nejméně o deset let starším. Proto si přál, aby ho raději pohltila země dříve, než dojede na ranč, kde naň obě ženy, které jsou mu tak drahé, netrpělivě čekají. Čekají a doufají, a on zatím přijede s nepořízenou.

Ve spáncích mu bušilo, krev vháněla mu barevné kruhy před oči tak, že ani neviděl na cestu. Co na tom? Jeho kůň ho jinam neponese, než tam domů! Jak dlouho bude moci „Hvězdu B^-4 ještě svým domovem nazývat?

Vyschlá cesta, utvrdiá na mlat, ho však nechtěla pohltit. Za to se však najednou před ním objevil podivný jezdec na krásném, štíhlém hnědáku. Než se Ace vzpamatoval, neznámý muž stočil pěkného koně napříč cesty a Ace vytřeštil oči. Hleděl vyjeveně do namířených ústí hlavní dvou těžkých revolverů a do obličeje zakrytého šátkem. Tak! Teď to vyvedl ! Dává se svým vztekem unést tak, že aiii nevidí pořádně na cestu a dá tak každému ničemovi nejlepší příležitost, aby ho přepadl a obral. I o těch pět mizerných tisíc, které sice nic nezachrání, ale které přece jen sháněl s největší námahou! U rohatých, to ještě ke všemu chybělo!

„Mířím na vás, mladíku! Netropte proto nijaké hlouposti a zdvihněte ruce co nejvýše nad hlavu!" ozvala se zpod šátku ztlumená, ale rozhodná a nesmlouvavá výzva. „Rychle!"

Ace viděl, že mu nic jiného nezbývá. Hlas neznámého muže v masce nezněl zdaleka tak, že by chtěl snad jen žertovat. Dal tedy ruce vzhůru a pomyslil si, co mu asi řekne paní Barclayová a miss Jane, až jim bude vyprávět, že sehnal místo deseti tisíc jen pět a ty že mu ještě byly cestou ukradeny. Zarděl se studem při té myšlence a rozhodl se, že maskovanému lupiči peníze za žádných okolnosti nevydá.

Napřímil se a byl ve střehu, připraven využít každé příležitosti, kterou mu lupič třeba jen trochu neopatrnějším pohybem poskytne, muž v hnědákové sedle se však stále nehýbal. Stále se neměl k tomu, aby Ace prohlédl, má-li u sebe něco, co by stálo za uloupení.

„Vy jste Ace Lamb, tuším,řekl místo toho. „Předák z ,Hvězdy B‘?"‘

„Nu, jsem. Co je? Měl jste snad zálusk na přepadení výhradně mé osoby? Proč se ptáte?"

„Vy jste přátelsky nakloněn a věrně oddán těm, kdož tu zůstali po zavražděném Barelayovi, není tomu tak?'⁴

Co to bylo za podivného lupiče? By la to snad jen nějaká nová hra nějakých najatých Hartingových lumpů, těch, kteří se již jednou pokusili přepadnout a unést miss Jane? Kam směřoval těmi nepochopitelnými otázkami?

„Tím si můžete býti jist, zakuklenče, že jsem Bar-clayovým věrně oddán. Nelíbí se vám snad na tom

„Naopak, líbí," pokračoval k ještě většímu překvapení Lambovu záhadný muž. „Mohu váni. svěřit tedy poslání, které je pro Bar cla v o vy právě dnes velmi důležité?⁴⁴

„O nic špatného! Vezmete tohle a doručíte to miss Jane nebo paní Barelayové, na tom nezáleží. Ale doručíte to ještě dnes, jinak vás nepotká v příštích dnech nic dobrého, rozumíte tomu dobře?"

Ace hleděl udiveně na podlouhlý balíček, zabalený v ranním vydání Yule Dump Heraldu, a dočista ničemu nerozuměl. Čekal, že ho ten lupič bude chtít obrat o vše cenné, co má při solíc, on .zatím mu ještě cosi přidává. Ace lehce zavrtěl hlavou nad tím vším a hleděl na balíček s notnou dávkou nedůvěry. Chce ho snad ten maskovaný muž vylákat k nějakému ukvapenému, nepředloženému pohybu?

„0 všech všudy! Vezměte si to!'¹ rozčilil se najednou lupič. „Vždyť jsou v tom peníze!"

„Peníze, které měl u sebe Barclay, když byl přepaden! Ručíte svým hubeným krkem za jejich bezpečné dodání do rukou miss Jane nebo paní Barday-ové, Lambe," pokračoval zakuklený muž spěšně, „Vezmete je!"

„Ale pane..snažil, se ještě záhadného muže zdržet, ten však již zmizel na svém štíMonohém hnědáku opět za křovím a v lese, který tu rostl nedaleko cesty,

Ace hloupě pohlížel na novinový balíček ve svých rukou, /tropil si z něho někdo nejapný žert? Chtěl ho snad někdo ještě více,dopálit, než už byl? Co asi zabalil do toho balíčku?

Opatrně rozbaloval zažloutlé noviny a —- z jeho rtů unikl výkřik. Opravdu! Byl tu celý tučný svazek bankovek! Mělo jich být dvanáct tisíc, pakliže to byly peníze, které měl u sebe Barclay při přepadení před třemi nedělemi, jak neznámý muž naznačil, Zběžně peníze přepočítal, Skutečně! Bylo to dvanáct tisíc dolarů!

Aceovo nitro bylo zaplaveno bláznivým pocitem radosti, Nelámal si již hlavu, kdo byl vlastně ten záhadný muž a proč mu peníze odevzdal. Bylo mu v tu phvíli také lhostejno, jsou-li to skutečně Barelayovy tisíce, které měly být přece podle úředního hlášení nadobro ztraceny. Jen skutečnost, že bude tedy přece poslední směnka celá a včas proplacena rančerovi Haríingovi, ho opájela. Na nic jiného nemyslil v tu chvílí, když jak smyslů zbaven pobízel svého koně k stále rychlejšímu trysku po tvrdé cestě. Byl by se jistě teď zuby nehty bránil, kdyby se země byla chtěla otevřít jv propast a pohltit ho!

Na jeho koni stála pěna, když se konečně vřítil do dvora ranče, Seskočil se sedla ještě v jízdě a záře radostí vyběhl na verandu.

Paní Barclayová seděla v lenošen za stolem, když v stoupil, je jí bled ou t váří přelétl úsměv, když viděla, že Ace září, že tedy dobře pochodil,

„Bohudík, sehnal. Dokonce více než okamžitě potřebujeme, je toho sedmnáct tisíc. Dvanáct tisíc z toho jsou bankovky, které měl boss u sebe v onen osudný den v proláklině Prašných skal, madam,"

Pustil se do spěšného vyprávění, když se překvapená paní ptala, kdo mů balíček bankovek dal. Pověděl vše dopodrobna, ale pak by l jak na trní. Neviděl tu miss Jane a také jí by byl rád oznámil radostnou zprávu, že poslední směnku bude možno proplatit včas. Byla patrně někde venku, snad V zahradě za domem. Byl proto rád, když ho paní Barclayová konečně propustila.

Tprve nyní, když opouštěl verandu, spatřil malého černocha Jímá, který byl na „Hvězdě B“ chlapcem pro všechno, že tu nafí čeká a tváří se tak tajemné, jako by mu chtěl něco důležitého povědět.

„Chtěl jsi něco, Jimc?“ zeptal se nu půl úst, rozhlížeje se, nezahlédne-ii snad někde miss Jane.

„Pan Ace! Yy zbytečně hledat miss Jane!" začal chlapec vzrušeně, vyvaluje při tom svá velká, černá kukadla. „Yy zbytečně nemařit čas; jak říci Bob Sun-ner. já vám vyřídit, že miss Jane nebýt již dlouho doma. Prý se ztratit a vy ji jít také hledat!"

„já ne, pan Ace! Já nič nemohu! Já jen vyřídit, že miss Jane nebýt od včera večer doma. Bob Sunner říci, že ona snad být unesen, či jak."

Ace se hryzl do rtu. Jeho čelo se opět pokrylo vráskami a koutky úst poklesly. Oh, mohl on mít v těchto dnech z něčeho aspoň na chvíli radost? Jen ho potkalo jedno příjemné překvapení na cestě na ranč, již je musilo doma vystřídat jiné, nepříjemné a hořké.

„Kde jsou hoši, jiňte!" vybuchl ha černocha, uvědomuje si teprve nyní, že kromě paní Barelayové a Jimu nevidí na ranci nikoho.

„Vy «e na mne, prosím, nezlobit, pan Ace. Já za nic nemoct. Málo hoši být tam obracet seno," mávl k pastvinám, „víc jich hledat miss Jane po celý kraj. Bob Sunner říci, že vy jít také hledat, až se vrátit z okresní město."

Jistě že vám srdce nad tím pláče, vidíte-lt tady toho spáčeI Jen by v trávě ležel, lenoch líny', marná snaha, nebádá už jiný.

Večer na nádraží zděšen vidí u pokladny stati spousta lidí. Musí dlouho stát! v tomto davu; jak se tomu vyhnout isme hlavu.

Příště když se opět na tramp chystá, myšlenka mu v hlavě vznikla jistá. AT se večer mačká, kdo je hloupý, zpáteční on lístek sobě koupí.

„Vida, pan Ace! Vy být rozumný! To se mne ještě nikdo z těch blázen hoši neptat. Oni jen nazdařbůh vyrazit. Ona miss jela na bílá kůň s šedá hříva a ocas. A mířila tam," ukázal černým prstem. „Tam lc hory Prašná skála, pan Ace!"

„Až ráno dnes, pan Ace. Vy ji však nalézt, to já vím! Vy si vzít čerstvý kůň, ten žlutý s bílá punčoška na nohy, a miss dohonit a přivést. To já vím!" pokýval chundelatou hlavou.

„Ještě něco, Jíme! Prosím tě, ví paní Barclayová, že miss Jane se ztratila?"

„Pst! Já na to skoro zapomenout, kdyby vy ne to mluvit! Bob Sunner říci, že nechtít paní ještě více rozčilovat. Proto jí říci, že miss Jan být s nimi po celý den na pastviny. Paní mít z toho radost, protože miss prý málo jezdit na čerstvá vzduch, co být mrtev boss. Vy jí prý také neprozrazovat, že miss Jane se ztratit. Tak. To být všechno! Jim běžet přivést ten žlutý kůň ?“

„Běž, Jiine! Myslím, žes ještě nic tak dobře a přesně nevyřídil, jako tento vzkaz. Ty máš miss také rád a bojíš se o ni, viď?"

„Jim se o miss nebát již teď, kdy pro ni jet pan Ace. Vy si připravit sedlo, já přivést rychlá kůň. A nemluvit už. Pospíchat!"

Ace bezděčně přikývl na černochovu pobídku. Od-sedlal zaprášeného a zpoceného koně, na kterém přijel na ranč, sedlo z rubu pěkně do sucha vytřel a prohlédl přezky a řemení postroje. Jim se mezi tím vrátil, přiváděje slíbeného rychlého běžce.

„Ten letět s vámi jak vítr, pan Ace! Vždyť vy to také vědět! Vy si jej osedlat sám? Well! Vy nemít starost o svůj tenhle uštvaná kůň. Já jej vyhřebel-Covaí a provést. Tak! Ale teď už vy, proboha, spěchat!" zalomil rukama. „Sice já už ani vám nevěřit, že miss Jane přivést!"

„Jsi starý dobrák, Jime! Věříš mi, když ti slíbím, že ti miss přivedu zpět? Poslouchej! Buď ji přivedu, nebo se nevrátím živ! To vyřiď hochům, kdyby se některý z nich objevil doma dříve než já!"

„Když vy to takto říci, pak se černý Jim smát už teď!„Protože být to stejné, jako když už miss být zase zde!" snažil se pracně vyjádřit své myšlenky. „Šťastnou cestu, pan Ace!"

Předák se vyšvihl do sedla a zasadil koni ostruhy. Když míjel okna hlavní budovy, zaváhal trochu. Neměl by přece říci paní Barclayové, že miss Jane se ztratila? Což, kdyby se jí, nedej Bůh, něco přihodilo? Pak by mohla přece všem vyčítat, že neměli před ní něco podobného utajovat. Zahlédl bledou tvář paní Barclayové v okně. Usmívala sc a kynula mu zřejmě v přesvědčení, že jede honem za miss Jane na pastviny, aby jí pověděl radostnou zprávu, že peníze 11a směnku jsou šťastně pohromadě. Zamával jí na rozloučenou a pobídl koně v cval.

Mohl by mít to srdce kazit jí nyní tu chvilkovou radost? Mohl by jí vzít zase tu špetku klidu, kterého měla za poslední tři neděle tak málo? Ne! Raději nasadí vše, co bude v jeho silách, aby jí přivedl zpět miss Jane.

Těm zakukleným ničemům, o kterých miss Jane vyprávěla asi před čtrnácti dny, se tedy přece nakonec podařilo dívku unést? Inu, byly tedy jeho domluvy marné. Dala jim zase příležitost! Zbytečně ji prosil, aby neopouštěla ranč sama a aby vyjížděla jen v doprovodu hochů. Ne! Neposlechla! Vyjela si sama a dokonce k Prašným skalám! Bůhví kde ji teď vězní a bůhví co s ní udělali!

Při té myšlence zasadil koni ostruhy takovou silou, že se zařinčením poskočil a rozletěl se prérií k horám jako žlutý pták.

pěchující Ace Lamb nedojei ještě ani k prvým svahům Prašných skal, když dokořán otevřenými vraty dvora „Hvězdy B" vjížděl jezdec novy'. Ten neměl naspěch. Jeho kůň kráčel zvolna, jako by jel jen procházkou. Inu, jezdec v jeho sedle jel přece najisto!

Byl to rančer Hariing, muž, kterému podle vzhledu bylo něco málo přes třicet, který působil dojmem velmi slušného a poctivého člověka, pohyboval-li še právě někde v lidské společnosti, ale jeho tvář se zdála však proti jeho pěknému obleku přece jen trochu hrubou, byl-li sám a přesvědčen, že se naň nikdo nedívá. Vjížděl teď na „Hvězdu B“ s bezstarostností a samozřej-

A jak přál si, tak se také stalo. Mračno lidí na dráhu se hnalo, on však volně kráčí večer v šeru — ó lenosti, jak jsi krásná věrul

Konečně když c.<„n/ *o<ej stihnul, byl by zlostí nejraději zhynul: poslední vlak mizí v temné noci, on tu stojí sám a bez pomoci.

A že pád vždy následuje pýchu, trampovi už nejsou fronty k smíchu. Zatím co ti lidé jsou již v Praze, musí pěšky, ač zaplatil dráze!

niostí skutečného jejího pána, neboť měl jistotu, že na ranči není přítomen nikdo jiný, než paní Bar-clayová a snad ještě ten malý černoch, kluk, který nic neznamená. Vždyť s kukátkem v ruce čekal nad rančem na tento nejpříhodnější okamžik!

Černý Jim, který hřebelcoval Lanibova uštvaného koně ve stáji, zaslechl dusot kopyt a vyběhl, aby se ujal jezdcova koně, jak bylo jeho povinností. Když však poznal Hartinga, obrátil se k němu zády a snažil se opět zmizet dřív, než bude návštěvou spatřen. Harting ho však zahlédl a přísně na něho zavolal.

Černý Jim se zastavil 11a nezdařeném útěku a nenávistně pohlédl na Hartinga.

Zahlédl sice v Hartingově ruce velikou lesklou minci, kterou mu chtěl jistě darovat za ošetření koně. Jim však jen ohrnul ret.

„Vy si nechat svá špinavá peníze, jim se nedat nikdy koupit, jako nějaká pobuda!"

Hartingova tvář zbrunátněla. Vytrhl z holínky jezdecký bičík a rozehnal se jíin po chlapci. Jim však mrštně uskočil, shýbl se pro kámen a Harting musil se rychle uhnout, nechtěl-li být zasažen přímo do obličeje.

„Dám ti, skrčku!⁴* zasyčel v úmyslu chlapce chytit a na místě ho ztrestat za takovou urážku pořádným výpraskem. Jim, který zmizel mezitím ve stájí, objevil se však najednou ve stájových dveřích. Držel v ruce pušku, která snad nebyla o mnoho kratší než on sám, a mířil jí na dopáleného Hartinga.

Harting neryosně přešlápl s nohy na nohu., jímovy oči se leskly tak nebezpečně, že se neodvážil jít za ním dále.

„Nu, počkej, černé štěně!** usykl si, odvraceje se od něho. „Však ti to připomenu, až tady budu bossem! Poznáš mne!“

Uvázal koně ke kládě pod verandou a zaklepal 11a dveře hlavní budovy. Klidné a jasné: „Vstupte!" ozvalo se zevnitř.

Paní Barclayová již Hartinga očekávala. Viděla ho oknem, jak se nemůže s černým Jimem dorozumět. Stála tu nyní za stolem, hrdě vzpřímena, s čelem vysoko vztyčeným. Hovorný cowboy Barclayův vyprávěl kdysi na pastvinách Zbrklému Mortonovi, že paní je již tři roky churava, nějaká těžká choroba nebyla však na ní patrna. Pravda, byla štíhlá, ba víc, hubená. Byl by někdo snad řekl, že je jen kost a kůže. Barva její pokožky byla bílá, až průhledně bledá, její bledost byla ještě zvýrazněna černými vlasy, jen na spáncích lehce zkropenými praménky šedi, a černými šaty smutku, které měla na sobě. Křehké a jakoby vzdušné stvoření, jen její černé oči byly plny životnosti a ohně, když hleděla nyní na Hartinga,

„Dobrý den, madam!" uklonil se rančer a jeho tvář vzala na sebe opět výraz úlisné uctivosti.

„Jste očekáván, Hartingu! Vím, proč přicházíte. Jednejme tedy! Nechci vás zbytečně zdržovat!"

Rančer postoupil o krok blíže ke stolu. Sáhl do kapsy svého černého sametového kabátu a vyňal nějaké papíry. Na hákovitý nos nasadil si skřipec, který mu dodával ještě většího výrazu důstojnosti a poctivosti. _v »J^{e mi} trapné, madam, že jsem vás musil tak obtěžovat po kruté ráně, která vás potkala smrtí Vašeho pana manžela,*’ hovořil mazaně. „Nemohl, jsem však jednat jinak. Můj advokát mi řekl, že své nároky a svá^práva musím uplatňovat hned, neinám-ii jich pozbýt promlčením. Vůe, máme každý své starosti a životní zájmy! —Nechtěl jsem s vámi nikdy vycházet po zlém. Ještě nyní, třebaže jsem byl již jednou odmítnut, dovolil bych si vám nabídnout řešení našeho sporu, které by vše rychle urovnalo k prospěchu obou stran. Věřte, miss Jane nalezla by ve mně ..

„Gentleman by se nikdy neopovážil opakovat takovou nestoudnost, Hartingu! Nikdy svou dceru neprodám! Myslím, že šlo, o nějakou směnku ?“

„Ano, šlo o směnku, madam. Již poslední, bohudík. Dnes má být celá proplacena. Nu, pak vás již nebudu nucen obtěžovat! Ano, tady to mám. Deset tisíc dolarů, prosím."

„Když bude proplacena, jsme spolu vyrovnání, Hartingu?" zeptala se paní Barclayová.

„Úplně, madam. Opakuji, že budu rád, že vás již nebudu musit takto obtěžovat."

Paní Barclayová otevřela zásuvku a Štíhlými, bílými prsty posunula dva svazky bankovek před Hartinga.

Harting se marně snažil zatajit své překvapení a zmatek, který se ho zmocnil, když pohlédl na peníze, K ďasu, kde si opatřili takové množství dolarů?

Nezbývalo mu, než aby si svých deset tisíc odpočítal. Učinil tak. Z pouhé zvědavosti přepočetl zběžně i peníze, které ještě přebývaly. Ještě sedm tisíc! U psí kůže, jak to bylo možné? Harting byl přece přesvědčen, že neseženou ani těcli nezbytných deset tisíc. Měl po celém kraji přece vše políčeno tak, že si byl jist svým úspěchem. Byl si jist, že na ranči budou mít nejvýše nějakých pět tisíc, podaří-li se jim zinkasovat pohledávky, které mají v okresním městě. Byl si jist, že žádný peněžní ústav a nikdo v kraji jim nepůjči již ani cent. Věděl, že nemají již ani dobytek na prodej. Hm, představoval si vše tak, že směnku nebudou moci celou proplatit a že s pomocí advokáta Rattelifa vyvodí z toho důsledky, které budou proň znamenat snadné a rychlé získání celého ranče „Hvězdy B ! A zatím oni tu mají ještě o sedm tisíc více! Najednou pocítil velké uspokojení nad tím, že dal unést miss Jane. Nebýt toho, nemohl by nyní za těchto okolností pokračovat bezprostředně a s jistotou ve svém útoku, promyšleném do všech podrobností.

„Tím bychom měli tedy odbytu jednu věc, madam. V té vás již nebudu obtěžovat. Dostal jsem zpět své peníze a děkuji za ně." uklonil se. „Nyní bych si s vámi ještě rád pohovořil o těch pozemcích. O tom ujednání, které mi váš pan manžel podepsah — Víte již, oč jde. O závazný slib přenechání jistých částí pozemků .Hvězdy B‘. Prosím," předložil paní Barclayová nějakou listinu, „zde stačí váš podpis a máte pak orle mne již nadobro pokoj. A oba si oddechneme?'

„Mýlíte se, Hartingu! Nepodepíši ten cár, kterým bych se zříkala téměř poloviny své nejlepší půdy. Vím, co by mne pak čekalo. Byla bych bez vody, nemohla bych se bez ní na okleštěné ,Hvězdě B* udržet a nezbývalo by mi, než ten udušený zbytek svého ranče vám za babku prodat. Nepodepíši!*

Barclayem. Ujednání, které má povahu dokonalé právní smlouvy. Yy ji musíte dodržet!“

„Hleďte* Hartingu, informovala jsem se o té věci. Jde o podepsaný příslib postoupení pozemků, tedy o něco, co je právnicky nemožné. Slíbit postoupení! Je možné slíbit prodej těch pozemků, předkupní právo, a podobně, ale nikdy ne pouhé odstoupení pro nic a za nic!"'

Hartinga přecházela již trpělivost. Jeho tvář náhle zhrubla, oči mu zasvítily zlobou a vztekem. Odhodil svou falešnou masku úplně.

„Pak toho budete tedy litovat, paní!" pokračoval drsně. „Jsťe-li tak paličatá, ukážeme si tedy karty, které máme v rukou. Uvidím, nepodepíšete-li pak! Je mi již jedno, co si budete o mně myslit," zachechtal se hrubě. „Každý jde za svým cílem svou cestou a používá svých prostředků! — Budete ještě otálet s po-depsáním té listiny, když vám řeknu, že vaše dcera byla včera večer unesena a dva — podaření a — velmi slušní," protáhl uštěpačně, „muži vězní ji někde v horách? Podepíšete-li, vrátí se vám ještě dnes domů, nepodepíšete-li..pokrčil rameny.

„Lžete! Chcete mne tou lží přimět k podpisu! Jane ie na pastvinách s mými cowboyi. Řekli mi to hoši, kdvž jsem se po ní dnes ráno ptala!"

„Nechtěli vás asi zbytečně rozčilovat, madam!" řekl drze. „Pravda je, že jsou všichni až příliš zaměstnáni marným hledáním vaší slečny dcery. Nu, podepíšete?"

„ Jak kdo na to pohlíží, madam! Po celé neděle jsem še domníval, že se umoudříte a podepíšete bez nátlaku. Byla jste paličatá, prosím, jste nyní postavena před takovouto situaci. Nepodepíšete-li, vaše dcera se vám za nějaký čas snad přece vrátí," pokračoval s krutým úšklebkem. „Ano, vrátí se živa — a — zdráva. Až se s ní — ovšem ti muži tam v horách —- dosyta pobaví! Pak ...“

Paní Barcíayová stěží potlačila výkřik. Její postava se pojednou přihrbila a oči se zaleskly slzami.

„Dodržíte své slovo, Hartingu?" zeptala se hlasem, který,se chvěl zoufalstvům

Harting se vítězně usmál. Posunul listinu blíže k paní Barclayové a prstem ukazoval jí místo, kde se má podepsat.

„Věděl jsem, že se umoudříte, madam," mluvil zase již uctivě. „Věděl jsem, že vám čest vaší dcery bude

Nedokončil tentokráte svou licoměrnou řeč. Dveře místnosti se rozlétly a ode dveří se ozval tvrdý mužský hlas.

„Nedejte se rušit, Hartingu, a pokračujte dále ve svém podlém vydírání! Nu? Kouslo vás něco?"

Harting se vztekle napřímil od stoiu. Skřipec mu spadl s nosu a roztříštil se na podlaze.

Do místnosti vstoupil Red Warner a za ním spatřil Harting — Zbrklého Mortona. Setkal se s ním na okamžik přímým pohledem a oči Zbrklého se v tu chvíli rozšířily překvapením a poznáním. Vždyť po prvé pohlížel Hartingovi tváří v tvář!