nemohl z .jeho povídání hned uzavírat, že by snad právě rančer Harting byl tím ničemným „šéfem", kterého hledá, přece však všechna fakta, jejichž pravdivost byla nade vší pochybnost, stála za bedlivou uváženou.

Nu, v každém případě byla tu již jasná stopa, která musila nakonec vést k cíli, í kdyby snad i Harting byl jen nějakým nástrojem. Zbrklý $i sice také přiznal, že Harting může svá práva na Barclayovy některé pozemky mít, avšak bezohlednost, s jakou se o ně hlásil, byla více než nápadná.

To ukáže konečně budoucnost. Ač měl přezdívku Zbrklý, přece byl v případech takovýchto úsudků velmi opatrný, neboť si vždy říkal, že' kvapný úsudek je totéž jako jankovitá kobyla. Jedno však bylo jisto. Dědička Barclayova, jeho dcera Jane, je ve finančních nesnázích. A on má jejích dvanáct tisíc na prsou pod košilí! Z toho bude nutno vyvodit patřičné důsledky!

Byl tak zabrán v rozebírání všech těch zpráv, kterými ho žvatlavý horli zásobil, že si teprve z neklidného pofrkávání Samova najednou uvědomil, že také k jeho sluchu dolehl nějaký nezvyklý, podivný zvuk. Mžikem bylo po zamyšlenosti a Zbrklý se bystře rozhlédl kolem sebe.

Vyjel v tu chvíli z řídkého carrachového lesa do horské úžlabiny, zdvíhající se poněkud výše do hor a ústící zřejmě do nějakého údolí, jímž Morton dosud za svého pobytu v kraji neprojížděl, Přilétl ten zvuk snad odtamtud?

Sám se v duchu káral.

„Zamyšlený chlap nemá jezdit po kraji, Zbrklý! Na myšlenky je čas až někde v klidu u táborového ohně. Kdybys byl býval na pozoru, věděl bys aspoň, jakého druhu byl ten zvuk a jak . .

V tom okamžiku se ozval ten podivný zvuk znovu. Sam neklidně zatančil na všech čtyřech a Zbrklý Morton zrychleněji vydechl. Poznal nyní okamžitě, jaký je původ zvuku a odkud přichází. Byl to výkřik. Zoufalý výkřik nějaké ženy, nebo snad dívky a přiiétl z údolí za úžlabiuou.

Zbrklý bez úvah pobídl Sama úžlabinou vzhůru a vjel do údolí. Nemusil dlouho pátrat, kde se co vlastně děje. Nedaleko vstupu do úzkého a dlouhého údolí. sevřeného divokými skalními hřbety, se dála vzrušující scéna a Morton se stal jejím nečekaným svědkem.

Spatřil tam dva muže, kteří již na větší vzdálenost působili dojmem nějakých pobudů, Všiml si také hned, že jejich tváře jsou kryty šátky, uvázanými v masku přes ústa a nos. O pomoc to zoufale volala dívka, kterou oba maskovaní muži vlekli za ruce k připraveným koním. Zbrklý nepotřeboval nějakého dalšího vysvětlení. Šlo tu jasně o únos toho štíhlého děvčete v přiléhavém jezdeckém obleku a on se v mžiku rozhodl ten únos překazit. Svezl se se sedla a s revolverem v ruce se rozběhl dívce na pomoc,

S^ uznáním pozoroval, že se děvče rve jak tygřice. Zmítalo sebon v rukou maskovaných ničemů a podařilo se jí konečně vytrhnouti se jednomu z mužů. Udeřila uvolněnou rukou druhého do tváře tak silně a tak nečekaně, že ji také pustil. Zbrklý viděl, jak se rozběhla k vraníkovi, který stál opodál. To bvl tedy jc.p kun!

, Maskovaní muži pádili však již zase za ní a bylo jisto, že ji dostihnou dříve, -než doběhne k svému běžci. Dívka to jistě také tušila, neboť se najednou obrátila, a spěchající Morton překvapeně hvízdl, když v její ruce spatřil malý revolver. Namířila a vystřelila. Muž, kterému měla její kulka patřit, se však jen na okamžik sklonil a běžel dále. Nebyl tedy zasažen. Dříve, než se dívka odhodlala vystřelit znovu a lépe, těžká pěst jí vyrazila malou zbraň z ruky a dvě silně paže objaly jí ramena. Rvala se sice i nyní s neutuchající silou a odvahou, byla by však zcela jistě podlehla těm ničemům, kteří byli k bezohlednosti vy-drážděni její střelbou, kdyby se nebyl na scéně včas objevil Zbrklý Morton. Viděl, jak jeden z mužů surově uchopil dívku za hrdlo, a to mu stačilo. Namířil a vystřelil v běhu. Maskovaný muž pustil dívčino hrdlo a chytil se oběma rukama za prostřelené stehno. Jeho druh se překvapeně a polekaně ohlédl, odkud přišel ten nečekaný olověný pozdrav. Spatřiv přibíhajícího Mortona, houkl na hekajícího kamaráda: „Pryč, Pedro, pronto!“

Pedro sice ošklivě pokulhával, ale přece se belhal za kamarádem ke koním. Zbrklý se musil zasmát jejich spěchu a horlivosti, s jakou zanechali svýc-h špatných úmyslů s děvčetem, sotva se objevil jediný muž s revolverem v ruce. Byl by mohl oba pohodlně sestřelit ještě se sedel, ale neučinil tak. Mávl jen za prchajícími jezdci rukou.

„Jeďte si, zbabělci! Setkáme-li se však ještě jednou v této hře ...!“

Pohrozil za nimi pěstí a nabral dech. Vše se odehrálo v několika vteřinách, v kterých uběhl Morton velmi slušnou vzdálenost od úžlabiny, jaký div tedy, že těžce oddechoval?

Vyfoukl pečlivě dým ze svého spolehlivého six-shooteru, zasunul jej do pouzdra a obrátil se konečně k dívce. Zdvihla se již se země, na kterou upadla, když ji postřelený ničema pustil ze spárů, a stála tu nyní s očima rozšířenýma přestálou hrůzou a překvapením nečekaného zachránění.

Zbrklý Morton cítil, jak tají dech při pohledu na ni, Ne! Neviděl dosud tak krásného děvčete a musil si přiznat chtě nechtě, že také žádná krása, kterou kdy viděl, naň nezapůsobila tak, jako tato. Hleděl na dívku jak u vytržení, marně se snaže přemoci své nepochopitelné vzrůsta jící vzrušení. Nemohl a nemohl odtrhnout svůj zrak od toho luzného zjevu.

Dívčin širák sklouzl za boje s maskovanými ničemy s hlavy a visel jí na šňůře na bělostném hrdle. Uvolněné krásné, jak havraní peří černé a lesklé vlasy, divoce zvlněné a rozcuchané, vroubily její krásnou tvář. Pleť její pokožky byla tak bělostná, že to bylo až s podivem u dívky, která zřejmě žila na některém ze zdejších rančí. Bělostná jak padlý sníh, jako by na ni neměly polibky žhavého slunce nejmenší účinek, jen na tvářičkách jako by nadechnutá růžovými červánky. Jak maliny rudé rty. úzké, černé obočí a krásně modré oči,vroubené dlouhými hustými řasami.Oči! Ne, nebyly modré. Zdály se zakryty nějakým neskutečným, skleněným sametem, hladkým a teplým, svěže fialové barvy. Ano! To bylo ono! Konečně přišel na to, co mu připomínají! Něžné a orosené květv jarních violek.

A do těch očí Zbrklý zabořil svůj pohled. Cítil, že jsou tak hluboké, že by v nich bylo možno utonout a bláhové si přiznal, že Irv to utonutí vůbec nebylo nepříjemné.

Nu, smál se vždycky od srdce, když mu někdo c!n.d něco vyprávět o lásce na prvý pohled, nyní však s hrůzou zjistil, že prožívá snad něco takového. On, životními bouřemi ošlehaný chlap, při pohledu na toto krásné a zdánlivě křehké stvoření! On, psanec a tulák Západu! Či se snad mýlil ? Což se mu nezdálo, že po jeho srdci sáhla nějaká měkká, teplá ruka a pod

jejím dotykem že se jeho .mužné a statečné srdce rozbušilo divoce a prudce jak poblázněný kovářský perlík?

Cítil, jak z těch měkkých a krásných očí dívčiných prchá pozvolna hrůza a překvapení a že í ona naň nyní pohlíží se zájmem. Oh, snad si nelichotil, když myslil v tu chvíli, že dokonce s takovým zájmena, jako on sám. Což nečetl i v těch něžných violkách obdiv Svého tvrdého mužství a netajené zalíbení?

Nebyl by nikdy v životě mohl říci, jak dlouho tu oba stáli proti sobě bez hnutí. Teprve když spatřil, jak se dívka zarděla v náhlém návalu studu a sklopila zrak, procitl i on z podivného opojení. í on se tak nějak zastyděl, že se dal svým obdivem unést je iakovému počínání, které jistě nebylo dosti slušným.

Uvažoval a viděl již zase střízlivěji. Viděl, že dívka má pod koženou jezdeckou vestou černou halenku smutku. Vrhl rychlý pohled po dívčině koni, který stál sotva tři kroky vzdálen. Ano, spatřil jasnou značku „Hvězdy B“, vypálenou v jeho boku! Nebylo pochyb, před ním stála Jane Barclayová.

Děvče se také již vzpamatovalo z rozpaků a pozdvihlo opět svou krásnou hlavu.

„Nevím ani, jak vám mám poděkovat, pane," ozvalo se měkkým a svěžím hlasem, který zněl Zbrklému jak bublání horské bystřiny. „Byla jsem přepadena a měla jsem snad být unesena, nevím kým vlastně a proč. Nebýt vás, nevím, co by se se mnou vlastně bylo stalo! Děkuji vám co nejsrdečněji a jsem vám zavázána!"

Zbrklý Mor Ion roztržitě mávl rukou.

„Není třeba díků, miss! Konal jsem jen svou povinnost, přispěehal-li jsem na pomoc dámě, která byla v nebezpečí. To je vše. Přálo mi štěstí, že jsem jel právě kolem a zaslechl vaše volání.**

Více nevěděl, co říci. Co si měli ještě povědět? Zdálo se, že oba upadnou opět do rozpaků.

Zbrklý si teprve nyní povšiml, že vička krásných očí dívčiných jsou zarudlá, snad od dlouhého pláče, snad od nedostatku spánku, který zahánějí těžké starosti. Pocítil s ní lítost a zároveň divokou nenávist k takovému člověku, který dokáže tak něžné stvoření trápit bezohledným způsobem v době, kdy je jistě již tak dost sklíčena smrtí svého otce. Zaťal pěst a byl by snad prořekl něco neprozřetelného, kdyby konečně dívka nebyla promluvila sama.

„Měla jsem tedy štěstí, že jste jel náhodou mimo. Myslím, že vás neznám, pane. Jste snad v kraji cizin-

■Qíí

černí

„ \no, miss. jsem tu po prvé. Kroj se mi líbí a chtěl jsem si tu nalézt místo c-owboye."

„Ale to je výborné! Mám aspoň příležitost se vám trochu odměnit. Přijedete-li na ,Hvězdu B‘, buďte jist, že budete vždy přátelsky uvítán a že dostanete místo v mém mužstvu, bude-li se vám u nás líbit!"

Zbrklý se zachmuřil. Zdálo se, že si láme lilavu, jakou nejvhodnější odpověď vymyslit.

„Hvězda B!" řekl konečně. „Slyšel jsem o ní již, o jejím bossovi Barclayovi. Mám tu čest tedy s miss Jane Barclayovou? Nu, miss, přijměte moji soustrast. Slyšel jsem o těžké ztrátě, která vás potkala!"

Stiskl dívce ruku a pocítil při tom znovu podivné rozechvění, které jen se sebezapřením potlačil.

„•Bude;mi potěšením, přijmete-li mne do svého mužstva, miss! -Slyšel jsem však již o tom, že vaši hoši rozhodují si vždy sami o tom, koho přijmou mezi sebe jako kamaráda!"

„Mám na ně však svůj vliv, pane, a přijmou vás vel-