Nejprve jako ručitel Karla Hessenského, pretedenta na finský královský trůn a potom když se v čele německých vojsk vylodí v Hanko a porazí revoluční oddíly na jihu, jakmile totéž učiní Mannerheim a jeho bílá soldateska na severu.