Podle vlastního kalendáře 8. listopadu a petrohradského 26. října.
Na jednu hodinu po poledni je svolána do Elysejského paláce vláda. Poslové prezidenta Raymonda Poincarého se však zdrželi, protože kolem oběda dopadly na město dva šrapnely Tlusté Berty a tentokrát natolik úspěšně, že pobořily tři bloky šestnácté čtvrti, kde většina členů vlády bydlí. A tak se mnoho vyplašených ministrů dostaví až ke druhé hodině, kdy už se podařilo obnovit dopravu do centra.
Sekretářům prezidenta se zatím povedlo vytřídit desítky zmatených zpráv z Ruska, které přišly ze štábu vojenského námořnictva, z ruského vyslanectví v ulici de Grenelle, ale i z odposlechové služby na Eiffelově věži, která má zvláště důvěryhodnou pověst od doby, co usvědčila německou špionku Matu Harl. Nesporný je pouze radiogram rozšířený přes Finský a Botnický záliv, Baltem do Severního moře a předaný z La Manche radiostanicí v Dunkerque. A oznamující napohled neuvěřitelný pád Prozatímní vlády. Všechny ostatní jsou pouze konstrukce, či všelijak posbírané zvěsti. Pečlivý sekretariát ještě puntičkářštěj-šího prezidenta je ovšem posbíral všechny ve svérázném pořadí:
„Líté boje v Petrohradě, město hoří a je odloučeno od světa ... Bolševické radiogramy jsou podvod, nikdo je nepodporuje ... Prozatímní vláda stále ovládá ústřední budovy města, zvláštní hrdinství prokázal prapor ženských dobrovolnic... Anarchista Lenin byl internován v Petro-pavlovské pevnosti ... Bolševik Trockij zastřelen menševi-kem Martovem... A. F. Kerenskij v čele jezdectva obsazuje Petrohrad ... Bolševici prchají z města a loupí obchody ... Vládcem Ruska se prohlásil náčelník generálního štábu generál Alexejev... Němci s Rakušany ohlašují ofenzívu do centrálních oblastí Ukrajiny..Poslední zprávu vedoucí kanceláře červeně podtrhl, protože ji považuje za nejdůležitější. Proto dosáhne, že si ji.prezident Poincaré přečte jako první.
Vláda se zatím pomalu schází v přízemní slavnostní síni, se vchodem i do zahrady, která má skvělou výzdobu z roku 1888 ještě natolik Zachovalou, že jinak v chátrajícím paláci se dá snést. Jen staří Holanďané všude na stěnách působí ponuře a rozhodně neinspirují nikoho z přítomných k energickým opatřením. Jenže impresionismus zatím uznalo za umění pouze pár pokrokářů z levice a k těm prezidentova sešlost rozhodně nepatří.
Hodiny na krbu — pozoruhodný výtvor mistra z 15. století — odbijí druhou a prezident stále nikde. Pod Raffaelovými třemi Gráciemi si zatím první ministr a také ministr vojenství George Clemenceau vyměňuje sarkasmy s ministrem zahraničí Aristidem Briandem. Smutně je pozoruje ministr zbrojního průmyslu Albert Thomas, kterému se opět nepodařilo splnit slíbenou dodávku tanků pro frontu, která si už na novou techniku zvykla.
Většina postává jen tak, protože tuší, že tohle zasedání, stanovené na hodinu siesty, asi neznamená nic dobrého. Nálady prezidenta přece nezlepšila ani vcelku úspěšná britská ofenzíva ve Flandrech a slavný útok tanků u Cambrai — první tanková bitva historie která na měsíc rozvrátila německou frontu. Jeho téměř stařecké výpady proti ministrům a osobní urážky se stávaly nesnesitelnými i pro silné povahy. Jenže ze slepé uličky nebylo úniku. Poincaré zvaný „válka" byl zvolen a jeho mandát měl skončit teprve v roce 1920.
Tím více se všichni podiví snášenlivému hlasu prezidenta, když se s každým osobně uvítá. Vláda už sedí za stolem a marně čeká na odpolední aperitiv, který jim prezident zatím nikdy neodepřel. Zřejmě náhradou uslyší lakonické: ,,V Petrohradě je povstání, pánové!" A pak si první muž Francie postěžuje: „My se to dovídáme od kdekoho, ale náš vyslanec Noulens zřejmě někde hraje taroky, takže nestihl telegrafovat, co jeho kolegové už dávno sdělili do Londýna a Washingtonu. Prostě pravý Francouz v Rusku!"
Protože nikdo nejeví zájem cokoli dodat, pokračuje se sobě vlastní schopností nekonečných monologů, které vždy ve vážné chvíli paralyzují akčnost vlády a přivádějí
Clemenceaua k zuřivosti. I teď se premiér vytrvale kouše do rtů a koulí očima ke škodolibé radosti svých druhů, dychtivých srážky, která na sebe jistě nedá dlouho čekat.
Mezitím však vyslechnou ze zdvořilosti všechno, co sekretáři nasbírali ,,o vítězství i porážce bolševiků, o nezvěstnosti, ale také hrdinství Kerenského, o zatčeném a pak náhle k předsednictví ve vládě povolaném Leninovi, o rozpadu celé východní fronty, kde vše další odvisí od Němců a Rakušanů," bez ladu a skladu a dokonce bez komentáře, protože ten je v podobnou chvíli zcela zbytečný.
Teď už ministři potichu reptají, protože tohle divadlo je na ně opravdu moc. Ten chaos zpráv, protimluvy a zřejmě nesmysly, které si nikdo netroufá vyvracet, protože svědkové jsou daleko, oddělení dvěma frontami a ještě více moři. Jisté však je, že zájmy Francie jsou krajně ohroženy, nejen ony miliardy zlatých franků v naftě, uhlí a železné rudě Ruska, ale hlavně fronta, která pořád leží jen něco víc než sto kilometrů od Paříže a jejíž rovnováha odvisí od zcela vyčerpaných lidských rezerv, které však může poskytnout východní válčiště, pokud ti bolševici prosadí příměří, nebo dokonce mír, o kterém pořád tolik mluví.
„Poincaré — válka", jak se prezidentovi zatím stále přezdívá, jakoby vytušil, co mají ministři napsáno v očích: „Jestliže bolševici projdou, což považuji za téměř vyloučené, pak jim rovněž vyhlásím bojkot až do úplného krachu povstalců, kteří nestojí za řeč. Jeden nepřítel navíc Francii přece nesrazí na kolena," dodá a tváří se jakoby znovu rozhodl o budoucnosti Francie.
Clemenceau se konečně dostává ke slovu.
„Dovoluji si pana prezidenta upozornit, že tohle s prominutím povstání, je revoluce se vším všudy. A větší naší Komuny, protože ta nevyšla za hradby Paříže, kdežto bolševici se už valí po celém Rusku jako potopa. Ty jejich sověty, křehká koalice menševických a eserských zbabělců, jsou jenom zástěrka, z níž trčí spár jejich železné moci. A válku, tu bude třeba vyhlásit především našim domácím bolševikům.
Můj přítel René Viviani, který přes všechen socialistický radikalismus zůstal francouzským vlastencem, mne dnes ráno informoval, o čem nás měl informovat ministr vnitra" — a ukáže rozezleně prstem na prezidentova nohsleda
André Tardieua — „že naši bolševici Jeana Longueta a Marcela Cachina pokračují v konspiraci, takže tu máme další protistátní spolek. Jakousi Asociaci válečných veteránů, kteří hlásají heslo „Válku válce!" A podobné my si doma trpíme, aniž jednáme.
Strašně nás vzrušuje cosi daleko v Petrohradu a brečíme, jako bychom to dávno nečekali. Říkám znovu za celou vládu, kterou vedu a která je panu prezidentovi k dispozici, pokud je s námi ve shodě — tuhle narážku si neodpustí — Francie vede válku proti pruskému militarismu až do jeho zničení. Proto vede i válku doma a zničí každého, kdo se tomuto cíli postaví. Vedeme válku, stále vedeme válku. A povedeme ji i proti Rusku, pokud nás zradí. Povedeme válku až do poslední čtvrthodiny, dokud nebude nepřítel zničen.
Povedeme válku proti všem, aby Francie zvítězila!
Rozohnil se natolik, že nebylo vůbec patrné, kolik má vlastně přes sedmdesát. Opět „starý tygr" jehož se báli poslanci i generálové, dělníci i továrníci, prostě celá Francie. Vděčná mu do hloubi duše, že jí dal program, který zastavil Němce, třebas na poslední chvíli. A zničil veškeré nemoci defétismu, aniž přitom rozbil odpor proti válce. Alespoň mezi dělníky.
Trvalo hodně dlouho, než bylo ticho protrženo.
Samozřejmě prezidentem, který zřejmě nebyl zcela ve své kůži, a proto nechal „tygra" řádit po libosti. A trpělivě čeká až halas v síni umlkne a ministři, kteří většinou vstali a rozhorleně obcházejí půlkruhový dubový stůl, pokrytý zeleným sametem, opět usednou.
Poincaré pak pohlédne do právě doručených dvou listů a oznamuje: „Náš velvyslanec se konečně ozval a nic radostného nám nesděluje. Rusko už není náš spojenec. A bůh chraň, aby se nestalo naším nepřítelem. Dovolte, z depeše:
.Bolševici ovládli vše. Nemám spojení se žádným z ministrů, ani s Kerenským. Nová vláda si říká Rada komisařů. Předsedou je Lenin a ministrem zahraničí Trockij. Otázka: jednat, či nejednat?
To ovšem není všechno. Je tu ještě jeden telegram: .Bolševici vyvlastnili půdu. Druhý zákon rozhodl o vystoupení Ruska z války. Říkají mu dekret o míru. Otázka: protestovat proti jednostrannému porušení spojenecké smlouvy a tím je uznat za skutečnou vládu?'
Takže odpovídejte, přátelé!"
„Hlupák", ucedl Clemenceau a nikdo neví, zda myslí Noulense, či Poincarého. „Pane Briande," odpoví stručně. „První otázka ne a druhá ne s vykřičníkem. Další ne jistě řeknou ruští vojáci. A pokud ani tohle je nevzpamatuje, vytvoříme expediční sbor a řekneme jim to osobně. Spolu s Brity a Američany. Rusko lůze nevydáme."
Aristide Briande, se zcela vážnou až zachmuřenou tváří se ukloní a odejde první. Ostatní se rozejdou vkrátku. Každý uctivě pozdraví předsedu vlády i prezidenta. Jen Clemenceau odchází bez rozloučení.
Venku ho uvítá obvyklá atlantická přeprška a šerosvit vyzařující z pečlivé foliemi přelepených plynových kandelábrů. Rue du Faubourg St. Honoré, ještě plná kočičích hlav, se rozdrnčí pod koly drožky, která odváží Clemenceaua k Plače de Etoile, nad nímž visí stín obřího balónu proti letadlům.