Připadla na čtvrtek 29. listopadu nebo chcete-li na 16. listopad.
Praha má za sebou další z hladových bouří, ale na rozdíl od Vídně zatím neprožila ani jednu demonstraci na podporu revoluce v Petrohradě. Pražský místodržící hrabě Max Coudenhove si může gratulovat. Za dva roky, co přijal obtížný úřad, česká metropole sice neslyne zvláštní loajalitou k trůnu domu habsburského, ale ani vzpurností. Manifest 222 českých spisovatelů sice vyvolal bouři, ale ta odezněla vkrátku jako ve sklenici vody. Dokonce bez valných problémů prošlo i opovážlivé místodržitelské nařízení, aby se nadále na úřadech užívalo pouze jazyka německého. Lidé jenom svěsili hlavy ještě níž.
Tíseň dopadla především na továrny. Vysílené zběsilou výrobou, ale hlavně neutěšenými zásobovacími poměry v každé domácnosti. Dělnické ženy a jejich děti postávající dlouhé hodiny v zástupech před obchody — právě se zrodí jako smutný vtip pro čekající v řadě pojmenování fronta — aby jako v jiných válečných metropolích odcházely většinou s prázdnou.
Zvláště smutno je v dělnických čtvrtích Žižkova, Libně a Smíchova, jejichž ulice si vlastně v ničem nezadají ve vzhledu a lidských stezcích třebas s Vyborskou čtvrtí. Petrohradu. Tam i tady se mračí ženy, pláčí děti a chlapi nadávají ostošest. Jen vzhled a chování vojska je zgruntu jiné. Zatímco v Praze maďarští honvédi — kdo jiný v národně rozděleném mocnářství — výhružně haraší puškami, v Petrohradě rudogvardějci rozdělují první zisky zmocní rekvizice.
Od posledního zasedání zastupitelského výkonného výboru sociálně demokratické strany uplynuly právě dva měsíce. Bohumír Šmeral zůstává zbaven všech funkcí, dokonce i předsednictví poslaneckého klubu v Říšské radě, které císař od května milostivě dovoluje zasedat. A jeho věční protivníci Gustav Habrman, František Modráček, Rudolf Bechyně, Alfréd Meissner a Luděk Pik se starají, aby strana mluvila pouze zdvořile, protože poměry si žádají „ničím nesměřovat k odstranění nynějšího mocnářství Rakousko-Uherského". Mnozí dokonce sní o spojení s národně sociální stranou Václava Jaroslava Klofáče. „Protože jednoty dělnictva je nám třeba, nikoli sociální revoluce,“ dal se slyšet nyní ke všemu ochotný obhájce mocnářství Modráček.
Bohumír šmeral však nevzdal svoji při. Zprávy z Petrohradu jakoby mu vlily čerstvou krev do žil. Opět uvěřil v revoluci a v nezbytnost „jít do toho, protože to vyžaduje doba“. Je pevně přesvědčen, že se stalo něco svatodějného, a proto se osobně pokoří a vyhledá své bývalé druhy, kteří se ho bezcitně zřekli.
V síni Lidového domu, kde před pěti lety prohlásil Lenin „konečně se podařilo, navzdory likvidátorské sebrance, obnovit stranu a její ústřední výbor“, natrefí v družném rozhovoru Habrmana, Bechyněho a Soukupa. Tři krále, bez nichž se teď v zastupitelstvu nic nepohne.
Právě mluví Habrman, proslulý svými intelektuálními sentencemi a schopností vykládat o ničem i hodinu: „Vidíte kam vede politická krátkozrakost. Ten Lenin mi byl vždycky podezřelý a předsedu Němce jsem nesčíselněkrát varoval, aby mu neposkytoval útulek pro tu jeho pseudokonfe-renci. Neschopnost vidět pravdu a sociální demagogie zavedla Rusko na scestí. Teď leží na kolenou před císařem Vilémem a nezůstane z něho kámen na kameni. Běda, běda, s velkým slovanským bratrem je úplně konec . . lomí rukama a snad i roní slzy.
„Vykládáš hlouposti, Gustave. Nic jsi nepochopil z dějin dělnického hnutí, natož z osudů Ruska. V Petrohradě zvítězila velká revoluce, která pohne světem," vpadne mu do řeči šmeral, který už chvilku postává u dveří, ale teprve teď sundal klobouk a odložil hůl. Kabát v nevytopené místnosti však raději nesvléká.
„Antonín Němec bude jednou pyšnější na pomoc, kterou Leninovi poskytl v roce 1912, než na svoje neslavné šéfredaktorství Práva lidu. Pomohl první opravdové proletářské revoluci, a to zní hrdě. Však uvidíte," přidává honem, protože zahlédl, jak se iuris doktor František Soukup ošívá a chce protestovat proti nenadálému vpádu Smerala, ale hlavně proti jeho vývodům.
„Jsi nenapravitelný fantasta, Bohumíre, vždycky jsi věřil v nemožné a hlavně neznáš zákony revoluce. Vystoupit ve vojenském obklíčení, odzbrojit a tajtrlíkovat s mírem je hazardérství, které bude krůtě potrestáno. Z nás se proto nikdo nebude chlubit, že Lenina zná. Ještě, že naši dělníci jsou uvážliví, dobře vědí, co v těžké hodince vlasti je třeba a co může zatím počkat. Naší starostí není nějaká popletená revoluce v Petrohradě, vždyť jsou k smíchu ta bolševická provolání, natož jejich činy, ale naše pozice, politická pozice doma. Správné pořadí úkolů ... V první řadě je zde otázka získání co největších ústupků ze strany Rakouska ve prospěch autonomie českých zemí. Teprve po uskutečnění tohoto úkolu přijdou na řadu otázky socialismu a dělnické třídy. A zárukou, že jejich uskutečnění bude zajištěno, je nám osoba profesora Tomáše Masaryka a sjednocení s národními socialisty. Vybudováním jednotného vedení s národními socialisty." Soukup se začal rozjařovat jako na mítinku. Avšak Šmeral mu skočil do not zcela bezohledně.
„Františku, to jsou řeči, řeči a kdybych tě neznal léta, řekl bych dokonce hloupé řeči, protože všechno je zcela jinak a ve zcela jiném pořadí. Dělnickou třídu musíme povzbuzovat do akce, nikoli držet na uzdě. Klofáče i s tou jeho socialisticky se tvářící partají buržoustů poslat někam a ne se s ním spolčovat. A hlavně přišel čas dát i Rakousku vale, v tom jsem se sám parádně mýlil, ale už se nemýlím," také zvyšuje hlas.
Už chvíli se snaží přispět do diskuse, která se zvolna mění v hádku, i Bechyně, šedá eminence strany. Věčný mudrlant a trochu i veršotepec. šmeral na něho léta trpěl a někdy mu dokonce podléhal i v názorech. Jenže kdeže loňské sněhy jsou. Ani vemlouvavý tón již moc neváží: ,,Bohumírku, nejanči,“ spustí familiárně. „Nepodléhej klamu. Mýlíš se zase, jako jsi se zmýlil s tím Rakouskem. Tohle bolševické Rusko špatně skončí, protože je to revoluce, je-li to revoluce, nevzdělaná, mužická, chudobná na těle i na duchu. Navíc beztak zaplacená Němci. Ruce pryč od ní a hlavně k ní nepřistrkuj naše dělníky, nebo ti někdo ublíží a pak se z toho nevzpamatuješ. To ti nestačila zářijová lekce v zastupitelstvu? Už nepředsedáš a předsedat nikdy nebudeš. Raději seď v koutku a možná, že si pro tebe někdy přijdeme, budeš-li hodný ovšem . .zažertuje a chce Šmeralovi podat ruku na rozloučenou. Ten ho odstrčí a rozkatí se.
,,Přišel jsem za přáteli a našel houf hlupáků. Nic jste nepochopili, jestliže věříte, že něco vedete. Vás žene jenom pud sebezáchovy a zájmy českého dělnictva jsou s vašimi proto zcela rozporné. Oni pochopili, že v Petrohradě začala stavba něčeho divukrásného. A také to řekne vkrátku veřejně — první demonstraci na podporu Lenina zažije Praha za tři dny — proti místodržícímu a jeho pochopům, ale i proti vám, kteří jste se jich odřekli.
A pozítří budou chtít jinou stranu, komunistickou stranu. Nikoli s vámi, ale rovněž proti vám,“ dodá, zajíkne se a v tichu, které ruší jenom povyk vozků z blízkého hospodského dvora, zvedne hůl, klobouk a odchází.
Dějepisci mohou jenom litovat, že v onu chvíli nebyl na místě žádný písař.
Zachovaly se však poznámky V. I. Lenina z noci 29. na 30. listopad, kdy v malém kamrlíku, prostě upraveném za pracovnou Rady komisařů, který mu sloužil za ložnici, si zapsal: ,,Přišel čas myslet nejen na revoluci ruskou, nýbrž i na revoluci celosvětovou. Jestliže zvítězíme, dříve či později zvítězí naši soudruzi v Evropě, ale i na jiných kontinentech . . . Nutnost ustavení celosvětové internacionální organizace socialistů, spíše komunistů, je zřejmá . . . Naše denní bolesti a bolístky nás nesmí zavést na scestí jedinečnosti, z níž je jenom krok k osamocení a sektářství..