Z anglického originálu MOONLIGHT BECOMES YOU
vydaného nakladatelstvím Simon Schuster, Rockefeller Center
1230 Avenue of the Americas, New York, NY 10020
přeložila Lenka Libosvárská
Redakční úprava Marie Šťastná, Hana Porebská
Grafická úprava obálky Zbyněk Janáček
Vydalo nakladatelství ALPRESS, s. r. o., FrýdekMístek,
v edici KLOKAN, 1997
Sazba Lumír Kaděra
Vytiskla Těšínská tiskárna, a. s., Štefánikova 2, Český Těšín
Vydání první
ISBN 8072180223
Postavy i místa událostí jsou výsledkem autorovy fantazie. Jakákoliv podobnost se skutečností je čistě náhodná.
Jak vám poděkovat?. Dovolte, abych se o to pokusila.
Nedostává se mi slov, kterými bych vyjádřila vděčnost svému dlouholetému vydavateli Michaelu Kordovi a jeho spolupracovníku, hlavnímu redaktorovi Chucku Adamsovi. Tak jako dítě, i příběh se nejlépe rozvíjí, pokud se mu dostane povzbuzení, pomoci a vedení v moudré a láskyplné atmosféře. Tak tomu bylo a vždy bude. sine qua non. mám vás ráda.
Gypsy dá Silva, která již léta pečuje o další osud mých rukopisů, se patrně díky svému ostřížímu zraku a optimistické trpělivosti jednou dočká svatořečení. Bůh ti žehnej, Gypsy.
Všechna čest mé kamarádce, spisovatelce Judith Kelmanové, která se nejednou ponořila do Internetu, jehož záhady jsem dosud neprobádala, a obstarala mi informace, které jsem neodkladně potřebovala.
Tisíceré díky Catherine L. Formentové, místopředsedkyni u Merrilla Lynche, která ochotně a zasvěceně zodpověděla mé dotazy týkající se kapitálového trhu a různých postupů při uzavírání obchodů.
Vděčně smekám před R. Patrickem Thompsonem, předsedou newyorské burzy cenných papírů, který přerušil schůzi, aby mi vysvětlil, jak lze dočasně zablokovat účet.
Když jsem usoudila, že by se součástí příběhu měly stát různé pohřební zvyklosti, přečetla jsem na toto téma několik nesmírně zajímavých publikací. Konkrétně knihu Consolatory Rhetoric od Donovana J. Octse, Down to Earth od Mariana Barnese a Celebrations ofDeath od Metcalfa Huntingtona.
Policejní oddělení v Newportu na všechny mé telefonáty reagovalo neobyčejně vstřícně. Jsem vděčná všem, kdo byli tak laskavi, a doufám, že policejní postup vylíčený na následujících stránkách snese jejich kritiku.
A konečně s láskou děkuji své dceři Carol Higgins Clarkové za její spolehlivou schopnost odhalit mé nevědomé poklesky. Víš vůbec, kolikrát jsi použila slovo slušný?. Něco takového by žádný třicátníkneřekl. Tohle jméno jsi už dala jedné postavě v jedné ze svých prvních knih.
A nyní mohu s radostí ocitovat slova napsaná na zdi jednoho středověkého kláštera: "Kniha je dopsána. Autor si jde hrát."
Mým velmi dobrým přátelům
Lisí Cadeové a Eugenu H. Winickovi, recenzentce
a literárnímu agentovi
Maggie se pokusila otevřít oči, ale bylo to příliš namáhavé. Hrozně ji bolela hlava. Kde to je? Co se stalo? Zvedla ruku, ale několik centimetrů nad tělem na něco narazila a dál nemohla.
Instinktivně zatlačila na překážku nad hlavou, ale ta se ani nepohnula. Co je to? Na omak to bylo měkkéjako satén a studené.
Přejela prsty stranou a dolů povrch se změnil. Nyní jí připadal zřasený. Že by deka ? Je snad v nějaké posteli ?
Zašmátrala do strany i druhou rukou a ucukla, když i tam okamžitě narazila na stejné chladné záhyby. Byly po obou stranách úzkého prostoru.
Co ji to tahá za prstýnek, kdykoli pohne levou rukou? Přejela palcem přes prsteníček a ucítila nit nebo provázek. Ale proč?
Pak si náhle vzpomněla.
Otevřela oči a s hrůzou zírala do naprosté tmy.
Mozek jí horečnatě pracoval, jak se snažila poskládat útržky všeho, co se přihodilo. Zaslechla ho včas, stačila se otočit a v tu chvíli ji něco udeřilo do hlavy.
Rozpomenula se, jak nad ní stál a šeptal: "Maggie, pomysli na zvony ze záhrobí." Dál už si nevzpomínala na nic.
Stále ještě byla zmatená a vyděšená a snažila se vše pochopit. Pak ji náhle zavalily vzpomínky. Zvony ze záhrobí! Za královny Viktorie měli lide panickou hrůzu, že by je mohli pohřbít zaživa, a tak se stalo tradicí přivázat zesnulému před pohřbem k prstům provázek. Provázek, který pak protáhli otvorem v rakvi ven na povrch hrobu. Provázek, na jehož konci byl zvonek.
Sedm dní držela stráž hlídky u hrobu a čekala, zda neuslyší zazvonit zvonek, signál, že pohřbený přece jen není mrtev.
Ale Maggie věděla, že jejímu zvonku nikdo nenaslouchá. Byla skutečně sama. Snažila se křičet, ale nevydala ani hlásek. Horečně, ze všech sil trhala provázkem a poslouchala, doufala že seshora zaslechne slabé zacinkání. Ale bylo jen ticho. Tma a ticho.
Musí zachovat klid. Musí se soustředit. Jak se sem dostala? Nesmí podlehnout panice. Ale jak?. Jak?.
Pak si vzpomněla. Muzeum pohřebnictví. Vrátila se tam sama a pustila se do hledání, do pátrání, s nímž začala Nuala. Potom přišel on a.
Bože! Je pohřbená zaživa. Tloukla pěstmi o víko rakve, ale i uvnitř ztlumil všechny zvuky silný satén. Konečně se dala do křiku. Křičela, až ochraptěla, až už nemohla. A stále byla sama.
Zvonek. Trhala za šňůrku. zas. a zas. Musí přece zvonit.
Ona jej neslyší, ale někdo jiný jej zaslechne. Musí!
Nad ní se ve světle úplňku třpytil kopeček čerstvé, holé hlíny. Jediné, co se pohybovalo, byl bronzový zvonek, upevněný k trubičce, která se nořila do hrobu. Zvonek se pohyboval sem tam v nerytmickém smrtelném tanci. Kolem dokola bylo naprosté ticho. Srdce zvonku bylo pryč.
Nesnáším večírky, pomyslela si Maggie ironicky a přemýšlela, proč si na nich pokaždé připadá jako vetřelec. No, asi se na to dívám moc přísně, řekla si. Vlastně jen nesnáším večírky, na nichž neznám nikoho kromě svého partnera. Všichni si myslí, že spolu chodíme, a on mě nechá samotnou, jakmile vejdeme do dveří.
Rozhlédla se po velké místnosti a povzdechla si. Když ji Liam Moore Payne na setkání moorovského klanu zval, mohlo ji hned napadnout, že bude raději klábosit se svými nesčetnými bratranci a sestřenicemi, než aby se staral o ni. Když Liam přijel z Bostonu, občas si spolu vyšli a on se obvykle choval ohleduplně, ale dnes večer projevoval bezmeznou důvěru v její schopnost zabavit se sama. Ale co, řekla si, je to velká sešlost, takže jistě najdu někoho, s kým bych si popovídala.
Zatímco upíjela ze sklenky bílého vína a proplétala se davem v gril baru restaurace Four Seasons na Padesáté sedmé ulici východního Manhattanu, vzpomněla si, že se rozhodla zajít s ním na tenhle večírek díky tomu, co jí o Moorových pověděl. Zakladatelem rodu nebo alespoň zakladatelem původního rodinného jmění byl zesnulý venkovský šlechtic Desmond Moore, svého času neodmyslitelná součást společenského života v Newportu. Na poradu večera byla oslava stopatnáctého výročí jeho narození. Protože to bylo pohodlnější, večírek neuspořádali v Newportu, ale v New Yorku.
Liam jí vyprávěl spoustu zábavných historek o mnoha členech klanu a řekl, že na večírek přijde přes sto potomků, v přímé i nepřímé linii, včetně několika oblíbenců z řad příbuzných, kteří se původně do rodiny přiženili a pak se zase rozvedli. Počastoval ji vtípky o patnáctiletém přistěhovalci z Dingle, který se neztotožňoval se zmatenými masami prahnoucími po svobodě, ale spíše se zbídačelými masami prahnoucími po bohatství. Říkalo se, že když jeho loď proplouvala kolem Sochy svobody, řekl pan baron svým spolucestujícím v nejlevnějším oddílu lodi: "Nebude to dlouho trvat a budu mít dost peněz, abych si tu dámu koupil tedy pokud se ji vláda někdy rozhodne prodat." Liam zopakoval prohlášení svého předka s nádherně rozvláčným irským přízvukem.
Moorové všech tvarů a velikostí se tedy rozhodně dostavili, pomyslela si Maggie a rozhlížela se po místnosti. Pozorovala párek osmdesátníků, zabraných do živého rozhovoru, a přimhouřila oči, jak si je v duchu představovala v hledáčku fotoaparátu. Zamrzelo ji, že si jej nevzala s sebou. Mužovy sněhobílé vlasy, koketní úsměv ženy, potěšení, které jim zjevně přítomnost toho druhého skýtala, to všechno by vydalo na krásný snímek.
"Až Moorovi z Four Seasons odejdou, už to tu nikdy takové nebude," řekl Liam, který se náhle vynořil vedle ní. "Bavíš se?" zeptal se, ale ani nečekal na odpověď a seznámil ji s dalším bratrancem, Earlem Batemanem, který šiji k jejímu pobavení prohlížel se zjevným, neuspěchaným zájmem.
Nově příchozí měl stejně jako Liam něco ke čtyřicítce. Byl o půl hlavy menší než bratranec, takže měřil necelý metr osmdesát. Usoudila, že se mu v pohublé tváři a přemýšlivém výrazu zračí jistý sklon k akademickým zájmům, ale v jeho světlemodrých očích bylo něco, co člověka tak trochu znervózňovalo. Měl nazrzlé vlasy a bledou, nažloutlou pleť a postrádal Liamovy ostré, pohledné rysy. Liamovy oči byly spíše zelené než modré a vlasy mu přitažlivě prokvétaly šedí.
Počkala, až si ji prohlédne. Pak po delší odmlce povytáhla obočí a zeptala se: "Spokojen s prohlídkou?"
Zatvářil se rozpačitě. "Promiňte. Nepamatuji si jména a snažil jsem se vás někam zařadit. Patříte přece k rodině, viďte?"
"Ne. Mám irský původ, který sahá zpět po tři čtyři generace, ale s touhle rodinou bohužel spřízněná nejsem. Stejně se mi zdá, že byste víc bratranců a sestřenic ani nepotřeboval."
"Máte naprostou pravdu. Ale věčná škoda, že většinou nejsou ani zdaleka tak přitažliví jako vy. Vaše nádherné modré oči, porcelánová pleť a drobné kosti prozrazují že jste Keltka. Máte skoro černé vlasy, takže zřejmě patříte k tmavé odnoži rodiny, té, která za svou genetickou výbavu vděčí krátkému, ale významnému pobytu těch, kteří přežili porážku španělského loďstva."
"Liame! Earle!Pro lásku boží, nakonec jsem přece jen rád, že jsem sem zašel."
Oba muži na Maggie zapomněli a otočili se, aby se srdečně přivítali s růžolícím mužem, který k nim zezadu přistoupil.
Maggie pokrčila rameny. Tak to bychom měli, pomyslela si a v duchu ustoupila do kouta. Pak si vzpomněla na článek, který nedávno přečetla; nabádal ty, kteří se ve společnosti cítí osaměle, aby vyhledali někoho, kdo vypadá ještě zoufaleji, a navázali hovor.
Usmála se sama pro sebe a rozhodla se tu taktiku vyzkoušet. A jestli si i pak bude povídat sama se sebou, vytratí se a půjde domů. V té chvíli ji představa jejího útulného bytu na Padesáté šesté ulici u East River nesmírně lákala. Věděla, že ten večer měla zůstat doma. Teprve před několika dny se vrátila z fotografování v Miláně a toužila strávit klidný večer a dát si nohy na stůl.
Rozhlédla se. Všichni potomci barona Moora bez výjimky se zjevně snažili, aby je bylo co nejvíce slyšet.
Je na čase se vytratit, usoudila. Pak zaslechla nablízku hlas melodický, povědomý hlas v ní okamžitě vyvolal příjemné vzpomínky. Prudce se otočila. Patřil ženě, která stoupala po krátkém schodišti na balkon restaurace a zastavila se, aby zavolala na někoho dole pod sebou. Maggie zírala, pak zalapala po dechu. Cožpak se zbláznila? Že by to skutečně byla Nuala? Bylo to už tak dávno, a přece ten hlas zněl úplně stejně jako hlas ženy, která kdysi byla její nevlastní matkou od jejích pěti do deseti let. Po rozvodu otec Maggie zakázal, aby se o Nuale třeba jen zmínila.
Maggie zpozorovala Liama, který kolem ní procházel a chystal se pozdravit dalšího příbuzného, a popadla ho za ruku. "Liame, ta žena na schodech. Znáš ji?"
Nenápadně se ohlédl. "Á, to je Nuala. Vzala si mého strýce. Totiž, nejspíš je to moje teta, ale byla jeho druhou ženou, takže jsem na ni takhle nikdy nemyslel. Je dost zvláštní, ale je s ní spousta legrace. Proč?"
Maggie se ani neobtěžovala odpovědět a už si razila cestu davem Moorů. Když se dostala ke schodišti, žena, kterou hledala, si právě povídala se skupinkou lidí na balkoně. Maggie se pustila do schodů, ale když už byla téměř nahoře, zastavila se, aby si ji prohlédla.
Poté, co Nuala tak nečekaně odešla, modlila se Maggie, aby jí napsala. Ale ona nepsala a Maggie jejím mlčením hodně trpěla. Za pět let, co manželství vydrželo, se s ní velice sblížila. Její vlastní matka se zabila při automobilové nehodě, když byla Maggie malá. Teprve když otec zemřel, Maggie se od jednoho rodinného přítele dozvěděla, že zničil všechny dopisy a vracel dárky, které jí Nuala posílala.
Nyní Maggie zírala na drobnou postavičku s živýma modrýma očima a světlými hebkými vlasy barvy medu. Uviděla jemné předivo vrásek, které nemohly odvrátit pozornost od krásné pleti. A jak tak zírala, její srdce zaplavily vzpomínky. Vzpomínky z dětství, patrně nejšťastnější ze všech.
Nuala, která se při hádkách pokaždé postavila na její stranu a zastávala se jí před otcem: "Owene, proboha, je to jen dítě. Přestaň ji každou chvíli peskovat." Nuala, která říkávala: "Owene, všechny děti v jejím věku nosí džíny a trička. A co má být, Owene, že vypotřebovala tři filmy? Hrozně ráda fotí a jde jí to. Owene, vždyť ona se jen tak nepatlá v blátě.
Copak nevidíš, že se snaží vymodelovat něco z jílu? Proboha, snaž se uznat, že tvoje dcera má tvůrčí talent, i když se ti moje obrazy nelíbí."
Nuala, pokaždé tak hezká, pokaždé tak zábavná, pokaždé tak trpělivá, když se Maggie donekonečna vyptávala. Právě Nuala naučila Maggie naučila umění milovat a chápat.
Bylo typické, že dnes večer Nuala měla na sobě světle modré saténové koktejlky, sladěné s lodičkami na vysokých podpatcích. Maggiiny vzpomínky na ni byly všechny v pastelových barvách.
Když se Nuala provdala za tátu, bylo jí skoro padesát, pomyslela si Maggie a snažila se spočítat, kolik je jí nyní. Pět let s ním vydržela. Před dvaceti dvěma lety odešla.
Ohromilo ji, když si uvědomila, že Nuale musí být dobrých sedmdesát pět let. Rozhodně na svůj věk nevypadala.
Jejich oči se setkaly. Nuala se zamračila a pak se zatvářila zmateně.
Nuala jí kdysi řekla, že se vlastně jmenuje Finnuala, podle onoho legendárního Kelta, Finna MacCoola, který porazil obra. Maggie si vzpomněla, jak se jako malá holčička snažila vyslovit Finnuala.
,,Finnualo?" řekla nyní nejistě.
Starší ženě přejel přes obličej naprosto ohromený výraz. Pak nadšeně zavýskla, až šum konverzace kolem nich utichl, a Maggie zjistila, že se opět ocitla v milující náručí. Nuala používala jemný parfém, který si Maggie po celá ta léta uchovala v paměti. Když jí bylo osmnáct, zjistila, že se ona vůně jmenuje Radost. To se k dnešnímu večeru ohromně hodí, pomyslela si.
"Pojď sem, ať si tě prohlédnu," řekla Nuala, uvolnila sevření a odstoupila, ale stále ještě Maggie oběma rukama držela za paži, jako by se bála, že odejde.
Její oči zkoumaly Maggiin obličej. "Vůbec mě nenapadlo, že tě ještě někdy uvidím! Maggie! Jak se má ten strašlivý člověk, tvůj otec?"
"Před třemi roky zemřel."
"Á, to je mi líto, miláčku. Ale ke konci byl jistě úplně nemožný."
"Nikdy to s ním nebylo snadné," připustila Maggie.
"Miláčku, já jsem se za něj provdala. Pamatuješ? Vím, co to bylo za člověka! Pokrytec tvrdohlavý, věčně zatrpklý, nedůtklivý a mrzutý. No, nemá cenu se tím zabývat. Je chudák po smrti, ať je mu země lehká. Ale byl tak staromódní, tak škrobený, že klidně mohl pózovat pro jednu z těch postav vyvedených na okně nějaké středověké katedrály.
Nuala si pojednou uvědomila, že ostatní nepokrytě naslouchají, vzala Maggie kolem pasu a prohlásila: "Tohle je moje dítě! Jistě, neporadila jsem ji, ale na tom vůbec nezáleží."
Maggie viděla, že Nuala bojuje se slzami.
Společně vyklouzly ven, aby si popovídaly a unikly návalu přeplněné restaurace. Maggie nemohla najít Liama, aby se s ním rozloučila, ale byla si celkem jista, že mu chybět nebude.
Kráčely s Nualou ruku v ruce tmavnoucím soumrakem po Park Avenue, na Padesáté šesté ulici zahnuly na západ a usadily se v restauraci II Tinello. U Chianti a lahodných plátků smažených cuket si navzájem povídaly, jak se jim v životě vedlo.
Maggie to měla jednoduché. "Internátní škola tam mě poslali, když jsi odešla. Potom CarnegieMellon a pak jsem se stala magistrou na fakultě vizuálního umění na Newyorské univerzitě. Ted se docela slušně živím jako fotografka."
"To je nádhera. Vždycky jsem si říkala, že skončíš bud u fotografování, nebo u sochařiny."
Maggie se usmála. "Máš dobrou paměť. Sochařinu mám hrozně ráda, aleje to jen koníček. Fotografovat je daleko praktičtější a při vší skromnosti musím říct, že mi to docela jde. Mám pár vynikajících klientů. A co ty Nualo?"
"Nene. Pojďme si to dopovědět o tobě," přerušila ji starší žena. "Žiješ v New Yorku. Máš práci, která tě baví. Celou dobu rozvíjíš svůj přirozený talent. A jsi zrovna tak hezká, jak jsem si tě představovala. Ted ti bylo dvaatřicet. Co takhle nějaká láska nebo vážná známost, nebo jak tomu vy mladí ted říkáte?"
Maggie pocítila povědomé bodnutí u srdce a zpříma odpověděla: "Byla jsem tři roky vdaná. Jmenoval se Paul a absolvoval leteckou akademii. Národní úřad pro letectví si ho zrovna vybral projeden projekt, když zahynul při cvičném letu. Už je to pět let. Byl to šok, který snad nikdy nepřekonám. Každopádně se mi o něm ještě pořád špatně mluví."
"Ach, Maggie."
Nuale zaznělo v hlase nekonečné pochopení. Maggie si vzpomněla, že když si její nevlastní matka vzala otce, byla už vdova.
Nuala zavrtěla hlavou a zašeptala: "Proč jen se takové věci stávají?" Pak promluvila veselejším tónem. "Neobjednáme si?"
U večeře si povídaly o novinkách za posledních dvaadvacet let. Po rozvodu s Maggiiným otcem se Nuala odstěhovala do New Yorku, pak navštívila Newport a tam se setkala s Timothym Moorem už kdysi dávno si s ním občas vyšla, to jí ještě nebylo ani dvacet a provdala se za něho. "Byl to můj třetí a poslední manžel," řekla, "a byl naprosto skvělý. Tim loni zemřel a ani nevíš, jak se mi po něm stýská! Nepatřil k těm bohatým Moorům, ale mám pěkný domek v nádherné čtvrti Newportu a dostatečný příjem a samozřejmě taky fušuji do malování. Takže se mi vede dobře."
Ale Maggie viděla, jak Nuale přeletěl přes tvář náznak nejistoty, a v tu chvíli si uvědomila, že bez obvyklého energického a veselého výrazu Nuala na svůj věk každým coulem vypadá.
"Skutečně se ti vede dobře?" zeptala se tiše. Zdá se mi., že tě něco trápí."
"Ale ano, mám se výborně. Jenom. No, víš, minulý měsíc mi bylo pětasedmdesát. Před lety mi kdosi řekl, že když se člověk dostane přes šedesátku, začne se loučit s přáteli, případně mu začnou dávat sbohem oni, ale když se přehoupne přes sedmdesátku, je loučení na denním pořádku. Věř mi, je to tak. V poslední době jsem přišla o řadu dobrých přátel a každá taková ztráta bolí o trochu víc než ta předešlá. V Newportu bude asi dost smutno, ale je tam krásný penzion nesnáším výraz domov důchodců a tak si říkám, že bych se tam už brzy přestěhovala. Právě se jim uvolnil přesně takový byt, jaký bych chtěla."
Když pak číšník naléval překapávanou kávu, řekla naléhavě: "Maggie, prosím tě, přijeď ke mně na návštěvu. Z New Yorku je to autem jen tři hodiny."
"To bych moc ráda," odpověděla Maggie. "Vážně?"
"Naprosto. Teď, když jsem tě našla, už tě odejít nenechám. Kromě toho jsem si vždycky podvědomě přála do Newportu zajet. Pokud vím, je to pro fotografa pravý ráj. Totiž."
Právě se chystala Nuale říci, že si na příští týden nic nenaplánovala, aby si mohla vzít dovolenou, kterou už potřebovala jako sůl, když uslyšela, jak někdo říká: "Myslel jsem si, že vás tady najdu."
Maggie vylekaně vzhlédla. Nad nimi stál Liam se svým bratrancem Earlem Batemanem. "Uteklas mi," řekl Liam káravě.
Earl se sklonil a políbil Nualu. "Pěkně sis to nadrobila, když jsi zmizela s jeho přítelkyní. Odkud se vy dvě znáte?"
"To je dlouhá historie." Nuala se usmála a vysvětlila Maggie. "Earl taky bydlí v Newportu. Učí antropologii na Hutchinsonské univerzitě v Providence."
S tím akademickým výrazem jsem se tedy strefila, pomyslela si Maggie.
Liam si přitáhl židli od vedlejšího stolu a posadil se. "Musíte nám dovolit, abychom si s vámi po večeři dali sklenku." Usmál se na Earla. "A s Earlem si nedělejte starosti. Je divný, ale neškodný. Jeho rodinná odnož se už přes sto let zabývá pohřebnictvím. Oni lidi pohřbívají. On je vykopává. Je to vlkodlak. Dokonce si vydělává tím, že o tom druhým vykládá." Ostatní se zasmáli a Maggie povytáhla obočí. "Přednáším o tom, jak se po staletí vyvíjely pohřební zvyklosti," vysvětlil jí Earl Bateman a pousmál se. "Některým lidem to připadá morbidní, ale mě to hrozně baví."
Kráčel svižně po útesech a vlasy mu vlály v silném větru, který se pozdě odpoledne zvedl z oceánu. Kolem poledne slunce překrásně hřálo, ale nyní jeho šikmé paprsky neměly sílu s chladným větrem bojovat. Připadalo mu to, jako by proměnlivé počasí odráželo změnu jeho vlastní nálady.
Až doposud mu plány celé akce vycházely, ale když pomyslel, že se za necelé dvě hodiny má u Nualy konat večeře, přepadla ho zlá předtucha. Nuala má podezření a nevlastní dceři o něm jistě poví. Všechno by mohlo vyjít najevo.
Turisté ještě Newport neopustili. Vlastně jich tam byla spousta spousta výletníků, kteří si po sezóně na den vyjeli, aby se prošli po vznosných budovách udržovaných Sdružením pro ochranu památek, aby užasle zírali na pozůstatky zaniklé doby, dříve než většinu z nich do jara uzavřou.
Když došel k budově The Breakers, úžasnému, okázalému skvostu, onomu americkému paláci, podivuhodnému příkladu toho, co dokáží peníze, představivost a neodbytná ctižádost, stanul v hlubokém zamyšlení. Sídlo bylo postaveno v devadesátých letech devatenáctého století pro Cornelia Vanderbilta II. a jeho ženu Alici, ale Vanderbilt sám šije užil jen krátce. Roku 1895 ochrnul po záchvatu mrtvice a v roce 1899 zemřel.
Ještě chvíli se před stavbou zdržel a usmál se. Právě Vanderbiltův příběh ho na tu myšlenku přivedl.
Nyní ale musí rychle jednat. Opět se dal do kroku, prošel kolem univerzity Salvě Regina, původně známé pod názvem Ochre Court, výstřední stavby o stu místnostech, která se vznosně rýsovala proti obloze a jejíž vápencové zdi a mansardová střecha se dochovaly ve vynikajícím stavu. Za dalších pět minut se ocitl u cíle, impozantní budovy Latham Manor, která kdysi svým vytříbeným vkusem po právu soupeřila s okázalou nádherou paláce The Breakers. Původně byla pyšným majetkem výstřední rodiny Lathamů, ale za života posledního Lathama zchátrala. Zachránili ji před rozpadem, vrátili jí valnou část bývalé nádhery a nyní z ní byl penzion pro majetné důchodce, kteří zde v hojnosti dožívali své dny.
Zastavil se a kochal se pohledem na nádhernou fasádu budovy, celou z bílého mramoru. Sáhl hluboko do kapsy kožené bundy a vytáhl mobilní telefon. Rychle vyťukal číslo a pousmál se, když se na druhém konci ozval hlas, který si přál slyšet. Později bude mít o starost méně.
Řekl tři slova: "Dnes večer ne."
"Kdy tedy?" zeptal se po krátkém zaváhání klidný, neosobní hlas.
"To ještě přesně nevím. Musím se postarat o něco jiného." Promluvil ostrým tónem. Nestrpěl, když někdo zpochybňoval jeho rozhodnutí.
"Jistě. Promiňte."
Bez dalších poznámek přerušil spojení, otočil se a kráčel svižně dál.
Bylo na čase připravit se na večeři u Nualy.
To Nuala Moorová si tiše prozpěvovala a krájela rajčata na prkénku ve své veselé, neuklizené kuchyni. Pohybovala se rychle a jistě. Bylo pozdní odpoledne, slunce se chystalo zapadat a oknem nad dřezem lomcoval silný vítr. Už cítila, jak špatně odizolovanou zadní stěnou proniká chlad.
Přesto věděla, že její kuchyně s červenobílými tapetami v koloniálním stylu, sešlapaným linoleem s imitací červených cihel, s borovicovými policemi a linkou působí teplým a pohostinným dojmem. Dokrájela rajčata a natáhla se pro cibuli. Salát z rajských jablíček a cibule, zalitý zálivkou z oleje a octa a štědře posypaný oreganem, se k pečené jehněčí kýtě výborně hodí. Doufala, že Maggie má stále ještě ráda jehněčí. Když byla malá, patřilo k jejím nejoblíbenějším jídlům. Možná jsem sejí měla zeptat, pomyslela si Nuala, ale chtěla ji překvapit. Přinejmenším věděla, že není vegetariánka toho večera, kdy spolu byly v Manhattanu, si objednala telecí.
Ve velikém hrnci se už klokotem vařily brambory. Až budou hotové, slije vodu, ale rozmačká je teprve na poslední chvíli. Plech se sušenkami čekal, až jej vloží do trouby. Zelené fazolky a mrkev už připravila a chystala se, že je krátce předtím, než usadí hosty, podusí.
Nahlédla do jídelny, aby ještě jednou vše překontrolovala. Stůl byl prostřen. To udělala hned ráno. Maggie bude sedět naproti ní, na druhé židli pro hostitele. Uvědomovala si, že to bude symbolické gesto. Dnes večer budou v roli hostitelky obě, jako matka s dcerou.
Na chvíli se opřela o zárubeň dveří a přemýšlela. Bude to báječné mít někoho, s kým se konečně bude moci podělit o tu strašlivou obavu. Pár dní počká a pak řekne: "Maggie, musím si s tebou o něčem důležitém promluvit. Máš pravdu, skutečně mám starosti. Možná jsem blázen, nebo jen hloupá, podezíravá bába, ale."
Bude to úleva svěřit sejí se svým podezřením. Maggie měla už jako dítě jasné, logické myšlení. "Finnualo," tak ji oslovovala, když se s ní chtěla podělit o tajemství, když jí tak svým způsobem chtěla naznačit, že půjde o velice vážný rozhovor, vzpomněla si Nuala.
S tou večeří jsem měla počkat na zítřek, pomyslela si. Měla jsem dát Maggie příležitost, aby alespoň popadla dech. Nu ano, takhle to dělám vždycky nejdřív jednám a teprve pak přemýšlím.
Ale chtěla Maggie předvést svým přátelům, když už jim toho o ní tolik napovídala. A kromě toho, když je zvala na večeři, myslela si, že Maggie přijede o den dříve.
Ale včera Maggie volala, že má potíže s jednou zakázkou a že jí to bude trvat o den déle, než si myslela, aby ji dokončila. "Výtvarník je nervózní jako stará panna a nad těmi snímky přímo šílí," vysvětlovala jí, "takže budu moci vyjet až zítra kolem poledne. Ale ve čtyři nebo o půl páté tam stejně budu."
Ve čtyři Maggie zavolala znovu. "Nualo, už jsem se ti několikrát snažila dovolat, ale mělas obsazeno. Právě končím a jdu k autu."
"To nevadí, hlavně že přijedeš."
"Jen doufám, že dorazím dříve, než tví hosté, abych měla čas se převléknout."
"Ale na tom nezáleží. Hlavně jed opatrně a já do nich budu lít koktejly, dokud se sem nedostaneš."
"Platí. Už jedu."
Nuala myslela na ten rozhovor a usmála se. Kdyby se Maggie musela zdržet další den, byla by to hrůza. Teď už by měla být u Bridgeportu, pomyslela si. Patrně uvízne někde v dopravní špičce, ale alespoň už je na cestě. Panebože, Maggie je na cestě ke mně.
Jelikož prozatím nemohla nic dělat, rozhodla se, že se posadí a podívá se na podvečerní zprávy. Pak bude mít stále ještě dost času na krásně horkou, osvěžující koupel, než začnou přijíždět hosté.
Právě se chystala odejít z kuchyně, když se ozvalo zaťukání na zadní dveře. Nestačila se ani podívat z okna, kdo to je, a někdo vzal za kliku. Na chvíli ji to vylekalo, ale když se dveře otevřely a návštěvník vešel, srdečně se usmála.
"Kde se tady bereš?" řekla. "Ráda tě vidím, ale máš přijít až za pár hodin, takže se nemůžeš dlouho zdržet."
"Já se dlouho nezdržím," řekl návštěvník tiše.
Když se jeho matka odstěhovala na Floridu a prodala dům, který baron Moore kdysi daroval jako svatební dar Liamově babičce, Liam Moore Payne si koupil byt na Willow Street. Pravidelně jej využíval v létě, ale i když na konci sezóny nechal svou plachetnici uskladnit, často tam o víkendu z Bostonu zajížděl, aby unikl horečnému shonu mezinárodního finančního světa.
Byt čtyři prostorné místnosti s vysokými stropy a terasou, z níž byl výhled na záliv Narragansett si zařídil vybranými kousky z rodinného sídla. Když se matka stěhovala, řekla mu: "Tyhle věci se na Floridu nehodí a vůbec, já jsem o ně nikdy nestála. Tak si je vezmi. Jsi stejný jako tvůj otec. Takové těžké, staré krámy máš rád."
Liam vyšel ze sprchy, natáhl se po osušce a myslel na otce. Opravdu se mu tolik podobá? Když se otec po dni plném obchodování na věčně rozkolísané burze vrátil domů, pokaždé zamířil přímo k baru v pracovně a připravil si velice studené a velice suché martini. Pomalu upíjel a pak, když viditelně pookřál, vyšel nahoru, vykoupal se a převlékl do večerního.
Liam se rázně drhl osuškou a usmíval se při představě, jak jsou si s otcem podobní, přestože se v drobnostech liší. Z otcových téměř obřadných koupelí by Liam asi zešílel sám dával přednost osvěžující sprše. A také sklenku martini si vypil raději až po koupeli než před ní.
O deset minut později stál u baru v pracovně, pečlivě nalil finskou vodku do vychlazeného stříbrného poháru plného ledu a zamíchal. Pak nápoj slil do křehké sklenky na nožce, na povrch ukápl pár kapek olivové šťávy, zaváhal a s vděčným povzdechem poprvé usrkl. "Amen," dodal nahlas.
Bylo za deset minut osm. Za deset minut měl být u Nualy, a ačkoli cesta tam mu zabere nejméně devět minut, nedělal si starosti s tím, aby přijel přesně na čas. Každý, kdo Nualu znal, věděl, že u ní se pití koktejlů často protáhne do devíti a někdy i déle.
Rozhodl se, že si chvíli zalenoší. Sesul se na krásnou pohovku, čalouněnou tmavě hnědou kůží z Maroka, a opatrně položil nohy na starožitný stolek, který svým tvarem připomínal stoh starých účetních knih.
Zavřel oči. Měl za sebou dlouhý týden plný napětí, ale víkend vypadal zajímavě.
Na mysli mu vytanul Maggiin obličej. Pozoruhodnou shodou okolností měla jistý vztah k Newportu a jak se ukázalo, byla ta vazba velice silná. Když se dozvěděl o jejím vztahu k Nuale, nesmírně ho to překvapilo.
Vzpomněl si, jak ho vyvedlo z míry, když si uvědomil, že Maggie odešla z večírku ve Four Seasons a nic mu neřekla. Zlobil se na sebe, že si jí nevšímal, a hrozně si přál ji najít a vše napravit. Dal se do pátrání a když zjistil, že někdo Maggie viděl, jak už před večeří s Nualou odchází, napadlo ho, že by mohly být v II Tinello. Na to, jak byla mladá, měla Maggie pozoruhodně ustálené zvyky.
Maggie. Chvíli si ji vybavoval krásný obličej, inteligenci a energii, kterou vyzařovala.
Dopil zbytek martini, povzdechl si a zvedl se ze svého pohodlného místečka. Je čas jít, pomyslel si. V zrcadle v hale zkontroloval svůj zevnějšek a povšiml si, že červenomodrá vázanka od Hermese, kterou mu matka poslala k narozeninám, docela pěkně ladí s tmavomodrým sakem, ačkoli tradiční proužek by možná byl vhodnější. Pokrčil rameny a rozhodl se, že si s tím nebude lámat hlavu skutečně už byl čas jít.
Sebral klíče, zavřel za sebou dveře a odjel na večeři k Nuale.
Earl Bateman ležel natažen na pohovce, knihu, kterou právě dočetl, odložil vedle sebe na stolek a do ruky vzal sklenku vína. Věděl, že by se měl jít převléknout na večeři u Nualy, ale vychutnával pocit volna a uvažoval o událostech uplynulého týdne.
Než vyjel z Providence, oznámkoval písemné práce studentů antropologie a s potěšením zaznamenal, že až na několik málo výjimek si všichni zaslouží jedničku nebo dvojku. Stráví s nimi zajímavý a možná i podnětný semestr.
A nyní se může těšit na víkendy v Newportu, který si po letní sezóně konečně s úlevou oddechne od davů tísnících se v restauracích a od ucpaných silnic.
Earl obýval křídlo pro hosty v rodinné rezidenci zvané Baronovo sídlo. Budovu dal postavit baron Moore pro svou nejmladší dceru u příležitosti jejího sňatku s Gordonem Batemanem, s tím vlkodlakem, jak mu říkal, protože Batemanovi po čtyři generace provozovali pohřební ústav.
Ze všech rezidencí, kterými baron svých sedm dětí obdaroval, byla tato nejmenší, což vyjadřovalo skutečnost, že se svatbou nesouhlasil. Nebylo v tom nic osobního, ale měl hrůzu z umírání a dokonce zakázal, aby v jeho přítomnosti kdokoli vyslovil slovo smrt. Když pak měl přijmout do lůna rodiny člověka, který se jednou nepochybně postará o rituály spojené s jeho vlastním odchodem z tohoto světa, neustále mu ono zapovězené slovo připomínal.
Gordon Bateman reagoval tím, že přesvědčil manželku, aby svůj dům pojmenovali Baronovo sídlo, čímž tchánovi sarkasticky vzdal hold a zároveň mu jemně naznačil, že ani jedno z jeho ostatních dětí nepomyslelo, že by ho takto mohlo uctít.
Earl křestní jméno, ale také hrabě, pozn. překl. se vždy domníval, že jeho vlastní křestní jméno mělo barona rovněž popíchnout. Starý pán se pokaždé snažil vzbudit dojem, jako by se jeho titul vztahoval na všechny potomky rodu Moorů, kteří se kdysi v hrabství Dingle z tradičního titulu těšili. Ale před hrabětem se takový baron musel sklonit.
Když Earl konečně otce přesvědčil, že ani v nejmenším netouží stát se dalším Batemanem, který povede pohřební ústav, rodiče živnost prodali soukromé společnosti, která jí ponechala rodinné jméno a najala si personál.
Rodiče nyní trávili devět měsíců v roce v Jižní Karolíně poblíž jeho vdaných sester a na Earla naléhali, aby po tyto měsíce převzal celý dům, což odmítl. Křídlo, které obýval, si zařídil po svém knihami a nejrůznějšími předměty, které zavřel do prosklených vitrín, aby se náhodou nerozbily při neopatrném oprašování. Měl také velkolepý výhled na Atlantik na Earla oceán působil nepopsatelně uklidňujícím dojmem.
Klid. Ze všech slov si snad nejvíce cenil právě tohoto.
Na hlučné sešlosti potomků barona Moora se pokud možno držel stranou, odkud mohl celé shromáždění jednoduše pozorovat. Snažil se nesoudit příliš přísně, ale k povídačkám ve stylu rybářské latiny se nepřidal. Jeho bratranci a sestřenice se zřejmě vesměs vyžívali ve vychloubačných řečech o tom, jak dobře se jim vede, a stejně jako Liam se všichni moc rádi častovali za vlasy přitaženými historkami o svém výstředním a čas od času necitelném praotci.
Earl si byl rovněž vědom toho, s jakou škodolibou radostí se mnozí z nich chopili skutečnosti, že jeho otec vzešel ze čtyř generací podnikajících v pohřebnictví. Na setkání zaslechl, jak ho dva z nich znevažují a jízlivě vtipkují o pohřebních zřízencích a jejich profesi.
Mor na celou tu bandu, pomyslel si nyní, shodil nohy na zem a napřímil se. Bylo za deset minut osm, čas jít. Na večeři u Nualy se netěšil, ale na druhé straně tam bude Maggie Hollowayová. Je neobyčejně přitažlivá.
Ano, díky její přítomnosti se tento večer nudit nebude.
Dr. William Lané, ředitel penzionu Latham Manor, se během pěti minut už potřetí podíval na hodinky. Měli být s manželkou u Nualy Moorové v osm hodin a to bylo už za deset minut. Dr. Lané byl mohutný padesátník s počínající pleší. Na pacienty působil konejšivým dojmem, ale vůči své devětatřicetileté manželce zdaleka tak trpělivý nebyl.
"Odile," zavolal, "tak si proboha pospěš."
"Hned jsem u tebe." Její zastřený, melodický hlas se snesl ze schodiště jejich domácnosti v budově, která kdysi sloužila jako úschovna kočárů pro Latham Manor. Za malou chvíli vběhla do obývacího pokoje a cestou si ještě zapínala náušnici.
"Předčítala jsem paní Pattersonové," řekla. "Víš přece, jak to chodí, Williame. Na penzion si ještě nezvykla a nemůže se smířit s tím, zejí syn prodal střechu nad hlavou."
"Zvykne si," řekl Lané přezíravě. "Všichni ostatní jsou tady nakonec docela šťastní."
"Já vím, ale někdy to chvíli trvá. Pořád si myslím, zeje důležité věnovat novému hostu trochu obětavé, laskavé péče, než si zvykne." Odile přešla k zrcadlu nad zdobeným mramorovým krbem. "Jak vypadám?" Když zahlédla svůj obraz, velké oči a blond vlasy, usmála se.
"Krásně. Jako vždycky," řekl Lané stručně. "Kolik toho o té Nualině nevlastní dceři víš?"
"Nuala mi o ní pověděla, když minulé pondělí přišla za Gretou Shipleyovou. Jmenuje se Maggie a Nuala se před lety provdala za jejího otce. Zdrží se dva týdny. Nuala z toho má zřejmě velkou radost. Co říkáš, není to krásné, že se zase potkaly?"
Dr. Lané neodpověděl, otevřel přední dveře a ustoupil. Ty máš tedy náladu, pomyslela si Odile, prošla kolem něho a sešla po schodech k autu. Na chvilku se zastavila a pohlédla na vznosnou budovu, jejíž mramorová fasáda se třpytila v měsíčním světle.
Váhavě nadhodila: "Chtěla jsem ti říct, že když jsem šla zkontrolovat paní Hammondovou, špatně se jí dýchalo a byla dost bledá. Tak si říkám, jestli by ses na ni neměl podívat, než odjedeme."
"Už tak jdeme pozdě," odpověděl netrpělivě Dr. Lané a otevřel dveře auta. "Pokud mě bude zapotřebí, mohu být během deseti minut zpátky, ale mohu tě ujistit, že paní Hammondová bude dnes večer v pořádku."
Malcolm Norton se na večer netěšil. Byl to stříbrovlasý muž, držel se zpříma jako voják a působil impozantním dojmem, ale pod povrchem se skrývala ztrápená mysl.
Když mu Nuala před třemi dny zavolala a pozvala ho, aby dnes večer přijel na večeři a seznámil se s její nevlastní dcerou, byl to pro něho otřes samotné pozvání na večeři samozřejmě ne, ale skutečnost, že Nuala vůbec nějakou nevlastní dceru má.
Jako advokát se samostatnou praxí během několika posledních let sledoval, jak se seznam jeho klientů krátí, částečně přirozenou cestou už se téměř stal odborníkem na spravování pozůstalostí ale docela jistě také proto, že se do kraje přistěhovalo několik mladých, dravých právníků.
Nuala Moorová patřila k těm několika málo zbývajícím klientům a on si myslel, že o ní ví úplně všechno. Ani jednou se o žádné nevlastní dceři nezmínila.
Malcolm Norton Nualu již nějakou dobu nenápadně přesvědčoval, aby prodala dům a usadila se v penzionu Latham Manor. Donedávna dávala jasně najevo, že to považuje za dobrý tah. Připustila, že po manželově smrti je jí v domě smutno, a uznala, že ji opravy přijdou na stále více peněz. "Já vím, topení je zastaralé, dům potřebuje novou střechu, a pokud jej někdo koupí, určitě bude chtít nainstalovat ústřední klimatizaci," řekla mu. "Myslíš, že bych za něj mohla dostat dvě stě tisíc?"
Zareagoval opatrně a rozvážně odpověděl: "Nualo, jak přijde září, místní trh s realitami se pokaždé zhroutí. Příští léto bychom snad tolik dostat mohli. Ale rád bych viděl, že je o tebe postaráno. Pokud jsi ochotna odstěhovat se do penzionu už ted, dům za tuto cenu odkoupím a zařídím, co je třeba. Svoje peníze dostanu nakonec zpátky a ty s tím nebudeš mít žádné další výdaje. Máš po Timovi pojistku, a když se dům prodá, můžeš mít na Latham Manor to nejlepší ubytování a jeden pokoj si snad dokonce budeš moci předělat na ateliér."
"To by se mi líbilo. Podám si žádost," řekla tehdy Nuala a pak ho políbila na tvář. "Jsi dobrý přítel, Malcolme."
"Sepíšu papíry. Rozhodla ses správně."
Malcolm však Nuale neřekl něco, co se dozvěděl od přítele z Washingtonu. Tou dobou již bylo jisté, že bude schválen návrh změny zákona na ochranu památek, takže některé budovy, na něž se nyní vztahoval zákaz stavebních úprav, budou od stavební uzávěry osvobozeny. Změna se měla týkat celé pravé části Nualina pozemku. Stačí vysušit jezírko, pokácet několik stromů a bude odtamtud nádherný výhled na oceán, pomyslel si Malcolm. O takový výhled majetní lidé stojí. Bohatě za ten pozemek zaplatí, možná dokonce nechají starý dům zbourat a postaví nový, třikrát větší a s výhledem na oceán. Samotný pozemek mohl podle jeho výpočtů vynést milion dolarů. Kdyby všechno šlo podle plánu, v příštím nebo přespříštím roce by na tom vydělal osm set tisíc dolarů.
Pak by si mohl zařídit vlastní život. Zisk z prodeje pozemku by mu vynesl dostatečnou hotovost, aby se mohl vypořádat s manželkou Janice, odejít do důchodu a odstěhovat se s Barbarou na Floridu.
Jak se jeho život změnil, když pro něj Barbara začala pracovat jako asistentka! Byla to o sedm let mladší, velice hezká, šestapadesátiletá vdova. Děti už měla odrostlé a rozběhlé do všech koutů světa, takže práci v jeho kanceláři vzala jen proto, aby se zabavila. Netrvalo dlouho a vzájemná přitažlivost vyšla jasně najevo. Barbara v sobě soustředila všechnu něhu, kterou mu Janice nikdy neposkytla.
Nepatřila však k těm, které se zapletou v práci to mu řekla na rovinu. Pokud ji chce, bude za ní muset přijít jako svobodný muž. A jediné, co potřebuji, aby k tomu mohlo dojít, jsou peníze, řekl si. Pak.
"No tak, už jsi?"
Malcolm se podíval nahoru. Před ním stála se založenýma rukama jeho pětatřicetiletá žena.
"Jestli už jsi ty.,"řekl.
Domů přijel pozdě a šel přímo do své ložnice. Od rána Janice neviděl. "Jak ses dnes měla?" zeptal se zdvořile.
"Jak se asi mám dennodenně," odsekla, "když dělám účetní v domově důchodců? Ale aspoň jeden z nás nosí domů pravidelně výplatu."
Bylo 19.50. Neil Stephens, výkonný ředitel společnosti Carson Parker Investment Corporation, vstal a protáhl se. Až na uklizečky, které slyšel luxovat kdesi v hale, byl poslední, kdo se v kanceláři ve Světovém obchodním centru ještě zdržoval.
Jako vedoucí pracovník firmy dostal velkou rohovou kancelář, která mu poskytovala široký výhled na Manhattan výhled, který bohužel neměl čas vychutnat. A dnes už vůbec ne.
Posledních několik dnů se burza chovala neobyčejně kolísavě a některé akcie, které jeho společnost zařadila na seznam doporučených cenných papírů, zklamaly klienty mizivým ziskem. Všechno to byly solidní akcie, většinou patřily k těm nejbezpečnějším, a současný pokles ceny nepředstavoval žádný vážnější problém. Skutečný problém spočíval v tom, že v tu chvíli se řada drobných investorů rozhodla akcie prodat, takže jemu a jeho personálu připadl úkol přesvědčit je, aby neztráceli trpělivost.
No, pro dnešek toho bylo dost, pomyslel si Neil. Je čas jít. Rozhlédl se, kam dal sako, a zahlédl je na křesle v jednací části místnosti, kterou tvořila sestava několika pohodlných kusů nábytku, jež podle návrháře měla místnosti vdechnout vstřícnou atmosféru.
Když uviděl, jak je sako pomačkané, zatvářil se kysele, zatřepal jím a vjel do rukávů. Neil byl urostlý muž. Disciplinované cvičení mu i v sedmatřiceti letech pomáhalo udržet svaly ve formě a nedovolilo jim zlenivět, povolit a přeměnit se v tuk. Kromě toho chodil dvakrát týdně po večerech hrát míčové hry. Výsledek se dostavil. Byl neodolatelně přitažlivý, měl pronikavé hnědé oči, inteligentní výraz a nenucený úsměv, který u druhých budil důvěru. A ta byla skutečně oprávněná, neboť jeho přátelé a kolegové věděli, že Neilu Stephensovi málokdy něco nevyjde.
Uhladil rukávy a vzpomněl si, jak mu asistentka Trish sako ráno pověsila na ramínko, ale když si ho po obědě opět sundal, okázale to ignorovala.
"Ostatní asistenti mi zazlívají, když kolem tebe moc tancuju," řekla mu. "Kromě toho mám dost toho věčného uklízení po manželovi. Kolik toho taková ženská vydrží?"
Neil se té vzpomínce usmál, ale vzápětí se mu úsměv vytratil z tváře, když si uvědomil, že zapomněl zavolat Maggie a vzít si její telefonní číslo do Newportu. Toho rána se rozhodl, že příští sobotu zajede do Portsmouthu na oslavu matčiných narozenin, takže měl být jen pár minut od Newportu. Maggie mu řekla, že se čtrnáct dní zdrží u své nevlastní matky. Původně si myslel, že by se tam mohli sejít.
Seznámili se zjara na Druhé Avenue v prodejně pečiva, která byla hned za rohem jejich bloku nájemních domů na Padesáté šesté ulici, a od té doby se s Maggie občas vídali. Pokaždé, když se potkali, dali se do řeči, až na sebe jednoho večera narazili v kině. Posadili se vedle sebe a potom spolu zašli na večeři do Nearyho restaurace.
Neilovi se zpočátku zamlouvalo, že Maggie ke schůzkám přistupuje stejně nenucené jako on. Nikdy nenaznačila, že by pro ni jejich známost byla něčím víc než přátelským svazkem dvou lidí, kteří se zajímají o film. Zdálo se, zeji práce pohlcuje stejně jako jeho.
Když ale i po šesti měsících takových občasných schůzek Maggie o Neila jevila zájem pouze jako o příjemného společníka, s nímž lze zajít do kina a na večeři, začínalo mu to vadit. Ani si to neuvědomoval a stále více mu záleželo na tom, aby se s ní setkal a aby toho o ní co nejvíce zjistil. Věděl, že před pěti lety ovdověla, což mu sdělila věcným tónem, který naznačoval, že už tu událost překonala. Ale nyní si začínal klást otázku, zda nemá nějakou vážnou známost. Neustále na to myslel a dělal si starosti.
Chvíli si lámal hlavu a pak se rozhodl, že zjistí, zda Maggie náhodou nenechala své číslo do Newportu na telefonním záznamníku. Vrátil se ke stolu a vyslechl nahranou zprávu: "Ahoj, tady Maggie Hollowayová. Díky za zavolání. Do 13. října jsem pryč." V přístroji to cvaklo. O vzkazy zřejmě neměla zájem.
No, to je ohromné, pomyslel si zasmušile, položil sluchátko a přešel k oknu. Před ním se rozprostíral Manhattan, rozzářený mnoha světly. Prohlížel si mosty přes East River a vzpomněl si, že když Maggie pověděl, že má kancelář ve čtyřicátém druhém patře Světového obchodního centra, vylíčila mu, jak poprvé zašla na koktejl do střešní restaurace Windows on the World na jeho střeše: "Právě se stmívalo. Světla podél mostů se rozsvítila a pak se rozzářily všechny budovy a ulice. Bylo to, jako když si urozená viktoriánská dáma navléká šperky náhrdelník, náramky, prsteny a snad i čelenku."
Ten živý popis si Neil podržel v paměti. Podržel si v paměti i další představu Maggie, ale ta mu dělala starosti. V sobotu před třemi týdny zašel do Cinema I na třicet let starou francouzskou klasiku Muž a žena. Kino nebylo plné a uprostřed promítání si všiml, že Maggie sedí sama několik řad před ním, ob čtyři sedadla. Právě si k ní chtěl přisednout, když si uvědomil, že pláče. Po tvářích jí tiše stékaly slzy, rukou si při krývala ústa, aby udusila vzlyky, a tak sledovala příběh mladé vdovy, která se nedokázala vyrovnat s manželovou smrtí.
Když se na plátně střídaly titulky, rychle odešel. Nechtel, aby ho viděla. Myslel si, že by ji uvedlo do rozpaků, kdyby ji viděl ve chvíli, kdy byla tak citově zranitelná.
Později ten večer zašel k Nearymu na večeři a ona tam přišla také. Zastavila se u jeho stolu, pozdravila se s ním a pak se přidala ke společnosti u velké tabule v rohu. V jejím obličeji a chování nebylo ani stopy po tom, že se nedávno při sledování filmu ztotožnila s nešťastnou mladou vdovou.
K sakru, pomyslel si Neil, odjela nejméně na dva týdny a já s ní nemůžu navázat spojení. A nemám ani nejmenší tušení, jak se její nevlastní matka jmenuje.
Až na toho nervózního výtvarníka to byl dobrý týden, uvažovala Maggie, když v Newportu sjížděla ze silnice číslo 138. Obojí fotografování se tento týden neobyčejně vydařilo, zvláště snímky pro Vogue.
Ale poté, co musela přepečlivě sledovat, jak fotoaparát zachycuje každičký záhyb astronomicky drahých toalet, byla to čirá radost obléci si džíny a kostkovanou košili. Kromě modré potištěné hedvábné halenky a dlouhé sukně, kterou si přichystala na dnešní večeři, si vlastně na nastávající dovolenou vzala jen samé všední oblečení.
Užijeme spoustu legrace, pomyslela si. Celé dva týdny v Newportu. Konečně budeme mít s Nualou příležitost navázat tam, kde jsme přestaly! Při té představě se usmála.
Překvapilo ji, když jí Liam zavolal, že večer bude u Nualy i on, ale mohlo ji napadnout, že v Newportu tráví hodně času. "Z Bostonu je tam člověk hned," poznamenal. "Jezdím tam skoro pravidelně na víkend, zvlášť mimo hlavní sezónu."
"To jsem nevěděla," řekla.
"Nevíš toho o mně spoustu, Maggie. Snad kdybys nebyla tak často pryč."
"A snad kdybys ty nebydlel v Bostonu a nezajížděl do svého bytu v New Yorku tak zřídka."
Maggie se opět usmála. S Liamem je legrace, pomyslela si, i když většinou bere sám sebe příliš vážně. Zastavila na červenou, sklonila se a znovu si ověřila správný směr. Nuala bydlela na Garrison Avenue, hned u proslulé třídy Oceán Drive. "Z druhého patra mám dokonce výhled na oceán," řekla. "Jen počkej, až to uvidíš a taky můj ateliér."
Ten týden třikrát volala, aby se ujistila, že si to Maggie nerozmyslela. "Určitě přijedeš, Maggie? Nezklameš mě?"
„Jistěže ne," uklidňovala ji. A přece si kladla otázku, zda to není jen její představivostí, když se jí zdá, že Nuala skutečně něco tají snad nějakou obavu, kterou jí vypátrala v obličeji onoho večera, kdy spolu večeřely v Manhattanu. Tehdy si to odůvodnila tím, že Nuale loni zemřel manžel a kromě toho ji začínají opouštět přátelé, což patří k neradostným zážitkům člověka, který se dožil vysokého věku. Pomyšlení, že není nesmrtelný, na člověka jistě stále více doléhá, řekla si.
Stejný výraz zahlédla ve tvářích obyvatel domova důchodců, které loni fotografovala pro časopis Life. Jedna žena jí zadumaně řekla: "Někdy mi dost vadí, že už na světě není nikdo, kdo by si mě pamatoval z doby, kdy jsem byla mladá."
Maggie se zachvěla a vzápětí si uvědomila, že teplota ve voze prudce klesla. Vypnula klimatizaci, pootevřela okno a ucítila ostrý pach moře, jímž byl vzduch prosycen. Pomyslela si, že když člověk vyrůstá na Středozápadě, nikdy se oceánu nenabaží.
Pohlédla na hodinky a uvědomila si, že je za deset minut osm. Bude mít tak sotva čas, aby se trochu upravila a převlékla, než začnou přijíždět ostatní hosté. Ještěže Nuale zavolala, že se opozdí. Řekla jí, že právě touto dobou přijede.
Zajela na Garrison Avenue a spatřila před sebou oceán. Přibrzdila a zastavila před krásným dřevěným domem s omšelou šindelovou střechou, obehnaným kolem dokola verandou.
Tady určitě bydlí Nuala, pomyslela si, ale dům jí připadal hrozně tmavý. Venku nesvítilo vůbec žádné světlo a okny v průčelí pronikala pouze slabá záře.
Zajela na příjezdovou cestu, vystoupila, ani se neobtěžovala vzít si z auta kufr a vyběhla do schodů. Celá rozechvělá zazvonila. Zevnitř zaslechla slabý zvuk domovního zvonku.
Čekala a nasála vzduch. Okna vedoucí do ulice byla otevřena a Maggie se zdálo, že ucítila, jak zevnitř vychází štiplavý pach spáleniny. Znovu zmáčkla zvonek a jeho zvuk se opět rozlehl domem.
Stále nikdo neotevíral, neozývaly se žádné kroky. Něco určitě není v pořádku, pomyslela si Maggie a znervózněla. Kde je Nuala? Přešla k nejbližšímu oknu a sklonila se, aby přes krajkový lem napůl zataženého závěsu nahlédla do tmavého pokoje.
Vzápětí jí vyschlo v krku. To málo, co ze setmělé místnosti spatřila, dávalo tušit, že uvnitř je strašlivý nepořádek. Obsah zásuvky ležel rozházený na háčkovaném koberečku a zásuvka sama se nejistě opírala o pohovku. Krb byl proti oknu a kolem stály skříně. Všechny byly otevřené.
Ta trocha světla v místnosti pocházela ze dvou nástěnných svícnů nad krbem. Jak její oči přivykaly nejasnému světlu, podařilo se jí rozeznat, že před krbem leží na boku střevíc na vysokém podpatku. Co je to? Zašilhala a naklonila se dopředu a pak si uvědomila, že se dívá na malou nožku v punčoše, nataženou zpoza dvojkřesla poblíž místa, kam dopadl střevíček. Vrhla se zpět ke dveřím a zalomcovala klikou, ale bylo zamčeno.
Naslepo běžela k autu, popadla telefon a vyťukala tísňovou linku 911. Pak se zarazila a vzpomněla si, že má telefon napojený na newyorský kód. Nyní je ve státě Rhode Island Nualino číslo začíná uzlovým kódem 401. Roztřesenými prsty vyťukala čí šlo 401911.
Když dostala spojení,, vypravila ze sebe: "Jsem na Garrison Avenue l v Newportu. Nemohu se dostat dovnitř. Na podlaze někdo leží. Myslím, zeje to Nuala."
Plácáš nesmysly, řekla si. Nech toho. Ale když jí dispečer klidným, neuspěchaným hlasem kladl otázky, Maggie s naprostou jistotou vyvstala v hlavě tři otřesná slova: Nuala je mrtvá.
Chet Brower, policejní náčelník z Newportu, ustoupil, aby fotograf mohl pořídit snímky místa činu. I když si odmyslel trýznivou skutečnost, že v jeho okrsku někdo brutálně zavraždil člověka Nuala Moorová utrpěla řadu ran do hlavy , něco mu na celé věci nesedělo.
V této oblasti nikdo žádné vloupání už několik měsíců neohlásil. K podobným případům docházelo až poté, co se řada domů na zimu vylidnila a stala se tak oblíbeným terčem zlodějů, kteří hledali televizory a podobné věci. Je to zvláštní, kolik lidí ještě nemá poplašný systém, pomyslel si Brower. A taky je zvláštní, kolik lidí se neobtěžuje zamknout dveře.
Brower seděl v prvním policejním voze, který zareagoval na tísňové volání. Když přijeli k domu a mladá žena, která se představila jako nevlastní dcera paní Moorové, ukázala na přední okno, nahlédl dovnitř a spatřil přesně to, co ohlásila. Dříve, než se rozhodl vyrazit přední dveře, vydal se s detektivem Jimem Haggertym k zadnímu vchodu. Dal si záležet, aby se kliky sotva dotkl a nerozmazal případné otisky prstů. Zjistil, že dveře nejsou zamčené, a vešel dovnitř.
Pod zčernalým hrncem se míhal plamen. Štiplavý pach spálených brambor překryl jinou, příjemnější vůni. Jeho mozek zaznamenal pečené jehněčí. Automaticky vypnul troubu a prošel s Haggertym přes jídelnu do obývacího pokoje.
Nevlastní dcera šla za nimi, ale to si uvědomil teprve ve chvíli, kdy došel k tělu a zaslechl její zaúpění. Vypravila ze sebe: "Nualo, Finnualo," a svezla se na kolena. Natáhla ruku k tělu, ale on ji zadržel.
"Nedotýkejte se jí!"
V tom okamžiku zazvonil zvonek u dveří a on si vzpomněl, že stůl v jídelně je prostřen pro společnost. Blížící se sirény ohlašovaly, že se na scénu dostavily další policejní vozy. Během několika minut se policistům podařilo odvést nevlastní dceru a další přijíždějící hosty k sousedům. Všem řekli, aby neodcházeli, dokud si s nimi náčelník nepromluví.
"Šéfe."
Brower se podíval nahoru. Vedle něj stál Eddie Sousa, zelenáč v policejní uniformě.
"Některý lidi, co tam čekají, až si s nima promluvíte, začínají být dost nervózní."
Browerův dlouholetý zvyk mračit se, kdykoli se hluboce zamyslel nebo rozčilil, mu opět zvrásnil kůži na čele. Tentokrát byl podrážděný. "Řekni jim, že tam budu za deset minut," prohlásil nedůtklivě.
Před odchodem ještě jednou prošel celý dům. Všude byl strašlivý nepořádek. Dokonce i ateliér ve druhém patře někdo prohledal. Malířské potřeby se válely po zemi, jako by je pachatel ve spěchu prohlížel a odhazoval, zásuvky a skříňky byly vymetené. Málokterý zloděj, který právě spáchal vraždu, by se zdržoval tak důkladnou prohlídkou, pomyslel si Brower. Celkové vzezření budovy navíc jasně napovídalo, že do domu už dlouho nikdo neinvestoval. Takže, bylo tady co ukrást? ptal se sám sebe.
Stejně důkladně pachatel prohledal i tři ložnice v prvním patře. V jedné bylo až na otevřenou skříň a vytahané zásuvky prádelníku uklizeno. Lůžkoviny byly odhrnuté a postel byla zjevně čistě povlečena. Brower usoudil, že tato ložnice byla připravena pro nevlastní dceru.
Věci z největší ložnice ležely rozházené po celé podlaze. Růžová kožená šperkovnice, stejná, jakou kdysi daroval k Vánocům manželce, byla otevřena. Na toaletní stolek z javorového dřeva někdo vysypal šperky, na první pohled bižuterii.
Brower si poznamenal, že se má Nualiných přátel zeptat, zda neměla nějaké cenné klenoty.
Dlouho si prohlížel nepořádek v ložnici zesnulé. Dospěl k závěru, že ten, kdo tohle udělal, nebyl nebezpečný, krutý zloděj, ani narkoman. Něco hledal. Nebo něco hledala, doplnil se. Nuala Moorová si zřejmě uvědomila, že jí jde o život. Z toho, co viděl, usuzoval, že se dala na útěk a vtom ji pachatel zezadu srazil. To mohl udělat kdokoli muž i žena. Velké síly k tomu zapotřebí nebylo.
A ještě něčeho si Brower všiml. Moorová zjevně chystala večeři, takže když pachatel přišel, byla patrně v kuchyni. Snažila se útočníkovi utéci přes jídelnu, což znamenalo, zejí vetřelec musel zahradit kuchyňské dveře. Těmi přišel. A jelikož nenesly žádnou stopu násilného vniknutí, nemohly být zamčené. Samozřejmě za předpokladu, že zloděje do domu nepustila sama paní Moorová. Brower si poznamenal, že má později zkontrolovat, zda se nejedná o zámek, který po odemknutí sám znovu zaklapne.
Nyní si ale už mohl jít promluvit s hosty, pozvanými na večeři. Na místě nechal detektiva Haggertyho, aby tam počkal na soudního lékaře.
"Ne, děkuji," řekla Maggie a přitiskla si ukazováčky ke spánkům. Nejasně si uvědomovala, že naposledy jedla v poledne, před deseti hodinami, ale když pomyslela na jídlo, sevřelo sejí hrdlo.
"Ani šálek čaje, Maggie?"
Podívala se nahoru. Nad ní se vznášel laskavý, starostlivý obličej Nualiny sousedky Irmy Woodsové. Bylo jednodušší souhlasit než nabídku dále odmítat. A překvapilo ji, jak jí hrnek zahřál zkřehlé prsty a jak jí téměř vřelý čaj lahodně klouzal hrdlem.
Byli v obývacím pokoji u Woodsových, v domě, daleko větším než Nualin. Po stolcích i po krbové římse byly rozestavěny rodinné fotografie předpokládala, že na snímcích jsou děti a vnoučata. Woodsovi byli asi v Nualině věku.
Přes všechno napětí a zmatek si Maggie pomyslela, že ví, kdo je kdo o které hosty plánované večeře se jedná. Byl zde dr. William Lané, ředitel Latham Manor. Vyrozuměla, že jde o domov důchodců. Dr. Lané byl mohutný padesátník s počínající pleší. Když jí vyjadřoval soustrast, působil konejšivým dojmem. Pokusil se jí dát slabé sedativum, ale Maggie je odmítla. Zdálo sejí, že i po tom nejslabším sedativu na světě by sejí celé dny chtělo spát.
Všimla si, že kdykoli Odile, velice hezká žena dr. Lana, něco řekne, začne pohybovat rukama. "Nuala svou přítelkyni Gretu Shipleyovou navštěvovala v penzionu téměř denně," prohlásila Odile a její prsty opsaly svůdný pohyb, jako by někoho lákala blíž. Pak zavrtěla hlavou a sepjala prsty jako v modlitbě. "Gretě to zlomí srdce. Zlomí jí to srdce," opakovala rozhodně.
Tu poznámku už Odile několikrát zopakovala a Maggie si přála, aby to už neříkala. Ale tentokrát ji Odile vylepšila a podotkla: "A všem, které učila malovat, bude moc chybět. Hosté, kteří k ní chodili na hodiny, si užili spoustu legrace. Bože, na to jsem ještě ani nepomyslela."
To je celá Nuala, pomyslela si Maggie, takhle se podělit o svůj talent s ostatními. Na mysli jí vytanula živá vzpomínka na Nualu, jak jí k šestým narozeninám dává vlastní paletu. "A naučím tě malovat krásné obrázky," řekla tehdy. Ale to se nestalo, protože mi to nešlo, pomyslela si Maggie. Umění pro mě začalo opravdu existovat teprve ve chvíli, kdy mi dala do rukou jíl.
Malcolm Norton, který se Maggie představil jako Nualin právník, stál u krbu. Byl to pohledný muž, ale jí se zdálo, že se stylizuje do jakési pózy. Pomyslela si, zeje na něm něco povrchního, skoro až umělého. Když jí vyjadřoval soustrast a prohlásil: "Byl jsem také jejím přítelem a důvěrníkem, nejen právníkem", jako by tím naznačoval, že soucit si vlastně zaslouží on.
Ale proč by si koneckonců měl někdo myslet, že tím správným člověkem, kterému je třeba kondolovat, jsem zrovna já? uvažovala Maggie. Všichni přece vědí, že jsme se s Nualou setkaly po více než dvaceti letech.
Nortonova manželka Janice trávila většinu času zabrána do tichého rozhovoru s doktorem. Měla atletickou postavu a mohla být docela přitažlivá, ale v koutcích úst se jí rýsovaly svislé vrásky, které jí dodávaly tvrdý, téměř zatrpklý výraz.
Když nad tím Maggie přemýšlela, udivil ji způsob, jakým se její mozek s otřesem z Nualiny smrti vypořádal. Na jedné straně cítila nesmírnou bolest, na druhé straně tyhle lidi pozorovala jakoby hledáčkem fotoaparátu.
Liam a jeho bratranec Earl seděli blízko sebe ve stejných lenoškách umístěných u krbu. Když Liam vešel, objal ji a řekl: "Maggie, tohle je pro tebe strašlivý otřes," ale pak zřejmě pochopil, že Maggie potřebuje fyzicky i mentálně dostat prostor, aby se s tím vyrovnala sama, a tak si k ní nepřisedl a usadil se ve dvojkřesle.
Dvojkřeslo, pomyslela si Maggie. Nualino tělo také našli za dvojkřeslem.
Earl Bateman se nahnul dopředu a ruce sevřel před sebou jakoby v hlubokém zamyšlení. Maggie se s ním setkala pouze na večírku rodiny Moorů, ale vzpomněla si, zeje antropolog a studuje pohřební zvyklosti.
Nenaznačila snad Nuala někomu, jaký pohřeb by si přála? přemítala Maggie. Možná by něco věděl Malcolm Norton, ten právník.
Když zazněl domovní zvonek, všichni vzhlédli. Do pokoje vešel policejní náčelník, za nímž Maggie předtím vstoupila do Nualina domu. "Promiňte, že jsem vás zdržel," řekl. "Několik mých mužů s vámi jednotlivě sepíše výpověď, abyste se odtud dostali co nejdříve. Ale nejprve mám pár otázek, které vám chci položit jako skupině. Pane Woodsi, paní Woodsová, byl bych rád kdybyste tady také zůstali."
Náčelník kladl obecné otázky typu: "Nechávala paní Moorová často zadní dveře odemčené?"
Woodsovi mu řekli, že je nezamykala nikdy a dokonce vtipkovala o tom, že věčně ztrácí klíč od předního vchodu, ale ví, že dovnitř může kdykoli vklouznout zadem.
Zeptal se, zda si nevšimli, že by ji v poslední době něco trápilo. Jako jeden muž mu sdělili, že Nuala byla šťastná, plná elánu a těšila se na Maggie.
Maggie cítila, jak ji v očích pálí slzy. A pak si najednou uvědomila: Něco Nualu přece jen trápilo.
Konečně Brower řekl: "Když to teď s námi ještě pár minut vydržíte, aby mí muži mohli každému z vás položit několik otázek, slibuji vám, že se už brzy dostanete domů." Teprve v tu chvíli se ostýchavě ozvala Irma Woodsová: "Něco pro vás snad přece jen máme. Nuala u nás včera byla. Sepsala rukou novou závěť a chtěla, abychom ji podepsali jako svědci. Taky nás nechala zavolat pana Martina, notáře, aby podpis ověřil. Byla dost nervózní říkala, že pan Norton bude asi zklamaný, že mu dům neprodá."
Irma Woodsová se podívala na Maggie. "V závěti vás Nuala žádá, abyste navštěvovala na Latham Manor její přítelkyni Gretu Shipleyovou a telefonovala jí tak často, jak to jen půjde. Až napař darů pro dobročinné účely odkázala dům a veškerý ostatní majetek vám."
Maggie Hollowayová se s teorií, že Nualu zavraždil náhodný lupič, zjevně nespokojila. To mu bylo jasné už ve smuteční síni. Nyní, při zádušní mši, Maggie přimhouřenýma očima sledoval a viděl, jak nevěřícně zavrtěla hlavou, když kněz hovořil o násilí, které si dnes nahodile vyžádá tolik nevinných životů.
Maggie je příliš chytrá, příliš všímavá. Snadno by ho mohla ohrozit.
Když ale vycházeli z kostela Panny Marie, uklidnilo ho pomyšlení, že nyní se Maggie bezpochyby vrátí do New Yorku a dům po Nuale prodá. A dobře víme, kdo se ještě před jejím odjezdem do celé věci vloží a nabídne se, že dům koupí, pomyslel si.
S uspokojením zaznamenal, že Gretu Shipleyovou doprovodila na mši sestra a že Greta vzápětí musela z kostela odejít. Maggie ji patrně ještě před odjezdem ze zdvořilosti v penzionu navštíví.
Neklidně se zavrtěl. Ještěže ta mše už končí. Sólista zpíval ,Tady jsem, Pane a rakev pomalu projížděla uličkou.
Na hřbitov se mu moc nechtělo, ale věděl, že není vyhnutí. Později. Zajde tam později. a sám. Tak jako ostatním, i Nuale věnuje jako zvláštní pozornost soukromý pomník.
V zástupu asi třiceti lidí, kteří Nualu vyprovázeli na místo posledního odpočinku, vyšel z kostela. Na zdejším hřbitově odpočívala řada předních občanů Newportu, kteří ve městě strávili dlouhá léta. Nuala měla hrob vedle svého posledního manžela. Nápis na mramorovém pomníku už brzy bude úplný. Vedle jména Timothyho Moora a jeho data narození a úmrtí již bylo zapsáno i její jméno a datum narození. Brzy tam přibude páteční datum. "Odpočívej v pokoji" už tam stálo.
Snažil se zachovat vážnou tvář a poslouchal, jak kněz odříkává poslední modlitby. Snad až příliš rychle, pomyslel si. Temné mraky nad hlavou se však zjevně chystaly vychrlit proudy deště.
Když obřad skončil, Irma Woodsová pozvala všechny k sobě na občerstvení.
Řekl si, že by bylo trapné odmítnout a navíc se tam může dozvědět, kdy přesně hodlá Maggie Hollowayová odjet. Odjed Maggie, pomyslel si. Tady se jedině dostaneš do nesnází.
O hodinu později se hosté se sklenkami a obloženými chlebíčky v rukou promísili a bavili mezi sebou. Ke svému ohromení náhle zaslechl, jak Irma Woodsová říká Maggie, že úklidová služba už dala dům do pořádku a uklidila po policii, která vše posypala práškem, když snímala otisky prstů.
"Takže dům už máte připravený, Maggie," řekla paní Woodsová. "Ale víte jistě, že se tam nebudete bát? Víte, klidně můžete zůstat tady."
Snažil se pohybovat přirozeně, přistoupil blíž a zaposlouchal se. Právě k nim byl zády, když Maggie odpověděla: "Ne, u Nualy se bát nebudu. Chtěla jsem se zde dva týdny zdržet a tak to taky udělám. Za tu dobu všechno vy třídím a mimo to samozřejmě zajdu za Gretou Shipleyovou na Latham Manor, jak si to Nuala přála."
Zkameněl, když Maggie dodala: "Paní Woodsová, byla jste tak hodná, že vám ani nemůžu dost poděkovat. Ale něco mi vrtá hlavou: Když za vámi Nuala v pátek ráno přišla s tou novou závětí, neptala jste se jí na nic? Totiž, nepřekvapilo vás, že jí tak hrozně leží na srdci, abyste závěť hned podepsali a aby ji notář ověřil, a nebylo vám divné, že si tak moc přála, aby se to odbylo okamžitě?"
Připadalo mu, že utekla celá věčnost, než paní Woodsová rozvážně odpověděla: "Nu ano, divila jsem se tomu. Nejdřív jsem si prostě myslela, že se najednou rozhodla to vyřídit. Od té doby, co Tím zemřel, byla Nuala moc osamělá, a když vás našla, byla jako u vytržení. Ale od její smrti si říkám, že na tom bylo ještě něco víc. Jako kdyby věděla, že by se jí mohlo něco strašného stát."
Poodešel ke krbu a přidal se ke skupince, která se tam shromáždila. Reagoval na poznámky, ale mozek mu pracoval jako o závod. Maggie navštíví Gretu Shipleyovou. Co všechno Greta ví? Jak velké má podezření? Musí něco podniknout. Tohle nemůže riskovat.
Greta. Zjevně jí nebylo dobře. Všichni viděli, jak jí dnes pomáhají z kostela. Všichni uvěří, že na osudném infarktu měl podíl otřes ze smrti nejlepší přítelkyně. Bude to nečekané, to jistě, ale žádné velké překvapení to zase nebude.
Promiň, Greto, pomyslel si.
Když bylo Gretě Shipleyové šedesát osm let a byla tedy ještě relativně mladá, pozvali ji na recepci do čerstvě zrekonstruovaného penzionu Latham Manor. Nový domov důchodců právě otevřeli a přijímali žádosti o umístění.
Všechno sejí tam líbilo. Nádherné přízemí zahrnovalo velký salon a jídelnu plnou mramoru a křišťálu. Obrovskou tabuli, kterou si pamatovala z mládí, nahradili menšími stoly. Krásná knihovna s hlubokými koženými křesly a krbem lákala k posezení a menší salon, který měl sloužit jako televizní místnost, zval ke společnému sledování obrazovky.
Zamlouval sejí i domovní řád: společenské aktivity začínaly v pět hodin odpoledne ve velkém salonu a v šest se podávala večeře. Potěšilo ji, že se hosté mají na večer převléknout do společenského, jako by večeřeli ve venkovském klubu. Greta vyrůstala u přísné babičky, která nešťastníka v nevhodném úboru dokázala zpražit jediným pohledem. Hosté, kteří se nemohli nebo nechteli přiměřeně obléci, dostali večeři do pokoje.
Bylo tam i oddělení rezervované pro případnou péči o dlouhodobě nemocné.
Za přijetí se samozřejmě platila horentní suma. Pohybovala se od dvou set tisíc dolarů za soukromí velké místnosti s koupelnou a vyšplhala se až na pět set tisíc za apartmá o dvou ložnicích taková apartmá měl penzion čtyři. Za života měl host plné, výhradní právo užívat svého bytu, a když zemřel, přešlo vlastnictví na penzion a ten nabídl pokoje ke koupi dalšímu zájemci. Hosté rovněž platili poplatek za údržbu ve výši dvou tisíc dolarů měsíčně. Tento poplatek ovšem částečně hradila zdravotní pojišťovna.
Klienti si směli pokoje zařídit podle svého, ale personál musel jejich výběr schválit. Vzorové ateliéry a byty se vyznačovaly dokonalým pohodlím a vytříbeným vkusem.
Greta krátce předtím ovdověla a dělalo jí starosti, jak bude sama žít, a tak s radostí prodala dům na Ochre Point, přestěhovala se na Latham Manor a cítila, že se rozhodla správně. Jako jedna z prvních oby vatelek měla exkluzivní ateliér. Byl velký, měl obytný kout a pojal všechno zařízení, kterého si cenila nejvíce. A nejlepší na tom všem bylo, že když za sebou zavřela dveře, mohla tak učinit s pocitem jistoty, že v noci nebude sama. V budově byl neustále hlídač, sestry se střídaly v nepřetržitých službách a v případě potřeby bylo možné zazvonit o pomoc.
Ve společnosti ostatních hostů se Greta většinou cítila dobře a těm, kteří jí šli na nervy, se snadno dokázala vyhnout. Kromě toho se i nadále přátelila s Nualou Moorovou často spolu zašly na oběd a na Gretinu žádost se Nuala uvolila, že bude v penzionu dvakrát týdně dávat hodiny kreslení.
Když Timothy Moore zemřel, začala Greta Nualu přesvědčovat, aby se do penzionu přestěhovala také. Nuala sice namítala, že jí samotné bude dobře, a argumentovala i tím, že by bez svého ateliéru nemohla být, ale Greta na ni naléhala, aby si alespoň podala žádost. A až se uvolní jeden ze dvou dvoupokojových bytů, může se rozhodnout. Nuala nakonec svolila a přiznala, zeji k tomu přemlouvá i její právník.
Z toho teď už nic nebude, pomyslela si Greta smutně, zatímco seděla v křesle a před sebou měla prakticky netknutý podnos s večeří.
Stále ještě byla rozrušená z toho, že sejí dopoledne na Nualině pohřbu udělalo špatně. Ještě ráno se cítila výborně. Možná se měla pořádně nasnídat a nestalo by se to.
Ted si prostě nemůže dovolit onemocnět. Právě ted chtěla být co nejčilejší. Když člověk stále něco dělá, je to ten jediný způsob, jak překonat smutek to ji život naučil. Také věděla, že to nebude lehké a že jí veselá společnice Nuala bude moc chybět.
Uklidňovalo ji, že za ní bude chodit Nualina nevlastní dcera Maggie Hollowayová. Včera před obřadem se jí Maggie ve smuteční síni představila a řekla: "Paní Shipleyová, doufám, že mi dovolíte, abych s vámi občas pobyla. Vím, že jste byly s Nualou nejlepší přítelkyně. Ráda bych, abyste se stala i mou přítelkyní."
Někdo zaklepal.
Gretě se zamlouvalo, že pokud personál neměl důvod domnívat se, že něco není v pořádku, směl k hostu do pokoje vstoupit jen na vyzvání. Ale sestra Markeyová zřejmě nechápala, že pouhá skutečnost, že dveře nejsou zamčené, ještě neznamená, že může kdykoli vpadnout dovnitř. Někteří lidé měli zřejmě dotěrné sestry v lásce. Greta ne.
Ještě ani nestačila zareagovat na zaklepání, ale jak předvídala dovnitř vešla s profesionálním úsměvem na výrazných rtech sestra Markeyová. "Jakpak se nám dnes večer daří, paní Shipleyová?" zeptala se halasně, přistoupila k ní a posadila se na podnožku, až se její obličej ocitl nepříjemně blízko.
"Mně se daří docela dobře, děkuji slečno Markeyová. Doufám, že vám taky."
Ono úzkostlivé "my" Gretu vždy popuzovalo. Několikrát se o tom zmínila, ale tahle ženská zjevně neměla v úmyslu cokoli měnit. Tak proč si s tím lámat hlavu? řekla si Greta v duchu. Náhle si uvědomila, že sejí zrychluje pulz.
"Prý se nám v kostele udělalo trošku nevolno."
Greta si položila ruku na hrudník, jako by chtěla zastavit divoký tlukot.
"Paní Shipleyová, co je vám? Jste v pořádku?"
Greta cítila, jak ji popadla za zápěstí.
Jak náhle bušení přišlo, tak náhle odeznělo. Vypravila ze sebe: "Jen mě chvilku nechte. Bude mi dobře. Prostě jsem nemohla popadnout dech, nic víc."
"Prosím, opřete se a zavřete oči. Zavolám Dr. Lana." Sestra Markeyová měla nyní obličej jen několik centimetrů od ní. Greta se instinktivně odvrátila.
O deset minut později seděla Greta v posteli podepřená polštáři a snažila se uklidnit doktora tím, že malá nevolnost, která ji postihla, už je tatam. Když ale později usínala pod vlivem slabého sedativa, nedokázala utéci mrazivé vzpomínce na to, jak Constance Rhinelanderová, která tu pobyla docela krátce, před pouhými dvěma týdny tak náhle zemřela na srdeční selhání.
Nejdříve Constance, pomyslela si, a potom Nuala. Babiččina hospodyně říkávala, že smrt pokaždé přichází do třetice. Jen ar nejsem ta třetí, říkala si, když usínala.
Ne, nebyla to žádná noční můra, byla to skutečnost. Maggie stála v Nualině kuchyni, v domě, který byl nyní nepochopitelně její, a konečně si do důsledku uvědomila, co se to v několika posledních dnech stalo.
Ve tři hodiny jí Liam pomohl přinést kufry z obývacího pokoje u Woodsových. Nechal je stát nahoře na schodech. "Už víš, ve které ložnici se usadíš?" zeptal se.
"Ne."
"Maggie, vypadáš, jako by ses měla každou chvíli sesypat. Víš jistě, že tady chceš zůstat? Řekl bych, že to není zrovna nejlepší nápad."
"Ale ano," řekla po delším zamyšlení, "chci tady zůstat."
Když nyní postavila na čaj, vzpomněla si s vděčností, že mezi Liamovy nejlepší vlastnosti patří i to, že se člověka nesnaží přesvědčit.
Dál už nic nenamítal a řekl prostě: "Tak tě tedy nechám samotnou. Ale opravdu doufám, že si na chvíli odpočineš. Ne abys začala hned vybalovat a třídit věci po Nuale."
"Dnes večer určitě ne."
"Zítra ti zavolám."
U dveří ji objal a přátelsky ji k sobě přitiskl. Pak byl pryč.
Náhle na ni padla velká únava. Pohybovala se, jako by ji stálo obrovské úsilí klást nohu před nohu, a tak zamkla přední i zadní dveře a vyšla do schodů. Krátce nahlédla do každé ložnice a okamžitě jí bylo jasné, že Nuala si přála, aby si vzala tu druhou největší. Zařízení bylo jednoduché dvojitá postel z javorového dřeva, toaletní stolek se zrcadlem, noční stolek, houpací křeslo a nikde žádné osobní věci. Na toaletním stolku byla jen staromódní toaletní souprava: hřeben, kartáč, zrcátko, háček na zapínaní knoflíčků a pilník na nehty.
Maggie tam dovlekla své tašky, pak ze sebe stáhla svetr i sukni, vklouzla do svého oblíbeného županu a vlezla si pod přikrývku.
Nyní, po téměř tříhodinovém spánku a osvěžujícím šálku čaje, měla konečně pocit, že sejí v hlavě rozjasňuje. Dokonce se zdálo, že otřes z Nualiny smrti už překonala.
Ale ten smutek, to je jiná, pomyslela si. Ten nezmizí.
Náhle si uvědomila, že má poprvé za čtyři dny hlad. Otevřela ledničku a uviděla, že někdo přinesl čerstvé zásoby: vejce, mléko, džus, malé pečené kuře, pecen chleba a bandasku s domácí kuřecí polévkou. To asi paní Woodsová, pomyslela si.
Rozhodla se, že si obloží chleba plátky masa, nakrájela kuře, stáhla kůži a přidala jen maličko majonézy.
Právě se pohodlně usadila ke stolu, když ji vylekalo zaťukání na zadní dveře. Prudce se otočila a v okamžiku, kdy se klika pohnula, byla na nohou tělo napjaté, připravené reagovat.
Když se v oválném okně, které zabíralo téměř celou horní polovinu dveří, zjevila tvář Earla Batemana, prudce vydechla.
Náčelník Brower měl teorii, že nezvaný návštěvník Nualu překvapil právě zde v kuchyni, když vešel zadními dveřmi. Ta myšlenka spolu s představou, kterou vyvolala, jí vytanula na mysli, když rychle přešla po místnosti.
Něco v ní se bálo, že nedělá dobře, když třeba jen otevře dveře, ale v tu chvíli byla příliš rozzlobená, než aby si dělala starosti o svou bezpečnost, a tak odemkla a pustila ho dovnitř.
Výraz roztržitého profesora, který si s Batemanem spojovala, byl nyní ještě patrnější než kdy jindy za poslední tři dny.
"Promiňte, Maggie," řekl. "Až do pátku budu v Providence, a když jsem nasedl do auta, napadlo mě, že jste třeba tyhle dveře nezamkla. Vím, že je Nuala nechávala odemčené. Mluvil jsem s Liamem a ten se zmínil, že vás tady nechal a že jste si asi šla lehnout. Nechtel jsem být dotěrný, jen jsem si řekl, že se tady stavím a zkontroluji to, a pokud nebude zamčeno, nechám zámek zapadnout sám. Promiňte, ale podle průčelí domu to vypadalo, že už spíte."
"Měl jste mi zavolat."
"Patřím k těm skalním vytrvalcům, kteří ještě nemají v autě telefon. Odpusťte. Dobré skutky mi nikdy moc nešly. A vyrušil jsem vás u večeře."
"To je v pořádku. Byl to jen obložený chleba. Mohu vám něco nabídnout?"
"Ne, děkuji. Už jedu. Maggie, já vím, že Nuale na vás moc záleželo, a možná chápu, jak jste si byly mimořádně blízké."
"Ano, to jsme byly."
"Pokud vám smím něco poradit, respektujte slova velkého badatele Durkheima o smrti: Stejně jako radost, i smutek se koncentruje a násobí, když přeskakuje z mysli do mysli."
"Co se mi to pokoušíte sdělit?" zeptala se Maggie tiše.
"Vylekal jsem vás a to je to poslední, co bych si přál. Chci říci, že podle mého máte ve zvyku nechávat si svůj smutek pro sebe. Když je člověk v takovéhle chvíli otevřenější, je to pro něj snazší. Nejspíš se vám snažím říci, že bych rád byl vaším přítelem."
Otevřel dveře. "Vrátím se v pátek odpoledne. Na dva západy, prosím."
Byl pryč. Maggie prudce otočila klíčem a sesula se na židli. V kuchyni byl najednou děsivý klid a ona si uvědomila, že se chvěje. Jak si jen Earl Bateman mohl myslet, že mu bude vděčná, když se tu bez ohlášení objeví a bude kradmo zkoušet zámek?
Vstala, potichoučku proběhla jídelnou do tmavé přední místnosti, poklekla u okna a obrubou závěsu vyhlédla ven.
Viděla, jak Bateman odchází směrem k ulici.
Když došel k autu, otevřel dveře, otočil se a dlouho tam stál a zíral zpátky na dům. Maggie měla pocit, že ačkoli je bezpečně schovaná v temném domě, Earl Bateman ví, nebo alespoň tuší, že ho pozoruje.
Na konci vjezdu, poblíž místa, kde stál, ozařovala kus cesty svítilna, a zatímco se dívala, Bateman do kužele světa vstoupil a zeširoka na ni zamával bylo to gesto na rozloučenou a zcela jasně bylo určeno jí. Nevidí mě, pomyslela si, ale ví, že tady jsem.
Když v osm hodin ráno zazvonil telefon, Robert Stephens se levou ruku natáhl pro sluchátko, zatímco v pravé stále pevně svíral šálek kávy.
Jeho manželka, která s ním prožila už třiačtyřicet let, s úsměvem zaznamenala, že jeho pozdrav vyzněl maličko odměřeně. Dolores Stephensová věděla, že manžel nemá časné telefonní hovory rád.
Často říkal: "Cokoli mi chtějí sdělit v osm, může počkat do devíti."
Tak brzy volali obvykle postarší klienti, kterým spravoval daně. Do Portsmouthu se s Dolores přistěhovali před třemi roky. Chtěli se tam usadit na důchod, ale Robert se podle svých slov rozhodl udržovat ve formě a vzal si několik vybraných klientů. Do šesti měsíců jich měl tolik, že to sotva zvládal.
Pak ale řekl: "Neile, jak se máš?" a náznak rozmrzelosti byl náhle ten tam.
"Neil!" vyhrkla Dolores a v hlase jí okamžitě zazněla obava. "Snad nevolá, že o víkendu nepřijede," zamumlala.
Manžel na ni zamával, aby byla zticha. "Počasí? Ohromné. Lepší si ani nemůžeme přát. I lod ještě nechám na vodě. Můžeš přijet už ve čtvrtek? Nádhera. Maminka bude moc ráda. Už mi bere sluchátko. Víš přece, jak je netrpělivá. Zavolám do klubu a rezervuji na druhou hodinu golfové hřiště."
Dolores vzala sluchátko a uslyšela pobavený hlas svého jedináčka. "Ty jsi ale dnes ráno nedočkavá," řekl syn.
"Já vím. Ale moc se těším, že tě zase uvidím. Mám velkou radost, že můžeš přijet. A zdržíš se do neděle, viď, Neile?"
"Jistě. Už se těším. Fajn, musím běžet. Řekni tátovi, že to jeho Dobré ráno znělo spíš jako Táhni k čertu. Ještě nedopil první šálek kávy, co?"
"Přesně tak. Ahoj, miláčku."
Rodiče Neila Stephense se po sobě podívali. Dolores si povzdechla: "Jediná věc, která mi tady oproti New Yorku chybí, je ta, že Neil se už nemůže každou chvíli stavit."
Manžel vstal, přešel ke sporáku a dolil si kávu. "Neříkal, že jsem zkraje působil dost nabručeně?"
"Tak něco."
Robert Stephens se zdráhavě usmál. "No, já vím, že po ránu optimismem zrovna nehýřím, ale myslel jsem, že je to Laura Arlingtonová. Je celá bez sebe. Pořád mi volá."
Dolores vyčkávala.
"Hodně investovala a nevyšlo jí to a teď si myslí, že ji možná napálili."
"A má pravdu?"
"Asi ano. Byla to jedna taková ta tutovka. Makléř ji přesvědčil, aby investovala do nějaké malé počítačové firmy, která měla podle očekávání přejít pod Microsoft. Koupila sto tisíc akcií po pěti dolarech a byla přesvědčená, že na tom vydělá fůru peněz."
"Pět set tisíc dolarů! Na kolika jsou ty akcie teď?"
"Právě je stáhli z trhu. A pokud seje člověku vůbec podařilo prodat, včera dostal osmdesát centů za kus. O tolik peněz si Laura nemůže dovolit přijít. Měla se poradit se mnou, než se do toho pustila."
"Neuvažuje, že by se přestěhovala na Latham Manor?"
"Ano, a právě tyhle peníze k tomu měly posloužit. Je to zhruba všechno, co má. Její děti chtěly, aby se tam přestěhovala, ale ten makléř ji přesvědčil, že když bude investovat, bude mít dost, aby se usadila v penzionu, a ještě jí zbyde pro děti."
"Nebylo to protiprávní?"
"Bohužel, myslím, že ne. Nemorální, to ano, ale protiprávní asi ne. Každopádně si o tom chci promluvit s Neilem. Právě proto jsem tak rád, že se tady objeví."
Robert Stephens přešel k velkému oknu s výhledem na záliv Narragansett. Stejně jako syn, i on byl mohutný, atleticky stavěný muž. Bylo mu osmašedesát a kdysi světle hnědé vlasy mu už zbělely.
Záliv byl klidný, téměř jako jezerní hladina. Za domem se k vodě svažoval trávník, který pomalu ztrácel sametově zelenou barvu. Na javorech už byly patrné shluky oranžově, zlatavě a červeně zbarvených listů.
"Krása, klid," řekl a zavrtěl hlavou. "Těžko uvěřit, že pouhých deset kilometrů odtud někdo zavraždil tu ženu v jejím vlastním domě."
Otočil se a prohlížel si manželku, její stříbrné vlasy, sepnuté na temeni do uzlu, a stále ještě jemné, měkké rysy. "Dolores," řekl náhle stroze, "když budu pryč, chci abys pokaždé zapnula poplašný systém."
"Dobře," souhlasila přívětivě. Ve skutečnosti nechtela, aby věděl, jak hluboce jí vražda otřásla, ani to, že když si v novinách přečetla podrobnosti, zkontrolovala přední i zadní dveře ajako obvykle zjistila, že jsou odemčené.
Když Maggie požádala dr. Williama Lana o schůzku, žádnou zvláštní radost z toho neměl. U oběda ho neustálým zbytečným brebentěním popudila manželka a kromě toho byl pozadu s vyplňováním stále větší haldy formulářů, které po něm coby řediteli Latham Manor vláda požadovala, a tak mu představa další ztracené půlhodiny připadala k vzteku. V tu chvíli litoval, že svolil. Nedovedl si představit, o čem s ním Maggie potřebuje mluvit.
A už vůbec ne, když Nuala Moorová nakonec nepodepsala papíry, na jejichž základě by se nakonec musela do penzionu přestěhovat. Vyplnila veškeré vstupní dotazníky, zašla na lékařskou prohlídku, a když to vypadalo, že začíná váhat, on sám nechal z druhé ložnice uvolněného apartmá vynést koberce a nábytek, aby jí předvedl, jak snadno v pokoji rozmístí své stojany, malířské potřeby a skřínky. A ona si pak zavolá a jednoduše mu řekne, že se rozhodla ponechat si svůj dům.
Uvažoval, proč si to Nuala tak náhle rozmyslela vždyť to zřejmě byla ideální uchazečka. Jistě si nenamlouvala, že se k ní nevlastní dcera nastěhuje a že pro ni bude potřebovat místo, nebo snad ano?
K smíchu! zamumlal si Lané pro sebe. Cožpak se dá předpokládat, že by se mladá, přitažlivá a úspěšná žena přihnala do Newportu jen proto, aby si hrála na rodinný život s osobou, kterou dlouhá léta neviděla? Lané si řekl, že když nyní Maggie Hollowayová ten dům zdědila, pořádně si jej prohlédne, zjistí, kolik by ji opravy stály námahy a peněz, a rozhodne se jej prodat. Zatím si ale vzala do hlavy, že přijde sem a připraví ho o čas o čas, který potřeboval, aby apartmá opět uvedl do pořádku a mohl je předvést dalším zájemcům. Vedení Společnosti pro prestižní bydlení dalo jasně najevo, že neobsazené pokoje trpět nebude.
A přece se nemohl zbavit nepříjemné myšlenky: Nemůže existovat nějaký další důvod, proč Nuala od dohody ustoupila? A pokud ano, mohla se s ním svěřit nevlastní dceři? Co by to jen mohlo být? ptal se sám sebe. Nakonec je možná dobře, že se tady Maggie staví.
Když se dveře kanceláře otevřely, vzhlédl od práce. Vešla Odile, jako obvykle bez klepání, což ho přivádělo k zuřivosti. Bohužel ten zvyk sdílela se sestrou Zeldou Markeyovou. S tím bude muset taky něco dělat. Paní Shipleyová si stěžovala, že sestra Markeyová k ní každou chvíli bez vyzvání vtrhne.
Odile si podle očekávání jeho rozmrzelého výrazu nevšímala a dala se do řeči: "Williame, myslím, že paní Shipleyové zase tak dobře není. Jak jsi sám viděl, udělalo sejí včera na zádušní mši nevolno, a hned nato se jí večer zamotala hlava. Tak si říkám, jestli by neměla jít na pár dní na pozorování na oddělení s pečovatelskou službou."
"Budu paní Shipleyovou pozorně sledovat," řekl dr. Lané příkře. "Miláčku, nezapomínej, že v naší rodině jsem medicínu vystudoval já. Tys ani nedokončila zdravotnickou školu."
Uvědomil si, že řekl hloupost, a okamžitě toho zalitoval, protože předem věděl, co bude následovat.
"Ale Williame, to je strašně nespravedlivé," vyhrkla. "Být sestrou, to je poslání a já si uvědomila, že to pro mě není. Možná by bylo lepší, kdybyste se ty i mnozí jiní rozhodli stejně." Rty se jí třásly. "A snad bys neměl zapomínat, že to místo ti Prestižní bydlení nabídlo jen díky mně."
Chvíli na sebe tiše zírali a pak se Odile jako obvykle začala zkroušeně omlouvat. "Williame, to ode mě nebylo hezké. Vím, jak se o všechny naše hosty staráš. Chci ti jen pomoci a mám strach, že by tě další skandál mohl zničit."
Přešla ke stolu a nahnula se nad ním. Natáhla se, uchopila ho za ruku, přiložila si ji k obličeji a přejížděla si jí po tváři a po bradě.
Lané si povzdechl. Taková nula jeho babička by řekla husa ale hezká byla. Před osmnácti lety si připadal nesmírně šťastný, že se mu podařilo přesvědčit přitažlivou a mnohem mladší ženu, aby se za něj provdala. A co víc, ona o něho stála a on věděl, že z jejích častých přeslazených návštěv mají hosté většinou radost. Někdy toho snad bylo příliš, ale byla upřímná, a to hodně znamenalo. Pravda, některé klienty, třeba Gretu Shipleyovou, dráždila a připadala jim hloupá, což podle Lana pouze dokazovalo, jak je paní Shipleyová inteligentní, ale nedalo se popřít, že zde na Latham Manor pro něj Odile představuje velké plus.
Lané věděl, co se od něho očekává. Potlačil každičký náznak rezignace, zvedl se, objal manželku a řekl: "Co bych si bez tebe počal?"
Ulevilo se mu, když ho domácím telefonem zavolala sekretářka. "Je tady slečna Hollowayová," oznámila mu.
"Měla bys jít, Odile," zašeptal Lané a předešel tak jejímu nevyhnutelnému návrhu, že zůstane a schůzky se zúčastní.
Výjimečně neprotestovala a vyklouzla neoznačenými dveřmi kanceláře na hlavní chodbu.
Tu noc byla Maggie díky předešlému tříhodinovému spánku ještě o půlnoci naprosto svěží. Pustila z hlavy představu, že by sejí už brzy mohlo podařit usnout, opět sešla dolů a v malé studovně našla knihy o newportských letních sídlech, některé bohatě ilustrované.
Odnesla si je do postele, podepřela si záda polštáři a téměř dvě hodiny četla. Tak se stalo, že když ji uniformovaná služebná uvedla na Latham Manor a šla dr. Lanovi zavolat, že přišla, mohla se Maggie kolem sebe rozhlédnout již do jisté míry zasvěceným pohledem.
Dům postavil v roce 1909 Ernest Latham a pojal jej jako políček sídlu Vanderbiltů The Breakers, které považoval za vulgárně okázalé. Půdorys obou budov byl téměř shodný, ale Lathamův dům měl příjemnější proporce. Vstupní hala byla stále ještě neuvěřitelně rozlehlá, ale oproti tak zvané Velké vstupní hale v paláci The Breakers byla ve skutečnosti jen třetinová. Stěny nebyly obložené travertinem, nýbrž atlasovým dřevem, a mramorové schody, jimiž se honosilo sídlo Vanderbiltů, nahradilo schodiště z bohatě vyřezávaného mahagonu, pokryté nachovým kobercem.
Dveře nalevo byly zavřené, ale Maggie tušila, že za nimi se skrývá jídelna.
Místnost napravo původně patrně sloužila jako hudební salon. K posezení lákala pohodlná křesla a podnožky, vše bohatě čalouněné v mechové zeleni a květinových vzorech. Nádherný krb ve stylu Ludvíka XV. působil ve skutečnosti ještě úžasnějším dojmem než na fotografiích, které si Maggie prohlédla. Zdobné dřevořezby nad krbem, plné řeckých postav, maličkých andílků, ananasů a hroznů, sahaly až ke stropu, pouze uprostřed byl hladký pruh a v něm visela olejomalba z Rembrandtovy školy.
Je to tady opravdu krásné, pomyslela si Maggie, a v duchu vše srovnávala s bídnými podmínkami domova důchodců, který tajně fotografovala pro časopis Newsmaker.
Náhle si uvědomila, že ji služebná oslovila. "Á, promiňte," omluvila se. "Jen jsem se to všechno snažila vstřebat."
Služebná byla přitažlivá mladá žena s tmavýma očima a olivovou pletí. "Je to krása, vidte?" řekla. "Tady člověka i práce těší. Teď vás zavedu k dr. Lanovi."
Dr. Lané sídlil v největší kanceláři v zadní části budovy, kterou od ostatních prostor v prvním patře oddělovaly mahagonové dveře. Když Maggie kráčela po koberci na chodbě za služebnou, nahlédla do otevřené místnosti a zahlédla známou tvář za stolem seděla Janice Nortonová, manželka Nualina právníka.
Nevěděla jsem, že tady pracuje, pomyslela si Maggie. Ale já toho o těch lidech koneckonců vůbec moc nevím nebo snad ano?
Jejich oči se střetly a Maggie měla přes veškerou snahu nepříjemný pocit. Když paní Woodsová prohlásila, že se Nuala rozhodla, že dům neprodá, výraz hořkého zklamání ve tváři Malcolma Nortona jí neušel. Ale včera na hostině a na pohřbu se choval srdečně a navrhl jí, aby si spolu promluvili o tom, co s domem bude dál.
Zastavila se jen na chvilku, aby paní Nortonovou pozdravila, a pak šla za služebnou po chodbě k rohové místnosti.
Služebná zaklepala, počkala na vyzvání, pak dveře otevřela, ustoupila a poté za Maggie opět zavřela.
Dr. Lané vstal a obešel stůl, aby Maggie přivítal. Srdečně se usmíval, ale jí se zdálo, že ji profesionálně hodnotí. Jeho pozdrav ten dojem jen utužil.
"Slečno Hollowayová nebo, jestli smím, Maggie, jsem rád, že vypadáte trochu odpočatěji. Já vím, včerejšek byl pro vás velmi těžký."
"Byl jistě těžký pro všechny, kdo měli Nualu rádi," řekla Maggie tiše. "Ale dělám si starosti o paní Shipleyovou. Jak je jí dnes ráno?"
"Včera večer se jí opět udělalo trochu nevolno, ale před chvilkou jsem se na ni zašel podívat a zdá se, že je v pořádku. Už se na vás těší."
"Když jsem s ní dnes ráno mluvila, výslovně mě požádala, abych s ní zajela na hřbitov. Myslíte, zeje to dobrý nápad?"
Lané ukázal na kožené křeslo u stolu. "Prosím, posaďte se." Vrátil se k vlastní židli. "Byl bych raději, kdyby pár dní počkala, ale když si paní Shipleyová vezme něco do hlavy. no, nic ji neodradí. Ale myslím, že obě včerejší nevolnosti způsobilo dojetí nad Nualinou smrtí. Byly důvěrné přítelkyně. Když zde Nuala dávala hodiny kreslení, vždycky pak spolu zašly do ateliéru k paní Shipleyové a povídaly si u sklenky vína. Říkal jsem jim, že jsou jako dvě holčičky. Ale upřímně řečeno, zřejmě jim to oběma svědčilo, a já vím, že se paní Shipleyové po těch návštěvách bude moc stýskat."
Usmál se a zavzpomínal: "Nuala mi jednou řekla, že kdyby ji někdo praštil po hlavě a pak, až by se probrala, by se jí zeptal, kolik jí je, řekla by, že dvaadvacet, a myslela by to vážně. Na duši, jak řekla, jí skutečně dvaadvacet bylo."
Vtom si uvědomil, co mu uklouzlo, a zatvářil se vyděšeně. "Promiňte. To byla ale neuvážená poznámka."
Kdyby ji někdo praštil po hlavě, pomyslela si Maggie. Ale zželelo se jí jeho hlubokých rozpaků a řekla: "Prosím, neomlouvejte se. Máte pravdu. Na duchu Nuale skutečně víc než dvaadvacet nebylo." Zaváhala a pak se rozhodla jít přímo k věci. "Pane doktore, musím se vás na něco zeptat. Nesvěřila se vám Nuala někdy, že má starosti? Totiž, neměla nějaké zdravotní potíže a nezmínila se vám snad o nich?"
Zavrtěl hlavou. "Ne, zdravotní potíže neměla. Myslím, že Nualu hodně trápilo, že by se měla vzdát své nezávislosti, jak to alespoň chápala. Jsem přesvědčen, že kdyby žila, nakonec by se přece jen rozhodla, že se sem nastěhuje. Vždycky si dělala starosti s poměrně vysokými náklady na velký byt s ložnicí navíc, ale, jak sama řekla, potřebovala ateliér, kde by mohla pracovat, a také zavřít za sebou dveře, když skončí." Odmlčel se. "Řekla mi, zeje od přírody trochu nepořádná a že její ateliér je názornou ukázkou organizovaného chaosu."
"Domníváte se tedy, že když se rozhodla dům neprodávat a narychlo sepsala novou závěť, tak jen na poslední chvíli zpanikařila?"
"Ano." Vstal. "Řeknu Angele, aby vás doprovodila nahoru za paní Shipleyovou. A pokud na ten hřbitov skutečně půjdete, dávejte na ni prosím, dobrý pozor. Kdyby se vám zdála sebeméně rozčilená, hned se vraťte. Život každého hosta nám koneckonců svěřila jeho rodina a my tu zodpovědnost bereme velice vážně."
Malcolm Norton seděl ve své kanceláři na Thames Street a zíral do diáře, aby zjistil, co má toho dne ještě na práci. Notes byl naprosto prázdný, protože ze schůzky ve dvě hodiny sešlo. Nejednalo se o žádný velký případ to jen mladá žena v domácnosti zažalovala souseda, protože ji ošklivě pokousal jeho pes. Ale na psa si už lidé stěžovali dříve jiný soused jeho útok odrazil koštětem , takže bylo jisté, že se pojišťovna bude chtít dohodnout, zvláště když branka zůstala pootevřená a pes mohl volně pobíhat.
Problém spočíval v tom, že případ byl až příliš jednoduchý. Ta žena mu zavolala, že se s ní pojišťovna vypořádala podle jejích představ. Takže jsem přišel o tři až čtyři tisíce, pomyslel si Norton pochmurně.
Stále se nedokázal smířit s nepříjemnou představou, že se Nuala Moorová sotva čtyřiadvacet hodin před smrtí tajně rozhodla, že mu svůj dům neprodá. Nyní měl na krku dvousettisícovou hypotéku, kterou si vzal na vlastní vilku.
Dalo mu strašnou námahu přemluvit Janice, aby žádost o hypotéku podepsala. Nakonec jí prozradil, zeje na spadnutí novela zákona o ochraně památek, a pověděl jí o zisku, který, jak doufal, za Nualin pozemek utrží.
"Podívej," řekl a snažil seji přesvědčit fakty, "té práce v domově důchodců už máš po krk. Bůhví, že to mám dennodenně na talíři. Je to naprosto legitimní transakce. Ten dům potřebuje spoustu oprav. Nejhorší možný scénář je ten, že novela zákona neprojde, což se nestane. V tom případě bychom si vzali hypotéku na Nualin dům, opravili jej a prodali za tři sta padesát tisíc."
"Další hypotéku," vypravila ze sebe Janice ironicky. "Ale, ale, ty jsi mi nějaký podnikatel. Takže odejdu z práce. A co uděláš ty se svým nenadálým bohatstvím, až se ten zákon změní?"
Na takovou otázku samozřejmě nebyl ochoten odpovědět. Rozhodně ne do té doby, dokud dům neprodá. A k tomu pochopitelně nemohlo dojít hned. Alespoň pokud se nic nezmění. Stále ještě slyšel, jak v pátek večer, když se dostali domů, Janice vztekle vybuchla: "Ted" máme na krku dvousettisícovou hypotéku a taky nás něco stálo, abychom ji vůbec dostali. Půjdeš pěkně rovnou do banky a splatíš ji. Nechci přijít o střechu nad hlavou."
"Nepřijdeš o ni," řekl a žadonil o čas, aby mohl všechno dát do pořádku. "Už jsem Maggie Hollowayové řekl, že bych si s ní rád promluvil. Ví, že se jedná o dům. Copak si myslíš, že by chtěla zůstat v domě, kde zavraždili její nevlastní matku? Slečna Hollowayová odjede z Newportu, jak jen to půjde, a já ji hodlám upozornit, že jsem po celá ta léta Nuale a Timovi Moorovým pomáhal se spoustou věcí a ani jsem jim neúčtoval běžné poplatky. Nejpozději příští týden dá souhlas k prodeji."
Musí s prodejem souhlasit, řekl si zasmušile. Je to pro něj jediná cesta ze slepé uličky.
Zazvonil domácí telefon. Zvedl sluchátko. "Ano, Barbaro," řekl odměřeně. Když s ní mluvil a ona byla ve vedlejší kanceláři, dával dobrý pozor, aby se mu do hlasu nevloudil důvěrný tón. Nikdy si nemohl být jist, zda mezitím někdo nepřišel.
Z jejího hlasu však usoudil, že je určitě sama. Řekla jen: "Malcolme, mohu si s tebou promluvit?" Ale on okamžitě poznal, že něco není v pořádku.
Za chvíli už seděla proti němu, ruce složila do klína a hřejivě hnědýma očima před ním uhýbala. "Malcolme, nevím, jak ti to říct, takže bude nejlepší, když půjdu rovnou k věci. Nemohu tady zůstat. V posledních dnech se cítím hrozně." Zaváhala a dodala: "Mám tě moc ráda, ale nedokážu se vypořádat s myšlenkou, že jsi ženatý s jinou."
"Vždyť jsi mě s Janice už viděla. Víš, jak na tom jsme."
"Ale pořád je to tvoje manželka. Bude to tak lepší, věř mi. Na pár měsíců odjedu k dceři do Vail. Potom, až se vrátím, si najdu nějaké jiné místo."
"Barbaro, nemůžeš přece jen tak odejít," naléhal na ni a náhle ho zachvátila panika.
Smutně se usmála. "Neodcházím hned. To bych neudělala. Dávám ti týden na rozmyšlenou."
"Do té doby se s Janice rozejdeme, to ti slibuji. Prosím tě, zůstaň! Já tě nemohu nechat jít."
Rozhodně ne po tom všem, co jsem udělal, abych si tě udržel, pomyslel si zoufale.
Maggie vyzvedla Gretu Shipleyovou a pak se zastavily v květinářství. Cestou na hřbitov Greta vzpomínala, jaké byly s Nualou přítelkyně.
"Když nám oběma bylo asi šestnáct, její rodiče si tady pronajali na několik let dům. Všem se líbila a byla s ní ohromná legrace. V té době jsme byly nerozlučné přítelkyně a ona měla mnoho ctitelů. Věčně se kolem ní točil i Tim Moore. Pak jejího otce odvolali do Londýna a ona se odstěhovala s ním a chodila tam do školy. Později jsem se doslechla, že se vdala. Nakonec se mi ztratila z očí toho jsem vždycky litovala."
Maggie řídila auto tichými ulicemi k newportskému hřbitovu Panny Marie. "Jak jste se znovu našly?" zeptala se.
"To bylo přesně před jedenadvaceti lety. Jednoho dne zazvonil telefon. Nějaká žena chtěla mluvit s Gretou Carlylovou. Ten hlas mi byl povědomý, ale v tu chvíli jsem si jej nedokázala zařadit. Odpověděla jsem, že já jsem Greta CarlylováShipleyová a Nuala zahalekala: "Bod pro tebe, Greto. Takže jsi Cartera Shipleyho dostala!"
Maggie měla pocit, že k ní Nuala promlouvá prostřednictvím všech lidí kolem. Jako by ji slyšela, když paní Woodsová hovořila o závěti, když se doktor Lané rozpomenul, jak se cítila na dvaadvacet, a stejně tak i nyní, když paní Shipleyová vzpomínala na stejné hřejivé setkání, jaké Maggie před necelými dvěma týdny sama zažila.
Ačkoli bylo v autě teplo, Maggie se zachvěla. Když myslela na Nualu, pokaždé se vracela k jediné otázce: Byly kuchyňské dveře opravdu odemčené, takže se nezvaný host mohl dostat dovnitř, nebo snad Nuala sama odemkla a pustila do domu někoho, koho znala, komu důvěřovala?
Útočiště, pomyslela si Maggie. Domov by nám měl poskytovat útočiště. Prosila Nuala o život? Jak dlouho cítila, že jí na hlavu dopadají rány? Jak prohlásil Brower, ten, kdo Nualu zabil, něco hledal, a podle všeho to nenašel.
". a tak jsme okamžitě navázaly tam, kde jsme přestaly, a hned z nás byly nejlepší přítelkyně," pokračovala Greta. "Nuala mi řekla, že brzy ovdověla, a pak se znovu vdala, ale ten druhý sňatek byl až na vás strašný omyl. Hrozně na manželství zanevřela a prohlásila, že dřív zamrzne peklo, než by to znovu zkusila, ale to už Tim ovdověl a začali spolu chodit. Jednou dopoledne mi zavolala a řekla: "Greto, nechceš si jít zabruslit? Peklo právě zamrzlo." Zrovna se s Timem zasnoubili. Nepamatuji se, že bych ji někdy viděla tak šťastnou."
Dojely ke hřbitovní bráně. Vápencová socha anděla je uvítala rozpjatýma rukama.
"Hrob je vlevo na kopci," řekla paní Shipleyová, "ale to vy samozřejmě víte. Vždyť jste tady včera byla."
Včera, pomyslela si Maggie. Skutečně to bylo teprve včera?
Zaparkovala nahoře na kopci, Greta Shipleyová se do ní pevně zavěsila a společně se vydaly po pěšině k Nualinu hrobu. Místo už bylo uhrabané a obložené drny. Hustá zelená tráva dodala hrobu konejšivě nadčasovou atmosféru. Jediný zvuk vydával vítr, který šustil v podzimně zbarvené koruně nedalekého javoru.
Paní Shipleyová položila na hrob květiny a zmohla se na úsměv. "Ten velký strom měla Nuala moc ráda. Říkala, že až přijde její čas, chce ležet ve stínu, aby jí slunce nezničilo pleť."
Tiše se zasmály a daly se na odchod. Pak Greta zaváhala. "Snad by vás to moc neobtěžovalo, kdybychom se na chvíli zastavily u hrobů několika dalších přátel. Nechala jsem si pro ně nějaké květiny. Dva jsou přímo tady u Panny Marie. Ostatní jsou na hřbitově Nejsvatější Trojice. Tahle cesta vede přímo tam. Oba hřbitovy jsou hned vedle sebe a severní brána, která je spojuje, je ve dne vždycky otevřena."
Dalších pět zastávek jim mnoho času nezabralo. Na posledním náhrobku stál nápis Constance Van Sickle Rhinelanderová. Maggie si všimla, že datum úmrtí je jen dva týdny staré.
"Byly jste velké přítelkyně?" zeptala se.
"Ne tak jako s Nualou, ale bydlela na Latham Manor a velice dobře jsme se poznaly." Greta se odmlčela. "Přišlo to tak náhle, všechno to přišlo tak náhle," řekla, otočila se k Maggie a usmála se. "Měla bych jet zpátky. Jsem už bohužel trochu unavená. Je to moc těžké přijít o tolik lidí, na nichž člověku záleží."
"Já vím." Maggie objala starší ženu kolem ramen a uvědomila si, jak je Greta slaboučká.
Během dvacetiminutové zpáteční jízdy do penzionu si Greta Shipleyová zdřímla. Když dojely k Latham Manor, otevřela oči a kajícně řekla: "Mívala jsem tolik energie. Jako všichni v naší rodině. Moje babička měla ještě v devadesáti spoustu sil. Tak si říkám, že se nechávám moc obsluhovat."
Když ji Maggie doprovodila dovnitř, Greta váhavě řekla: "Maggie, doufám, že se u mě ještě zastavíte, než odjedete. Kdy se vracíte do New Yorku?"
Maggie překvapila sama sebe, když rozhodně odpověděla: "Chtěla jsem zde zůstat dva týdny a přesně tak to udělám. Před víkendem vám zavolám a domluvíme se."
Teprve když byla zpět v Nualině domě a postavila na čaj, si uvědomila, zejí něco vrtá hlavou. Když pomyslela na Gretu Shipleyovou a na to, jak spolu byly na hřbitově, měla podivný, nepříjemný pocit. Něco nebylo v pořádku. Ale co?
Ze své bostonské kanceláře měl Liam Moore Payne výhled do parku. Od té doby, co odešel od své bývalé investiční společnosti a založil si vlastní firmu, byl v jednom kole. Vybraní klienti, které si s sebou přivedl, vyžadovali jeho bedlivou osobní pozornost. Poskytoval jim ji a oni mu spláceli naprostou důvěrou.
Nechtel Maggie volat příliš brzy, ale když konečně přece jen v jedenáct hodin zatelefonoval a nezastihl ji, byl zklamaný. Přikázal sekretářce, aby se každou hodinu snažila dovolat, ale vytouženou zprávu, že Maggie Hollowayová čeká u telefonu, dostal teprve, když už táhlo na čtvrtou hodinu.
"Maggie, no konečně," vyhrkl a vzápětí se zarazil. "To ti tam píská konvice?"
"Ano, vydrž chvilku, Liame. Právě jsem postavila na čaj."
Když opět zvedla sluchátko, řekl: "Už jsem si myslel, že ses třeba rozhodla odjet domů. Ani bych se nedivil, kdyby ses v tom domě bála."
"Pečlivě zamykám," řekla Maggie a pak téměř plynule navázala: "Liame, jsem ráda, že voláš. Musím se tě na něco zeptat. Mluvil jsi o mně včera s Earlem, poté co jsi mi sem přinesl tašky?"
Liam povytáhl obočí. "No, vlastně ani ne. Proč myslíš?"
Pověděla mu, jak se Earl zčistajasna objevil v kuchyňských dveřích.
"To chceš říct, že chtěl jenom zkontrolovat zámek a ani ti nedal vědět? Ty si ze mě střílíš."
"Ne, to ne. A klidně ti řeknu, že mě opravdu vylekal. Už tak jsem byla dost roztřesená, že jsem tady sama, a vtom se najednou takhle zjeví. A navíc mi začal vykládat něco o tom, že tak jako radost, i smutek přeskakuje z mysli do mysli. Bylo to divné."
"To je jeho oblíbený citát. Ještě jsem neslyšel, že by ho nezařadil do nějaké přednášky. Taky mi z toho pokaždé naskočí husí kůže." Liam se odmlčel a povzdechl si. "Maggie, Earl je můj bratranec a já ho mám rád, aleje vážně trochu divný a nemůže být pochyb o tom, že je posedlý myšlenkou na smrt. Chceš, abych si s ním o té jeho návštěvě u tebe promluvil?"
"Ne, to snad ani ne. Ale zavolám zámečníka a nechám dát do dveří pořádné zámky."
"Jsem dost velký sobec, a tak doufám, že se tím pádem v Newportu nějakou dobu zdržíš."
"Nejméně ty dva týdny, které jsem si původně naplánovala."
"Přijedu v pátek. Povečeříš se mnou?"
"Ráda."
"Maggie, zavolej toho zámečníka ještě dnes, ano?"
"Hned ráno."
"Tak dobře. Zítra ti zavolám."
Liam pomalu položil sluchátko. Přemýšlel, kolik by toho měl Maggie o Earlovi povědět. Nechtel to s varováním přehnat, ale.
To si zřejmě ještě bude muset rozmyslet.
Když Janice Nortonová ve své kanceláři na Latham Manor zamkla stůl, bylo tři čtvrtě na pět. Ze zvyku zatáhla za úchytky u všech zásuvek. Kdyby byl William Lané chytrý, tak by na takováto bezpečnostní opatření taky nezapomínal, pomyslela si ironicky.
Lanová asistentka Eileen Burnsová pracovala jen do dvou a poté se z Janice stávala účetní i asistentka v jedné osobě. Usmála se pro sebe a řekla si, že jí volný přístup do Lanový pracovny za ta léta nesmírně posloužil. Když zrovna před chvílí opsala ze dvou svazků informace, které potřebovala, přepadl ji pocit, že by se měla držet stranou. Něco jako předtucha.
Pokrčila rameny. No, už se stalo. Kopie měla u sebe v kufříku a originály byly na svém místě v Lanově stole. Bylo by k smíchu, kdyby z toho ted začala být nervózní.
Pocítila tajné zadostiučinění a přimhouřila oči při vzpomínce, jak se manželovi bezděky usadil ve tváři výraz šoku, když jim Irma Woodsová sdělila, že Nuala Moorová na poslední chvíli sepsala novou závěť. S jakou rozkoší mu od té doby jedovatě připomínala, aby splatil hypotéku!
Jistěže věděla, že nic takového neudělá. Malcolmovi bylo souzeno navždy bloudit mořem ztroskotaných snů. Trvalo jí přespříliš dlouho, než na to přišla, ale práce v Latham Manor jí otevřela oči. Někteří hosté možná neměli kdovíjaký původ, ale narodili se do hojnosti a nikdy nepoznali, jaké to je mít problémy s penězi. Jiní byli jako Malcolm měli modrou krev, jejich rodokmen sahal přes první americké osadníky až k evropské aristokracii a snad i ke korunovaným hlavám a honosili se tím, že jsou vzdálenými praprapotomky vládce nějakého pitomého vévodství.
Ale modrá krev v Latham Manor se od té Malcolmovy jistým způsobem velice lišila. Oni se nespokojili jen svým rodokmenem. Vydali se do světa a sami si vydělali jmění. Neboje vyženili.
Ale Malcolm ne, pomyslela si. Ne, ne, pohledný, šarmantní, uhlazený a urozený Malcolm ne! Když se vdávala, všechny kamarádky jí záviděly až na Annu Everettovou. Toho dne na toaletě v jachtařském klubu zaslechla, jak Anna přezíravě prohlásila, že Malcolm je jen nablýskaný panák do vitríny.
Ta poznámka se jí vpálila do mysli, protože už tenkrát, toho dne, který měl být nejšťastnějším v jejím životě a který strávila v dlouhých záhybech rozevlátého saténu jako princezna, si uvědomila, že je to pravda. Jinými slovy, vzala si žabáka. A pak přes třicet let obelhávala sama sebe. Taková škoda!
Celé roky pořádala soukromé večeře pro klienty a potenciální klienty a pak se jen dívala, jak se svými naditými peněženka mi odcházejí za jinými advokáty a Malcolma nechávají tak sotva obírat kosti. A nyní už i ty byly většinou v nenávratnu.
A pak to poslední pokoření. Celá ta léta mu věrně stála po boku, a ačkoli věděla, že by udělala lépe, kdyby si šla po svých, přece tvrdohlavě lpěla na té troše důstojnosti, která jí zbyla. A nakonec zjistí, že je Malcolm celý pryč do své sekretářky a plánuje si, zejí se zbaví!
Kéž by byl takový, jak jsem si ho vysnila, když jsem si ho brala, přemítala Janice, odstrčila židli, postavila se a protáhla si ztuhlá ramena. Nebo ještě lépe, kéž by byl takový, jak si on sám sebe představuje! To bych skutečně měla prince.
Uhladila si sukni a alespoň trochu ji potěšilo, když pocítila útlý pas a štíhlé boky. Malcolm ji kdysi dávno přirovnal k plnokrevníkovi, útlému, s dlouhou šíjí, štíhlýma nohama a pěkně tvarovanými kotníky. Jsi jako nádherný plnokrevník, říkal.
Skutečně byla zamlada krásná. No, jen se podívejme, co z toho mám, pomyslela si lítostivě.
Alespoň má ještě dokonalou postavu. A není to tím, že by pravidelně jezdila do lázní a trávila dny na golfovém hřišti v příjemné společnosti zazobaných přátel. Ne, co je dospělá, pořád pracuje, a těžce nejprve v realitní kanceláři a posledních pět let jako účetní tady.
Vzpomněla si, jak sejí v realitní kanceláři často sbíhaly sliny nad domy, které byly k maní za babku, protože někdo potřeboval hotové peníze. Kolikrát si jen říkala: "Kdybych tak ty peníze měla."
No, teď je tedy má. Nyní může být po jejím. A Malcolm o tom nemá ponětí.
Už nikdy sem nemuset vkročit! pomyslela si vítězoslavně. Ať jsou i v kancelářích drahé koberce a brokátové závěsy. Jistě, je to krásné, ale pořád je to jen domov důchodců čekárna na věčnost a Janice se ve svých čtyřiapadesáti letech rychle přibližovala věku, kdy se možná sama bude ucházet o přijetí. No, než k tomu dojde, ona bude už dávno pryč.
Zazvonil telefon. Než zvedla sluchátko, rozhlédla se po místnosti, aby se přesvědčila, že se nikdo nevkradl dovnitř a nečíhá jí za zády.
"Janice Nortonová," řekla stroze a držela sluchátko hned u úst.
Doufala, že zavolá. Pozdravem se neobtěžoval. "No, milý Malcolm výjimečně na něco kápnul," řekl. "Zákon na ochranu památek se docela určitě změní. Ten pozemek bude mít obrovskou cenu."
Zasmála se. "Není v tom případě na čase udělat Maggie Hollowayové konkurenční nabídku?"
Po rozhovoru s Liamem seděla Maggie u kuchyňského stolu, popíjela čaj a uždibovala sušenky, které našla v kredenci.
Krabice byla skoro plná a dlouho otevřená jistě nebyla. Maggie si říkala, že tam před pouhými několika dny možná takto seděla i Nuala, popíjela čaj, jedla sušenky a plánovala jídelníček pro slavnostní večeři. U telefonu našla Maggie seznam věcí, které bylo třeba koupit: jehněčí kýtu, zelené fazolky, mrkev, jablka, hrozny, nové brambory, sušenky. A vedle bylo načmáráno ještě něco taková typická Nualina poznámka: "Na něco jsem zapomněla. Porozhlédnout se po obchodě." Seznam Nuala zjevně nechala doma.
Je to zvláštní, pomyslela si Maggie, ale už to, že jsem zde, v tomto domě, mi jakýmsi podivným a naprosto nečekaným způsobem Nualu vrací. Skoro si připadám, jako bych tu s ní celá ta léta bydlela.
Předtím prolistovala album fotografií, které našla v obývacím pokoji, a uvědomila si, že snímky, na nichž byla Nuala s Timothym Moorem, se začaly objevovat rok poté, co se rozvedla s jejím otcem.
Našla ještě jedno menší album plné svých fotografií, pořízených během těch pěti let, kdy byla Nuala nedílnou součástí jejího života. Na zadních stránkách byla nalepena všechna psaníčka, která jí Maggie za ta léta napsala.
Na nepodlepené fotografii na samém konci alba byli všichni tři, Nuala, její otec a ona, ve svatební den. Maggie zářila štěstím, že má mámu. Nuala se tvářila jednoduše šťastně. Také otec se usmíval, ale jeho úsměv byl upjatý a pochybovačný, přesně takový jako on sám.
Nepustil ji do svého srdce, pomyslela si Maggie. Vždycky jsem slýchala, že nesmírně miloval matku. Ta ale byla mrtvá a báječná Nuala tam byla místo ní. Když od něho nakonec odešla, protože už nedokázala snášet jeho malicherné výtky, o hodně přišel.
A já jsem taky o hodně přišla, přemítala, zatímco rovnala šálek s podšálkem do myčky. Ten jednoduchý úkon v ní vyvolal další vzpomínku vzpomínku na otcův podrážděný hlas: "Nualo, copak nedokážeš odnést talíře ze stolu přímo do myčky, aniž bys je nejdřív musela naskládat do dřezu?"
Nuala se nejprve jen vesele smála a říkala, že je od přírody nepořádná, ale později říkávala: "Milosrdný Bože, Owene, vždyť je to poprvé za tři dny."
A někdy se rozplakala a já jsem k ní přiběhla a objala ji, vzpomněla si Maggie smutně.
Bylo půl páté. V okně nad dřezem se rýsoval mohutný dub, který rostl u domu. Potřeboval by prořezat, řekla si Maggie. Kdyby přišla pořádná bouřka, mohly by se ty suché větvě ulomit a spadnout na důra. Utřela si ruce a otočila se. Proč si tím lámat hlavu? Ona tady přece nezůstane. Všechno přebere a použitelné oblečení a nábytek dá stranou pro dobročinné účely. Když se do toho pustí hned, snad s tím do odjezdu bude hotová. Jistě, pár maličkostí si nechá na památku, ale většinou se těch věcí jednoduše zbaví. Řekla si, že až soud závěť potvrdí, dům se vším všudy prodá, ale zároveň si přála, aby v něm toho zůstalo co nejméně. Nechtela, aby se v Nualiných věcech přehrabovali cizí lidé a třeba měli ironické poznámky.
Začala v Nualině ateliéru.
Za tři hodiny byla celá zaprášená od skříněk a poliček, na nichž ležela bez ladu a skladu změť ztvrdlých štětců, vyschlých tub s olejovými barvami, hadříků a malých stojanů, a v rohu místnosti už vyrovnala úctyhodný počet zaplněných pytlů na odpadky.
A ačkoli teprve začala, i po té troše úklidu místnost velice prohlédla. Loajálně si připomněla slova náčelníka Browera, že ateliér někdo důkladně prohledal. Úklidová služba zřejmě pouze uložila co nejvíce věcí zpět do skříněk, zbytek nechala na policích a víc se neobtěžovala. Vznikl tak dojem chaosu, který Maggie znervózňoval.
Ale místnost sama ji zaujala. Dům zřejmě prodělal jen jednu větší změnu, a tu představovala obrovská okna, sahající od podlahy až ke stropu. Těmi jistě proudí dovnitř báječné severní světlo, pomyslela si Maggie. Když na ni Nuala naléhala, aby si s sebou vzala sochařské potřeby, ujišťovala ji, zejí dlouhý, úzký stůl poslouží jako ideální pracovní plocha. Ačkoli si Maggie byla jista, že své náčiní nepoužije, chtěla Nuale udělat radost, a tak si přivezla vaničku s pětadvaceti kilogramy vlhkého jílu, několik výztuží a modelářské potřeby.
Maggie se na chvíli zastavila a přemýšlela. Na tom stole by mohla udělat Nualinu bustu. Všude kolem byla spousta nových fotografií, kterých se při práci mohla přidržet. Jako bych je potřebovala, pomyslela si. Zdálo se jí, že Nualin obličej zůstane navždy vryt do její paměti. Až na návštěvy u Grety a úklid domu neměla v plánu nic konkrétního. A když ted ví, že se po neděli ještě týden zdrží, bylo by dobré mít nějaký program a našel by se snad lepší námět než Nuala?
Návštěva na Latham Manor a čas strávený ve společnosti Grety Shipleyové ji přesvědčily, že zdánlivá obava, kterou u Nualy vytušila, patrně pramenila jen ze strachu z radikální životní změny, kterou pro ni představoval prodej domu a přesídlení do penzionu. Nic jiného ji zřejmě netížilo, řekla si Maggie. Alespoň o ničem nevím.
Povzdechla si. Tím si ovšem nikdy nemůže být jistá. Ale pokud skutečně šlo o náhodné vloupání, nebylo riskantní zabít Nualu a pak ještě strávit spoustu času prohledáváním domu? Ať už to udělal kdokoli, jistě cítil, že se vaří jídlo, a viděl, že je prostřeno pro společnost. Vrah přece musel mít hrůzu, že zatímco bude prohledávat dům, někdo přijde, pomyslela si Maggie. Pokud ovšem sám nevěděl, že se večeře bude konat až v osm hodin a že ani já nepřijedu dřív.
Vhodná příležitost, řekla si. Rozhodně to byla vhodná příležitost pro člověka, který znal plány na ten večer a možná byl sám jejich součástí.
"Náhodný zloděj Nualu nezabil," řekla Maggie nahlas. V duchu si prošla všechny, kteří měli na večeři přijít. Co o nich vlastně ví? Celkem nic.
Až na Liama toho jediného skutečně zná. Jen díky němu znovu narazila na Nualu a za to mu nikdy nepřestane být vděčná. A taky jsem ráda, že má stejný názor na Earla, pomyslela si. Když se tady Bateman objevil, úplně mi naskočila husí kůže.
Až se příště s Liamem setkají, zeptá se ho na Janice a Malcolma Nortonovy. Dnes ráno, během toho kratičkého okamžiku, kdy se na Latham Manor setkala s Janice, vypátrala v jejím výrazu něco nepatřičného. Něco jako zlost. Zlobila se snad proto, že Nuala zrušila prodej domu? uvažovala Maggie. Ale v Newportu je určitě podobných domů k maní spousta. Takže tím to jistě nebude.
Přešla k pracovnímu stolu a posadila se. Podívala se na své sepjaté ruce a uvědomila si, že se nemůže dočkat, až do nich vezme jíl. Kdykoli se snažila na něco přijít, modelování jí vždycky pomohlo najít správnou odpověď nebo alespoň jakés takés řešení.
Něco jí dnes vrtalo hlavou, něco, čeho si všimlo její podvědomí. Její mysl to zaznamenala, ale v tu chvíli jí to nedošlo. Co to jen mohlo být? přemítala. Probírala krůček po krůčku celý den, od chvíle, kdy vstala, přes zběžnou prohlídku přízemí na Latham Manor a schůzku s dr. Lanem, až po vyjížďku na hřbitov s Gretou Shipleyovou.
Hřbitov! Maggie se napřímila. To je ono! Přemýšlela. Ten poslední hrob, ke kterému zašly, hrob paní Rhinelanderové, co zemřela před čtrnácti dny tam jsem si něčeho všimla.
Ale čeho? Ať se snažila sebevíc, nemohla přijít na to, co jí na něm vadilo.
Ráno se na hřbitov vrátím a porozhlédnu se tam, rozhodla se. Vezmu si s sebou fotoaparát a pokud neuvidím, oč přesně jde, hrob vyfotím. Ať už se mi honí hlavou cokoli, možná na to přijdu, až budu snímky vyvolávat.
Byl to dlouhý den. Řekla si, že se vykoupe, usmaží vajíčka, půjde do postele a začte se do knih o Newportu.
Když scházela ze schodů, uvědomila si, že v Nualině ložnici zvoní telefon. Spěchala zvednout sluchátko, ale odměnou jí bylo jen rázné cvaknutí na druhé straně.
Ať to byl kdokoli, patrně mě neslyšel, pomyslela si, ale to nevadí. V tu chvíli neměla chuť s nikým mluvit.
Skříň v ložnici byla otevřená a ve světle z chodby Maggie spatřila modré koktejlky, které si Nuala vzala na setkání ve Four Seasons. Byly nazdařbůh přehozené přes ramínko, jako by je někdo nedbale odložil.
Ty šaty byly drahé. Maggie si pomyslela, že by se mohly poškodit, kdyby tak zůstaly, a tak přešla ke skříni a pověsila je pořádně.
Když rovnala látku, zdálo se jí, že zaslechla tiché žuchnuti, jako by něco spadlo na podlahu. Podívala se dolů na změť kozaček a bot na dně skříně a řekla si, že pokud něco opravdu upadlo, bude to prostě muset počkat.
Zavřela skříň a odešla do koupelny. Samota, v níž si po večerech libovala ve svém bytě v New Yorku, však měla pramalý půvab v tomto domě chatrných zámků a temných koutů, v domě, kde došlo k vraždě a vrahem mohl být někdo, koho Nuala považovala za přítele.
Earl Bateman původně v úterý večer do Newportu jet nechtel. Teprve když si připravoval přednášku na pátek, uvědomil si, že by ji měl doplnit diapozitivy, které uchovával v muzeu na pozemku Batemanova pohřebního ústavu. Dům jeho prapradědečka úzkou stavbu z 19. století a půlhektarový pozemek, na němž stál oddělili od hlavní budovy už před deseti lety.
Z technického hlediska to bylo soukromé muzeum, kam veřejnost neměla přístup. Prohlídky byly možné pouze na písemnou žádost a ojedinělé návštěvníky provázel sám Earl. Na posměch, kterým ho příbuzní zahrnovali, kdykoli přišla řeč na Údolí smrti, jak jeho malému muzeu říkali, pokaždé ledově a se záměrnou vážností odsekl, že z historického hlediska přikládali rituálům kolem smrti velkou váhu lidé všech kultur i vzdělání.
Za ta léta nashromáždil působivou sbírku materiálu, který vesměs měl co do činění se smrtí. Byly zde diapozitivy a filmy, nahrávky pohřebních písní, řecké eposy, malby a grafika, například oslavný obraz Lincolna, jak vstupuje na nebesa, makety Tádž Mahal a pyramid, domorodých mauzoleí z tvrdého dřeva zdobeného mosazí, indické pohřební hranice, současné rakve, repliky bubnů, lastur, baldachýnů a mečů, sochy koní bez jezdce a s obrácenými třmeny i ukázky smutečního oblečení, jak se po celá staletí vyvíjelo.
Přednáška, kterou si chystal pro čtenářský klub, jehož členové se právě shodli na výběru knih o rituálech spojených se smrtí, byla na téma smutečního oblečení. Při té příležitosti jim chtěl ukázat diapozitivy kostýmů, které v muzeu uchovával.
Každá vizuální pomůcka přednášku oživí, řekl si, když jel po silnici číslo 138 přes Newportský most. Ještě před rokem přednášku o smutečním oblečení uzavíral diapozitivem, na němž byl výňatek z Průvodce společenským chováním od Amy Vanderbiltové z roku 1952. Autorka v něm prohlašovala, že lakýrky se na pohřeb nehodí. Earl text doplnil obrázky lakových bot, od dětských přes dámské lodičky až po špičaté pánské pantofle, což pokaždé vyvolalo v publiku nevyzpytatelné reakce.
Nyní ale přišel na nový způsob, jak přednášku uzavřít. "Někdy přemýšlím, co o nás budoucí generace řeknou, až uvidí fotografie vdov v červených minisukních a truchlící rodinu v džínách a kožených bundách. Budou snad těmto kostýmům přikládat hluboký společenský a kulturní význam, tak jak jej my přikládáme oblečení z dob minulých? A pokud ano, nechteli byste být tajně přítomni jejich debatě?"
To se mu líbilo. Zmírní se tím stísněná atmosféra, která zavládla pokaždé, když uvedl, že u některých kmenů se ovdovělí oblékali do cárů, protože věřili, že duše zemřelého se okamžitě po smrti vydá na pouť a mohla by se zachovat nepřátelsky vůči živým, a to i vůči těm, které zesnulý miloval. Cáry tedy zřejmě symbolizují žal a přiměřený smutek.
Ta myšlenka ho neopouštěla, ani když si v muzeu vybíral potřebné diapozitivy. Cítil napětí mezi mrtvou Nualou a živou Maggie. Maggie ohrožuje nepřátelská síla. Musí ji varovat.
Nualino telefonní číslo znal zpaměti, a tak je v matném světle muzejní kanceláře vytočil. Právě se chystal zavěsit, když uslyšel Maggiin udýchaný hlas. Přesto sluchátko položil.
To varování by se jí mohlo zdát divné a on nechtel, aby si myslela, že je blázen.
"Já nejsem blázen," řekl nahlas. Pak se zasmál. "Nejsem dokonce ani divný."
Neil byl za normálních okolností schopen věnovat zrádným proudům kapitálového trhu bezvýhradnou a soustředěnou pozornost. Klienti, soukromé osoby i firmy, by přísahali na přesnost jeho prognóz a prozíravost, s níž dokázal rozeznat nejnovější trendy. Ale v oněch pěti dnech, kdy nebyl schopen kontaktovat Maggie, zjišťoval, zeje roztěkaný, když se potřebuje soustředit, a následně se choval zbytečně příkře ke své asistentce Trish.
Když se konečně rozhodla dát najevo rozhořčení a odkázat ho do patřičných mezí, zvedla ruku posunkem, kterým jasně říkala tak dost a prohlásila: "Takový člověk jako ty může být nabručený z jediného důvodu. Konečně se ti nějaká líbí a ona o to nestojí. No, asi bych tě měla přivítat v reálném světě, ale je mi tě líto, a tak se to tvoje sekýrování pokusím trpělivě snášet."
Neil se chabě a bez odezvy zeptal: "Kdo to tady řídí?" Stáhl se do své kanceláře a znovu si začal lámat hlavu tím, jak se jmenuje Maggiina nevlastní matka.
Neodbytný pocit, že něco není v pořádku, ho rozladil, a tak byl nezvykle netrpělivý vůči dvěma dlouholetým klientům, Lawrenci a Frances Van Hillearyovým, kteří ho toho dopoledne v kanceláři navštívili.
Frances měla na sobě kostým od Chanela, který, jak si Neil uvědomil, patři k jejím nejoblíbenějším. Seděla elegantně vzpřímená na okraji koženého křesla v tak zvané vstřícné části jednací místnosti a líčila mu, jak na jednom večírku dostali vynikající typ na koupi akcií jisté ropné společnosti. Když ho seznamovala s podrobnostmi, oči jí jen zářily.
"Ta společnost má sídlo v Texasu," vysvětlovala nadšeně. "Ale od té doby, co se Čína otevřela Západu, posílají tam nejlepší inženýry."
Čína! pomyslel si Neil sklesle, ale opřel se a snažil se budit dojem, že zdvořile a pozorně naslouchá, zatímco mu Frances a poté i Lawrence vzrušeně líčili nastávající politickou stabilitu v Číně, tamější zájem o zachování životního prostředí, ropné gejzíry, které se nemohou dočkat odčerpání, a samozřejmě také pohádkové bohatství, které na tom lze vydělat.
Neil v duchu rychle počítal a s hrůzou si uvědomil, že jednají o investici ve výši zhruba tří čtvrtin jejich volných prostředků.
"Tady je prospekt," uzavřel Lawrence Van Hilleary a posunul jej k němu.
Neil vzal lesklý letáček a zjistil, že jeho obsah je přesně takový, jak předpokládal. Na samém konci stránky, písmem tak drobným, že bylo téměř nečitelné, stálo upozornění v tom smyslu, že investovat mohou jen ti klienti, jejichž aktiva činí minimálně půl milionu dolarů, a to bez nemovitého majetku.
Odkašlal si. "Tak dobrá, Frances a Lawrenci, platíte mi za mé rady. Patříte k nejvelkorysejším lidem, s nimiž jsem kdy jednal. Už jste vydali obrovské částky na děti a vnoučata, dobročinnost v rámci rodinného podnikání, fond na výstavbu bytů a další dobročinné fondy. Pevně věřím, že to, co jste si ponechali pro sebe, byste neměli vyplýtvat na takovéhle vzdušné zámky. Je to příliš riskantní a dokonce bych se odvážil tvrdit, že vám z vlastního auta v garáži kape víc benzínu, než kdy uvidíte kapat ropy z některého tohohle takzvaného gejzíru. Takový obchod bych s čistým svědomím rozhodně uzavřít nemohl a prosím vás, abyste na něj neplýtvali penězi."
Chvíli ticha přerušila Frances, když se obrátila na manžela a řekla: "Miláčku, připomeň mi, že mám nechat prohlédnout vůz."
Lawrence Van Hilleary zavrtěl hlavou a pak si odevzdaně povzdechl. "Díky, Neile. Ze všeho nejhorší je asi starý blázen." Ozvalo se tiché zaklepání, vešla Trish a přinesla podnos s kávou. "To se vám ještě pořád snaží prodat ty akcie Edselu, pane Van Hilleary?"
"Ne, právě mi to rozmluvil, zrovna, když jsem je chtěl koupit, Trish. Ta káva voní báječně."
Van Hillearyovi projednali ještě několik záležitostí, týkajících se jejich investičního portfolia, a pak začali hovořit o jistém rozhodnutí, které již delší dobu zvažovali.
"Je nám oběma osmasedmdesát," řekl Lawrence a pohlédl s láskou na manželku. "Vím, že vypadáme docela dobře, ale nedá se popřít, že už nemůžeme dělat to, co jsme zvládali ještě před několika lety. Ani jedno z našich dětí nebydlí nikde poblíž. Údržba domu v Greenwichi stojí spoustu peněz a ke všemu právě odešla do důchodu naše stará hospodyně. Zcela vážně uvažujeme, že začneme hledat nějaké zařízení pro důchodce, někde v Nové Anglii. V zimě bychom stále ještě jezdili na Floridu, ale asi by nám vyhovovalo zbavit se starostí o dům a pozemek."
"Kde v Nové Anglii by to mělo být?" zeptal se Neil. "Možná v čapě. Nebo třeba v Newportu. chtěli bychom zůstat někde u vody."
"Vtom případě pro vás možná přes sobotu něco vypátrám." Stručně jim pověděl o několika ženách, jejichž daňové záležitosti spravoval jeho otec. Odstěhovaly se do penzionu Latham Manor v Newportu a byly tam velice spokojené.
Když se zvedli k odchodu, Frances Van Hillearyová políbila Neila na tvář. "Žádná čínská ropa nebude, to slibuji. A dejte nám vědět, co jste vypátral o tom penzionu v Newportu."
"Jistě." Zítra, pomyslel si Neil, zítra budu v Newportu a možná narazím na Maggie.
To sotva! ozval se neodbytný hlásek kdesi v jeho nitru.
Pak ho znenadání něco napadlo. Jednou, když večeřeli u Nearyho, Maggie Jimmymu řekla, že se chystá na návštěvu do Newportu. Pověděla mu, jak se jmenuje její nevlastní matka, a on podotkl něco v tom smyslu, že se jedná o velice vznešené, staré keltské jméno. Jimmy si určitě vzpomene, řekl si Neil.
V daleko spokojenějším rozpoložení se pustil do vyřizování zbývajících úkolů toho dne. Rozhodl se, že na večeři zajde k Nearymu, pak půjde domů a sbalí se. A zítra se vydá na sever.
V osm hodin večer, když Neil spokojeně dojídal smažené lastury s bramborovou kaší, přisedl si k němu Jimmy Neary. Neil si v duchu držel palce a zeptal se Jimmyho, zda by si nevzpomněl na jméno Maggiiny nevlastní matky.
"No jo," řekl Jimmy. "Počkej chvilku. Je to takové vznešené jméno. Moment." Samým soustředěním svraštil buclatý obličej. "Nieve. Siobhan. Maeve. Cloissa. ne, tak to není. Je to je to panebože, už to mám! Finnuala! To v keltštině znamená Spravedlivá. A Maggie povídala, zejí říkají Nuala."
"Tak aspoň něco už vím. Hned bych ti dal pusu, Jimmy," řekl Neil vřele.
Jimmy se zatvářil vyděšeně. "Ať tě to ani nenapadne!" opáčil.
Maggie nečekala, že sejí bude dobře spát, ale zachumlala se do prošívané deky, hlavu zabořila do polštářů z husího peří a vzbudila se teprve, když o půl desáté zazvonil v největší ložnici telefon.
Poprvé po několika dnech cítila, jak se jí v hlavě rozjasnilo a jak je svěží. Spěchala zvednout sluchátko a dokonce si všimla jasných paprsků slunečního světla, které do místnosti pronikaly kolem rolety.
Volala Greta Shipleyová. Téměř omluvně spustila: "Maggie, chtěla jsem vám poděkovat za včerejšek. Hodně to pro mě znamenalo. A, prosím, pokud si nebudete jistá, že to tak opravdu chcete, nemusíte souhlasit, ale zmínila jste se, že si vyzvednete malířské potřeby, které tady Nuala nechala, a tak. Víte, smíme si střídavě pozvat na večeři hosta. Říkala jsem si, že pokud jste si ještě nic nenaplánovala, snad byste se mnou povečeřela."
"Vůbec nic si neplánuji a moc by se mi to líbilo," řekla Maggie srdečně. Pak se jí náhle v hlavě vynořil nápad, jakási představa. Hřbitov, hrob paní Rhinelanderové. Nebo snad ne? Něco ji tam včera zaujalo. Ale co? Musí se tam vrátit. Myslela si, že to bylo u hrobu paní Rhinelanderové, ale pokud se mýlila, bude muset znovu navštívit i všechny ostatní hroby, na kterých spolu byly.
"Paní Shipleyová," řekla, "dokud jsem tady, budu v Newportu trochu fotit pro jeden projekt, na kterém pracuji. Možná to zní morbidně, ale oba ty hřbitovy mají tak poklidnou, starosvětskou atmosféru, že se mi pro mé účely dokonale hodí. Od některých těch hrobů, na nichž jsme včera nechaly květiny, byla krásná vyhlídka. Chtěla bych se tam vrátit. Mohla byste mi říci, které hroby to byly?"
Doufala, že to překotné vysvětlení příliš nekulhá. Ale já přece opravdu na něčem pracuji, pomyslela si.
Zdálo se však, že Gretě Shipleyové Maggiina prosba nijak zvláštní nepřipadá. "Jsou na krásném místě, vidte?" přitakala. "Jistěže vám mohu říci, kam jsme šly. Máte po ruce tužku a papír?"
"Přímo před sebou." Nuala nechala vedle telefonu malý poznámkový blok a pero.
Za tři minuty si Maggie kromě jmen poznamenala i pokyny, jak se k jednotlivým hrobům dostane. Byla si jista, zeje najde, ted kdyby tak ještě věděla, na co by chtěla přijít.
Maggie zavěsila, vstala, protáhla se a rozhodla se pro rychlou sprchu, aby se úplně probudila. Večer to chce horkou koupel, aby člověk usnul, řekla si, a ráno studenou sprchu, aby se probral. Ještě, že jsem se nenarodila před čtyřmi sty roky. Vzpomněla si na výrok, který si přečetla v knize o královně Alžbětě I: "Královna se koupe jednou za měsíc, ať to potřebuje, nebo ne."
Sprcha, která krásnou vanu na nožkách zjevně doplnila až dodatečně, rozstřikovala vodní tříšť, která píchal a jako špendlíky a plněji vyhovovala. Zachumlala se do žinylkového županu, mokré vlasy zavázala do turbanu z ručníku, sešla dolů, připravila si lehkou snídani a odnesla ji do svého pokoje, aby šiji vychutnala při oblékání.
Smutně si uvědomila, že všední oblečení, které si sbalila na dovolenou u Nualy, jí na dvoutýdenní pobyt nestačí. Dnes odpoledne bude muset najít nějaký butik nebo něco podobného a pořídit si alespoň ještě jednu sukni a dvě halenky nebo svetříky. Věděla, že na Latham Manor se nosí spíše společenské oblečení, a navíc měla jít v pátek večer s Liamem na večeři a na tu si asi také bude muset vzít něco slavnostnějšího. Když si s Liamem vyšli na večeři v New Yorku, pokaždé bez výjimky vybral pěkně drahou restauraci.
Vytáhla roletu, otevřela okno a pocítila teplý, mírný vánek, který jen potvrzoval, že Newport po včerejším chladném a vlhkém dni prožívá dokonalé babí léto. Dnes nebudu těžké sako potřebovat, řekla si. Rozhodla se pro bílé tričko, džíny, modrý svetr přes hlavu a tenisky.
Když se oblékla, na okamžik se zastavila před zrcadlem, které viselo nad toaletním stolkem, a dívala se na sebe. Na očích už nebylo ani památky po slzách, které pro Nualu prolila. Byly opět jasné. Modré. Safírově modré. Tak její oči popsal Paul toho večera, kdy se seznámili. Jako by to už byla celá věčnost. Byla za družičku na svatbě Kate Koehlerové a on byl za mládence.
Loučení se svobodou se konalo v loveckém klubu v Marylandu, poblíž Washingtonu. Seděl vedle ní. Celý večer jsme si povídali, zavzpomínala Maggie. A pak, když bylo po svatbě, jsme skoro pořád tančili jen spolu. Když mě vzal do náručí, bylo mi, jako bych se náhle vrátila domů.
Oběma jim bylo teprve třiadvacet let. On chodil na leteckou akademii, ona právě dokončovala magisterské studium na Newyorské univerzitě.
Všichni říkali, jak nám to spolu sluší, vzpomínala Maggie. Tolik kontrastů. Paul byl světlý, měl rovné blond vlasy a průzračné modré oči a říkal, že nordické vzezření zdědil po babičce z Finska. A já, tmavovlasá Keltka.
Celých pět let poté, co Paul zemřel, nosila vlasy tak, jak to měl rád. Loni je konečně nechala o pět centimetrů zkrátit, takže nyní sotva přesahovaly přes límec, ale kratší délka za to dala vyniknout pružným, přirozeným vlnám. S novým účesem bylo navíc daleko méně práce a to u Maggie rozhodlo.
Paulovi se také líbilo, že používá jen řasenku a úplně nenápadnou rtěnku. Nyní se alespoň při slavnostních příležitostech líčila rafinovaněji.
Proč o tom všem právě ted uvažuji? říkala si Maggie, když se chystala na dopoledne odjet. Je to téměř jako bych si o tom povídala s Nualou, uvědomila si. Všechno se to stalo až poté, co se kdysi dávno musely rozloučit, o tom všem s ní chtěla mluvit. Nualabrzy ovdověla. Chápala by to.
Na závěr vyslala k Nuale tichou modlitbičku, aby využila svého vlivu u oblíbených světců a pomohla Maggie pochopit, proč ji to táhne na hřbitov. Pak sebrala podnos od snídaně a odnesla jej dolů do kuchyně.
O tři minuty později, když zkontrolovala obsah tašky s řemenem přes rameno, zamkla na dva západy a vzala si z kufru auta fotoaparát a další vybavení, byla už na cestě na hřbitov.
Paní Eleanora RobinsonováChandlerová dorazila do penzionu Latham Manor přesně v deset třicet, kdy měla schůzku s dr. Williamem Lanem.
Lané urozenou návštěvnici přijal se šarmem a dvorností, které z něho udělaly dokonalého ředitele a ošetřujícího lékaře pro penzion. Příběh paní Chandlerové znal nazpaměť. Jméno rodiny bylo známé po celém Rhode Islandu. Když v devadesátých letech 19. století dosáhl společenský život v Newportu vrcholu, její babička patřila mezi primadony společenské scény. Bylo by vynikající, kdyby penzion paní Chandlerovou získal vždyť později by se za ní pravděpodobně přistěhovali další hosté z okruhu jejích přátel.
Její finanční zázemí na něj sice zapůsobilo, ale přece jen ho maličko zklamalo. Zřejmě přenechala spoustu peněz své početné rodině. Bylo jí šestasedmdesát let a svůj díl při zalidňování země nepochybně odvedla: měla čtyři děti, čtrnáct vnoučat, sedm pravnoučat a nebylo pochyb, že další ještě přijdou.
Vzhledem ke svému jménu a společenskému postavení by se jistě nechala přesvědčit, aby si vzala horní apartmá, které měla dostat Nuala Moorová, řekl si. Zjevně byla zvyklá mít to nejlepší.
Paní Chandlerová měla na sobě bezový úpletový kostým a lodičky na nízkém podpatku. Zdobila ji jediná šňůra perel, malé perlové náušnice, zlatý snubní prsten a úzké zlaté hodinky, ale každý z těch doplňků byl prvotřídní. Její klasické rysy, orámované čistě bílými vlasy, vyzařovaly laskavost a zdrženlivost. Lanoví bylo naprosto jasné, že zde absolvuje pohovor on.
"Jistě chápete, že tato schůzka je pouze předběžná," řekla paní Chandlerová. "Zdaleka si nejsem jista, zda jsem připravena odejít do jakéhokoli penzionu, byť by byl sebelepší. Ale řeknu vám, že podle toho, co jsem zatím viděla, byla tato stará budova zrekonstruována velice vkusně."
Chvála z úst takové nóbl dámy už něco znamená, pomyslel si Lané ironicky. Přesto se vděčně usmál. "Děkuji," řekl. Kdyby tady byla Odile, už by horovala, že taková pochvala od paní Chandlerové má pro nás velký význam, a tak dále a tak dále.
"Moje nejstarší dcera bydlí v Santa Fe a byla by moc ráda, kdybych se usadila u ní," pokračovala paní Chandlerová.
Ale tobě se tam nechce, co? pomyslel si Lané a náhle mu bylo daleko lépe. "Jistě, myslím, že když člověk prožije tolik let v této oblasti, je dost těžké provést tak obrovskou změnu," řekl účastně. "Mnozí naši hosté odjíždějí na týden dva k rodině a pak jsou velice rádi, když se vrátí do klidu a míru na Latham Manor."
"To máte jistě pravdu." Paní Chandlerové zazněl v hlase neosobní tón. "Pokud vím, máte několik volných bytů."
"Skutečně, právě se uvolnilo jedno z našich nejlepších apartmá."
"Kdo v něm naposledy bydlel?" "Paní Constance Van Sickle Rhinelanderová." "Ano, jistě. Slyšela jsem, že Connie byla moc nemocná." "Ano, bohužel." O Nuale Moorové se Lané nezmínil. Pokud šlo o místnost, kterou nechal vyklidit kvůli jejímu ateliéru, vymluví se na důkladné malování.
Vyjeli výtahem do třetího patra. Paní Chandlerová dlouho postávala na terase s výhledem na oceán. "Tohle je opravdu krása," připustila. "Ale mám dojem, že toto apartmá stojí pět set tisíc dolarů." "Správně."
"No, tolik peněz utratit nehodlám. Ted, když jsem je viděla, ráda bych si prohlédla i ostatní volné byty."
Pokusí se smlouvat, pomyslel si dr. Lané a musel se přemáhat, aby jí neřekl, že taková taktika na něho ani v nejmenším neplatí. Základním pravidlem Prestižního bydlení bylo neposkytovat absolutně žádné slevy. Dělalo to jen zlou krev, protože o mimořádných smlouvách se pokaždé dozvěděli lidé, kteří je sami nedostali.
Paní Chandlerová okamžitě odmítla nejmenší, středně velký i největší byt s jednou ložnicí. "Ani jeden mi nevyhovuje. Bohužel, asi maříme čas."
Byli v prvním poschodí. Doktor Lané se otočil a spatřil, jak k nim přichází Odile a do ní je zavěšena paní Pritchardová, která se zotavovala po operaci kyčelního kloubu. Jeho žena se na ně usmála, ale k Lanově úlevě se nezastavila. I Odile občas pochopí, že by se neměla vnucovat, pomyslel si.
U stolu v prvním patře seděla sestra Markeyová. Pohlédla na ně s rozzářeným profesionálním úsměvem. Lané se nemohl dočkat, až si to s ní vyřídí. Paní Shipleyová mu toho rána sdělila, že si chce nechat přidělat na dveře zástrčku, aby měla soukromí. "Tu ženskou zavřené dveře vyloženě dráždí," hubovala.
Procházeli kolem ateliéru paní Shipleyové. Služebná tam právě uklidila a široké dveře byly dokořán. Paní Chandlerová nahlédla dovnitř a zarazila se. "To je ale krása," řekla upřímně a přelétla pohledem velký obytný kout s pseudorenesančním krbem.
"Pojďte dál," vyzval ji dr. Lané. "Já vím, že by to paní Shipleyové nevadilo. Právě odešla ke kadeřníkovi."
"Jen kousek. Připadám si jako zloděj." Paní Chandlerová si prohlédla spací kout a nádherný panoramatický výhled na oceán. "Myslím, že tohle je ještě lepší než to velké apartmá," řekla. "Kolik takový ateliér stojí?"
"Tří sta padesát tisíc dolarů."
"To bych tedy dala. Máte nějaký podobný ateliér volný? Samozřejmě za stejnou cenu."
"V tuto chvíli ne," řekl a dodal: "Ale co kdybyste si podala žádost?" Usmál se na ni. "Byli bychom moc rádi, kdybyste se jednoho dne stala naším hostem."
Douglas Hansen se přes stůl roztomile usmál na Coru Gebhartovou, rtuťovitou sedmdesátnici, která si zjevně pochutnávala na lasturách a dušeném štěrbáku, který si objednala k obědu.
Je upovídaná, pomyslel si. Není jako ty, které musel zahrnout pozornostmi, aby z nich vůbec něco vypáčil. Paní Gebhartová mu otevírala své soukromí tak, jako se slunečnice vystavuje slunci, a on věděl, že ještě než přijde řada na kávu, získá si její důvěru.
"Je jako oblíbený synovec," to o něm prohlásila jedna z těch žen a on si přál, aby ho přesně tak vnímaly jako laskavého a starostlivého třicátníka, který jim poskytne řadu drobných pozorností, jakých se jim už léta nedostalo.
Důvěrné posezení a popovídání v restauraci, která by stejně jako tato Bouchardova dokázala uspokojit i největšího labužníka, nebo třeba v Chart House, kde si člověk vedle vynikajícího humra mohl vychutnat i překrásnou vyhlídku. Po obědě následovala bonboniéra pro dámy, které si objednaly zákusek, květiny pro ty, které se mu svěřily se svými dávnými románky, a snad i společná důvěrná procházka po promenádě pro ty, které nedávno ovdověly a melancholicky mu vyprávěly, jak s manželem denně chodily na dlouhé procházky. Věděl, jak na to.
Hansen nikdy nepouštěl ze zřetele, že všechny ty ženy jsou inteligentní a některé možná i mazané. Nabízel jim takové tipy na koupi akcií, že jejich dobré předpoklady musel uznat i rozumný investor. Jeden tip mu skutečně vyšel, což pro něho sice tehdy byla úplná pohroma, ale nakonec se ukázalo, že je to vlastně výhra. Pokaždé, když se nyní chystal završit svůj záměr, navrhl, aby budoucí klientka zavolala paní Albertě Downingové do Providence a nechala si od ní Hansenovy odborné schopnosti potvrdit.
"Paní Downingová investovala sto tisíc dolarů a za jediný týden měla třísettisícový zisk," to eventuálním klientkám klidně říci mohl. Byla to pravda. Skutečnost, že akcie byly na poslední chvíli uměle nadhodnoceny a že mu paní Downingová přes jeho radu dala pokyn k prodeji, pro něho tehdy znamenala úplnou katastrofu. Museli sehnat peníze, aby jí zisk vyplatili, ale nyní se alespoň mohli odvolat na skutečnou dámu z vyšších kruhů.
Cora Gebhartová s požitkem dojedla. "Vynikající," řekla a usrkla ze sklenky burgundského. Hansen chtěl původně objednat celou láhev, ale ona neústupně trvala na tom, že u oběda vždycky vypije jen jednu sklenku.
Douglas odložil nůž na talíř a opatrně k němu přiložil vidličku hroty dolů, po evropském způsobu.
Cora Gebhartová si povzdechla. "Takhle vždycky odkládal příbor manžel. Také jste byl na vychování v Evropě?"
"Strávil jsem mladá léta na Sorbonně," odvětil Hansen s nacvičenou nenuceností.
"To je báječné!" zaradovala se paní Gebhartová a okamžitě přešla do bezvadné francouzštiny. Douglas se ji zoufale snažil sledovat.
Po chvíli zvedl ruku a usmál se: "Francouzsky sice plynně čtu a píšu, ale už jsem tam jedenáct let nebyl, a francouzštinu bych si, bohužel, potřeboval trochu oprášit. En anglais, sil vous plait."
Oba se zasmáli, ale Hansen už byl ve střehu. Že by ho paní Gebhartová zkoušela? Už dříve poznamenala něco o jeho pěkném tvídovém saku a celkově elegantním zjevu a podotkla, že to působí nezvykle, když tolik mladých mužů včetně jejího vnuka vypadá, jakoby se právě vrátili z túry. Nechtela mu tím dát obratně najevo, že ho prohlédla? Že vytušila, že ve skutečnosti neabsolvoval ani Williams, ani Whartonskou obchodní školu, jak tvrdí?
Věděl, že jeho štíhlý, blonďatý, aristokratický zjev na okolí působí. Vynesl mu nástup u Merrilla Lynche a Salomon Brothers, ale na obou místech vydržel sotva půl roku.
Další slova paní Gebhartové ho uklidnila. "Asi jsem moc konzervativní," posteskla si. "Vložila jsem přespříliš peněz do fondů, aby si mí vnuci mohli koupit další seprané džíny. A pro mne už teď zrovna moc nezbývá. Říkala jsem si, že bych se přestěhovala do některého ústavu pro důchodce nedávno jsem kvůli tomu dokonce zajela na Latham Manor ale musela bych si vzít nějaký menší byt a já jsem zkrátka zvyklá na větší prostor." Zarazila se a pak se Hansenovi podívala přímo do tváře. "Myslím, že do těch akcií, co jste mi doporučil, investuji tři sta tisíc dolarů."
Snažil se, aby se mu pocity nepromítly do tváře, ale byl to těžký boj. Zmíněná částka byla podstatně vyšší, než doufal.
"Můj účetní s tím samozřejmě nesouhlasí, ale začínám mít dojem, že je to starý pedant. Neznáte ho? Jmenuje se Robert Stephens. Bydlí v Portsmouthu."
To jméno Hansen znal. Robert Stephens spravoval daně paní Arlingtonové a ta přišla o balík peněz, když investovala do počítačové firmy, kterou jí doporučil.
"Ale platím mu, aby se mi staral o daně, ne aby mi mluvil do života," pokračovala paní Gebhartová, "takže se s ním o tom nehodlám radit, prodám obligace a nechám vás, abyste mi také vydělal tolik peněz. A teď, když už jsem se rozhodla, tak si tu druhou sklenku asi přece jen dám."
Ve chvíli, kdy polední slunce zalilo restauraci zlatavým teplem, si přiťukli.
Na hřbitovech Panny Marie a Nejsvětější Trojice strávila Maggie téměř dvě hodiny. Na některých místech, která chtěla vyfotografovat, se konaly pohřby, takže pokaždé počkala, až truchlící odejdou, a teprve pak vytáhla fotoaparát.
Nádherný prosluněný den ji v tísnivém pátrání nepodpořil, ale ona vytrvala a navštívila všechny hroby, u nichž se s Gretou Shipleyovou zastavily, a ze všech úhluje vyfotografovala.
Původně se jí zdálo, že něco zvláštního postřehla na hrobě paní Rhinelanderové, který navštívily jako poslední. Z toho důvodu postupovala v opačném pořadí než předešlého dne s paní Shipleyovou, začala u paní Rhinelanderové a skončila u Nualina hrobu.
Při poslední zastávce se odněkud vynořila asi osmi nebo devítiletá holčička, postávala opodál a zaujatěji sledovala.
Maggie dofotíla film a obrátila se k děvčátku. "Ahoj, já jsem Maggie," řekla. "Jak se jmenuješ?"
"Maríanne. Proč tady fotíte?"
"No, jsem fotografka. Mám nějaké zvláštní úkoly a tohle je jeden z nich."
"Nechcete si vyfotit dědečkův hrob? Je hned támhle." Ukázala nalevo, kde Maggie u vysokého náhrobku zahlédla několik postávajících žen.
"Ne, asi ne. Vlastně jsem už pro dnešek skončila. Ale děkuji. Je mi líto, že ti umřel dědeček."
"Dneska jsou to tři roky. Když mu bylo osmdesát dva let, znovu se oženil. Mamka říká, že ho ta ženská utahala."
Maggie se snažila potlačit úsměv. "To se někdy stává."
"Táta povídal, že po padesáti letech s babičkou si aspoň dva roky užil trochu legrace. Ta paní, co šiji vzal, už má nového nápadníka. Táta říká, že mu nejspíš zbývá taky jen pár let."
Maggie se zasmála. "S tvým tátou musí být legrace."
"To jo. No, už musím jít. Máma na mě mává. Nashle."
Takový rozhovor by se Nuale líbil, uvažovala Maggie. Co to jen hledám? ptala se sama sebe a zírala na hrob. Květiny, které tam položila Greta Shipleyová, už povadly, ale jinak vypadal přesně stejně jako všechny ostatní. Přesto vyfotila ještě jeden film, pro jistotu.
Odpoledne rychle ubíhalo. Maggie se podívala do mapy, rozložené na vedlejším sedadle, a zajela do centra Newportu. Jako profesionální fotografka si filmy nejraději vyvolávala sama, a tak je jen s velkým sebezapřením svěřila laboratoři. Ale musela uznat, že to jinak nepůjde. Vybavení pro temnou komoru si s sebou nevzala tak krátký výlet by jí to jedině zkomplikovalo. Když jí slíbili, že zakázka bude hotová do druhého dne, dala si v hostinci Brick Alley hamburger a kolu. Pak našla na Thames Street butik, kde si vybrala dva svetříky jeden bílý a jeden černý dvě dlouhé sukně, bezové vypasované sako a k němu kalhoty. Když nové věci zkombinuje s tím, co už má, tak jí její garderoba postačí pro všechny příležitosti, které se v příštích deseti dnech v Newportu možná ještě vyskytnou. A navíc se jí to oblečení opravdu líbilo. Newport je jedinečný, říkala si, když jela podél pobřeží zpátky k Nuale.
K sobě, opravila se, a ta představa ji znovu překvapila. Malcolm Norton se s Nualou dohodl, že od ní dům odkoupí, to Maggie věděla. Říkal, že se mnou chce mluvit, uvažovala. Jistě půjde o dům. Chci jej prodat? ptala se sama sebe. Včera večer by řekla: "Asi ano." Ale nyní, v tuto chvíli, na tomto jedinečném ostrově s nádherným oceánem a krásným, malebným městečkem, už si tak jistá nebyla.
Ne, kdyby se musela rozhodnout hned teď, neprodala by jej.
V půl páté skončila Zeldě Markeyové služba, a tak se podle příkazu ohlásila u dr. Williama Lana. Věděla, že si ji pozve na kobereček, a také věděla proč. Stěžovala si na ni Greta Shipleyová. No, sestra Markeyová byla na dr. Lana připravená.
Jen se na něj podívejme, pomyslela si opovržlivě, když se na ni přes stůl zamračil. Vsadila bych se, že nerozezná spalničky od neštovic. Natož bušení srdce od městnání krve.
Mračil se na ni, ale podle výmluvných kapiček potu na čele jasně poznala, jak je mu to setkání nepříjemné. Rozhodla se, že mu to usnadní, protože dobře věděla, že nejlepší obranou je útok.
"Pane doktore," spustila, "vím přesně, co mi chcete říct. Paní Shipleyová si stěžovala, že jsem k ní vešla bez zaklepání. Ale věc se má tak, že paní Shipleyová ted hodně spí, daleko víc než ještě před několika týdny, a já jsem si o ni dělala tak trochu starosti. Patrně se jedná jen o citovou reakci na smrt přátel, ale ujišťuji vás, že dveře otevírám bez vyzvání pouze tehdy, když nedostanu odpověď na opakované zaklepání."
Než Lané promluvil, zahlédla v jeho očích náznak nejistoty. "Slečno Markeyová, pak bych tedy navrhoval, abyste v případě, že paní Shipleyová nebude delší dobu reagovat, pootevřela dveře a zavolala na ni. Začíná z toho být dost nervózní a já bych tomu chtěl učinit přítrž dříve, než budeme mít na krku skutečný problém."
"Ale pane doktore, kdybych u ní nebyla před dvěma dny, toho večera, co se jí udělalo nevolno, mohlo to dopadnout moc špatně."
"Rychle to přešlo a ukázalo se, že o nic nejde. Vážím si vašeho zájmu, ale podobné stížnosti trpět nemohu. Rozumíte mi, slečno Markeyová?" "Jistě, pane doktore." "Přijde dnes paní Shipleyová k večeři?" "Ano, nejenže přijde, navíc má hosta. Slečnu Hollowayovou, nevlastní dceru paní Moorové. Nahlásila to vaší paní. Říkala, že slečna Hollowayová si vyzvedne malířské potřeby po paní Moorové, když už tady bude." "Aha. Děkuji, slečno Markeyová."
Jakmile sestra odešla, Lané popadl sluchátko a zavolal domů manželce. Když se ozvala, vyjel na ni: "Proč jsi mi neřekla, že Maggie Hollowayová dnes přijde na večeři?" "Copak na tom záleží?" zeptala se Odile zmateně. "Záleží, protože." Lané se zarazil a zhluboka se nadechl. Některé věci bylo lépe neříkat. "Chci pokaždé vědět, kdo přijde na večeři," řekl. "Už proto, abych tam byl a hosta přivítal."
"Já vím, miláčku. Zařídila jsem to tak, že dnes večer povečeříme v penzionu. Navrhla jsem paní Shipleyové, aby se posadily k našemu stolu, ale ona to dost příkře odmítla. Ale s Maggie Hollowayovou si budeš moci pohovořit alespoň při setkání před večeří."
"Dobrá." Odmlčel se, jako by chtěl ještě něco dodat, ale pak si to rozmyslel. "Za deset minut jsem doma."
"No, to bys měl, jestli se chceš ještě upravit." Odile se zvonivě zasmála a Lané zaskřípal zuby.
"Ostatně, miláčku," pokračovala, "pokud se podle pravidel mají hosté k večeři převlékat, myslím, že ředitel s manželkou by měli jít příkladem. Co říkáš?"
Earl Bateman si držel maličký byt v areálu univerzity. Malá, liberální katedra humanitních věd, zasazená do poklidné části Providence, mu sloužila jako ideální místo, kde mohl studovat a připravovat se na přednášky. Ve stejné oblasti byla i řada významnějších institucí vyššího vzdělávání, ale Hutchinsonská univerzita měla vynikající úroveň a Earlovy přednášky z antropologie patřily k těm nejlepším.
"Antropologie je věda zabývající se původem, hmotným a kulturním vývojem, rasovými zvláštnostmi, společenskými zvyky a věroukami lidstva." Na počátku každého nového semestru Earl studentům nařídil, aby se tato slova naučili nazpaměť. Jak s oblibou říkal, rozdíl mezi ním a mnohými jeho kolegy spočíval v tom, že podle něho se skutečné znalosti jakéhokoli národa nebo kultury zakládaly na studiu jejich rituálů spojených se smrtí.
To téma ho vždycky fascinovalo. A fascinovalo i jeho posluchače, takže o jeho přednášky byl stále větší zájem. Několik vzdělávacích agentur už mu také nabídlo nemalé honoráře za přednášky, které se měly stát tečkou nejrůznějších obědů či večeří. Zamlouvaly si ho až na půldruhého roku dopředu.
Jejich dopisy ho nesmírně těšily: "Vážený pane profesore, zjistili jsme, že i téma smrti dokážete podat velice zábavnou formou," tak to obvykle stálo v dopisech, které pravidelně dostával. Odpovídat na ně se mu vyplácelo. Nyní si za takovou přednášku účtoval tři tisíce dolarů plus výdaje a měl tolik nabídek, že ani nemohl všechny přijmout.
Ve středu měl poslední hodinu ve dvě, takže i dnes mohl zbytek odpoledne využít, aby ještě vybrousil přednášku pro dámský klub a vyřídil korespondenci. Jeden dopis, který nedávno dostal, ho zaujal natolik, že na něj stále musel myslet.
Jistá kabelová televize chtěla vědět, zda by měl dostatek materiálu pro sérii půlhodinových televizních pořadů, věnovaných kulturním aspektům smrti a doložených názornými ukázkami. Honorář by sice nebyl nijak vysoký, ale zdůrazňovali, že podobná veřejná vystoupení se mnoha dalším účinkujícím nakonec mnohonásobně vyplatila.
Jestli mám dost materiálu? říkal si Earl ironicky a položil nohy na stolek. Jistěže ho mám dost. Tak třeba posmrtné masky. Tohle téma jsem ještě nikdy nepoužil. Měli je Egypťané i Římané. Koncem čtrnáctého století je začali pořizovat i Florenťané. Málokdo ví, že existuje posmrtná maska George Washingtona, která jeho klidnou, ba vznešenou tvář zachytila ve věčném odpočinku, beze stopy po nepadnoucích dřevěných zubech, které ho hyzdily zaživa.
Vždycky šlo o to vdechnout přednášce trochu lidského zájmu, aby publikum probírané osobnosti nechápalo jen jako předměty morbidního zájmu, ale cítilo s nimi jako se svými bližními.
Téma dnešní přednášky Earla přivedlo na spoustu dalších možných námětů. Dnes večer samozřejmě pohovoří o tom, jak se v průběhu věků měnilo smuteční oblečení. Ale při studiu si uvědomil, že společenské příručky představují bohatý zdroj dalšího materiálu.
Některé výroky Amy Vanderbiltové, které hodlal použít, obsahovaly půl století staré pokyny, jak obalit domovní zvonek, aby nerušil pozůstalé, a jak se v kondolencích vyhnout slovům zemřel, smrt, zavražděn a podobně.
Zvonek! Za královny Viktorie měli lidé hrůzu, zeje pohřbí zaživa, a tak dávali na hrob upevnit zvonek a průduchem do rakve protáhnout provázek nebo drát, aby člověk uvězněný uvnitř mohl v případě, že se probere, zazvonit. O tom se už ale nemůže, ba ani nechce zmínit.
Earl dobře věděl, že už shromáždil dostatek materiálu pro libovolný počet pořadů a případně si může opatřit další. Brzy budu slavný, přemítal. On, Earl, z něhož si celá rodina tropí posměch, jim ukáže všem těm rozpínavým, bujným bratrancům, těm levobočkům potrhlého, hrabivého zloděje, který se k majetku dopracoval podvody a intrikami.
Cítil, jak mu začalo bušit srdce. Nemysli na ně! poručil si. Soustřeď se na přednášku a na pořady pro tu kabelovou televizi. Uvažoval ještě o jednom námětu a věděl, že by s ním měl velký úspěch.
Ale nejdříve. si dá sklenku. Jen jednu, předsevzal si, když si připravoval velmi suché martini v kuchyňském koutě, který mu zároveň sloužil jako jídelna. Polkl první doušek a myslel na to, že než člověk zemře, často se stává, že někdo blízký má předtuchu pociťuje jakýsi neklid nebo tuší, co se stane.
Znovu se posadil, sundal brýle, protřel si oči a hlavu opřel o opěradlo rozkládacího gauče, který mu zároveň sloužil ke spaní.
Někdo blízký. "Jako já," řekl nahlas. "Moc blízcí si s Maggie Hollowayovou sice nejsme, ale tak se mi zdá, že ta si není blízká s nikým. Snad právě proto mám zlé tušení právě já. Já vím, že Maggie už brzy zemře, přesně tak, jako jsem minulý týden bezpečně věděl, že Nuale už zbývá jen pár hodin života."
O tři hodiny později, za nadšeného potlesku publika, zahájil s rozzářeným a tak trochu nepatřičným úsměvem přednášku. "Neradi o tom mluvíme, ale všichni jednou zemřeme. Někdy dostaneme odklad. Každý z nás už slyšel o lidech, kteří byli klinicky mrtví a znovu ožili. Jindy zase bohové promluví a ono biblické Prach jsi a v prach se obrátíš se naplní."
Odmlčel se, zatímco publikum zvažovalo jeho slova. Před vnitřním zrakem mu vyvstal Maggiin obličej mrak tmavých vlasů, rámující jemné, ušlechtilé rysy, jimž dominovaly nádherné, přesmutné oči.
Alespoň už brzy nepocítí bolest, utěšoval se.
Angela, služebná s měkkým přízvukem, která Maggie otevřela i včera, jí ukázala skříňku s Nualinými malířskými potřebami. To je pro Nualu typické, pomyslela si Maggie s láskou. Věci ležely na policích jedna přes druhou, ale s Angelinou pomocí je brzy naskládala do krabic a pomocnice z kuchyně jim je pomohla odnosit do auta.
"Paní Shipleyová vás očekává u sebe," řekla služebná. "Hned vás k ní zavedu."
"Děkuji."
Mladá žena na chvíli zaváhala a rozhlédla se po velké společenské místnosti. "Když tady paní Moorová dávala hodiny kreslení, všem se to moc líbilo. Nezáleželo na tom, že většinou neuměli nakreslit ani rovnou čáru. Je to teprve pár týdnů, co hned na začátku všem řekla, aby si vzpomněli na nějaký slogan z druhé světové války, takový, co jich všude visely spousty na plakátech. Zapojila se i paní Shipleyová, přestože byla toho dne tak rozčilená."
"Proč byla rozčilená?"
"To pondělí zemřela paní Rhinelanderová. Byly přítelkyně. No, já jsem pomáhala rozdávat materiál a oni přicházeli na různá hesla, třeba Ať žijí naši letci, a paní Moorová hned načrtla letadlo a za ním vlál prapor a všichni si to namalovali podle ní. A potom někdo navrhl Nemluv kámo, dej si žvejku."
"To bylo taky heslo?" podivila se Maggie.
"Ano. Všichni se tomu smáli, ale paní Moorová jim vysvětlila, že mělo vážně varovat dělníky v obranném průmyslu, aby neříkali nic, co by mohl zaslechnout špion. Bylo tady tak veselo." Angela se té vzpomínce usmála. "To byla poslední hodina paní Moorové. Moc nám všem chybí. No, snad abych vás raději doprovodila nahoru za paní Shipleyovou."
Když Greta Shipleyová Maggie spatřila, přívětivě se usmála, ale prošedlé stíny, které sejí rýsovaly pod očima a kolem rtů, za úsměv skrýt nedokázala. Maggie si také všimla, že když vstala ze židle, musela se přidržet opěradla. Zdála se jí unavenější a o poznání slabší než předešlého dne.
"Maggie, moc vám to sluší. A je to od vás hrozně hezké, že jste tak narychlo přišla," řekla paní Shipleyová. "Ale u stolu máme velice příjemnou společnost opravdu si myslím, že se vám všichni budou líbit. Říkala jsem si, že bychom si tady mohli vypít aperitiv a teprve pak se připojit k ostatním." "To by se mi líbilo," souhlasila Maggie. "Doufám, že máte ráda sherry. Nic jiného bohužel nemám." "Sherry mám moc ráda."
Angela nečekala na pokyn, přešla k servírovacímu stolku, nalila jantarově zbarvený nápoj z karafy do starožitných křišťálových sklenic a obě ženy obsloužila. Poté tiše odešla z pokoje. "Ta dívka je poklad," řekla paní Shipleyová. "Tolik drobných pozorností, to by ostatní ani nenapadlo. Ne že by nebyly dobře vyškolené," dodala rychle, "ale Angela je jen jedna. Vzala jste si Nualiny malířské potřeby?"
"Ano," odpověděla Maggie. "Angela mi pomáhala a vyprávěla mi, jak jednou byla u Nualy na hodině a jak jste tam malovali plakáty."
Greta Shipleyová se usmála. "Ta Nuala vám ale byla šibalka! Když jsme sem spolu po hodině přišly, vzala mou kresbu která samozřejmě za moc nestála a trochu ji dotvořila po svém. Musíte se na ni podívat. Je ve druhé zásuvce," řekla paní Shipleyová a ukázala na stůl vedle pohovky.
Maggie zásuvku otevřela a vytáhla těžký skicák. Když kresbu uviděla, zčistajasna jí přeběhl mráz po zádech. Na původním náčrtku paní Shipleyové byla hrubá skica dvou dělníků v ochranných přilbách, jak spolu hovoří ve vlaku nebo v autobuse. Za nimi stála postava s protáhlým obličejem, v černé kápi a klobouku, a nepokrytě naslouchala.
Přes tváře dělníků Nuala namalovala zcela zřejmě svůj a Gretin obličej. Nad špehem se vznášela postava zdravotní sestry s přimhouřenýma očima a obrovským uchem.
"Má tohle být někdo z místních lidí?" zeptala se Maggie.
Paní Shipleyová se zasmála. "Ale ano. Ta strašlivá čmuchal ka, sestra Markeyová. Tehdy jsem si myslela, zeje to jen taková legrace, když věčně slídí kolem. Jenže teď už si tím nejsem tak jistá."
"Pročpak?" zeptala se Maggie rychle.
"Já nevím," odpověděla Greta. "Možná si jen začínám vymýšlet. To staré dámy dělají, však víte. Myslím, že už bychom skutečně měly jít dolů."
Maggie zjistila, že velký salon je nádherný, krásně výtvarně vyřešený a přepychově zařízený. Vzduchem se neslo švitoření kultivovaných hlasů sympatických postarších dam a pánů, kteří posedávali po místnosti. Pokud Maggie viděla, byli tu lidé ve věku od pětašedesáti snad po devadesát, ale Greta jí pošeptala, že jedné přitažlivé ženě v černém sametovém kostýmku, se zády rovnými jako pravítko a živýma očima, právě bylo čtyřiadevadesát.
"To je Letitia Bainbridgová," pošeptala jí. "Když sem před šesti lety přišla, všichni jí říkali, že se snad zbláznila, když zaplatila čtyři sta tisíc dolarů za byt, ale ona tvrdila, že mají v rodině takové geny, zeje to dobrá investice. A vidíte, čas jí dal za pravdu. Bude s námi u stolu a užijete šijí, to vám mohu slíbit."
"Patrně si povšimnete, že personál obsluhuje hosty, aniž by se ptal, co si přejí," pokračovala paní Shipleyová. "Hosté mají od doktora většinou povolenu sklenku vína nebo koktejl. Ti, kteří nic takového nesmějí, dostanou minerálku nebo nějaký jiný nealkoholický nápoj."
To muselo dát spoustu pečlivého plánování, pomyslela si Maggie. Už chápu, proč Nuala vážně přemýšlela, že by se tady usadila. Maggie si vzpomněla, jak jí dr. Lané řekl, že ví určitě, že kdyby Nuala zůstala naživu, nakonec by o přijetí zažádala znovu.
Maggie se rozhlédla a všimla si, že se k nim blíží dr. Lané s manželkou. Odile Lanová měla na sobě hedvábnou halenku a dlouhou sukni, kterých si Maggie všimla v butiku, kde sama nakoupila své oblečení. Paní Lanovou už sice viděla při jiných příležitostech toho večera, kdy zemřela Nuala, a na pohřbu ale nikdy se na ni skutečně nezaměřila. Nyní si uvědomila, že Odile je skutečně krásná.
A musela uznat, že ačkoli dr. Lané již začíná plešatět a trochu přibral, i on je přitažlivý. Měl přátelské a dvorné způsoby. Když došel k Maggie, vzal ji za ruku, zvedl si ji ke rtům a kousek nad ní se podle evropského zvyku zastavil.
"Velice nás těší," řekl a hlas mu rezonoval upřímností. "A dovolte mi podotknout, že stačil jediný den a vypadáte daleko odpočatěji. Zřejmě jste velice silná mladá žena."
"Ale miláčku, to musíš být pořád jako doktor?" přerušila ho Odile Lanová. "Maggie, moc nás těší. Co si o tom všem myslíte?" Opsala rukou všeobsažné gesto zřejmě měla na mysli elegantní místnost.
"Ve srovnání s některými domovy důchodců, které jsem fotografovala, si připadám jako v ráji."
"Proč jste fotografovala právě domovy důchodců?" zeptal se
dr. Lané.
"Byla to zakázka pro jeden časopis."
"Kdybyste někdy chtěla pořídit pár šotů tady říká se tomu tak, nebo ne? jistě by se to dalo nějak zařídit," nabídl jí.
"To si rozhodně zapamatuji," odpověděla Maggie.
"Když jsme se dozvěděli, že přijdete, moc jsme si přáli, abyste s námi seděla u stolu," řekla Odile Lanová a pak si povzdechla, "ale paní Shipleyová o tom nechtela ani slyšet. Řekla, že budete sedět s jejími přáteli a u stolu, kde sedává obvykle." Zahrozila Gretě Shipleyové prstem. "Fuj, fuj," zatrylkovala.
Maggie zpozorovala, jak paní Shipleyová sevřela rty. "Maggie," řekla stroze, "ráda bych vás seznámila s několika dalšími přáteli."
O pár minut později měkké tóny gongu oznámily, že se podává večeře.
Když šly po chodbě k jídelně, Greta Shipleyová se do Maggie zavěsila a Maggie si nemohla nevšimnout, že se citelně chvěje.
"Paní Shipleyová, skutečně vám není špatně?" zeptala se.
"Ne, vůbec ne. Mám jen velkou radost, že jste tady se mnou; Už chápu, proč byla Nuala tak šťastná a nadšená, když se s vámi znovu setkala."
V jídelně bylo deset stolů. Každý byl prostřen pro osm lidí. "Á, dnes použili hladký porcelán a bílé prostírání," řekla spokojeně paní Shipleyová. "Některé ty servisy jsou na můj vkus trochu přezdobené."
Další nádherná místnost, pomyslela si Maggie. Hodně toho o rezidenci přečetla, a tak věděla, že v této místnosti původně stála tabule pro šedesát lidí.
"Když dům zrenovovali a provedli všechny úpravy, pořídili sem stejné závěsy, jaké mají v reprezentační jídelně Bílého domu," pověděla jí paní Shipleyová, když se posadily. "A teď, Maggie, se musíte seznámit se společností u stolu."
Maggie seděla napravo od Grety Shipleyové. Po druhém boku měla Letitii Bainbridgovou, která zahájila konverzaci a řekla: "Jste moc hezká. Od Grety jsem se dozvěděla, že nejste vdaná. Máte někoho?"
"Ne," řekla Maggie s úsměvem a pocítila povědomé bodnutí u srdce.
"Výborně," řekla paní Bainbridgová rozhodně. "Ráda bych vám představila svého vnuka. Když byl ještě chlapec, zdálo se mi, zeje trochu hloupý. Dlouhé vlasy, kytara a tak. Panebože! Ale ted je mu pětatřicet a člověk by si sotva mohl přát víc. Má vlastní firmu a dělá cosi důležitého kolem počítačů."
"Letitia dohazovačka," podotkl někdo jiný a zasmál se.
"S tím vnukem jsem se už seznámila. Pusťte to z hlavy," pošeptala Maggie Greta Shipleyová a pak ji nahlas představila ostatním třem ženám a dvěma mužům. "Podařilo se mi přilákat k našemu stolu Buckleyovy a Crenshawovy," řekla. "Každé takovéhle zařízení má ten problém, že se z něj nakonec stane ženský pavilon a o pánskou společnost aby se člověk popral."
Ukázalo se, že u stolu sedí zajímavá, živá skupinka, a Maggie se stále znovu v duchu ptala, proč Nuala tak narychlo změnila rozhodnutí, že se sem přestěhuje. Jistě to neudělala jen proto, že by si myslela, že její dům potřebuji, říkala si. Věděla přece, že mi táta zanechal trochu peněz a že se o sebe dokážu postarat sama. Tak proč?
Zvláště zábavná byla Letitia Bainbridgová, když vyprávěla historky z Newportu z doby, kdy byla mladá. "Tehdy vládla obrovská anglománie," řekla a povzdechla si. "Každá matka se snažila provdat dceru do anglické šlechtické rodiny. Chudák Consuela Vanderbiltová matka jí pohrozila sebevraždou, když si nevezme vévodu z Marlborough. Tak si ho nakonec vzala a dvacet let to s ním vydržela. Pak se rozvedla a provdala se za francouzského intelektuála Jacquese Balsana a konečně byla šťastná."
"A taky tady byl ten strašlivý baron Moore. Všichni věděli, že má mizerný původ, ale podle jeho řečí to vypadalo, že je přímým potomkem Briana Borua. Ale měl jistý šarm a jakýs takýs nárok na titul, takže se samozřejmě dobře oženil. A podle mě se takový zchudlý šlechtic, který se ožení s bohatou Američankou, od zchudlé prapříbuzné prvních amerických osadníků, která si vezme zbohatlíka, zas tak moc neliší. Rozdíl je jen v tom, že pro barona byly peníze vším a udělal by cokoli, jen aby je nahrabal. A tenhle povahový rys se bohužel projevil i u řady jeho potomků."
Nad zákuskem Anna Pritchardová, která se zotavovala z operace kyčelního kloubu, zažertovala: "Greto, hádej, koho jsem zahlédla dnes ráno, když jsem se procházela s paní Lanovou. Eleanoru Chandlerovou. Byla s dr. Lanem. Jistě, nepoznala mě, a tak jsem s ní nemluvila. Ale obdivovala tvůj ateliér. Právě tam uklidili a dveře byly dokořán."
"Eleanora Chandlerová," přemítala Letitia Bainbridgová. "Ta chodila do školy s mojí dcerou. Pokud se nemýlím, je to dost energická osoba. Že by se sem chtěla nastěhovat?"
"To nevím," řekla paní Pritchardová, "ale proč by si to tady jinak prohlížela? Greto, měla by sis nechat vyměnit zámek. Jestli Eleanora chce tvůj pokoj, ani nemrkne a nechá tě vystěhovat."
"Jen ať to zkusí," řekla Greta Shipleyová a od srdce se zasmála.
Když Maggie odcházela, paní Shipleyová si nenechala rozmluvit, zeji doprovodí ke dveřím.
"Prosím, nechoďte se mnou," naléhala Maggie. "Vím, že už jste unavená."
"To nic. Zítra si nechám přinést jídlo na pokoj a celý den nebudu nic dělat."
"Tak já vám zavolám a doufám, že to tak opravdu bude."
Maggie políbila starší ženu na hebkou, téměř průsvitnou tvář. "Tak tedy zítra" řekla.
Za těch šest dnů, co byla Nuala Moorová nalezena doma mrtvá, se Browerovo původní tušení změnilo v jistotu přinejmenším v jeho vlastní hlavě. Zločin nespáchal žádný náhodný zloděj, tím si nyní byl jist. Musel to být někdo, kdo paní Moorovou znal, patrně někdo, komu důvěřovala. Ale kdo? A jaký měl motiv?
Brower měl ve zvyku promýšlet takové otázky nahlas s detektivem Jimem Haggertym. Ve čtvrtek ráno si Haggertyho zavolal do kanceláře, aby spolu zrekapitulovali situaci.
"Třeba paní Moorová nechala dveře odemčené a v tom případě tam mohl vejít kdokoli. Na druhé straně klidně mohla otevřít někomu, koho znala. Ať tak či onak, nebylo tam ani stopy po násilném vniknutí."
Jim Haggerty pracoval s Browerem už patnáct let. Věděl, že ho šéf využívá jako pokusného králíka, a ačkoli měl vlastní názor, schovával si jej na později. Nezapomínal, jak jednou zaslechl sousedův výrok: "Jim možná vypadá spíš jako prodavač z koloniálu než jako policajt, ale myslí mu to po policajtsku."
Věděl, že ta neohrabaná poznámka byla míněna jako pochvala a navíc si byl jist, že není tak docela nepodložená jeho mírný, obrýlený obličej zdaleka neodpovídal představám hollywoodských režisérů o představiteli superpolicajta. Ale ta nesrovnalost mu tu a tam byla ku prospěchu. Měl mírné způsoby, takže lidé se v jeho přítomnosti většinou uklidnili, roztáli a mluvili otevřeně.
"Řekněme, že to byl někdo, koho znala," pokračoval Brower a zamyšleně zkrabatil čelo. "Tím se na seznam podezřelých dostávají skoro všichni z Newportu. Paní Moorová tady byla oblíbená a aktivně se podílela na společenském životě. Naposledy dávala lekce kreslení tam na Lamám Manor."
Haggerty věděl, že šéf Latham Manor a podobná zařízení neschvaluje. Rozčilovalo ho, že postarší lidé nenávratně investují tolik peněz jako do loterie v naději, že budou žít dost dlouho, aby se jim to vyplatilo. Haggerty věděl, že u Browera už téměř dvacet let bydlí tchyně, a tak si myslel, že šéf zkrátka závidí lidem, jejichž rodiče si mohou dovolit bydlet na sklonku života v luxusním penzionu a ne u vlastní dcery v pokoji pro hosty.
"Ale myslím, že většinu lidí z Newportu můžeme vyloučit vzhledem k tomu, že ten, kdo paní Moorovou zabil a pak prohledal dům, si nutně musel všimnout, že připravuje večeři pro hosty," přemítal Brower.
"Stůl byl prostřen.," spustil Haggerty, ale ihned se zarazil. Skočil do řeči šéfovi.
Brower se ještě více zachmuřil. "Právě jsem to chtěl říct. To znamená, že ať už byl v domě kdokoli, neměl strach, že by se na scéně každou chvíli mohl někdo objevit. Takže se možná nakonec ukáže, že vrahem je někdo z těch pozvaných hostů, s nimiž jsme v pátek večer hovořili u sousedů. Nebo, ale to už není tak pravděpodobné, někdo, kdo věděl, kdy mají hosté přijet."
Odmlčel se. Je na čase, abychom se všem pořádně podívali na zoubek. Pojďte, začneme s čistým štítem. Zapomeneme, co už o nich víme. Začneme od začátku." Opřel se. "Co myslíte, Jime?"
Haggerty se opatrně ozval. "Šéfe, napadlo mě, že byste mohl takhle přemýšlet, a víte, jak jsem rád mezi lidmi, takže jsem se v tomhle směru už trochu porozhlédl. A myslím, že jsem narazil na pár docela zajímavých věcí."
Brower ho přemýšlivě sledoval. "Pokračujte." "No, určitě jste si všiml, jak se zatvářil ten veledůležitý tlučhuba Malcolm Norton, když nám paní Woodsová pověděla, že paní Moorová sepsala novou závěť a rozhodla se, že dům neprodá."
"To jsem si všiml. Řekl bych, že ho to šokovalo a vylekalo a taky dost rozzuřilo."
"No, každý vám poví, že Nortonova právnická praxe se scvrkla tak sotva na případy, kdy někoho pokouše pes, a takové ty rozvodové pře, kdy jde o to, jak si rozdělit dodávku a ojeté auto. Takže jsem chtěl přijít na to, kde by Norton vzal tolik peněz, aby mohl dům od paní Moorové koupit. Taky jsem vyhrabal nějaké drby o něm a jeho sekretářce, nějaké Barbaře Hoffmanové."
"Zajímavé. Takže kde ty peníze sebral?" zeptal se Brower.
"Vzal si hypotéku na vlastní dům, který zřejmě tvoří podstatnou část jeho majetku. Nebo taky veškerý majetek. Dokonce přemluvil manželku, aby to podepsala."
"A ona ví, že má jinou?"
"Té ženské, jak se zdá, nic neujde."
"Tak proč by dala v sázku všechen společný majetek?"
"To bych taky rád věděl. Mluvil jsem s jedním člověkem z Hopkinsovy realitní kanceláře a ten mi řekl, co si tam o celé transakci myslí. Upřímně řečeno, překvapilo je, že by Norton byl ochoten dát za ten dům dvě stě tisíc. Podle nich potřebuje generálku."
"Má ta Nortonova nová láska peníze?"
"Ne. Podařilo se mi zjistit jedině to, že Barbara Hoffmanová je slušná ženská, vdova, která sama vychovala děti a poskytla jim vzdělání, a že má skromné konto." Haggerty předešel další otázce: "Manželčina sestřenice pracuje jako pokladní v bance. Hoffmanová si dvakrát měsíčně ukládá na účet padesát dolarů." "Takže otázka zní: Proč Norton ten dům chtěl? Je snad na tom pozemku nafta?"
"I kdyby byla, nic by z ní neměl. Ten kus pozemku u vody podléhá zákonu o ochraně památek. Část, která by se dala zastavět, je malá, takže by se toho k domu nemohlo ani moc přistavět, a pěkný výhled je až z nejvyššího patra."
"Asi bych si měl s Nortonem promluvit," řekl Brower.
"Podle mě byste si měl promluvit i s jeho ženou, šéfe. Všechno, co jsem o ní zjistil, naznačuje, že je příliš mazaná, aby se nechala přesvědčit, vzala si hypotéku na dům a neměla k tomu opravdu pádný důvod. A musel by to být takový důvod, aby na tom sama vydělala."
"Dobrá, tím můžeme klidně začít." Brower vstal. "Mimochodem, jestlipak jste už viděl, co jsme si zjistili o Maggie Hollowayové? Zdá se, zeje čistá. Něco zřejmě zdědila po otci a jinak je to velice úspěšná fotografka a vydělává velké peníze, takže ta podle mě žádný finanční motiv nemá. A nepochybně udala správnou dobu, kdy odjela z New Yorku. Potvrdil to vrátný u ní v domě."
"Rád bych si s ní popovídal," nabídl se Haggerty. "Podle telefonního účtu paní Moorová Maggie Hollowayové týden před smrtí asi šestkrát volala. Možná vyjde najevo něco, co jí Moorová pověděla o lidech, které pozvala na večeři, něco, co by nás přivedlo na stopu."
Odmlčel se a pak dodal: "Ale víte, šéfe, nejvíc ze všeho mě štve, že nemám ani zdání, po čem to vrah Nualy Moorové pátral, když prohledával dům. Vsadil bych poslední halíř, že právě to je klíč k celému zločinu."
Maggie se vzbudila brzy, ale počkala až do jedenácti a teprve pak zavolala Gretě Shipleyové. Dělalo jí velké starosti, jak jí Greta předešlého večera připadala slaboučká, a doufala, že se pořádně vyspala. Telefon na pokoji nikdo nebral. Možná se párii Shipleyová cítí daleko lépe a sešla dolů, řekla si Maggie.
Za patnáct minut zazvonil telefon. Byl to dr. Lané. "Maggie, mám pro vás velice smutnou zprávu," řekl. "Paní Shipleyová si přála, aby ji ráno nikdo nerušil, ale sestře Markeyové to nedalo a před hodinou se na ni přece jen zašla podívat. Paní Shipleyová někdy v průběhu noci ve spánku klidně zemřela."
Maggie ještě dlouho po tom hovoru seděla otupělá smutkem a zároveň se zlobila sama na sebe, že netrvala důsledněji na tom, aby paní Shipleyová zašla na prohlídku někam mimo penzion a zjistila, co jí je. Dr. Lané řekl, že podle všeho došlo k srdečnímu selhání. Jistě jí nebylo dobře celý večer.
Nejdřív Nuala a ted Greta Shipleyová. Dvě ženy, nejlepší přítelkyně, a obě zemřely během jednoho týdne, pomyslela si Maggie. Byla tak nadšená, tak šťastná, že se znovu setkala s Nualou. A ted tohle.
Zavzpomínala na den, kdy jí Nuala poprvé dala nádobu s vlhkým jílem. Ačkoli Maggie bylo teprve šest, Nuala poznala, že pokud vůbec nějaké umělecké sklony má, tak pro malování ne. "Nejsi zrovna Rembrandt," řekla a zasmála se. "Ale stačí, když tě vidím, jak si hraješ s tou příšernou plastelínou, a tak se mi zdá."
Postavila před ni obrázek jejího trpasličího pudla. "Zkus ho vymodelovat," přikázala. Tím to začalo. Už tehdy se Maggie do modelování zamilovala. Ale záhy si uvědomila, zeji sice umělecky uspokojuje, ale může to být jen koníček. Naštěstí ji bavilo i fotografovat a ukázalo se, že má skutečný talent a tak si za povolání zvolila fotografii. Ale záliba v modelování ji už neopustila.
Stále si pamatuji, jaký to byl nádherný pocit, ponořit ruce do jílu, pomyslela si Maggie, když se suchýma očima stoupala po schodech do druhého patra. Nešlo mi to, ale poznala jsem, že se něco děje, že když mám v rukou jíl, jako by se mi prsty přímo napojily na mozek.
Když se Maggie dozvěděla, že Greta Shipleyová zemřela, ale ještě si to do důsledku neuvědomila, věděla, že musí ponořit ruce do vlhkého jílu. Pomůže jí to a bude mít čas přemýšlet a pokusit se rozhodnout, co dál.
Začala pracovat na Nualině bustě, ale brzy si všimla, že má hlavu plnou Grety Shipleyové.
Včera večer byla tak bledá, vzpomněla si Maggie. Když vstávala, opřela se o židli, a když jsme pak šly z velkého salonu do jídelny na večeří, zavěsila se do mě a já jsem cítila, jak je slabá. Dnes chtěla zůstat v posteli. Nepřiznala to, ale bylo jí špatně. A toho dne, kdy jsme spolu zašly na hřbitov, říkala, že má pocit, jako by se nechávala moc obsluhovat, jako by neměla žádnou energii.
Tak to bylo i s tátou, vzpomněla si Maggie. Jeho přátelé jí řekli, že se vymluvil na únavu, nešel s nimi na plánovanou večeři a brzy se uložil ke spánku. A už se nevzbudil. Srdeční selhání. Přesně tak, jak se to podle dr. Lana přihodilo Gretě.
Prázdnota, pomyslela si Maggie. Připadám si tak prázdná. V tu chvíli nemělo smysl snažit se pracovat. Necítila žádnou inspiraci. I jíl ji zradil.
Panebože, pomyslela si, další pohřeb. Greta Shipleyová neměla děti, takže asi přijdou hlavně přátelé.
Pohřeb. To slovo jí něco připomnělo. Vzpomněla si na snímky, které pořídila na hřbitově. Už je jistě vyvolali. Měla by šije vyzvednout a prohlédnout. Ale proč šije má prohlížet? Zavrtěla hlavou. Odpověď zatím neznala, ale věděla určitě, že nějaká odpověď existuje.
Filmy nechala ve sběrně na Thames Street. Když zaparkovala auto, vzpomněla si, jak si teprve včera o malý kousek dál koupila šaty na večeři s Gretou. Jak sotva před týdnem jela do Newportu a těšila se na návštěvu u Nualy. A teď jsou obě mrtvé. Že by tu byla nějaká souvislost?
Tlustá obálka s fotografiemi už na ni čekala u pultu s fotografickými potřebami v zadní části obchodu.
Prodavač si prohlédl paragon a podíval se na ni. "Chtěla jste, abyje všechny zvětšili, viďte paní Hollowayová?" ;
"Ano, jistě."
Odolala nutkání okamžitě balíček otevřít. Až bude doma, půjde rovnou nahoru do ateliéru a pečlivě je prozkoumá.
Když ale přijela k domu, uviděla, jak z vjezdu couvá nejnovější model BMW. Řidič, jemuž mohlo být asi třicet let, rychle vycouval, aby jí udělal místo. Pak zaparkoval na ulici, vystoupil z auta, a když Maggie otevírala dveře vozu, už přicházel po příjezdové cestě.
Copak asi chce? přemítala. Byl dobře oblečený a jaksi vznešeně pohledný, takže obavy neměla. A přece jí jeho dotěrná přítomnost vadila.
"Slečno Hollowayová," řekl, "snad jsem vás nevylekal. Jsem Douglas Hansen. Chtěl jsem vám zavolat, ale nejste v seznamu. Měl jsem dnes jednání v Newportu, atak jsem si řekl, že se stavím a nechám vám tu vzkaz. Je na dveřích."
Sáhl do kapsy a podal jí navštívenku: Douglas Hansen, investiční poradce. Adresa byla v Providence.
"Jedna moje klientka mi řekla, že paní Moorová zemřela. Já jsem ji vlastně moc neznal, ale několikrát jsem se s ní setkal. Chtěl jsem vám říci, že je mi to líto, a taky se vás zeptat, jestli byste neprodala dům."
"Děkuji, pane Hansene, ale ještě jsem se nerozhodla," řekla Maggie tiše.
"Chtěl jsem hovořit přímo s vámi dříve, než dům předáte nějaké realitní kanceláři. Pokud se jej skutečně rozhodnete prodat, měla byste vědět, že mám klientku, která by jej mým prostřednictvím chtěla koupit. Její dcera se hodlá rozvést a chce se mít kam nastěhovat, až o tom řekne manželovi. Vím, že je na domě spousta práce, ale její matka si to může dovolit. Kdybych vám řekl její jméno, asi byste věděla, o koho jde."
"To těžko. V Newportu moc lidí neznám," řekla Maggie.
"V tom případě řekněme, že je tady dost známá. Právě proto mám celou záležitost zprostředkovat já. Musí to proběhnout diskrétně."
"Jak vůbec víte, že už dům můžu prodat?"
Hansen se usmál. "Slečno Hollowayová, Newport je malé město. Paní Moorová měla spoustu přátel. Někteří jsou mí klienti."
Čeká, že ho pozvu dál a promluvím si s ním o tom, pomyslela si Maggie, ale to neudělám. Namísto toho nezávazně pokračovala: "Jak říkám, ještě jsem se nerozhodla. Ale děkuji vám za nabídku. Navštívenku si nechám." Otočila se a dala se na odchod k domu.
"Když dovolíte, jen bych dodal, že moje klientka je ochotna zaplatit dvě stě padesát tisíc dolarů. Myslím, že se jedná o podstatně vyšší částku, než za jakou chtěla dům prodat paní Moorová."
"Asi toho víte hodně, pane Hansene," řekla Maggie. "Newport je zřejmě opravdu velmi malý. Ještě jednou vám děkuji. Pokud se rozhodnu dům prodat, zavolám vám." Opět se vydala ke vchodu.
"Ještě něco, slečno Hollowayová. Musím vás požádat, abyste se o mé nabídce nikomu nezmiňovala. Lidé by totožnost mé klientky snadno vypátrali a to by její dceři mohlo hodně uškodit."
"Nemusíte si dělat starosti. Své záležitosti s nikým neprobírám. Na shledanou, pane Hansene." Tentokrát se rázně vzdalovala po příjezdové cestě. On se ale zjevně rozhodl, že ji jen tak odejít nenechá. "To je ale balík fotografií," řekl a když se znovu ohlédla, ukázal na balíček, který si nesla v podpaží. "Prý jste profesionální fotografka. Tohle pro vás musí být pravý ráj."
Tentokrát Maggie neodpověděla, jen odmítavě mávla rukou, otočila se a přešla přes verandu ke dveřím.
Vzkaz, o němž se Hansen zmínil, byl zaklíněn za obrubeň hned vedle kliky. Maggie jej sebrala, ani jej nepřečetla a vsunula klíč do zámku. Když se podívala z okna v obývacím pokoji, uviděla, jak Douglas Hansen odjíždí. Najednou si připadala jako hrozný hlupák.
To se začínám lekat vlastního stínu? uvažovala. Ten člověk si musel myslet, že jsem blázen, když jsem se tak hnala pryč. A jeho nabídku přece nemohu ignorovat. Pokud se skutečně rozhodnu dům prodat, je to o padesát tisíc dolarů víc, než kolik Malcolm Norton nabídl Nuale. Není divu, že byl tak rozčilený, když nám paní Woodsová pověděla o té závěti věděl, zeje to výhodná koupě.
Šla přímo nahoru do pracovny a otevřela obálku s fotografiemi. Jejímu duševnímu rozpoložení nijak neprospělo, když zjistila, že hned na prvním záběru je Nualin hrob i s povadlými květinami, které u paty náhrobku zanechala Greta Shipleyová.
Když Neil Stephens vjel autem na příjezdovou cestu k domu svých rodičů, povšiml si stromů, které lemovaly pozemek a jejichž listy nyní plály zlatavými, okrovými, nachovými a purpurovými barvami podzimu.
Zastavil a obdivoval také podzimní výsadbu kolem domu. Jeho otec si našel nového koníčka, pustil se do zahradničení a v každou roční dobu vystavoval na odiv jinou sestavu květin. Neil ani nestačil vystoupit z auta, a matka již rozrazila postranní dveře a vyběhla ven. Když vystoupil z vozu, objala ho, pak natáhla ruku a uhladila mu vlasy známým gestem, které si pamatoval z dětství.
"Neile, to jsem ráda, že už jsi tady!" zaradovala se. Za ní se objevil otec. I jeho úsměv naznačoval, jak rád syna vidí, ale přivítání bylo o poznání skromnější. "Jedeš pozdě, kamaráde. Za půl hodiny máme být na hřišti. Maminka připravila chlebíčky."
"Zapomněl jsem si hole," řekl Neil, ale když uviděl otcův zděšený výraz, slitoval se. "Promiň, táti, to byl vtip."
"A moc špatný. Musel jsem říct Harrymu Scottovi, aby si to s námi vyměnili. Jestli chceme odehrát osmnáct jamek, musíme tam ve dvě být. Povečeříme v klubu." Stiskl Neilovi rameno. "Jsem rád, žes přijel, synu."
Teprve u druhých devíti jamek vzadu na golfovém hřišti se jeho otec zmínil o tom, co načal po telefonu. "Jedna z těch ženských, co se jim starám o daně z příjmů, je na zhroucení," řekl.
"Nějaký mladík z Providence ji přesvědčil, aby nakoupila jakési pochybné akcie, a ona ted přišla o peníze, které si schovávala na stáří. Doufala, že se přestěhuje do toho nóbl domova důchodců, co jsem ti o něm povídal."
Neil zvažoval úder a vybral si hůl z nosičovy brašny. Opatrně ťukl o míček, rozmáchl se a pak spokojeně sledoval, jak se míček vznesl do vzduchu, přeletěl nad rybníkem a přistál na trávníku u další jamky.
"Zlepšil ses," řekl otec uznale. "Ale snad sis všiml, že já jsem se s kovanou holí dostal dál."
Zatímco přecházeli k další jamce, povídali si. "Táti, to, cos mi právě řekl o té paní, slýchám pořád," řekl Neil. "Zrovna nedávno za mnou přišli jedni manželé, kterým se už deset let starám o úspory. Byli celí nažhavení a chtěli nacpat valnou část peněz, které mají na důchod, do jedné z nejbláznivějších a nejztřeštěnějších spekulací, o jakých jsem kdy slyšel. Naštěstí si to nechali rozmluvit. Tahle paní se asi s nikým neporadila, vid?"
"Se mnou tedy určitě ne."
"A ty akcie koupila na burze nebo to byl přímý obchod?" ;
"Na burze."
"Chvíli prudce stoupaly a pak šly ke dnu jako kámen. A ted nemají ani cenu papíru, na němž jsou vytištěny."
"Tak nějak."
"Jistě už jsi slyšel, že se říká: Každou minutu někdo naletí. V obchodování to z nějakého důvodu platí dvojnásob. Jakmile jinak docela inteligentní lidé dostanou od někoho horký tip, přestanou uvažovat."
"Řekl bych, že v tomto případě byla ta paní pod nějakým mimořádným tlakem. No, rozhodně bych rád, aby sis s ní promluvil. Jmenuje se Laura Arlingtonová. Snad bys s ní mohl projít zbytek jejího portfolia a zjistit, jestli by se nedalo nějak zhodnotit alespoň to, co jí ještě zbývá. Pověděl jsem jí o tobě a ona říkala, že by s tebou chtěla mluvit."
"Moc rád, táti. Jen doufám, že už není příliš pozdě."
O půl sedmé seděli již ve večerním vzadu na verandě, upíjeli koktejly a pozorovali Narragansett.
"Vypadáš senzačně, mami," řekl Neil procítěně.
"Tvoje matka byla vždycky hezká a všechna ta láskyplná péče, kterou jsem ji za posledních třiačtyřicet let zahrnul, jí ještě přidala na kráse," opáčil otec. Když zpozoroval zmatený výraz svých společníků, dodal: "Čemu se to vy dva usmíváte?"
"Víš moc dobře, že jsem si tě taky horlivě hleděla, drahoušku," odpověděla Dolores Stephensová.
"Neile, chodíš ještě s tou dívku, se kterou jsi sem přijel v srpnu?" zeptal se otec.
"Která to byla?" zamyslel se Neil na okamžik. "Aha, Gina. No, vlastně už ani ne." Zřejmě nastal ten pravý okamžik, aby se zeptal na Maggie. "Scházím se s jednou dívkou, která je právě na pár týdnů na návštěvě u nevlastní matky v Newportu. Jmenuje se Maggie Hollowayová a bohužel odjela z New Yorku dřív, než jsem si stačil vzít její telefonní číslo sem."
"Jak se ta nevlastní matka jmenuje?"
"Nevím, jak příjmením, ale křestní jméno je dost neobvyklé. Finnuala. Myslím, zeje to keltské jméno."
"Něco mi to připomíná," řekla Dolores Stephensová pomalu a pátrala v paměti. "Tobě taky, Roberte?"
"Ani ne. Ne, to slyším poprvé."
"To je divné. Jako bych to jméno nedávno někde zaslechla," uvažovala Dolores. "No, snad si vzpomenu."
Zazvonil telefon. Dolores vstala a šla jej vzít.
"Žádné dlouhé řeči," upozornil Robert Stephens manželku. "Za deset minut musíme jít."
Hovor však byl pro něho. "To je Laura Arlingtonová," řekla Dolores Stephensová a podala přenosný telefon manželovi. "Zdá se, zeje hrozně rozčilená."
Robert Stephens chvíli poslouchal a pak promluvil konejšivým tónem. "Lauro, ještě z toho budete nemocná. Je zde můj syn Neil. Mluvil jsem s ním o vás a ráno s vámi všechno probere. A ted mi slibte, že se uklidníte."
Poslední hodinu před víkendem odučil Earl Bateman v jednu odpoledne. Nějakou dobu zůstal ve svém bytě v areálu univerzity a známkoval seminární práce. Pak, pravé, když byl na odchodu, zazvonil telefon.
Byl to jeho bratranec Liam a volal z Bostonu. Earla překvapilo, že se Liam ozval. Nikdy neměli mnoho společného. Oč jde? přemítal.
Na Liamovy dobromyslné pokusy o konverzaci odpovídal jednoslabičně. Málem by mu pověděl o seriálu pro kabelovou televizi, ale věděl, že by to rodině posloužilo jen jako další vtip. Možná by měl Liama pozvat k sobě na skleničku a nastražit poslední šek na tři tisíce dolarů od vzdělávací agentury tak, aby si ho určitě všiml. Dobrý nápad, řekl si.
Ale pak, zatímco se Liam postupně dostával k jádru věci, cítil, jak se v něm hromadí hněv. Šlo o to, že pokud Earl pojede na víkend do Newportu, neměl by se stavovat u Maggie Hollowayové. Jeho nedávná návštěva ji vylekala.
"Proč?" Earl to slovo vyprskl a vztek v něm narůstal.
"Podívej, Earle, ty si myslíš, že si každého dovedeš rozebrat. No, já už Maggie znám celý rok. Je to ohromná holka snad se mi už brzy podaří dát jí najevo, jak moc mi na ní záleží. Ale říkám ti, není to ten typ, co se člověku vypláče na rameni. Je uzavřená. Není jako ti tví prehistoričtí kreténi, co se zohavují jen proto, že jsou nešťastní."
"Přednáším o kmenových obyčejích, nikoli o prehistorických kreténech," řekl Earl škrobeně. "A stavil jsem se u ní, protože jsem se opravdu bál, že třeba stejně jako Nuala z nepozornosti nezamkla dveře."
Liam nasadil konejšivý tón. "Earle, jdu na to špatně. Snažím se ti vysvětlit, že Maggie není tak nepraktická jako chudák Nuala. Není třeba ji varovat, zvlášť když to nakonec vyzní spíš jako výhrůžka. Poslyš, co kdybychom o víkendu zašli na skleničku?"
"Dobře." Strčí Liamovi ten šek přímo pod nos. "Přijď zítra večer ke mně, kolem šesté," řekl Earl.
"To nejde. Jdu s Maggie na večeři. Co takhle v sobotu?" "To by snad šlo. Tak tedy v sobotu." Takže ho Maggie Hollowayová přece jen zajímá, řekl si Earl a zavěsil. Kdo by si to pomyslel, když si jí na večírku ve Four Seasons sotva všiml. To je pro našeho Liama přesrdečného typické, pomyslel si. Ale jedno věděl jistě kdyby s Maggie rok chodil on, věnoval by sejí daleko víc.
Znovu ho přepadla podivná předtucha, že něco špatně skončí, že Maggie Hollowayové hrozí nebezpečí. Byl to stejný pocit, jaký měl minulý týden ohledně Nualy.
Takovou předtuchu zažil Earl poprvé, když mu bylo šestnáct. Tou dobou ležel v nemocnici, kde se zotavoval po operaci slepého střeva. Jeho nejlepší přítel Ted se jednoho odpoledne vydal na vyjížďku plachetnicí a cestou se u něho zastavil.
Earl měl nutkání říci Tedovi, aby na tu loď nechodil, ale to by znělo hloupě. Vzpomněl si, jak mu celé odpoledne bylo, jako by čekal, až dopadne sekyra.
Za dva dny našli Tedův člun, jak se zmítá na vlnách. Vynořila se spousta teorií o tom, co se stalo, ale odpověď se nikdo nedozvěděl.
Earl samozřejmě nikdy nemluvil ani o té příhodě, ani o tom, že přítele nedokázal varovat. A později si zakázal přemýšlet i o dalších případech, kdy měl podobné tušení.
O pět minut později se vydal na téměř šedesátikilometrovou cestu do Newportu. V půl páté se zastavil pro pár věcí v malém obchůdku ve městě a právě tam se dozvěděl, že Greta Shipleyová zemřela.
"Než se odstěhovala na Latham Manor, tak tady nakupovala," řekl soucitně postarší majitel obchodu Ernest Winter. "Byla to moc hodná paní."
"Moji rodiče se s ní přátelili," řekl Earl. "Byla nemocná?"
"Prý posledních pár týdnů nebyla ve své kůži. Nedávno jí zemřely dvě nejlepší přítelkyně, jedna na Latham Manor a paní Moorovou zavraždili. Myslím, že si to moc brala. To se stává, víte. Je to zvláštní, že jsem si na to vzpomněl, ale pamatuji se, jak mi před lety paní Shipleyová řekla o jednom takovém rčení: Smrt přichází do třetice. Asi měla pravdu. Ale člověka z toho až mrazí."
Earl sebral balíčky s nákupem. Další zajímavý námět na přednášku, pomyslel si. Že by to rčení stejně jako v mnoha jiných případech mělo nějaký psychologický podklad? Její nejlepší přítelkyně odešly. Možná na ně Greta Shipleyová z hloubi duše zavolala: "Počkejte na mě! Už jdu!"
Takže jen za dnešek přišel do svého seriálu přednášek na dvě nová témata. Předtím narazil na novinový článek o obchodním domě, který právě otevírali v Anglii a v němž si pozůstalí mohli vybrat všechny náležitosti pohřbu rakev, látku na vyložení, oblek pro zesnulého, květiny, knihu hostů a v případě potřeby i místo na hřbitově a mohli se tak obejít bez zprostředkovatele, tedy bez pohřebního ústavu.
Dobře, že už rodina zanechala podnikání, usoudil Earl a rozloučil se s panem Winterem. Ale noví majitelé Batemanova pohřebního ústavu se na druhé straně postarali o pohřeb paní Rhinelanderové i Nuale a bezpochyby budou zařizovat i pohřeb Grety Shipleyové. Tak to bylo jedině správné vždyť jeho otec zařídil poslední věci jejího manžela.
Obchod vzkvétá, pomyslel si smutně.
Když následovali vrchního číšníka Johna do jídelny jachtařského klubu, Robert Stephens se zastavil a otočil se na manželku. "Podívej, Dolores, tamhle je Cora Gebhartová. Měli bychom jít kolem jejího stolu a pozdravit se s ní. Když jsem s ní mluvil naposledy, byl jsem na ni bohužel asi dost přísný. Vykládala, že prodá nějaké obligace kvůli jakési šílené spekulaci, a já byl tak rozčilený, že jsem se jí ani nezeptal, oč jde, a jen jsem jí řekl, aby na to zapomněla."
Rozený diplomat, pomyslel si Neil, zatímco poslušně kráčel za rodiči přes celou restauraci. Zároveň si ale všiml, že otec o odbočce neřekl vrchnímu, takže ten stále ještě bezstarostně směřoval ke stolu u okna a nevěděl, že Stephensovic rodinu ztratil.
"Coro, musím se vám omluvit," prohlásil Robert Stephens hovorně, "ale nejprve dovolte, abych vám představil svého syna Neila."
"Dobrý večer Roberte. Dolores, jak se máte?" Cora Gebhartová se podívala nahoru na Neila a její živé oči vyjadřovaly přátelský zájem. "Tatínek se s vámi pořád chlubí. Prý řídíte newyorskou pobočku Carsona a Parkera. No, jsem ráda, že jsme se poznali."
"Ano, je to tak, děkuji vám. I mě těší, že jsem vás poznal. Rád slyším, že se otec se mnou chlubí. Po většinu života mi vykládá, co všechno jsem pokazil."
"To chápu. Mně taky. Ale Roberte, omlouvat se mi nemusíte. Zeptala jsem se na váš názor a vy jste mi jej řekl."
"Takže je to v pořádku. Hrozně nerad bych se doslechl, že další moje klientka přišla o poslední krejcar při nějaké riskantní operaci."
"S touhle transakcí si starosti nedělejte," odpověděla Cora Gebhartová.
"Roberte, chudák John na nás čeká u stolu s jídelními lístky," řekla naléhavě Neilova matka.
Když se proplétali místností, Neil přemýšlel, zda jeho otci neušel tón paní Gebhartové, když řekla, aby si o ni nedělal starosti. Vsadil bych se, že ho neposlechla, pomyslel si Neil.
Už dojedli, ale ještě pili kávu, když se u jejich stolu zastavili Scottovi a pozdravili se s nimi.
"Neile, dlužíš Harrymu poděkování," řekl Robert Stephens úvodem. "Vyměnil si s námi čas na hřišti."
"To nic," odpověděl Harry Scott. "Lynn byla dnes v Bostonu, takže jsme si stejně plánovali pozdní večeři."
Jeho podsaditá, sympatická manželka se zeptala: "Dolores, pamatuješ, jak jsme se tady na obědě pořádaném pro Společnost na ochranu památek seznámily s Gretou Shipleyovou? Bylo to asi tak před třemi nebo čtyřmi roky. Seděla s námi u stolu."
"Ano, moc se mi líbila. Proč?"
"V noci zemřela, zřejmě ve spánku."
"To je mi líto."
"Jsem z toho celá nesvá," řekla Lynn Scottová kajícně, "už dříve jsem se totiž doslechla, že nedávno přišla o dvě blízké přítelkyně, a pořád jsem sejí chystala zavolat. Jedna z těch přítelkyň byla ta ubožačka, co ji v pátek doma zabili. Určitější o tom četla. Tělo našla její nevlastní dcera z New Yorku."
"Nevlastní dcera z New Yorku!" vyhrkl Neil.
Matka mu vzrušeně skočila do řeči. "Tak tam jsem to jméno četla. Bylo to v novinách. Finnuala. Neile, to je ta žena, kterou zavraždili!"
Když přijeli domů, Robert Stephens ukázal Neilovi stohy pečlivě svázaných novin, které čekaly na odvoz do sběru. "Bylo to v sobotních novinách, osmadvacátého," řekl. "Určitě je to v tamhleté hromadě."
"Nemohla jsem si na to hned vzpomenout, protože v tom článku o ní psali jako o Nuale Moorové," řekla matka. "Úplné křestní jméno uvedli až ke konci."
Za dvě minuty už Neil s rostoucím zděšením četl článek o smrti Nualy Moorové. Zatímco četl, v mysli si vybavoval, jak Maggie samým štěstím zářily oči, když mu pověděla, že se opět setkala s nevlastní matkou a že se k ní chystá na návštěvu.
"Dala mi pět nejšťastnějších let mého dětství," řekla. Maggie, Maggie, pomyslel si Neil. Kde je asi nyní? Nevrátila se snad do New Yorku? Rychle zavolal do jejího bytu, ale vzkaz v telefonu byl stále stejný měla být pryč až do třináctého."
Novinový článek o vraždě obsahoval i adresu Nualy Moorové, ale když Neil zavolal na informace, řekli mu, že telefon není v seznamu.
"Sakra!" vyhrkl a praštil sluchátkem do vidlice.
"Neile," řekla matka jemně, "je tři čtvrtě na jedenáct. Pokud ta mladá žena stále ještě je v Newportu, ať už v tom domě, nebo někde jinde, teď není vhodná doba, abys ji hledal. Ráno tam zajedeš a jestli tam nebude, zkusíš to na policejní stanici. Celá věc se vyšetřuje a jelikož tělo objevila ona, policie bude určitě vědět, kde ji najít."
"Poslechni maminku, synu," řekl otec. "Máš za sebou dlouhý den. Myslím, že bys to měl zabalit."
"Asi ano. Děkuji vám oběma." Neil políbil matku, dotkl se otcovy ruky a odešel sklíčeně do haly, z níž vedly dveře do ložnice.
Dolores Stephensová počkala, a když byl syn z doslechu, řekla tiše manželovi: "Tak se mi zdá, že Neil konečně potkal dívku, na které mu záleží."
Maggie ani při pečlivé prohlídce všech zvětšenin nezpozorovala na hrobech nic, co by ji muselo tak silně vnitřně znepokojovat.
Fotografie vypadaly stejně a na všech bylo totéž: náhrobní kámen a kolem různě osázená plocha a tráva, která nyní, počátkem podzimu, byla stále ještě sametově zelená. Pouze v trávě na Nualině hrobě se mezi drny rýsovaly nepravidelné mezery.
Drny. To slovo ji z nějakého důvodu zaujalo. Čerstvými drny jistě obložili i hrob paní Rhinelanderové. Vždyť zemřela o pouhé dva týdny dříve.
Maggie si znovu prohlédla všechny snímky hrobu Constance Rhinelanderové a pod lupou přepečlivě prozkoumala každičký centimetr. Jediné, co ji zaujalo, byl malý důlek, který se rýsoval uprostřed rostlin vysázených kolem náhrobku. Vypadalo to, jako by odtamtud někdo vyloupl kámen nebo něco podobného. Ten, kdo jej odstranil, se už ale neobtěžoval zem uhladit.
Znovu si prohlédla nejlepší detailní záběry Nualina náhrobku. Až k místu, kde začínal malý záhonek, byly drny hladké, ale zdálo sejí, že na jednom snímku, hned za květinami, které tam předešlého dne položila Greta Shipleyová, něco vidí že by kámen? Ať už je to cokoli, uvažovala Maggie, může to tam být prostě proto, že po pohřbu z půdy nedbale vybrali hroudy a kameny, nebo je to jen nějaká hřbitovní značka. Podivně se od toho odráželo světlo.
Prozkoumala i snímky zbývajících čtyř hrobů, ale ani na jednom ji nic nezaujalo.
Nakonec fotografie odložila na roh pracovního stolu a natáhla se pro výztuž a hrnec vlhkého jílu.
Sebrala Nualiny nejnovější fotografie, které v domě našla, a pustila se do modelování. Na několik dalších hodin jí prsty splynuly s jílem a nožem a ona začala vytvářet Nualin malý, hezký obličej. Naznačila velké kulaté oči i husté řasy a známky věku vtělila do vrásek kolem očí, úst a krku a do mírně sehnutých ramen.
Již věděla, že až skončí, podaří se jí zachytit právě ty rysy, které měla na Nualině obličeji nejraději nezdolného, veselého ducha, ukrytého za tváří, která by u někoho jiného mohla být prostě jen hezká.
Jako Odile Lanová, pomyslela si a pak zamrkala, když si vzpomněla, jak Odile sotva před čtyřiadvaceti hodinami zahrozila Gretě Shipleyové a řekla: "Fuj, fuj."
Zatímco po sobě uklízela, přemýšlela o lidech, s nimiž předešlého dne večeřela. Jak hrozně se asi cítí, pomyslela si. Bylo na nich vidět, jak je jim s Gretou dobře, a teď1 je pryč. Tak znenadání.
Když Maggie scházela ze schodů, podívala se na hodinky. Devět ještě není tak pozdě, abych nemohla zavolat paní Bainbridgové, řekla si.
Letitia Bainbridgová zvedla telefon hned po prvním zazvonění. "Á, Maggie, je nám všem hrozně. Greta se už několik týdnů necítila dobře, ale do té doby byla v naprostém pořádku.
Věděla jsem, že užívá léky na krevní tlak a na srdce, ale ty brala už dlouhá léta a žádné problémy neměla."
"Úplně jsem šiji žatu krátkou dobu zamilovala," řekla Maggie upřímné. "Dovedu si představit, jak vám všem asi je. Víte, co bude dál?"
"Ano. Pohřeb zařizuje Batemanův pohřební ústav. Tam nejspíš skončíme všichni. Zádušní mše je v sobotu dopoledne v jedenáct hodin v episkopálním kostele Nejsvětější Trojice. Greta si přála, aby rakev byla vystavena pouze u Batemana, od devíti do půl desáté."
"Budu tam," slíbila Maggie. "Měla rodinu?"
"Myslím, že měla nějaké bratrance. Ti snad přijedou. Vím, že jim odkázala cenné papíry a všechno, co má na pokoji, takže by alespoň tolik slušnosti mít měli." Letitia Bainbridgová se odmlčela a pak dodala: "Maggie, víte, co se mi honí hlavou? Prakticky poslední věc, kterou jsem včera večer Gretě řekla, byla, že pokud si její byt prohlížela Eleanora Chandlerová, měla by si dát vyměnit zámek."
"Ale ta poznámka ji pobavila," namítla Maggie. "Prosím vás, to si nesmíte brát."
"Ne, ne, já si to neberu. Ale vsadila bych se o cokoli, že ten pokoj teď bez ohledu na všechny seznamy žadatelů Eleanora Chandlerová určitě dostane."
Začíná ze mě být odbornice na pozdní večeře, pomyslela si Maggie, postavila na čaj, umíchala vajíčka a dala do topinkovače chleba. A ke všemu to za moc nestojí, dodala. Alespoň se mohu spolehnout, že mě zítra vezme na pořádnou večeři Liam.
Ráda ho uvidím, uvažovala. Vždycky byl jistým nekonvenčním způsobem zábavný. Uvažovala, zda s Earlem Batemanem promluvil o jeho nečekané pondělní návštěvě. Doufala, že ano.
Nechtela se déle zdržovat v kuchyni, připravila podnos a odnesla si jej do obývacího pokoje. Ačkoli tam sotva před týdnem Nuala zemřela, Maggie pochopila, že právě v tom pokoji se jistě cítila dobře a spokojeně.
Zadní a boční stěny krbu byly černé od sazí. Měch a kleště před ním vykazovaly všechny známky častého používání.
Maggie si dovedla představit, jak tam za sychravých večerů do výše šlehají plameny.
Knihovna byla přeplněná knihami a všechny měly zajímavé názvy Maggie některé znala a další by byla moc ráda prostudovala. Už si prohlédla alba s fotografiemi desítky momentek s Nualou a Timem Moorovými zachycovaly párek lidí, které zjevně přítomnost toho druhého jen těšila.
Větší, zarámované fotografie Tima a Nualy s přáteli na loďkách, na pikniku, na večeři ve společnosti, o dovolené visely po stěnách.
Ta hluboká stará lenoška s podnožkou byla asi jeho, řekla si Maggie. Vzpomněla si, že když Nualu zaujala nějaká kniha, když si povídala nebo sledovala televizi, vždycky se jako kotě schoulila do klubíčka na pohovce, v rohu mezi opěradlem a područkou.
Není divu, že se nakonec zalekla představy, že se přestěhuje na Latham Manor, pomyslela si Maggie. Pro Nualu muselo být těžké rozloučit se s tímto domem, v němž zřejmě prožila tolik šťastných let.
Ale o stěhování určitě uvažovala. Toho večera, kdy se setkaly na večírku rodiny Moorů a pak spolu zašly na večeři, se Nuala zmínila, že se v penzionu právě uvolnil přesně takový byt, jaký si přála.
Který byt to byl? uvažovala Maggie. O tom spolu nemluvily.
Náhle si uvědomila, že sejí chvějí ruce. Opatrně odložila šálek. Nemohl snad ten byt, který se uvolnil pro Nualu, původně patřit přítelkyni Grety Shipleyové Constance Rhinelanderové?
Dr. William Lané toužil jen po troše klidu, ale věděl, že se mu to nesplní. Odile byla plná dojmů jako roztopený parní kotel. Lané ležel se zavřenýma očima v posteli a modlil se, aby alespoň vypnula to zatracené světlo. Ona ale zůstala sedět u toaletního stolku, kartáčovala si vlasy a ze rtů jí plynuly celé proudy slov.
"Tyhle dny by člověka umořily, co říkáš? Všichni měli Gretu Shipleyovou moc rádi a ona navíc patřila k našim kmenovým hostům. No, za pár týdnů jsme přišli o dvě z našich nejmilejších dam. Jistě, paní Rhinelanderové už bylo třiaosmdesát, ale předtím si vedla tak dobře a pak se člověk zčistajasna dívá, jak mu chřadne před očima. To se v určitém věku stává, vid? Jako by se život uzavíral. Tělo prostě přestane fungovat."
Odile si zřejmě nevšimla, zejí manžel neodpověděl. Nevadilo jí to, stejně pokračovala: "Jistě, ta malá nevolnost, která paní Shipleyovou postihla v pondělí večer, dělala sestře Markeyové starosti. Dnes ráno mi řekla, že o tom s tebou včera znovu mluvila."
"Hned po té nevolnosti jsem paní Shipleyovou prohlédl," řekl dr. Lané unaveně. "Nebyl důvod ke znepokojení. Sestra Markeyová s tou záležitostí vyrukovala jen proto, aby tím omluvila, že k paní Shipleyové vtrhla bez klepání."
"No jistě, doktor jsi tady ty, drahoušku."
Dr. Lané si uvědomil dosah jejích slov a prudce otevřel oči. "Odile, nepřeji si, abys o mých pacientech hovořila se sestrou Markeyovou," řekl zostra.
Odile si jeho tónu nevšímala a pokračovala: "Ta nová soudní lékařka je dost mladá, co říkáš? Jakže se to jmenuje, Lara Horganová? Ani jsem nevěděla, že dr. Johnson už odešel do penze."
"Odešel do důchodu od prvního. To bylo v úterý."
"Nechápu, jak si někdo může vybrat zrovna soudní lékařství, a zvlášť taková pohledná mladá žena. Ale vypadá to, že své práci rozumí."
"Kdyby jí nerozuměla, asi by ji nejmenovali," odpověděl kousavě. "Zajela sem s policií jen proto, že byla nablízku a chtěla si to u nás prohlédnout. Položila mi pár velice zasvěcených dotazů ohledně zdravotního stavu paní Shipleyové. A ted, Odile, pokud ti to nevadí, se vážně potřebuji trochu vyspat."
"Á, miláčku, promiň. Já přece vím, jak jsi unavený a jaký to byl hrozný den." Odile odložila kartáč a svlékla si župan.
Pokaždé jako ze žurnálu, pomyslel si William Lané a pozoroval, jak se jeho žena chystá na lože. Za osmnáct let manželství se nestalo, že by na sobě měla obyčejnou košili bez volánků. Kdysi ho okouzlovala. Nyní ne už dlouhá léta ne.
Lehla si na lůžko a světlo konečně zhaslo. Ale to už se Williamu Lanovi zase nechtelo spát. Odile se jako obvykle podařilo dotknout bolavého místa.
Ta mladá soudní lékařka je skutečně z jiného těsta než dobrácký dr. Johnson. Ten úmrtní listy pokaždé stvrdil jediným nedbalým mávnutím pera. Opatrně, nabádal Lané sám sebe. V budoucnu musíš být opatrnější.
Když se Maggie v pátek ráno poprvé probudila, zašilhala po budíku a zjistila, že je teprve šest. Věděla, že už se asi vyspala dost, ale vstávat se jí ještě nechtelo, a tak znovu zavřela oči. Zhruba po půlhodině upadla do neklidného spánku a myslí se jí míhaly mlhavé, znepokojivé sny, které pak docela vybledly, když se znovu vzbudila o půl osmé.
Vstala, ale byla malátná a bolela ji hlava, a tak si řekla, že po snídani zajde na svižnou procházku podél oceánu, aby si provětrala mozek. Mám to zapotřebí, pomyslela si, zvlášť když dnes dopoledne musím znovu zajít na oba hřbitovy.
A zítra budeš na hřbitově Nejsvětější Trojice na pohřbu paní Shipleyové, připomněl jí vnitřní hlas. Maggie si poprvé uvědomila, že jí paní Bainbridgová řekla, že Gretu pohřbí právě tam. Na tom ale nezáleželo. Zašla by dnes na oba hřbitovy, kdyby se dělo cokoli. Když včera večer strávila nad těmi fotografiemi tolik času, nemohla se dočkat, až uvidí, co se to na Nualině hrobě tak podivně leskne.
Osprchovala se, oblékla si džíny a svetr a před odchodem narychlo vypila džus a kávu. Rázem byla ráda, že se rozhodla projít. Byl nádherný podzimní den. Slunce svítilo a stoupalo po obloze, ale od oceánu vál studený vítr, takže byla ráda, že si na poslední chvíli vzala sako. Na pobřeží se nádherně tříštily vlny a vzduch byl nasáklý jedinečnou, úžasnou vůní soli a moře.
Do tohohle místa bych se hned dokázala zamilovat, pomyslela si. Když byla Nuala malá, trávila léto tady. Jak sejí po tom všem asi stýskalo, když se odtud odstěhovala.
Ušla asi kilometr a půl, pak se otočila a dala se na zpáteční cestu. Podívala se nahoru a uviděla, že z promenády je druhé patro Nualina, vlastně jejího, domu sotva vidět. Všude kolem je příliš mnoho stromů, uvažovala. Měli by je porazit nebo alespoň prořezat. A taky by mě zajímalo, proč na tom konci pozemku, odkud je nádherný výhled na oceán, nic nepostavili, říkala si. Že by se tam stavět nesmělo?
Zatímco kráčela zpět, ta otázka jí vrtala hlavou. To bych si vážně měla zjistit, pomyslela si. Podle toho, co mi Nuala řekla, Tim ten pozemek koupil nejméně před padesáti lety. Co když se za tu dobu zákaz stavebních úprav nějak změnil?
Když se vrátila, vypila narychlo další šálek kávy, déle se nezdržovala a v devět hodin odjela. Návštěvu hřbitova chtěla mít co nejrychleji za sebou.
Ve čtvrt na deset zastavil před poštovní schránkou, na níž stálo jméno MOOROVÁ, Neil Stephens. Vystoupil, přešel po cestě na verandu a zazvonil. Nikdo neotevíral. Připadal si jako zloděj, ale přistoupil k oknu. Závěs byl stažený jen napůl, takže jasně viděl do pokoje, který zřejmě sloužil jako obývák.
Nevěděl sice, co hledá, až na nějaký hmatatelný důkaz, že tam Maggie Hollowayová je, ale obešel dům a nahlédl dovnitř oknem v kuchyňských dveřích. Na sporáku uviděl konvici a vedle dřezu stál překlopený šálek s podšálkem a sklenicí,jako by je někdo opláchl a nechal schnout. Ale stojí tam tak už celé dny nebo jen pár minut?
Nakonec si řekl, že nemá co ztratit, když zazvoní na sousedy a zeptá se, jestli někdo Maggie neviděl. V prvních dvou domech nikdo neotevřel. Ve třetím domě otevřeli dveře sympatičtí manželé, kterým mohlo být kolem pětašedesáti. Rychle jim vyložil, proč přišel, a uvědomil si, že má štěstí.
Manželé, kteří se představili jako Irma a John Woodsovi, mu pověděli o smrti a pohřbu Nualy Moorové a řekli mu, že Maggie v domě zůstala. "Minulou sobotu jsme měli jet na návštěvu k dceři, ale odjeli jsme až po Nualině pohřbu," řekla paní Woodsová. "Vrátili jsme se teprve včera, pozdě večer. Vím, že tady Maggie je. Od té doby, co jsme se vrátili, jsem s ní sice nemluvila, ale dnes ráno jsem ji viděla jít na procházku."
"A já ji viděl asi před patnácti minutami, jak projíždí kolem," dodal ochotně John Woods.
Pozvali ho dovnitř na kávu a vylíčili mu ten večer, kdy došlo k vraždě.
"Maggie je moc milá," povzdechla si Irma Woodsová. "Poznala jsem, jak je z té ztráty nešťastná, ale ona na sobě nedala nic znát. Všechna ta bolest sejí dala vyčíst jen z očí."
Maggie, pomyslel si Neil. Kéž bych tady byl s tebou.
Woodsovi neměli ponětí, kam toho rána mohla jet ani jak dlouho bude pryč.
Nechám jí vzkaz, aby mi zavolala, rozhodl se Neil. Nic víc dělat nemohu. Pak ho ale něco napadlo. Zanechal Maggie na dveřích lístek, a když za pět minut odjížděl, měl navíc v kapse bezpečně schované její telefonní číslo.
Maggie si vzpomněla na všetečné otázky děvčátka, které chtělo vědět, proč fotografuje u Nualina hrobu, a tak se zastavila v květinářství a koupila náruč podzimních květin, aby měla co položit na hroby, které si chtěla prohlédnout.
Když projela vchodem na hřbitov Panny Marie, vlídná socha anděla a pečlivě udržované hroby na ni znovu dýchly atmosférou klidu a nesmrtelnosti. Dala se nalevo a vyjela do svahu po točité cestě, která vedla k Nualinu hrobu.
Když vystoupila z auta, vytušila, že ji dělník, který opodál plel štěrkovou cestičku, pozoruje. Slyšela už, že občas někoho na hřbitově přepadli, ale rychle tu myšlenku pustila z hlavy. Na dohled pracovali i další dělníci.
Když ale viděla, že tak blízko ní někdo je, byla ráda, zeji napadlo koupit květiny nechtela, aby to vypadalo, že si hrob prohlíží. Přikrčila se, vybrala půl tuctu květin a rozložila je jednu vedle druhé kolem náhrobku.
Květiny, které tam v úterý položila Greta Shipleyová, už uklidili. Maggie se rychle podívala na snímek, který držela v ruce, aby se ujistila, kde přesně se od neznámého a patrně kovového předmětu odráží světlo.
Dobře, že jsem si ten snímek vzala s sebou, uvědomila si, když zjistila, že se ta hledaná věcička zabořila ještě hlouběji do vlhké půdy a snadno by ji přehlédla. A přece tam byla.
Rychle se ohlédla a uviděla, zeji dělník soustředěně pozoruje. Poklekla, sklonila hlavu, pokřižovala se a pak nechala sepjaté ruce klesnout k zemi. Vkleče, jakoby se modlila, nahmatala drny, zaryla ruce do okolní půdy a předmět uvolnila.
Chvíli počkala. Když se znovu otočila, dělník k ní byl zády. Jediným pohybem vytrhla předmět ze země a rychle jej schovala do dlaní. V tu chvíli se ozvalo tlumené zazvonění.
Že by zvonek? pomyslela si. Proč by proboha někdo dával Nuale na hrob zvonek? Byla si jista, že dělník cinkot také zaslechl, a tak se zvedla a rychle se vrátila k autu.
Položila zvonek na zbývající květiny. Protože už se nechtela déle zdržovat v dosahu zkoumavého pohledu ostražitého dělníka, pomalu odjela směrem k druhému hrobu, který se chystala navštívit. Zaparkovala v nedaleké slepé uličce a ohlédla se. Nablízku nikdo nebyl.
Otevřela okénko, opatrně uchopila zvonek a vystrčila jej ven. Setřela volnou hlínu, která na něm ulpěla, obrátila jej v dlani, zkoumala jej a prsty svírala srdce, aby nezvonil.
Byl asi pět centimetrů vysoký, překvapivě těžký, a až na okrasnou girlandu podél okraje vypadal téměř jako miniaturní starodávný školní zvonek. Povšimla si, že i srdce je těžké. Kdyby jej volně zavěsila, jistě by hlasitě vyzváněl.
Zavřela okénko, přidržela zvonek nad podlahou a zazvonila. Autem se rozlehlo melancholické, ale zřetelné vyzvánění.
Kámen pro Dannyho Fishera, pomyslela si. Tak se jmenovala jedna kniha v otcově knihovně. Vzpomněla si, jak se ho jako dítě ptala, co ten titul znamená, a on jí vysvětlil, že židé mají takový zvyk, že každý, kdo se zastaví u hrobu přítele nebo příbuzného, má na něj položit kámen na znamení, že tam byl.
Mohl by ten zvonek mít nějaký podobný význam? uvažovala Maggie. Měla nejasný pocit, že se dopustila něčeho špatného, když zvonek sebrala, a tak jej uklidila z dohledu a zasunula pod sedadlo. Pak opět vzala několik květin a s příslušnou fotografií v ruce se znovu vydala ke hrobu další přítelkyně Grety Shipleyové.
Poslední zastávku si Maggie udělala u hrobu paní Rhinelanderové právě na snímku jejího hrobu se u paty náhrobku rýsovala nejzřetelnější prohlubeň. Zatímco na vlhké trávě aranžovala zbývající květiny, její prsty hledaly a nalezly v zemi důlek.
Potřebovala přemýšlet, a protože neměla chuť vrátit se do domu, kde by ji někdo mohl vyrušit, zajela raději do centra, našla jídelnu a objednala si teplý borůvkový vdolek a kávu.
Hlad jsem tedy měla pořádný, přiznala si, když jí křupavý vdolek a silná káva pomohly rozptýlit neurčitou stísněnost, která na ni na hřbitově dolehla.
Myslí jí probleskla další vzpomínka na Nualu. Když bylo Maggie deset, její neposedný trpasličí pudlík vyskočil na Nualu, která právě pospávala na gauči. Nuala vykřikla a když Maggie přiběhla, zasmála se a řekla: "Promiň, miláčku. Nechápu, proč jsem se tak lekla. Asi mi někdo přešel přes hrob."
A protože Maggie byla zrovna ve věku, kdy se na všechno ptala, musela jí Nuala vysvětlit, že to je staré irské rčení, které znamená, že někdo přešel přes místo, kde člověk jednou nalezne svůj hrob.
Pro můj dnešní nález přece musí existovat nějaké jednoduché vysvětlení, uvažovala Maggie. Ze šesti hrobů, které navštívila, na čtyřech, včetně Nualina, našla u paty pomníku zvonky a všechny byly přesně stejné co do váhy i velikosti. A navíc to vypadalo, že ze země u pomníku paní Rhinelanderové někdo podobný zvonek odnesl. Takže ze všech přítelkyň Grety Shipleyové tuto podivnou upomínku pokud to tedy něco takového bylo nedostala jen jedna.
Maggie dopila kávu, a když se číšnice s úsměvem nabídla, že jí dolije, zavrtěla hlavou. Vtom jí myslí blesklo jméno paní Bainbridgové.
Stejně jako Greta Shipleyová byla na Latham Manor od samého začátku. I ona přece musela všechny ty ženy znát, uvědomila si Maggie.
Vrátila se do auta a zatelefonovala Letitii Bainbridgové. Byla doma.
"Přijeďte hned," řekla. "Hrozně ráda vás uvidím. Dnes ráno je mi nějak smutno."
"Už jedu," odpověděla Maggie.
Zavěsila, natáhla se pod sedadlo pro zvonek, který vzala z Nualina hrobu, a uložila jej do kabelky.
Když vyjela od obrubníku, bezděky se zachvěla. Zvonek byl na omak studený a vlhký.
Byl to jeden z nejdelších týdnů, jaké Malcolm Norton kdy zažil. Nejprve jím otřáslo, že se Nuala Moorová rozhodla dům neprodat, a hned poté mu Barbara oznámila, že na delší dobu odjede k dceři do Vail, a tak byl nyní otupělý a vystrašený.
Ten dům dostat musí! Dopustil se strašlivé chyby, když o nastávající změně zákona na ochranu památek pověděl Janice. Měl to risknout a její podpis na žádosti o hypotéku zfalšovat. Byl natolik zoufalý, že by to dokázal.
Tak se stalo, že když k němu Barbara přepojila telefonát náčelníka Browera, cítil, jak mu na čele vyrazil pot. Chvíli trvalo, než se uklidnil natolik, aby si mohl být jist, že mu z hlasu bude vyzařovat veselá nálada.
"Dobré ráno, náčelníku. Jak se vede?" řekl a snažil se, aby to znělo radostně.
Chet Brower ale zjevně neměl náladu si povídat. "Dobře. Rád bych se u vás dnes zastavil a chvíli si s vámi promluvil."
O čem? pomyslel si Malcolm, na okamžik zpanikařil, ale srdečně odpověděl: "To by bylo ohromné, ale musím vás upozornit, že vstupenky na policejní ples jsem si už koupil." Sám si uvědomil, jak jeho pokus o humor vyšel naprázdno.
"Kdy máte čas?" vyštěkl Brower.
Norton ani v nejmenším neměl v úmyslu Browerovi říci, kolik času ve skutečnosti má. "V jedenáct jsem měl mít závěrečnou řeč, ale odložili ji na jednu, takže mám volno."
"Přijedu v jedenáct."
Ještě dlouho poté, co uslyšel, jak v telefonu rozhodně cvaklo, nervózně zíral na sluchátko, které stále svíral v ruce. Konečně zavěsil.
Ozvalo se jemné zaťukání a do kanceláře nahlédla Barbara. "Malcolme, nestalo se něco?"
"Co by se mělo stát? Jen se mnou chce mluvit. Napadá mě jedině, že by to mohlo mít něco společného s minulým pátkem."
"Á, jistě. S tou vraždou. Policie obvykle postupuje tak, že se vyptává blízkých přátel, jestli si náhodou nevzpomněli na něco, co se jim tehdy nezdálo důležité. A ty jsi přece šel s Janice k paní Moorové na večeři."
Šel s Janice. Malcolm se zamračil. Měla mu snad ta narážka připomenout, že ještě nepodnikl žádné kroky, aby se dal s Janice rozvést? Ne, Barbara na rozdíl od manželky slovní hříčky plné skrytých významů nehrála. Její synovec pracoval jako pravá ruka státního zástupce v New Yorku a ona ho patrně slyšela hovořit o jeho případech, pomyslel si Malcolm. A v televizi a ve filmu se to samozřejmě podrobnostmi o policejních postupech také jen hemží.
Právě se chystala zavřít dveře. "Barbaro," řekl naléhavě, "dej mi jen trochu víc času. Ted mě neopouštěj."
Neodpověděla a jen za sebou odhodlaně zavřela.
Brower přijel přesně v jedenáct. Posadil se vzpřímeně na židli proti Nortonovu stolu a přešel přímo k věci.
"Pane Nortone, toho večera, kdy došlo k vraždě, jste měl u Nualy Moorové být v osm?"
"Ano, přijeli jsme s manželkou asi tak deset minut po osmé. Pokud vím, to jste tam právě dorazili i vy. Jak víte, řekli nám, abychom počkali u Nualiných sousedů, manželů Woodsových."
"V kolik hodin jste toho večera odjel z kanceláře?" zeptal se Brower.
Norton povytáhl obočí. Na chvíli se zamyslel. "Jako obvykle. Ne, vlastně o trochu později. Asi ve tři čtvrtě na šest. Byl jsem u soudu mimo kancelář a vrátil jsem se s protokolem a taky jsem zkontroloval, zda nemám nějaký vzkaz."
"Jel jste odtud přímo domů?"
"Hned ne. Barbara. Paní Hoffmanová, to je moje sekretářka, toho dne nepřišla, protože byla nachlazená. Den předtím si vzala domů jednu složku, kterou jsem potřeboval přes víkend prostudovat, a tak jsem se u ní zastavil, abych šiji vyzvedl."
"Jak dlouho vám to trvalo?"
Norton chvíli přemýšlel. "Bydlí v Middletownu. Na silnicích byla spousta turistů, takže jedna cesta trvala asi tak dvacet minut."
"Tak to jste byl doma kolem půl sedmé." "No, patrně o trochu později. Myslím, že asi spíš k sedmé." Ve skutečnosti se Malcolm dostal domů ve čtvrt na osm. Ten čas si pamatoval přesně. V duchu se proklínal. Janice mu řekla, že když Irma Woodsová přišla se zprávou o Nualině závěti, v jeho obličeji se dalo číst jako v otevřené knize. "Tvářil ses, jako bys chtěl někoho zavraždit," řekla a ušklíbla se. "Nedokážeš ani pořádně naplánovat, jak někoho podvést, abys to nějak nezpackal."
Proto si hned ráno narychlo připravil odpovědi na předpokládané Browerovy otázky, protože tušil, že se ho bude vyptávat, jak reagoval, když z prodeje domu sešlo. Nesměl dopustit, aby jeho city znovu vyšly najevo. A byl rád, že si vše důkladně promyslel, protože policista měl celou řadu dotazů a zjišťoval si i podrobnosti plánovaného prodeje.
"Musel jste být moc zklamaný," přemítal Brower, "ale na druhé straně, takových domů je přece v každé realitní kanceláři ve městě spousta a všechny přímo žadoní, aby je někdo koupil." Jde ti o to, proč chci právě tenhle dům, pomyslel si Norton. "Lidé někdy skutečně zatouží po určitém domu jen proto, že je zaujme. Jako by jim říkal: Jen si mě kup, jsem tvůj," pokračoval náčelník. Norton vyčkával.
"Museli jste si jej s manželkou opravdu zamilovat," uvažoval Brower nahlas. "Prý jste si vzali hypotéku na vlastní vilku, abyste jej mohli zaplatit."
Brower se opřel, přivřel oči a sepjal ruce. "Když člověk nějaký dům tak hrozně chce, jistě by nerad slyšel, že se na scénu dostaví jakási příbuzná a možná všechno zkomplikuje. Existuje jediný způsob, jak tomu zabránit. Zastavit tu příbuznou, nebo alespoň přijít na to, jak to zařídit, aby nemohla majitelku domu ovlivnit."
Brower vstal. "Moc rád jsem si s vámi popovídal, pane Nortone," řekl. "A než půjdu, nevadilo by vám, kdybych si promluvil i s vaší sekretářkou paní Hoffmanovou?"
Barbara Hoffmanová nerada cokoli předstírala. Minulý pátek opravdu doma zůstala a vymluvila se na nachlazení, ale ve skutečnosti chtěla jen mít ten den klid a všechno si promyslet. Aby utišila svědomí, přinesla si z práce celý stoh složek, které se chystala vytřídit. Chtěla, aby všechno bylo v pořádku pro případ, že by se rozhodla Malcolmovi říci, že odchází.
Nakonec jí v rozhodování kupodivu nevědomky pomohl on sám. Téměř nikdy k ní domů nechodil, ale v pátek večer se náhle objevil, protože chtěl vědět, jak jí je. Samozřejmě netušil, že se u ní zastavila sousedka Dora Holtová. Barbara otevřela, on se sklonil a políbil ji, ale když se zatvářila odmítavě, ustoupil.
"Á, pan Norton," řekla rychle, "mám tady tu složku paní Moorové, pro kterou jste si přijel."
Představila ho Doře Holtové a pak okázale prohledala všechny složky, našla tu správnou a podala mu ji. Ale významný úšklebek a probuzená zvědavost v očích druhé ženy jí neušly. A v tu chvíli si uvědomila, že tak už to dál nejde.
Když nyní Barbara Hoffmanová seděla proti náčelníku Browerovi a vyprávěla mu nepřesvědčivý příběh o tom, proč její zaměstnavatel přijel k ní domů, připadala si jako podvodnice a bylo jí mizerně.
"Takže se pan Norton zdržel jen chvíli?"
Trochu se uvolnila alespoň v tomto bodě může říci čistou pravdu. "Ano, vzal si tu složku a hned odešel."
"Která složka to byla, paní Hoffmanová?"
Znovu musela zalhat. "No. já. totiž byla to složka paní Moorové." Slyšela, jak se kajícně zajíká, a celá se vnitřně schoulila.
"Ještě něco. V kolik hodin se u vás pan Norton stavil?"
"Myslím, že chvíli po šesté," odpověděla po pravdě.
Brower se zvedl a ukázal na domácí telefon, který měla na stole. "Mohla byste panu Nortonovi říci, že bych s ním chtěl ještě chvíli mluvit?"
Když se Brower vrátil do právníkovy kanceláře, slovy neplýtval. "Pane Nortone, pokud vím, ta složka, kterou jste si minulý pátek večer vyzvedl u paní Hoffmanové, se týkala koupě domu od paní Moorové. Kdy přesně k tomu mělo dojít?"
"V pondělí dopoledne, v jedenáct," odpověděl Norton. "Chtěl jsem se ujistit, zeje všechno v pořádku."
"Vy jste byl kupec, ale jak to, že paní Moorovou už žádný další právník nezastupoval? Není to trochu nezvyklé?"
"Ani ne. Vlastně to byl její nápad. Nuala měla pocit, zeje naprosto zbytečné, aby se ve věci angažoval další právník. Nabídl jsem jí slušnou cenu a peníze jsem jí chtěl předat ve formě ověřeného šeku. Navíc měla právo tam zůstat až do Nového roku,bkdyby chtěla."
Brower si Malcolma Nortona chvíli tiše prohlížel. Konečně se zvedl k odchodu. "Ještě maličkost, pane Nortone," řekl. "Cesta od paní Hoffmanové k vám domů vám sotva zabrala více než dvacet minut. Takže jste měl být doma pár minut po půl sedmé. Ale vy tvrdíte, že už bylo skoro sedm. Nejel jste ještě někam jinam?"
"Ne. Možná jsem si ten čas, kdy jsem se dostal domů, spletl." Proč jen se mě vyptává na všechny tyhle věci ? Přemýšlel Norton. Že by měl nějaké podezření?
Když se Neil Stephens vrátil do Portsmouthu, jeho matka na něm okamžitě poznala, že tu mladou ženu z New Yorku nenašel.
"Snědl jsi jen krajíček chleba," připomněla mu. "Připravím ti snídani. Koneckonců," dodala, "už nemám zrovna moc příležitostí kolem tebe tancovat."
Neil se sesunul na židli u kuchyňského stolu. "Řekl bych, že máš víc než dost tancování kolem táty."
"To ano. Ale líbí se mi to."
"Kde vlastně je?"
"V kanceláři. Cora Gebhartová, ta, co jsme se včera zastavili u jejího stolu, mu zavolala, jestli by nemohla přijít a promluvit si s ním."
"Aha," řekl Neil roztržitě a pohrával si s příbory, které před něho matka položila.
Dolores nechala práce, otočila se a dívala se na něj. "Když si takhle začneš s něčím hrát, znamená to, že máš starosti," řekla.
"To mám. Kdybych Maggie minulý pátek zatelefonoval, jak jsem to původně měl v plánu, už jsem mohl mít její telefonní číslo, mohl jsem jí zavolat a zjistit, co se stalo. A mohl jsem tady být a pomoci jí." Odmlčel se. "Mami, ty zkrátka nemáš tušení, jak moc se těšila, že ted bude se svou nevlastní matkou. Kdybys ji znala, vůbec by tě to nenapadlo, ale Maggie na tom byla dost bledě."
Nad sušenkami a slaninou jí pověděl všechno, co o Maggie věděl. Neřekl jí jen to, jak moc se zlobí sám na sebe, že toho není víc.
"Podle toho, co říkáš, musí být opravdu moc milá," řekla Dolores Stephensová. "Už se těším, až se s ní seznámím. Ale poslyš, musíš přestat bláznit. Je v Newportu, tys jí tam přece nechal vzkaz a máš její telefonní číslo. Uvidíš, že se k ní ještě dnes dovoláš, nebo se ti sama ozve. Tak jen se uklidni."
"Já vím. Ale mám takový odporný pocit, že už mě několikrát potřebovala, a já u toho nebyl."
"Bál ses závazků, co?"
Neil odložil vidličku. "To není fér."
"Že ne? Víš, Neile, spousta chytrých, úspěšných mladíků tvé generace, kteří se nestačili oženit, když jim bylo něco přes dvacet, si řekla, že se vlastně vůbec vázat nemusí. A někteří to tak dělají skutečně se vázat nechtejí. A mnozí také asi nikdy nepochopí, že už by měli být dospělí. Jen si tak říkám, že když si děláš takové starosti, možná to znamená, že sis náhle uvědomil, jak ti na Maggie Hollowayové záleží. Říkám si, že sis to třeba dříve nechtel přiznat, protože ses nechtel vázat."
Neil dlouho na matku zíral. "A to jsem si myslel, že táta je přísný."
Dolores Stephensová založila ruce a usmála se. "Moje babička říkávala: Manžel je hlavou rodiny, žena krkem." Odmlčela se. "Krkem, který tou hlavou otáčí."
Když spatřila Neilův překvapený výraz, zasmála se. "Věř mi, s touhle zjednodušenou pravdou zrovna nesouhlasím. Myslím, že manžel a manželka jsou si rovni, nejsou to jen partneři ve hře. Ale občas, jako třeba u nás, se stane, že když něco nějak vypadá navenek, ještě to nemusí nutně znamenat, že tomu tak opravdu je. Když se tvůj otec zlobí a stěžuje si, dává tím najevo zájem. To vím už od první schůzky."
"My o vlku," řekl Neil, když oknem zahlédl otce, jak se vrací po cestě z kanceláře.
Matka vyhlédla ven. "Aha, vede sem Coru. Ta ale vypadá rozčileně."
Otec s Corou Gebhartovou si k nim přisedli ke kuchyňskému stolu a Neil za chvilku pochopil, proč je Cora tak rozčilená. Uposlechla makléře, jenž ji vytrvale přesvědčoval, aby nakoupila riskantní akcie, které jí doporučil, ve středu jeho prostřednictvím prodala obligace a celé transakci dala zelenou.
"Nemohla jsem v noci spát," řekla. "Když totiž Robert v klubu prohlásil, že by nechtel, aby další jeho klientka přišla o poslední krejcar. Měla jsem strašlivý pocit, že mluví o mně, a náhle jsem pochopila, že jsem udělala hroznou chybu."
"Zavolala jste tomu makléři a zrušila objednávku?" zeptal se Neil.
"Ano. To byla snad jediná inteligentní věc, kterou jsem udělala. Tedy, o kterou jsem se pokusila řekl mi, že už je pozdě." Hlas jí selhal a rty sejí chvěly. "A od té doby není v kanceláři." "O jaké akcie se jedná?" zeptal se Neil. "Mám tady o nich informace," řekl otec. Neil si přečetl prospekt a základní údaje. Bylo to ještě horší, než čekal. Zavolal do kanceláře a nařídil Trish, aby ho spojila se zkušeným makléřem. "Včera jste koupila padesát tisíc akcií po devíti dolarech," řekl paní Gebhartové. "Zjistíme, jak jsou na tom dnes."
Stručně seznámil kolegu se situací. Pak se znovu otočil k paní Gebhartové. "Ted jsou na sedmi. Dávám pokyn k prodeji."
Přikývla na souhlas.
Neil dál držel sluchátko. "Dej mi vědět," nařídil. Když zavěsil, řekl: "Před pár dny se šuškalo, že o tu společnost, jejíž akcie jste zakoupila, má zájem Johnson Johnson. Ale jsem si bohužel jist, že na tom nic není jsou to jen nepodložené zvěsti, které měly cenu těch akcií uměle vyhnat nahoru. Je mi to moc líto, paní Gebhartová, ale snad se nám alespoň většinu vašich peněz povede zachránit. Jakmile se kolegovi podaří akcie prodat, zavolá."
"Jsem vzteky bez sebe," zavrčel Robert Stephens, "když si uvědomím, že je to ten samý makléř, který přiměl Lauru Arlingtonovou, aby investovala do jakési pochybné společnosti, takže kvůli němu přišla o veškeré úspory."
"Byl tak sympatický," řekla Cora Gebhartová. "Tolik toho o mých obligacích věděl a taky mi vysvětli, že i když jsou osvobozeny od daně, stejně to neodpovídá tomu, kolik v nich mám uloženo peněz. A některé dokonce ztrácely na kupní síle kvůli inflaci."
To tvrzení Neila zaujalo. "Pokud toho tolik věděl, musela jste mu o svých obligacích něco říct," řekl přísně.
"Ale to ne. Když mi zavolal a pozval mě na oběd, vysvětlila jsem mu, že vůbec nemám zájem bavit se o penězích, ale on pak mluvil o tom, jaké má klienty třeba o paní Downingové. Řekl mi, že původně měla obligace, jaké mívá spousta starších lidí, a zejí vydělal hotové jmění. A pak mluvil přesně o těch samých obligacích, jaké mám já."
"Kdo je ta paní Downingová?" zeptal se Neil.
"Tu tady zná každý. Je to pilíř staré gardy v Providence. Tak jsem jí zavolala a ona si Douglase Hansena nemohla vynachválit."
"Aha. Přesto bych si ho rád prověřil," řekl Neil. "Zdá se mi, že je to přesně ten typ, jaký naše podnikání nemůže potřebovat."
Vtom zazvonil telefon.
Maggie, pomyslel si Neil. Kéž by to byla Maggie.
Ale byl to jen kolega z práce. Neil poslouchal a pak se otočil na Coru Gebhartovou. "Jste z toho venku za sedm. Můžete mluvit o štěstí. Právě se začínají šířit zvěsti, že firma Johnson Johnson hodlá zveřejnit prohlášení, že o tu společnost nemá nejmenší zájem. Ať už je to pravda nebo ne, stačí to, aby její akcie šly ke dnu."
Když Cora Gebhartová odešla, Robert Stephens se na syna láskyplně zahleděl. "Díkybohu, žes tady byl Neile. Cora má hlavu i srdce na správném místě, ale je příliš důvěřivá. Byla by to hrozná škoda, kdyby kvůli jediné chybě o všechno přišla. Už tak se možná bude muset vzdát myšlenky, že se přestěhuje na Latham Manor. Zamlouval sejí tam nějaký určitý byt, ale snad si ještě pořád bude moci pořídit něco menšího."
"Penzion Latham Manor," řekl Neil. "Jsem rád, že ses o něm zmínil. Musím se tě na to místo zeptat."
"Proč se ty proboha zajímáš o Latham Manor?" zeptala se
matka.
Neil jim pověděl o svých klientech manželech Van Hillearyových, kteří hledali místo, kde by se na stáří usadili. "Řekl jsem jim, že se tam kvůli nim podívám. Málem bych na to zapomněl. Měl bych tam zavolat a objednat se."
"Na hřiště jdeme až v jednu," řekl Robert Stephens, "a Latham Manor zase tak daleko od klubu není. Co kdybys tam zatelefonoval a zeptal se, jestli bys nemohl přijet hned, nebo si alespoň vyzvednout nějaké materiály pro své klienty?"
"Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek," řekl Neil s úsměvem. "Jistě, pokud dřív nesezenu Maggie. Ted už je určitě doma."
Po šesti marných pokusech zavěsil. "Ještě pořád je pryč," řekl zasmušile. "Dobrá, kde je telefonní seznam? Zavolám na Latham Manor, ať to mám z krku."
Dr. Williama Lana sotva mohlo něco víc potěšit. "Voláte ve velice příhodnou dobu," řekl. "Právě se uvolnilo jedno z našich nejlepších apartmá dvoupokojový byt s terasou. Taková apartmá máme čtyři a ve zbývajících třech bydlí velice sympatické manželské páry. Jen přijeďte."
Dr. Lara Horganová, nová soudní lékařka státu Rhode Island, nemohla pochopit, proč je tak nervózní. Jistě, její oddělení mělo ten týden spoustu práce mimořádná úmrtí zahrnovala dvě sebevraždy, tři utonutí a jednu vraždu.
Smrt ženy z penzionu Latham Manor však podle všeho patřila k čistě rutinním záležitostem. A přece jí na ní něco vadilo. Zdravotní karta zesnulé Grety Shipleyové byla naprosto jasná. Její starý lékař odešel do důchodu, ale jeho kolega potvrdil, že paní Shipleyová měla již deset let vysoký krevní tlak a prodělala minimálně jeden slabý infarkt.
Dr. William Lané, ředitel a ošetřující lékař na Latham Manor, se zdál schopný. Personál byl zkušený a vybavení prvotřídní.
Slabá nevolnost, která paní Shipleyovou postihla na zádušní mši za její zavražděnou přítelkyni Nualu Moorovou, a další podobný záchvat pouze potvrzovaly, že byla pod velkým tlakem.
Dr. Horganová už viděla řadu případů, kdy postarší manželé zemřeli pouhé hodiny či minuty po sobě. Člověk, vyděšený okolnostmi, za jakých zemřel jeho dobrý přítel, mohl takovému osudnému tlaku snadno podlehnout.
Jako soudní lékařka znala dr. Horganová i okolnosti smrti Nualy Moorové a věděla, jak mohly vyděsit člověka, který si byl s obětí tak blízký jako paní Shipleyová. Paní Moorová zemřela na následky mnohonásobného poranění hlavy. Zrnka písku smíchaná s krví a vlasy naznačovala, že vražednou zbraň, jíž byl patrně kámen, našel pachatel někde na pláži a dovnitř si ji přinesl s sebou. Navíc zřejmě věděl, že v domě bydlí malá a slabá žena, a možná paní Moorovou dokonce znal. To je ono, řekla si. Zneklidňuje mě právě ten neodbytný pocit, že smrt Nualy Moorové nějak souvisí s tím úmrtím na Latham Manor. Rozhodla se, že zavolá na newportskou policii a zeptá se, zda už nemají nějakou stopu.
Na stole měla stoh novin z uplynulého týdne. V černé kronice našla krátký nekrolog paní Shipleyové, který se zmiňoval o jejích společenských aktivitách, o tom, že byla členkou Dcer americké revoluce a její zesnulý manžel působil jako předseda správní rady jisté úspěšné společnosti. Pozůstalí byli tři bratranci, bydlištěm v New Yorku, Washingtonu a Denveru.
Kolem dokola nikdo, kdo by se o ni zajímal, pomyslela si dr. Horganová, odložila noviny a pustila se do hory práce na stole.
Vtom ji vyrušila ještě jedna myšlenka: sestra Markeyová. Tělo paní Shipleyové našla na Latham Manor právě ona. Na té ženě se jí něco nezdálo vypadala tak nějak prohnaně a vševědoucně. Možná by si s ní náčelník Brower měl ještě jednou promluvit.
V rámci příprav na hodiny začal Earl Bateman již dříve pořizovat kopie starých náhrobních kamenů. Posloužily mu jako téma pro přednášku.
"Dnes na pomníky zaznamenáváme jen minimum informací," prohlašoval, "vlastně jen datum narození a úmrtí. Ale v minulých stoletích mohl člověk z náhrobků vyčíst řadu podivuhodných historek. Některé jsou dojemné, jiné stojí za pozornost, jako třeba v případě námořního kapitána, kterého pohřbili k jeho pěti manželkám a snad bych měl dodat, že ani jedna z nich se po svatbě nedožila více než osmi let."
Zde se mu obvykle dostalo odměny a v sále to zašumělo smíchem.
"Jiné pomníky," říkával, "jsou majestátními nositeli dějin a nahánějí člověku posvátnou hrůzu."
Poté se vždy zmínil o kapli ve Westminsterském opatství, kde královna Alžběta I. odpočívá jen pár metrů od své sestřenice Marie Stuartovny, kterou dala popravit.
"Dovolte mi ještě jednu zajímavou poznámku," dodával. "V Ketchakanu na Aljašce je hřbitov Tombstone, kde v devatenáctém století vyhradili zvláštní oddíl pro tak zvané poskvrněné holubice, tedy mladé ženy z nevěstinců."
V pátek ráno si Earl připravoval osnovy přednášek, které se chystal navrhnout kabelové televizi pro případný seriál. Když se dostal k námětu náhrobků a jejich kopií, vzpomněl si, že se chtěl poohlédnout po dalších zajímavých příkladech. Pak si uvědomil, zeje nádherný den, pro takovou činnost jako stvořený, a rozhodl se zajet na nejstarší část hřbitova Panny Marie a Nejsvětější Trojice.
Právě přijížděl ke hřbitovu, když uviděl, jak ze vrat vyjíždí černý stejšn značky Volvo a odjíždí na druhou stranu. Stejnou značku a provedení má i Maggie Hollowayová, pomyslel si. Že by zašla Nuale na hrob?
Nezajel k nejstarší části hřbitova a namísto toho se dal doleva a po serpentinách do kopce. Místní zaměstnanec Pete Brown, s nímž se seznámil při procházkách mezi starými náhrobky, plel poblíž Nualina hrobu štěrkovou cestičku.
Earl zastavil a otevřel okénko. "To je ale ticho, co Pete?" nadhodil. Byl to jejich starý, společný žertík.
"To teda je, pane profesore."
"Zdálo se mi, že vidím auto nevlastní dcery paní Moorové. Nebyla u hrobu?" Byl si jist, že podrobnosti o Nualině smrti všichni znají. V Newportu zase k tolika vraždám nedocházelo.
"Hezká, hubená, tmavovlasá, mladá?"
"To by mohla být ona."
"Jo. A nejspíš zná polovinu našich klientů," řekl Pete a zasmál se. "Jeden kámoš říkal, že ji viděl, jak chodí od jednoho hrobu k druhému a dává na ně květiny. Všichni kluci šijí všimli. Je to kočka."
To je tedy zajímavé, pomyslel si Earl. "Dávej na sebe pozor, Pete," řekl, zamával a pomalu odjel. Věděl, že ho Pete Brown sleduje ostřížím zrakem, a tak jel dál až k nejstarší části hřbitova Nejsvětější Trojice a tam se začal procházet mezi náhrobními kameny ze sedmnáctého století.
Letitia Bainbridgová měla na Latham Manor obytný ateliér, který sestával z velké rohové místnosti s nádherným výhledem na oceán. Hrdě Maggie upozornila na obrovskou šatnu a koupelnu. "Má to své výhody být tady od začátku," řekla živě. "Pamatuji se, jak jsme se s Gretou rozhodly upsat hned, přímo na recepci, kterou uspořádali, když penzion otevírali. Trudy Nicholsová se pořád nedokázala rozhodnout a pak mi nemohla odpustit, že jsem zabrala zrovna tenhle pokoj. Nakonec zaplatila sto padesát tisíc dolarů navíc, vzala si to největší apartmá a pak chudák za dva roky zemřela. Teď tam bydlí Crenshawovi. Onehdy s námi seděli u stolu."
"Pamatuji se na ně. Jsou ohromně sympatičtí." Nicholsová, uvažovala Maggie. Gertruda Nicholsová. Na jejím hrobě taky našla zvonek.
Paní Bainbridgová si povzdechla: "Pokaždé, když někdo z nás odejde, je to zlé, ale nejhorší je, když je to někdo od našeho stolu. A já prostě vím, že Eleanora Chandlerová ten pokoj po Gretě dostane. Když mě včera moje dcera Sára vezla k rodinnému lékaři, říkala, že se povídá, že se sem Eleanora stěhuje."
"Necítíte se dobře?" zeptala se Maggie.
"Ale ne, je mi dobře. Jenže v mém věku už se může stát cokoli. Říkala jsem Sáře, že mi tlak klidně může změřit dr. Lané, ale ona chtěla, aby mě prohlédl dr. Evans."
Posadily se proti sobě na nízké čalouněné židle u okna. Paní Bainbridgová natáhla ruku k nedalekému stolku a z celé sbírky zarámovaných fotografií jednu vybrala. Ukázala ji Maggie. "Moje rodina," řekla hrdě. "Tři synové, tři dcery, sedmnáct vnoučat, čtyři pravnoučata a další tři jsou na cestě." Spokojeně se usmála. "A nejlepší na tom je, že většinou ještě pořád bydlí v Nové Anglii. Nemine týden, aby se tu někdo z rodiny neukázal."
Maggie si tu informaci vědomě uložila do paměti pouvažuji nad ní později, řekla si. Pak si všimla fotografie, kterou pořídili ve velkém salonu přímo na Latham Manor. Byla na ní paní Bainbridgová uprostřed osmičlenné skupiny. Maggie vzala snímek do ruky. "Nějaká zvláštní příležitost?" zeptala se.
"Mé devadesáté narozeniny, před čtyřmi roky." Letitia Bainbridgová se k ní sklonila a ukázala na ženy, které stály po obou stranách skupinky. "Vlevo je Constance Rhinelanderová. Zemřela před několika týdny. A Gretu samozřejmě znáte. Je tady napravo."
"Paní Shipleyová žádné blízké příbuzné neměla, viďte?" zeptala se Maggie.
"Ne. Constance taky ne, ale byly jsme jako jedna rodina."
Je na čase zeptat se na ty zvonky, řekla si Maggie. Rozhlédla se, zda neuvidí něco, co by jí to téma pomohlo uvést. Místnost si paní Bainbridgová zjevně zařídila vlastním nábytkem. Bohatě vyřezávaná postel se sloupky v rozích, malý starožitný anglický stolek, indický prádelník, perský koberec v jemných odstínech, to vše svědčilo o historii celých generací.
Pak uviděla to pravé na krbové římse stál stříbrný zvonek. Maggie vstala a přešla k němu. "Ten je ale krásný." Vzala jej do ruky.
Letitia Bainbridgová se usmála. "Maminka jej používala, když chtěla přivolat služebnou. Dlouho spala a Hattie každé ráno trpělivě seděla za dveřmi a čekala, dokud na ni maminka nezazvonila. Vnučkám je to k smíchu, prý je to pěkný nesmysl, ale mně ten zvonek připomíná spoustu krásných chvil. V takovém prostředí nás tehdy vyrůstala spousta."
Právě takový úvod si Maggie přála, a tak se znovu posadila a zalovila v kabelce. "Paní Bainbridgová, tenhle zvonek jsem našla na Nualině hrobě. Zajímalo mě, kdo jej tam asi nechal. Neexistuje tady třeba takový zvyk dát příteli na hrob zvonek?"
Letitia Bainbridgová se zatvářila překvapeně. "O něčem takovém jsem v životě neslyšela. Chcete říci, že tam někdo ten předmět položil úmyslně?"
"Zřejmě ano."
"To je ale divné." Otočila se.
Maggie si sklesle uvědomila, že zvonek paní Bainbridgovou z nějakého důvodu rozrušil. Rozhodla se nechat si pro sebe, že stejné zvonky našla i na dalších hrobech. Žádný projev úcty od starých přátel to zřejmě nebyl.
Uložila zvonek zpět do kabelky. "Vsadila bych se, že vím, jak se tam dostal," zaimprovizovala. "Onehdy byla na hřbitově malá holčička. Když jsem aranžovala kolem Nualina náhrobku květiny, přišla za mnou na kus řeči. Když odešla, našla jsem tam ten zvonek."
Letitia Bainbridgová naštěstí věc uzavřela tak, jak si Maggie přála. "Ano, tak to jistě bylo," řekla. "Žádného dospělého člověka by přece ani nenapadlo položit na hrob zvonek." Pak se zamračila. "Nač si to jen nemůžu vzpomenout? Jemine, právě mě něco napadlo a už je to pryč. To bude tím stářím."
Někdo zaklepal na dveře a paní Bainbridgová řekla: "To mi asi nesou oběd." Přidala na hlase a zavolala: "Vstupte, prosím."
Byla to Angela, mladá služebná, s níž se Maggie setkala již při svých dřívějších návštěvách. Pozdravila ji a zvedla se. "Už musím běžet," řekla.
Paní Bainbridgová vstala. "Jsem moc ráda, že jste se stavila, Maggie. Uvidíme se zítra?"
Maggie věděla, kam míří. "Ano, jistě. Budu ve smuteční síni i na zádušní mši."
Když scházela se schodů, byla ráda, že v hale nikdo není. Asi jsou všichni v jídelně, řekla si a otevřela přední dveře. Hledala v kabelce klíče od auta a nechteně se dotkla zvonku. Ozvalo se tlumené zacinkání a Maggie rychle popadla srdce zvonku, aby jej umlčela.
Neptej se, komu zvoní hrana, pomyslela si a sešla dolů po schodech, pryč z Latham Manor.
Dr. Lané, Neil Stephens a jeho otec ukončili prohlídku Latham Manor u vchodu do jídelny. Neil zaznamenal šum hovoru, živé tváře elegantních důchodců i celkovou atmosféru nádherné místnosti. U stolů obsluhovali číšníci v bílých rukavicích a ve vzduchu se vznášela svůdná vůně čerstvého chleba.
Lané vzal jeden jídelní lístek a podal jej Neilovi. "Dnes podáváme jako hlavní chod plotici s chřestem nebo kuřecí salát," řekl. "Dezert si hosté mohou vybrat mezi mraženým jogurtem a ovocnou zmrzlinou s domácími sušenkami." Usmál se. "Snad bych ještě mohl dodat, že tohle je náš typický jídelníček. Máme prvotřídního šéfkuchaře a navíc je to specialista na diety."
"Skvělé," řekl Neil a uznale přikývl.
"Neile, za třicet minut máme být na hřišti," připomněl synovi Robert Stephens. "Nemyslíš, žes už toho viděl dost?"
"Důležitější aleje," řekl jemně dr. Lané, "zda máte pocit, že byste svým klientům to volné apartmá mohl doporučit. Nechci na ně naléhat, ale mohu vás ujistit, že dlouho prázdné nezůstane. O větší byty mají manželské páry obzvláště velký zájem."
"Budu se svými klienty hovořit v pondělí, až se vrátím do New Yorku," řekl Neil. "Je to tady opravdu nádherné. Docela jistě jim pošlu prospekt a doporučím jim, aby sem zajeli a sami si všechno prohlédli."
"Výborně," řekl dr. Lané srdečně, zatímco se Robert Stephens okázale podíval na hodinky, otočil se a pustil se po chodbě k hlavnímu vchodu. Neil s dr. Lanem mu byli v patách. "Manželský pár u nás vždycky rádi uvítáme," pokračoval dr. Lané. "Naši klientelu tvoří převážně vdovy, ale to vůbec neznamená, že by neuvítaly mužskou společnost. Dokonce se nám už několikrát stalo, že se do sebe někteří osamělí hosté zamilovali."
Robert Stephens zpomalil a srovnal s nimi krok. "Neile, jestli se brzy neusadíš, snad aby sis taky podal žádost o přijetí. Tady by se ti mohla naskytnout výborná příležitost."
Neil se zašklebil. "Jen ať se vám sem nikdy nenastěhuje můj otec," řekl doktorovi.
"Se mnou si starosti nedělej. Na mě je to tady moc nóbl," prohlásil Robert Stephens. "Ale to mi něco připomíná. Pane doktore, nezažádala si o umístění u vás také paní Cora Gebhartová?"
Dr. Lané se zamračil. "To jméno je mi povědomé. Ano, jistě, je na seznamu eventuálních klientů. Zhruba před rokem si to tady prohlédla, podala si žádost, ale nechtela, abychom ji hned vyřídili. V takových případech zájemci tak jednou, dvakrát do roka zavoláme a zeptáme se, zda už se rozhodl. Když jsem s paní Gebhartovou naposledy mluvil, měl jsem dojem, že vážně uvažuje, že by se k nám přestěhovala."
"To ano," řekl Stephens starší stručně. "No tak, Neile, jedeme."
Neil se znovu pokusil zavolat Maggie z auta, ale opět se nedovolal.
Ačkoli byl nádherný den a výborně si zahrál, zdálo se mu, že se odpoledne nesnesitelně vleče. Nedokázal ze sebe setřást zlověstný pocit, že něco není v pořádku.
Cestou zpět se Maggie rozhodla zajít na nákup a u přístaviště zajela k malému obchůdku, kterého si všimla již dříve. Tam nakoupila suroviny na salát, těstoviny a rajčata. Smažených vajíček a kuřecí polévky už mám po krk, pomyslela si. Pak uviděla reklamu na čerstvou místní specialitu, zeleninovou polévku s mušlemi.
Prodavač byl ošlehaný šedesátník. "Vy jste tady nová?" zeptal se přátelsky, když si objednala.
Maggie se usmála. "Jak jste to poznal?"
"Snadno. Když paní navaří zeleninovou polévku, každý si koupí nejmíň litr."
"Tak to mi raději půl litru přidejte."
"Máte hlavu na správném místě. To se mi na mladých lidech líbí," řekl.
Když Maggie odjížděla, usmála se pro sebe. O další důvod víc, aby si dům v Newportu nechala. Když je všude kolem tolik starších lidí, budou ji ještě hodně dlouho považovat za mladici.
A kromě toho přece nemohu jen tak roztřídit věci po Nuale, přijmout nejlepší nabídku a odjet, říkala si. I kdyby Nualu skutečně zabil nějaký neznámý člověk, je zde stále příliš nezodpovězených otázek.
Tak třeba zvonky. Kdo je na ty hroby jen mohl dát? Možná to dělá nějaká stará přítelkyně a nikdy ani nepomyslela, že si toho někdo všimne, připustila Maggie. Co já vím, třeba jsou na polovině hrobů v Newportu. Ale na druhé straně jeden schází. Ať už jej tam dal kdokoli, možná si to nakonec rozmyslel.
Zajela na příjezdovou cestu, odnesla nákup kolem domu k zadnímu vchodu, odemkla a vešla. Naskládala balíčky na stůl, otočila se a rychle dveře zamkla. Tohle je jiná, pomyslela si. Chtěla jsem zavolat zámečníka. Liam se na to večer jistě zeptá. Dělalo mu vážnou starost, že se tady Earl tak znenadání objevil.
Když Maggie hledala telefonní seznam prolétl jí hlavou Nualin oblíbený výrok: Raději pozdě než nikdy. Maggie si vzpomněla, jak jej Nuala použila jednoho nedělního dopoledne, když přiběhla k autu, kde na ni Maggie s otcem už čekali.
S nevolí si vzpomněla i na otcovu typickou reakci: "A vůbec nejlepší je nechodit nikdy pozdě, zvlášť když se ostatní dostaví včas."
Telefonní seznam našla v hluboké kuchyňské zásuvce a usmála se, když zahlédla, jaký je pod ním nepořádek: opsané recepty, ohořelé svíčky, zrezivělé nůžky, útržky papíru, drobné.
V tomto domě bych hrozně nerada něco hledala, pomyslela si. Je tu tolik harampádí. Pak pocítila, jak se jí stáhlo hrdlo. Ten, kdo dům prohledal, po něčem pátral a patrně to nenašel, ozval se vnitřní hlas.
Svou adresu a objednávku nechala na záznamníku prvního zámečníka, k němuž se dovolala, uklidila nákup, ohřála si šálek zeleninové polévky a hned po prvním soustu si blahopřála, že koupila více, než původně zamýšlela. Pak zašla nahoru do ateliéru. Neklidně zabořila prsty do vlhkého jílu. Chtěla se vrátit k načaté Nualině bustě, ale věděla, že to nedokáže. Nyní si o zpodobnění říkala tvář Grety Shipleyové snad ani ne tak ta tvář jako její oči, zkušené, poctivé a ostražité. Byla ráda, že si přivezla více výztuží.
U pracovního stolu vydržela hodinu, dokud jíl nezačal vzdáleně připomínat podobu ženy, kterou znala tak krátce. Potom vlna neklidu konečně opadla a Maggie si mohla umýt ruce a pustit se do práce, o níž předem věděla, že pro ni bude vůbec nejtěžší do třídění Nualiných obrazů. Musela se rozhodnout, které si ponechá a které nabídne k prodeji. Věděla, že většina prací patrně skončí na hromadě určené k vyhození, vyříznutá z rámů, kterých by si mnozí lidé jistě cenili více než obrazů, které ty rámy kdysi dotvářely.
Ve tři hodiny se Maggie pustila do obrazů, které ještě nebyly zarámované. Ve skříni za ateliérem, v níž Nuala svá díla skladovala, našla desítky skic, akvarelů a olejů, celou závratnou sbírku obrazů, a brzy si uvědomila, že se neobejde bez pomoci profesionála.
Skici byly z valné části průměrné a ani oleje většinou nebyly nijak zajímavé, ale některé akvarely stály za pozornost. Maggie si říkala, že jsou stejné jako Nuala laskavé, plné radosti a nečekané hloubky. Obzvláště se jí zalíbil zimní motiv: strom, jehož větve se prohýbaly pod sněhovou nadílkou, chránil nesourodou směs kvetoucích rostlin hledíků, růží, fialek, lilií, orchidejí a chryzantém.
Tak se do práce zabrala, že už bylo půl šesté, když sejí zdálo, že zazvonil telefon. Seběhla ze schodů a sluchátko zvedla právě včas.
Byl to Liam. "Poslyš, už se tě potřetí snažím dovolat. Málem jsem se bál, žes mi dala kvinde," řekl s ulehčením. "Víš, že bych si jinak dnes večer musel vyrazit s bratrancem Earlem?"
Maggie se zasmála. "Promiň. Neslyšela jsem telefon. Byla jsem v ateliéru. Nuala si zřejmě na přípojky nepotrpěla."
"Koupím ti k Vánocům další telefon. Co kdybych se pro tebe stavil asi tak za hodinu?"
"Fajn."
Takže ještě budu mít dost času poležet si ve vaně, pomyslela si Maggie a zavěsila. Venku se zřejmě ochladilo. Do domu odevšad táhlo a ona měla podivný a nepříjemný pocit, že stále ještě cítí chlad vlhké hlíny, jíž se dotýkala na hrobech.
Když napouštěla vanu, zdálo se jí, že opět zaslechla zvonit telefon, a rychle vypnula oba kohoutky. Ale z Nualina pokoje žádné zvonění nevycházelo. Buď jsem nic neslyšela, nebo jsem propásla další telefonát, řekla si.
Po koupeli se cítila svěží. Pečlivě se oblékla do nového bílého svetru a černé sukně do půli lýtek, kterou si začátkem týdne koupila, a pak si řekla, zejí trocha líčení neuškodí.
Je to legrace oblékat se kvůli Liamovi, pomyslela si. Je mi s ním dobře.
Když ve tři čtvrté na sedm čekala v obývacím pokoji, zazvonil zvonek. Za dveřmi stál Liam, v jedné ruce tucet nádherných rudých růží, ve druhé přeložený list papíru. Jeho oddaný výraz a lehký polibek, který ještě chvíli cítila na rtech, ji nenadále zahřál u srdce.
"Vypadáš fantasticky," řekl jí. "Budu muset na dnešní večer změnit plány. McDonald zřejmě není to pravé."
Maggie se zasmála. "To snad ne! A já se tak těšila na pořádný hamburger." Spěšně si přečetla vzkaz, který jí Liam přinesl. "Kdes to vzal?" zeptala se.
"Na vašich předních dveřích, madam."
"No jistě. Šla jsem dovnitř přes kuchyni." Opět lístek složila. Takže Neil je v Portsmouthu, pomyslela si, a chce se se mnou sejít. To je prima. Jen nerada si přiznala, jak ji Neil zklamal, když jí minulý týden před odjezdem nezavolal. A pak si vzpomněla, jak to pokládala za další důkaz toho, zeje mu lhostejná.
"Něco důležitého?" zeptal se Liam mimochodem.
"Ne. Mám zatelefonovat jednomu známému, který sem přijel na víkend. Možná mu zítra zavolám." A možná taky ne, pomyslela si. Ráda bych věděla, jak mě našel.
Vrátila se nahoru pro kabelku, a když ji zvedla, pocítila, jak ztěžkla, když do ní uložila zvonek. Neměla bych jej ukázat Liamovi? přemítala.
Ne, dnes večer ne, rozhodla se. O smrti ani o hrobech se bavit nemíním, ted ne. Vytáhla zvonek z kabelky. Ačkoli už tam byl celé hodiny, stále ještě byl na omak studený a vlhký, až se zachvěla.
Rozhodně nechci, aby to byla první věc, která mi padne do oka, až se vrátím, pomyslela si, otevřela skříň, uložila zvonek na polici a zasunula jej dozadu, aby byl docela z dohledu.
Liam objednal stůl v nejlepší části stylové restaurace U černé perly s nádherným výhledem na záliv Narragansett. "Mám tady blízko byt," řekl, "ale stýská se mi po tom velkém domě, kde jsem vyrůstal. Stejně už brzy kousnu do kyselého jablka, koupím si nějaký starý barák a zmodernizuji jej." Pak promluvil vážným tónem: "To už se usadím a při troše štěstí budu mít krásnou ženu a uznávanou fotografku k tomu."
"Nech toho, Liame," zaprotestovala Maggie. "Nuala by řekla, že mluvíš jako blázen."
"Ale ne," řekl Liam tiše. "Maggie, prosím tě, začni mě brát jinak. Od minulého týdne jsem tě ani na chviličku nedokázal pustit z hlavy. Pořád jsem musel myslet na to, že kdybys překvapila toho feťáka, který přepadl Nualu, mohlas dopadnout stejně. Jsem velký a silný a chci se o tebe starat. Vím, že takové pocity nejsou v módě, ale nemohu si pomoci. Jednou jsem takový a tak to cítím." Odmlčel se. "Hned toho nechám. Chutná ti to víno?"
Maggie se na něj zahleděla a usmála se. Byla ráda, že od ní nečeká odpověď. "Je dobré, ale musím se tě na něco zeptat, Liame. Ty si opravdu myslíš, že Nualu přepadl nějaký cizí člověk závislý na drogách?"
Ta otázka Liama zřejmě překvapila. "Kdo jiný?" zeptal se.
"Ale musel přece vidět, že Nuala čeká hosty, a přesto tam zůstal a dům prohledal."
"Maggie, nejspíš zoufale potřeboval svou dávku a tak hledal peníze a šperky. V novinách psali, že Nuale sebral snubní prsten, takže mu přece o peníze jít muselo."
"Ano, prsten ukradl," připustila Maggie.
"Náhodou vím, že Nuala skoro žádné šperky neměla," řekl Liam. "Nechtela ani, aby jí strýček Tim koupil zásnubní prsten. Říkala, že dva takové prsteny za život úplně stačí, a kromě toho jí oba ukradli, když bydlela v New Yorku. Pamatuji se, že poté, co se to stalo, řekla mé matce, že už chce jedině bižuterii."
"Víš toho víc než já," řekla Maggie.
"Takže kromě hotovosti, kterou tam snad měla, si toho její vrah moc neodnesl, co říkáš? Aspoň to mě blaží," řekl Liam zasmušile. Pak se usmál a rozptýlil pochmurnou náladu, která na ně padla. "A teď mi pověz, jak ses celý týden měla. Nezačíná se ti Newport dostávat pod kůži? Anebo ne, já ti raději řeknu něco o sobě."
Pověděl jí, jak jako dítě počítal v internátní škole týdny, kdy už pojede na léto do Newportu, jak se rozhodl stát makléřem jako jeho otec, jak odešel ze zaměstnání u Randolpha a Marshalla a založil si vlastní investiční firmu. "Docela mi lichotí, že někteří vynikající klienti přešli ke mně," řekl. "Člověk má vždycky strach postavit se na vlastní nohy, ale když mi prokázali důvěru, uvěřil jsem, že jsem se rozhodl správně. A taky že ano."
Když před ně postavili flambovanou zmrzlinu, Maggie se již úplně uvolnila. "Dnes večer jsem se o tobě dozvěděla daleko víc, než při deseti jiných příležitostech," řekla mu.
"Možná jsem na domácí půdě trochu jiný," prohlásil. "A možná jen chci, abys viděla, jaký jsem ohromný chlapík." Povytáhl obočí. "A taky se ti snažím naznačit, jaké bys se mnou udělala terno. Jen pro tvou informaci, v těchto končinách mě berou jako vynikající partii."
"Okamžitě toho nech," řekla Maggie a snažila se, aby to znělo nesmlouvavě, ale pousmání sejí potlačit nepodařilo.
"Dobrá. Jsi na řadě. Ted mi pověz, jak ses měla během týdne ty."
Maggie neměla chuť pouštět se do podrobností. Nechtela pokazit téměř slavnostní atmosféru večera. Ale nemohla hovořit o uplynulém týdnu, aniž by se nezmínila o Gretě Shipleyové, a tak se soustředila na to, jak jí s ní za tu dobu, kterou spolu strávily, bylo dobře. Pak Liamovi pověděla, jak se spřátelila s Letitií Bainbridgovou.
"Paní Shipleyovou jsem znal, byla skvělá," řekl Liam. "A pokud jde o paní Bainbridgovou, taje prostě ohromná," rozplýval se. "Je to úplná místní legenda. Už ti vylíčila, co všechno se tady dělo, když byl Newport na vrcholu slávy?"
"Ani ne."
"Tak ať ti někdy poví, co její matka vyprávěla o Mamie Fishové. Ta tu starou gardu uměla pěkně vytočit. Slyšel jsem ohromnou historku o tom, jak jednou pořádala večeři a jeden host se jí zeptal, jestli by s sebou nemohl přivést prince Del Draga z Korsiky. Mamie mu samozřejmě s největším potěšením vyhověla, takže si dovedeš představit, jak byla bez sebe, když zjistila, že tak zvaný princ je opice a ke všemu ve smokingu."
Oba se zasmáli. "Paní Bainbridgová patrně patří k těm několika málo lidem, jejichž rodiče se v devadesátých letech minulého století zúčastnili zdejších proslulých mejdanů," řekl Liam. "Líbí se mi, že má v okolí tolik příbuzných, kteří na ni nezapomínají," podotkla Maggie. "Zrovna včera, když se její dcera doslechla o smrti paní Shipleyové, přijela si pro ni a vzala ji na prohlídku k doktorovi, protože věděla, že z toho
bude rozrušená."
"To byla patrně Sára," řekl Liam. Pak se usmál. "Nevyprávěla ti paní Bainbridgová náhodou o tom husarském kousku, který se povedl mému potrhlému bratranci Earlovi a který Sáru rozčilil k nepři četnosti?"
"Ne."
"To bylo za všechny prachy. Earl pořádá přednášky o pohřebních zvyklostech. O tom jsi už asi slyšela. Vsadil bych se, že mu haraší. Zatímco si ostatní jdou zahrát golf nebo si vyjedou na plachetnici, on nejraději celé hodiny bloumá po hřbitově a snímá otisky náhrobních kamenů."
"Po hřbitově!" vyhrkla Maggie.
"Ano, ale to zdaleka není všechno. Chci ti povědět, jak jednou uspořádal přednášku o pohřebních zvyklostech a vybral si k tomu zrovna Latham Manor. Paní Bainbridgové nebylo dobře, ale byla u ní Sára, a tak na tu přednášku šla ona."
"Earl se během řeči zmínil o viktoriánských zvonech ze záhrobí. Za královny Viktorie měli zřejmě bohatí lidé panickou hrůzu, že by je mohli pohřbít zaživa, a tak nechávali víko rakve provrtat a otvorem pak prostrčili trubičku, která sahala až nad zem. Zesnulému přivázali k prstu provázek, protáhli jej průduchem a přivázali ke zvonku na hrobě. Pak někomu zaplatili, aby tam týden hlídal, kdyby se pochovaný opravdu probral a pokusil se zazvonit."
"Panebože," zalapala Maggie po dechu.
"No, ale teď přijde to nejlepší, ta historka o Karlovi. Nebudeš tomu chtít věřit, ale má tady blízko pohřebního ústavu jakési muzeum a v něm spoustu pohřebních symbolů a náležitostí, a tak dostal skvělý nápad a nechal ulít tucet pohřebních zvonků, aby jimi tu přednášku oživil. Ten cvok nikomu neřekl, oč jde, rozdal ty zvonky dvanácti ženám v publiku každé bylo přes šedesát, sedmdesát i osmdesát a provázek, který od nich vedl, jim přivázal k prsteníčku. Pak jim dal do druhé ruky zvonek a řekl jim, aby hýbaly prsty a představily si, že jsou v rakvi a snaží se na sebe upozornit hlídače."
"To je hrůza!" řekla Maggie.
"Jedna stará paní z toho omdlela. Dcera paní Bainbridgové ty zvonky posbírala a byla tak nepříčetná, že s nimi Earla prakticky vyhodila ze dveří."
Liam se odmlčel a pak již vážnějším tónem dodal: "A nejhorší na tom je, že Earl sám se v té historce zřejmě přímo vyžívá."
Neil se několikrát snažil k Maggie dovolat, nejprve ze šatny v klubu a pak hned po návratu domů. Bud je celý den pryč, nebo přišla a vzápětí odešla, nebo nebere telefon, pomyslel si. Ale i kdyby přišla a zase hned odešla, jeho vzkaz si už jistě přečetla. Zašel s rodiči k sousedům na koktejl a v sedm hodin se odtamtud opět pokusil Maggie zavolat. Pak se rozhodl, že na večeři pojede vlastním autem, aby se u ní mohl stavit na skleničku, kdyby ji později přece jen zastihl.
Na slavnostní večeři v Canfield House se ocitl ve společnosti pěti dalších hostů. Ačkoli langusta ve smetanové omáčce chutnala výtečně a společnici mu dělala Vičky, dcera ze spřátelené rodiny a nesmírně přitažlivá bankovní úřednice z Bostonu, Neil sotva skrýval nervozitu.
Věděl, že by se neslušelo nezajít po večeři na sklenku k baru, nějak přetrpěl společenskou konverzaci, a když se o půl jedenácté konečně všichni zvedli k odchodu, podařilo se mu se šarmem odmítnout, když ho Vičky zvala, aby si s ní a jejími přáteli v neděli ráno zahrál tenis. Konečně se s úlevou ocitl ve vlastním autě. Podíval se na hodinky bylo tři čtvrtě na jedenáct. Pokud Maggie byla doma, možná už šla spát a on ji nechtel rušit. Rozhodl se, že projede kolem jejího domu a zdůvodnil si to tím, že prostě chce vědět, jestli tam stojí její vůz jen aby se ujistil, že je stále ještě v Newportu.
Původní nadšení, když tam její auto opravdu spatřil, ale záhy pohaslo, když si všiml, že před domem stojí ještě jeden vůz, jaguár s poznávací značkou státu Massachusetts. Projel hlemýždím tempem kolem a za odměnu zahlédl, jak se otevřely přední dveře a vedle Maggie stanul nějaký vysoký muž. Nechtel si připadat jako špeh, a tak přidal plyn, zahnul k oceánu a vracel se k Portsmouthu, ale žaludek se mu svíral samou lítostí a žárlivostí.
Na zádušní mši za Gretu Shipleyovou přišlo do kostela Nejsvětější Trojice hodně lidí. Jak tak Maggie seděla a poslouchala povědomé modlitby, uvědomila si, že tam jsou všichni, které Nuala pozvala na večeři.
Dr. Lané a jeho žena Odile seděli v hloučku lidí z penzionu, v němž kromě paní Bainbridgové nechyběl nikdo z těch, kteří ve středu večer dělali paní Shipleyové u stolu společnost.
Přišel také Malcolm Norton s manželkou Janice. On vypadá jako zpráskaný pes, pomyslela si Maggie. Když vešel a procházel kolem ní, zastavil se a řekl, že se jí pokoušel dovolat a rád by se s ní po pohřbu sešel.
Earl Bateman k ní přistoupil už před mší. "Když po tom všem na Newport jen pomyslíte, asi se vám, bohužel, vybaví samé pohřby a hřbitovy," řekl a jeho oči za lehce tónovanými skly v kulatých obroučkách slunečních brýlí měly soví výraz.
Nečekal na odpověď, přešel kolem ní a usadil se v první lavici.
Liam se dostavil uprostřed mše a přisedl si k ní. "Promiň," zašeptal jí do ucha. "Ten zatracený budík nezvonil." Vzal ji za ruku, ale ona ji po chvíli odtáhla. Věděla, že se na ni soustředí řada postranních pohledů, a nechtela kolem sebe a Liama rozvířit klepy. Ale musela si přiznat, že když o ni zavadil svým pevným ramenem, už si nepřipadala tak sama.
Když ve smuteční síni procházela kolem rakve, na chvíli se zahleděla do klidné, milé tváře ženy, kterou znala tak krátce a kterou si přesto zamilovala. Napadlo ji, že se Greta Shipleyová, Nuala a všechny jejich dobré přítelkyně možná ke své radosti opět shledaly.
Ta myšlenka jí připomněla neodbytnou záhadu viktoriánských zvonků.
Když procházela kolem tří pozůstalých bratranců paní Shipleyové, všimla si, že sice nasadili přiměřeně vážný výraz, ale onu opravdovou, krutou bolest, kterou zahlédla v očích a ve výrazu blízkých přátel paní Shipleyové z Latham Manor, v něm nevypátrala.
Musím zjistit, kdy a jak zemřely všechny ty ženy, jejichž hroby jsem navštívila, a kolik z nich nemělo žádné blízké příbuzné, pomyslela si Maggie. Když byla na návštěvě u paní Bainbridgové, zdálo se jí to důležité.
Následující dvě hodiny měla pocit, že reaguje jako stroj vše pozorovala, zaznamenávala, ale nic necítila. Jsem jako kamera, řekla si, když po pohřbu odcházela s Liamem od hrobu paní Shipleyové.
Náhle ucítila na rameni čísi ruku. Zastavila ji pohledná žena se stříbrnými vlasy a pozoruhodně vzpřímenými zády. "Slečno Hollowayová," řekla, "jsem Sára BainbridgováCushingová. Chtěla bych vám poděkovat, že jste včera zašla za maminkou. Byla moc ráda."
Sára. Tak tohle je ta dcera, která se s Bariem utkala kvůli jeho přednášce o viktoriánských zvoncích, uvažovala Maggie. Doufala, že bude mít možnost promluvit si s ní mezi čtyřma očima.
Sára Cushingová jí takovou příležitost jedním dechem poskytla. "Nevím, jak dlouho se v Newportu zdržíte, ale zítra dopoledne jdeme s maminkou na svačinu a byla bych velice ráda, kdybyste šla s námi."
Maggie ochotně souhlasila.
"Bydlíte u Nualy, viďte? Pokud vám to vyhovuje, vyzvednu vás v jedenáct." Sára Cushingová kývla na pozdrav a opět se zapojila do skupinky, s níž přišla.
"Pojďme se někam v klidu naobědvat," navrhl Liam. "Na další smuteční hostinu se ti už určitě nechce."
"To tedy ne. Ale vážně bych se ráda vrátila domů. Ty věci po Nuale zkrátka prohlédnout a vytřídit musím."
"A co takhle večeře?"
Maggie zavrtěla hlavou. "Díky, ale budu třídit a balit, dokud nepadnu."
"Ale než zítra večer odjedu do Bostonu, musím se s tebou ještě vidět," namítl Liam.
Maggie věděla, že se odbýt nenechá. "Dobře, tak mi zavolej," řekla. "Něco už vymyslíme."
Doprovodil ji k autu. Právě otáčela klíčkem v zapalování, když ji vylekalo zaťukání na okno. Byl to Malcolm Norton. "Musíme si promluvit," řekl naléhavě.
Maggie se rozhodla, že kousne do kyselého jablka a ušetří čas sobě i jemu. "Pane Nortone, pokud jde o koupi Nualina domu, mohu vám říci jedině tolik, že v tuto chvíli vůbec nemám v úmyslu jej prodávat, a navíc, aniž bych se o to jakkoli přičinila, už jsem dostala podstatně lepší nabídku."
Pak zamumlala: "Promiňte," a rozjela se. Z jeho ohromeného, vyděšeného vyřazují bylo až trapně.
Neil Stephens s otcem dorazili na hřiště v sedm hodin a v poledne se vrátili do klubu. Tentokrát telefon zazvonil jen dvakrát a Neil se dovolal. Když poznal Maggiin hlas, oddechl si.
Sám slyšel, jak nesouvisle koktá, ale přesto jí vylíčil, jak jí telefonoval, když v pátek odjela, jak zašel za Jimmym Nearym a vyzvěděl od něho Nualino jméno, aby jí mohl zavolat, jak se dozvěděl o Nualině smrti a jak je mu to hrozně líto. "Maggie, musím tě ještě dnes vidět," řekl závěrem.
Vycítil, že váhá, a naslouchal, když mu vysvětlovala, že musí zůstat doma a konečně dotřídit osobní věci po nevlastní matce.
"Ať máš sebevíc práce, musíš přece něco jíst," naléhal. "Maggie, jestli se mnou nepůjdeš na večeři, přivezu ti jídlo až před práh jako pečovatelská služba." Pak si vzpomněl na muže s jaguárem. "Ledaže by tohle obstarával už někdo jiný," dodal.
Když odpověděla, objevil se mu na tváři úsměv. "V sedm? Výborně. Vím o restauraci, kde mají vynikající humry."
..Takže jsi tu svou Maggie už zřejmě zastihl," řekl Robert Stephens suše, když se k němu Neil ve dveřích klubu připojil.
"Ano. Jdeme na večeři."
"No, v tom případě uvítáme, když ji přivedeš s sebou. Víš přece, že večer slavíme v klubu maminčiny narozeniny."
"Ale narozeniny má až zítra," namítl Neil.
"Díky za upozornění! Dnes večer to přece slavíme kvůli tobě. Říkal jsi, že chceš zítra odpoledne jet domů."
Neil stál s rukou na ústech, jakoby v hlubokém zamyšlení. Pak tiše zavrtěl hlavou. Robert Stephens se usmál. "Spousta lidí nás má za dobrou společnost."
"Vy taky jste dobrá společnost," ozval se Neil chabě. "Maggie s vámi určitě bude dobře."
"To jistě. Pojď, jedeme domů. Ve dvě přijde další moje klientka, Laura Arlingtonová. Chtěl bych, abys s ní prošel zbytek jejího portfolia a podíval se, jestli by se nenašel nějaký způsob, jak je zhodnotit. Je na tom kvůli tomu mizernému makléři dost bledě."
Nerad bych Maggie říkal o změně plánů po telefonu, pomyslel si Neil. Pravděpodobně by z toho vycouvala. Prostě pro ni zajedu a nějak jí to vysvětlím.
Za dvě hodiny už Neil seděl v otcově kanceláři s paní Arlingtonovou. Ta je na tom opravdu bledě, pomyslel si. Nedávno vlastnila vysoce kvalitní akcie, které nesly solidní dividendy, ale všechny je prodala a pustila se do jakési ztřeštěné spekulace. Před deseti dny se nechala přesvědčit, aby koupila sto tisíc mizerných akcií po pěti dolarech. Následujícího dne se jejich cena vyhoupla na pět a čtvrt dolaru za kus, ale ještě téhož odpoledne začala prudce klesat. Nyní byla na necelém dolaru.
Tak se stalo, že z pěti set tisíc dolarů zbylo asi osmdesát tisíc, ovšem za předpokladu, že by se vůbec našel kupec, pomyslel si Neil a pohlédl soucitně přes stůl na pobledlou ženu, z jejíchž sevřených rukou a pokleslých ramen bylo patrné, jak se trápí. Je tak stará jako máma, pomyslel si. Je jí šestašedesát, ale v tuto chvíli vypadá o dvacet let starší.
"Je to zlé, viďte?" zeptala se paní Arlingtonová. "Bohužel ano," přitakal Neil.
"Víte. schovávala jsem si ty peníze, až se uvolní nějaký větší byt na Latham Manor. Ale pokaždé, když jsem si uvědomila, že sobecky utratím tolik peněz na sebe, měla jsem pocit viny. Mám tři děti a Douglas Hansen byl tak přesvědčivý a paní Downingová mi pověděla, ke kolika penězům jí za necelý týden dopomohl, a tak jsem si řekla, že kdybych získala jednou tolik, měla bych dost peněz pro děti a ještě bych se mohla usadit na Latham Manor."
Sotva potlačovala slzy. "A nejenže jsem minulý týden přišla o peníze, ke všemu mi hned následujícího dne volali, že se uvolnil jeden velký byt, ten, který měla podle pořadníku dostat Nuala Moorová."
"Nuala Moorová?" zeptal se Neil spěšně. "Ano, ta, co ji minulý týden zavraždili." Paní Arlingtonová už nedokázala zadržet slzy a přitiskla si k očím kapesník. "Teď nemám ani byt, ani peníze pro děti, a ke všemu si mě nakonec některé z nich bude muset vzít k sobě."
Zavrtěla hlavou. "Už to vím přes týden, ale dnes ráno, když jsem dostala písemné potvrzení o převodu akcií, úplně mě to sebralo." Osušila si slzy. "Tak vidíte."
Laura Arlingtonová vstala a pokusila se o úsměv. "Jste opravdu tak milý, jak to váš otec každou chvíli tvrdí. Takže vy si myslíte, že bych zbytek portfolia měla prostě nechat tak, jak je?"
"Rozhodně ano," řekl Neil. "Je mi to líto, paní Arlingtonová."
"No, jen pomyslete, kolik je na světě lidí, kteří nemůžou půl milionu dolarů jen tak spláchnout do hajzlu, jak by řekl můj vnuk." Oči se jí rozšířily v úleku. "Nemohu uvěřit, že jsem něco takového řekla! Promiňte." Pak se jí na rtech objevil nepatrný úsměv. "Ale víte co? Moc se mi tím ulevilo. Vaši chtěli, abych zašla na návštěvu, ale myslím, že raději poběžím. Poděkujte jim za mě, prosím."
Když odešla, Neil se vrátil domů. Rodiče byli na zasklené verandě. "Kde je Laura?" zeptala se matka starostlivě.
"Já věděl, že sejí teď na návštěvu nebude chtít," poznamenal Robert Stephens. "Právě jí začíná docházet, co všechno se tím pro ni změnilo."
"Je ohromná," řekl Neil upřímně. "A toho kreténa Douglase Hansena bych nejraději uškrtil. Ale přísahám, že hned v pondělí ráno vyhrabu i tu nejmenší špinavost, která by se mu dala přišít. A pokud najdu způsob, jak podat stížnost Komisi pro dohled nad kapitálovým trhem, tak to udělám! To si piš."
"Prima!" řekl Robert Stephens horlivé.
"Den ode dne mluvíš víc a víc jako tvůj otec," podotkla Dolores Stephensová suše.
Když Neil později sledoval závěr utkání mezi Yankees a Red Sox, zjistil, že ho pronásleduje pocit, že v portfoliu Laury Arlingtonové něco přehlédl. Kromě špatné investice tam nebylo v pořádku ještě něco. Ale co?
Detektiv Jim Haggerty měl Gretu Shipleyovou rád téměř po celý život. Znal ji od doby, kdy jako malý chlapec roznášel noviny, a vzpomínal si, že se k němu vždy chovala laskavě a přátelsky. Taky včas platila, a když v sobotu dopoledne inkasoval předplatné, pokaždé mu dala od cesty a nešetřila na něm.
Nebyla jako někteří ti lakomci z ostatních nóbl baráků, kteří nejdříve nadělali dluhy a pak zaplatili za šest týdnů najednou a dali mu od cesty pár haléřů. Zvláště dobře se pamatoval, jak jednou hustě sněžilo a paní Shipleyová nedala jinak, vzala ho dovnitř, aby se ohřál, rukavice a pletenou čepici mu usušila na radiátoru a uvařila mu kakao.
Když byl ráno na mši v kostele Nejsvětější Trojice, byl si jist, že si mnozí přítomní myslí totéž, co vrtalo hlavou i jemu že totiž smrt Grety Shipleyové urychlila otřesná vražda její blízké přítelkyně Nualy Moorové.
Když se člověk stane svědkem zločinu a má z toho infarkt, v některých případech může být pachatel obviněn z vraždy, pomyslel si Haggerty ale co se stane, když přítel postiženého zemře ve spánku až za několik dní?
Na mši za paní Shipleyovou ho překvapilo, že Maggie Hollowayová, nevlastní dcera Nualy Moorové, sedí vedle Liama Payna. Liam si vždycky vybíral hezké ženy, přemítal Haggerty, a Bůh ví, že jak šla léta, řada žen si vybrala jeho. V Newportu ho považovali za skvělou partii.
Haggerty v kostele zahlédl i Earla Batemana. Tak tohle je člověk, který je sice dost vzdělaný na to, aby se stal profesorem, ale s otevřenými kartami nehraje, pomyslel si. To jeho muzeum jako by vypadlo z nějakého hororu Haggertymu z něj naskakovala husí kůže. Earl měl zůstat u rodinného podnikání, pomyslel si. Za všechno, co má, vděčí příbuzným jiných lidí.
Haggerty nečekal do konce a vyklouzl ven, ale ještě dříve stačil vydedukovat, že Maggie Hollowayová se s paní Shipleyovou musela velice sblížit, když obětovala čas a přišla na zádušní mši. Napadlo ho, že pokud Maggie paní Shipleyovou na Latham Manor navštívila, mohla se od ní dozvědět něco, co by mu pomohlo zjistit, proč se Nuala Moorová rozhodla, že Malcolmu Nortonovi dům neprodá.
Jim Haggerty byl přesvědčen, že Norton něco ví a nechává si to pro sebe. A právě tato domněnka způsobila, že se ve tři hodiny odpoledne objevil bez ohlášení u dveří na Garrison Avenue číslo 1.
Když zazvonil zvonek, byla Maggie v Nualině ložnici a rovnala pečlivě poskládané šatstvo na hromádky: staré obnošené šaty na vyhození, dražší, elegantní oblečení pro charitativní obchůdek s obnošeným šatstvem.
Pro sebe si Maggie ponechala modré šaty, které na sobě Nuala měla onoho večera v restauraci Four Seasons, a jednu malířskou halenu. Na památku, řekla si.
V napěchovaných skříních našla několik pletených vest a tvídových sak. Ta zřejmě patřila Timu Moorovi a Nuala si je ponechala jako upomínku.
Byly jsme s Nualou vždycky naladěny na stejnou strunu, přemítala Maggie a vzpomněla si na krabici v prostorné šatně svého bytu. Měla v ní šaty, které si oblékla toho večera, kdy se seznámila s Paulem, Paulovu leteckou kombinézu a sladěné teplákové soupravy, ve kterých chodívali běhat.
Zatímco přebírala věci, její mozek bez přestání pátral po vysvětlení, odkud se na hrobech vzaly ty zvonky. Musel je tam dát Earl, usoudila. Měl to snad být nějaký zlomyslný žert, kterým se ženám z penzionu mstil za rozruch, který způsobil, když jim na Latham Manor během své přednášky rozdal pohřební zvonky?
Dávalo to smysl. Všechny ty ženy patrně znal. Koneckonců, hosté na Latham Manor většinou z Newportu buď přímo pocházeli, nebo tam alespoň trávili jarní a letní měsíce.
Maggie vzala do ruky župan, usoudila, že už něco pamatuje, a hodila jej do pytle na odpadky. Ale Nuala přece na Latham Manor nebydlela. Že by jí ten zvonek dal na hrob na důkaz přátelství? Zdálo se, zeji má opravdu rád.
Ale na jednom hrobě zvonek nebyl. Proč asi? přemítala Maggie. Jména všech těch žen mám, řekla si. Zítra se na hřbitov vypravím znovu a opíšu si jejich data úmrtí. V novinách jistě pokaždé vyšlo smuteční oznámení. Ráda bych věděla, co se tam píše.
Vtom ji nečekaně vyrušil domovní zvonek. Kdo to jen může být? uvažovala a sešla ze schodů. Náhle si uvědomila, že se modlí, aby to nebyla další nečekaná návštěva Earla Batemana. Nebyla si jista, zda by ji ještě teď odpoledne zvládla.
Chvíli jí trvalo, než v návštěvníkovi poznala jednoho z newportských policistů, kteří ten večer, kdy zavraždili Nualu, první zareagovali na její tísňové volání. Představil se jako detektiv Jim Haggerty. Vešel, uvelebil se v lenošce a choval se, jako by neměl nic na práci a přišel si jen tak poklábosit.
Maggie se posadila naproti, na samý krajíček pohovky. Kdyby měl povědomí o řeči lidského těla, věděl by, že si přeje, aby ten rozhovor byl co možná nejkratší.
Úvodem odpověděl na nevyřčenou otázku. "Bohužel, stále ještě nemáme tušení, kdo by mohl být vrahem. Ale trestu neujde. To vám mohu slíbit," řekl. Maggie vyčkávala.
Haggerty se potahoval za brýle, až mu balancovaly na špičce nosu. Přehodil nohu přes nohu a hnětl si kotník. "Staré zranění z lyží," vysvětloval. "Ted mi hlásí každou změnu počasí. Nejpozději zítra večer začne pršet."
O počasí sis povídat nepřišel, pomyslela si Maggie. "Slečno Hollowayová, jste tady už něco přes týden a jsem jedině rád, že naši návštěvníci takový otřes, jakým Newport přivítal vás, většinou nezažijí. Dnes jsem vás viděl v kostele, na mši za paní Shipleyovou. Zřejmě jste se spřátelily, co jste sem přijela."
"To ano. Nuala mě o to žádala v poslední vůli, ale já jsem to udělala velice ráda."
"Paní Shipleyová byla skvělá. Já ji znal celý život. Škoda, že neměla rodinu. Měla ráda děti. Myslíte, že byla na Latham Manor spokojená?"
"Myslím, že ano. Toho večera, než zemřela, jsem s ní večeřela a bylo vidět, že tam má řadu výborných přátel a je jí s nimi dobře."
"Neřekla vám, proč si to její nejlepší přítelkyně, vaše nevlastní matka, na poslední chvíli rozmyslela a rozhodla se, že se do penzionu nepřestěhuje?"
"To asi neví nikdo," řekla Maggie. "Dr. Lané si byl jist, že si to Nuala znovu rozmyslí a nakonec si ten byt přece jen vezme. Co se jí honilo hlavou, to nikdo neví."
"No, doufal jsem, že třeba paní Moorová paní Shipleyové vysvětlila, proč od té žádosti ustoupila. Pokud vím, paní Shipleyová měla velkou radost, že se svou starou přítelkyní bude bydlet pod jednou střechou.
Maggie si vzpomněla na karikaturu dotěrné sestry Markeyové, kterou Nuala načrtla přes plakát. Zdalipak je ta kresba stále ještě v pokoji paní Shipleyové?
"Možná to s tím nesouvisí," řekla opatrně, "ale zdá se mi, že když byla nablízku jedna sestra, dávaly si Nuala i paní Shipleyová velký pozor na jazyk. Každou chvíli k nim bez klepání vtrhla."
Haggerty si přestal masírovat kotník. "Která sestra to byla?" zeptal se o poznání rychleji. "Sestra Markeyová."
Haggerty se zvedl k odchodu. "Už jste se rozhodla, co uděláte s domem, slečno Hollowayová?"
"No, tu závěť samozřejmě ještě musí potvrdit soud, ale teď dům rozhodně prodat nehodlám. Vlastně jej možná vůbec neprodám. V Newportu je krásně a docela ráda bych sem občas z Manhattanu zajela."
"Ví o tom Malcolm Norton?"
"Ano, už od rána. Víte, řekla jsem mu, že dům prodat nechci, i to, že jsem dostala daleko lepší nabídku."
Haggerty povytáhl obočí. "No, je to krásný starý dům a jistě pochopíte, že jej nepodceňuji, ale řeknu vám tady snad musí být zakopaný poklad. Doufám, že jej naleznete."
"Pokud se tady opravdu dá něco najít, tak to rozhodně vypátrám," řekla Maggie. "Nebudu mít klid, dokud ten někdo nezaplatí za to, co udělal ženě, kterou jsem měla tak ráda."
Když se Haggerty zvedl k odchodu, Maggie se impulzivně zeptala: "Nevíte, mohla bych se dnes odpoledne stavit v novinovém archivu nebo mají v sobotu zavřeno?"
"Asi budete muset počkat do pondělka. Náhodou to vím, protože každý, kdo k nám přijede na návštěvu, chce nahlédnout do starých zpráv ze společnosti. Lidi to ohromně baví, číst si o těch nóbl mejdanech." Maggie se beze slova usmála.
Když Haggerty odjížděl, rozhodl se, že v pondělí zajde na kus řeči za úředníkem z archivu a přesně zjistí, jaké informace tam Maggie Hollowayová hledala.
Maggie se vrátila nahoru do Nualiny ložnice. Byla pevně rozhodnutá, že neskončí, dokud nepřebere obsah všech skříní a prádelníků. Vy třídit bych to měla tady, řekla si a odvlekla přeplněné lepenkové krabice do třetí ložnice.
Nuala kolem sebe vždycky měla ráda věci, které jí připomínaly nějaké zvláštní zážitky. Když Maggie z desky prádelníku smetla lastury, ze sedátka u okna odnesla vycpaná zvířata, z nočního stolku odklidila jídelní lístky a odevšad odstranila laciné suvenýry, teprve v tu chvíli přišla ke slovu přirozená krása masivního javorového nábytku. Postel bych přestěhovala tam ke stěně. Bylo by to tak lepší, řekla si, a to staré lehátko bych vyhodila. A nechala bych tady všechny obrazy, které si Nuala dala zarámovat a které si rozvěsila po stěnách. Jsou její součástí a tu si nenechám vzít a nikdy se jí nevzdám.
V šest hodin vzala do ruky poslední kus oblečení z velké skříně zlatavý plášť do deště, který spadl na dno. Vzpomněla si, že když nedávno rovnala Nualiny modré koktejlky, plášť visel nejistě za nimi.
Stejně jako u ostatního šatstva sáhla do kapes, aby se přesvědčila, že v nich nic nezůstalo.
Levá kapsa byla prázdná. Když ale vjela do pravé kapsy, nahmatala drobné kamínky.
Sevřela je v dlani, vytáhla ruku, přešla k toaletnímu stolku a rozsvítila. V patách sejí míhaly dlouhé stíny. Mezi prsty rozdrolila hromádku uschlé hlíny. Přece si Nuala nedala do kapsy hlínu, řekla si Maggie. V tomhle plášti jistě na zahradě nepracovala. Vždyť je jako nový.
Mám pocit, řekla si Maggie, že takový plášť měli v tom obchodě, kde jsem onehdy nakupovala.
Nejistě přehodila pláštěnku přes postel a instinktivně se rozhodla, že zbylou hlínu zatím z kapsy neodstraní.
Čekal ji už jen jeden úkol, aby místnost byla úplně vyklizená. Zbývalo pouze vytřídit střevíce, vysoké boty a přezůvky na dně velké skříně. Většinu těch bot bezpochyby vyhodí, ale některé by mohla věnovat na dobročinné účely.
Ale pro dnešní večer končím, rozhodla se. Do zítřka to počká.
Přišel čas horké koupele, na niž se touto dobou vždycky těšila. A pak se převlékne a půjde na večeři s Neilem. Přes den na to málem zapomněla, ale v tu chvíli si uvědomila, že se těší.
Janice a Malcolm Nortonovi přijeli na mši a na pohřeb Grety Shipleyové společně. S paní Shipleyovou se sice nikdy skutečně nespřátelili, ale oba ji celý život znali. Když se Janice při smutečním proslovu rozhlédla po shromáždění, znovu si s trpkostí uvědomila, jaký je mezi ní a většinou přítomných propastný rozdíl.
Opodál uviděla matku Reginy Carrové. Ta se nyní jmenovala Regina CarrováWaynová. Na střední škole bydlela s Janice na pokoji a pak šly obě na univerzitu. Z Wese Wayna se stal hlavní akcionář a výkonný ředitel velké farmaceutické firmy a Regina by tedy docela určitě jako účetní v domově důchodců nepracovala.
Matka Arlene Greenové tiše plakala. Arlene byla také z Newportu a studovala na stejné střední škole jako Janice. Když si vzala Boba Greena, byl to neznámý scenárista, ale časem se vypracoval na vlivného hollywoodského producenta. Ted se Arlene nejspíš plaví někde na jachtě, řekla si Janice a obličej sejí stáhl závistí.
Byly tam i matky dalších jejích kamarádek a známých. Všechny se přišly rozloučit se svou drahou přítelkyní Gretou Shipleyovou. Když se k nim Janice později cestou ze hřbitova připojila, poslouchala s palčivou závistí, jak se předhánějí v líčení čilého společenského života a úspěchů svých "děvčat" a vnoučat.
Uviděla, že Malcolm přidal do kroku, jak se snažil dohonit Maggie Hollowayovou, a pocítila, že sejí téměř hnusí. Můj pohledný manžílek, pomyslela si zahořkle. Proč jen jsem ztratila tolik času a pokoušela se udělat z něj člověka, jakým se stejně nikdy nemohl stát?
A přitom se zdálo, že má všechny předpoklady: dobře vypadal, byl bezúhonný, měl vynikající školy vystudoval prestižní střední školu a právnickou fakultu Kolumbijské univerzity a dokonce ho přijali i do Mensy, kam směli jen uchazeči s inteligenčním kvocientem na úrovni génia. Nakonec to ale všechno přišlo nazmar. Malcolm Norton sice měl všechny předpoklady, ale nic z něj nebylo.
A pak tomu nasadí korunu, pomyslela si, a naplánuje si, že ode mě odejde za jinou, a ani ho nenapadne podělit se se mnou o pohádkové jmění, které hodlá vydělat na prodeji toho domu. Náhle se ve zlostném přemítání zarazila, protože uslyšela, jak Reginina matka hovoří o smrti Nualy Moorové.
"Newport už není, co býval," prohlásila. "Jen pomyslete, že ten dům prohledali. Tak si říkám, co to tam ten pachatel asi mohl hledat."
Arlenina matka se přidala: "Slyšela jsem, že Nuala Moorová den před smrtí změnila poslední vůli. Co když z ní někoho vyškrtla a on tam hledal tu starou závěť?"
Janice Nortonová si bleskurychle přitiskla dlaň ke rtům, aby nebylo slyšet, jak zalapala po dechu. Co když někoho opravdu napadlo, že by Nuala mohla změnit poslední vůli, chtěl tomu zabránit, a tak ji zabil? Kdyby Nuala zemřela a nestačila závěť změnit, nemohlo by Malcolmovi při koupi domu už nic stát v cestě. Sepsali s Nualou dohodu o prodeji a Malcolm by jako správce pozůstalosti jistě dotáhl koupi do konce. A kromě toho, přemítala Janice, o pozemek mohl mít zájem jedině někdo, kdo věděl o chystané změně zákona.
Byl snad Malcolm opravdu tak zoufalý, že by dokázal Nualu zabít, jen aby ten dům dostal? přemítala Janice a náhle ji napadlo, zda její manžel náhodou nemá i další tajemství, s nimiž se jí nesvěřil.
Zástup došel ke konci chodníku, lidé se rozloučili a rozešli. Janice před sebou uviděla Malcolma, jak jde pomalu k autu. Když přišla blíže, spatřila v jeho obličeji zmučený výraz a usoudila, že mu Maggie Hollowayová odmítla dům prodat.
Když nastupovali do auta, nepromluvili. Malcolm chvíli zíral před sebe a pak se k ní otočil. "Splatím hypotéku," řekl tiše bezvýrazným hlasem. "Hollowayová teď nechce dům prodat a říkala, že stejně dostala daleko lepší nabídku, takže i kdyby si to rozmyslela, nijak by mi to nepomohlo."
"Nám by to nepomohlo," opravila ho Janice automaticky, ale pak se kousla do jazyka. Nechtela si ho znepřátelit, v tu chvíli ne.
Pokud Malcolm někdy přijde na to, že v té konkurenční nabídce, kterou Maggie dostala, má prsty ona, mohl by se tak rozzuřit, že by ji zabil, pomyslela si se stoupající nervozitou. Nabídku Maggie samozřejmě učinil její synovec Doug, ale kdyby na to Malcolm přišel, jistě by ho napadlo, že ho tím pověřila ona. Neřekla mu snad Maggie Hollowayová něco, co by ho přivedlo na stopu?
Vtom, jako by jí četl myšlenky, se k ní manžel obrátil. "Nemluvila jsi o tom s nikým, viď že ne, Janice?" zeptal se tiše.
"Trochu mě bolí hlava," řekl rezervovaným, ale přátelským tónem, když přijeli domů. Pak odešel nahoru do svého pokoje. Už léta neměli společnou ložnici.
Když znovu sešel dolů, bylo už skoro sedm hodin. Janice sledovala večerní zprávy, a když se zastavil ve dveřích obývacího pokoje, podívala se na něj. "Jdu ven," řekl. "Dobrou noc, Janice."
Nepřítomně zírala na obrazovku, čekala a bedlivě naslouchala, až za ním zaklapnou přední dveře. K něčemu se chystá, pomyslela si. Ale k čemu? Dala mu spoustu času, aby odjel, pak vypnula televizi a popadla kabelku a klíče od auta. Již dříve Malcolmovi řekla, že jde na večeři. Poslední dobou se tak odcizili, že sejí ani nezeptal, s kým jde, a ani ona už se neobtěžovala zeptat jeho, co vlastně bude dělat.
A i kdyby se zeptal, stejně bych mu to neřekla, pomyslela si Janice vztekle, zatímco jela do Providence. Tam, v malé, zapadlé restauraci na ni bude čekat její synovec. Nad biftekem a skotskou jí předá obálku s penězi její podíl za podrobné informace o finanční situaci Cory Gebhartové. Vždyť je to jen pár dní, co jí Doug radostně sdělil: "Tohle byl hotový zlatý důl, tetičko Janice. Jen tak dál!"
Když se Maggie převlékala k večeři s Neilem Stephensem, uvědomila si, že mořem nasáklý vzduch, který do ložnice pronikal oknem, je vlhčí než obvykle. Rezignovaně pomyslela na své kučery a lokny. Takže si vlasy jen vy kartáčuje a načechrá je rukama. Když je venku tak jako dnes večer, musí člověk nechat vlny na přírodě, řekla si.
Připravovala se a myslela přitom na Neila. Během několika posledních měsíců se stále více těšila, až jí zavolá, a když nezavolal, byla až příliš zklamaná.
Jenže Neil ji zjevně měl jen za náhodnou známou, nic víc. Také jí to dal jasně najevo. A přece, než odjela do Newportu, skutečně čekala, že jí zavolá. On nezavolal, a tak se nyní rozhodla, že dnešnímu večeru nebude přikládat žádný zvláštní význam. Věděla, že když jsou dospělé děti a zvláště svobodní muži na návštěvě u rodičů, často si hledají záminku, aby mohli na čas zmizet.
A pak je tu ještě Liam, napadlo Maggie mimoděk. Nebyla si jista, jak si jeho nečekaný záchvat zájmu vyložit. "Ale co," řekla a pokrčila rameny.
Jako ze škatulky, pomyslela si ironicky, když zvýraznila řasy, na tváře nanesla červeň a pak si pečlivě nalíčila rty do jemného korálového odstínu.
Probrala šatstvo, které měla k dispozici, a vybrala kusy, které si původně chtěla obléci na večeři u Nualy výraznou potištěnou hedvábnou halenku a dlouhou sukni. Ze šperků si vzala pouze úzký zlatý řetízek a náušnice a kromě toho už nosila jen oválný safírový prsten po matce.
Když cestou dolů přecházela kolem Nualiny ložnice, na chvíli vešla a rozsvítila lampu na nočním stolku. Jak se tak dívala kolem, definitivně se rozhodla, že tohle bude její pokoj. A už zítra se tam nastěhuje, hned jak se vrátí ze svačiny s paní Bainbridgovou a její dcerou. Nábytek nějak přemístím sama, řekla si, a zbývá jen přebrat boty a vůbec všechno na dně skříně a to už dlouho trvat nebude.
Když procházela obývacím pokojem, všimla si, že růže, které jí přinesl Liam, potřebují vyměnit vodu. U dřezu v kuchyni naplnila vázu, v přecpané zásuvce nahmatala nůžky, zastřihla stonky, naaranžovala růže a odnesla je zpět do obývacího pokoje. Pak přecházela po místnosti a tu a tam upravila nějakou maličkost urovnala podnožku, která stála před lenoškou, odnesla některé zarámované fotografie, jimiž byly stolky a krbová římsa posety, a ponechala jen ty nejzdařilejší, na nichž to Nuale s manželem slušelo nejvíc, a protřepala polštáře na gauči.
Stačilo několik minut a pokoj rázem působil klidnějším, méně uspěchaným dojmem. Maggie si místnost prohlížela a v duchu přestavovala nábytek. Věděla, že dvojkřeslo, za nímž našli Nualino tělo, bude muset pryč. Stačilo, aby na ně pohlédla, a vylekala se.
Snáším na hnízdo, a víc, než kdy jindy, řekla si, když ovšem nepočítám ten hloupý mrňavý byt, který jsme si s Paulem pořídili v Texasu. Překvapilo a potěšilo ji to zároveň.
Domovní zvonek se ozval za deset minut sedm. Neil přijel brzy. Maggie si uvědomila, jak rozporuplně k nastávajícímu večeru přistupuje, a dlouho vyčkávala. Když konečně otevřela, snažila se udržet hlas i úsměv v přátelské rovině a zároveň působit odtažitým dojmem.
"Neile, to jsem ráda, že tě vidím."
Neil neodpovídal, stál a díval se na ni. Neusmíval se, jen si ztrápenýma očima prohlížel její obličej.
Maggie otevřela dveře dokořán. "Táta by řekl: Copak ti vyřízli jazyk? Tak pojď proboha dál."
Vešel, počkal, až zavře dveře, a pak ji následoval do obývacího pokoje.
"Moc ti to sluší, Maggie," řekl konečně, když stáli proti sobě.
Povytáhla obočí. "Překvapen?"
"Ne, jistěže ne. Ale když jsem slyšel, co se stalo tvé nevlastní matce, dost mě to vzalo. Vím, jak ses na ni těšila."
"To ano," souhlasila Maggie. "Tak, kam zajedeme na večeři?"
Těžce hledal slova a zeptal se, zda by jí nevadilo, kdyby na oslavu matčiných narozenin povečeřeli s rodiči.
"Tak co kdybychom si vyšli někdy jindy?" řekla Maggie odměřeně. "Tví rodiče docela jistě nestojí o to, aby se jim na rodinnou oslavu vetřel úplně cizí člověk."
"Ale oni už se teší, až se s tebou seznámí, Maggie. Nevycouvej z toho," žadonil Neil. "Když nepřijdeš, budou si myslet, že je to kvůli nim."
Maggie si povzdechla. "Něco bych asi sníst měla."
Když jeli do restaurace, nechala Neila, ať mluví sám, a na otázky odpovídala zpříma a co možná nejstručněji. Přesto si s pobavením všimla, že Neil je ten večer obzvláště pozorný a okouzlující, takže musela sebrat všechny síly, aby si svou zdrženlivost udržela.
Původně se chtěla k Neilovi chovat s citelným chladem po celý večer, ale jeho rodiče ji přivítali tak srdečně a zřejmě jimi tak upřímně otřáslo, co se stalo Nuale, že nakonec přece jen roztála.
"Vždyť vy jste tady neznala živou duši," řekla Dolores Stephensová. "Musela to být hrozné, když jste tím vším procházela sama."
"No, vlastně tady jednoho člověka znám docela dobře toho známého, který mě vzal na večírek do Four Seasons, kde jsem se po letech setkala s Nualou." Maggie se podívala po Neilovi. "Možná ho znáš, Neile, je to Liam Payne. Taky obchoduje cennými papíry. Má vlastní firmu v Bostonu, ale pravidelně jezdí do New Yorku."
"Liam Payne," zamyslel se Neil. "Ano, trochu ho znám. Je to schopný makléř. Pokud si dobře vzpomínám, pro své původní nadřízené u Randolpha a Marshalla byl až příliš dobrý. Když se postavil na vlastní nohy, přebral jim nejlepší klienty."
Maggie nedokázala odolat pocitu uspokojení, když viděla, jak se Neil zamračil. Jen ať přemýšlí, co pro mě Liam znamená, řekla si. On sám už mi dal jasně najevo, že já pro něj neznamenám nic.
Brzy však u výborného jídla, včetně humra a burgundského, zjistila, že se s Neilovými rodiči cítí výborně, a také jí polichotilo, když jí Dolores Stephensová řekla, že zná její módní fotografie.
"Když jsem se v novinách dočetla o smrti vaší nevlastní matky," řekla paní Stephensová, "a když pak Neil mluvil o Maggie, nespojovala jsem si to s vaší prací. Ale dnes odpoledne jsem četla Vogue a pod Armaniho dvojstránkou jsem uviděla vaše jméno. Asi tak před tisíci léty ještě než jsem se vdala jsem byla zaměstnaná v jedné malé reklamní agentuře a měli jsme zakázky i od Givenchyho. To bylo ještě předtím, než se proslavil. Tehdy jsem musela být u každého fotografování."
"Takže jistě víte.," navázala Maggie a brzy si uvědomila, že jí vypráví o sporech mezi temperamentními návrháři a rozmarnými modelkami. Nakonec jí pověděla o poslední zakázce, kterou dokončila, než odjela do Newportu. Obě se shodly, že fotografa nemůže potkat nic horšího než nervózní, nerozhodný výtvarník.
Maggie se ještě více uvolnila a prozradila jim i to, že si dům patrně ponechá. "Ještě je příliš brzy, takže si tím nejsem jistá, a asi bude nejlepší, když s tím nějakou dobu počkám. Ale strávila jsem tam tento týden a to mi tak nějak pomohlo pochopit, proč se Nuala toho domu nechtela vzdát."
Na Neilův dotaz jim vysvětlila, že Nuala zrušila rezervaci bytu na Latham Manor. "A přitom se jednalo přesně o to velké apartmá, které původně chtěla," řekla Maggie. "A pokud vím, tyhle byty jdou rychle na odbyt."
"Dnes jsme se tam s Neilem stavili," řekl Robert Stephens. "Neil si to tam šel prohlédnout kvůli jedněm klientům."
"Mám pocit, že to apartmá, které si tvoje nevlastní matka nakonec nevzala, bylo to samé, které je teď k dispozicí," podotkl Neil.
"A je to to stejné, které chtěla i Laura Arlingtonová," poznamenal jeho otec. "Tak se mi zdá, že tyhle byty jdou na dračku."
"Takže byli i jiní zájemci?" vyhrkla Maggie. "Ta paní si to taky rozmyslela?"
"Ne. Nechala se přesvědčit, aby nakoupila nějaké pochybné akcie, a bohužel přišla o valnou část peněz," řekl Neil.
Konverzace se točila kolem řady dalších námětů a Neilova matka Maggie postupně přiměla, aby jí vyprávěla o svém dětství. Zatímco se Neil bavil s otcem o dalším postupu při pátrání po nevydařené investici paní Arlingtonové, Maggie Dolores Stephensové řekla, že její vlastní matka zahynula při autonehodě, když byla ještě malá, a vylíčila jí, jak byla šťastná oněch pět let, které strávila s Nualou.
Nakonec, když si uvědomila, že má na krajíčku slzy, prohlásila: "Dost vzpomínek a dost vína. Začíná mi být do breku."
Když Neil odvezl Maggie domů, doprovodil ji ke dveřím a vzal jí z ruky klíč. "Jen na chviličku," řekl a otevřel. "Chci se na něco podívat. Kudy sejde do kuchyně?"
"Dozadu přes jídelnu." Maggie šla zaraženě za ním. Pustil se přímo ke dveřím a prohlédl si zámek. "Dočetl jsem se, že podle policie pachatel bud zjistil, že dveře jsou odemčené, nebo tvoje nevlastní matka sama otevřela někomu, koho znala." "Správně."
"Napadá mě ještě třetí možnost. Ten zámek je tak uvolněný, že by jej pomocí kreditní karty mohl otevřít kdokoli," řekl a hned jí to sám předvedl.
"Už jsem volala zámečníkovi," řekla Maggie. "Snad se mi v pondělí ozve."
"To nestačí. Táta je ohromný kutil a já vyrůstal jako jeho malý, nedobrovolný pomocník. Zítra se vrátím nebo přijedeme oba a dáme ti sem pořádný zámek a zkontrolujeme všechna okna."
A co takhle "pokud chceš", nebo "jestli se ti to hodí", pomyslela si Maggie a cítila, jak začíná být podrážděná. Takže jen "tak to bude". "Jdu na svačinu," řekla mu.
"Ve dvě už obvykle bývá po svačině," řekl Neil. "Takže bychom se mohli domluvit na druhou hodinu, nebo jestli chceš, můžeš mi někde nechat klíč."
"Ne, budu tady."
Neil vzal kuchyňskou židli a podsunul ji pod kliku. "Kdyby se někdo chtěl dostat dovnitř, alespoň bys ho slyšela," řekl. Pak se rozhlédl po místnosti a otočil se k ní. "Maggie, nechci tě vylekat, ale pokud vím, všichni svorně tvrdí, že ten, kdo zavraždil tvou nevlastní matku, něco hledal, a nikdo neví, co to bylo, ani jestli to našel."
"Pokud to vůbec byl nějaký on," řekla Maggie. "Ale máš pravdu. Přesně tak si to policie myslí."
"Nelíbí se mi, že jsi tady sama," řekl, když spolu šli k předním dveřím.
"Ale já se tady opravdu nebojím, Neile. Už dlouho se o sebe starám sama."
"A i kdyby ses tu bála, nikdy bys mi to neřekla, nemám pravdu?"
Podívala se na něho a všimla si jeho vážného, tázavého výrazu. "Správně," řekla prostě.
Povzdechl si, otočil se a otevřel dveře. "Dnešní večer se mi moc líbil, Maggie. Na shledanou zítra."
Když se Maggie později převalovala v posteli, zjistila, že ji vůbec netěší Neila zraňovat, a právě to přitom celý večer dělala. Oko za oko, říkala si, ale prostý fakt, že si s ním vyrovnala účty, jí žádnou útěchu nepřinesl. S city si obvykle nezahrávala.
Když konečně usínala, vynořovaly se jí z podvědomí nesouvislé útržky zdánlivě bezvýznamných myšlenek.
Nuala si zažádala o byt na Latham Manor, a když žádost stáhla, záhy zemřela.
Laura Arlingtonová, známá manželů Stephensových, si podala žádost o stejný byt a vzápětí přišla o všechny peníze.
Nosí snad ten byt smůlu? A pokud ano, tak proč?
Na manželčino naléhání začal dr. William Lané pořádat na Latham Manor pro tamější usedlíky a jejich hosty nedělní posezení s občerstvením.
Odile argumentovala tím, že penzion funguje tak trochu jako rodina, a když pozvaní hosté, kteří jsou zároveň potenciálními klienty, uvidí Latham Manor v příznivém světle, možná jednou sami zažádají o umístění.
"Nemusíme se tam přece zdržovat celé hodiny, miláčku," štěbetala, "ale ty jsi ohromně starostlivý, a když lidé uvidí, že jejich matky a tety a podobně jsou v tak dobrých rukou, možná se sem jednou, až přijde čas, aby se sami rozhodli, také přestěhují."
Lané si nesčetněkrát říkal, že kdyby Odile nebyla tak hloupá, mohl by ji podezírat, že si z něj tropí žerty. Ale skutečně se ukázalo, že od té doby, co zavedli nedělní společenská posezení to byl také její nápad a sami na ně začali chodit, počet lidí, kteří v jejich dotazníku zakroužkovali bod "budoucí zájem možný", prudce vzrostl.
Když ale tuto neděli dopoledne dr. Lané vešel s Odile do velkého salonu, vůbec ho nepotěšilo, když uviděl, že se Sárou Cushingovou, dcerou paní Bainbridgové, přišla i Maggie Hollowayová.
Odile je zahlédla také. "Ta Maggie Hollowayová se seznamuje opravdu rychle," pošeptala mu.
Procházeli společně místností, tu se zastavili na kus řeči s přáteli, tam pozdravili známé, nebo se seznámili s dalšími hosty.
Maggie je přicházet neviděla. Když ji oslovili, omluvně se usmála. "Asi si myslíte, že jsem se tu usadila navěky," řekla. "Paní Cushingová mě původně pozvala, abych si s ní a s paní Bainbridgovou vyjela na svačinu, ale paní Bainbridgová byla dnes po ránu trochu unavená, a tak jsme nakonec raději zůstaly tady."
"Vás tu vždycky rádi uvítáme," řekl dr. Lané galantně a otočil se k Sáře. "Neměl bych se na maminku podívat?"
"Ne," řekla Sára rozhodně. "Hned tady bude. Pane doktore, co je pravdy na tom, že se zde chce usadit Eleanora Chandlerová?"
"Ano, je to tak," odpověděl. "Když se doslechla o smrti paní Shipleyové, zatelefonovala mi a požádala o její ateliér. Chce, aby jí ho návrhář předělal, takže se asi nastěhuje až za několik měsíců."
"A to je, myslím, dobře," vmísila se do rozhovoru upřímným tónem Odile Lanová. "Přátelé paní Shipleyové alespoň budou mít dost času, aby si zvykli, nemyslíte?"
Sára Cushingová na její otázku nereagovala. "Ptám se na paní Chandlerovou jen proto, abych vás naprosto jasně upozornila, že si nepřeji, aby seděla s matkou u jednoho stolu. Je nemožná. Pokud tady máte nějaké nedoslýchavé hosty, pak by bylo nejlepší, kdybyste ji posadil k nim. Alespoň některých jejích neomalených názorů by je snad milosrdný osud ušetřil."
Dr. Lané se nervózně usmál. "Dám na zasedací pořádek zvláštní pozor, paní Cushingová," řekl. "Včera si tady byl jeden pán prohlédnout to velké apartmá s dvěma ložnicemi. Zastupoval manžele Van Hillearyovy z Connecticutu. Prý jim doporučí, aby si je přišli prohlédnout. Pokud to vyjde, snad by vaše matka mohla sedět u stolu s nimi."
Jeden pán. To mluví o Neilovi, usoudila Maggie.
Paní Cushingová povytáhla obočí. "Samozřejmě bych se s nimi nejprve ráda seznámila, ale maminka se v mužské společnosti cítí dobře."
"Maminka se v mužské společnosti cítí dobře, to je pravda," řekla suše paní Bainbridgová. Když se k nim připojila, všichni se otočili. "Promiňte, že jdu pozdě Maggie. Zdá se, že toho v poslední době dělám stále méně, a přitom mi to stále déle trvá. Říkáte, že jste byt po Gretě Shipleyové už prodali?"
"Ano," řekl dr. Lané smířlivě. "Dnes odpoledne přijedou příbuzní paní Shipleyové, odvezou si její věci a zařídí odvoz nábytku. A nyní, když dovolíte, půjdeme s Odile za dalšími hosty."
Když byli z doslechu, Letitia Bainbridgová řekla: "Sáro, až já jednou zavřu oči, postarej se, aby se k mému bytu až do prvního příštího měsíce nikdo nepřibližoval. Alespoň to by ten správní poplatek snad měl člověku zaručit. Tak se mi zdá, že tady jeden ani nestačí vychladnout, a na jeho místo už přijde někdo jiný."
Měkké tóny gongu oznámily, že se podává občerstvení. Maggie se posadila a vzápětí si všimla, že si u jejich stolu všichni vyměnili místa. Třeba je to tady zvykem, když někdo zemře, pomyslela si.
Přítomnost Sáry Cushingové toho dne společnosti u stolu velice prospěla. Stejně jako její matka byla Sára výborná vypravěčka. Maggie odobávala obložená vejce, popíjela kávu a se zájmem sledovala, jak Sára Cushingová dovedně řídí tok hovoru tak, aby se všichni zapojili a bylo jim veselo.
Když ale podruhé nalili kávu, řeč se stočila na Gretu Shipleyovou. Ráchel Crenshawová, která spolu s manželem seděla naproti Maggie, řekla: "Pořád si na to nemohu zvyknout. Všichni víme, že zemřeme, a když někoho převezou na oddělení pro dlouhodobě nemocné, člověk většinou ví, že už je to jen otázka času. Ale u Grety a Constance to přišlo tak náhle!"
"A loni zemřely stejně nečekaně Alice a Jeanette," řekla paní Bainbridgová a povzdechla si.
Alice a Jeanette, vzpomněla si Maggie. Tak zněla jména na dalších dvou hrobech, které s paní Shipleyovou navštívila. Na obou byly do hlíny u náhrobku zasazeny zvonky. Jediný hrob, na němž Maggie žádný zvonek nenašla, patřil Winifred Piersonové. Maggie se jakoby mimochodem zeptala: "Paní Shipleyová měla ještě jednu blízkou přítelkyni, Winifred Piersonovou. Ta tady taky bydlela?"
"Ne, Winifred bydlela ve vlastním domě. Greta ji pravidelně navštěvovala," odpověděla paní Crenshawová.
Maggie cítila, jak jí vyschlo v hrdle. Okamžitě si uvědomila, co bude muset udělat, a když plně pochopila všechny důsledky, tak jí to otřáslo, že málem vstala od stolu. Bude muset znovu zajít na hrob Grety Shipleyové a podívat se, jestli se na něm neobjevil zvonek.
Když se všichni rozloučili, obyvatelé Latham Manor se většinou odebrali do knihovny, kde bylo odpoledne na programu houslové vystoupení.
Sára Cushingová zůstala s matkou a Maggie se vydala ke dveřím. Pak náhle dostala nápad, otočila se a stoupala po schodech k bytu Grety Shipleyové. Hlavně ať tam ti bratranci jsou, modlila se vroucně.
Dveře bytu byly dokořán a Maggie zjistila, že se tam tři pozůstalí, které už viděla na pohřbu, zabývají důvěrně známým balením a tříděním věcí.
Věděla, že pro ni nebude snadné vyslovit svou žádost, a tak jim nejprve stručně vyjádřila soustrast, a teprve pak přešla k věci a řekla jim, proč vlastně přišla. "Když jsem za paní Shipleyovou ve středu zašla, ukázala mi jednu skicu, kterou nakreslily s mou nevlastní matkou. Je hned tamhle v zásuvce." Maggie ukázala na stůl vedle pohovky. Byla to jedna z posledních Nualiných kreseb a pokud byste ji snad chtěli vyhodit, byla bych velice ráda, kdybyste mi ji dali."
Ze tří úst zaznělo vstřícné: "Jistě", "Jen si poslužte" a "Jen si ji vezměte."
"Zatím jsme se dostali jen ke komodě," dodal jeden z bratranců.
Maggie nedočkavě otevřela zásuvku. Byla prázdná. Kresba, na niž Nuala dokreslila vlastní obličej, tvář Grety Shipleyové a špehující postavu sestry Markeyové, zmizela. "Není tady," řekla Maggie.
"Tak to ji Greta asi dala někam jinam, nebo ji vyhodila," řekl jeden z bratranců, který se paní Shipleyové nápadně podobal. "Dr. Lané říkal, že když někdo zemře, jeho byt okamžitě zamknou a počkají, dokud nepřijede rodina a věci si neodveze. Ale klidně nám povězte, jak ta kresba vypadala třeba na ni narazíme."
Maggie jim ji popsala, dala jim své telefonní číslo, poděkovala a odešla. Tu skicu někdo odnesl, pomyslela si, když odcházela z místnosti. Ale proč?
Když vešla do haly, málem vrazila do sestry Markeyové.
"Promiňte," řekla ošetřovatelka. "Jen jsem se chtěla podívat, jestli bych příbuzným paní Shipleyové nemohla nějak pomoci. Mějte se hezky, slečno Hollowayová."
Když Earl Batetnan přijel na hřbitov Panny Marie, zvonilo už poledne. Pomalu vyjížděl po serpentinách do kopce, protože se jako vždy chtěl podívat, jací lidé tráví v neděli čas na hrobech svých blízkých.
Dnes jich tady ještě moc není, povšiml si, jen několik starých lidí, manželský pár ve středním věku a početná rodina, která si zřejmě přišla na hrob připomenout nějaké výročí a pak zajde na oběd do restaurace pod kopcem. Typické nedělní osazenstvo.
Projel starou částí hřbitova Nejsvětější Trojice, zaparkoval a vystoupil. Rychle se rozhlédl a začal na starých náhrobních kamenech pátrat po zajímavých nápisech. Na tomto hřbitově snímal z náhrobků otisky naposledy před několika lety a věděl, že některý pomník mohl snadno přehlédnout.
Těšilo ho, že si za ta léta vypracoval daleko větší smysl pro detail. Ano, pomyslel si, náhrobní kameny rozhodně zařadí mezi témata, která té kabelové televizi doporučí. Nejdříve se zmíní o pasáži z Jihu proti Severu, té, v níž se praví, že na hřbitově v Taře odpočívají tři malí chlapci a všichni se jmenují stejně Gerald OHárá. Jen pomyslete na všechny naděje a sny vytesané do omšelých kamenů, kterých si už nikdo nevšímá, které už nikdo nečte, a ony přesto dál nesou poselství nehynoucí lásky. Jen pomyslete tři synkové! Právě tak tu přednášku uvede.
Od tragického příběhu samozřejmě rychle přejde k optimističtějším věcem a poví publiku o jednom náhrobku, který viděl na hřbitově v Cape Cod a který působil jako nefalšovaná reklama. Stálo na něm, že živnost, kterou zesnulý provozoval, převzal jeho syn, a byla tam dokonce i nová adresa.
Earl se rozhlédl kolem a zamračil se. Ačkoli byl krásný a teplý říjnový den a ačkoli ho jeho výnosné počínání nesmírně bavilo, byl nervózní a rozčilený.
Jak se s Liamem dohodli, včera večer se u něj bratranec stavil na sklenku a pak společně zašli na večeři. Ačkoli Earl ten šek na tři tisíce dolarů nechal hned vedle láhve s vodkou na baru, kde jej rozhodně nikdo nemohl přehlédnout, Liam jej okázale ignoroval. A ke všemu znovu zdůraznil, že by Earl měl přestat strašit po hřbitovech a místo toho by si raději měl zajít na golf.
"Strašit", to už je příliš, řekl si Earl a zachmuřil se. Měl by mu ukázat, jak si strašení představuje on.
A ať se propadne, jestli si bude něco dělat z toho, že by podle Liama už neměl chodit za Maggie Hollowayovou. Co je mu do toho? Liam se ho zeptal, zda se s ní viděl, a když mu Earl řekl, že ji od pondělka spatřil jen na hřbitově a samozřejmě také na pohřbu paní Shipleyové, řekl mu: "Earle, Earle, ty a ty tvoje hřbitovy. Skoro si o tebe dělám starosti. Začínáš tím být posedlý."
"A když jsem mu pověděl o svých předtuchách, nevěřil mi," zamumlal Earl nahlas. "Nikdy mě nebere vážně." Prudce se za stavil a ohlédl. Nikdo tam nebyl. Už na to nemysli, přikázal si, alespoň pro tuto chvíli.
Procházel se po pěšinkách v nejstarší části hřbitova, kde některé sotva čitelné nápisy na malých náhrobních kamenech pocházely až ze sedmnáctého století. Podřepí u náhrobku, který se už téměř převrátil, a přimhouřil oči, jak se snažil přečíst nápis. Když se mu jej podařilo rozluštit, oči mu ožily. Stálo tam: Zasnoubena s Rogerem Samuelsem, avšak povolána k Pánu. a data.
Earl otevřel brašnu, aby si pořídil kopii. Další téma, které může použít při některé příští přednášce o náhrobcích, se bude týkat toho, že v minulosti mnoho mladých lidí umíralo v útlém věku. Lidé tehdy ještě neměli penicilin a nemohli tedy léčit zápal plic, který se vyskytoval, když se do prsou a do plic zákeřně vloudil zimní nečas.
Poklekl a pod nohama blaženě vnímal kyprou půdu, z níž mu přes staré kalhoty pronikal na kůži vlhký chlad. Když začal pečlivě přenášet dojemný nápis z kamene na tenký, téměř průsvitný pergamen, zjistil, že myslí na tu mladou dívku, která odpočívá pod ním a jejíž tělo chrání nestárnoucí země.
Bylo jí teprve šestnáct.
Byla hezká? Ano, velmi hezká, řekl si. Měla spoustu tmavých, kučeravých vlasů a safírově modré oči. A byla drobná.
Před očima mu vyvstala tvář Maggie Hollowayové.
Když Earl o půl druhé sjížděl zpět ke hřbitovní bráně, projel kolem zaparkovaného vozu s newyorskou poznávací značkou. Nejprve mu auto bylo jen povědomé, ale pak si uvědomil, zeje to volvo Maggie Hollowayové. Proč sem dnes znovu zajela? Poblíž byl sice hrob Grety Shipleyové, ale s Gretou se Maggie sotva sblížila natolik, aby cítila potřebu vypravit se na její hrob hned den po pohřbu.
Zpomalil a rozhlédl se. V dálce Maggie zahlédl. Blížila se k němu, a tak šlápl na plyn. Nechtel, aby ho viděla. Zřejmě se něco děje. Musí o tom přemýšlet.
Ale k jistému rozhodnutí přece jen dospěl. Jelikož zítra neučí, zůstane v Newportu o den déle. A ať se to Liamovi líbí nebo ne, zajde navštívit Maggie Hollowayovou.
Maggie kráčela rychle od hrobu Grety Shipleyové, ruce svírala v kapsách a nepřítomně zírala na chodník.
Všemi smysly své bytosti prožívala pocit mrazivého rozechvění. Našla jej vězel tak hluboko, že kdyby nebyla prohmatala každičký centimetr půdy kolem náhrobku, patrně by jej přehlédla.
Zvonek! Přesně takový, jaký vzala z Nualina hrobu. Stejný jako na hrobech ostatních žen. Stejný zvonek, jaký si majetní lidé v devatenáctém století nechávali umístit na hrob pro případ, že by se ještě probrali.
Kdo se to sem po pohřbu vrátil a dal tu věc paní Shipleyové na hrob? A proč?
Liam jí pověděl, že si jeho bratranec Earl nechal dvanáct takových zvonků odlít a používá je jako názornou pomůcku při přednáškách. Také naznačil, že Earlovi zřejmě udělalo radost, jak ženy na Latham Manor vyděsil, když jim během přednášky ty zvonky rozdal.
Umístil snad zvonky na hroby obyvatel Latham Manor Earl, aby tak vyhověl svému zvrácenému smyslu pro humor? přemítala Maggie.
Možné to je, usoudila, když došla k autu. Třeba je to takový jemu vlastní, vyšinutý, šílený způsob, jak se alespoň trochu pomstít za veřejné ponížení, které mu způsobila dcera paní Bainbridgové. Liam řekl, že Sára zvonky posbírala, strčila mu je pod nos a pak ho prakticky z penzionu vykázala.
Byla by to sice příšerná, ale logická odplata. Jsem ráda, že jsem ten zvonek z Nualina hrobu odnesla, řekla si Maggie. Asi se tam vrátím a vezmu i ty ostatní hlavně z hrobu paní Shipleyové.
Ale nakonec se rozhodla, že to neudělá alespoň prozatím. Chtěla mít jistotu, že se skutečně jedná jen o Earlův dětinský, ohavný způsob odplaty. Vrátím se tam později, řekla si. Kromě toho už musím domů. Ve dvě má přijet Neil.
Když přijížděla, všimla si, že před jejím domem stojí dvě auta. Zacouvala do vjezdu a uviděla, že Neil s otcem sedí na schodech na verandě a mezi nimi leží brašna s nářadím.
Pan Stephens její omluvy odbyl mávnutím ruky. "Ne, ne, nejedete pozdě. Je teprve za minutu dvě. Pokud to syn nepopletl, a to je docela dobře možné, měli jsme přijet ve dvě."
"Zřejmě jsem toho popletl hodně," řekl Neil a podíval se zpříma na Maggie.
Maggie se rozhodla, že se nedá nachytat, a na jeho poznámku nereagovala. "Je to od vás obou moc hezké, že jste přijeli," řekla upřímně. Odemkla a pustila je dovnitř.
Když za sebou zavřela, Robert Stephens si prohlédl přední dveře. "Potřebovaly by těsnění," podotkl. "Tady u moře už se co nevidět pořádně ochladí a hned na to přijde silný vítr. Neil mi pověděl o těch zadních dveřích. Chtěl bych začít s nimi a pak zkontrolujeme všechny zámky na oknech a podíváme se, jestli by některé nepotřebovaly vyměnit. Mám s sebou pár náhradních zámků, a kdyby to nestačilo, přijedu ještě jednou."
Neil se postavil k Maggie. Zřetelně si uvědomovala, jak je blízko, a ucouvla, právě když řekl: "Jen ho nech, Maggie. Po druhé světové válce dědeček postavil protiatomový kryt. Když jsem vyrůstal, věčně jsme si tam s kamarády hráli. Tou dobou už lidé pochopili, že takové kryty by jim při nukleárním útoku byly platné asi tolik, jako slunečník proti tornádu. Táta je po dědečkovi, a tak vždycky čeká, že dojde k nejhoršímu. Pokaždé předvídá nějakou katastrofu."
"To je naprostá pravda," souhlasil Robert Stephens. "Však v tomto domě k jedné takové katastrofě sotva před deseti dny opravdu došlo."
Maggie viděla, jak sebou Neil trhl, a rychle řekla: "Jsem moc ráda, že jste přijeli."
"Jestli chcete něco dělat, nebudeme překážet," řekl Robert Stephens, když šli do kuchyně. Pak otevřel brašnu a nářadí rozložil po stole.
"Myslím, že bys tady měla zůstat," naléhal Neil. "Třeba se tě budeme potřebovat na něco zeptat." Pak dodal: "Nechoď pryč, Maggie."
Měl na sobě okrovou košili, plátěné kalhoty a tenisky, a jak ho tak Maggie pozorovala, přála si mít v ruce fotoaparát. Uvědomila si, že je na něm něco, čeho si v New Yorku nikdy nevšimla. Dnes nemá ten výraz, kterým jako by říkal: "Nevstupovat na moje území," pomyslela si. Vypadá docela, jako by ho zajímaly pocity ostatních. A snad i moje.
Čelo mu zkrabatily starostlivé vrásky a jeho tmavě hnědé oči měly stejný tázavý výraz, kterého si Maggie všimla už předešlého večera.
Když se jeho otec pustil do opravy starého zámku, Neil tiše řekl: "Maggie, vidím, že tě něco trápí. Moc bych si přál, aby ses mi svěřila."
"Neile, podej mi ten velký šroubovák," přikázal mu otec.
Maggie se posadila na starou židli z ohýbaného dřeva. "Budu se dívat. Třeba se něčemu užitečnému přiučím."
Otec se synem pracovali skoro hodinu, přecházeli z místnosti do místnosti, prohlíželi okna, některé zámky utáhli a jiné se rozhodli vyměnit. V ateliéru se Robert Stephens zeptal, zda by si směl prohlédnout plastiky na pracovním stole. Když mu Maggie ukázala rozpracovanou bustu Grety Shipleyové, řekl: "Prý na tom ke konci byla dost špatně. Ale když jsem ji naposledy viděl, byla veselá a ohromně čilá."
"Tohle je Nuala?" zeptal se Neil a ukázal na druhou bustu.
"Ještě je na tom spousta práce, ale ano, to byla Nuala. Moje prsty zřejmě vycítily něco, co jsem si sama neuvědomila. Vždycky měla takový veselý výraz, ale pro mě už tak vesele nevypadá."
Když se chystali sejít dolů, Robert Stephens ukázal na Nualin pokoj. "Doufám, že se přestěhujete sem," řekl. "Ta místnost je dvakrát větší než pokoj pro hosty."
"No, chystám se k tomu," připustila Maggie. Pan Stephens se ve dveřích zastavil. "Ta postel by měla stát proti oknu, ne tam, kde je teď."
Maggie jen bezmocně přitakala: "Chtěla bych ji tam dát." "Kdo vám s tím pomůže?"
"Říkalajsem si, že bych ji tam nějak odtáhla. Nejsem tak slabá, jak vypadám."
"Děláte si legraci? To jste vážně chtěla sama stěhovat tenhle l bytelný javorový nábytek? Pojď, Neile, začneme s postelí. Kam vám máme dát ten toaletní stolek, Maggie?"
Neil se k ní přitočil a řekl: "Neber si to osobně. Takhle jedná s každým."
"S každým, na kom mi záleží," opravil ho otec. Netrvalo to ani deset minut a všechen nábytek přestavěli. Maggie je pozorovala a plánovala, jak si pokoj zařídí. Ty staré tapety musí pryč, rozhodla se. A pak bude třeba vyleštit podlahu a místo toho vybledlého zeleného koberce koupit nějaké menší koberecky.
Už zase snáším na hnízdo, pomyslela si. "Tak to bychom měli," prohlásil Robert Stephens. Když za ním Maggie s Neilem scházeli po schodech, řekl: "Už musím jet. Večer k nám zajdou na skleničku jedni známí. Neile, přijedeš o víkendu?"
"Rozhodně," řekl Neil. "Beru si zase v pátek volno." "Maggie, vrátím se s dalšími zámky, ale nejdřív vám zavolám," řekl Robert Stephens cestou ze dveří. Maggie mu ani nestačila poděkovat a už seděl v autě.
"Je ohromný," řekla a dívala se, jak odjíždí. "Možná to zní neuvěřitelně, ale myslím si to taky," řekl Neil s úsměvem. "Na některé lidi je pochopitelně příliš autoritativní." Na chvíli se odmlčel: "Bylas dnes dopoledne na Nualině hrobě, Maggie?" "Ne. Proč myslíš?"
"Protože máš kalhoty na kolenou celé od hlíny. A v tomhle oblečení jsi určitě na zahradě nepracovala."
Maggie si uvědomila, že s Neilem a jeho otcem se sebe setřásla nebo alespoň dočasně pustila z hlavy intenzivní nepříjemný pocit, který ji přepadl, když na hrobě Grety Shipleyové našla další zvonek. Neilova otázka jí jej okamžitě připomněla.
Ale v tu chvíli o něm mluvit nedokázala, ani s Neilem, ani s nikým jiným. Řekla si, že o tom nemůže mluvit, dokud nebude vědět, zda tam ty zvonky skutečně dal Earl Bateman.
Když Neil uviděl, jak se její výraz rázem změnil, otočil se k ní. "Maggie, co se to proboha děje?" zeptal se tichým, naléhavým hlasem. "Zlobíš se na mě. a já ani nevím proč. Vím jen, že jsem ti před odjezdem včas nezavolal, abych si vzal tvé telefonní číslo, a do konce života si to nepřestanu vyčítat. Kdybych věděl, co se stalo, byl bych tady s tebou."
"Vážně?" Maggie zavrtěla hlavou a podívala se jinam. "Neile, snažím se přijít na kloub spoustě věcí věcem, které nedávají smysl a možná jsou jen výplodem mé přebujelé fantazie. Ale musím na to přijít sama. Co kdybychom to tak prozatím nechali?"
"Zřejmě nemám na vybranou," řekl Neil. "Podívej, už musím jít. Ráno mám schůzi správní rady a musím se ještě připravit. Ale zítra ti zavolám a ve čtvrtek přijedu. Zůstaneš tady až do neděle?"
"Ano," odpověděla Maggie a v duchu dodala: A tou dobou už třeba budu znát odpovědi na některé otázky týkající se Earla Batemana a těch zvonků.
Vtom se v přemítání zarazila, protože si náhle vzpomněla na Latham Manor. "Neile, včera večer jsi říkal, že jste den předtím byli s otcem na Latham Manor. Tví klienti tě pověřili, aby sis prohlédl to apartmá se dvěma ložnicemi, je to tak?"
"Ano. Proč?"
"Nuala si to apartmá málem vzala. A neříkals, že o ně měla zájem i nějaká další paní, ale nemohla si je vzít, protože špatně investovala a přišla o peníze?"
"Správně. A ten makléř napálil ještě jednu tátovu klientku, která si taky podala žádost o umístění na Latham Manor Coru
Gebhartovou. A to je další věc, o kterou se příští týden musím postarat. Chci se podívat na toho mizeru, který je obě do takových spekulací zavlekl, a jestli přijdu alespoň na něco, co by se Dougu Hansenovi dalo přišít, budu si na něj stěžovat u Komise pro dozor nad kapitálovým trhem. Kam tím míříš, Maggie?"
"Dougu Hansenovi!" vyhrkla Maggie.
"Ano. Ty ho znáš?
"Ani ne, ale povíš mi, co ses o něm dozvěděl, ano?" řekla a vzpomněla si, že se s Hansenem odmítla bavit o jeho nabídce. "Jen jsem o něm slyšela."
"No, hlavně mu nesvěřuj žádné peníze," řekl Neil zasmušile. "Tak, už musím jít." Sklonil se a políbil Maggie na tvář. "Zamkni za mnou."
Jeho kroky uslyšela na verandě teprve poté, co to v solidním zámku rozhodně cvaklo na znamení, že dům je bezpečně zamčený.
Dívala se, jak Neil odjíždí. Přední okna směřovala k východu a chomáči listů na větvích se snášely dlouhé stíny pozdního odpoledne.
V domě bylo pojednou ticho a prázdno. Maggie se podívala dolů na své bezové kalhoty a přemýšlela o špinavých šmouhách, na něž se jí Neil zeptal.
Převléknu se a na chvíli zajdu nahoru do ateliéru, rozhodla se. A zítra ráno vyklidím dno té skříně a přestěhuji se do Nualina pokoje. Tak ráda bych se Nualy zeptala na spoustu věcí. Když ale budu pracovat na její bustě a propracovávat její rysy, bude to, jako bych si s ní povídala. A možná mi mé prsty řeknou něco, o čem si spolu nemůžeme promluvit, pomyslela si.
A může také Nuale položit otázky, na něž hledá odpověď. Může se jí třeba zeptat: "Nualo, nebyl zde nějaký důvod, proč ses bála přestěhovat na Latham Manor?"
V pondělí ráno otevřel Malcolm Norton kancelář v obvyklou dobu o půl desáté. Prošel předpokojem a minul stůl Barbary Hoffmanové, který stál proti dveřím. Ze stolu již zmizely všechny Barbařiny osobní věci. Zarámované fotografie jejích tří dětí s rodinami, štíhlá váza, v níž se podle ročního období střídaly květiny, nebo alespoň větévka, úhledný stoh dokumentů, s nimiž právě pracovala to vše chybělo.
Norton se slabě zachvěl. Předpokoj už zase působil neosobním, studeným dojmem. Takové to má v místnosti být podle Janice, pomyslel si. Chladné. Sterilní. Jako ona sama.
A jako já, dodal zahořkle a přešel do vlastní kanceláře. Nikoho nečekal na obzoru se rýsoval dlouhý, poklidný den. Náhle ho napadlo, že má v bance dvě stě tisíc dolarů. Co kdyby je prostě vy bral a zmizel?
Kdyby s ním byla Barbara, neváhal by ani na okamžik. Jen ať si Janice klidně nechá dům i s hypotékou. Až se trh s nemovitostmi zase rozhýbá, vilka bude mít dvakrát vyšší hodnotu, než hypotéka. Poctivé vypořádání, pomyslel si a vzpomněl si na výpis z účtu, který našel v manželčině kufříku.
Ale Barbara byla pryč. To si právě začínal uvědomovat se všemi důsledky. Když náčelník onehdy odcházel, Norton okamžitě pochopil, že ho Barbara opustí. Když je oba Brower vyslýchal, vyděsilo ji to. Vycítila z jeho strany nepřátelství a to u ní rozhodlo musela odjet.
Kolik toho Brower ví? uvažoval Norton. Seděl se sepjatýma rukama za psacím stolem. Všechno tak dobře naplánoval. Kdyby ke koupi domu od Nualy skutečně došlo, dal by jí těch dvacet tisíc, které získal, když si vybral důchodové pojištění. Převod majetku by se uskutečnil až po devadesátidenní lhůtě, takže by měl dost času, aby se vypořádal s Janice, zařídil úvěr a získal tak dost peněz ke koupi domu.
Kdyby jen do všeho nevstoupila Maggie Hollowayová, řekl si zatrpkle.
Kdyby jen Nuala nesepsala novou závěť.
Kdyby jen on sám nemusel Janice říci o změně zákona na ochranu památek.
Kdy by jen.
Toho rána Malcolm projel kolem Barbařina domu. Vypadal opuštěně jako všechna stavení, která návštěvníci po letním pobytu na zimu uzamknou. Ve všech oknech byly stažené závěsy, na verandu a na chodník vítr navál změť listí, které nikdo neodmetl. Barbara musela do Colorada odjet už v sobotu. Nezavolala. Jen odjela.
Malcolm Norton seděl ve své temné, tiché kanceláři a uvažoval, co dál. Věděl, co udělá, ted" už šlo jen o to, kdy to bude.
V pondělí ráno Lara Horganová požádala ve své kanceláři asistenta, aby prověřil Zeldu Markeyovou, sestru z penzionu Latham Manor v Newportu tu, která našla tělo paní Grety Shipleyové.
Dopoledne dostala první zprávu. Podle ní měla sestra Markeyová dobré posudky z předchozích zaměstnání. Po pracovní stránce si na ni nikdy nikdo nestěžoval. Celý život strávila ve státě Rhode Island. Během třiceti let praxe pracovala ve třech nemocnicích a čtyřech domovech důchodců a všechny byly ve stejné oblasti. Na Latham Manor byla hned od zahájení provozu.
Než se usadila v penzionu, dost často se stěhovala, pomyslela si dr. Horganová. "Zjistěte další podrobnosti od lidí, s nimiž pracovala jinde," přikázala asistentovi. "Něco mi na té dámě vadí."
Pak zavolala do Newportu na policii a požádala, aby ji spojili s náčelníkem Browerem. Za tu krátkou dobu, co byla jmenována do funkce soudní lékařky, se spřátelili a navzájem se uznávali.
Zeptala se Browera, jak pokračuje vyšetřování vraždy Nualy Moorové. Pověděl jí, že nemají žádnou konkrétní stopu, ale postupují několika směry a snaží se na ten zločin nahlížet ze všech logických úhlů pohledu. Zatímco spolu hovořili, nahlédl do náčelníkovy kanceláře detektiv Jim Haggerty.
"Počkejte chvilku, Laro," řekl Brower. "Haggerty tak trochu sledoval nevlastní dceru Nualy Moorové. A z toho, jak se tváří, usuzuji, že na něco přišel."
"Možná ano," řekl Haggerty, "a možná ne." Vytáhl notes. "Dnes v 10.45 zašla Maggie Hollowayová, nevlastní dcera Nualy Moorové, do archivu listu Newport Sentinel a požádala, aby jí vyhledali nekrology pěti žen. Jelikož všechny bydlely dlouhá léta v Newportu, vyšel v novinách pokaždé dost obsáhlý článek. Slečna Hollowayová si vzala kopie a odešla. Další kopie mám tady."
Brower zopakoval Haggertyho hlášení Laře Horganové a dodal: "Slečna Hollowayová sem poprvé přijela před deseti dny. Je celkem jisté, že kromě Grety Shipleyové žádnou z těch žen neznala. Prostudujeme ty nekrology a snad přijdeme na to, proč se o ně tak zajímá. Ještě vám zavolám."
"Náčelníku, prokažte mi laskavost," požádala ho dr. Horganová. "Odfaxujte mi ty kopie, ano?"
Janice Nortonová s jistým cynismem zaznamenala, že po přechodném pozdvižení, způsobeném nedávným úmrtím, život na Latham Manor jde dál. Povzbudila ji chvála, jíž ji štědře zahrnul její synovec, když jí děkoval za pomoc, kterou mu poskytla, aby mohl Coru Gebhartovou připravit o peníze. A tak už se nemohla dočkat, až znovu nahlédne do seznamu žadatelů, který měl Lané v psacím stole.
Musela si dávat pozor, aby ji nikdo nepřistihl, jak se v něm přehrabuje. Byla opatrná a své tajné návštěvy si pokaždé rozvrhla na dobu, kdy najisto věděla, že Lané v penzionu není.
A taková příležitost se naskytla i v pondělí, pozdě odpoledne. Lanoví jeli do Bostonu na nějakou lékařskou oslavu s koktejly a večeří. Janice věděla, že ostatní zaměstnanci doktorovy nepřítomnosti využijí a úderem páté se vyhrnou ven.
To bude ideální doba, aby si celou složku odnesla do vlastní kanceláře a pečlivě ji prostudovala.
Ten Lané jen září, pomyslela si, když o půl čtvrté nahlédl do její kanceláře, aby jí řekl, že odjíždí. Brzy ale pochopila důvod jeho výborné nálady, když jí řekl, že se o víkendu v penzionu zastavil nějaký pán, aby si prohlédl velké apartmá, o něž měli
zájem jeho klienti, a poté jim je doporučil. Manželé Van Hillearyovi už zavolali a objednali se na příští neděli.
"Pokud vím, jsou to velice majetní lidé a penzion by využívali jako výchozí bod na Severovýchodě," řekl dr. Lané se zjevným uspokojením. "Jen více takových hostů."
A daleko méně služeb za všechny ty peníze, pomyslela si Janice. Dougovi a mně asi moc prospěšní nebudou. Pokud se jim tady zalíbí, budou mít okamžitě k dispozici volný byt. A i kdyby se dostali jen na seznam uchazečů, okrást opravdu bohatý manželský pár je příliš riskantní, přemítala. Docela jistě se obklopili finančními poradci, kteří všechny investice sledují ostřížím zrakem. I její okouzlující synovec by se patrně zapotil, kdyby je chtěl přesvědčit.
"No, tak si to večer s Odile užijte, pane doktore," řekla Janice a okamžitě se vrátila k počítači. Kdyby vypadla ze své role a dala se s ním do řeči, jistě by se dostal do podezření.
Měla pocit, že se zbytek odpoledne nesnesitelně vleče. Věděla, že to není jen tím, že se chystá zkoumat důvěrné informace. Doléhalo na ni i slabé, neodbytné podezření, že jí někdo prohledal aktovku.
Nesmysl, řekla si. Kdo by něco takového mohl udělat? Malcolm se k mému pokoji ani nepřiblíží, natož aby začal čmuchat. Pak ji něco napadlo a usmála se. Začínám si vymýšlet, protože přesně totéž dělám já dr. Lanoví, řekla si. A vůbec, Malcolm na to nemá, aby mě špehoval.
Ale na druhé straně se jí opravdu zdálo, že se k něčemu chystá. Rozhodla se, že napříště výpisy z účtu i kopie tajných informací schová někam, kde na ně manžel určitě nikdy nepřijde.
Neil měl v pondělí ráno dvě schůze, takže se do své kanceláře dostal až v jedenáct. Když tam konečně dorazil, okamžitě zavolal Maggie, ale telefon nikdo nebral.
Pak zatelefonoval Van Hillearyovým a krátce jim řekl, jak na něj Latham Manor zapůsobil, a na závěr jim doporučil, aby penzion sami navštívili a udělali si vlastní úsudek.
Poté se spojil se soukromým detektivem, který pro Carsona Parkera vyřizoval důvěrné záležitosti, a požádal ho, aby prověřil Douglase Hansena. "Budete muset jít do hloubky," prohlásil, "něco tam určitě není v pořádku. Ten člověk je podvodník ve velkém stylu."
Pak znovu zatelefonoval Maggie, a když zvedla sluchátko, ulevilo se mu. Ohlásila se a zřejmě sotva popadala dech. "Právě jsem přišla," řekla.
Neil si byl jist, že v jejím hlase zaslechl rozčilení a úzkost. "Maggie, nestalo se něco?" zeptal se.
"Ne, vůbec ne."
Popřela to téměř šeptem, jako by měla strach, že ji někdo zaslechne.
"Je tam s tebou někdo?" zeptal se s narůstající obavou.
"Nejsem sama. Právě jsem přišla."
Maggie se obvykle neopakovala, ale Neil dobře věděl, že s tím, co ji trápí, se mu ani tentokrát nesvěří. Rád by ji zasypal otázkami: "Kdes byla?", "Už jsi našla odpověď na některé problémy, které tě podle tvých vlastních slov trápí?" a "Můžu ti nějak pomoci?", ale neudělal to. Věděl, že by to nemělo smysl.
Namísto toho řekl prostě: "Maggie, jsem tady. Stačí, když si to zapamatuješ pro případ, že by sis chtěla s někým promluvit."
"Budu si to pamatovat."
A tím to pro tebe skončí, pomyslel si. "Dobrá, zítra ti zavolám."
Položil sluchátko, zůstal sedět a teprve po dlouhé době vyťukal číslo k rodičům. Telefon zvedl otec. Neil šel přímo k věci. "Táti, už jsi koupil ty zámky k Maggie do oken?" "Právě jsem se s nimi vrátil."
"Dobře. Udělej pro mě něco a zavolej jí, že bys je chtěl namontovat ještě dnes odpoledne. Myslím, že se něco stalo a Maggie je z toho nervózní." "Zařídím to."
Neil se se smíšenými pocity zahořkle utěšoval tím, že se Maggie možná spíše než jemu svěří jeho otci. Ale otec alespoň bude ve střehu a žádný náznak problémů mu neujde."
Ve chvíli, kdy zavěsil, vešla do kanceláře Trish. V ruce nesla celý stoh vzkazů. Když mu je dávala na stůl, ukázala na horní lístek a řekla: "Tak se dívám, že tě tvoje nová klientka požádala, abys prodal akcie, které sama nemá," řekla přísně. "O čem to mluvíš?" zeptal se Neil.
"Ale, nic zvláštního. Jen nám Středisko cenných papírů oznámilo, že nemají žádný doklad o tom, že by Cora Gebhartová kdy vlastnila těch padesát tisíc akcií, které jsi pro ni v pátek prodal."
Maggie ukončila rozhovor s Neilem, zavěsila a přešla ke sporáku. Automaticky naplnila konvici. Chtěla cítit, jak ji horký čaj zahřívá. Potřebovala, aby jí něco pomohlo oddělit otřesnou realitu nekrologů od neodbytných a možná šílených představ, které sejí rojily v hlavě.
Rychle si v duchu zopakovala vše, co se zatím dozvěděla. Minulý týden, když vzala Gretu Shipleyovou na hřbitov, položily květiny na Nualin hrob a na hroby dalších pěti žen.
Na tři z nich a také na Nualin hrob někdo umístil zvonky. Sama je tam našla.
Zdálo se, že i u náhrobku paní Rhinelanderové někdo zabořil do země zvonek, ale ten z nějakého důvodu chyběl.
O dva dny později Greta Shipleyová ve spánku zemřela a necelých čtyřiadvacet hodin po pohřbu se další zvonek objevil i na jejím hrobě.
Maggie položila kopie nekrologů na stůl a znovu je rychle pročetla. Potvrzovaly její včerejší domněnku: Winifred Piersonová, jediná ze skupinky, na jejímž hrobě nebylo po zvonku ani památky, byla obklopena velkou, milující rodinou. Zemřela za přítomnosti rodinného lékaře.
Kromě Nualy, kterou zavraždili v jejím vlastním domě, všechny ostatní ženy zemřely ve spánku.
A to znamená, pomyslela si Maggie, že v době smrti u nich nikdo nebyl.
Všechny byly ve stálé lékařské péči dr. Williama Lana, ředitele Latham Manor.
Dr. Lané. Maggie si vzpomněla, jak Sára Cushingová rychle odvezla matku na prohlídku mimo penzion. Že by věděla nebo třeba jen podvědomě tušila, že dr. Lané je neschopný?
Nebo snad až příliš schopný? namítl neodbytný vnitřní hlas. Pamatuj, Nualu zavraždili.
Takhle uvažovat nesmíš, přikázala si. Ale ať se na to člověk dívá, jak chce, Latham Manor už přinesl smůlu řadě lidí, pomyslela si. Dvě klientky pana Stephense přišly o peníze, když čekaly na přijetí, a dalších pět žen, které všechny v penzionu bydlely a nebyly až tak staré nebo nemocné, tam ve spánku zemřelo.
Proč si to Nuala rozmyslela a rozhodla se, že si dům nechá a neodstěhuje se tam? A co Douglas Hansen, který prodal akcie ženám, které přišly o peníze? Proč ten sem přišel a chtěl dům koupit? Maggie zavrtěla hlavou. V tom musí být nějaká souvislost, řekla si. Ale jaká?
Konvice pískala. Když se Maggie zvedla, aby připravila čaj, zazvonil telefon. Byl to Neilův otec. Řekl: "Maggie, mám ty zámky. Jedu k vám. Pokud musíte pryč, řekněte mi, kde najdu klíč."
"Ne, budu tady."
Za dvacet minut stál za dveřmi. "Rád vás vidím, Maggie," řekl a hned dodal: "Začnu nahoře."
Zatímco měnil zámky, pracovala v kuchyni. Vyklízela zásuvky a vyhazovala z nich změť nepotřebných věcí, kterou většinou obsahovaly. Nad hlavou slyšela jeho kroky a to ji uklidňovalo. Zatímco pracovala, využívala času a znovu promýšlela všechno, co věděla. Poskládala všechny části rébusu, které zatím měla, a dospěla k závěru, že nemá sebemenší právo vznést vůči dr. Lanovi jakékoli obvinění. Na druhé straně ovšem neexistoval důvod, proč by se nemohla zeptat na Douglase Hansena.
Robert Stephens se vrátil do kuchyně. "Tak, už je to všechno v pořádku. Nic vám neúčtuji, ale mohl bych dostat šálek kávy? Klidně může být instantní. Nejsem nijak zvlášť náročný."
Usadil se na židli a Maggie si uvědomila, že si ji prohlíží. Poslal ho Neil, pomyslela si. Poznal, že jsem rozčilená.
"Pane Stephensi," spustila, "o Douglasu Hansenovi toho asi moc nevíte, že?"
"Je toho dost, abych věděl, že zničil pár moc sympatických žen, Maggie. Ale jestli ho znám? To ne. Proč se ptáte?"
"Protože obě ty paní, které znáte a které kvůli něrnu přišly o peníze, se chystaly přestěhovat na Latham Manor, takže si mohly dovolit vydat velkou částku peněz. Moje nevlastní matka taky uvažovala, že by se tam usadila, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Hansen se tady minulý týden objevil a nabídl mi za dům o padesát tisíc dolarů víc, než za kolik jej málem prodala Nuala. Pokud vím, zdaleka takovou cenu nemá."
"Víte, mě by zase zajímalo, jak získal spojení na ty ženy, které pak jeho prostřednictvím investovaly, a taky bych rád věděl, proč přišel i za vámi. Tady musí být ve hře víc než jen náhoda."
Earl Bateman dvakrát projel kolem Maggiina domu. Když projížděl potřetí, uviděl, že auto s poznávací značkou státu Rhode Island už je pryč, ale Maggiin vůz stále na příjezdové cestě stojí. Zpomalil, zastavil a vzal zarámovaný snímek, který si přivezl s sebou.
Byl si téměř jist, že kdyby Maggie zavolal a řekl jí, že by ji rád viděl, odbyla by ho. Ale teď nebude mít na vybranou. Bude ho muset pozvat dál.
Než otevřela, dvakrát zazvonil. Zjevně ji překvapilo, že ho vidí. Je překvapená a nervózní, pomyslel si.
Rychle zvedl balíček. "Dárek pro vás," řekl horlivě. "Nádherný snímek Nualy z večírku ve Four Seasons. Nechal jsem vám jej zarámovat."
"To je od vás hezké," řekla Maggie a pokusila se o úsměv, ale přes tvář jí přeletěl nejistý výraz. Natáhla ruku, ale Earl s balíčkem ucukl z dosahu. "To mě ani nepozvete dál?" zeptal se lehkým, žertovným tónem.
"Ale jistě."
Ustoupila a nechala ho projít, ale k jeho nelibosti otevřela dveře dokořán a nechala je tak.
"Být vámi, zavřel bych," podotkl. "Nevím, jestli jste už byla venku, ale dost tam fouká." Znovu si všiml, jak je nejistá, a zasmušile se usmál. "A bez ohledu na to, co vám řekl můj drahý bratranec, já nekoušu," prohlásil a konečně jí balíček podal.
Šel napřed do obývacího pokoje a usadil se ve velké lenošce. "Přímo vidím, jak se tady Tim uvelebil se svými knihami a novinami a kolem pobíhá Nuala. Byli jako dvě hrdličky! Čas od času mě pozvali na večeři a já to pozvání vždycky rád přijal. Nuala nebyla zrovna nejlepší hospodyně, ale kuchařka byla znamenitá. A Tim mi řekl, že když spolu byli sami a pozdě večer se dívali na televizi, často se schoulila do téhle lenošky vedle něho. Byla tak drobná."
Rozhlédl se kolem. "Vidím, že už jste tomu tady vdechla svůj styl," řekl. "To vám schvaluji. Dostalo to tu daleko poklidnější atmosféru. Nenahání vám to dvojkřeslo hrůzu?"
"Zařídím to tady jinak," řekla Maggie stále ještě ve střehu. Bateman pozoroval, jak otevírá balíček, a byl rád, že si na fotografii vzpomněl. Jediný pohled na její rozzářený obličej mu potvrdil, že to byl dobrý nápad.
"To je ale krásný snímek!" řekla Maggie nadšeně. "Ten večer jí to moc slušelo. Děkuji. To jsem opravdu ráda." Nyní se usmívala od srdce.
"Je mi líto, že jsme tam i my dva s Liamem." řekl Bateman. "Snad byste nás mohla nechat vyretušovat."
"To ne," odpověděla Maggie rychle. "A děkuji, že jste si našel čas a sám mi ten snímek přinesl."
"Nemáte vůbec zač," řekl a zabořil se ještě hlouběji do lenošky.
On neodejde, pomyslela si Maggie vyděšeně. Jeho upřený pohled ji znervózňoval. Měla pocit, jako by na ni namířil reflektor. Batemanovy oči, příliš velké za skly v kulatých obroučkách, ji upřeně sledovaly. Ačkoli se zjevně snažil chovat nenucené, zdálo se, že je ve střehu a svaly má napjaté. Nedovedu si představit, že by se někde stočil do klubíčka nebo se alespoň cítil pohodlně ve vlastní kůži, přemítala.
Je jako drát, přetažený k prasknutí, pomyslela si. Nuala byla tak drobná.
Nebyla zrovna nejlepší hospodyně.. znamenitá kuchařka..
Jak často sem Earl Bateman chodil? uvažovala Maggie. Do jaké míry se tady vyzná? Možná ví, proč se Nuala rozhodla, že se na Latham Manor nepřestěhuje, usoudila Maggie a už se chystala, že se ho na to zeptá, když vtom ji napadlo něco jiného.
A možná ten důvod vytušil a zabil ji!
Když zazvonil telefon, bezděky sebou trhla. Omluvila se a odešla do kuchyně, aby jej zvedla. Volal policejní náčelník Brower. "Slečno Hollowayová, chtěl jsem se zeptat, jestli bych se u vás mohl později odpoledne zastavit," řekl.
"Jistě. Už jste na něco přišli? Tedy o Nuale?"
"Ne, nic zvláštního. Jen jsem s vámi chtěl mluvit. A možná s sebou přivedu ještě někoho. Nevadí vám to? Zavolám vám, než přijdu."
"Jistě," řekla. Potom ji napadlo, že Earl Bateman možná poslouchá, a tak trochu přidala na hlase: "Náčelníku, právě je u mě na návštěvě Earl Bateman. Přinesl mi nádhernou fotografii Nualy. Brzy na shledanou."
Když se vrátila do obývacího pokoje, uviděla, že podnožka před Earlovou lenoškou je posunutá bokem, jako by vstal a odstrčil ji. Takže skutečně poslouchal, pomyslela si. Dobrá. Usmála se a řekla: "To byl náčelník Brower." To ty už ostatně víš, dodala v duchu. "Odpoledne se zastaví. Řekla jsem mu, že jste tady."
Bateman vážně přikývl. "To je dobrý policista. Bere ohledy na lidi. Ne jako policie v jiných kulturních podmínkách. Víte, co se stane, když zemře král? Během období smutku policie převezme vládu. Někdy dokonce povraždí královskou rodinu. U některých národů k tomu docházelo pravidelně. Mohl bych vám dát spoustu příkladů. Víte, že studuji pohřební zvyklosti?"
Maggie se posadilaten člověk ji jakýmsi podivným způsobem fascinoval. Všimla si, jak se Bateman změnil a jeho tvář dostala výraz téměř nábožného zaujetí. Z typického příkladu neohrabaného, roztržitého profesora se rázem proměnil ve výmluvného, uhrančivého proroka. I polohu změnil. Předtím seděl strnule jako školáček a nyní zaujal pohodlnou pozici sebejistého, uvolněného člověka. Nepatrně se k ní nakláněl, levým loktem se opíral o područku lenošky, hlavu mírně naklonil na stranu. Už na ni nezíral jeho oči se upíraly do nějakého bodu po její levici.
Maggie cítila, jak jí vyschlo v hrdle. Bezděky se posadila do dvojkřesla a nyní si uvědomila, že se Bateman dívá přímo za ni, že se soustředí na místo, kde našli zhroucené Nualino tělo.
"Víte, že studuji pohřební zvyklosti?" zeptal se znovu a ona si polekaně uvědomila, že mu neodpověděla na otázku.
"Ano, jistě," řekla rychle. "Ptáte se, jestli to vím? Vždyť jste mi to řekl hned první večer, kdy jsme se seznámili."
"Opravdu bych o tom s vámi rád mluvil," řekl Bateman upřímně. "Víte, jedna kabelová společnost má velký zájem l o mé přednášky. Chtěli by, abych pro ně připravil televizní se riál, a zajímaje, zda mám dostatek různých témat, aby to vydal lo alespoň na třináct půlhodinových programů. To není l problém. Materiálu mám víc než dost, ale rád bych do těch pořadů zařadil nějakou obrazovou dokumentaci." Maggie vyčkávala.
Earl sepjal ruce. Do hlasu se mu vloudil vemlouvavý tón. "Když mi něco takového nabídli, neměl bych je nechat dlouho čekat. Už brzy jim budu muset odpovědět. Vy jste velice úspěšná fotografka. Rozumíte tomu. Prokázala byste mi velkou laskavost, kdybyste se mnou dnes zajela do mého muzea. Je ve středu města, hned vedle pohřebního ústavu, který moje rodina vlastnila. Však vy už víte, kde to je. Nezajela byste tam se mnou na hodinku? Ukážu vám exponáty, podám vám k nim výklad a snad byste mi pomohla určit, které předměty bych měl producentům navrhnout."
Odmlčel se. "Prosím, Maggie."
Určitě mě slyšel, pomyslela si Maggie. Ví, že sem přijede náčelník Brower, a ví, že jsem mu řekla, koho tady mám. Liam jí pověděl o Earlových replikách viktoriánských zvonků. Mělo by jich být dvanáct. Třeba je vystavuje, pomyslela si. A ted už jejich možná jen šest. Pokud ano, měla by důvod předpokládat, že ostatní dal na hroby.
"Půjdu ráda," řekla po chvilce, "ale odpoledne přijede náčelník Brower. Jen pro případ, že by se sem dostal příliš brzy, nechám mu na dveřích vzkaz, že jsem s vámi v muzeu a že se vrátím asi ve čtyři."
Earl se usmál. "To je moudrý nápad, Maggie. Tím pádem budeme mít spoustu času."
Ve dvě hodiny si policejní náčelník Chet Brower dal zavolat do kanceláře detektiva Jima Haggertyho, ale dozvěděl se, že Haggerty před několika minutami odešel s tím, že se hned vrátí. Když přišel, nesl si stejné papíry, nad nimiž se u svého pracovního stolu hrbil i Brower kopie nekrologů, které si Maggie Hollowayová vyhledala v novinách Newport Sentinel. Haggerty věděl, že další várku odfaxovali na požádání Laře Horganové na soudní lékařství do Providence.
"Tak čeho jste si všiml, Jime?" zeptal se Brower.
Haggerty se posadil. "Nejspíš toho samého, čeho jste si všiml vy, šéfe. Ze šesti zesnulých žen jich pět bydlelo v tom nóbl penzionu pro důchodce."
"Správně." "
"Ani jedna z té pětice neměla žádné blízké příbuzné."
Brower se na něj vlídně podíval. "Výborně."
"Všechny zemřely ve spánku."
"Přesně tak."
"A ve všech případech u toho byl dr. William Lané, ředitel Latham Manor. Totiž jen v tom smyslu, že podepsal úmrtní list."
Brower se souhlasně usmál: "Chytáte se rychle."
"A kromě toho," pokračoval Haggerty, "se v těch článcích nepíše, že když na Latham Manor někdo zemře, pokoj nebo byt, který si koupil a v němž bydlel, připadne opět ředitelství penzionu a to jej může znovu prodat. Okamžitě."
Brower se zamračil. "Takhle jsem o tom nepřemýšlel," přiznal. "Právě jsem mluvil se soudní lékařkou. Lara si toho všeho taky všimla. Prověřuje dr. Williama Lana. Předtím už si taky nechala zjistit podrobnosti o jedné tamější sestře, Zeldě Markeyové. Chce si se mnou dnes odpoledne zajít popovídat s Maggie Hollowayovou."
Haggerty se zatvářil přemýšlivě. "Znal jsem paní Shipleyovou, tu která minulý týden zemřela na Latham Manor. Měl jsem ji moc rád. Napadlo mě, že její příbuzní jsou ještě tady. Trochu jsem se poptal a zjistil, že se ubytovali v hotelu Harborside Inn, a tak jsem se tam stavil."
Náčelník čekal. Haggerty nasadil svůj nic neříkající výraz a Brower dobře věděl, co to znamená. Na něco přišel.
"Vyjádřil jsem jim soustrast a trochu jsem si s nimi popovídal. A hádejte, co vyšlo najevo. Kdo byste řekl, že se včera objevil na Latham Manor? Maggie Hollowayová." "Co tam dělala?" vyštěkl Brower.
"Byla tam na svačině jako host staré paní Bainbridgové a její dcery. Pak ale zašla nahoru a promluvila si s příbuznými paní Shipleyové, kteří tam balili její věci." Povzdechl si. "Slečna Hollowayová měla takovou zvláštní prosbu. Řekla jim, že její nevlastní matka Nuala Moorová, která na Latham Manor dávala hodiny kreslení, pomáhala paní Shipleyové s nějakou skicou, a zeptala se, jestli by si ji nemohla vzít. A divné na tom je, že ta skica tam nebyla."
"Třeba ji paní Shipleyová roztrhala." "To sotva. No, a později, zatímco tam ti příbuzní paní Shipleyové balili, stavilo se u nich na kus řeči pár místních důchodců, a tak se jich na tu kresbu zeptali. Jedna stará paní jim řekla, že ji viděla. Měl to být plakát z druhé světové války a na něm byl špion, jak tajně poslouchá rozhovor dvou dělníků." "K čemu by to slečně Hollowayové bylo?" "To je tak: Nuala Moorová přes obličeje dělníků načrtla svou vlastní tvář a obličej paní Shipleyové. A hádejte, koho nakreslila přes postavu toho špiona?"
Brower přimhouřenýma očima Haggertyho upřeně sledoval. "Sestru Markeyovou," řekl detektiv se zadostiučiněním. "A ještě něco, šéfe. Na Latham Manor to chodí tak, že když někdo zemře a tělo odvezou, okamžitě ten pokoj nebo byt zamknou, a dokud si rodina neodveze cenné věci, zůstane zamčený. Jinými slovy, nikdo tam neměl co pohledávat, natož aby si tu kresbu vzal." Haggerty se odmlčel. "Člověka to jaksi nutí přemýšlet, co říkáte?"
Neil zrušil plánovaný oběd a místo něj si nechal do kanceláře přinést obložený chléb a kávu. Přikázal Trish, aby odrazila všechny telefonáty, až na ty nejdůležitější, a sám se horečně snažil nadpracovat si několik příštích dní.
Ve tři hodiny, právě když se Trish vrátila s čerstvou várkou papírů, zavolal otci. "Táti, večer přijedu," řekl. :,Snažil jsem se sehnat po telefonu toho Hansena, ale prý je pořád pryč. Takže se tam vydám a najdu si ho sám. Ten chlap toho má na svědomí daleko víc, než jen to, že poskytl mizerné rady několika starším ženám."
"Přesně tak to říkala i Maggie. Docela jistě se k něčemu chystá."
"Maggie!"
"Zřejmě si myslí, že existuje nějaká souvislost mezi Hansenem a ženami, které si zažádaly o bydlení na Latham Manor. Mluvil jsem s Laurou Arlingtonovou i Corou Gebhartovou. Zdá se, že jim Hansen zavolal jen tak."
"Tak proč prostě nezavěsily? Lidé se většinou po telefonu nezapletou s makléřem, kterého ani neznají."
"Oháněl se jménem Alberty Downingové a to mu zřejmě dodalo na důvěryhodnosti. Naléhal na ně, aby si od ní nechaly potvrdit jeho odborné kvality. Ale hned nato a tady to začíná být zajímavé mluvil o tom, že někteří lidé nakoupili cenné papíry, které znehodnocuje inflace, a úplně náhodou uvedl jako příklad přesné ty akcie a obligace, které vlastnily Cora Gebhartová i Laura Arlingtonová."
"Ano," řekl Neil. "Pamatuji se, že paní Gebhartová něco takového říkala. Musím si s tou paní Downingovou promluvit. Něco tady docela určitě nehraje. A mimochodem, čekal jsem, že mi zatelefonuješ hned, jak přijedeš od Maggie," dodal a byl si vědom, že jeho hlas zní podrážděně. "Dělám si o ni starosti. Byla v pořádku?"
"Říkal jsem si, že ti zavolám, jen co si ověřím, co mi o Hansenovi pověděla," odpověděl Robert Stephens. "Myslel jsem, zeje to důležitější, než abych ti okamžitě podával hlášení," dodal roztrpčeně.
Neil zakoulel očima. "Promiň," řekl. "A díky, žes za ní zajel."
"Měl bys vědět, že jsem tam jel okamžitě. Náhodou se mi ta mladá dáma moc líbí. A ještě něco: Hansen se u Maggie minulý týden stavil a zajímal se o koupi jejího domu. Mluvil jsem s lidmi z realitní kanceláře a zeptal jsem se, jakou má podle nich cenu. Maggie se zdálo, že vzhledem k lomu, v jakém je ten dům stavu, jí nabídl příliš mnoho peněz, a má pravdu. Tak když už se tím zabýváš, snaž se přijít na to, jakou s ní Hansen hraje hru."
Neil si vzpomněl, jak Maggie znervózněla, když se zmínil o Hansenovi, a jak mu vyhýbavě odpověděla, když sejí zeptal, zda ho zná.
Ale v jedné věci jsem se nemýlil, pomyslel si. Tátovi se skutečně svěřila. Jakmile přijedu do Newportu, půjdu rovnou za ní a neodejdu, dokud mi neřekne, kde jsem vlastně udělal chybu.
Když dovolal, podíval se na Trish a papíry, které nesla v náručí. "Tohle budeš muset vyřídit sama. Já jedu pryč."
"Ale, ale," dobírala si ho Trish shovívavě. "Takže se jmenuje Maggie a ty jsi k smrti vyděšený, že se jí něco stane. To ti dá bezvadně za vyučenou." Pak se zamračila. "Počkej, Neile. Ty se o ni vážně bojíš, vid?"
"To si piš."
"Tak na co čekáš? Dělej něco."
"Jsem na své muzeum moc hrdý," řekl Earl a přidržel Maggie dvířka vozu. Odmítla jeho nabídku, zeji sveze, a uvědomila si, že ho tím popudila.
Když sledovala jeho šedý oldsmobile do centra a projížděla kolem Batemanova pohřebního ústavu, pochopila, proč si muzea nevšimla už dříve. Jeho průčelí směřovalo do postranní ulice v zadní části velkého pozemku a za ním bylo vlastní parkoviště. Nyní bylo prázdné, jen v rohu stál nablýskaný pohřební vůz.
Když kráčeli k muzeu, Earl na něj ukázal. "Ten vůz je třicet let starý," řekl hrdě. "Když jsem odešel na školu, otec jej chtěl prodat, ale já ho přemluvil, aby mi jej dal. Stává tady v garáži a ven s ním vyjíždím jen na léto. V létě taky provádím po muzeu návštěvy, i když jen na pár hodin o víkendech. Hned se tím zvedne úroveň, co říkáte?"
"Asi ano," řekla Maggie nejistě. Za posledních deset dní jsem viděla tolik pohřebních vozů, že mi to stačí na celý život, pomyslela si. Otočila se a prohlížela si dvoupatrový viktoriánský dům s širokou verandou a pouťovými rámy a veřejemi. Stejně jako Batemanův pohřební ústav byly rámy oken natřeny oslnivě bílou barvou a v nich byly vsazeny černé okenice. Kolem vchodu se ve větru třepetaly fáborky z černého krepu.
"Dům postavil v roce 1850 můj prapradědeček," prohlásil Earl. "Byl to náš první pohřební ústav a rodina tehdy bydlela v horním patře. Současný ústav vybudoval můj dědeček a otec firmu rozšířil. V tom domě nějakou dobu bydlel správce. Když jsme podnik před deseti lety prodali, oddělili jsme od něj dům a kus pozemku a dostal jsem to já. Krátce nato jsem otevřel muzeum, ale dával jsem to dohromady už řadu let."
Popadl ji za loket. "Bude to pro vás lahůdka. A nezapomeňte, chtěl bych, abyste při prohlídce myslela na to, které exponáty bych měl navrhnout na obrazovou dokumentaci. Nemám na mysli jen jednotlivé přednášky, ale i úvodní a závěrečné titulky celého seriálu."
Stáli na verandě. Na širokém zábradlí pomáhalo celkovou pohřební atmosféru alespoň trochu rozptýlit několik květináčů s maceškami a tyrolskými karafiáty. Bateman nadzvedl nejbližší květináč a vytáhl klíč. "Vidíte, jak vám důvěřuji, Maggie? Tohle je staromódní zámek a klíč je příliš těžký, aby se s ním člověk tahal."
U dveří se zastavil a ukázal na černý krep. "V naší společnosti bývalo zvykem ozdobit takhle dveře na znamení, že v domě je smutek."
Panebože, on se v tom přímo vyžívá! pomyslela si Maggie a zachvěla se. Uvědomila si, že sejí zpotily ruce, a tak je zastrčila do kapes riflí. Hlavou jí bleskla nesmyslná myšlenka, že se nehodí, aby do domu smutku vstoupila ve flanelové košili a džínách.
Klíč se skřípavě otočil v zámku, Earl Bateman rozrazil dveře a ustoupil. "Tak co tomu říkáte?" zeptal se hrdě, když kolem něj Maggie pomalu prošla.
Ve vstupní hale stála v pozoru figurína muže v životní velikosti. Byla oblečena v černé livreji, jako by se chystala uvítat hosty.
"V prvním společenském rádci od Emily Postové, vydaném v roce 1922, autorka píše, že když někdo zemře, je třeba postavit ke dveřím sluhu v obvyklých šatech a toho by pak měl co nejrychleji vystřídat lokaj v černé livreji."
Earl chvatně vytáhl figuríně z rukávu nějaký předmět, ale Maggie jej neviděla.
"Víte," řekl vážně, "v přízemí jsou v jednotlivých místnostech ukázky smutečních výjevů z tohoto století. Říkal jsem si, že ta figurína v livreji návštěvníky hned u vchodu zaujme. Řekněte sama, kolik třeba i bohatých lidí dnes postaví ke dveřím lokaje v černé uniformě, když někdo z rodiny zemře?"
Maggie si rázem vybavila ten hrozný den, kdy jí bylo deset a Nuala jí řekla, že odchází. "Víš, Maggie," vysvětlovala jí, "ještě dlouho po smrti prvního manžela jsem u sebe stále nosila tmavé brýle. Tak snadno jsem se rozplakala, že mě to přivádělo do rozpaků. Když jsem cítila, že to na mě přichází, sáhla jsem pokaždé do kapsy, popadla brýle a pomyslela si: Už je zase na čase použít smuteční výzbroj. Doufala jsem, že se s tvým otcem budeme mít taky tak rádi. Moc jsem se snažila, ale prostě to nejde. A po zbytek života, kdykoli pomyslím na všechny ty roky s tebou, o které přijdu, vždycky budu muset sáhnout po své smuteční výzbroji."
Kdykoli si Maggie na ten den vzpomněla, pokaždé měla v očích slzy. Kéž bych u sebe právě teď takovou smuteční výzbroj měla, pomyslela si a utřela si tváře.
"Maggie, vás to dojalo," řekl Earl uctivě. "Vy máte pochopení. Takže, jak říkám, v přízemí je expozice vztahující se ke smutečním rituálům dvacátého století."
Odhrnul těžký závěs. "V této místnosti jsem nainstaloval ukázku velmi malého pohřbu podle Emily Postové. Vidíte?"
Maggie nahlédla dovnitř. Na brokátové pohovce spočívala figurína mladé ženy v bledě zelených hedvábných šatech. Po úzkém saténovém polštáři splývaly dlouhé kaštanové kadeře. V rukou svírala kytičku umělých hedvábných konvalinek.
"Není to nádhera? Nevypadá, jako by jen spala?" zašeptal Earl. "A podívejte." Ukázal ke vchodu na nenápadný stříbrný pultík. "Dnes by se tam hosté zapisovali do knihy návštěv. Ale já jsem tam položil kopii jedné stránky z původního vydání knihy Emily Postové. Pojednává o tom, jak pečovat o pozůstalé. Počkejte, přečtu vám ji. Je opravdu úžasně zajímavá."
Jeho hlas se rozléhal naprostým tichem místnosti:
"Pozůstalí by měli být dle možnosti usazeni v prosluněné místnosti či u otevřeného ohně. Pokud nejsou schopni dostaviti se ke stolu, je třeba přinésti jim podnos s nepatrným množstvím jídla. Postačí šálek čaje, kávy nebo vývaru, tenký krajíček chleba, vejce do ztracena, horké mléko, pokud je pijí, nebo chléb namočený v mléce. Studené mléko není pro beztak prochladlého člověka vhodné. Kuchař patrně sám připadne na jídlo, které mají rádi."
Odmlčel se. "To je něco, viďte? Kolik lidí, i velice bohatých, má dnes kuchaře, který se stará o to, co mají rádi? Nemám pravdu? A myslím, že by to vydalo na krásný obrázek, co říkáte? Ale úvodní a závěrečné titulky je třeba dokreslit nějakým širším záběrem."
Popadl ji za paži. "Vím, že nemáte moc času, ale prosím vás, pojďte se mnou nahoru. Mám tam několik úžasných exponátů, které ukazují, jak se lidé loučili se zesnulými za dávných věků. Tak třeba hodovní stoly. Zdá se, že nejrůznější národy bezděky chápaly, že po smutečním rituálu musí následovat hostina nebo oslava, protože příliš dlouhý smutek jednotlivce i celé společenství vyčerpává. Pořídil jsem si pár typických ukázek."
"Pak tam mám pohřební oddělení," pokračoval zaníceně, zatímco stoupali do schodů. "Už jsem se zmínil o tom, že Súdánci měli takový zvyk, že když jejich vůdce zestárnul nebo zeslábl, zardousili ho? Chápejte, šlo o to, že vůdce ztělesňoval životaschopnost národa a nesměl tedy nikdy zemřít, protože jinak by s ním zemřel celý národ. Takže když se ukázalo, že ztrácí moc, tajně ho usmrtili a pak ho zazdili do hliněné chýše. Podle zvyku pak věřili, že nezemřel, ale zmizel." Zasmál se.
Byli v prvním patře. "Tady, v prvním poschodí, jsem nainstaloval napodobeninu hliněné chatrče. Mezi námi, už jsem začal budovat muzeum v přírodě, kde bude pohřební areál působit daleko věrohodnějším dojmem. Je to asi patnáct kilometrů odtud. Zatím jsem nechal dělat nějaké výkopové práce a v podstatě jsem to jen dal srovnat buldozerem. Všechno si projektuji sám. Ale až to bude hotové, bude to opravdu úžasné. V jedné části nechám postavit miniaturní pyramidu a jedna stěna bude průhledná, aby bylo vidět, jak staří Egypťané pohřbívali své faraóny i s jejich zlatem a pohádkovými skvosty, které je měly provázet na onen svět."
To jsou ale bláboly, pomyslela si Maggie a ochromil ji tíživý, stísněný pocit. Vždyť je to blázen! Zatímco ji Earl vláčel z pokoje do pokoje, její mozek horečně pracoval. Každá místnost obsahovala jakousi pečlivě propracovanou scénu jako na divadle.
Earl ji nyní držel za ruku, táhl ji za sebou a sám se vrhal tu napravo, tu nalevo, jak sejí honem snažil všechno ukázat, všechno vysvětlit.
Už byli téměř na samém konci dlouhé chodby a Maggie si uvědomila, že stále ještě neviděla nic, co by připomínalo zvonky, které našla na hrobech.
"Co je ve druhém patře?" zeptala se.
"Tam to ještě není hotové," odpověděl Earl roztržitě. "Udělal jsem si tam sklad."
Pak se náhle zarazil, otočil se k ní a pronikavě se na ni zahleděl. Stáli před těžkými dveřmi na samém konci chodby. "Maggie, tohle je jeden z mých nejlepších exponátů!"
Otevřel a okázalým gestem rozrazil dveře dokořán. "Abych dosáhl žádoucího dojmu, spojil jsem dvě místnosti. Tento výjev znázorňuje pohřeb aristokrata ve starém Římě." Vtáhl ji dovnitř. "Dovolte, všechno vám vysvětlím. Nejdřív nechali udělat máry a na ně položili lehátko. Nahoru dali dvě matrace. To by možná byl pěkný úvodní záběr pro celý seriál. Jistě, v těch pochodních jsou zatím jen červené žárovky, ale určitě by se dalo zařídit, aby skutečně hořely. Ten starý pán, který mi tyhle máry vyrobil, byl skutečný umělec. Udělal je přesně podle obrázku, který jsem mu dal. Jen se podívejte, jak tady vyřezal do dřeva ovoce a květiny. Sáhněte si."
Popadl ji za ruku a přejel jí prsty po márách. "A tahle figurína je hotový poklad. Je oblečena přesně jako mrtvý aristokrat. Ten nádherný háv jsem objevil v obchodech s kostýmy. Jaká to asi při takových pohřbech musela být podívaná! Jen si to představte. Heroldi, hudebníci, hořící pochodně."
Náhle se zarazil a zamračil "Nechávám se tím tématem unést, Maggie. Odpusťte."
"Ne, je to úžasně zajímavé," řekla. Snažila se mluvit klidným tónem a doufala, že si nevšimne, jak je její ruka, kterou konečně pustil, vlhká.
"To je dobře. No, zbývá už jen jedna místnost. Přímo zde. Expozice rakví." Otevřel poslední dveře. "Taky podívaná, co říkáte?"
Maggie ustoupila. Do téhle místnosti jít nechtela. Před pouhými deseti dny sama vybírala rakev pro Nualu. "Víte, Earle, už bych měla jet domů," řekla.
"Škoda, moc rád bych vám podal výklad. Snad se sem ještě někdy vrátíte. Koncem týdne mi přivezou nejnovější rakev. Vypadá jako pecen chleba. Navrhli ji pro jednoho pekaře. Některé kmeny v Africe pohřbívají své mrtvé v rakvi, která symbolizuje, jak zesnulý strávil život. Hovořil jsem o tom při jedné přednášce pro ženský spolek, přímo tady v Newportu."
Maggie pochopila, že jí možná právě poskytl vhodnou narážku. "Přednášíte v Newportu často?"
"Ted už ne." Earl pomalu zavřel dveře místnosti s rakvemi, jako by se mu nechtelo pryč. "Bezpochyby jste už slyšela, že doma není nikdo prorokem. Nejdřív si myslí, že jim budete přednášet zadarmo, a pak vás ještě urazí."
Mluví snad o reakci na svou přednášku na Latham Manor? uvažovala Maggie. Když byly dveře do místností zavřené, nepronikalo dovnitř téměř žádné světlo a v hale bylo šero, ale i tak viděla, jak se Earl do krvavá zarděl. "Vás snad nikdo neurazil?" zeptala se opatrně ohleduplným tónem.
"Jednou ano," řekl temně. "Hrozně mě to rozčililo." Neodvážila se mu říci, že jí o incidentu se zvonky pověděl Liam. "Počkejte chvilku," řekla pomalu. "Když jsem byla na Latham Manor u paní Shipleyové, tak jsem myslím zaslechla, že jste se kdysi laskavě uvolil uspořádat tam přednášku a přitom došlo k jakési nepříjemnosti. Netýkalo se to nějak dcery paní Bainbridgové?"
"Přesně 10 mám na mysli," odpověděl Earl zostra. "Tak mě rozčilila, že jsem upustil od jedné ze svých nejlepších přednášek."
Sestoupili spolu po schodišti do přízemí, prošli kolem lokaje v livreji ven na verandu a Maggie si uvědomila, jak jí po návštěvě šerých místností muzea denní světlo nečekaně oslnilo. Bateman jí mezitím vyprávěl, jak jednoho večera přednášel na Latham Manor a rozdal přítomným repliky viktoriánských zvonků.
"A to jsem je nechal zvlášť odlít," řekl a hlas se mu chvěl zlobou. "Bylo jich dvanáct. Možná jsem po nich neměl chtít, aby je drželi, ale to ještě není důvod, aby se ke mně chovali jako ta ženská."
Maggie opatrně navázala: "Ale ostatní tak jistě nereagují."
"Všechny to strašně rozčililo. Zelda přímo zuřila."
"Zelda?" zeptala se Maggie.
"Sestra Markeyová. Zná mé výzkumy a nejednou mě slyšela mluvit. Byl jsem tam kvůli ní. Řekla tamějšímu referentu pro společenské vyžití, že mám výborné přednášky."
Sestra Markeyová, pomyslela si Maggie.
Earl přimhouřil oči a začal se chovat ostražitě. Maggie si všimla, že si ji prohlíží. "Nerad o tom mluvím. Rozčiluje mě to."
"Ale ta přednáška přece musela být ohromně zajímavá," nedala se Maggie. "A ty zvonky by se možná dobře vyjímaly při úvodních nebo závěrečných titulcích."
"Ne. Zapomeňte na to. Jsou všechny v krabici nahoře ve skladišti a tam taky zůstanou."
Vrátil klíč pod květináč. "Hlavně nikomu neříkejte, že tady je, Maggie."
"Nebojte se."
"Ale kdybyste se sem vy sama chtěla vrátit a třeba vyfotit některé exponáty, které bych podle vás měl navrhnout té kabelové televizi, byl bych moc rád. Kde je klíč, už víte."
Doprovodil ji k autu. "Musím se vrátit do Providence," řekl. "Popřemýšlíte, co by se tak dalo použít na nějaké ty záběry? Mohu vám zítra nebo pozítří zavolat?"
"Jistě," odpověděla a s úlevou vklouzla za volant. "A děkuji vám," dodala, ačkoli věděla, že pokud to půjde, rozhodně klíč nepoužije a nikdy se tam nevrátí.
"Doufám, že se brzy uvidíme. Pozdravujte ode mě náčelníka Browera."
Maggie otočila klíčkem v zapalování.,,Na shledanou, Earle. Bylo to moc zajímavé."
"Ta moje hřbitovní expozice bude taky zajímavá. Teď jsem si na něco vzpomněl. Měl bych s tím pohřebním vozem raději zajet do garáže. Hřbitov. Pohřební vůz. Lidský mozek ale pracuje zvláštním způsobem, nemyslíte?" řekl a měl se k odchodu. Když Maggie vyjížděla na ulici, viděla ve zpětném zrcátku, že Earl sedí v pohřebním voze a v ruce drží telefon. Díval se za ní.
Cítila, jak ji jeho velké, lesklé oči upřeně sledují, a pak byla konečně z dohledu.
Krátce před pátou hodinou dojel dr. William Lané v Bostonu k hotelu RitzCarlton, v němž se konala večeře a oslava na počest chirurga, který odcházel do důchodu. Jeho žena Odile odjela už dříve chystala se na nákupy a do svého oblíbeného kadeřnictví. Jako obvykle při podobných příležitostech si na odpoledne vzala v hotelu pokoj.
Zatímco Lané projížděl městem, jeho původní dobrá nálada se postupně vytrácela. Uspokojení, které pocítil, když mu zavolali manželé Van Hillearyovi, se rozplynulo a namísto něho se mu v hlavě usadil jakýsi varovný pocit, jako když v požární signalizaci pípá docházející baterie. Něco nebylo v pořádku, ale on ještě nevěděl co.
Duševní poplach se strhl v okamžiku, kdy byl na odchodu z penzionu a Sára Bainbridgová-Cushingová mu zavolala, že už zase jede za matkou. Řekla mu, že jí Letitia Bainbridgová krátce po obědě zatelefonovala a tvrdila, že jí není dobře a je hrozně nervózní, protože k ní každou chvíli bez klepání vtrhne sestra Markeyová.
Přesně to sestře Markeyové vytkl, když si na ni minulý týden stěžovala Greta Shipleyová. Oč jí jde? soptil dr. Lané. No, on už se s ní o tom bavit nebude. Ne, ne, zavolá na Prestižní bydlení a řekne jim, aby ji vyhodili.
K Ritzu dorazil v mizerné náladě. Ocitl se v manželčině po, kóji a uviděl, jak se Odile v župánku s volánky právě začíná líčit, a to ho popudilo ještě víc. Přece nemohla celou tu dobu chodit po nákupech, pomyslel si a byl stále podrážděnější.
"Ahoj, miláčku," řekla s úsměvem, a když zavřel dveře a přešel k ní, podívala se na něho jako malá holčička. "Co říkáš na moje vlasy? Nechala jsem Magdu, ať zkusí něco nového. Není snad těch uvolněných kadeří moc?" Hravě zavrtěla hlavou.
Pravda, Odile měla nádherné, jakoby ojíněné blond vlasy, ale Lané už měl dost toho, jak je pokaždé musel obdivovat. "Vypadají dobře," řekl s neskrývanou nedůtklivostí.
"Jen dobře?" zeptala se, rozevřela oči dokořán a rychle mžikala víčky.
"Podívej, Odile, bolí mě hlava. Snad ti nemusím připomínat, že mi posledních pár týdnů v penzionu dalo pořádně zabrat."
"Já. vím. miláčku. Poslechni, co kdyby ses na chvíli natáhl, když už jsme sem přijeli. Alea iacta est."
To byla další její koketní lest, která ho doháněla k zuřivosti. Pokaždé říkala Alea iacta est, zatímco jinak lidé většinou říkají Alea iacta šunt. Byla přešťastná, když seji někdo pokusil opravit, a dělalo jí dobře, když mu mohla vysvětlit, že ten citát se často používá špatně a že Caesar správně řekl Alea iacta est.
Rádoby intelektuálka, pomyslel si Lané a zaťal zuby. Podíval se na hodinky. "Poslyš Odile, večírek začíná už za deset minut. Co kdyby sis pospíšila?"
"Ale Williame, na koktejly přece nikdo nechodí včas," řekla opět holčičím hláskem. "Proč jsi na mě tak zlý? Já vím. že tě něco hrozně trápí, a prosím tě, řekni mi, oč jde. Pokusím se ti pomoci. Už jsem ti přece pomohla nejednou, nebo snad ne?"
Zřejmě měla na krajíčku.
"Jistě, pomohlas mi," řekl dr. Lané smířlivě mírnějším tónem. Pak jí složil poklonu, kterou ji pokaždé uchlácholil: "Jsi nádherná žena, Odile." Snažil se to říci něžně. "Ani se nemusíš líčit a už jsi krásná. Mohla bys do té společnosti vkročit hned teď a zastínila bys všechny ostatní ženy."
Pak, když se začínala usmívat, dodal: "Ale máš pravdu. Skutečně mě něco trápí. Paní Bainbridgové dnes odpoledne nebylo dobře a cítil bych se daleko lépe, kdybych tam byl jen pro případ, že by mě bylo zapotřebí. Takže."
"Aha." Povzdechla si, protože už věděla, co bude následovat. "To je ale zklamání! Říkala jsem si, že tady dnes večer potkáme všechny známé, a tak jsem se na ně těšila. Mám naše klienty moc ráda, ale zdá se, že jim obětujeme skutečně všechno." Právě v takovou odpověď dr. Lané doufal. "Nechci, abys byla zklamaná," řekl rázně. "Jen tady zůstaň a bav se. Klidně si ten pokoj nechej přes noc a přijed až zítra. Nepřeji si, abys jela v noci domů, když nepojedu s tebou." "Když myslíš."
"Myslím. Ted na ten večírek jen na chvilku zajdu a pak se vrátím. Jestli se po mně někdo bude ptát, tak ho pozdravuj." Varovné pípání v jeho hlavě přešlo v pronikavé kvílení sirény. Nejraději by se dal na úprk, ale zastavil se a políbil ji na rozloučenou.
Vzala jeho obličej do dlaní. "Miláčku, doufám, že se paní Bainbridgové nic nestane, snad ještě dlouhou ne. Jistě, je velice stará a nemůže žít věčně, ale je moc milá. Pokud máš pocit, že je to vážné, dej, prosím tě, hned zavolat jejího osobního lékaře. Hrozně nerada bych se dívala, jak za tak krátkou dobu podepisuješ další úmrtní list. Jen si vzpomeň na všechny ty problémy, cos měl na posledním působišti."
Sňal její ruce ze svého obličeje a podržel je v dlaních. Nejraději by ji uškrtil.
Když se Maggie vrátila domů, dlouho stála na verandě a zhluboka vdechovala svěží, slanou vůni oceánu. Měla pocit, že v muzeu načichla smrtí.
Earl Bateman se ve smrti vyžívá, pomyslela si a pocítila, jak jí přeběhl mráz po zádech. Rád o ní mluví, rád ji zpodobňuje.
Liam jí pověděl, s jakou chutí Earl líčil historku o tom, jak vystrašil obyvatele Latham Manor, když jim rozdal zvonky. Ona jejich zděšení chápala, ale Earlova verze příběhu vyzněla tak, že to rozčililo hlavně jeho, takže zvonky zabalil a schoval ve skladišti ve druhém patře.
Možná je to tak i onak, pomyslela si. Třeba mu dělalo dobře, zeje vyděsil, ale docela určitě ho rozzuřilo, když ho vyhodili.
Zřejmě se ze všech sil snažil, aby jí v tom podivném muzeu všechno předvedl. Tak proč se nenabídl, že jí ukáže i zvonky? Jistě to nebylo jen tím, že měl nepříjemné vzpomínky na příhodu z Latham Manor.
Spíše jí je neukázal proto, zeje položil na hroby několika žen z penzionu žen, které možná byly při přednášce v obecenstvu, usoudila Maggie. Náhle jí bleskl hlavou další nápad. Byla snad na té přednášce i Nuala?
Vtom si uvědomila, že pevně svírá paže podél těla a celá se chvěje. Řekla si, že půjde dovnitř, otočila se a vzala ze dveří vzkaz, který tam nechala pro náčelníka Browera. První, co uviděla, když vešla, byl zarámovaný snímek, který jí přinesl Earl.
Vzala jej do ruky.
"Nualo," řekla nahlas, "Fřnnualo." Chvíli si fotografii prohlížela. Snad by ji mohla přistřihnout, aby na ní byla jen Nuala, a dát si ji zvětšit.
Když začala pracovat na Nualině bustě, posbírala po domě její nejnovější fotografie. Žádná z nich ale není tak čerstvá, jako tato, pomyslela si. Moc jí pomůže, až bude bustu dotvářet. Rozhodla se, že si snímek hned odnese nahoru.
Náčelník Brower ji upozornil, že se odpoledne staví, ale už bylo krátce po páté. Maggie si řekla, že půjde do ateliéru a trochu pokročí s prací na bustě. Ale cestou nahoru si vzpomněla, že Brower slíbil, že než přijede, ještě zavolá. A v ateliéru by telefon neslyšela.
Ano, pomyslela si Maggie, když procházela kolem ložnice, tohle je vhodná doba, abych vyklidila ze dna skříně zbytek věcí po Nuale. Jen odnesu Nualinu fotografii do ateliéru a hned se vrátím.
V ateliéru vyjmula fotografii z rámečku a opatrněji připíchla na nástěnku u pracovního stolu. Pak zapnula silné bodové světlo a důkladně si snímek prohlédla.
Fotograf jim zřejmě řekl, aby se usmívali. Pro Nualu to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Pokud ten snímek má nějakou vadu, pomyslela si Maggie, pak jedině tu, že záběr pořídili z příliš velké dálky, takže se z Nualina výrazu nedá vypátrat to, co jsem z něj vyčetla tenkrát u večeře.
Vedle Nualy stál Earl Bateman. Zjevně se cítil trapně, byl celý nesvůj a nucené se usmíval. A přece na něm nebylo nic, co by svědčilo o děsivé posedlosti, kterou u něho toho odpoledne sama vypozorovala.
Vzpomněla si, jak jí Liam kdysi řekl, že v jeho rodině koluje bláznivá krev. Tehdy jeho poznámku považovala za vtip, ale nyní už si tak jistá nebyla.
Liam zřejmě nikdy v životě na žádné fotografii nevypadal špatně, pomyslela si a dál zkoumala snímek. Jak už to u příbuzných bývá, bratranci si byli hodně podobní, hlavně v obličeji. Ale to, co u Earla působilo nezvykle, Liamovi slušelo.
Měla jsem velké štěstí, že mě Liam na ten večírek vzal, a obrovské štěstí, že jsem tam uviděla Nualu, přemítala, otočila se a pustila se ze schodů. Vzpomněla si, že k tomu málem nedošlo, protože Liam měl tolik jiných zájmů a pobíhal od jedné skupinky svých bratranců ke druhé, až se rozhodla jít domů. Toho večera se opravdu cítila odstrčená.
Od té doby, co jsem přijela sem, se rozhodně chová jinak, pomyslela si.
Co všechno bych měla Browerovi povědět, až přijede? přemítala v duchu. I kdyby Earl Bateman ty zvonky na hroby skutečně dal, to samo o sobě nijak protizákonné není. Ale proč by lhal a říkal jí, že jsou ve skladišti?
Šla do ložnice a otevřela skříň. Visely v ní už jen dva kusy oblečení modré koktejlky, které si Nuala vzala tehdy večer do Four Seasons, a zlatavý plášť do deště, který Maggie sama znovu pověsila do skříně, když Neil s otcem přestěhovali postel.
Ale každičký centimetr na dně zaplňovaly střevíce, pantofle a kozačky, většinou zpřeházené jedny přes druhé.
Maggie se posadila na podlahu a začala je přebírat. Některé boty byly už hodně sešlapané a ty odhodila za sebe do odpadků. Ale jiné, třeba ten pár, který si pamatovala, protože jej Nuala měla na večírku, byly nové a poměrně drahé.
Jistě, Nuala nebyla žádná pečlivá hospodyňka, ale nové boty by určitě nikdy takhle nepohodila, řekla si Maggie. Pak zatajila dech. Věděla, že zloděj, který Nualu zabil, prohledal zásuvky, ale že by si dal tolik práce a hrabal se i v jejích botách?
Když zazvonil telefon, Maggie sebou trhla. To je Brower, pomyslela si a napadlo ji, že jí jeho návštěva vůbec není proti mysli.
Ale namísto Browera volal detektiv Jim Haggerty a sdělil jí, že náčelník by rád odložil setkání až na ráno. "Chce s ním přijet soudní lékařka Lara Horganová a právě teď jsou oba pryč u nějakých naléhavých případů."
"To nevadí," řekla Maggie. "Budu tady." Pak si vzpomněla, že když se u ní detektiv Haggerty stavil, cítila se s ním dobře, a tak se rozhodla, že se ho zeptá na Earla Batemana.
"Pane Haggerty," řekla, "dnes odpoledne mě Earl Bateman pozval do svého muzea." Bedlivě volila slova. "Je to poměrně nezvyklý koníček."
"Už jsem tam byl," řekl Haggerty. "Dost zvláštní místo. Ale Earlovi to asi nijak nezvyklé nepřipadá, když si uvědomíte, že jeho rodina po čtyři generace podnikala v pohřebnictví. Jeho otec byl hrozně zklamaný, když Earl podnik nepřevzal. Ale dalo by se říct, že v tom svým způsobem nakonec přece jen pokračuje." Zasmál se.
"To asi ano." Maggie mluvila pomalu a pečlivě vážila slova. "Já vím, má s těmi přednáškami velký úspěch, ale na Latham Manor prý jednou došlo k nějaké nepříjemné události. Víte o tom?"
"To ani ne, ale kdyby mi bylo tolik, co těm lidem tam, neměl bych zrovna chuť poslouchat řeči o pohřbech. Vy snad ano?"
"Ne, já taky ne."
"Sám jsem nikdy na žádné jeho přednášce nebyl," pokračoval Haggerty a pak ztlumil hlas. "Na klepy si zrovna moc nepotrpím, ale lidi si tady mysleli, že ten nápad s muzeem je šílený.
Ale kruci, Batemanovi by klidně mohli skoupit všechno, co Moorovi mají. Earl na to možná nevypadá, ale má fůru peněz. Zdědil je po otci."
"Aha."
"Moorové mu říkají Bratránek magor, ale podle mě je v tom hlavně závist."
Maggie si představila Earla, tak jak ho toho dne poznala jak zírá přes ni na místo, kde leželo Nualino tělo, jak ji pln horečné energie táhne od exponátu k exponátu, jak sedí v pohřebním voze a jeho oči ji upřeně sledují.
"Možná ho znají až příliš dobře," řekla. "Díky za zavolám, pane Haggerty."
Zavěsila a byla ráda, že mu nakonec o zvoncích nic neřekla. Věděla, že Haggerty by jejich zlověstnou přítomnost na hrobech se smíchem odbyl a patrně by ji považoval jen za další výstřednost bohatého člověka. Vrátila se k třídění bot. Tentokrát si řekla, že nejjednodušší bude, když většinu naháže do pytle na odpadky. Sešlapané boty na malou, úzkou nohu sotva ještě někomu poslouží.
Ale kozaček s kožešinou bylo škoda. Levá bota ležela na boku, pravá stála vedle ní. Vzala levou kozačku, postavila ji před sebe a pak se natáhla pro druhou.
Když ji zvedla, zaslechla, jak to v ní krátce, tlumeně cinklo.
"Panebože, ne!"
Ještě se ani neodhodlala sáhnout do kožešinou vyložené boty a už věděla, co v ní najde. Sevřela v prstech studený kov a když předmět vytáhla na světlo, byla si jista, že našla to, co hledal Nualin vrah chybějící zvonek.
Nuala jej vzala z hrobu paní Rhinelanderové, pomyslela si Maggie a její mozek pracoval neochvějně a bez ohledu na třesoucí se ruce dál. Zírala na zvonek byl přesně stejný jako jeho dvojče, které sebrala z Nualina hrobu.
Na okraji ulpěl zaschlý jíl. Další částečky suché hlíny se jí vydrolily mezi prsty.
Maggie si vzpomněla, že v kapse zlatavé pláštěnky byla hlína, a upamatovala se, že když onehdy věšela koktejlky, měla pocit, že něco upadlo na zem.
Když Nuala našla tenhle zvonek na hrobě paní Rhinelanderové, měla ten plášť na sobě, pomyslela si Maggie. Muselo ji to vylekat. Z nějakého důvodu nechala zvonek v kapse. Našla jej snad toho dne, kdy sepsala novou závěť, den před smrtí?
Potvrdilo se tím nějak její nejasné podezření, že v penzionu není všechno v nejlepším pořádku?
Earl tvrdil, že zvonky, které nechal odlít, jsou v muzeu ve skladišti. Pokud je jich tam stále všech dvanáct, pak třeba dává zvonky na hroby někdo jiný, uvažovala Maggie.
Věděla, že Earl odjel zpátky do Providence, i to, že klíč od muzea je na verandě pod květináčem. I kdyby o těch zvoncích řekla Browerovi, policie by neměla žádný právní nárok, aby do muzea vstoupila a hledala dvanáct zvonků, které tam podle Earla měly být. A vůbec, to by ji nejprve museli brát vážně a to se sotva dalo čekat.
Ale Earl mi přece řekl, že mohu kdykoli do muzea zajít a že se mám snažit přijít na nějakou obrazovou dokumentaci pro jeho televizní program, pomyslela si Maggie. Vezmu si s sebou fotoaparát. Kdyby mě náhodou někdo viděl, budu mít alespoň výmluvu, proč tam jdu.
Ale já nechci, aby mě někdo viděl, řekla si. Počkám do setmění a zajedu tam až pak. Existuje jediný způsob, jak se přesvědčit. Ve skladišti se porozhlédnu po té krabici se zvonky a vím jistě, že jich tam najdu jen šest.
A když jich víc nenajdu, budu vědět, že Earl lže. Vyfotím je, abych je mohla porovnat se zvonky na hrobech a s těmi dvěma, které už mám. A až zítra přijede náčelník Brower, ten film mu dám, rozhodla se. A taky mu řeknu, že si myslím, že Earl našel způsob, jak se pomstít obyvatelům Latham Manor. A pomáhá mu při tom sestra Zelda Markeyová.
Tak tedy pomsta? Maggie si uvědomila, co ji to napadlo, a strnula. Ano, kdyby Earl na hroby žen, které byly u jeho pokoření, položil zvonky, byl by to jakýsi druh odplaty. Ale spokojil by se tím? Nebo by snad mohl být nějak zapleten i do jejich smrti? A ta ošetřovatelka, Zelda Markeyová, ta má zřejmě s Earlem něco společného. Že by mu pomáhala?
Ačkoli náčelník Brower měl být už dávno po večeři, stále ještě se zdržoval na policejní stanici. Měl za sebou úmorné odpoledne plné zbytečných tragédií včetně dvou strašných neštěstí. Několik mladých lidí si vyjelo autem a srazilo starší manžele, kteří se nyní nacházeli v kritickém stavu. Pak jeden rozzuřený manžel porušil soudní zákaz, zašel za manželkou, s níž byli v rozvodovém řízení, a postřelil ji.
"Ještěže víme, že to přežije," řekl Brower Haggertymu. "Díky Bohu, má tři děti."
Haggerty přikývl.
"Kde jste byl?" zeptal se Brower kysele. "Lara Horganová čeká, že jí řeknu, kdy máme zítra ráno zajet za Maggie Hollowayovou."
"Prý bude dopoledne doma," řekl Haggerty. "Ale s tím telefonátem dr. Horgano ve ještě chvíli počkejte. Nejprve bych vám rád řekl, že jsem se krátce zastavil u Sáry Cushingové. Její matka, paní Bainbridgová, bydlí na Latham Manor. Jako dítě jsem chodil do skautu a byl jsem ve stejném oddíle jako syn Sáry Cushingové. Dobře jsem ji poznal. Sympatická paní. Ohromně energická. Ohromně chytrá."
Brower věděl, že když se Haggerty pustí do takových povídaček, nemá cenu na něj spěchat. Kromě toho vypadal, že je sám se sebou nesmírně spokojený. Aby věci dostaly trochu spád, položil mu otázku, která se od něho očekávala: "A proč jste tam vlastně šel?"
"Kvůli jedné věci, kterou mi Maggie Hollowayová pověděla, když jsem jí volal. Zmínila se o Earlu Batemanovi. Říkám vám, šéfe, ta mladá dáma má vážně čich na maléry. No, a tak jsem si s ní trochu pokecal."
Zrovna jako teď, pomyslel si Brower.
"A jasně z toho vyplynulo, že slečna Hollowayová je z Batemana pořádně nervózní a možná se ho dokonce bojí."
"Batemana? Ten je neškodný," utrhl se na něj Brower.
"No, myslel bych si to taky, ale Maggie Hollowayová možná opravdu dovede odhadnout lidskou povahu. Je to fotografka, však víte. No, a tak se zmínila o jednom drobném incidentu, který měl Bateman na Latham Manor o takové malé nepříjemnosti, která se odehrála celkem nedávno. Takže jsem zavolal jedné známé, jejíž sestřenice tam dělá služebnou. Slovo dalo slovo a nakonec mi pověděla, že tam Bateman jednou odpoledne uspořádal přednášku, při níž jedna stará paní dokonce omdlela, a taky mi řekla, že u toho náhodou zrovna byla Sára Cushingová a dala Batemanovi co proto."
Haggerty si všiml, že náčelník sevřel rty, a usoudil, zeje čas přejít k věci. "A tak jsem zašel za paní Cushingovou a ta mi pověděla, že Batemana vypoklonkovala, protože svou přednáškou hosty rozčilil. Nejdřív jim vylíčil, jak se kdysi lidé báli, že budou pohřbeni zaživa, a pak jim rozdal napodobeniny zvonků, které se v devatenáctém století dávaly na hroby. Od zvonku prý vedl nějaký provázek nebo drát a druhý konec přivázali zesnulému k prstu. Provázek procházel průduchem v rakvi na povrch hrobu, takže když se člověk v rakvi probral, zahýbal prsty, zvonek nahoře na hrobě zazvonil a chlápek, kterému zaplatili, aby tam hlídal, mohl začít kopat."
"Bateman těm ženám řekl, aby si smyčku na konci provázku navlékly na prsteníček, představily si, že jsou zaživa pohřbené, a začaly zvonit."
"To nemyslíte vážně!“
"Myslím, šéfe. A v tu chvíli se zřejmě strhlo to boží dopuštění. Jedna paní, které už bylo přes osmdesát let a trpěla klaustrofobií, začala ječet a omdlela. Paní Cushingová říkala, že popadla ty zvonky, přerušila přednášku a prakticky Batemana vyhodila ze dveří. Pak se ještě rozhodla, že zjistí, kdo tam Batemana na tu přednášku doporučil."
Haggerty se na chviličku efektně odmlčel. "Byla to sestra Zelda Markeyová, ta, která se zřejmě každou chvíli někam vplíží. Sára Cushingová se doslechla, že se Markeyová snad před lety v jednom penzionu starala o Batemanovu tetu a dost se s rodinou sblížila. A Batemanovi sejí prý za zvláštní péči, kterou jejich milé tetince věnovala, štědře odměnili."
Haggerty zavrtěl hlavou. "Ženské na ledacos přijdou, vidte, šéfe? Víte, že se teď povídá, že to v penzionu se všemi těmi úmrtími ve spánku možná není jen tak samo sebou? Paní Cushingová si vzpomněla, že alespoň některé ty ženy, které zemřely, na té přednášce byly. Není si jistá, ale podle ní tam byly snad všechny, které zemřely poslední dobou."
Haggerty ještě ani neskončil a Brower už telefonoval Laře Horganové. Když domluvil, otočil se k detektivovi. "Lara se chystá podniknout nutné kroky, aby vyzvedli těla paní Shipleyové i paní Rhinelanderové, které na Latham Manor zemřely jako poslední. A to je jen začátek."
Neil se v osm hodin podíval na hodinky. Právě projížděl kolem odbočky na Mystic Seaport po silnici číslo 95. Ještě hodinu a budu v Newportu, pomyslel si. Přemýšlel, zda by neměl znovu zavolat Maggie, ale nakonec si to rozmyslel. Nechtel jí poskytnout příležitost, aby mu řekla, že se s ním toho večera nechce vidět. Jestli tam nebude, jednoduše zaparkuji před domem a budu čekat, dokud nepřijde, řekl si.
Měl zlost, že nevyjel dřív. A jako by nestačilo, že se cestou při každé příležitosti dostal do dopravní zácpy, ke všemu mu zkřížil plány zatracený návěs, který zůstal stát přes vozovku a více než na hodinu silnici číslo 95 ve směru na sever zatarasil.
Ale vyložená ztráta času to nebyla. Konečně měl příležitost popřemýšlet nad tím, co mu vadilo při rozhovoru s paní Arlingtonovou, klientkou jeho otce, která přišla téměř o všechny peníze, když přes Hansena nakoupila akcie. To potvrzení o nákupu akcií něco s ním zřejmě nebylo v pořádku.
Když si vzpomněl, jak Laura Arlingtonová prohlásila, že právě dostala stvrzenku, konečně se dovtípil. Potvrzení se přece rozesílají okamžitě po uzavření transakce, takže je už několik dní měla mít doma, uvědomil si Neil.
A dnes ráno se dozvěděl, že neexistuje žádný záznam o tom, že by paní Gebhartová ty akcie, které pro ni Hansen údajně po devíti dolarech nakoupil, skutečně vlastnila. Dnes byly na dvou dolarech, vzpomněl si Neil. Možná to Hansen dělá tak, že vzbudí zdání, jako by jeho klient za určitou cenu nakoupil akcie takové akcie, o nichž náhodou ví, že to s nimi půjde z kopce a pak s transakcí vyčkává, dokud prudce neklesnou na ceně. Pokud to tak dělá, rozdíl může shrábnout do vlastní kapsy.
Aby toho dosáhl, musel by zfalšovat potvrzení objednávky od Střediska cenných papírů. To sice není jednoduché, ale ani nemožné, přemítal Neil.
Takže jsem možná na stopě toho, co Hansen provádí, řekl si, když konečně projel kolem cedule s nápisem VÍTEJTE VE STÁTĚ RHODE ISLAND. Ale proč se ten gauner k čertu zajímal o koupi Maggiina domu? Co má tohle společného s okrádáním důvěřivých starých žen? Zde musí být ve hře ještě něco jiného.
Hlavně bud doma, až přijedu, Maggie, modlil se Neil v duchu. Uvedlas do pohybu lavinu a já už nedovolím, abys v tom byla sama.
V osm třicet odjela Maggie do Batemanova muzea. Ještě před odjezdem vzala zvonek, který našla v Nualině skříni, a porovnala jej s tím, který vyhrabala z jejího hrobu. Nyní stály bok po boku na pracovním stole v ateliéru a ze stropu na ně mířil reflektor.
Jako by ji dodatečně něco napadlo, vzala Polaroid, který používala, když si připravovala záběr, a pořídila fotografii obou zvonků, jak stojí vedle sebe. Ani si snímek neprohlédla, jen jej vytáhla z fotoaparátu a hodila na stůl s tím, že se na něj podívá, až se vrátí.
Pak vzala do ruky těžkou tašku, v níž měla oba fotoaparáty, filmy a objektivy, a odešla. Neměla nejmenší chuť se na to místo vracet, ale věděla, že potřebné odpovědi jinak nezíská.
Dělej, ať už to máš za sebou, řekla si, zamkla na dva západy a nasedla do auta.
Za patnáct minut už projížděla kolem Batemanova pohřebního ústavu. Podnik měl za sebou zřejmě rušný večer. Z vrat vyjížděl jeden vůz za druhým.
Zítra se bude konat další pohřeb. No, aspoň to nebude nikdo z Latham Manor, pomyslela si zasmušile. Vždyť ještě včera byli všichni obyvatelé penzionu živi a zdrávi.
Zabočila doprava do tiché ulice, v níž stálo muzeum. Zajela na parkoviště a vděčně si uvědomila, že pohřební vůz zmizel. Vzpomněla si, že se jej Earl chystal odvézt do garáže.
Když se ke starému domu blížila, překvapilo ji, že závěsem jednoho okna v přízemí proniká slabé světlo. Asi je na časový spínač a později samo zhasne, pomyslela si. Alespoň jí pomůže zorientovat se. Sama si s sebou přinesla baterku, aby si uvnitř mohla posvítit. Earl Bateman jí sice navrhl, aby se do muzea vrátila, ale nechtela na sebe upoutat pozornost dalším světlem. Klíč byl pod květináčem, kde jej Earl zanechal. Když jím otočila ve staromódním zámku, stejně jako předtím hlasitě zaskřípal. A stejně jako při své předchozí návštěvě, ze všeho nejdříve spatřila figurínu lokaje v livreji. Nyní ale měla spíše nepřátelský než pozorný výraz.
Opravdu bych tady nejraději nebyla, pomyslela si Maggie, vystřelila do schodů a soustředila se, aby ani okem nezavadila o místnost, v níž na pohovce spočívala figurína mladé ženy.
Když na schodech v prvním patře rozsvítila baterku, opět se snažila nemyslet na to, jaké tam jsou exponáty. Stočila kužel světla k podlaze a vyšla do dalšího poschodí. Představa, co tam toho dne viděla, ji ale neopouštěla a Maggie s hrůzou vzpomínala na dvě velké rohové místnosti. V jedné byl výjev z pohřbu římského aristokrata, ve druhé rakve. Obé jí naháněly hrůzu, ale pohled na všechny ty rakve, shromážděné v jediné místnosti, jí přece jen otřásl víc. Doufala, že druhé poschodí bude stejné jako u Nualy jedna rozlehlá místnost s velkými skříněmi a policemi po stěnách. Ke svému zklamání namísto toho našla další patro plné pokojů. S hrůzou si vzpomněla, že v domě původně bydleli Earlovi praprarodiče.
Snažila se zachovat klid a otevřela první dveře. V obezřetně slabém světle baterky spatřila, že se tam připravuje další expozice jakási chýše postavená na dvou tyčích. Bůhví, co to znamená a k čemu je to dobré, pomyslela si a otřásla se, ale místnost byla alespoň natolik prázdná, že v ní zjevně nebylo nic, co by musela prohledat.
Další dvě místnosti byly podobné v obou zřejmě stály nedokončené kulisy nějakého pohřebního výjevu.
Za posledními dveřmi konečně našla to, co hledala. Vedly do velkého skladiště, jehož stěny pokrývaly police s krabicemi. Před okny stály dva dlouhé stojany plné oblečení, od zdobných hávů až po roztrhané cáry. Kolem byly nazdařbůh přes sebe naskládány těžké dřevěné bedny a všechny byly zřejmě zapečetěné.
Kde začít? uvažovala Maggie a zmocnil sejí pocit bezmoci. Pokud má všechno prohledat, bude jí to trvat celé hodiny, a ačkoli tam strávila teprve pár minut, už se nemohla dočkat, až bude pryč.
Zhluboka si povzdechla, překonala nutkání dát se na útěk, sňala z ramene tašku s výbavou a položila ji na podlahu. Jen nerada zavřela dveře skladu, aby světlo nepronikalo do chodby až k nezakrytému oknu na jejím konci.
Všechny ty šaty by měly stačit, aby oknem pokoje nebylo nic vidět, řekla si. Když váhavě vešla do velké místnosti, přesto cítila, jak se třese. V ústech jí vyschlo. Zdálo sejí, že každý nerv v jejím těle se chvěje a nabádají, aby odtamtud utekla.
Nalevo od ní stály schůdky. Patrně slouží k tomu, aby se po nich člověk dostal k horním policím, řekla si. Zřejmě byly staré a těžké, a to znamenalo, že bude potřebovat ještě více času, pokud je bude muset metr po metru posunovat. Rozhodla se, že začne hledat v policích hned za schůdky a odtamtud bude postupovat kolem celé místnosti. Když vylezla nahoru a podívala se pod sebe, zjistila, že každá krabice je pečlivě opatřena nálepkou s popisem. Ještěže Earl všechno označil, pomyslela si a poprvé pocítila jiskřičku naděje, že to nebude tak těžké, jak se obávala.
Přesto bedny zřejmě nebyly uspořádány podle žádného klíče. Řadu polic zabíraly krabice s označením POSMRTNÉ MASKY, na jiných byly nápisy SMUTEČNÍ OBLEČENÍ, DOMÁCÍ LIVREJE, REPLIKY POCHODNÍ, BUBNY, MOSAZNÉ ČINELY, RITUÁLNÍ BARVY a tak dále, ale nikde žádné zvonky.
Nemá to cenu, pomyslela si Maggie. Nikdy je nenajdu. Posunula schůdky teprve dvakrát a hodinky přesto ukazovaly, že už je tam přes půl hodiny.
Znovu se opřela do schůdků, které jí drásaly nervy pronikavým skřípáním o podlahu. Opět se pustila nahoru, ale když byla na třetím schodě, padl jí zrak na hlubokou lepenkovou krabici vklíněnou mezi dvěma bednami, takže ji téměř nebylo vidět. Stál na ní nápis ZVONYPOHŘBENÍ ZAŽIVA! Popadla krabici a zápolila s ní, až ji uvolnila. Když ji vytáhla, málem sama ztratila rovnováhu, ale podařilo se jí slézt a položit krabici na podlahu. S horečným spěchem se usadila vedle ní a strhla víko.
Odhrnula volný těsnicí polystyren a odhalila první kovový zvonek zabalený do igelitového sáčku, který mu propůjčoval klamný lesk. Nedočkavě lovila rukou v polystyrenu, dokud si nebyla jista, že vytáhla všechno.
To všechno znamenalo šest zvonků, stejných jako ty, které sama našla.
V krabici stále ještě byla objednávka. Stálo na ní: 12 viktoriánských zvonků odlitých pro pana Earla Batemana.
Dvanáct a bylo jich jen šest.
Vyfotografuji je i s tou objednávkou a pak můžu jít, pomyslela si Maggie. Najednou pocítila téměř zoufalou touhu být z toho domu bezpečně pryč, být venku a mít u sebe důkaz, že Earl Bateman je docela určitě lhář a možná i vrah.
Ani nevěděla, jak se to stalo, ale najednou si uvědomila, že už není sama.
Možná skutečně zaslechla, jak se potichoučku otevírají dveře, možná zahlédla úzký paprsek světla z další baterky a rázem byla ve střehu.
Když baterku zvedl, prudce se otočila, a když jí dopadla na hlavu, uslyšela, jak promluvil.
A pak už nebylo nic, jen dojem, že slyší hlasy a cítí pohyb, a nakonec bezesné zapomnění, z něhož se probrala do hrozného ticha v hrobě.
Neil přijel k Maggie dlouho po deváté, daleko později, než si přál. Když uviděl, že její vůz ve vjezdu nestojí, pocítil hluboké zklamání, ale pak si všiml, že v ateliéru svítí silné světlo, a opět mu svitla jiskřička naděje.
Možná dala vůz do servisu, řekl si. Když ale na jeho vytrvalé zvonění nikdo nereagoval, vrátil se do auta a čekal. O půlnoci to konečně vzdal a odjel k rodičům do Portsmouthu.
Matku zastihl v kuchyni, jak si dělá kakao. "Nějak jsem nemohla usnout," řekla.
Neil věděl, že ho už několik hodin čeká, a cítil se provinile, zejí přidělal starosti. "Měl jsem ti dát vědět," řekl. "Ale proč jsi mi nezkusila zavolat do auta?"
Dolores Stephensová se usmála. "Protože žádný sedmatřicetiletý muž nemá radost, když ho matka kontroluje jen proto, že se opozdil. Napadlo mě, že ses třeba zastavil u Maggie, takže jsem si zas tak velké starosti nedělala."
Neil pochmurně zavrtěl hlavou. "Ano, zastavil jsem se u ní. Ale nebyla doma. Celou tu dobu jsem na ni čekal."
Dolores Stephensová se na syna pátravě zahleděla. "Jedls něco?" zeptala se jemně.
"Ne, ale nedělej si starosti."
Neposlechla, vstala a otevřela ledničku. "Třeba šla na rande," řekla zamyšleně.
"Odjela vlastním vozem. Je pondělí večer," řekl Neil a odmlčel se. "Mami, já se o ni bojím. Budují volat každou půlhodinu, dokud se nepřesvědčím, zeje doma."
Ačkoli namítal, že skutečně nemá hlad, snědl vrchovatě obložený krajíc, který mu matka připravila. V jednu hodinu opět zkusil Maggie zavolat.
Pak její číslo vytočil znovu o půl druhé, ve dvě, o půl třetí a ve tři, a matka stále seděla u něho.
O půl čtvrté se k nim přidal otec. "Co se děje?" zeptal se a víčka měl ztěžklá spánkem. Když mu to pověděli, vyhrkl: "Proboha, tak přece zavolejte na policii a zeptejte se, jestli nemají hlášené nějaké nehody."
Policista ve službě Neila ujistil, že noc probíhá klidně. "K žádným nehodám nedošlo, pane."
"Dej jim Maggiin popis. Řekni jim, v jakém autě jezdí. Nech jim tam svoje jméno a naše telefonní číslo," přikázal Robert Stephens. "Dolores, jsi celou dobu vzhůru. Jdi se trochu vyspat. Já tady s Neilem zůstanu." "No.,"řekla nejistě.
"Třeba existuje nějaké úplně jednoduché vysvětlení," snažil seji uklidnit. Když byla z doslechu, řekl: "Mamince se Maggie moc líbí." Podíval se na syna. "Vím, že spolu zrovna moc dlouho nechodíte, ale proč se k tobě chová tak lhostejně, někdy dokonce vyloženě chladně. Čím to je?"
"Já nevím," přiznal Neil. "Vždycky byla uzavřená a já nejspíš taky, ale vím jistě, že se mezi námi začíná odehrávat něco zvláštního." Zavrtěl hlavou. "Pořád si to v duchu probírám. Určitě to není jen tím, že jsem jí včas nezavolal a nevzal si od ní telefonní číslo, než sem odjela. Tak malicherná Maggie není. Ale cestou sem jsem nad tím hodně přemýšlel a napadlo mě, čím by to mohlo být."
Pověděl otci, jak Maggie jednou v kině u filmu plakala a on ji viděl. "Říkal jsem si, že bych ji neměl rušit," řekl. "Tou dobou jsem si myslel, že bych jí měl prostě dát čas. Ale ted si říkám, že mě tam možná viděla a třeba sejí nelíbilo, že jsem nic neřekl. Co bys dělal ty?"
"Řeknu ti, co bych na tvém místě dějal já," odpověděl otec pohotově. "Kdybych viděl, že je v takové situaci tvoje matka, okamžitě bych si k ní přisedl a vzal bych ji kolem ramen. Možná bych nic neřekl, ale určitě bych jí dal vědět, že tam jsem."
Přísně si Neila změřil. "Udělá bych to, i kdybych ji nemiloval. Ale kdybych si na druhé straně nechtel přiznat, zeji miluji, nebo kdybych se bál závazků, pak bych možná utekl. V bibli je taky jeden takový slavný příběh o člověku, který si umyl ruce."
"Ale táti," zabručel Neil.
"A kdybych byl Maggie a vycítil, že tam jsi, a kdybych od tebe třeba i čekal pomoc a tys mě takhle nechal na holičkách, odepsal bych tě," dodal Robert Stephens.
Vtom zazvonil telefon. Neil otce předhonil a vrhl se ke sluchátku první.
Byla to policie. "Pane, ten vůz, který jste nám popsal, jsme našli na Marley Road. Je to opuštěná oblast a dokola nejsou žádné domy, takže ani nemáme svědky a nevíme, kdo a kdy jej tam nechal jestli to byla slečna Hollowayová nebo někdo jiný."
V úterý v osm hodin ráno sešel Malcolm Norton ze své ložnice dolů a nahlédl do kuchyně. Janice už tam byla, seděla u stolu, četla noviny a pila kávu.
Proti všemu očekávání se nabídla, že mu také nalije šálek, a pak se zeptala: "Topinku?"
Zaváhal a řekl: "Proč ne?" Posadil se proti ní.
"Nejdeš nějak brzy?" zeptala se.
Poznal, jak je nervózní. Bezpochyby věděla, že se k něčemu chystá.
"Včera jsi musel večeřet dost pozdě," navázala a postavila před něho kouřící šálek.
"Hmmm," odpověděl a těšilo ho, jak je nejistá. Když se o půlnoci vrátil, všiml si, že je ještě vzhůru.
Párkrát usrkl kávu a pak odstrčil židli. "S tou topinkou jsem si to rozmyslel. Sbohem, Janice."
Vešel do kanceláře a na chvíli se posadil za stůl, za nímž sedávala Barbara. Rád by jí napsal pár řádek, jen aby jí připomněl, jak moc pro něho znamenala, ale to by nebylo poctivé. Nechtěl ji do toho zatahovat.
Odešel do vlastní pracovny a znovu si prohlédl kopie dokumentů, které našel v aktovce u Janice, i výpis z jejího bankovního účtu.
Docela dobře si dovedl představit, oč jí jde. Uhodl to včera večer, když ji sledoval a viděl, jak jí ten její mizerný synovec předává v restauraci obálku. Když zjistil, kolik má na kontě, jeho podezření se jen potvrdilo.
Janice poskytuje Dougu Hansenovi důvěrné informace o finanční situaci postarších žen, které požádaly o umístění na Latham Manor, a on seje pak snaží okrást. Pokus o podvod jí možná nepřišijí, ale její pověsti ve městě to rozhodně neprospěje. A samozřejmě přijde o práci.
To je dobře, pomyslel si.
To Hansen nabídl Maggie Hollowayové víc peněz. Nyní si tím byl jist. A Janice mu o nastávající změně zákona všechno vyklopila. Zřejmě se rozhodli přihazovat, dokud Hollowayová neprodá.
Kdyby se tak na scénu nedostavila Maggie Hollowayová a všechno nepokazila, řekl si zatrpkle. Kdyby věděl, že na tom domě vydělá a skoncuje s bídnou existencí, už by přišel na to, jak si Barbaru udržet.
Skoncuje s bídnou existencí. Pochmurně se usmál. To je ono!
Jistě, na ničem už nezáleží. On ten dům nekoupí. Už nikdy v životě nebude mít Barbaru. Vlastně už mu ani žádný život nezbývá. Je po všem. Ještěže si alespoň vyrovnal účty. Všichni poznají, že není žádný nanicovatý manžílek, který byl celá ta léta Janice jen pro smích.
Odstrčil nažloutlou obálku adresovanou náčelníku Browerovi do nejvzdálenějšího rohu psacího stolu. Nechtel, aby se umazala.
Sáhl po pistoli, kterou schovával v hluboko ve spodní zásuvce. Vytáhl ji, chvíli ji držel v ruce a zamyšleně si ji prohlížel. Pak vyťukal číslo policejní stanice a požádal o náčelníka Browera.
"Tady Malcolm Norton," řekl mile, vzal do pravé ruky revolver a přidržel si jej u hlavy. "Asi byste sem měli přijet. Zabiju se."
Když zmáčkl kohoutek, uslyšel jediné, poslední slovo:
"Ne!"
Maggie cítila, jak jí krev slepila vlasy na spánku. Byl citlivý na dotek a stále ještě bolel. "Jen klid," šeptala si znovu a znovu. "Musím zachovat klid."
Kde mě to pohřbili? přemýšlela. Patrně na nějakém opuštěném místě v lese, kde mě sotva někdo najde. Když zatahala za provázek na prstě, pocítila na druhé straně znatelný odpor.
Musel ten provázek přivázat k jednomu z těch viktoriánských zvonků, přemítala. Vsunula ukazováček do trubičky, jíž byl provázek provlečen. Na omak se zdálo, že je z masivního kovu a v průměru měřila necelé tři centimetry. Pokud se neucpe, mělo by jí přicházet dost vzduchu, abych mohla dýchat, řekla si.
Ale proč si s tím dal tolik práce? Byla si jistá, že zvonku chybí srdce, protože jinak by alespoň nějaký slabý zvuk jistě zaslechla. Takže ji nikdo neuslyší.
Je snad na skutečném hřbitově? Pokud ano, mohl by tam někdo přijít na hrob nebo na pohřeb? Slyšela by alespoň vzdáleně jezdit auta?
Plán! pomyslela si Maggie. Musí mít nějaký plán. Bude za ten provázek tahat tak dlouho, dokud bude mít v prstě cit a dokud jí nedojdou síly. Pokud ji pohřbil na místě, kudy by někdo mohl projít, pak má stále ještě naději, že na ni pohyb zvonku upozorní.
A taky se pokusí ve zhruba desetiminutových intervalech volat o pomoc. Jistě, nemůže vědět, zda se její hlas skutečně nese trubičkou vzhůru, ale musí to zkusit. Ale nesmí si hlas příliš brzy vyčerpat, aby pak nebyla schopna na sebe upozornit, kdyby nakonec přece jen někoho nablízku zaslechla.
Že by se vrátil? uvažovala. Je šílený, tím si byla jistá. Jestli ji uslyší křičet, třeba zakryje průduch a nechá ji udusit. Musí být opatrná.
Možná je to všechno zbytečné, uvědomila si. S největší pravděpodobností ji pohřbil na nějakém úplně opuštěném místě a nyní si ji představuje, jak škrábe o víko rakve a trhá provázkem, tak jak to údajně dělali někteří lidé v devatenáctém století, když si uvědomili, že je zaživa pohřbili. Jenže ti měli tu výhodu, že na jejich zazvonění někdo čekal. Ať už byla kdekoli, věděla najisto, že je úplně sama.
V deset hodin seděli Neil s otcem jako na jehlách v kanceláři náčelníka Browera a poslouchali, zatímco je věcně seznamoval s dopisem na rozloučenou, který po sobě zanechal Malcolm Norton. "Norton byl zahořklý a zklamaný člověk," řekl. "Podle toho, co napsal, bude mít pozemek slečny Hollowayové díky nějaké změně zákona na ochranu památek obrovskou cenu. Když Nuale Moorové nabídl, že od ní dům koupí, zřejmě se rozhodl, zeji podvede, a o tom, jakou má ve skutečnosti cenu, jí neřekne. Takže je docela dobře možné, že když si to Nuala s prodejem domu začala rozmýšlet, zavětřil a zabil ji. A dům mohl prohledat on, když se snažil najít novou závěť."
Brower se odmlčel a chystal se znovu přečíst odstavec dlouhého dopisu. "Zřejmě dával Maggie Hollowayové za vinu, že všechno pokazila, a ačkoli to tady nepíše, možná se jí pomstil. Svou manželku tedy do vážných problémů skutečně dostal."
Tohle nemůže být pravda, pomyslel si Neil. Pocítil na rameni otcovu ruku a toužil ji setřást. Bál se, že ho soucit zbaví odhodláni, a to nesměl dopustit. On to přece nevzdá. Maggie není mrtvá. Byl si tím jist. Nemůže přece být mrtvá.
"Mluvil jsem s paní Nortonovou," pokračoval Brower. "Její manžel přišel včera domů v obvyklou dobu, ale pak odešel a vrátil se až o půlnoci. Když se dnes ráno pokoušela zjistit, kde byl, neodpověděl."
"Jak dobře Maggie toho Nortona znala?" zeptal se Robert Stephens. "Myslíte, že by souhlasila se schůzkou? Myslíte, že by ji snad přinutil nasednout do vlastního auta a pak odjel na místo, kde jste je našli? Ale co pak udělal s Maggie? A když tam její auto nechal, jak se dostal domů?"
Zatímco Robert Stephens mluvil, Brower vrtěl hlavou. "Souhlasím, zní to velice nepravděpodobně, ale musíme postupovat i tímto směrem. Poslali jsme pro psy, aby se pokusili jít po stopě slečny Hollowayové, takže jestli někde v té oblasti je, najdeme ji. Ale od Nortonova domu je to příliš daleko. Musel by mít spolupachatele nebo by se domů musel svézt s někým, kdo zrovna projížděl kolem, a upřímně řečeno, obě možnosti mi připadají nepravděpodobné. Ta žena, co se do ní zbláznil, ta Barbara Hoffmanová, je u dcery v Coloradu. Ověřili jsme si to. Je tam už od soboty."
Zazvonil telefon a Brower zvedl sluchátko. "Dejte mi ho," řekl po chvíli.
Neil složil obličej do dlaní. Jen aby nenašli její tělo, modlil se v duchu.
Brower mluvil jen chvilku. Když položil sluchátko, řekl: "Myslím, že v jistém slova smyslu mám dobrou zprávu. Malcolm Norton včera povečeřel ve Srubu, malé restauraci nedaleko místa, kde bydlela Barbara Hoffmanová. Zřejmě tam spolu často chodili. Majitel tvrdí, že Norton odtamtud odešel až dost dlouho po jedenácté. Musel tedy jet přímo domů."
Takže, pomyslel si Neil, s tím, že Maggie zmizela, téměř určitě nemá nic společného.
"Co budete dělat dál?" zeptal se Robert Stephens.
"Vyslechneme pár lidí, na které nás upozornila slečna Hollowayová," odpověděl Brower. "Earla Batemana a sestru Zeldu Markeyovou."
Znovu zazvonil telefon. Brower chvíli tiše naslouchal, pak zavěsil a vstal. "Nevím, na co si to Bateman hraje, ale právě ohlásil, že mu v noci někdo ukradl z muzea rakev."
Dr. William Lané si uvědomil, že toho úterního rána prakticky nemá manželce co říci. Z jejího ledového mlčení poznal, že i její trpělivost má své meze.
Kéž by se včera večer nevrátila domů a nenašla mě v takovém stavu, pomyslel si. Měl pocit, že se už celou věčnost nenapil, přinejmenším od těch nešťastných událostí na posledním pracovišti. Lané věděl, že mu novou práci sehnala Odile. Kdysi se na nějakém večírku seznámila s majiteli Společnosti pro prestižní bydlení a vnutila jim ho jako ředitele penzionu Latham Manor, který se právě opravoval.
Na rozdíl od ostatních domovů, které společnost vlastnila a sama spravovala, Latham Manor měla mít pouze v pronájmu, ale vedení souhlasilo, že si Lana pozve, a jeho posudek později předalo majiteli. A Lané to místo kupodivu dostal.
Jen díky Odile a to mám ostatně věčně na talíři, pomyslel si rozmrzele.
Včerejší selhání znamenalo, že toho na něj začíná být moc, a on to věděl. Příkaz, že všechny byty musí být stále obsazené, že nesmí dopustit, aby jediný měsíc zůstaly bez majitele. A ta ustavičná, neodmyslitelná hrozba, že když se neosvědčí, půjde. Půjde, jistě. Ale kam?
Po tom posledním incidentu mu Odile řekla, že jestli ho ještě jednou uvidí opilého, odejde od něho.
Byla to sice lákavá vyhlídka, ale dopustit to nemohl. Ve skutečnosti ji potřeboval.
Proč jen včera večer nezůstala v Bostonu? pomyslel si.
Protože se bála, že zpanikařím, odpověděl si vzápětí.
Samozřejmě měla pravdu. Od té doby, co zjistil, že se Maggie Hollowayová shání po skice Nualy Moorové, na níž byla sestra Markeyová, jak poslouchá cizí rozhovor, byl neustále vyděšený.
Té mladé ženy se měl zbavit už dávno, ale Prestižní bydlení mu ji poslalo a v mnoha ohledech to byla dobrá sestra. Mnozí hosté si jí zcela jistě vážili. Někdy si říkal, zda není až příliš dobrá. Zdálo se mu, že toho o některých věcech ví více, než on sám.
No, ať už to mezi ním a Odile vypadalo jakkoli, dr. Lané věděl, že musí jít do penzionu a odbýt si ranní vizitu.
Našel manželku, jak v kuchyni pije kávu. Proti všem zvyklostem se toho rána ani v nejmenším neobtěžovala s líčením. Vypadala ztrhaně a unaveně.
"Právě volala Zelda Markeyová," řekla mu a v očích jí zlobně blýsklo. "Policie ji požádala, aby byla k dispozici kvůli výslechu. Ani neví proč."
"Kvůli výslechu?" Lané pocítil, jak se mu po těle rozlévá napětí, jak zachvacuje každičký sval. Je po všem. pomyslel si.
"Taky mi řekla, že Sára Cushingová přísně nařídila, že ani ona ani ty nesmíte vstoupit do matčina pokoje. Paní Bainbridgové zřejmě není dobře a Sára Cushingová zařizuje její okamžitý převoz do nemocnice."
Odile se po něm vyčítavě podívala. "Včera večer jsem si myslela, že spěcháš domů, aby ses podíval na paní Bainbridgovou. Pravda, ani by tě k ní nepustili, ale doslechla jsem se, že ses v penzionu ukázal až skoro v jedenáct. Co jsi celou tu dobu dělal?"
Neil a Robert Stephensovi přijeli na odlehlou silnici, na níž stále ještě stál Maggiin zaparkovaný vůz. Nyní byla kolem policejní páska. Když vystoupili z auta, slyšeli z nedalekých lesů poštěkávat policejní psy.
Co odjeli ze stanice, ani jeden z nich nepromluvil. Neil využíval času a znovu promýšlel všechno, co se do té doby dozvěděl. Je toho moc málo, uvědomil si, a čím déle tápal ve tmě, tím hůř se cítil.
Naštěstí s ním byl jeho chápající otec, a to bylo dobré a moc důležité. Nic takového jsem Maggie neposkytl, vzpomněl si s hořkostí.
V hustém lese rozeznal mezi chomáči listí postavy asi deseti lidí. Policisté nebo dobrovolníci? ptal se sám sebe. Věděl, že zatím nic nenašli, takže začali prohledávat rozsáhlejší oblast. Zoufale si uvědomil, že hledají Maggiino tělo.
Vrazil ruce do kapes a sklonil hlavu. Konečně přerušil ticho. "Ona nemůže být mrtvá," řekl. "Kdyby byla mrtvá, věděl bych to."
"Pojď, Neile," řekl otec tise. "Ani nevím, proč jsme sem jeli. Když tady budeme postávat, nijak Maggie nepomůžeme."
"A co bych podle tebe měl dělat?" zeptal se Neil a v hlase mu zazněla zlost a beznaděj.
"Podle toho, co říkal Brower, policie ještě nemluvila s tím Hansenem, ale zjistila, že se ve své kanceláři v Providence má objevit kolem poledne. V tuto chvíli ho považují za malou rybu. Informace o podvodech, které Norton přiložil k dopisu na rozloučenou, předají okresnímu státnímu zástupci. Ale vůbec neuškodí, když budeme u Hansena v kanceláři, až tam přijde."
"Táti, snad nečekáš, že se teď budu starat o obchody," řekl Neil rozzlobeně.
"Ne, mně o ně v tuto chvíli taky nejde. Ale tys přece dal pokyn k prodeji padesáti tisíc akcií, které Cora Gebhartová nikdy nevlastnila. Rozhodně máš právo zajít za Hansenem do kanceláře a žádat vysvětlení," naléhal Robert Stephens.
Podíval se synovi do tváře. "Cožpak nechápeš, kam tím mířím? Maggie na Hansenovi něco hrozně vadilo. Myslím, že to není jen náhoda, že zrovna on se nabídl, že od ní dům koupí. Můžeš na něj uhodit kvůli těm akciím. Ale rád bych za ním zajel hned ted hlavně proto, abychom se pokusili zjistit, jestli náhodou neví něco o tom, že Maggie zmizela."
Když Neil stále jen vrtěl hlavou, Robert Stephens ukázal na les. "Jestli si myslíš, že tam někde leží její tělo, tak se taky dej do hledání. Já náhodou doufám a taky věřím že Maggie stále ještě žije, a pokud tomu tak je, vsadil bych se, zeji únosce nenechal nikde poblíž auta." Otočil se a odcházel pryč. "Svez se s někým jiným. Já jedu do Providence za Hansenem."
Nastoupil do vozu a práskl dvířky. Když otáčel klíčkem v zapalování, Neil střelhbitě vklouzl na vedlejší sedadlo.
"Máš pravdu," přiznal. "Nevím, kde ji najdeme, ale tady to nebude."
V 11.30 čekal Earl Bateman na náčelníka Browera a detektiva Haggertyho na verandě svého pohřebního muzea.
"Včera odpoledne tady ta rakev byla," prohlásil rozhořčeně. "Vím to, protože jsem provázel výpravu, a vzpomínám si, že jsem na ni zvlášť upozornil. Nemohu uvěřit, že by někdo mohl mít tu drzost a jen tak z legrace znesvětit tak významnou sbírku. Každý jednotlivý exponát jsem pro své muzeum zakoupil až po nesmírně pečlivém výzkumu."
"Blíží se svátek Všech svatých a všechny ty taškařice," pokračoval a nervózně tloukl pravou pěstí o levou dlaň. "Jsem si jist, že tu lumpárnu provedla parta děcek. A už teď vám mohu říci, že pokud tomu tak skutečně bylo, zažaluji je. Na mě žádné výmluvy s dětskými rošťárnami neplatí, rozumíte?"
"Pane profesore, co kdybychom zašli dovnitř a popovídali si o tom?" řekl Brower.
"Jistě. Možná mám v kanceláři fotografii té rakve. Je to obzvláště zajímavý exponát, a abych pravdu řekl, chtěl jsem muzeum rozšířit a založit na ní novou expozici. Tudy, prosím."
Oba policisté šli za ním po chodbě a prošli kolem figuríny v černém do místnosti, která zřejmě původně sloužila jako kuchyně. Protější stěnu stále ještě lemoval dřez. lednička a sporák. Pod okny v zadní části stály pořadače jako někde na úřadě. Uprostřed pokoje byl obrovský, staromódní psací stůl pokrytý plány a nákresy.
"Připravuji expozici pod širým nebem," pověděl jim Bateman. "Mám tady blízko pozemek, který mi poslouží jako krásný areál. Prosím, posaďte se. Pokusím se ten snímek najít."
Je strašně rozčilený, pomyslel si Jim Haggerty. Rád bych věděl, jestli ho taky tak pobouřilo, když ho tehdy vyhodili z Latham Manor. Možná to skutečně není jen takový neškodný blázen, jak jsem si myslel.
"Co kdybychom vám položili pár otázek, než tu fotografií začnete hledat?" navrhl Brower.
"Tak dobře." Bateman si prudce přitáhl židli a posadil se.
Haggerty vytáhl notes.
"Nesebrali ještě něco, pane profesore?" zeptal se Brower.
"Ne. Zdá se, že se ničeho jiného nedotkli. Naštěstí to tady neponičili. Měli byste si uvědomit, že pachatel mohl být jen je: den, protože katafalk zmizel taky, takže by to nedalo žádnou práci odvézt rakev pryč."
"Kde ta rakev byla?"
"V prvním patře, ale na stěhování těžkých věcí mám výtah." Zazvonil telefon. "Promiňte. To bude asi bratranec Liam. Když jsem mu volal, co se stalo, byl na nějaké schůzi. Říkal jsem si, že ho to bude zajímat."
Bateman zvedl sluchátko. "Haló," řekl, pak se zaposlouchal a přikývl na znamení, že se skutečně jedná o očekávaný hovor.
Pověděl bratranci o krádeži a Brower s Haggertym jednostranný rozhovor sledovali.
"Byla to nesmírně cenná starožitnost," řekl Bateman rozčileně. "Viktoriánská rakev. Dal jsem za ni deset tisíc dolarů a to jsem ji dostal za babku. Má originální průduch a."
Náhle se zarazil, jako by ho bratranec přerušil. Pak ohromeně vyhrkl: "Co tím chceš říct, že Maggie Hollowayová zmizela? To přece není možné!"
Když zavěsil, vypadal jako omámený. "To je hrozné! Jak by se něco mohlo stát Maggie? Já to věděl, byl jsem si jist, že jí hrozí nějaké nebezpečí. Měl jsem takové tušení. Liama to moc sebralo. Víte, jsou to blízcí přátelé. Volal mi z auta. Říkal, že se o Maggie právě doslechl ze zpráv a že sem jede z Bostonu." Bateman se náhle zamračil. "Vy jste věděli, že Maggie zmizela?" zeptal se vyčítavě Browera.
"Ano," odpověděl náčelník stručně. "A taky víme, že tady s vámi včera odpoledne byla."
"Ano, to ano. Přinesl jsem jí fotografii Nualy Moorové z nedávného rodinného večírku a ona byla moc ráda. A protože je to tak úspěšná fotografka, požádal jsem ji, aby mi pomohla vybrat obrazovou dokumentaci pro jeden seriál o pohřebních zvyklostech, který chystám pro televizi. Proto se na exponáty přijela podívat," řekl vážně.
"Prohlédla si to tu zhruba všechno," pokračoval. "Zklamalo mě, že si s sebou nevzala fotoaparát, a tak když odcházela, řekl jsem jí, že se sem může kdykoli sama vrátit. Ukázal jsem jí, kde nechávám klíč."
"To bylo včera odpoledne," řekl Brower. "Nevrátila se sem v noci?"
"To sotva. Proč by se sem měla v noci vracet? To by neudělala snad žádná žena." Vypadal rozrušeně. "Doufám, že se Maggie nic nestalo. Je milá a moc hezká. Vlastně se mi docela líbí."
Zavrtěl hlavou a dodal: "Ne, myslím, že mohu bez obav říci, že ona tu rakev neukradla. Vždyť když jsem ji tu včera prováděl, nechtela do místnosti s rakvemi vůbec jít."
To má být vtip? uvažoval Haggerty. Ten chlapík má hned pohotově vysvětlení. Vsadil bych se, že věděl, že Maggie Hollowayová zmizela.
Bateman vstal. "Půjdu se podívat po té fotografii."
"Ještě ne," řekl Brower. "Nejdříve bych si s vámi rád promluvil o jedné nepříjemnosti, která se vám přihodila při přednášce na Latham Manor. Doslechl jsem se něco o viktoriánských pohřebních zvoncích a o tom, že vás odtamtud vykázali."
Bateman zuřivě udeřil pěstí do stolu. "O tomhle mluvit nechci! Co to s vámi se všemi je? Naposledy včera jsem musel říct totéž Maggie Hollowayové. Ty zvonky jsem zamkl do skladu a tam taky zůstanou. Nehodlám se o tom bavit. Je vám to jasné?" Obličej měl zsinalý zlostí.
Počasí se změnilo a prudce se ochladilo. Slunce po ránu ustoupilo mrakům a v jedenáct už byla obloha kalná a šedá.
Neil s otcem seděli na dvou nepohodlných dřevěných židlích, které spolu s psacím stolem sekretářky a její židlí tvořily veškeré zařízení v předpokoji Hansenovy kanceláře.
Jedinou zaměstnankyní byla asi dvacetiletá, na slovo skoupá mladá žena, která jim bez zájmu sdělila, že pan Hansen byl v kanceláři naposledy ve čtvrtek odpoledne a ona ví jen to, že říkal, že dnes přijde asi v deset.
Dveře do samotné kanceláře byly otevřené, takže se přesvědčili, že místnost je zařízena stejně spoře jako předpokoj. V dohledu byl jen psací stůl, židle, kartotéka a malý počítač.
"To tedy na prosperující investiční společnost zrovna nevypadá," řekl Robert Stephens. "No, mně to připadá spíš jako scéna nějaké pojízdné podvodnické firmy uspořádaná tak, aby člověk mohl rychle utéci, jakmile někdo zapíská."
Neila trýznilo, že tam musí jen tak sedět a nemůže nic dělat. Kde je Maggie? ptal se v duchu bez přestání.
Ona žije, žije, opakoval si odhodlaně. A já ji najdu. Snažil se soustředit na to, co mu otec říká, a odpověděl: "Tady to svým potenciálním klientům asi neukazuje."
"To ne," přitakal Robert Stephens. "Chodí s nimi na nóbl obědy a večeře. Podle toho, co mi řekly Cora Gebhartová i Laura Arlingtonová, dovede být okouzlující, ale obě taky tvrdily, že mluvil, jako by toho o obchodování cennými papíry hodně věděl."
"Tak to asi někde absolvoval intenzivní kurz. Náš člověk pro personální záležitosti, který ho proklepl, mi řekl, že Hansena už vyhodili ze dvou makléřských společností, z obou vyloženě pro neschopnost."
Když se otevřely vnější dveře, oba muži se prudce otočili. Stačili ještě zahlédnout, jak se Douglas Hansen při pohledu na ně vylekal.
Myslí si, že jsme policajti, uvědomil si Neil. Jistě už ví, že jeho strýc spáchal sebevraždu.
Vstali. První promluvil Robert Stephens. "Zastupuji paní Coru Gebhartovou a paní Lauru Arlingtonovou," řekl škrobeně. .Jako jejich účetní jsem si přisel pohovořit o nedávných investicích, které jste pro ně údajně vyřídil."
"A já zastupuji slečnu Maggie Hollowayovou," prohlásil Neil rozzlobeně. "Kde jste byl včera v noci a co víte o tom, že zmizela?"
Maggie se začala nezvladatelně třást. Jak dlouho už tady jsem? přemítala. Usnula nebo ztratila vědomí? Hrozně ji bolela hlava. Měla žízeň a v hrdle jí vyschlo.
Jak dlouho už nevolala o pomoc? Hledají někdo? Ví vůbec někdo, že zmizela?
Neil. Řekl, že dnes večer zavolá. Ne, včera večer, opravila se a snažila se uvědomit si, kolik může být hodin. V devět jsem byla v muzeu, vzpomněla si. A vím, že tady jsem už celé hodiny. Je ráno nebo snad ještě později?
Neil zavolá.
A co když ne?
Dělal si o ni starosti a ona to odmítla. Možná nezavolá. Chovala se k němu tak chladně. Třeba už ji pustil z hlavy.
Ne, ne, modlila se. To by Neil nikdy neudělal. Neil ji bude hledat. "Najdi mě, Neile, prosím tě, najdi mě," zašeptala a zamrkala, aby potlačila slzy.
Před očima sejí zjevila jeho tvář. Ustaraná. Starostlivá. Jako by si dělal starosti o ni. Kéž by mu byla pověděla o těch zvoncích na hrobech. Kéž by ho byla požádala, aby šel do muzea sní.
Muzeum, vzpomněla si náhle. Zaslechla za sebou hlas.
V duchu si přehrála, co se stalo, když se na ni vrhl. Otočila se a vteřinu před tím, než ji udeřil baterkou do hlavy, zahlédla jeho výraz. Zlý. Vražedný.
Stejně asi vypadal, když zavraždil Nualu.
Kola. Neztratila úplně vědomí a cítila, zeji někam odváží.
Ženský hlas. Slyšela, jak s ním mluví povědomý ženský hlas. Vzpomněla si, čí hlas to byl, a zaúpěla.
Vždyť já se odtud dostat musím, pomyslela si. Nemůžu zemřít, když tohle vím. Nesmím zemřít. Ona to pro něho udělá znovu. Já to vím.
"Pomoc," vykřikla. "Pomozte mi."
Volala znovu a znovu, až se nakonec přinutila přestat. Žádnou paniku, řekla si. Jen žádnou paniku.
Budu pomaloučku počítat do pěti set a pak třikrát zavolám o pomoc, rozhodla se. A pak znovu a znovu.
Seshora uslyšela jednotvárný, tlumený zvuk a pak ucítila, jak jí po ruce stékají studené kapky. Prší, uvědomila si, a kapky deště protékají průduchem.
O půl dvanácté přijeli policejní náčelník Brower s detektivem Haggertym na Lamám Manor. Obyvatelé už zřejmě věděli, že se něco stalo, a postávali po skupinkách v hale a v knihovně.
Oba policisté si byli vědomi zvědavých pohledů, které je provázely, když je služebná odváděla ke kancelářím.
Dr. Lané je zdvořile pozdravil. "Jen pojďte dál. Jsem vám k službám." Pokynul, aby se posadili.
Vypadá strašně, pomyslel si Haggerty a prohlížel si krví podlité oči, prošedlé stíny kolem rtů a kapky potu na doktorově čele.
"Pane doktore, v této fázi vám chceme jen položit několik otázek, nic víc," začal Brower.
"Nic víc než co?" zeptal se Lané a pokusil se o úsměv.
"Pane doktore, než jste nastoupil sem, byl jste několik let nezaměstnaný. Proč?"
Lané chvíli mlčel a pak tiše řekl: "Myslím, že odpověď už znáte."
"Rádi bychom si poslechli vaši verzi," řekl Haggerty.
"Moje verze, jak říkáte, je ta, že v Koloniálním domově důchodců, jehož jsem byl ředitelem, propukla epidemie chřipky; Čtyři ženy jsme museli nechat převézt do nemocnice. Když pak za mnou přišly další s příznaky chřipky, přirozeně jsem předpokládal, že se nakazily stejným virem."
"Ale tak to nebylo," řekl Brower tiše. "V jejich části domova se porouchalo topení. Přiotrávily se kysličníkem uhelnatým. Tři z nich zemřely. Nebo snad ne?"
Lané uhnul pohledem a neodpovídal.
"A není snad pravda i to, že vám syn jedné z těch žen řekl, že jeho matka ztrácí orientaci a to o chřipce nesvědčí, a dokonce vás požádal, abyste zjistil, zda někde neuniká kysličník uhelnatý?"
Lané ani tentokrát neodpověděl.
"Dostal jste zákaz činnosti z důvodu hrubého zanedbání povinnosti, a přesto jste si dokázal opatřit tohle místo. Jak to?" zeptal se Brower.
Lané sevřel rty do úzké čárky. ,.Ti lidé ze Společnosti pro prestižní bydlení byli slušní a pochopili, že jsem řídil přecpaný ústav s podhodnoceným rozpočtem, že jsem pracoval patnáct hodin denně, že řada klientů onemocněla chřipkou a špatná diagnóza se tedy dala pochopit, a že ten pán, který si stěžoval, věčně hledal chyby na všem. od teploty vody přes vrzající dveře až po neutěsněná okna."
Lané vstal. "Takové otázky mě urážejí. Byl bych rád, kdybyste odtud ihned odešli. Už tak jste naše hosty nesmírně vylekali. Někdo měl zřejmě potřebu rozhlásit, že sem přijedete."
"Tak to byla asi sestra Markeyová," řekl Brower. "Povězte mi, prosím, kde bych ji našel."
V prvním patře, v malé místnosti, která jí sloužila jako kancelář, seděla proti Browerovi a Haggertymu Zelda Markeyová a neskrývala vzdor. Ostré rysy v obličeji jí zrudly samým hněvem a z mrazivých očí šlehaly vzteklé blesky.
"Mí pacienti mě potřebují," řekla kysele. "Už vědí, že manžel Janice Nortonové spáchal sebevraždu, a doslechli se, že Janice tady snad prováděla něco protiprávního. Navíc se dozvěděli, že se pohřešuje Maggie Hollowayová, a to se jich dotklo ještě víc. Všichni, kdo ji znali, ji měli moc rádi."
"Vy jste ji měla ráda taky, slečno Markeyová?" zeptal se Brower.
"Neznala jsem ji natolik dobře, abych ji měla ráda. Ale párkrát jsem s ní mluvila a pokaždé byla velice milá."
"Slečno Markeyová, jste přítelkyní Earla Batemana, viďte?" zeptal se Brower.
"Mně se zdá, že slovo přátelství naznačuje jistý důvěrný vztah. Profesora Batemana znám a obdivuji ho. On i celá jeho rodina se svědomitě starali o svou tetu Alicii Batemanovou, která bydlela v Přímořském sanatoriu, kde jsem původně pracovala."
"Batemanovi k vám také byli velice štědří, viďte?"
"Věděli, že jsem Alicii poskytla veškerou péči, a laskavě trvali na tom, že se mi odvděčí."
"Aha. Rád bych věděl, proč jste se domnívala, že by obyvatele Lamám Manor mohla zajímat přednáška o smrti. Nemyslíte, že se s ní už brzy budou muset sami vypořádat?"
"Náčelníku, já vím, že pomyšlení na smrt naši společnost děsí. Ale starší generace má daleko větší smysl pro realitu. Nejméně polovina našich klientů už sepsala podrobné pokyny, jak máme zařídit jejich poslední věci, a dokonce o tom často žertují."
Zaváhala. "Přesto byste měli vědět, že jsem se domnívala, že profesor Bateman pohovoří o tom, jak v jednotlivých dobách vypadaly královské pohřby, což je jistě docela zajímavý námět. Kdyby se jej přidržel." Na chvíli se odmlčela a pak pokračovala: "A také nehodlám zapírat, že ty zvonky některé hosty vylekaly, ale způsob, jakým paní Sára Cushingová s profesorem Batemanem zacházela, byl naprosto neomluvitelný. Nemyslel to špatně, a ona se k němu zachovala přímo nelidsky."
"Myslíte, že to hodně rozzlobilo i jeho?" zeptal se Brower mírně.
"Řekla bych, že ho to pokořilo a asi taky rozzlobilo, to ano. Víte, když zrovna nepřednáší, je velice plachý."
Haggerty vzhlédl od svých poznámek. Do jejího tónu i výrazu se neklamně vloudila něha. Zajímavé, pomyslel si. Byl si jist, že si toho Brower všiml taky. Přátelství naznačuje jistý důvěrný vztah. Mně zdá se, že ta dáma toho slibuje příliš, řekl si s Shakespearem.
"Slečno Markeyová, co víte o jisté skice, kterou namalovala paní Nuala Moorová společně se zesnulou Gretou Shipleyovou?"
"Vůbec nic," utrhla se na ně.
"Byla v bytě paní Shipleyové. Po její smrti zřejmě zmizela."
"To je zcela vyloučené. Pokoj nebo byt se okamžitě zamkne. To vědí všichni."
"Hm." Brower promluvil důvěrným tónem. "Sestro, jen tak mezi námi, co si myslíte o doktoru Lanoví?"
Ostře si ho prohlédla, a než promluvila, na chvíli se zarazila. "I kdybych tím měla ublížit člověku, kterého mám velice ráda, rozhodla jsem se, že řeknu, co si myslím, ať si třeba přijdu o práci. Doktoru Lanoví bych nesvěřila ani svou kočku. Je to patrně ten nejhloupější lékař, s nímž jsem kdy pracovala, a věřte mi, já už pracovala se spoustou doktorů."
Vstala. "Také jsem už měla tu čest pracovat s vynikajícími lékaři, takže nemohu pochopit, proč lidé z Prestižního bydlení vybrali za ředitele tohoto ústavu právě jeho. A než se zeptáte, řeknu vám sama, že právě to je ten důvod, proč tak často chodím kontrolovat hosty, o které si dělám starosti. Myslím, že jim není schopen poskytnout náležitou péči. Já vím, že jim to někdy vadí, ale dělám to jen pro jejich vlastní dobro."
Neil a Robert Stephensovi jeli přímo na newportskou policejní stanici. "To je sakra dobře, že jsi Hansena včera nahlásil policii," řekl Robert Stephens synovi. "Chystal se pláchnout.
A když mu ted zablokovali účet, máme jistou naději, že dostaneme zpátky peníze, které mu dala Cora, a když ne všechny, tak snad alespoň část."
"Ale co se stalo s Maggie, to neví," namítl Neil kysele.
"To asi ne. Člověk nemůže dělat v pět hodin v New Yorku ceremoniáře na svatbě, uvést desítky jmen lidí, kteří mu dosvědčí, že zůstal až do konce hostiny, a zároveň být tady."
"O svém alibi nám toho řekl daleko víc, než o svých obchodech," prohlásil Neil. "Táti, ten chlápek nemá v kanceláři vůbec nic, co by nasvědčovalo, že obchoduje cennými papíry. Viděl jsi snad jediný výkaz, jediný prospekt nebo něco, co mám v kanceláři já?"
"To ne."
"Říkám ti, on to z toho zapadáku neřídí. Obchody organizuje někdo jiný. Někdo, kdo má na svědomí stejné lumpárny." Neil se odmlčel a zasmušile se podíval z okénka. "Panebože, to je ale hnusné počasí."
Ochlazuje se a lije. Kde je Maggie? pomyslel si. Je v tom nečase někde venku? Je vyděšená?
Je mrtvá?
Opět tu myšlenku zavrhl. Nemůže přece být mrtvá. Bylo mu, jako by slyšel, jak ho volá na pomoc.
Když přijeli na policejní stanici, zjistili, že tam náčelník Brower není, ale přijal je detektiv Haggerty. "Nemám pro vás žádnou potěšující zprávu," řekl otevřeně, když se ho naléhavě vyptávali na Maggie. "Nikdo si nepamatuje, že by včera večer to volvo ve městě viděl. Zašli jsme taky za jejími zdejšími sousedy. Když v sedm hodin projížděli kolem na večeři, její auto stálo na příjezdové cestě. Když se o půl desáté vraceli, už tam nebylo, takže nezbývá než usoudit, že odjela někdy v rozmezí té dvou a půl hodiny."
"A to je všechno, co nám můžete říct?" zeptal se Neil nevěřícně. "Proboha, přece toho musí být víc."
"Kéž by. Víme, že v pondělí odpoledne zašla do toho pohřebního muzea. Mluvili jsme s ní, než odjela, i poté, co se vrátila."
"Do pohřebního muzea?" podivil se Neil. "To se Maggie nepodobá. Co tam dělala?"
"Podle profesora Batemana mu pomáhala vybrat obrazovou dokumentaci pro jakýsi televizní seriál, na němž Bateman prai cuje," odpověděl Haggerty.
"Řekl jste: Podle profesora Batemana," prohlásil Robert Stephens přísně.
"Vážně? No, my totiž nemáme důvod o jeho slovech pochybovat. Možná je opravdu trochu výstřední, ale vyrůstal tady: Lidé ho tu znají a nikdy neměl žádné potíže se zákonem." Haggerty zaváhal. "Budu k vám naprosto upřímný. Slečna Hollowayová nám jakoby naznačila, zejí na něm něco vadí. A když jsme si ho proklepli, opravdu jsme zjistili, že ačkoli má trestní rejstřík čistý, jednou odpoledne vyvolal pozdvižení mezi obyvateli penzionu Latham Manor. Nakonec ho zřejmě vyhodili."
A jsme zase u Latham Manor! pomyslel si Neil.
"Bateman nám také pověděl, že Maggie ví, kde schovává klíč od muzea, a zejí nabídl, aby se tam kdykoli vrátila i s fotoaparátem."
"Myslíte, že tam skutečně včera v noci šla? A sama?" zeptal se Neil nevěřícně.
"To bych neřekl. Ne, nějak se zdá, včera v noci muzeum vykradli je to k neuvěření, ale ztratila se rakev. Takže teď tady : v okolí vyslýcháme nějaké výrostky, s nimiž jsme měli potíže už dříve. Taky si myslíme, že by nám třeba mohli o slečně Hollowayové něco říct. Pokud do muzea skutečně zašla a oni tam viděli její zaparkované auto, pak si myslím, že by počkali, až odejde, a teprve pak by se tam pustili sami."
Neil se zvedl k odchodu. Musel pryč, musel něco dělat. Kromě toho mu bylo jasné, že na místě se už nic dalšího nedozví. Ale může zajet na Latham Manor a třeba na něco přijde. Vymluví se na to, že si chce s ředitelem pohovořit o případné žádosti manželů Van Hillearyových.
"Stavím se u vás později," řekl Haggertymu. "Jedu na Latham Manor a pokusím se promluvit si tam s lidmi. Člověk nikdy neví třeba někdo ví něco, co by nám mohlo pomoci. Navíc mám pro návštěvu dobrou záminku. Zajel jsem tam už v pátek, abych se informoval o tamějších službách zastupoval jsem totiž jedny manžele, kterým spravuji peníze , a tak tam prostě zajedu s několika dalšími dotazy."
Haggerty povytáhl obočí. "Patrně zjistíte, že jsme tam před chvílí byli taky."
"Pročpak?" zeptal se Robert Stephens pohotově.
"Mluvili jsme tam s ředitelem a jednou sestrou, nějakou Zeldou Markeyovou. Zřejmě je to blízká přítelkyně profesora Batemana. Víc vám říci nemohu."
"Táti, jaké číslo máš do auta?" zeptal se Neil.
Robert Stephens vytáhl navštívenku a naškrábal na zadní stranu telefonní číslo. "Na."
Neil podal navštívenku Haggertymu. "Pokud bude něco nového, zavolejte nám na toto číslo. A my vám budeme volat asi tak po hodině."
"Dobře. Jste se slečnou Hollowayovou dobří přátelé, viďte?"
"Víc než přátelé," opáčil Robert Stephens rázně. "Berte nás jako její rodinu."
"Jak si přejete," řekl Haggerty prostě. "Já to chápu." Podíval se na Neila. "Kdyby byla nezvěstná moje žena, taky bych si prodělal takovéhle peklo. Slečnu Hollowayovou znám. Je opravdu chytrá a řekl bych, že i ohromně vynalézavá. Jestli si může nějak pomoci sama, můžete se spolehnout, že to udělá."
Když Neil uviděl v Haggertyho tváři výraz nelíčeného soucitu, se vší naléhavostí si uvědomil, že možná ztrácí někoho, bez něhož si svůj další život kupodivu nedovede představit. Polkl, jak se mu sevřelo hrdlo. Nevěděl, zda ze sebe něco vypraví, a tak jen kývl hlavou a odešel.
Když byli ve voze, řekl: "Táti, proč jen mám takový pocit, že se všechno odvíjí od Latham Manor?"
"Snad nevoláš o pomoc, Maggie? To není moudré."
Panebože, ne! On se vrátil! Jeho dutý hlas zněl ozvěnou a ona jej sotva rozeznala ve zvuku deště, který tloukl o zem nad ní.
"Určitě už jsi tam dole namokla," zavolal na ni. "To jsem rád. Chci, aby ti byla zima a abys byla mokrá a vyděšená. Taky bych se vsadil, že máš hlad. Nebo snad jen žízeň?"
Neodpovídej, přikázala si. Nepros ho. Přesně o to mu jde.
"Všechno jste zničily, Maggie, ty a Nuala. Ona začala mít podezření, a tak musela zemřít. A přitom šlo všechno tak hladce. Latham Manor mi patří, víš. Jen ti lidé, kteří to tam vedou, mě neznají. Mám holdingovou společnost. A s těmi zvonky jsi měla pravdu. Ty ženy nepohřbili zaživa, snad jen o trochu dřív, než je chtěl povolat Bůh. Měly dostat víc času. Právě proto jsem jim dal na hrob zvonky. Je to takový můj žertík. Opravdu zaživa pohřbená jsi jen ty."
"Až ty ženy budou exhumovat, obviní z jejich smrti dr. Lana. Budou si myslet, zeje to jeho vina, že se léky popletly. Však je to taky mizerný doktor se strašlivou pověstí. A pije. Právě proto jsem se zasadil, aby ho vzali. Ale díky tvému pitomému zásahu už nemůžu povolat svého andílka smrti a pomoci dalším paničkám do hrobu o trochu dřív. A to je moc špatné já ty peníze chci. Jestlipak víš, kolik peněz je ve hře, když se ty byty točí? Spousta. Spousta."
Maggie zavřela oči a snažila se vymazat jeho obličej z mysli. Jako by ho viděla. Byl to blázen.
"Asi už jsi přišla na to, že zvonek na tvém hrobě je dutý, co říkáš? Jen pomysli, jak dlouho budeš žít, až se ucpe průduch."
Pocítila na ruce spršku hlíny. Horečně se snažila uvolnit prstem trubičku. Dolů se snesla další várka.
"A ještě něco, Maggie," řekl a jeho hlas byl pojednou tlumenější. "Zvonky z ostatních hrobů jsem odnesl. Myslím, že to byl dobrý nápad. Až je znovu pohřbí, dám je zpátky. Sladké sny."
Uslyšela, jak něco temně udeřilo o průduch a pak už neslyšela nic. Byl pryč. Byla si tím jista. Průduch byl ucpaný. Udělala to jediné, čím si mohla pomoci. Ohýbala a natahovala levou ruku, aby se hlína nemohla usazovat kolem provázku na jejím prsteníčku. Prosím tě, Bože, modlila se, dej, ať někdo uvidí, že se zvonek hýbe.
Jak dlouho to potrvá, než spotřebuje všechen kyslík? Hodiny? Dny?
"Neile, pomoz mi, pomoz mi," zašeptala. "Potřebuji tě. Miluji tě. Já nechci zemřít."
Letitia Bainbridgová rozhodně odmítla nechat se odvézt do nemocnice. "Tu sanitku bud pošleš pryč, nebo si v ní pojedeš sama," sdělila dceři kysele, "já nikam nejedu."
"Ale, mami, vždyť ti není dobře," namítla Sára Cushingová, ale sama nejlépe věděla, že nemá cenu smlouvat. Když její matka nasadila svůj zarputilý výraz, všechny další argumenty byly zbytečné.
"Už jsi viděla někoho, komu by ve čtyřiadevadesáti bylo dobře?" zeptala se paní Bainbridgová. "Sáro, jsem ráda, že se staráš, ale tady se děje spousta věcí a já o ně nehodlám přijít."
"Necháš si alespoň přinést jídlo na pokoj?"
"Večeři ne. Víš přece, že mě před pár dny prohlédl dr. Evans. Není mi nic, co by se nespravilo samo, kdyby mi bylo padesát."
Sára Cushingová spor neochotně vzdala. "Jak myslíš. Ale musíš mi něco slíbit. Když ti nebude dobře, necháš mě, abych tě znovu odvezla k dr. Evansovi. Nechci, aby tě léčil dr. Lané."
"To já taky ne. Sestra Markeyová sice do všeho strká nos, ale minulý týden si všimla, že se Greta Shipleyová změnila, a snažila se Lana přimět, aby s tím něco dělal. On ale, samozřejmě, na nic nepřišel. Neměl pravdu, a ona ji měla. Ví někdo, proč s ní mluvila policie?"
"To nevím."
"Tak to zjisti!" utrhla se na ni matka. Pak již klidněji dodala: "Tolik si dělám starosti o Maggie Hollowayovou. Je ohromná. Většinu mladých lidí dnes takové staré vykopávky jako já nezajímají nebo na ně nemají trpělivost. S ní je to jiné. Všichni se modlíme, aby ji našli."
"Já vím, já taky," přisvědčila Sára Cushingová.
"Dobře, tak běž dolů a zjisti, co je nového. Začni u Angely. Té nic neujde."
Neil zavolal z auta dr. Lanoví a sdělií mu. že manželé Van Hillearyovi mají zájem usadit se v penzionu a on by si s ním o tom rád promluvil. Zdálo se mu, že když Lané svolil, jeho hlas zněl překvapivě lhostejně.
Na Lamám Manor je uvedla stejná pohledná mladá dívka jako minule. Neil si vzpomněl, že se jmenuje Angela. Když přijeli, hovořila právě se sympatickou ženou, které mohlo být kolem pětašedesáti.
.,Řeknu dr. Lanovi, že jste přijeli," řekla Angela měkce. Zatímco přecházela halou k domácímu telefonu, starší žena k nim přistoupila.
"Nechci vypadat jako zvědavec, ale jste snad od policie?" zeptala se.
"Nejsme," odpověděl Robert Stephens pohotově. "Proč se ptáte? Stalo se něco?"
"Ne. Alespoň doufám. Když dovolíte, vysvětlím vám to. Jsem Sára Cushingová. Moje matka, Letitia Bainbridgová, tady bydlí. Velice si oblíbila jednu mladou ženu, Maggie Hollowayovou, která je zřejmě nezvěstná, a hrozně ráda by se o ní cokoli nového dozvěděla."
"Máme Maggie taky moc rádi," řekl Neil a znovu pocítil, jak se mu sevřelo hrdlo, až ho to málem připravilo o klid. "Myslíte, že bychom si mohli s matkou promluvit, až půjdeme od dr. Lana?"
V očích Sáry Cushingové se objevil nejistý výraz. Neil si jej všiml a uvědomil si, že by jí to měl vysvětlit. "Chytáme se stébla a zjišťujeme, zda Maggie náhodou někomu něco neřekla, třeba jen tak mezi řečí, co by nám ji pomohlo najít."
Kousl se do rtu už nebyl schopen pokračovat.
Sára Cushingová si ho prohlížela a jeho úzkost vycítila. Její chladné modré oči roztály. "Jistě. Můžete si s matkou promluvit," řekla rychle. "Počkám na vás v knihovně, a až budete hotoví, vezmu vás s sebou nahoru."
Služebná se vrátila. "Dr. Lané vás očekává," řekla.
Neil a Robert Stephensovi ji už podruhé následovali do Lanový pracovny. Neil si připomněl, že si s doktorem přišel promluvit pouze o Van Hillearyových. Přinutil se vzpomenout si na otázky, které mu jako jejich zástupce chtěl položit. Vlastní a řídí penzion Společnost pro prestižní bydlení, nebo jej má pouze v pronájmu? Bude také potřebovat doklad o dostatečných kapitálových rezervách.
Dostanou Van Hillearyovi slevu, pokud si apartmá dají vymalovat a zařídit sami?
Když vešli do kanceláře dr. Lana, zažili oba otřes. Muž, který seděl za stolem, prodělal tak radikální změnu, že měli pocit, jako by se sešli a hovořili s někým úplně jiným. Uhlazený, usměvavý, zdvořilý ředitel, s nímž se setkali minulý týden, byl tentam.
Lané vypadal jako nemocný, zničený člověk. Pleť měl prošedlou, oči zapadlé. Lhostejně jim pokynul, aby se posadili, a řekl: "Prý se chcete na něco zeptat. Rád vám odpovím. Ale až o víkendu vaši klienti přijedou, budou už jednat s někým jiným."
Vyhodili ho, pomyslel si Neil. Proč? Rozhodl se jít rovnou k věci. "Podívejte, já samozřejmě nevím, co se tady stalo, a ani po vás nechci, abyste mi vysvětlil, proč odcházíte." Odmlčel se. "Ale vím, že vaše účetní vynášela důvěrné informace o majetkových poměrech klientů. To je jedna věc, která mi dělá starosti."
"Ano, právě nás na to upozornili. Jsem si naprosto jist, že v tomto zařízení se nic podobného opakovat nebude," řekl Lané.
"Cítím s vámi," navázal Neil. "Vypadá to, že v obchodování narážíme na problém prodeje důvěrných informací všichni." Věděl, že ho otec zvědavě pozoruje, ale musel se pokusit zjistit, zda právě to je příčinou Lanová vyhazovu. V hloubi duše o tom pochyboval a měl spíše podezření, že to má co do činění s náhlou smrtí několika klientů.
"Já ten problém znám," řekl Lané. "Než jsem přišel sem, moje paní pracovala u jedněch obchodníků cennými papíry v Bostonu u Randolpha a Marshalla. Nečestní lidé se zřejmě vyskytují všude. Nu co, vynasnažím se zodpovědět všechny vaše dotazy. Latham Manor je skvělý penzion a mohu vás ujistit, že naši hosté jsou zde šťastní."
Když po patnácti minutách odcházeli, Robert Stephens podotkl: "Neile, ten chlápek je k smrti vyděšený."
"Já vím. A nejen kvůli své práci." Ztrácím čas, pomyslel si Neil. Když se zmínil o Maggie, Lané pouze zdvořile prohlásil, že sejí snad vede dobře.
"Táti, možná bychom tady za nikým chodit neměli," řekl Neil, když došli do haly. "Vniknu k Maggie do domu a prohledám to tam. Třeba nám tam něco napoví, kam včera večer odjela."
Sára Cushingová na ně ale už čekala. "Zavolala jsem nahoru matce. Velice ráda by se s vámi setkala."
Neil se chystal něco namítnout, ale zachytil otcův varovný pohled. Robert Stephens se do věci vložil: "Neile, co kdybys na pár minut zašel na návštěvu? Já si půjdu zavolat do auta. Právě jsem ti chtěl říct, že jsem si náhodou nechal jeden náhradní klíč k novému zámku v Maggiiných dveřích, pro případ, že by Maggie někdy svůj klíč zapomněla. Řekl jsem jí o tom. Zatelefonuji mamince a řeknu jí, aby tam na nás počkala. A taky zavolám detektivu Haggertymu."
Cesta k Maggie zabere matce půl hodiny, počítal Neil. Přikývl. "Rád bych se s vaší matkou seznámil, paní Cushingová."
Cestou nahoru do pokoje Letitie Bainbridgové se rozhodl, že se jí zeptá na přednášku, kterou na Latham Manor uspořádal Earl Bateman a kvůli níž ho odtamtud vykázali. Bateman byl poslední, kdo přiznal, že Maggie včera viděl, uvažoval Neil. Potom mluvila s detektivem Haggertym, ale nikdo neohlásil, že by ji pak ještě viděl.
Jestlipak na to někdo pomyslel? lámal si Neil hlavu. Zdalipak si někdo ověřil historku Earla Batemana o tom, že když včera odpoledne odešel z muzea, odjel přímo do Providence?
"Tak tady maminka bydlí," řekla Sára Cushingová. Zaklepala, počkala na vyzvání a pak otevřela dveře.
Letitia Bainbridgová už byla úplně oblečená a seděla ve vysokém, pohodlném křesle. Zamávala na Neila, aby vešel, a ukázala na nejbližší židli. "Z toho, co mi Sára řekla, usuzuji, že s Maggie chodíte. Jistě si děláte velké starosti. To my všichni. Jak bychom vám mohli pomoci?"
Neil usoudil, že Sáře Cushingové jistě táhne na sedmdesátku, a uvědomil si, že této ženě s jasnýma očima a zvučným hlasem už musí být devadesát let a snad i víc. Vypadala, že jí nic neujde. Dej, ať mi řekne něco, co by mi pomohlo, modlil se.
"Paní Bainbridgová, nechci vás vyděsit, ale budu k vám naprosto upřímný. Z nějakého důvodu, který zatím nechápu, začala mít Maggie vážné podezření, pokud jde o některá poslední úmrtí v tomto penzionu. Víme, že zrovna včera ráno vyhledala nekrology šesti různých žen, které nedávno zemřely, a pět z nich bydlelo tady. Těch pět žen zemřelo ve spánku, nikdo u toho nebyl a ani jedna z nich neměla žádné blízké příbuzné."
"Proboha!" ozvala se zděšeně Sára Cushingová.
Letitia Bainbridgová nehnula brvou. "To mluvíte o špatné péči nebo o vraždě?" zeptala se.
"Já nevím," řekl Neil. "Vím jen to, že se Maggie pustila do pátrání, na jehož základě už byl vydán příkaz k exhumaci nejméně dvou těch mrtvých žen, a teď zmizela. A právě jsem se dozvěděl, že dr. Lana vyhodili."
"To jsem zrovna zjistila taky, mami," řekla Sára Cushingová. "Ale všichni si myslí, zeje to kvůli té účetní."
"A co sestra Markeyová?" zeptala se paní Bainbridgová dcery. "Tak proto ji policie vyslýchala? Totiž kvůli těm úmrtím?"
"To nikdo neví, ale je celá bez sebe. A paní Lanová samozřejmě taky. Prý se spolu zavřely v kanceláři sestry Markeyové."
"Nu ano, ty dvě si věčně něco špitají," řekla Letitia Bainbridgová přezíravě. "Nedokážu pochopit, o čem si spolu povídají. Markeyová sice dokáže jít člověku příšerně na nervy, ale aspoň jí to myslí. Za to ta druhá nemá za mák rozumu."
Tohle nikam nevede, pomyslel si Neil. "Paní Bainbridgová," řekl, "mohu se zdržet už jen chvilku. Chtěl jsem se vás zeptat ještě na něco. Byla jste na té přednášce, kterou tady uspořádal profesor Bateman? Víte, jak z toho byl ten velký poprask."
"Ne." Paní Bainbridgová střelila pohledem po dceři. "Tenkrát Sára taky trvala na tom, abych odpočívala, takže jsem o všechen rozruch přišla. Ale Sára tam byla."
"Mami, můžu tě ujistit, že by se ti docela určitě nelíbilo, kdyby ti taky dal jeden ten zvonek a řekl ti, aby sis představila, že tě zaživa pohřbili," ozvala se energicky Sára Cushingová. "Dovolte, pane Stephensi, řeknu vám přesně, jak to bylo."
Ten Bateman musí být blázen, pomyslel si Neil, zatímco naslouchal její verzi celého příběhu.
"Tak mě to rozčililo, že jsem mu pořádně vyhubovala a málem jsem mu tu krabici i se všemi úděsnými zvonky hodila na hlavu," pokračovala Sára Cushingová. "Zpočátku vypadal zaraženě a zkroušeně, ale pak se začal tvářit tak, že jsem málem dostala strach. Musí mít příšernou povahu. A sestra Markeyová měla samozřejmě tu troufalost, že se ho ještě zastávala! Později jsem si s ní o tom promluvila a ona byla ke všemu drzá. Řekla mi, že profesor Bateman byl hrozně rozčilený a prý prohlásil, že už se na ty zvonky nebude moci ani podívat, a přitom ho zřejmě stály spoustu peněz."
"A stejně lituju, že jsem tam nebyla," prohlásila paní Bainbridgová. "A pokud jde o sestru Markeyovou," pokračovala zamyšleně, "mámli být naprosto upřímná, spousta zdejších obyvatel si myslí, že je moc dobrá. Mně prostě jen připadá drzá, všetečná a dotěrná a chci, aby ode mě byla co možná nejdál." Odmlčela se a pak řekla: "Pane Stephensi, možná vám to bude k smíchu, ale myslím si, že ať už má dr. Lané jakékoli chyby a nedostatky, je to velice laskavý člověk, a já se v lidech vyznám."
Za půl hodiny přijížděli Neil s otcem k Maggiinu domu. Dolores Stephensová už tam byla. Prohlédla si syna, natáhla se a vzala jeho obličej do dlaní. "Myji najdeme," řekla rozhodně.
Neil nedokázal promluvit, a tak jen přikývl.
"Dolores, kde máš ten klíč?" zeptal se Robert Stephens.
"Tady."
Byl to klíč od zámku v zadních dveřích. Když vcházeli do kuchyně, Neil si pomyslel, že všechno začalo vraždou Maggiiny nevlastní matky právě tam.
K kuchyni bylo uklizeno. Ve dřezu nebylo žádné nádobí. Neil otevřel myčku uvnitř leželo několik šálků s podšálky a pár talířků. "Třeba šla včera někam na večeři," řekl.
"Nebo si vzala chleba s něčím," podotkla matka. Otevřela ledničku a uviděla zásobu krájeného salámu. Ukázala na několik nožů v přihrádce myčky.
"U telefonu není žádný poznámkový blok," řekl Robert Stephens. "Víme, že Maggie něco trápilo," vyhrkl. "Mám na sebe strašný vztek. Proč jen jsem ji včera, když jsem se sem vrátil, nepřemluvil, aby bydlela u nás?"
V jídelně i v obývacím pokoji byl pořádek. Neil si u stolku prohlédl vázu s růžemi a přemýšlel, kdo je asi poslal. Nejspíš Liam Payne, řekl si. Zmínila se o něm u večeře. Neil se s Paynem setkal jen několikrát, ale mohl to být ten chlapík, kterého zahlédl, jak od Maggie v pátek večer odchází.
V nejmenší ložnici nahoře bylo znát, že tam Maggie balila věci po nevlastní matce kupila se tam hromada pečlivě označených pytlů s šatstvem, kabelkami, prádlem a střevíci. Ložnice, v níž Maggie původně spala, vypadala stejně, jako když přišli vyměnit zámky v oknech.
Vešli do největšího pokoje. "Tak se mi zdá, že Maggie chtěla včera večer přespat tady," poznamenal Robert Stephens a ukázal na ustlanou postel.
Neil neodpověděl a pustil se nahoru do ateliéru. Světlo, které zpozoroval předchozího večera, když zaparkoval venku a čekal, až se Maggie vrátí domů, stále ještě svítilo a mířilo přímo na fotografii připíchnutou na nástěnku. Neil si vzpomněl, že v sobotu odpoledne tam ten snímek nebyl.
Chystal se přejít po místnosti, ale vtom se zarazil. Po zádech mu přeběhl mráz.
Na pracovním stole uviděl v záři reflektoru dva kovové zvonky.
Jako že jedna a jedna jsou dvě, věděl, že jsou to zvonky ze sbírky, kterou Earl Bateman použil při své neblaze proslulé přednášce na Latham Manor zvonky, které uklidil z dohledu, aby mu už nikdy nepřišly na oči.
Ruka ji bolela a měla ji celou od bláta. Neustále tahala za provázek, dopředu a pak zase dozadu, a doufala, že uvolní průduch, ale zdálo se jí, že trubičkou už žádná hlína nepadá. Ani voda z ní nekapala.
Už ani neslyšela, jak déšť bubnuje o zem. Opravdu se ochlazuje, neboje to jen tím mrazivým vlhkem v rakvi? uvažovala.
Jí ale začínalo být teplo, snad až příliš. Dostávám horečku, pomyslela si Maggie ospale.
Hrozně se jí točila hlava. Průduch je ucpaný, uvědomila si. Moc kyslíku už asi nezbývá.
"Jedna. dvě. tři. čtyři. "
To již počítala šeptem, jak se soustředila, aby neusnula a aby znovu začala křičet, až dojde k pěti stům.
I kdyby se vrátil a uslyšel ji, co na tom? Co by jí ještě mohl udělat?
Ruka se stále svírala a uvolňovala.
"Ruku v pěst," řekla nahlas. "Dobře, ted povol." Přesně tak to po ní chtěly sestřičky, když jí braly krev. "To proto, aby ti bylo lépe, Maggie," říkaly.
Když se k nim nastěhovala Nuala, přestala se Maggie jehel bát. Nuala z toho udělala hru. "Odbydeme si to hned a pak půjdeme do kina," říkávala.
Maggie si vzpomněla na svou tašku s výbavou. Její fotoaparáty. Byly jako její přátelé. Chtěla s nimi pořídit ještě tolik snímků. Chystala se vyzkoušet ještě tolik nápadů, chtěla ještě tolik věcí vyfotografovat.
" Sto padesát. sto padesát jedna. "
Tehdy v kině věděla, že Neil sedí za ní. Několikrát si odkašlal bylo to takové zvláštní, suché zakašlání a ona je poznala. Věděla, že šijí určitě všiml, že viděl, jak je nešťastná.
Brala jsem to jako zkoušku, pomyslela si. Jestli mě máš rád, pochopíš, že tě potřebuji přála si, aby tu myšlenku vycítil a zachoval se podle ní.
Když ale film skončil a rozsvítilo se světlo, byl pryč.
"Dám ti další příležitost, Neile," řekla Maggie nahlas. "Jestli mě máš rád, budeš vědět, že tě potřebuji, a najdeš mě."
" Čtyři sta devadesát devět, pět set!"
Znovu začala volat o pomoc. Tentokrát křičela, až ji bolelo v krku. Už nemělo smysl šetřit si hlas. Čas téměř vypršel.
Přesto se opět cílevědomě pustila do počítání. "Jedna. dvě. tři."
Rukou pohybovala do rytmu čísel: sevřít. povolit.
Vší silou své bytosti se potýkala s touhou spát. Věděla, že když usne, už se nevzbudí.
Když se otec vydal dolů po schodech telefonovat na policii, Neil ještě chvíli váhal a prohlížel si snímek, který našel připíchnutý na nástěnce.
Na zadní straně stál nápis: Oslava narozenin barona Moora, 20. září. Earl Moore Bateman Nuala Moorová Liam Moore Payne.
Neil si prohlížel Batemanovu tvář. Prolhanou tvář, pomyslel si zatrpkle. Byl poslední, kdo Maggie viděl naživu.
Zděsil se obávané zprávy, kterou k němu vysílalo jeho podvědomí, položil snímek ke zvonkům a spěchal za otcem.
"Mám na drátě náčelníka Browera," řekl Robert Stephens. "Chce s tebou mluvit. Pověděl jsem mu o těch zvoncích."
Brower šel přímo k věci. "Pokud jsou to opravdu dva z těch, které by podle Batemana měly být zavřené v muzejním skladu, můžeme ho předvést k výslechu. Problém spočívá v tom, že toho ví dost, aby odmítl vypovídat, zavolá si právníka a všechno se zdrží. Nejlépe uděláme, když mu ty zvonky předložíme a budeme doufat, že se nějak podřekne. Když jsme s ním o nich mluvili dnes dopoledne, byl vzteky bez sebe."
"Chtěl bych být u toho," řekl Neil.
"Poslal jsem jedno policejní auto, aby muzeum hlídalo z parkoviště u smuteční síně. Jestli Bateman budovu opustí, budou ho sledovat."
"Už jsme na cestě," řekl Neil a vzápětí dodal: "Ještě moment, náčelníku. Vím, že jste vyslýchali nějaké výrostky. Nedozvěděli jste se od nich něco?"
Uslyšel, jak Brower s odpovědí zaváhal. "Něco ano, ale nevím, jestli se tomu dá věřit. Promluvíme si o tom, až přijedete."
"Já se o tom chci dozvědět hned," vyštěkl Neil.
"Pak si laskavě uvědomte, že té historce moc velkou váhu nepřikládáme. Ale jeden kluk přiznal, že včera večer u muzea byli, tedy přesněji řečeno, že byli přes ulici. Tvrdí, že asi tak v deset hodin uviděl dva vozy pohřební vůz a za ním stejšn jak vyjíždějí z muzejního parkoviště."
"Jaký stejšn to byl?" zeptal se Neil naléhavě.
"Značkou si ten kluk není jistý, ale tvrdí, že byl černý."
"Jen klid, Earle," řekl Liam Moore Payne již po desáté za hodinu.
"Jakýpak klid? Já vím, jak rodina vždycky Batemanovy zesměšňovala, a mě zvlášť."
"Tebe nikdo nezesměšňoval, Earle," prohlásil Liam konejšivě.
Seděli v muzejní kanceláři. Bylo už téměř pět hodin a ze staromódního kulatého lustru se po místnosti rozlévalo mdlé světlo.
"Poslyš," řekl Liam, "potřebuješ se napít."
"Chceš říct, že se potřebuješ napít ty."
Liam neodpověděl, vstal, přešel ke skříňce nad dřezem, vytáhl láhev skotské a sklenky a z ledničky vzal led s citronem.
"Už se nese dvojitá skotská s ledem a kouskem citronu pro nás pro oba," řekl.
Earl se uklidnil, počkal, až před něj bratranec postaví sklenku, a pak řekl: "Jsem rád, žes přijel, Liame."
"Když jsi zavolal, poznal jsem, jak jsi rozčilený. A já jsem samozřejmě ještě rozčilenější kvůli tomu, že zmizela Maggie." Odmlčel se. "Earle, asi tak rok se spolu občas scházíme. Víš, když jsem byl v New Yorku, kolikrát jsem jí zavolal a zašli jsme na večeři. Ale toho večera ve Four Seasons, když jsem si uvědomil, že beze slova odešla, se něco stalo."
"Stalo se jen to, že sis jí nevšímal, protože sis na oslavě s kdekým potřásal rukama."
"Ne, já si v tu chvíli uvědomil, jaký jsem to byl pitomec, a poznal jsem, že kdyby mě poslala do horoucích pekel, byl bych se tam doplazil třeba po kolenou, jen abych si to u ní vyžehlil. Tehdy večer jsem si uvědomil, jak mi na Maggie záleží, a kromě toho mi to ted dává naději, zeje snad v pořádku."
"Co to má znamenat?"
"Že když se rozčilila, beze slova odešla. Bůhví, že od chvíle, kdy přijela do Newportu, měla spoustu důvodů být rozčilená. Třeba jen potřebovala pryč."
"Zřejmě jsi zapomněl, že našli její opuštěné auto."
"Co my víme? Třeba nastoupila do letadla nebo do vlaku, auto zaparkovala kdovíkde a někdo je ukradl. Možná se jen pár děcek chtělo projet."
"O děckách na projížďce mi nevykládej," řekl Earl. "Myslím, že tu loupež tady včera večer spáchali zrovna takoví nezletilí delikventi."
Když uslyšeli pronikavý zvuk domovního zvonku, oba se lekli. Earl Bateman odpověděl na bratrancovu nevyslovenou otázku. "Já nikoho nečekám," řekl a pak se široce usmál. "Ale třeba jsou to policajti a jdou mi říct, že už našli tu rakev."
Neil s otcem se k Browerovi připojili na parkovišti u muzea a náčelník Neila upozornil, aby si dával pozor na jazyk a vyptávání přenechal policii. Zvonky, které našli u Maggie, uložili do krabice od bot a tu teď nesl nenápadně v podpaží detektiv Haggerty.
Když je Earl zavedl do muzejní kanceláře, Neila nepříjemně překvapilo, že tam sedí Liam Payne. V přítomnosti svého soka náhle znejistěl, a tak ho pozdravil jen s nejnutnější dávkou zdvořilosti a utěšoval se alespoň tím, že Earl ani Liam o jeho vztahu k Maggie nevědí. Jeho i otce policisté představili pouze jako Maggiiny vystrašené přátele z New Yorku.
Bateman s Paynem odešli pro další židle a přinesli je z pohřební expozice v přední místnosti. Když se vraceli, Bateman byl viditelné podrážděný. Vyjel na bratrance: "Liame, máš boty samé bláto a ten koberec je hrozně drahý. Ted abych ještě před odjezdem celou místnost vyluxoval."
Pak náhle změnil výraz a otočil se k policistům. "Víte něco nového o rakvi?" zeptal se.
"To ne, pane profesore," řekl Brower, "ale víme něco nového o některých dalších předmětech, které vám zřejmě patří."
"To je nesmysl. Kromě katafalku se nic neztratilo," odpověděl Bateman. "Zkontroloval jsem to. Chci se něco dozvědět o té rakvi. Nemáte ponětí, jaké jsem s ní měl plány. Říkal jsem vám přece o svém muzeu v přírodě. Ta rakev tam měla být součástí nejdůležitější expozice. Objednal jsem si dokonce figuríny koní s černými chocholy a dal jsem vyrobit maketu pohřebního kočáru, jaký se používal za královny Viktorie. Bude to úžasná expozice."
"Jen klid, Earle," řekl Liam Payne konejšivě a otočil se k Browerovi. "Náčelníku, víte něco nového o Maggie Hollowayové?"
"Bohužel ne," odpověděl Brower.
"Vzali jste v úvahu mou domněnku, že Maggie možná jen chtěla uniknout tomu hroznému tlaku uplynulého půldruhého týdne?"
Neil se po Liamovi opovržlivě podíval. "Vy Maggie vůbec neznáte," řekl. "Ta před problémy neutíká. Postaví se jim čelem."
Brower si jich nevšímal a obrátil se na Batemana. "Pane profesore, v tuto chvíli se prostě snažíme objasnit pár věcí. Na otázky nemusíte odpovídat. Rozumíte mi?"
"Proč bych vám neměl odpovědět na otázky? Nemám co skrývat."
"Dobře. Pokud víme, ty zvonky, které jste nechal odlít pro svou přednášku o tom, jak se lidé za královny Viktorie báli, že by je mohli pohřbít zaživa, jste všechny uklidil z dosahu. Je to tak?"
Na Batemanově tváři se zračila zlost. "O tom incidentu na Latham Manor se prostě bavit nehodlám," řekl zostra. "Už jsem vám to řekl."
"Chápu. Ale odpověděl byste laskavě na otázku?" "Ano. Uklidil jsem je z cesty. To ano." Brower kývl na Haggertyho a ten otevřel krabici od bot. "Pane profesore, tyto zvonky našel pan Stephens u Maggie Hollowayové. Podobají se těm kouskům, které máte vy?"
Bateman zbledl. Jeden sebral a zevrubně si jej prohlížel. "Ta zlodějka!" vybuchl. "Určitě se sem včera večer vrátila a ukradla je."
Vyskočil, prokličkoval halou, vyběhl do schodů a ostatní spěchali za ním. Ve druhém patře rozrazil dveře skladiště a přiskočil k polici u pravé stěny. Natáhl se, zatáhl za krabici zaklíněnou mezi dvěma bednami a uvolnil ji.
"Je příliš lehká. To poznám hned," zamumlal. "Několik jich chybí." Lovil v ochranném polystyrenu, dokud se nepřesvědčil, co všechno krabice obsahuje.
Krvavě rudý v obličeji, s očima metajícíma blesky, se otočil k pěti mužům, kteří stáli za ním, a řekl: "Je jich tady jen pět. Sedm chybí! Ta ženská je musela ukrást. Není divu, že se na ně včera pořád vyptávala."
Neil zděšeně zavrtěl hlavou. Ten člověk je blázen, pomyslel si. Vždyť on tomu skutečně věří.
"Pane profesore, jsem nucen vás požádat, abyste se mnou zajel na policejní stanici," řekl Brower úředním tónem. "Musím vám sdělit, že jste nyní podezřelý ve věci zmizení Maggie Hollowayové. Máte právo odepřít výpověď."
"Ty svoje zatracené oficiality si nechte." vykřikl Earl. "Maggie Hollowayová se sem vetře, ukradne mi zvonky a možná i rakev a vy obviňujete mě? K smíchu! Myslím, že byste se měli porozhlédnout po člověku, který jí pomáhal. Tohle sama neudělala."
Neil popadl Batemana za klopy u saka. "Buďte zticha," vykřikl. "Víte zatraceně dobře, zeje Maggie neukradla. Nezáleží na tom, kde ty dva zvonky, co měla, našla pro ni měly nějaký obrovský význam. A teď mi na něco odpovězte. Jeden kluk viděl, jak odtud včera večer v deset hodin vyjíždí pohřební vůz a Maggiin stejšn. Ve kterém voze jste seděl vy?"
"Buďte zticha vy, Neile," nařídil Brower.
Když Robert Stephens syna odtáhl od Earla Batemana, Neil zahlédl v náčelníkově tváři výraz zlosti.
To je fuk, pomyslel si. Ted není čas chodit kolem toho lháře po špičkách.
"To myslíte můj pohřební vůz?" zeptal se Bateman. "To není možné. Ten je v garáži."
Seběhl ze schodů ještě rychleji, než do nich předtím vyběhl, a pádil přímo do garáže. Vytáhl dveře a s ostatními v patách vtrhnul dovnitř.
"Někdo s ním opravdu jel," vykřikl, když nahlédl okénkem dovnitř. "Jen se podívejte. Na koberci je hlína!"
Neil měl chuť ho uškrtit, vytlouci z něj pravdu. Jak jen Maggie donutil, aby jela za jeho pohřebním vozem? Nebo že by její auto řídil někdo jiný?
Liam Payne popadl bratrance za paži. "Earle, to bude v pořádku. Půjdu na policii s tebou. Zavolám právníka."
Neil s otcem se rozhodli, že domů neodjedou, a usadili se v čekárně na policejní stanici. Čas od času se k nim připojil detektiv Haggerty. "Ten chlapík odmítl advokáta a na všechno nám odpovídá. Trvá na tom, že včera večer byl v Providence a může to dokázat pomocí telefonních hovorů, které uskutečnil ze svého bytu. V tomto okamžiku ho prostě zadržet nemůžeme."
"Vždyť víme, že Maggie něco udělal," namítl Neil. "Musí nám ji pomoci najít!"
Haggerty zavrtěl hlavou. "Ten si dělá větší hlavu s tou svou rakví a hlínou ve starém pohřebním voze než se slečnou Hollowayovou. Myslí si, že si někoho přivedla, aby jí pomohl rakev a zvonky ukrást, a ten někdo pak rakev odvezl v pohřebním voze. Klíček od zapalování byl snadno dostupný na háčku v kanceláři. Jeho bratranec ho za chvilku odveze zpátky do muzea, aby si mohl vyzvednout své auto."
"Nemůžete ho nechat jít," namítl Neil.
"Nemůžeme ho nenechat jít," opáčil Haggerty.
Chvíli váhal a pak dodal: "Tohle stejně vyjde najevo a vás to bude zajímat. Víte, díky dopisu, který po sobě zanechal ten právník, co se zabil, se zabýváme taky obviněním z přestupků na Latham Manor. Když jsme byli pryč, šéf dostal nějakou zprávu. Zasadil se, abychom přednostně zjistili, komu vlastně penzion patří. Co byste řekli? Nevlastní jej nikdo jiný, než Batemanův bratranec, pan Liam Moore Payne."
Haggerty se opatrně ohlédl, jako by se bál, že se mu Payne objeví za zády. "Asi je ještě uvnitř. Trval na tom, že při výslechu zůstane s bratrancem. Zeptali jsme se ho, zda penzion vlastní, a on nám to ochotně potvrdil. Prohlásil, zeje to dobrá investice. Ale zřejmě nechce, aby se vědělo, že mu to tam patří. Říká, že kdyby se to rozneslo, obyvatelé by se na něj ustavičně obraceli s různými stížnostmi a prosbami o laskavost. To docela dává smysl, co říkáte?"
Když se Robert Stephens obrátil na syna, bylo už téměř devět hodin. "Pojď, Neile, měli bychom jet domů," pobídl ho.
Auto nechali zaparkované naproti policejní stanici. Právě když Robert Stephens otočil klíčkem v zapalování, zazvonil telefon. Neil zvedl sluchátko.
Volala Dolores Stephensová. Když se vydali do muzea, odjela domů. "Víte něco nového o Maggie?" zeptala se úzkostlivě.
"Ne, mami. Za chvíli už nejspíš budeme doma."
"Neile, právě mi volala nějaká Sára Cushingová. Říkala, že její matka, paní Bainbridgová, bydlí na Lamám Manor, a že jsi s ní dnes mluvil."
"Správně." Neil zbystřil pozornost.
"Matka paní Cushingové si na něco vzpomněla. Říkala si, že by to mohlo být důležité, a tak zavolala dceři, ta našla naše telefonní číslo a pokusila se tě vystopovat. Paní Bainbridgová říkala, že Maggie se zmínila o zvonku, který našla na hrobě své nevlastní matky. Chtěla vědět, jestli tady třeba není zvykem dávat na hrob zvonek. Paní Bainbridgová říkala, že ji napadlo, že Maggie možná mluvila o jednom z těch viktoriánských zvonků profesora Batemana. Nevím, co to všechno znamená, ale chtěla jsem, abys o tom hned věděl," dodala. "Za chvíli se uvidíme."
Neil otci matčin vzkaz podrobně přetlumočil. "Co si o tom myslíš?" zeptal se Robert Stephens syna a chystal se rozjet.
"Počkej chvíli, táti. Nevyjížděj," řekl Neil naléhavě. "Co si o tom myslím? Je toho spousta. Ty zvonky, které jsme našli u Maggie v ateliéru, určitě pocházely z hrobu její nevlastní matky a někoho dalšího, patrně z hrobu nějaké ženy z penzionu. Proč by se na to jinak ptala? Pokud se včera večer skutečně do muzea vrátila, a tomu pořád nemůžu uvěřit, šla se přesvědčit, jestli některé ty zvonky, které podle Batemana měly být v krabici, nechybí."
"Už jsou tady," zamumlal Robert Stephens, když se před stanicí objevili Bateman s Paynem. Otec se synem sledovali, jak oba muži nasedli do Batemanova jaguáru, zůstali několik minut sedět a živě diskutovali.
Přestalo pršet a dobře osvětlenou ulici kolem policejní stanice zalil svým světlem ještě úplněk.
"Payne dnes musel přijet z Bostonu po nějakých polních cestách," poznamenal Robert Stephens. "Jen se podívej na ta kola a pneumatiky. A boty měl taky samé bláto. Však jsi slyšel, jak na něj Bateman kvůli tomu ječel. Taky mě dost překvapilo, že mu penzion patří. Něco mi na tom chlapíkovi nesedí. Chodila s ním Maggie na vážno?"
"Myslím, že ne," řekl Neil nevýrazně. "Taky se mi moc nelíbí, ale úspěch zřejmě má. Ten penzion ho stál celé jmění. A prověřil jsem si jeho investiční operace. Má ted vlastní firmu a zjevně byl natolik chytrý, že k sobě přetáhl pár nejlepších klientů od Randolpha a Marshalla."
"Randolph a Marshall," opakoval po něm otec. "Neříkal prve dr. Lané, že u nich pracovala jeho žena?"
"Cos to říkal?" zeptal se Neil.
"Slyšel jsi. Říkal jsem, že u Randolpha a Marshalla pracovala Lanová manželka."
"Tak tohle mi vrtá hlavou!" vyhrkl Neil. "Nechápeš? Za vším stojí Liam Payne. Penzion mu patří. Musel mít poslední slovo, když najímali dr. Lana. Doug Hansen u Randolpha a Marshalla pracoval taky, i když jen krátce. Ted si to zařídil tak, že jeho transakce jdou přes jejich zúčtovací středisko. Říkal jsem dnes, že to Hansen řídí z nějaké jiné kanceláře, a taky jsem říkal, že je příliš hloupý, aby vypracoval takový plán, jak ty ženy okrást. Je to jen nastrčená figurka. Někdo mu musel říct, co má dělat. No, a tím někým byl možná Liam Moore Payne."
"Ale všechno mi tady nesedí," namítl Robert Stephens. "Jestliže penzion Paynovi patří, mohl ty důvěrné informace o finanční situaci klientů dostat a nepotřeboval k tomu ani Hansena, ani Hansenovu tetu Janice Nortonovou."
"Ale ono je daleko jistější držet se trochu stranou," upozornil ho Neil. "Když si to člověk zařídí takhle a něco nevyjde, obětním beránkem se stane Hansen. Copak to nechápeš, táti? Laura Arlingtonová i Cora Gebhartová čekaly na vyřízení žádosti. Nejenže Payne klientům byty prodával. Když zrovna žádné byty neměl, okrádal žadatele."
"Když má Bateman problémy, zřejmě si vylévá srdce Paynovi," pokračoval Neil. "Pokud Batemana rozčililo, že se ho Maggie vyptávala na ten incident na Latham Manor, myslíš, že by se Paynovi nesvěřil?"
"Snad ano. Ale co tím chceš říct?"
"Tím chci říct, že za vším stojí tenhleten Payne. Tajně vlastní Latham Manor. Řada žen tam zemře za zdánlivě nikterak mimořádných okolností, ale když si člověk uvědomí, kolik těch úmrtí v poslední době bylo, a zváží společné rysy všech těch případů všechny byly hodně osamělé a neměly žádné blízké . příbuzné, kteří by se o ně zajímali pak to vypadá dost podezřele. A kdo na jejich smrti vydělá? Přece Latham Manor tím, že prodá uvolněný byt dalšímu čekateli."
"To chceš říct, že všechny ty ženy zabil Liam Payne?" zeptal se Robert Stephens nevěřícně.
"To ještě nevím," odpověděl syn. "Policie má podezření, že v těch úmrtích měl prsty dr. Lané nebo sestra Markeyová, případně oba. Když jsem ale mluvil s paní Bainbridgovou, zdůrazňovala, že dr. Lané je laskavý Člověk a Markeyová dobrá ošetřovatelka. Mám takové tušení, že ví, co říká. Všímá si. Ne, já nevím, kdo ty ženy zabil, ale myslím si, že když Maggie uvažovala o jejich smrti, došla ke stejnému závěru a určitě se dostala příliš blízko, takže to vrahovi bylo nepříjemné."
"Ale jak do toho zapadají ty zvonky? A Bateman? Já to nechápu," namítl Robert Stephens.
"Zvonky? Kdo ví? Možná je to takové vrahovo počítadlo. Ale je docela pravděpodobné, že pokud Maggie ty zvonky našla na hrobech a vyhledala nekrology těch žen, začalo jí být jasné, co se ve skutečnosti stalo. Třeba tam zvonky byly na znamení, že ty ženy byly zavražděny." Neil se odmlčel. "A pokud jde o Batemana, to je zřejmě příliš velký podivín, než aby se podílel na něčem tak rafinovaném. Ne, já si myslím, že nás k pravdě přivede pan Liam Moore Payne. Však jsi slyšel tu jeho pitomou poznámku, když se pokoušel vysvětlit, proč Maggie zmizela." Neil si posměšně odfrkl. "Vsadil bych se, že ví, co se Maggie stalo, a chce jen, aby pátrání nepokračovalo tak intenzivně."
Robert Stephens zpozoroval, že Payne nastartoval, a otočil se k synovi. "Takže ho sledujeme," řekl.
"Přesně tak. Chci vědět, kam pojede," odpověděl Neil a v duchu se tiše pomodlil: Prosím tě, prosím, dej, ať mě zavede k Maggie.
Dr. William Lané večeřel na Latham Manor společně s několika kmenovými klienty penzionu. Odile nepřišla, a tak ji omluvil a řekl, že je zdrcená, protože opouští své drahé přátele. Pokud jde o něj, lituje sice, že se musí vzdát práce, kterou dělal tak rád, ale jak se říká, on tam končí.
"Chtěl bych všechny ujistit, že taková ostudná netaktnost se už nikdy nebude opakovat," přislíbil a narážel přitom na Janice Nortonovou, která z penzionu vynášela důvěrné informace.
Letitia Bainbridgová přijala pozvání, aby povečeřela u doktorova stolu. "Rozumím tomu správně, že na vás sestra Markeyová podala stížnost pro porušení lékařské etiky a prohlásila, že prakticky jen postáváte kolem a díváte se, jak vám klienti umírají?" zeptala se.
"Zřejmě ano. Tak tomu samozřejmě není."
"Co si o tom myslí vaše žena?" nedala se paní Bainbridgová.
"Ta věc ji také nesmírně zarmoutila. Považovala sestru Markeyovou za blízkou přítelkyni." Tím hůř pro tebe, Odile, dodal v duchu.
Když se loučil, promluvil smířlivě a k věci: "Někdy je vhodné přenechat otěže někomu jinému. Vždycky jsem se snažil. Pokud jsem se něčím provinil, pak pouze tím, že jsem důvěřoval zlodějce, ale své povinnosti jsem nijak hrubě nezanedbal."
Při krátké procházce z penzionu do úschovny kočárů si dr. Lané pomyslel: Nevím, co se teď bude dít, ale vím jistě, že ať už si najdu jakoukoli práci, zůstanu sám.
Ať se stane cokoli, rozhodl se, že s Odile už nestráví jediný den.
Když stoupal po schodech do prvního patra, dveře ložnice byly otevřené, Odile stála u telefonu a zjevně ječela do záznamníku: "Tohle mi nemůžeš udělat! Nemůžeš mě nechat jen tak být! Zavolej mi! Musíš se o mě postarat. Slíbils mi to!" Práskla sluchátkem.
"S kýmpak jsi to mluvila, miláčku?" zeptal se Lané ode dveří. "Snad s tím tajemným dobrodincem, který mi proti všemu očekávání svěřil tohle místo? Kvůli mně už ho nebo ji, nebo kdo to je, neobtěžuj. Nevím, co udělám, ale tebe k tomu potřebovat nebudu."
Odile na něho upřela nateklé, uplakané oči. "Williame, to přece nemyslíš vážně."
"Ale ano." Prohlížel si její tvář. "Ty se vážně bojíš, co? Rád bych věděl, proč. Vždycky jsem si říkal, že pod tou přihlouplou slupkou se odehrává něco jiného."
"Ne, že by mě to zajímalo," pokračoval, otevřel svou skříň a vytáhl kufr. "Byl jsem jen trochu zvědavý. Po svém včerejším pochybení jsem byl tak trochu popletený. Ale když se mi v hlavě rozjasnilo, začal jsem přemýšlet a vyřídil jsem si pár telefonátů."
Otočil se a díval se na manželku. "Včera večer jsi v Bostonu na večeři nezůstala, Odile. Nevím, kam jsi šla, ale pořádně sis tam umazala boty, že?"
Maggie se už nedokázala soustředit na počítání. Stejně to nemělo smysl.
Nevzdávej to, přikázala si a snažila se zachovat si bdělou mysl a stále přemýšlet. Bylo by to tak snadné usnout, bylo by to tak snadné jen zavřít oči a utéci před tím, co se s ní dělo.
Ten snímek, co dostala od Earla na Liamově výrazu bylo něco zvláštního: povrchní úsměv, vypočítaná upřímnost, nacvičená srdečnost.
Mělo ji napadnout, že se za jeho nenadálým zájmem skrývají nečestné pohnutky. Když ji tehdy na večírku opustil, bylo to spíše v jeho stylu.
Vrátila se myšlenkami k předešlému večeru, k tomu hlasu. To se s Liamem hádala Odile Lanová. Maggie je slyšela.
Odile byla vyděšená. "Už to dělat nemůžu," kvílela. "Tys zešílel! Slíbil jsi přece, že penzion prodáš a utečeme. Říkala jsem ti, že se Maggie Hollowayová moc vyptává."
Bylo to tak jasné. V tu chvíli to bylo naprosto jasné.
Už nedokázala ani sevřít ruku. Přišel čas znovu volat o pomoc.
To už ale sotva šeptala. Nikdo ji neuslyší.
Sevřít. povolit. dýchej zlehka, nabádala se.
Ale v myšlenkách se stále vracela k jediné věci, k první dětské modlitbičce, kterou se kdysi naučila: "Když se k spánku ukládám."
"Snad jsi mi mohl říct alespoň to, že ti Latham Manor patří," řekl Earl Bateman vyčítavě bratranci. "Já se ti svěřuji se vším. Proč jsi takový tajnůstkář?"
"Vždyť je to jen investice, Earle," řekl Liam konejšivě. "Nic víc. Já s každodenním provozem penzionu nemám vůbec nic společného."
Zajel na parkoviště u pohřebního muzea a zastavil vedle Earlova vozu. "Jeď domů a pořádné se vyspi. Máš to zapotřebí."
"Kam jedeš ty?"
"Vracím se do Bostonu. Proč?"
"To jsi dnes tak narychlo přijel jen kvůli mně?" pokračoval Earl rozmrzele.
"Přijel jsem, protože jsi byl rozčilený a taky proto, že jsem měl starost o Maggie Hollowayovou. Vysvětlil jsem ti přece, že teď už se o ni tolik nebojím. Řekl bych, že se co nevidět někde vynoří."
Earl se chystal vystoupit z auta, ale náhle se zarazí. "Liame, tys věděl, kde nechávám klíč od muzea i klíček od zapalování, viď?" zeptal se.
"Kam tím míříš?"
"Nikam, jen se tě chci zeptat, jestli jsi o tom někomu neřekl."
"Neřekl. No tak, Earle. Jsi unavený. Tak už jeď domů, ať můžu taky odjet."
Earl vystoupil a práskl dveřmi.
Liam Moore Payne okamžitě vyrazil z parkoviště a projel postranní ulicí. Nevšiml si, že se od chodníku odlepilo další auto, a když zabočil doprava, zpovzdáli ho nenápadně sledovalo.
Všechno vychází najevo, pomyslel si pochmurně. Vědí, že mu penzion patří. Earl už ho začal podezírat, že včera večer byl v muzeu právě on. Mrtvé budou exhumovat a zjistí, že těm ženám někdo podal nesprávný lék. Budeli mít štěstí, obžalují dr. Williama Lana, ale Odile se může každou chvíli sesypat. Z ní by doznání dostali hned. A Hansen? Ten by udělal cokoli, jen aby si zachránil kůži.
Takže zbývám už jenom já, pomyslel si Liam. Tolik práce a všechno nadarmo! Sen, že z něj bude další baron Moore, mocný a bohatý, byl v nenávratnu. Hodně riskoval půjčoval si z účtů svých klientů, koupil penzion a neměl na něj, napumpoval do něj peníze, vymýšlel, jak by se asi k penězům druhých dostal baron a po tom všem je z něj jen další Moore, který to nikam nedotáhl. Všechno mu uniklo mezi prsty.
A Earl, ten potrhlý blázen, je bohatý. Opravdu bohatý.
Ano, Earl je blázen, ale hloupý není. Už brzy si dá dohromady, kolik je jedna a jedna, a pak bude vědět, kde tu svou rakev hledat.
Ale i kdyby přišel na všechno, pomyslel si Liam, Maggie Hollowayovou už živou nenajde.
Její čas vypršel, tím si byl jist.
Náčelník Brower s detektivem Haggertym se právě chystali pro ten den skončit, když k nim přepojili telefonát Earla Batemana.
"Všichni mě nenávidí," začal. "Rádi zesměšňují rodinné podnikání Batemanů, mně se vysmívají kvůli přednáškám, ale v podstatě nám jen všichni závidí, protože jsme bohatí. Byli jsme bohatí po celé generace, dávno předtím, než si baron Moore přišel na svůj první špinavý dolar!"
"Mohl byste jít k věci, pane profesore?" požádal ho Brower. "Co chcete?"
"Chci, abyste za mnou přijel do areálu mé budoucí venkovní expozice. Mám takový pocit, že si ze mě můj bratranec Liam s Maggie Hollowayovou po svém vystřelili. Vsadil bych se o cokoli, že mi rakev odvezli k některému otevřenému hrobu v areálu a shodili ji tam. Chci abyste byl u toho, až ji najdu. Právě tam jedu."
Náčelník popadl pero. "Kde přesně ten váš pozemek je, pane profesore?"
Pak zavěsil a řekl Haggertymu: "Myslím, že ztrácí nervy, a kromě toho si taky myslím, že možná už brzy najdeme tělo Maggie Hollowayové."
"Neile, podívej!"
Sledovali jaguár po úzké polní cestě. Když sjeli z hlavní silnice, Neil vypnul reflektory a doufal, že si jich Liam Payne nevšimne. Jaguár nyní zahnul doleva a jeho světla krátce ozářila ceduli, kterou Robert Stephens s námahou přečetl.
"Areál budoucího Batemanova pohřebního muzea pod širým nebem," přeslabikoval. "Tak o tomhle Bateman mluvil, když říkal, že ta ukradená rakev měla být součástí důležité expozice. Myslíš, že tady je?"
Neil neodpovídal. Jeho nitro zachvátila tak strašná obava, že se s ní mozek nedokázal vypořádat. Rakev. Pohřební vůz. Hřbitov.
Pokud Liam Payne skutečné vydával příkazy k vraždám obyvatel Latham Manor a pak na jejich hroby pokládal symbolické zvonky, co by asi udělal s člověkem, který by ho ohrozil?
Co když byl včera v muzeu a narazil tam na Maggie?
On a ještě někdo, pomyslel si Neil. Museli být dva, když odjeli s jejím autem i s pohřebním vozem.
Snad ji nezabili a neodvezli v té rakvi?
Panebože, prosím, jen to ne!
"Neile, možná nás zahlédl. Obrací se a jede zpátky."
Neil se rozhodl okamžitě. "Táti, ty pojedeš za ním. Zavolej policii. Já zůstanu tady."
Než otec stačil něco namítnout, Neil vyskočil z auta.
Jaguár prosvištěl kolem. "Jeď," vykřikl Neil. "Jed!"
Robert Stephens provedl prudkou, riskantní otočku a šlápl na plyn. Neil se dal do běhu. Každičký nerv v těle mu zachvátil tak intenzivní pocit naléhavosti, že se rozběhl o závod na staveniště.
Blátivý, rozbagrovaný pozemek ozařovalo měsíční světlo. Viděl pokácené stromy, vysekaný podrost, vykolíkované cesty. A také vykopané hroby. Celou plochu pozemku rozrývaly zdánlivě nahodile otevřené jámy a u některých se kupily haldy hlíny.
Vymýcený pozemek byl zřejmě rozsáhlý a sahal tak daleko, že Neil málem nedohlédl na konec. Je Maggie někde tady? Je snad Payne natolik šílený, že by rakev i s ní shodil do některého otevřeného hrobu a zaházel ji hlínou?
Ano, docela jistě natolik šílený je.
Neil se pustil křížem krážem přes pozemek a volal Maggie jménem. U jednoho otevřeného hrobu uklouzl, spadl dolů a vyplýtval několik drahocenných minut, když hledal oporu pro nohy, aby se vyškrábal ven. Ale i tam bez přestání volal: "Maggie. Maggie. Maggie."
Zdá se jí to snad? Maggie s námahou otevřela oči. Byla tak unavená. Příliš ji to vyčerpávalo. Chtěla jen spát.
Už nedokázala hýbat rukou. Měla ji celou ztuhlou a nateklou. Už nedokázala ani křičet, ale na tom nezáleželo. Stejně by ji nikdo neslyšel.
Maggie. Maggie. Maggie.
Zdálo se jí, že zaslechla své jméno. Znělo to jako Neilův hlas. Ale už bylo pozdě.
Pokusila se zavolat, ale nevydala ani hlásku. Už se mohla pokusit jen o jediné. S bolestnou námahou uchopila prsty pravé ruky levou ruku a pohybovala jí nahoru a dolů, nahoru a dolů.
Provázek kladl odpor a ona si nejasně uvědomovala, že se zvonek určitě pohybuje.
Maggie. Maggie. Maggie.
Znovu se jí zdálo, že ji někdo volá jménem, ale ten zvuk byl nyní slabší a přicházel jakoby z veliké dálky.
V tu chvíli se Neil rozvzlykal. Byla tam. Maggie tam byla! Byl si tím jist! Cítil, že tam je. Ale kde? Kde je? Není už pozdě? Prošel téměř celým rozrytým pozemkem. Může být pohřbená pod kteroukoli haldou hlíny. Potřeboval by stroje, aby se jimi prokopal, aby je rozhrnul. Bylo jich tam tolik.
Už neměl čas. Ona taky ne. Cítil to.
"Maggie. Maggie."
Zastavil se a zoufale se rozhlédl. Náhle si něčeho všiml.
Noc byla klidná. Vítr nefoukal a ani lísteček se nepohnul. Ale tam na druhé straně pozemku, v odlehlém koutě téměř schovaném za obrovskými haldami hlíny, se v měsíčním světle něco třpytilo. A pohybovalo se to.
Zvonek. Kýval se dopředu a dozadu. Někdo se mu pokoušel dát znamení z hrobu. Maggie!
Neil se rozběhl, klopýtal kolem otevřených jam, doběhl ke zvonku a uviděl, že je připevněný k trubičce, jejíž otvor téměř ucpalo bláto.
Začal hrabat rukama v hlíně kolem, ryl, hrabal a vzlykal.
A jak tak na zvonek upíral zrak, uviděl, že se zastavil.
Vzkaz od Roberta Stephense předali náčelníku Browerovi a detektivu Haggertymu do policejního vozu. "Jaguár dál sledují dvě naše auta," řekl dispečer. "Ale pan Stephens si myslí, že tu nezvěstnou ženu možná pochovali v areálu toho venkovního muzea."
"Už tam skoro jsme," řekl Brower. "Pošlete sem okamžitě sanitku a záchrannou četu. Když budeme mít štěstí, bude se nám obojí hodit." Naklonil se dopředu. "Zapněte sirénu," nařídil.
Když dorazili na místo, našli Neila, jak se rukama jako lopatou hrabe ve vlhké hlíně a odhrnuje ji. Brower s Haggertym nezaváhali ani na vteřinu a už mu svýma silnýma rukama přišli na pomoc a hrabali, hrabali a hrabali.
Pod povrchem byla půda kypřejší, méně upěchovaná. Konečně narazili na hladké dřevo. Neil seskočil do jámy, shrnul z rakve hlínu a odmetl ji. Nakonec vytrhl ucpaný průduch a vyčistil otvor.
Ustoupil v širokém hrobě stranou, zajel prsty pod víko rakve a nadlidskou silou je pootevřel. Podsunul pod ně levé rameno, natáhl se dovnitř, popadl Maggiino ochablé tělo a předal je do nedočkavých rukou, které se k němu natahovaly seshora.
Její obličej mu přejel přes tvář a on zahlédl, jak pohnula rty, a pak uslyšel slabé zašeptání: "Neile. Neile."
"Jsem tady, lásko," řekl, "už nikdy tě nenechám odejít."
O pět dní později se Maggie s Neilem zašli rozloučit na Latham Manor s paní Bainbridgovou.
"O Dni díkůvzdání přijedeme na víkend k Neilovým rodičům," řekla Maggie, "ale nemohla jsem odjet a nezajít za vámi."
Letitii Bainbridgové zářily oči. "Maggie, Maggie, ani nevíte, jak jsme se modlili, abyste byla v pořádku."
"Ale vím," ujistila ji Maggie. "Stálo vám za to dát Neilovi vědět o zvonku, který jsem našla na Nualině hrobě, a to mi možná zachránilo život."
"V tu chvíli to do sebe začalo zapadat," souhlasil Neil. "Přesvědčilo mě to, že ve všem má prsty Liam Payne. Kdybych se za ním nevydal, mohlo už být pozdě."
Seděli s Maggie bok po boku u paní Bainbridgové. Neil položil dlaň Maggie na ruku stále ještě ji nechtel mít z dosahu, stále ještě v duchu prožíval trýznivé pátrání.
"Už se tady všichni uklidnili?" zeptala se Maggie.
"Ale, myslím, že ano. Jsme odolnější, než byste řekla. Pokud vím, ti lidé z Prestižního bydlení se chystají penzion koupit."
"Liam Payne bude potřebovat spoustu peněz. Zabíjel pro ně a teď jimi zaplatí právníkům a já doufám, že mu stejně nepomůžou," řekl Neil tvrdě. "Jeho milá taky, ale ta se bude muset spokojit s obhájcem, kterého jí přidělí. Když se na to dívám reálně, myslím, že ani jeden z nich neunikne obvinění z mnohonásobné vraždy. Odile prý už přiznala, že na Liamův příkaz záměrně vyměňovala léky."
Maggie pomyslela na Nualu, Gretu Shipleyovou i všechny ty ženy, které ani neznala a jejichž životy Liam s Odile ukrátili. Alespoň jsem jim zabránila znovu zabíjet, utěšovala se.
"Taky že by jim to projít nemělo," řekla paní Bainbridgová přísně. "Měli na těch vraždách podíl i Janice Nortonová a její synovec Douglas?"
"Ne," odpověděl Neil. "Náčelník Brower nám řekl, že podle něj se Hansen a paní Nortonová zapletli jen do Liamova plánu na okrádání žadatelů o pobyt v penzionu. Ani Odile nevěděla, co provádějí. A Janice Nortonová neměla ani tušení, že její synovec pracuje pro Liama Payna. Obžalovali je z podvodu, ne z vraždy."
"Podle náčelníka Browera řekne Odile všechno, jen aby si vysloužila trochu shovívavosti," prohlásila Maggie věcně. "Zapletla se s Liamem, když pracovala v jeho bývalé investiční firmě, právě v době, kdy to tady kupoval. Pověděla mu, co se dr. Lanoví přihodilo na posledním pracovišti, a když jí Liam přednesl tenhle plán, skočila po něm. Dr. Lané zkrátka opravdu není dobrý lékař, takže na místo ředitele to byl ten pravý. Zelda Markeyová je dost osamělá. Odile se s ní spřátelila a dosáhla toho, zeji s úmrtími nikdo nespojoval."
"Věčně si se sestrou Markeyovou povídala," řekla Letitia Bainbridgová a přikývla.
"A tahala z ní informace. Odile sice zdravotní školu nedokončila, ale ne proto, že by propadla. Věděla přesně, které léky zkombinovat, aby způsobily srdeční selhání. Několik žen, na něž se Liam zaměřil, zřejmě vyvázlo jen díky pečlivosti sestry Markeyové. Odile prohlásila, že Liama prosila, aby ji nenutil vyměnit léky paní Rhinelanderové, ale on byl příliš chamtivý.
V té době se totiž Nuala rozhodla, že pokud dostane dvoupokojový byt, do penzionu se přestěhuje."
"Takže Nuala začala mít podezření kvůli smrti Connie Rhinelanderové?" zeptala se paní Bainbridgová smutně.
"Ano, a když pak na hrobě paní Rhinelanderové našla zvonek, patrně si začala být jista, že se v penzionu dějí strašlivé věci. Zřejmě položila několik velice výmluvných otázek sestře Markeyové a taje bezelstně tlumočila Odile."
"A Odile upozornila Liama," řekla Maggie. Ach, Finnualo, pomyslela si.
Paní Bainbridgová sevřela rty. "Pro barona Moora byly peníze vším. Vzpomínám si, jak můj otec říkal, že Moore se dokonce vychloubá, zeje daleko zajímavější o peníze někoho ošidit, než je vydělat poctivě. A Liam Payne je zřejmě ze stejně odporného těsta."
"Taky bych řekl," přitakal Neil. "Dokud nezačal své klienty podvádět, byl to vynikající makléř. Paní Gebhartová i paní Arlinglonová by naštěstí měly získat své peníze zpátky z Paynova osobního majetku."
"A ještě něco," řekla Maggie. "Tu skicu, kterou namalovala Nuala s paní Shipleyovou, odnesla Odile. Jedna služebná si ji prohlédla a dělala si z toho legraci. Odile věděla, že by o ní někdo mohl začít uvažovat."
"Jsem ráda, že s tím dr. Lané neměl nic společného," povzdechla si Letitia Bainbridgová. "A ještě něco vám musím říci. Včera přijel nový ředitel. Vypadá moc sympaticky a má vynikající posudek. Není tak šarmantní jako dr. Lané, ale člověk přece nemůže mít všechno. Jeho žena se Odile vůbec nepodobá a to je příjemné, i když se trošku vřeštivě směje."
Byl čas jít. Chystali se jet společně každý svým autem do New Yorku.
"Až tady zase v listopadu budeme, navštívíme vás," slíbila Maggie, sklonila se a políbila Letitii Bainbridgovou na tvář.
"Už se těším," řekla paní Bainbridgová pohotově a povzdechla si. "Jste tak hezká, Maggie, a moc milá a chytrá. Co víc by si taková babička mohla pro vnuka přát?" Podívala se po Neilovi. "Dobře se o ni starejte."
"Už mi zachránil život," usmála se Maggie. "Za to mu přece pár bodů připsat musíme."
Za patnáct minut byli připraveni na cestu do New Yorku. Maggiin naložený stejšn už stál na příjezdové cestě. Dům byl zamčený. Maggie zůstala chvíli stát, pozorovala jej a vzpomínala na ten večer před pouhými dvěma týdny, kdy přijela.
"Bude to prima jezdit sem na dovolenou a na víkendy, co myslíš?" řekla.
Neil ji objal. "Víš jistě, že na tebe nebude doléhat příliš mnoho špatných vzpomínek?"
"Nebude." Zhluboka se nadechla. "Pokud budeš nablízku a vykopeš mě, když budu potřebovat pomoc, tak ne."
Zasmála se. "Nedívej se tak pohoršené. Šibeniční humor už mi pomohl překonat nejedno pořádně těžké období."
"To bude ode dneška moje starost," řekl Neil a otevřel jí dveře vozu. "A pamatuj, žádné závodění," upozornil ji. "Pojedu hned za tebou."
"Mluvíš docela jako tvůj otec," řekla Maggie. Pak dodala: "A to mi naprosto vyhovuje."