kalo se také, že střílel jen v krajní nutnosti tak, aby nezabíjel. Tak prý již devět skalpů pověstných řemeslných střelců viselo mu u pasu, a přece tito střelci bylí ještě naživu. Dobře mířenými kulkami tříštil prý

Íejich zápěstí a lokty, takže jim znemožnil znovu na-ýt zručnosti a rychlosti, která by mohla ohrožovat průměrné střelce, bránící svůj život a svou čest. Připravoval jim tak život v opovržení, kterého se nemohli již zbavit, jako trest těžší než smrt. Neboť není ubožejšího a nešťastnějšího tvora nad revolverového střelce, který přestal být obáván a kterým kdekdo pohrdá. Přicházely o činnosti Zbrklého Mortona ovšem také jinak zabarvené pověsti. Přepadl prý kdesi dostavník, jinde opět zastavil a vyloupil vlak, ale podrobnosti k těmto činům chyběly, a protože je většinou. rozšiřovali šerifové, z nichž mnohý nebyl příliš oblíben, myslilo si velké procento veřejného mínění své a hovořilo většinou o Zbrklém Mortonovi a jeho divokých kouscích s obdivem a úctou.

„Halo, Mortone! Který vítr vás zanesl sem k nám?" Zbrklý Morton se obrátil zády k starému Yulemu a jeho výraz tváře vypadal zcela tak, jako by si teprve nyní, kdy ho oslovil šerif Red Warner, uvědomil, že není v saloonu sám.

„Halo, šerife! Mne nenosí nikam vítr. To byste mohl již vědět! Mne nosí můj dobrý Sam a nese mne vždy tam, kam mu přikáži. — Nu, tváříte se tak chmurně a nešťastně, že musím vyslovit obavu o vaše zdraví. Nejste snad nemocen, Rede Warnere?"

Lehký výsměch, který mohl každý vycítit z těch slov, zdál se dopálit šerifa ještě více.

„U všech ..Zbrklý! Povím vám tedy,, co mí je. To jsem tak strašně rád, že vás tady vidím! Kdy zase pojedete?"

Mortonovy oči se chladně zaleskly.

„Málokdo směl by si vůči mně dovolit tolik přátel ské důvěrnosti, šerife! Či nejsme již přáteli o máte snad něco proti mně?"

„Mám a nemám, Zbrklý! Chtěl jsem vání jenom říci, že vás tu nerad vidím, protože jsem rád, že hi mám na chvíli klid. A vy jste pro ten klid přílišným nebezpečím!" -

„Qh, stárnete snad, Rede Warnere, či nejste již tím poctivcem, kterým jste býval?" ušklíbl se Morton, „Hleďte, šerife," pokračoval již vážuěji. „Vím, že jen slabí šerifové štěkají hned na každý pařez, o který by mohli zakopnout, aniž mají mnohdy k svému štěkotu vážný důvod. Proč mne, který jsem ve vašem krásném kra ji přece nikdy nic nepěkného nespáchal, vítáte tak nepohostinsky, když, jak vidím, máte tu v baru hosty, kterým dopřáváte klidné zábavy, aě jsou to nepochybní lotři?"

Rozhlédl se po barroomu a jeho pohled se vyzývavě zastavil u Kachny Kenmorea, který byl nápadně zrudlý v zarostlé tváři a hleděl upřeně ďo vějíře karet, ačkoli všichni jeho spoluhráči v tom okamžiku patřili také na Mortona.

„Nechápu, šerife, jak si mám s chladnou myslí vysvětlit, že si nezasloužím stejné vaší shovívavosti, jako — dejme tomu — muž, který je zlodějem koní a do-stavilikovým lupičem, který musil často měnit kraj, když si místní občané uvědomili, že mají mezi sebou lumpa a při tom zbabělce. Což jsem opravdu horším mužem, než takový zbabělý člověk, jemuž je pohostinství tohoto saloonu dopřáno J>ez vašeho štěkání a vyhazování? Musím snad krást koně, přepadat dostavníky a být zbabělcem, abych se směl tady v baru nerušeně napít a zahřát si partii pokeru?"

Byla to přímá výzva Kenmoreovi, o němž kdekdo