Zaznělo znovu 4. listopadu, podle nás v Evropě a 22. října podle kalendáře v Rusku.
Byla zrovna neděle, den odpočinku a zábavy, na kterou ovšem měli čas pouze mladí důstojničtí hejskové v nachových, zlatém lemovaných „bašlicích", vesele si vykračující po Fontánce a řinčící vzácnými kavkazskými šavlemi. A potom dámy z lepších kruhů včerejška, které si vyrazily na čaj a každá přitom nesla v rukávníku zlatou, nebo alespoň stříbrnou cukřenku, někdy i vykládanou drahokamy, spolu s půlbochníčkem chleba, protože se neslušelo vyjídat přátele, kteří obětovali zbytky čaje. A vyděšeně si přitom dávaly k dobrému zážitky ze současné ulice. Ta nejvyplašenější celá zkormoucená, protože ji průvodčí v tramvaji oslovila „soudružko"!
Když většina města osadila ulice a náměstí, těch pár kin a šantánů, dokonce i cyklistický velodrom a zápasnický stan, jediný v Petrohradě. Za účelem schůzí, mítinků a všelikých srazů, na nichž si každý bral slovo podle nahodilého pořádku. Bolševická elita, leví eseři, také
Martovovi menševici a mezitím I všehochuť profesorů a studentů, policajtů a kriminálníků, bankéřů a dlužníků, sem tam nějaký ten kapitalista, ale hodně dělníků. Pochopitelně i vojáci a námořnici. Mluví, skáčou si do řeči a servítky si neberou. Ani ti, co jim naslouchají, tleskají, ale i dupají a hvízdají. Podle jednoduchého dělení.
Jásot patří těm, kteří doporučují „převzít moc ve státě prostřednictvím sovětů. Už neváhat a udeřit. Rozehnat Prozatímní vládu a její ubohá vojska, která nevědí, kam dřív skočit. Dát půdu lidu, který se už dost načekal a natrpěl ještě víc.“ Proto nemá dostatek dobré vůle poslouchat, je dychtivý měnit poměry, otřást panstvím všech, kteří stále nemají dost války, útisku a vykořisťování.
Takže obhájci programu „ještě počkat, zítra je den také, změna přece může být i k horšímu, trpělivost nikdy neškodila věcem státu, který nesmí dojít úhony na mezinárodní pověsti, neboť musí dostát spojeneckým závazkům a řídit se zákony obvyklými mezi civilizovanými státy". Podobní řečníci se však daleko nedostali. Lavina protestů smetla okamžitě veškerou iluzi, že zítřek bude vypadat jako včerejšek. Protože předposlední říjnový svátek na chvíli vyšlo i dlouho ukryté slunce, aby spatřilo rozjařené líce těch, jimž vkrátku zatroubí do šturmu na nebesa.
Nejbouřlivěji hučí Vyborská čtvrť, samý tovární činžák, a ulice ještě bahnitější, než je jinde obvyklé. Do továrních ulic se totiž neodvažuje vojsko od července, kdy jedině tady mělo vážné ztráty. Protože střílelo každé okno a nevzdávaly se ani děti.
Místních vševidoucích očí se přitom bojí i fízlové. Snad proto se právě sem uchýlil Lenin. Do bytečku hodně skromného, ale tím nenápadnějšího. Navíc Margita Fofa-novová byla v okolí známá tím, že si občas vypomáhala podnájmem jedné světničky. A tak podsaditý muž, hladce vyholený, v dělnické „furažce", pod níž se čepýří černé vlasy, je pouze jeden z davu. Vůbec nepodobný policejním fotografiím muže s vousem i bradkou, s čelem až kamsi hodně vysoko. Tohle je přece někdo zcela jiný. Přesto se raději sejde s několika členy ústředního výboru o ulici dál, u soustružníka Kokka, v jehož bytě se dveře už několik dní za sebou netrhnou. A proto nějaká návštěva navíc nic neznamená. Lenin ovšem čeká hosty tři.
První vejde Lev Trockij, bolševik teprve dva měsíce, ale
už uznávaný řečník a obratný vyjednavač ve velké koalici stran. Hbitost, s jakou získal pro revoluci petrohradský výbor, v němž dlouho byli bolševici v menšině, udivila i Lenina, takže si nechává znovu referovat, jak vlastně i zavilí odpůrči bolševiků odhlasovali vytvoření revolučních výborů dnes a povstaleckých zítra. Na obranu města pro váhavce, kteří chápali, že metropoli někdo musí hájit, když Prozatímní vláda se chystá utéci do Moskvy a vydat Petrohrad Němcům. A tím připravili šanci, šach před jistým matem.
Na lep Trockému ovšem nesedli všichni. První návrh dokonce neprošel kvůli jednomu hlasu. A menševici hned žádali od předsedy odpověď na šeptandu o chystaném ozbrojeném povstání a zda při něm vojenské revoluční výbory nebudou zneužity k něčemu zcela jinému než je obrana před Němci. A Trockij nezapřel sám sebe a za smíchu celého shromáždění pohotově odpověděl.Tazatel se ptá z pověření své strany, vlády, policie, kontrašpionáže nebo jiné pořádkumilovné instituce? My bolševici trváme pouze na tom, aby moc byla konečně vyrvána z rukou jiných nezodpovědných držitelů tou cestou, že se provede jednomyslná demonstrace sil demokracie!*'
„Ovšem ozbrojeným vystoupením hlavně," pronesl Lenin a upřeně se zahleděl do snědé tváře Trockého. „Jistě vám nemusím vysvětlovat, že náš čas je blízko a že musíme být připraveni vystoupit každý den. Otálení se rovná smrti. A na hlouposti rovné tragédii, které předvedli Kameněv se Zinověvem, nemáme vůbec právo. Omluvy nic nepomohou, soudruhu Trockij. To platí i pro vás, protože bez petrohradského sovětu nepřevezmeme ve městě moc a nezačneme v zemi revoluci. Krize dozrála, čekejte na pokyn kdy,“ dodal nezvykle přísně. ,,A bude to už velmi brzy!"
Trockij beze slova přikývl a podal Leninovi ruku, trochu zaražený přísností vůdce strany. Ve dveřích se střetl se stejně snědou a robustní postavou jako byl sám. Instinktivně se odtáhl a vstupujícího nechal vejít. Na jeho pozdrav vůbec neodpověděl. Do zšeřelé místnůstky jakoby vpadlo napětí.
„Vaše osobní záležitosti s Trockým, soudruhu Staline, mohou těžce poškodit stranu," pronesl neosobně Lenin hned po uvítání, které bylo o poznání srdečnější předchozího. „Strana potřebuje víc než kdy jindy jednotu — to není
v žádném rozporu s mým ideovým postojem ke Kameněvovi a Zinověvovi — a každé trucování může způsobit neštěstí s nenapravitelnými následky. Proto už nemlčím k vašim osobním výpadům. On je stejně potřebný v sovětu jako vy v novinách a v revolučním výboru. A zítra, jestliže zvítězíme, jako komisař zahraničí a vy jako komisař pro národnosti. Nemáme lepších, zatím určitě ne. A počítat je třeba s vámi oběma, protože oba vaše talenty jsou dnes nezastupitelné."
„Půjdu tam, kam mě pošle ústřední výbor, samozřejmě," odpověděl až příliš slavnostně Josef Stalin, zřejmě překvapený, že Lenin už myslí na porevoluční vládu. „Tihle mezirajonci stáli ovšem stranou trochu příliš dlouho. A náhlé sblížení s námi vypadá spíše na buržoazní vypočítavost. Proto nemůžeme pohlížet na Trockého jako na soudruha z těžkých dob. Že ho potřebujeme, to je něco jiného. Momentálně víc než Kameněva se Zinověvem dohromady. V tom jsem s vámi zajedno."
Dosud si zřejmě z rozčilení ani nezapálil svoji věčnou lulku. Natolik na něho působila Leninova přirozená autorita a vážnost, která měnila každé podobné jednání v obřad. A tak chvíli trvá, než se opět zeptá. „Snad něco budete chtít i mimo kázání za mé postoje k Trockému, soudruhu Lenine?"
A trpělivě vyčkává, než se Lenin opět rozpovídá.
„Je ještě jedna fronta první důležitosti vedle petrohradského sovětu a jeho vojenských výborů. Ve městě je soustředěno téměř sto padesát vojenských útvarů a každý z nich je důležitý. Hlídkují, hájí mosty, arzenály, přístav, důležité budovy. Bojovat se všemi je nad naše síly, to jistě chápete. Musíme je proto získat a co víc. Vytvořit jim paralelní velení,říkejme mu rovněž komisariáty. Jaké máme v revolučních výborech. Zní to opravdově a dokonce vojensky. Jenže naši komisaři musejí být všude. Nejen v Petropavlovské a Kronštadtské pevnosti. U každého pluku, na každé lodi. Dohodněte se s Antonovem — Ovsejenkem ze sovětu, on se ve městě vyzná nejlépe a jednejte. Ať velí důstojníci, pokud ovšem mají důvěru, ale s vědomím komisařů. Kde důstojníci již neobstáli a nebudou spolupracovat, musí velet komisaři.
Tohle je váš úkol soudruhu Staline, dokud nezvítězíme," pronesl Lenin daleko slavnostněji, než se hodí do jinak důvěrného a chvílemi přátelského rozhovoru. A rychle se rozloučí.
Na třetího hosta pak čeká ještě hodinu. A popíše mezitím stoh papírků vzkazy, doporučeními, ale i návrhy nových možných zákonů. Když leží na vrchu listina s nápisem Dekret o míru, vejde Jakov Sverdlov. Uvítání je tentokrát víc než bouřlivé. Oba jsou zřejmě dojati. Oba však i spěchají.
„Jestliže pevně víme, že máme většinu jak v sovětech, tak v armádě i v zemi, zbývá nám pouze převzít moc, drahý Jakové," začne debatu Lenin. „A tou chvílí nástupu musí být 25. říjen, den svolání II. sjezdu sovětů, na němž schválíme vše, co bude revoluci potřeba. První zákony, první vládu, první výzvu socialismu v Rusku," dodává trochu chvatně.
„To znamená, lljiči, že musíme rozhodnout v ústředním výboru, vydat rozkazy gardám a začít vytlačovat Prozatímní vládu z Petrohradu okamžité. A hlavně vyjevit datum, které stále ukrýváme," netají se svými obavami Sverdlov. „Vždyť ani nevíme, co udělá nakonec petrohradský sovět a hlavně vojska, která ještě stále poslouchají Prozatímní vládu. Jestliže ústřední výbor po těžké hodince s Kameněvem a Zinověvem je zase jednotný a rozhodný," Sverdlov pečlivě počítá všechna pro a proti.
„Spoléhám na tebe, Jakové, v ústředním výboru, který svoláš neprodleně a začneš podle domluvy postupovat. Trockij tě podpoří za petrohradský výbor. A Stalin bude mít stejný cíl v rudých gardách a hlavně v jednotkách mimo naši kontrolu. Zatím, protože zítra je získáme. Ostatní pošleš tam, kam bude třeba a začneš se věnovat vojenskému revolučnímu ústředí strany. Jsi jeho předseda a tím i vrchní velitel revoluce.
Je nad slunce jasnější, že nyní otálet s povstáním se rovná smrti. Není důležité, kdo uchopí moc, pokud to bude některá nová instituce zástupců lidu. Rozhodně však musí být zbaven moci Kerenského spolek.
Tohle jisté pochopí každé malé dítě, natož ústřední výbor," Lenin zřejmě vzrušen zvýší hlas. Sverdlov proto neřekne ani slovo. Vstane, obejme Lenina, který až příliš věcně dodá „na shledanou ve Smolném," když za ním opatrně zavírá dveře.
Přibližně ve stejnou dobu oslovil civilista, který před chvílí přešel po Litějném mostě do Petropavlovské pevnosti, aniž ho některá stráž jakkoli zdržovala, velitele nejdůležitějšího vojenského a zbrojního objektu města: „Pane plukovníku, jsem komisař ústředního vojenského revolučního výboru. Moje přítomnost v pevnosti znamená, že bez mého souhlasu se teď nebudou klást ani pastičky na myši. A už vůbec ne poslouchat příkazy Prozatímní vlády nebo okruhového štábu!